// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

20.11.2018 00:02

Soukromoprávní nároky v případě nesprávného hospodaření státu

Nehospodárné nebo neúčelné hospodaření státu s jeho majetkem nezakládá samo o sobě právo konkrétního nestátního subjektu na užívání takového majetku.

Z ustanovení § 8 odst. 1, § 14 odst. 7, § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, že by konkrétní fyzická či právnická osoba měla právní nárok na to, aby jí stát nebo jeho organizační složka hmotnou věc nebo její část, kterou dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechala do užívání. Na stát je v oblasti soukromoprávních vztahů třeba pohlížet jako na kteréhokoliv vlastníka. Není-li tu právní skutečnost, na kterou právní řád (zákon nebo právní jednání) výslovně váže povinnost státu přenechat jiné a konkrétní osobě hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nemá tato osoba soukromoprávní nárok na přenechání věci do užívání.

Uvedený závěr ovšem nepopírá, že i stát (jeho organizační složky) je povinen s majetkem nakládat účelně a hospodárně. Porušení této povinnosti podléhá kontrole dodržování povinností stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem, a je důvodem založení odpovědnosti za škodu a za dodržování povinností při hospodaření s majetkem. Takové porušení však nezakládá přímý nárok soukromých či jiných nestátních osob na užívání nepotřebné věci. Není-li tu tedy výslovné ustanovení zákona, které individualizuje konkrétní osobu a zakládá jí nárok na užívání věci, příp. odpovídající právní jednání, nemůže soukromé či nestátní osobě vzniknout právo na užívání, které by mohla uplatnit v soudním řízení, byť jako námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení této věci. Má-li tato osoba za to, že organizační složka v této souvislosti postupuje v rozporu s citovaným zákonem, může se obrátit na kontrolní orgány uvedené v tomto zákoně; na užívání věci však (vynutitelný) nárok nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


20.11.2018 00:01

K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce

Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.

Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


20.11.2018 00:00

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši uvedené v ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zák. práce v rozhodném znění (nyní srov. § 271b odst. 3 větu druhou zák. práce) náleží poškozenému zaměstnanci také tehdy, jestliže mu nárok na tuto náhradu vznikl, avšak z různých důvodů náhradu „nepobíral“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2086/2018, ze dne 15. 8. 2018


15.11.2018 00:02

Odejmutí pohyblivé složky mzdy rozhodnutím zaměstnavatele

Rozhodne-li se zaměstnavatel odejmout (odebrat) pohyblivou složku mzdy jako takovou (nikoli ji nepřiznat pouze za určité období vzhledem k neuspokojivým pracovním výsledkům zaměstnance), nemůže tak učinit zpětně, nýbrž jen do budoucna. Rozhodnutí o odebrání pohyblivé složky mzdy musí zaměstnavatel doručit zaměstnanci nejpozději v den, kdy změna má nabýt účinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5984/2017, ze dne 15. 8. 2018


15.11.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu

Jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3802/2016, ze dne 4. 9. 2018


15.11.2018 00:00

Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy

O dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Zřejmě půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod. Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. nebude možno považovat takové jednání dědice, jehož cílem bude dosažení stavu, aby závětí povolaný dědic nenabyl majetek, který by mu jinak měl dle předmětné závěti připadnout (například tím, že majetek zůstavitele zatají), aniž by tím byla dotčena vůle zůstavitele o okruhu jeho dědiců, neboť takové jednání nesměřuje proti projevu poslední vůle zůstavitele, ale proti závětí obmyšlenému dědici.

Dědická nezpůsobilost sice může nastat i tehdy, „podstrčí-li“ dědic zůstaviteli k podpisu listinu, ve které zůstavitel uvedl svoji poslední vůli, i když pro nedostatek formálních náležitostí by v listině uvedená závěť neobstála jako platný právní úkon. Nicméně okolnost, že dědic v průběhu dědického řízení předložil neplatnou závěť, nemůže sama o sobě způsobit, že by byl nezpůsobilý dědit. Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy by bylo dáno například tehdy, kdyby se podařilo prokázat, že dědic sám takovou závěť napsal, nebo kdyby předložil soudu jako vlastnoruční závěť zůstavitele, o níž prokazatelně věděl, že nebyla zůstavitelem vlastnoručně sepsána.

Jestliže nebyl prokázán úmysl dědice vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, ani jiné zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, nelze dospět k závěru o dědické nezpůsobilosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, ze dne 9. 8. 2018


08.11.2018 00:01

K přiměřenosti výše smluvní pokuty za pozdní odhlášení z prodávané nemovitosti

Účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč za každý den, kdy prodávající zůstala po obdržení kupní ceny hlášena k pobytu (a fakticky i pobývala) v převedeném domě, není v posuzované věci nepřiměřeně vysoká ve vztahu vůči povinnosti, jejíž splnění zajišťuje (odhlásit se včetně všech příslušníků domácnosti nejpozději do 60 dnů od obdržení kupní ceny z trvalého pobytu).

Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ze dne 28. 8. 2018


08.11.2018 00:00

K neplatnosti smlouvy pro neurčitost v případě zřejmé chyby v psaní

Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku.

Je nepochybné (a lidské činnosti vlastní), že ve vyhotovení listin dochází (může dojít) k pozměnění jejich obsahu (oproti vůli jednajícího) v důsledku chyby v psaní nebo v počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti; nebylo by proto odpovídající, aby bylo z každé takové chyby nebo nesprávnosti bez dalšího dovozováno, že je vždy bez právních účinků listina, která je jimi postižena. Chyba nebo jiná nesprávnost může na druhé straně ovlivnit chování (jednání) toho, komu je listina adresována, a nebylo by správné, aby nesl následky pochybení, kterého se dopustil původce listiny. Ve snaze nalézt vyvážené řešení následků chyb a jiných zřejmých nesprávností je pokládán za odpovídající závěr, že případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný.

Ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vyděluje případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, ze dne 21. 8. 2018


07.11.2018 00:02

Přiměřené snížení smluvní odměny advokáta dle § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak. Ustanovení § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. explicitně vyžaduje, aby byl naplněn sjednaný rozsah právních služeb; jiný možný náhled se z gramatického výkladu tohoto ustanovení nepodává. Je-li rozsah právních služeb sjednán široce, aniž by následně byl naplněn, přísluší advokátovi odměna jen v poměrné části.

Advokátní kancelář si zde této konstrukce musela být vědoma, a pokud byla ve věci klienta přibrána jako „expert na rozhodčí řízení,“ věděla, v jaké fázi se rozhodčí řízení nachází a že pravděpodobně ani nemůže dojít k naplnění sjednaného rozsahu ve smlouvě předpokládaných právních služeb. Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle smlouvy měla být právní služba poskytována na základě požadavků a instrukcí klienta. Musí jít nutně k tíži advokátní kanceláře, že – byť demonstrativně – sjednaný rozsah právních služeb pro klienta nebyl naplněn. Advokátní kancelář sice uvádí, že k „takovému vymezení předmětu smlouvy bylo přistoupeno z důvodu, aby klient měl možnost obdržet právní pomoc, pokud možno komplexní, pokud si o ni však požádá,“ avšak z hlediska znění § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je tato výhrada bezpředmětná. Rozsah předpokládaných právních služeb měla advokátní kancelář vymezit právě s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci tak, aby byl buď naplněn zcela, nebo alespoň z jeho podstatné části. V opačném případě bylo namístě sjednanou výši smluvní odměny přiměřeně snížit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, ze dne 22. 8. 2018


07.11.2018 00:01

Neplatnost dohody o převedení na jinou práci dle § 39 obč. zák.

Dohoda o převedení na jinou práci uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v situaci, kdy zaměstnanec již v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody převeden (nejednalo-li se pouze o dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, která je překážkou v práci na straně zaměstnance, jejíž existence by představovala právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž dočasnou suspenzi pracovního závazku), je v posuzované věci neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplývá zákaz, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Jedná se tedy o nedovolený právní úkon, který je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nikoli o právní úkon neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem právního úkonu je plnění nemožné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 673/2018, ze dne 7. 8. 2018


07.11.2018 00:00

Posouzení intenzity porušení pracovněprávní povinnosti

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnanec před skončením pracovní doby „po 13:00 hodině“ opustil pracoviště bez souhlasu „nadřízeného“ (jednatele zaměstnavatele), přičemž toto porušení pracovní povinnosti nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako „závažné porušení pracovních povinností“, ale pouze jako „méně závažné porušení pracovních povinností žalobce“. Uvedenou úvahu odvolacího soudu učiněnou při vymezení hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce nelze považovat za správnou.

Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti měl odvolací soud vedle toho, že zaměstnavatel své pracovní povinnosti dosud plnil řádně, též přihlížet k rozsahu, v jakém zaměstnanec nedodržel rozvrženou pracovní dobu (k tomu, že zaměstnanec nebyl na pracovišti a nevykonával sjednanou práci po dobu zhruba 4 hodin, tedy v rozsahu odpovídajícím polovině pracovní doby), a k tomu, že nepřítomnost zaměstnance na pracovišti vedla k opožděnému dokončení zakázky a ke vzniku škody v podobě ušlého zisku z tržby ve výši 6 000 Kč.

Za situace, kdy zaměstnanec neměl jakýkoli souhlas zaměstnavatele s opuštěním pracoviště před skončením pracovní doby, nemůže jeho jednání ani zčásti omlouvat (intenzitu porušení pracovní povinnosti snižovat) okolnost, že ve všech případech nebyl souhlas zaměstnavatele s opuštěním pracoviště zaměstnancem před skončením pracovní doby spojován s vydáním propustky. Významné z tohoto pohledu není, že zaměstnanec svůj odchod z pracoviště oznámil spoluzaměstnanci, neboť ten mu takový souhlas nebyl oprávněn udělit, a zaměstnanec proto nemohl ani rozumně předpokládat, že tento jeho postup nedostatek souhlasu zaměstnavatele zhojuje.

Obdobně okolnost, že zaměstnanec před opuštěním pracoviště nezastihl „nadřízeného“ (jednatele zaměstnavatele), který v té době měl jednání se zákazníkem, postup zaměstnance neomlouvá, neboť náležitá opatrnost při plnění pracovních povinností vyžadovala, aby s odchodem z pracoviště vyčkal do doby, kdy jednatel bude moci jeho požadavek na opuštění pracoviště posoudit.

Je-li během pracovní doby zaměstnanec povinen nejen vykonávat práci pro zaměstnavatele, ale také – pokud práci právě nevykonává, protože mu dosud přidělena nebyla – být připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, nesnižuje intenzitu porušení pracovní povinnosti ani okolnost, že v době opuštění pracoviště zaměstnanec neměl přidělenu „konkrétní práci, která by nebyla dokončena“ (tedy ani práci na zakázce, jejíž opožděné dokončení měl svou nepřítomností způsobit); svojí nepřítomností na pracovišti naopak zaměstnanec znemožnil, aby k přidělení práce došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3004/2017, ze dne 7. 8. 2018


05.11.2018 00:01

Okamžité zrušení pracovního poměru pro ztrátu důvěry

I. Hrozil-li zaměstnanec zaměstnavateli tím, že mu v případě nezajištění neoprávněné výhody znemožní dotaci na jeho činnost od Ministerstva vnitra, pak nepochybně jednal (kromě jiného) v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jehož činnost je – vzhledem k tomu, že jde o obecně prospěšnou společnost – na dotacích závislá, a dopustil se tím porušení jedné ze základních povinností zaměstnance uvedené v ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.

Okolnost, že zaměstnanec použil pro pokus o získání neoprávněné výhody hrozbu směřující ve svých důsledcích proti majetku svého zaměstnavatele (majetku, jenž měl zaměstnavatel na svou činnost získat dotací od Ministerstva vnitra, kterou zaměstnanec hodlal znemožnit), že chtěl ve svůj prospěch využít existenční závislosti zaměstnavatele na dotacích a že byl srozuměn s tím, že bez poskytnutí dotace nebude zaměstnavatel moci pokračovat ve své činnosti a „zkrachuje“, zvyšuje intenzitu porušení uvedené základní povinnosti zaměstnance natolik, že je namístě závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Z hlediska této intenzity není významné, zda výhrůžka zaměstnance mohla u zaměstnavatele vzbudit důvodnou obavu, že při jejím uskutečnění budou jeho zájmy ohroženy či poškozeny. Podstatná je totiž na jednání zaměstnance jeho naprostá neloajalita vůči zaměstnavateli, která musela mít za následek úplnou ztrátu vzájemné důvěry, jež je nezbytná v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; právě tyto okolnosti opodstatňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával.

II. Nesmí-li zaměstnavatel zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, tím spíše tak nesmí vůči zaměstnanci postupovat v případě, že zaměstnanec zákonným uplatněním svého práva (například podáním žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce) pouze hrozí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, ze dne 14. 8. 2018


31.10.2018 00:02

Dohoda o možnosti odvolání z pracovního místa dle § 73 odst. 2 zák. práce

I. Od ustanovení § 73 odst. 2 a 3 zák. práce v rozhodném znění upravujícího možnost odvolání z pracovního místa bylo možné se odchýlit, a to jak rozšiřujícím způsobem, tak i zúžením okruhu osob, s nimiž je možné dohodu sjednat. Jediné omezení, jež vyplývá z nutnosti přihlížet i k souvisícím ustanovením, je, že musí jít o vedoucího zaměstnance definovaného v ustanovení § 11 zák. práce. Nelze tedy jen pro účely dohody ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 zák. práce ze zaměstnance „vyrábět“ vedoucího zaměstnance, jestliže není vedoucím zaměstnancem ve smyslu ustanovení § 11 zák. práce. Ustanovení § 73 odst. 2 a 3 zák. práce tak není kogentní právní úpravou; v kolektivní nebo jiné smlouvě, popř. ve vnitřním předpisu, proto smí být okruh vedoucích zaměstnanců, s nimiž lze dohodu sjednat, vymezen jinak.

Chtějí-li smluvní strany, aby se možnost odvolání z pracovního místa (vzdání se pracovního místa) vztahovala (odchylně od zákoníku práce) na jiné vedoucí pracovní místo (místa), než je (jsou) uvedeno v ustanovení § 73 odst. 3 zák. práce, musí být tato vůle v dohodě vyjádřena.

II. Předpokladem pro sjednání dohody o možnosti odvolání z pracovního místa není, aby zaměstnanec zastával (již v době jejího uzavření) vedoucí pracovní místo. Přípustné je její sjednání také jen pro případ, že zaměstnanec bude u zaměstnavatele (v budoucnu) zastávat vedoucí pracovní místo. Uzavřená dohoda se vztahuje na každé vedoucí pracovní místo, které zaměstnanec bude (může v budoucnosti) u zaměstnavatele zastávat, nebylo-li sjednáno něco jiného. Dohoda může být obsažena v pracovní smlouvě nebo sjednána samostatně. Může být uzavřena při vzniku pracovního poměru nebo i kdykoliv za jeho trvání, a to na dobu určitou nebo na neurčito. Dojde-li ke skončení pracovního poměru, dohoda zaniká.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1073/2017, ze dne 15. 8. 2018


31.10.2018 00:01

Aktivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě dle § 42a odst. 1 obč. zák.

I. Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák., je též pohledávka ze směnky přiznaná věřiteli směnečným platebním rozkazem.

II. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák. je ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu.

S převodem avalované směnky rubopisem nový majitel směnky nabývá i právo domáhat se neúčinnosti právního úkonu podle § 42a obč. zák., který dlužník (směnečný rukojmí) učinil v době, kdy směnečným věřitelem byl předchozí majitel směnky.

Jinak řečeno, jde-li o legitimaci k podání odpůrčí žaloby, není žádný důvod, pro který by měl mít věřitel směnky, kterou nabyl rubopisem, méně práv, než věřitel, který nabyl pohledávku (např. ze závazkového vztahu) smlouvou o postoupení pohledávky. O tom, že v posledně uvedeném případě postupník nabývá (spolu s pohledávkou) i právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, přitom pochybnosti nejsou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 620/2017, ze dne 14. 8. 2018


29.10.2018 00:02

Smlouva o ubytování jako spotřebitelská smlouva

I. Uzavře-li smlouvu o ubytování na jedné straně podnikatel, tj. ubytovatel, jehož obchodní činností bude poskytování těchto ubytovacích služeb, a na druhé straně osoby chtějící se ubytovat na přechodnou dobu, tedy bude-li smlouva o ubytování uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem, půjde o spotřebitelskou smlouvu.

Protože posuzovanou smlouvu uzavřela žalobkyně jako podnikatelka pronajímající ubytovací sekce studentům a žalovaní ji neuzavřeli ani v rámci své podnikatelské činnosti, ani v rámci výkonu svého povolání (jednalo se o studenty, kteří si chtěli zajistit ubytování na část svého studia), měla smlouva charakter spotřebitelské smlouvy.

II. V posuzované věci je ujednání o možnosti ubytovaných vypovědět smlouvu o ubytování jen s šestiměsíční výpovědní dobou ujednáním nepřiměřeným ve smyslu § 1813 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, ze dne 25. 7. 2018


29.10.2018 00:01

Vrácení odstupného v případě výkonu práce podle § 69 - 72 zák. práce

Výkon práce zaměstnancem pro dosavadního zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, který se řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 69 - 72 zák. práce, k němuž zaměstnanec přistoupil ještě před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, nezakládá povinnost zaměstnance k vrácení odstupného podle ustanovení § 68 odst. 1 zák. práce, neboť se nejedná o práci, která by byla vykonávána v novém (opětovně založeném) pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti, kterou po skončení předchozího pracovního poměru zaměstnanec s dosavadním zaměstnavatelem (jeho nástupcem) uzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3606/2017, ze dne 15. 8. 2018


23.10.2018 00:01

Řádné splnění závazku zaplatit kupní cenu ve stanoveném místě

K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). Nebyla-li kupní cena složena do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků na k tomu určený a dohodnutý bankovní účet, ale jiným způsobem stejnému schovateli, přičemž však jiný způsob „složení“ nebyl účastníky kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní cena kupujícími řádně zaplacena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 28. 8. 2018


23.10.2018 00:00

Aplikace lhůty dle 8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. na vztah mezi obcemi

Lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se týká pouze vztahů mezi obcemi a státem a jejím smyslem je vyřešení stavu, kdy obec vůči státu nečiní žádné kroky k zápisu svého vlastnického práva. O takový případ však nejde, jestliže k zápisu vlastnického práva obce ze státu již došlo a spor vedou dvě obce navzájem o určení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5735/2017, ze dne 18. 7. 2018


18.10.2018 00:01

K výkladu bezúhonnosti podle zákona o advokacii

Bezúhonným může být jen takový uchazeč o zápis do seznamu advokátů, který svým dosavadním občanským a pracovním životem naplňuje předpoklad občanské a morální (mravní) zachovalosti. Za bezúhonného ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii lze považovat jen takového uchazeče, u něhož není zpochybněn předpoklad, že bude čestně a svědomitě plnit povinnosti advokáta.

Uvedený výklad bezúhonnosti opravňuje k analogické aplikaci ustanovení § 35 písm. d) zákona o advokacii na případy, kdy advokát vyškrtnutý ze seznamu advokátů „technickým opatřením představenstva České advokátní komory“ (§ 8 odst. 1 písm. c) zákona) se opětovně uchází o zapsání do seznamu a o umožnění složení slibu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3603/2017, ze dne 31. 7. 2018


18.10.2018 00:01

Zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby

Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy.

Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupř. i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizován.

Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 16. 7. 2018


< strana 1 / 237 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů