// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

27.04.2017 00:02

Vstup na cizí pozemek za účelem údržby a úprav sousední nemovitosti

Z § 1021 a § 1022 o. z. nevyplývá, že by soused, hodlající provést údržbu svého pozemku včetně stavby na něm stojící a provádět stavební práce či obvyklé úkony hospodaření, mohl vstupovat na cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka. Nejprve musí vlastníka o povolení vstupu požádat, a sdělit mu důvody, proč na jeho pozemek potřebuje vstoupit, resp. jej jinak užít, a v případech uvedených v § 1022 o. z. se s ním domluvit na přiměřené náhradě. Jestliže k dohodě o vstupu a jeho podmínkách nedojde, může se ten, kdo požaduje vstup na sousední pozemek či jeho užití, domáhat rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to buď soudu nebo stavebního úřadu. V rozhodnutí o povolení vstupu je třeba vymezit jeho podmínky, zejména v jaké době, na jakou část pozemku a případně i s jakými mechanismy může žalobce na pozemek žalovaného vstoupit.

Vstupuje-li však soused za účelem realizace oprávnění uvedených v § 1021 a § 1022 o. z. na cizí pozemek bez souhlasu souseda, aniž by jej k tomu opravňovalo rozhodnutí orgánu veřejné moci, aniž by šlo o případ nouze (§ 1037 o. z. ve spojení s § 14 o. z.), zasahuje neoprávněně do držby i do vlastnického práva vlastníka pozemku, a ten se proti tomu může bránit jak držební, tak vlastnickou žalobou. V řízení o vlastnické (případně držební) žalobě pak nemůže žalovaný úspěšně namítat, že realizoval svá práva vyplývající z § 1021 a násl. o. z.

Je-li vydáno rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost zdržet se vstupu na pozemek, neznamená to naprostý a bezvýjimečný zákaz; i v tomto případě se rozhodnutí týká předmětu řízení, vymezeného nejen žalobním petitem, ale i skutkovým dějem, o který se opírá. Vstoupí-li pak osoba, které byla uložena povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek (povinný), na tento pozemek za podmínek uvedených v § 14 a § 1037 o. z. a k návrhu oprávněného bude nařízen výkon rozhodnutí, ukládajícího žalovanému povinnost vstupu se zdržet, je tu důvod pro jeho zastavení. Dovolená svépomoc totiž vylučuje protiprávnost jednání, na ni se zákaz budoucího jednání vyslovený soudem z povahy věci nevztahuje. Stejně tak se žalovaný, jemuž byla uložena obecná povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek, může – nastanou-li nové skutečnosti měnící dosavadní skutkový stav - v dalším řízení domáhat, aby mu byl tento vstup umožněn za účelem uvedeným v § 1021 a v § 1022 o. z., v žalobě konkrétně vymezeným a za podmínek stanovených soudním rozhodnutím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, ze dne 25. 1. 2017


27.04.2017 00:01

Dobrá víra vlastníka stavby přesahující na sousední pozemek

I. Otázka, zda „vlastník přestavku“ byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní. Dovolací soud může zpochybnit posouzení dobré víry stavebníka, že pořizuje stavbu zcela na vlastním pozemku, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

II. Ustanovení § 1087 odst. 1 o. z. chrání stavebníka jednajícího v omluvitelném omylu, že staví na svém. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (s výjimkou možného přísnějšího hodnocení za podmínek uvedených v § 5 odst. 1 o. z.). Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný.

Zákon neposkytuje ochranu nedbalému stavebníkovi, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že staví na svém pozemku, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra ve smyslu § 1087 odst. 1 o. z., je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu.

III. V posuzované věci žalobci museli vědět, že je sporné, zda stavba bude celá umístěna na jejich pozemku, a neměli k dispozici žádné rozhodnutí či jiný doklad potvrzující to, že stavba tak, jak je zamýšlena, nebude ležet zčásti na sousedním pozemku; při zachování obvyklé opatrnosti, kterou by v daném případ bylo možno po každém požadovat, by se právně relevantním způsobem seznámili se skutečným průběhem hranice. Za těchto skutkových okolností je přiměřený právní závěr, že omyl žalobců nebyl omluvitelný a nebyli v dobré víře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, ze dne 31. 1. 2017


26.04.2017 00:02

Zřízení služebnosti nezbytné cesty k vybudování nové stavby

Zásah do práva vlastníka pozemku zřízením služebnosti nezbytné cesty (§ 1029 a následující o. z.) nebo nezbytné cesty formou obligace přichází v úvahu pouze tehdy, má-li sloužit dlouhodobému účelu, přičemž pravidlem bude zřízení ve formě služebnosti; jinak by totiž hrozilo, že při každé změně vlastníka panující či služebné nemovitosti bude třeba zřizovat cestu znovu. Takový účel je naplněn zejména tehdy, má-li být přístup zřízen k již existující stavbě. K pouhému vybudování nové (zamýšlené) stavby však v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 zřízení nezbytné cesty zpravidla sloužit nemůže.

I přes relativně citelný zásah do práv vlastníka sousedního pozemku, představuje § 1022 o. z. mírnější prostředek, jenž může sloužit k uspokojení žadatele o nezbytnou cestu, který na svém pozemku, k němuž nemá dostatečný přístup, hodlá zřídit stavbu. Vedle tohoto soukromoprávního institutu, jenž s účinností od 1. 1. 2014 vlastníka zamýšlené stavby opravňuje žádat vlastníka sousedního pozemku o umožnění přístupu přes jeho pozemek na pozemek bez dostatečného přístupu, lze splnění obdobného účelu dosáhnout ve sféře veřejného práva postupem podle § 141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, ze dne 24. 1. 2017


26.04.2017 00:01

Prevenční povinnost chránit zdraví a život svěřených osob

Ačkoliv žalovaná zřejmě nemohla předvídat, kdy a z jakých příčin se začne její dospělý syn projevovat agresivně vůči svému okolí a že při jakémsi souběhu okolností může dokonce usmrtit dítě, neznamená to však, že splnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti požadovat od osoby mající ve své péči nezletilé děti, které přivádí do kontaktu s osobou trpící duševní chorobou projevující se nepředvídatelnými výbuchy emocí spojenými někdy s destruktivním chováním vůči věcem a nejméně jednou i s fyzickým násilím vůči lidem.

Žalovaná vzhledem ke svým předchozím zkušenostem mohla a měla riziko konfliktu či případné agrese předpokládat, neboť jednak věděla, že právě ona bývá spouštěčem emocionálních výbuchů svého syna, jednak i tvrzená dohoda o odděleném pobytu dětí svědčí o její jisté obavě, jak kontakt syna s hlídanými dětmi proběhne. Byť jistě nemohla dohlédnout všech konkrétních rizik, byla povinna provést taková opatření, která by byla způsobilá nebezpečí vzniku konfliktu alespoň minimalizovat, ne-li zcela odvrátit. To platí obzvláště pro případ, že skutečně nedodržela dohodu s rodiči usmrceného chlapce, že děti bude hlídat v místě, kde se její syn nevyskytoval, a kdy tuto základní pojistku před hrozbou konfliktu svévolně porušila. Žalovaná proto nedostála povinnosti obecné prevence ve smyslu § 415 obč. zák. a podle § 420 obč. zák. odpovídá žalobcům za škodu způsobenou usmrcením jejich syna.

Pro úplnost lze dodat, že takový výklad rozsahu povinnosti tzv. generální prevence v této velmi specifické situaci sleduje legislativní trend a koresponduje se zásadou velící poskytnout větší míru ochrany před riziky plynoucími z ujmutí se osoby s nebezpečnými vlastnostmi, jak ji od 1. 1. 2014 výslovně upravuje ustanovení § 2923 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 755/2015, ze dne 26. 1. 2017


26.04.2017 00:00

Změna dohody spoluvlastníků o správě společné věci

I. Stejně jako závazek, i dohoda spoluvlastníků o správě společné věci může být změněna.

Pro případ, kdy se při rozhodování záležitosti týkající se společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 2 o. z.).

II. Spoluvlastník se může podle § 1139 a násl. o. z. domáhat v soudním řízení změny uzavřené dohody o správě společné věci, i když je užívána třetí osobou.

V posuzované věci soudy vyšly mimo jiné z úvahy, že užívají-li nyní sporné prostory třetí osoby, je předčasné rozhodovat o způsobu jejich užívání (o jejich správě), patrně proto, že rozhodnutí nebude ihned realizovatelné. To není správný názor. Užívání sporných nebytových prostor třetími osobami sice představuje faktickou komplikaci, ovšem v případě, že je neoprávněné, samo o sobě nebrání pronájmu třetí osobě (vyklizení lze provést později, resp. lze s neoprávněnými uživateli uzavřít nájemní smlouvy odpovídající konkrétní úpravě vztahů mezi spoluvlastníky); je-li toto užívání oprávněné, pak rozhodnutí o jiném než dosavadním způsobu užívání může být významné při ukončení dosavadních nájemních vztahů nebo, v případě, že tyto vztahy prozatím nebude možné ukončit, se uplatní v okamžiku, kdy právo nájmu zanikne jinak. Je možná i novace nájemní smlouvy tak, aby vyhovovala tomu, co bude nadále závazné mezi spoluvlastníky. Vyhovění žalobě by tak samo o sobě nemuselo být podnětem ke sporu o vyklizení dosavadních uživatelů, ale mohlo by vést jen k úpravě nájemného a k jinému dělení nákladů a výnosů z něj. Úvaha o nutnosti nejprve vyklidit dosavadní uživatele a teprve potom řešit spor mezi spoluvlastníky tak není případná – lze se napřed domáhat soudní úpravy poměrů spoluvlastníků a poté vyklizení třetí osoby ze společné nemovité věci, lze však postupovat i opačně, je-li věc užívána bez právního důvodu.

III. Vlastnickou – vindikační nebo negatorní – žalobu může podat kterýkoliv z podílových spoluvlastníků vůči každému, kdo neoprávněně zasahuje do jeho spoluvlastnického práva. Spoluvlastník nepotřebuje k podání žaloby na vyklizení souhlas ostatních spoluvlastníků; v řízení o takové žalobě ovšem budou moci žalované třetí osoby namítat, že jim svědčí právo založené ostatními spoluvlastníky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, ze dne 25. 1. 2017


20.04.2017 00:02

Odpovědnost za škodu způsobenou povahou vodiče a katétru

Samotný způsob použití nástroje, tj. pouhý technologický postup, nevede k odpovědnosti podle § 421a obč. zák., jestliže se na výsledném škodlivém účinku neprojevila sama o sobě povaha předmětu, vyplývající z jeho charakteristických vlastností, nýbrž především metoda a způsob jeho aplikace.

Ze znaleckého posudku v posuzované věci však vyplynulo, že schopnost poranit cévu i při regulérním postupu operatéra je vlastností každého vodiče a katétru, proto lze důvodně dovodit, že z povahy použitých nástrojů, které vstupují do kontaktu se stěnou cévy a které mají úzký tvar a tvrdší konzistenci než dotčené tkáně, vyplývá určité riziko, že se negativním způsobem projeví při pohybu v cévě, a to i za předpokladu, že jsou použity správně. V tomto případě nebylo narušení stěny tepny zamýšleným účinkem, nýbrž nepříznivým zásahem do organismu pacienta, který byl vyvolán právě a jen povahou a vlastnostmi použitých nástrojů. Zde lze poukázat na významný rozdíl od věci projednávané dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2458/2013, kdy byla odpovědnost podle § 421a obč. zák. vyloučena v případě proděravění srdeční síně, k němuž došlo bez přímé příčinné souvislosti se zamýšlenou nekrotizací srdeční tkáně katétrem. Oproti tomu v nyní projednávané věci neměly použité přístroje za cíl invazivní zásah do tkáně tepny, přesto došlo k jejímu narušení. Soudy tak správně dovodily, že perforace tepny, která způsobila masivní krvácení a následnou újmu na zdraví žalobci, byla v příčinné souvislosti s působením charakteristických vlastností přístrojů (mikrovodiče nebo mikrokatétru), jichž bylo při operaci použito; byly tím naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce podle § 421a obč. zák.

Jestliže nebyly zjištěny jakékoliv jiné možné důvody proděravění tepny než působení uvedených dvou nástrojů, není významné, že nelze jednoznačně určit, který z nástrojů byl původcem nepříznivého následku. Rozhodující je, že při zákroku s cílem embolizace míšní malformace byly používány oba nástroje ve vzájemné součinnosti, oba vstoupily do tepny, a právě v této fázi došlo k jejímu proděravění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4301/2015, ze dne 22. 12. 2016


20.04.2017 00:01

Výše majetkového podílu účastníka sdružení při vypořádání SJM

Při určení výše majetkového podílu účastníka sdružení podle § 829 obč. zák., jenž se stává předmětem vypořádání SJM, se přihlíží i k závazkům vzniklým z činnosti sdružení, jež existují ke dni zániku SJM.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3650/2016, ze dne 24. 1. 2017


20.04.2017 00:00

Zneužití platební karty zaměstnavatele ve prospěch třetí osoby

Útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

V posuzovaném případě zaměstnanec bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele použil kreditní kartu, která mu byla zaměstnavatelem svěřena pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce pro zaměstnavatele, k úhradě účtu v restauraci za třetí osobu. Tím zaviněně porušil jednu ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.

Odvolací soud při posouzení intenzity porušení pracovních povinností přihlédl k tomu, že „pokyny k používání platební karty byly ze strany žalovaného vydány jen ústně, nepřesně a jen ve velmi omezené míře“, že se zaměstnanec mohl domnívat, že týmové akce kreditní kartou mohl uhradit, že pochybil jen jejím použitím k platbě za třetí osobu a že vzhledem k celkové výši platby (3 117 Kč) a k účasti šesti osob na uvedené akci představuje úhrada za jednu (cizí) osobu poměrně nízkou částku, jejíž úhradu zaměstnavatel po zaměstnanci ani nepožadoval, a na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že se jednalo jen o méně závažné porušení pracovních povinností.

Uvedenou úvahu nelze považovat za správnou. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud - vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovní povinnosti - přihlížet zejména k tomu, že se zaměstnanec svým jednáním dopustil přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení vedoucího zaměstnance, který měl (kromě plnění základních povinností zaměstnance) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Na této povaze jednání zaměstnance nemůže nic změnit ani relativně nízká výše škody, neboť podstatně významnější je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne 25. 1. 2017


18.04.2017 00:02

Výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby

I. Má-li pronajímatel bytu za to, že nájemce porušil své povinnosti zvlášť závažným způsobem, tedy naprosto zásadně, může mu dát výpověď bez výpovědní doby podle § 2291 o. z. Před tím, než přistoupí k podání výpovědi, však musí podle § 2291 odst. 3 o. z. vyzvat nájemce, aby své závadné chování odstranil (popř. odstranil protiprávní stav). Jde o hmotněprávní podmínku, jen při jejím splnění může být výpověď oprávněná a platná.

Nájemce má tak možnost k nápravě svého závadného chování (protiprávního stavu) a odvrácení skončení nájmu výpovědí bez výpovědní doby; napraví-li své chování (protiprávní stav) v poskytnuté (přiměřené) době, výpovědní důvod pomine. Výzva nemusí být písemná, ale aby tato hmotněprávní podmínka byla splněna, musí obsahovat specifikaci (popis) závadného chování (protiprávního stavu) a k nápravě musí pronajímatel nájemci stanovit přiměřenou dobu. Přiměřenost poskytnuté doby k nápravě závadného chování nájemce bude nutné posuzovat vždy individuálně s ohledem na závadné chování (protiprávní stav), které má být napraveno (odstraněno).

Výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby může tedy dát pronajímatel nájemci teprve poté, co ho řádně vyzval k odstranění závadného chování (protiprávního stavu) a marně uplynula doba k nápravě tohoto závadného chování.

II. Výpověď bez výpovědní doby je vhodná v případech, kdy pronajímatel primárně nepreferuje skončení nájmu, ale upřednostňuje okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu. V případě, že nájemce porušuje povinnosti zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel samozřejmě vždy možnost dát mu výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. V případě výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu), k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. Nájem však skončí až uplynutím tříměsíční výpovědní doby.

III. V případě výpovědního důvodu podle § 2291 o. z. musí jít nejen o porušení povinnosti zvlášť závažným způsobem, ale také o jednání (protiprávní stav), které může nájemce napravit (odstranit). Je-li z povahy porušené povinnosti (protiprávního stavu) vyloučeno, aby nájemce své závadné jednání (protiprávní stav) napravil (odstranil), není ani důvod mu poskytnout přiměřenou dobu na „nápravu“. V takovém případě není na místě výpověď z nájmu podle § 2291 o. z. bez výpovědní doby, ale výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. s tříměsíční výpovědní dobou.

IV. Ustanovení § 2290 o. z. upravující žalobu na neoprávněnost výpovědi se uplatní i v případě výpovědi z nájmu podle § 2291 o. z. S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná výpověď proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána „po právu“, tedy v souladu se zákonem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, ze dne 18. 1. 2017


18.04.2017 00:01

Promlčení práva nájemce bytu domáhat se vyúčtování záloh na služby

Za právo mající majetkový charakter, které je třeba uplatnit v tříleté promlčecí době stanovené v § 101 obč. zák., je třeba považovat i právo nájemce bytu domáhat se po pronajímateli vyúčtování záloh na služby, které mu zaplatil. Jeho uplatnění se v konečném důsledku projeví v majetkové sféře nájemce i pronajímatele, neboť má za následek vznik povinnosti uhradit přeplatek či nedoplatek, který vyúčtováním vznikne. Jedná se o hmotněprávní nárok, nejde o konstitutivní rozhodnutí, každé zálohové plnění je třeba vypořádat, platí-li tedy nájemce zálohy na služby, má pronajímatel vždy povinnost je vyúčtovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3256/2015, ze dne 18. 1. 2017


18.04.2017 00:00

Bezdůvodné obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného

Plnění na základě absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě (odbytné) představuje vždy bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení vzniká na straně rodiče, který jako účastník neplatné dohody plnění přijal, a proto bude v soudním řízení o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě tento rodič také pasivně věcně legitimován.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2929/2016, ze dne 19. 1. 2017


13.04.2017 00:02

Škoda způsobená zaměstnanci na odloženém dopravním prostředku

Za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především takové svršky a takové osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jí o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však např. cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony. Za věci obvyklé však nelze považovat žádný dopravní prostředek. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod.

Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zák. práce tak nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10.000,- Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (§ 268 odst. 2 zák. práce).

Za zvláštní úschovu osobního automobilu podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa. Byla-li v projednávané věci možnost uložit klíče od osobního automobilu do trezoru, který zaměstnavatel zaměstnancům určil pro ukládání cenných věcí a předmětů (tedy věcí, které se obvykle do práce nenosí), neznamená to, že tímto úkonem (uložením klíčů od dopravního prostředku do trezoru) by zaměstnavatel přebíral do zvláštní úschovy i samotný automobil.

Jestliže nebyly splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance podle ustanovení § 267 zák. práce, ani v plném rozsahu podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ustanovení § 265 zák. práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2345/2015, ze dne 23. 1. 2017


13.04.2017 00:01

Trvání zástavního práva podle hospodářského zákoníku v případě odúmrti

Zástavní právo k nemovitosti zřízené v době účinnosti hospodářského zákoníku nezaniká jen proto, že nemovitost zatížená zástavním právem připadla po 31. 12. 1991 státu jako tzv. odúmrť.

Vzhledem ke zvláštnímu ustanovení § 472 odst. 1 obč. zák. se ustanovení § 396 odst. 1 hospodářského zákoníku na zástavní právo k věci, která připadla státu jako tzv. odúmrť, nepoužije.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3263/2016, ze dne 25. 1. 2017


13.04.2017 00:00

Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Pro závěr o (výjimečné) nemravnosti námitky promlčení je rozhodující, zda celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, ze dne 20. 12. 2016


10.04.2017 00:02

Odporovatelnost právních úkonů manžela dlužníka

Věřitel byl za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům manžela dlužníka, týkajícím se majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění do svého výlučného vlastnictví, a to za předpokladu, že věřitel měl právo uspokojit se (také) z majetku patřícího do společného jmění dlužníka a jeho manžela.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1374/2016, ze dne 21. 12. 2016


10.04.2017 00:01

Náhrada za omezení vlastnických práv územní rezervou

Územní rezerva představuje pouze dočasné opatření, které může trvat jen po dobu nezbytnou pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr. Neomezuje vlastníky dotčených nemovitostí zcela, pouze se dotýká možnosti realizovat záměry, které by mohly znemožnit či podstatně ztížit budoucí využití území. Zásadně proto není namístě poskytnout za omezení vlastnických práv způsobené územní rezervou náhradu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4304/2015, ze dne 14. 12. 2016


10.04.2017 00:00

Delší časový odstup při uplatnění předkupního práva

Delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; v poměrech konkrétní věci ovšem může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.

Při posuzování konkrétních okolností případu je však třeba mít vždy na paměti, že shledání výkonu předkupního práva jako rozporného s dobrými mravy, resp. jako zneužití práva, přichází do úvahy toliko výjimečně, kdy konkrétní okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně nasvědčují.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, ze dne 17. 1. 2017


04.04.2017 00:01

Rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka

Při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu § 471 odst. 3 o.z. je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z.

Pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu sice správně zmiňuje ustanovení § 80 odst. 1 o.z. Přiléhavě též obecně konstatuje, že ve věci nelze striktně vycházet z toho, že opatrovanec je hlášen k trvalému pobytu v obci Borovany. Stranou pozornosti soudu však již fakticky zůstalo posouzení konkrétních hledisek rozhodných pro určení, jaké bylo v době jeho rozhodování skutečné bydliště tohoto opatrovance ve smyslu zmíněného ustanovení o.z., a to z hlediska v něm uvedených charakteristik. Pouhá dlouhodobost pobytu opatrovance v psychiatrické nemocnici v Dobřanech pak ještě sama o sobě nemusí (bez dalších zjištění) představovat skutečnost, z níž by bylo třeba dovodit „úmysl“ opatrovance zde trvale bydlet.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, ze dne 30. 11. 2016


04.04.2017 00:00

Určitost a platnost ujednání o smluvní pokutě

Smluvní pokuta je sjednána určitě a platně i v případě, že je sjednána pro případ porušení povinností tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. Je proto správný právní závěr o určitosti a platnosti ujednání o smluvní pokutě, která zajišťuje splnění všech povinností vyplývajících z konkrétní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, ze dne 25. 1. 2017


03.04.2017 00:02

Uložení povinnosti konat shromáždění vlastníků jednotek

I. V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 byla právním prostředkem ochrany individuálního vlastníka jednotky (menšina vlastníků jednotek mající alespoň čtvrtinu hlasů byla chráněna též úpravou obsaženou v čl. VII odst. 4 až 6 Vzorových stanov, neschválilo-li si konkrétní společenství stanovy s odchylnou úpravou) před nečinností dotčených orgánů společenství žaloba podle § 11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, a nikoli žaloba na uložení povinnosti společenství konat shromáždění vlastníků jednotek. Nebylo-li možné uložit společenství povinnost konat shromáždění, tím spíše soud nemohl svým rozhodnutím stanovit, jaké záležitosti mají být takovým (soudním rozhodnutím nesvolatelným) shromážděním projednány či dokonce rozhodnuty.

II. Ani v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 se vlastník jednotky nemůže u soudu úspěšně domáhat, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti; může pouze navrhnout, aby soud rozhodl o určité záležitosti za podmínek upravených v ustanovení § 1209 odst. 2 o. z., avšak jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, ze dne 17. 1. 2017


< strana 1 / 218 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články