// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
18.07.2018 00:01
Hřbitov jako překážka vydání pozemku podle § 8 zákona č. 428/2012 Sb.
Určení pozemků ke zřízení, potažmo rozšíření hřbitova nebrání jejich vydání oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, ze dne 7. 5. 2018
18.07.2018 00:00
Aplikace § 22 odst. 2 autorského zákona na přenos prostřednictvím družice
Ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3972/2017, ze dne 18. 4. 2018
10.07.2018 00:02
Modifikace úpravy možnosti domáhat se vrácení daru dle obč. zák.
Ustanovení § 630 obč. zák. upravující možnost dárce domáhat se vrácení daru bylo dispozitivní právní normou. Dárce s obdarovaným mohli dohodnout nejen další okolnosti, za nichž může dárce požádat o vrácení daru, ale i takové smluvní podmínky, jimiž zcela nahradili právní normu vrácení daru obsaženou v § 630 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, ze dne 26. 4. 2018
10.07.2018 00:01
K aktivní legitimaci oprávněného k žalobě na zrušení služebnosti
V daném případě je zejména s ohledem na racionalitu zákona, jakož i ústavně zaručený princip rovnosti namístě upřednostnit aplikaci argumentu a simili, tedy prostřednictvím soudcovského dotvoření práva připustit, že aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti má v daném případě též osoba oprávněná ze služebnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 155/2018, ze dne 27. 3. 2018
10.07.2018 00:00
K tzv. soudcovskému dotvoření práva
I. O soudcovské dotváření práva jde tehdy, když soudní rozhodnutí dospívá k řešení, které nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém významu textu právního předpisu. Jinak řečeno, právní předpis obsahuje mezeru, která může být buď pravá, nebo nepravá (teleologická). Teleologická (nepravá) mezera v zákoně je dána neúplností explicitní zákonné úpravy, která se podává z rozporu mezi smyslem a účelem zákonné úpravy na straně jedné a jeho doslovného významu na straně druhé. Podle § 2 odst. 1 věty druhé a odst. 2 části věty za středníkem o. z. je rozhodující smysl příslušného ustanovení, nikoliv jeho jazykové vyjádření. Nepravá otevřená teleologická mezera pak je taková, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava.
Základní legitimační důvody, které hovoří ve prospěch dotváření práva, jsou princip účelnosti, princip bezrozpornosti právního řádu, který úzce souvisí s principem rovnosti, resp. formální spravedlnosti. Občanský zákoník se k dotváření práva přihlásil jednak vyslovenou prioritou teleologických argumentů, a to i nad jazykovým výkladem v § 2 odst. 1 větě druhé a jednak v závěru druhého odstavce § 2, kde výslovně uvádí, že „nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Dotváření práva je pak zcela věnován § 10 o. z.
II. Soud při posuzování možnosti použití argumentu a contrario či úvaze o soudcovském dotváření práva musí zvážit, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva za pomoci argumentu a simili či a fortiori. Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce „toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná pouze cestou změny zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 155/2018, ze dne 27. 3. 2018
09.07.2018 00:02
Kompenzabilita vzájemných pohledávek ze smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013
Pro posouzení způsobilosti pohledávky na zaplacení smluvní pokuty k započtení proti jiné peněžité pohledávce ze závazkového vztahu v případě, že obě pohledávky vznikly ze závazkového vztahu založeného smlouvou uzavřenou v době do 31. 12. 2013, je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový právní poměr. Kompenzabilita vzájemných pohledávek ze smlouvy uzavřené v režimu předchozí právní úpravy se řídí dosavadními právními předpisy bez ohledu na to, že právo na zaplacení smluvní pokuty porušením smluvní povinnosti vzniklo a kompenzační právní jednání bylo učiněno až v době po dni 31. 12. 2013.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, ze dne 18. 4. 2018
09.07.2018 00:01
K neplatnosti pracovní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění
Mezi jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele lze zařadit i situace, kdy zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat práci z toho důvodu, že nezískal nebo pozbyl oprávnění užívat k výkonu své podnikatelské nebo jiné činnosti nemovité věci či jiné prostory, které jsou podle pracovní smlouvy sjednaným místem výkonu práce zaměstnance, popř. se k nim též upíná jeho sjednaný druh práce. Existence takové překážky představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce; zaměstnavateli současně vzniká povinnost platit zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku po celou dobu výskytu této překážky.
S její existencí nelze proto spojovat (v závislosti na tom, zda se uvedená překážka v práci na straně zaměstnavatele vyskytovala již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastala později) neplatnost pracovní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění ani zánik pracovního závazku pro následnou nemožnost plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1083/2017, ze dne 11. 4. 2018
09.07.2018 00:00
Aplikace vyhlášky č. 372/2001 Sb. na nebytové prostory
Ustanovení vyhlášky č. 372/2001 Sb. určující pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a teplou užitkovou vodu bylo nutné aplikovat i v případě nájmu nebytových prostor; okolnost, zda byly v objektu jen nebytové prostory, popř. zda se v něm nacházely i byty, není přitom významná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, ze dne 17. 4. 2018
02.07.2018 00:02
Plnění z výlučného majetku manžela na úhradu dluhu tvořícího SJM
Plnění poskytnuté jedním z manželů z jeho výlučného majetku na úhradu dluhu tvořícího SJM je třeba považovat za vnos, jehož režim podléhá § 742 odst. 1 písm. c) o. z. To platí s přihlédnutím k § 736 větě druhé o. z. i pro plnění, která z výlučného majetku na úhradu společných dluhů poskytl některý z manželů po zániku SJM.
I požadavek na zohlednění vnosu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. může být poměřován úvahou o disparitě podílů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, ze dne 27. 3. 2018
02.07.2018 00:01
Disparita podílů při vypořádání společného jmění manželů podle o. z.
I v poměrech o. z. může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Tomuto závěru ostatně jednoznačně nasvědčují i kritéria uvedená v § 742 odst. 1 o. z., k nimž je soud povinen při vypořádání přihlédnout. Vyloučení úvahy o disparitě podílů by znamenalo faktickou obsoletnost uvedených zákonných hledisek.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, ze dne 27. 3. 2018
02.07.2018 00:00
Stanovení lhůty k plnění při vypořádání SJM rozhodnutím soudu
I. Obecně platí, že v řízeních o vypořádání SJM mají soudy zvažovat při volbě způsobu vypořádání i rozsah platební povinnosti, která vznikne a s tím související lhůtu k plnění. Byť lze připustit, že i v řízeních o vypořádání SJM mohou okolnosti případu vyžadovat stanovené delší než třídenní lhůty k plnění, je obecně žádoucí, aby majetkové poměry mezi bývalými manžely byly vypořádány ve lhůtě co nejkratší. Lhůta k plnění pohybující se v řádu více let je naprosto a zcela výjimečná a její opodstatněnost může být odůvodněna jen zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu (např. souhlasem bývalého manžela). Jako výjimečnou možnost lze připustit i vyplacení vypořádacího podílu ve splátkách.
Jestliže odvolací soud v posuzované věci odůvodnil stanovenou desetiletou lhůtu k plnění mimo jiné tím, že doba deseti let se blíží délce sjednané oběma účastníky s věřitelem hypotečního úvěru, pak se měl také zabývat obsahem smlouvy o hypotečním úvěru. Podmínky této smlouvy o hypotečním úvěru však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nijak patrné nejsou. Vyjde-li dovolací soud z toho, že v naprosté většině případů jsou hypoteční úvěry spláceny v pravidelných měsíčních splátkách, měl zohlednit také to, že účastníci těchto smluv také počítají s takovým způsobem splácení. Jestliže se pak vypořádáním SJM na postavení věřitele nic nemění (§ 737 odst. 2 o. z.), uvažoval-li odvolací soud o jiné než třídenní lhůtě k plnění, měl posoudit také možnost plnění ve splátkách. Je zřejmé, že dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru dlouhodobě splácí výhradně dovolatel (a lze předpokládat, že tomu tak bude i nadále) právě v měsíčních splátkách, což měl odvolací soud také zohlednit při úvaze o lhůtě k plnění.
II. Protože v dané věci zaniklo SJM účastníků po 1. 1. 2014 a až po účinnosti o. z. vzniklo účastníkům právo domáhat se vypořádání SJM rozhodnutím soudu, podléhá režim jeho vypořádání soudem již příslušným ustanovením o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, ze dne 27. 3. 2018
27.06.2018 00:02
Absence úředně ověřeného podpisu na kupní smlouvě o prodeji nemovitosti
Nezbytnou náležitostí kupní smlouvy, jíž je převáděno vlastnické právo k nemovitosti, a jež je současně vkladovou listinou pro zápis práva do katastru nemovitostí, není úředně ověřený podpis smluvní strany. Při absenci úředně ověřeného podpisu na soukromé listině katastrální úřad (anebo v řízení o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu příslušný soud) postupuje podle § 62 a § 64 katastrální vyhlášky, tedy činí potřebná opatření ke zjištění pravosti vlastnoručního podpisu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3066/2017, ze dne 28. 3. 2018
27.06.2018 00:00
Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství II.
Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (včetně institutu „odpovědi“ podle § 10 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2968/2017, ze dne 6. 3. 2018
25.06.2018 00:02
Zpeněžení zástavy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014
Zástavní věřitel je oprávněn se dohodnout se zástavcem (zástavním dlužníkem) na tom, že zástavu po splatnosti zajištěného dluhu zpeněží jiným způsobem než ve veřejné dražbě ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy podle ustanovení § 353a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je-li jejich dohoda uzavřena v písemné formě a jsou-li v ní stanoveny podmínky zpeněžení zástavy, které vylučují libovůli zástavního věřitele a které umožňují splnění jeho povinnosti postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5983/2017, ze dne 27. 3. 2018
25.06.2018 00:01
Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství
Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (vč. institutu „dodatečného sdělení“ dle § 11 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, ze dne 21. 3. 2018
25.06.2018 00:00
Legitimace k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu
I. K podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 2290 o. z. může být aktivně legitimován jen nájemce. Byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace, není přitom významné, co pronajímatele vedlo k zaslání takové výpovědi.
II. Uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014. Pouhé užívání bytu a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje samo o sobě k tomu, aby mohl být uživatel bytu považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4342/2017, ze dne 17. 4. 2018
19.06.2018 00:02
Ke změně účelu nadačního fondu prostřednictvím § 3049 odst. 2 a 3 o.z.
I. Zakladatel nadačního fondu je v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 oprávněn měnit zakládací listinu nadačního fondu (i co do účelu) v rozsahu a způsobem, který si pro sebe v zakládací listině výslovně vyhradil, a to za (analogicky aplikovaných) podmínek stanovených pro změnu nadačních listin nadací. Za stejných podmínek je také oprávněn vyhradit si právo vydávat a měnit statut nadačního fondu, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora.
II. Umožňuje-li občanský zákoník (per analogiam k nadacím) zakladatelům nadačních fondů vzniklých v poměrech po 1. lednu 2014, aby si pro sebe v zakládací listině vyhradili právo měnit zakládací listinu (včetně účelu), jakož i právo vydávat a měnit statut nadačního fondu, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora, pak platí, že zakladatel nadačního fondu vzniklého před 1. lednem 2014 může postupem podle § 3049 odst. 2 a 3 o. z. upravit zakládací listinu tak, aby obsahovala uvedená oprávnění zakladatele.
Zakladatel si přitom může jediným projevem vůle jak vyhradit právo měnit nadační či zakládací listinu (s odkazem na § 3049 odst. 2 a 3 o. z.), tak (totožným právním jednáním) realizovat změnu nadační či zakládací listiny (a to i změnu účelu fundace).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, ze dne 27. 3. 2018
19.06.2018 00:01
Předpoklady pro užití analogie („právní úprava nadačního fondu“)
I. Vedle tzv. otevřené mezery v zákoně je dalším předpokladem pro užití analogie podobnost s jiným − právem výslovně upraveným – případem; použití analogie se přitom nesmí příčit smyslu a účelu právní úpravy.
II. Z teleologického hlediska není důvodu, aby zakladatel nadace měl oprávnění vyhradit si pro sebe právo měnit nadační listinu (včetně účelu nadace) – jakož i právo vydávat a měnit statut nadace, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora – a zakladateli nadačního fondu takové právo ve vztahu k zakládací listině, statutu nadačního fondu a jmenování či odvolání členů správní rady a revizora nadačního fondu nesvědčilo. Takový stav se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu. Ve vztahu k nadačním fondům tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, ze dne 27. 3. 2018
18.06.2018 00:02
Soudní rozhodování o výši nájemného podle § 696 odst. 3 obč. zák.
Postup při určení výše nájemného soudem podle ustanovení § 696 odst. 3 obč. zák. není vyloučen ani v případech, kdy si strany smlouvy o nájmu bytu ujednaly způsob zvyšování nájemného. Určit (novou) výši nájemného podle § 696 odst. 3 obč. zák. je však možné pouze, došlo-li k podstatné změně poměrů, která by vedla ke sjednání jiné výše nájemného. Musí jít o změnu závažnou, s níž účastníci nemohli vůbec při sjednávání způsobu zvyšování nájemného v nájemní smlouvě počítat, jež má za následek, že práva a povinnosti stran nájemní smlouvy již zjevně neodpovídají jejich spravedlivému uspořádání. Za takovou závažnou změnu poměrů by bylo možné považovat i podstatné navýšení obvyklé výše nájemného, s níž nemohli účastníci s ohledem na právní úpravu platnou v době uzavření nájemní smlouvy počítat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4600/2016, ze dne 14. 3. 2018
18.06.2018 00:01
Zpětná účinnost ustanovení horního zákona o odpovědnosti za důlní škodu
V dané věci je rozhodující posouzení přípustnosti aplikace zákona č. 44/1988 Sb., konkrétně jeho ustanovení o náhradě škody způsobené v důsledku důlní činnosti, na činnost žalovaného (jeho právního předchůdce) provozovanou v 60. letech 20. století, ze které žalobcům vznikla v roce 2014 škoda.
Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Jelikož výše zmíněný horní zákon neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro posuzovanou věc, musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů obecná nauka právní.
V případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona platí obecné pravidlo (srov. např. § 3079 odst. 1 o. z.), že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva.
U objektivní odpovědnosti za škodu stanovenou zvlášť zákonem (srov. § 2895 o. z.), do které spadá i odpovědnost organizace za důlní škodu vyvolanou důlním provozem ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je třeba v případě absence explicitních přechodných ustanovení vyjít z pravidla, že zpětná (retroaktivní) účinnost takové právní úpravy je vyloučena. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti totiž musí převážit časové hledisko okamžiku škodné události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě újmy), neboť zejména u přísnější odpovědnosti za výsledek (strict lability) nelze škůdce (zpravidla provozovatele nějaké potenciálně nebezpečné činnosti) uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu bez ohledu na zavinění z činnosti, s níž tato zpřísněná povinnost nebyla v okamžiku škodné události zákonem spojována. Opačný přístup by vedl k porušení zásady zákazu retroaktivity a tím i popření požadavku právní jistoty subjektů práva, jakož i k potlačení prevenční funkce náhrady újmy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti zpětné působnosti horního zákona z roku 1988 na právní jednání žalovaného (jeho právního předchůdce), k němuž došlo před účinností tohoto zákona, tedy že předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě újmy mají být posuzovány podle dosavadních právních předpisů ke dni zasypání šachty (tehdejšího horního zákona, popřípadě tehdejších obecných občanskoprávních předpisů), je správný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, ze dne 19. 3. 2018