// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
22.01.2019 00:01
K posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či se k němu nepřihlíží
Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Proto § 574 o. z. výslovně určuje, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. To platí i při posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či zda se k němu nepřihlíží.
Jinak řečeno, pro závěr, že ustanovení občanského zákoníku zakazuje adresátům určité ujednání, a to pod sankcí neplatnosti, zdánlivosti či toho, že se k danému ujednání nepřihlíží, musí svědčit především jeho teleologický výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené.
Sankci spočívající v tom, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, upravuje občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích na mnoha místech. Jakkoliv důvodová zpráva naznačuje, že ve všech těchto situacích jde o právní jednání zdánlivá, je zjevné, že tomu tak v řadě případů být nemůže. Např. v § 5 odst. 2 z. o. k. uvedený obrat vyjadřuje prekluzi práva, v § 14 z. o. k. dokonce toliko dočasnou neúčinnost určitého ujednání. Ostatně z pravidla určujícího, že je-li právní jednání zdánlivé, tak se k němu nepřihlíží (§ 554 o. z.), nelze bez dalšího usuzovat na pravdivost obrácené implikace, tedy že každé jednání, k němuž se nepřihlíží, je zdánlivé.
Nicméně bez zřetele k tomu, zda důvodem, proč se k určitému ujednání nepřihlíží, je v tom kterém případě jeho zdánlivost, neplatnost či dokonce pouhá (dočasná) neúčinnost, z příkazu zákonodárce nepřihlížet k němu plyne, že soud tak musí – jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady – učinit ex officio, bez ohledu na návrhy stran. Příkaz zákonodárce k určitému právnímu jednání nepřihlížet tak má zpravidla obdobné důsledky jako v případě zdánlivých či absolutně neplatných právních jednání.
I s ohledem na tyto závažné důsledky proto platí, že pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 21. 11. 2018
15.01.2019 00:02
Promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění
Pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, se použije dosavadních právních předpisů; není důvodu, aby otázka promlčení takového nároku byla posouzena jinak. Pro aplikaci přechodného ustanovení obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z. není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem škodní události.
Koncepci samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 nelze chápat tak, že samostatné nároky vznikají bez souvislosti se samotnou škodní událostí. Všechny složky náhrady nemajetkové újmy na zdraví se řídí právní úpravou účinnou v době vzniku škodní události, neboť to je právní skutečnost, z níž jsou nároky odvozeny a za niž odpovídá škůdce.
Soudy u posuzovaného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniklého v důsledku úrazu ze dne 11. 3. 2013 správně uzavřely, že jde o dvouletou promlčecí dobu dle § 106 odst. 1 obč. zák., jež se dle přechodného ustanovení § 3036 o. z. počítá od okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené, tj. 1. 4. 2014. Není přitom rozhodné, že se zdravotní stav poškozené ustálil až po nabytí účinnosti o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, ze dne 31. 10. 2018
15.01.2019 00:01
Výzva k vydání věci podle § 12 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb.
Právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci podle § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a jíž je tudíž známo, že je povinna nakládat s drženou věcí s péčí řádného hospodáře a zajistit její odevzdání, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy, oprávněné osobě, jest pak - v souvislosti s nakládáním s vydávanou věcí - připodobnit právnímu postavení neoprávněného, resp. nepoctivého, držitele, jemuž je (nebo z okolností musí být) známo, že mu výkon práv k věci nenáleží a že by jej měl přenechat jinému.
Obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel je tedy i povinná osoba - zajišťujíc splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy - povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání), může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány či spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz např. ustanovení §§ 32 odst. 1, 33 odst. 1, věty první, lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně.
Jestliže tedy v posuzované věci povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, ze dne 17. 10. 2018
15.01.2019 00:00
Prodloužení pracovního poměru akademického pracovníka vysoké školy
Z přechodného ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. vyplývá, že pracovní poměry akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou, které vznikly, byly opakovaně sjednány nebo byly prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily „dosavadními předpisy“, tj. právní úpravou dopadající na ně do dne 31. 12. 2011. Novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 proto zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru o tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011. Došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením § 39 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012.
Byl-li po 31. 12. 2011 opakovaně sjednán pracovní poměr akademického pracovníka vysoké školy na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle „dosavadních předpisů“ (do 31. 12. 2011), šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 39 odst. 3 a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (§ 39 odst. 3, 4 a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů) - tři roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce totiž současně vyplývá, že ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou mohl být pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let opakován nejvýše dvakrát, nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek. Počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je přitom nutné - s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. – uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3183/2018, ze dne 30. 10. 2018
14.01.2019 00:03
Práva a povinnosti z cestovní smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby
I. Pojem „zákazníka“ podle § 852a odst. 1 obč. zák. je nutno vykládat v souladu s účelem a smyslem směrnice Rady (ES) č. 90/314/EHS tak, že jde o osobu, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo o jakoukoliv osobu, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo o jakoukoliv osobu, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“), což obsahově odpovídá definici „spotřebitele“ v článku 2 bodu 4. směrnice.
II. Není pochyb o tom, že subjekty občanskoprávních vztahů mohou uzavřít smlouvu i ve prospěch třetí osoby (contractus in favorem tertii), kterou se dlužník (promitent) zavazuje věřiteli (stipulantovi), který jedná vlastním jménem, že bude plnit třetí osobě (terciovi); tato smlouva se však uzavírá bez účasti této třetí osoby. Projeví-li třetí osoba souhlas přijmout předmět plnění (může se tak stát výslovně či konkludentně), má právo domáhat se předmětu plnění na dlužníkovi, není-li zákonem stanoveno nebo účastníky smlouvy ujednáno něco jiného. Je-li uzavřena smlouva ve prospěch třetího, je jí založeno právo tercia na plnění podle smlouvy sjednané v jeho prospěch.
Jestliže tedy objednatel zájezdu svým jménem uzavřel cestovní smlouvu, znamená to, že veškeré povinnosti vztahující se k jejímu splnění smlouvy z jeho strany (mimo jiné i úhrada ceny zájezdu) tíží pouze jej a nedopadají na třetí osoby, v jejichž prospěch bylo sjednáno pouze „plnění“. To, že třetí osoby přijaly sjednané plnění (vyjádřily souhlas s předmětem plnění), z nich nečiní smluvní stranu cestovní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 715/2017, ze dne 18. 10. 2018
14.01.2019 00:02
Dohoda manželů o úhradě dluhů za dodávky energií do rodinné domácnosti
I. Do společného jmění manželů mj. spadá dluh, který převzal pouze jeden z manželů za trvání manželství při obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Povinnost uhradit cenu za dodávky plynu a elektrické energie do obytných prostor rodinné domácnosti je takovým dluhem, protože zajištění dodávek plynu a elektřiny nepochybně lze zařadit jak k běžné, tak každodenní potřebě rodiny.
II. Institut společného jmění manželů je majetkovým společenstvím bez určení podílů. Pokud je hrazen dluh, jenž je součástí společného jmění manželů, z prostředků náležejících do společného jmění manželů, vzhledem k principu nedílného spoluvlastnictví se za trvání společného jmění nemůže jeden z manželů domáhat po druhém manželu úhrady byť jen části takového dluhu.
III. Dohoda manželů o způsobu úhrady dluhů za dodávky energií týkající se rodinné domácnosti, jež však nebyla uzavřena ve formě veřejné listiny, nemůže mít za následek vznik výlučného dluhu manžela vůči druhému z manželů a vznik povinnosti manžela uhradit druhému z manželů poměrnou část takového dluhu. Takovou dohodu by bylo možné považovat za dohodu o správě společného jmění manželů ve smyslu § 713 odst. 1 o. z., která ale nemá za následek vznik výlučného dluhu manžela. Pokud proto manžel hradil takový dluh ve společném jmění manželů z prostředků ve společném jmění manželů, nevznikla mu pohledávka za druhým manželem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 953/2018, ze dne 17. 10. 2018
14.01.2019 00:00
K výkladu ustanovení § 66 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech
Důvody, pro které si organizační složky státu (příspěvkové organizace) podle ustanovení § 66 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech neplatí navzájem úhradu za užívání nemovitosti, jsou stejné, ať se jedná o užívání „celé“ nemovitosti, nebo jen její části, či nebytových prostor; jen ze skutečnosti, že uvedené ustanovení hovoří o užívání nemovitosti, nelze dovodit, že se musí jednat o užívání „celé“ nemovitosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1911/2017, ze dne 3. 10. 2018
09.01.2019 00:02
Výjimka z možnosti dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka
I. Za „bezúplatné právní jednání dlužníka“ ve smyslu ustanovení § 591 o. z. ve spojení s ustanovením § 592 o. z. lze považovat i dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti schválenou soudem, na jejímž základě dlužník nenabyl majetek ve výši odpovídající alespoň jeho dědickému podílu, který by jinak (nebýt této dohody) z pozůstalosti nabyl a který právě v důsledku uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti nemůže být použit k uspokojení jeho věřitelů.
II. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
III. Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli.
Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z.
Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 867/2018, ze dne 9. 10. 2018
09.01.2019 00:01
Odchylka od uveřejněných podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku
Nikoli každá – předem nezveřejněná – smluvní odchylka od (dříve uveřejněných) podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku způsobuje neplatnost nájemní smlouvy, jíž byl (měl být) zveřejněný záměr realizován.
Nepodléhá-li publikační povinnosti obce každá změna existujícího závazkového právního vztahu, jejímž předmětem je nemovitý obecní majetek, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by odlišnému právnímu režimu měly podléhat změny provedené již při založení (vzniku) dotčeného právního vztahu. I v případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je tak zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. (tam stanovenou publikační povinnost obce).
I v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 bude přitom negativním důsledkem obcházení citovaného ustanovení neplatnost právního jednání (zde nájemní smlouvy), které učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem. Podle současné právní úpravy soud posuzuje otázku, zda právní jednání neobchází zákon, v rámci úvahy o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem (§ 547 ve spojení s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. prosince 2016).
K neplatnosti právního jednání, jež učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem, soud přihlédne i bez návrhu, neboť jde o jednání, které odporuje zákonu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 273/2018, ze dne 15. 10. 2018
07.01.2019 00:02
Právo na slevu z nájemného při spoluúčasti nájemce na vzniku vady
I když předmět nájmu nemůže být užíván způsobem sjednaným nebo přiměřeným povaze věci, nevzniká nájemci právo neplatit nájemné (zcela či částečně), jestliže vadu sám způsobil nebo se na jejím vzniku podílel.
Právo na slevu z nájemného, resp. jeho prominutí tedy nemůže nájemci vzniknout v případě, kdy se nájemce na vzniku vady předmětu nájmu (byť pouze částečně) podílel; ze zákonné úpravy nevyplývá úmysl zákonodárce zachovat nájemci (poměrné) právo na slevu či neplacení nájemného při jeho spoluúčasti na vzniku vady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 527/2017, ze dne 11. 10. 2018
07.01.2019 00:01
Prekluzivní lhůta k vydání zemědělské nemovitosti dle zák. č. 428/2012 Sb.
Uplatnila-li oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. nárok na vydání zemědělské nemovitosti v prekluzivní lhůtě uvedené v § 9 odst. 1 větě první tohoto zákona, běžící od 1. 1. 2013 do 2. 1. 2014, u pozemkového úřadu, v níž však nemovitost nevlastnil stát, nýbrž nestátní subjekt (obec, město), a nebylo tak povinné osoby uvedené v § 4 tohoto zákona, pak zákonné předpoklady pro naturální restituci tohoto majetku nebyly naplněny.
Je nerozhodné (bez jakéhokoliv významu), že stát nabyl zemědělskou nemovitost do vlastnictví až během řízení před pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 6 tohoto zákona, byť se jedná o nemovitou věc, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2703/2018, ze dne 28. 8. 2018
07.01.2019 00:00
Vymezení skutečné škody na havarovaném vozidle
Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně vede ke vzniku skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Je-li pak obecně účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, má poškozený zásadně nárok na náhradu za poškození věci minimálně do výše její původní hodnoty. Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci.
Dojde-li v důsledku škodní události k poškození věci, je ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, aby byla obnovena její hodnota funkční či technická; tím by totiž a priori byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. Jinými slovy, i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek a škoda na věci tudíž není plně nahrazena. Přitom je všeobecně známou skutečností, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo.
Pro posuzovanou věc to tudíž znamená, že byly-li poškozené nahrazeny náklady na opravu vozidla po nehodě, avšak provedením opravy se hodnota vozidla nedostala na úroveň původní obvyklé ceny, je zde ještě stále majetková újma poškozené, způsobená na vozidle, a to v rozsahu rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, k jejíž náhradě je škůdce povinen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 26. 9. 2018
03.01.2019 00:03
Zohlednění oprávněných zájmů zaměstnance při vysílání na pracovní cestu
I. Zaměstnavatel je i při určení doby a místa nástupu pracovní cesty, jejího ukončení a její délky podle ustanovení § 153 odst. 1 zák. práce povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance, a to i v případě, že vysílání na pracovní cesty představuje podstatný znak výkonu sjednaného druhu práce.
Samotný pojem „přihlížet“ neznamená podle doslovného výkladu povinnost respektovat jakékoli zájmy zaměstnance. Zaměstnavatel je však vždy povinen určit podmínky pracovní cesty takovým způsobem, aby zaměstnanec, který dbá zaměstnavatelem předem určených pokynů, v průběhu pracovní cesty dodržoval právní předpisy (aby nebyl „nucen“ právní předpisy v průběhu pracovní cesty porušovat) a aby zaměstnavatel mohl dostát všem svým zákonným povinnostem.
Jestliže zaměstnavatel předem písemně určí zaměstnanci způsob ubytování na pracovní cestě, avšak takovým způsobem, že by zaměstnanec – dbal-li by pokynů týkajících se ubytování – porušoval právní předpisy, je zaměstnanec oprávněn odmítnout nastoupit na pracovní cestu, aniž by byl povinen sám si aktivně vyhledat jiné alternativní ubytování.
Jelikož v posuzované věci byly podmínky pracovních cest zaměstnavatelem určeny tak, že by zaměstnanec v případě respektování pokynů zaměstnavatele porušoval právní předpisy, jednal zaměstnanec v souladu s ustanovením § 301 písm. a) a c) zák. práce, odmítl-li za těchto podmínek na pracovní cesty nastoupit, a v tomto jeho jednání nelze spatřovat porušení povinnosti zaměstnance.
II. Vzhledem k tomu, že se čl. 8 odst. 8 Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) i shodně znějící čl. 8 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 výslovně týkají denní doby odpočinku a zkrácené týdenní doby odpočinku, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že řidič nesmí čerpat běžnou týdenní dobu odpočinku v zaparkovaném vozidle.
III. Požádal-li v posuzované věci zaměstnanec, aby byl na pracovní cestu vyslán v takovém termínu, aby se mohl zúčastnit jednání u soudu ve sporech vedených mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, měl zaměstnavatel zajistit rozvržení pracovní doby tak, aby zaměstnanci mohlo být k účasti na jednáních u soudu poskytnuto v nezbytném rozsahu pracovní volno.
Pokud tak zaměstnavatel neučinil a nepřizpůsobil podmínky pracovní cesty tak, aby měl zaměstnanec možnost zúčastnit se jednání u soudu, nelze jednání zaměstnance spočívající v tom, že odmítl na tuto pracovní cestu nastoupit, považovat za porušení povinnosti zaměstnance.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1561/2018, ze dne 9. 10. 2018
03.01.2019 00:01
Právo na povolení nezbytné cesty k pozemku užívanému nájemcem
Právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.), vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5305/2017, ze dne 18. 9. 2018
03.01.2019 00:00
Náklady vynaložené na vícepráce z důvodu neúplné zadávací dokumentace
Ujednání o pevné ceně díla ve smlouvě je okolností vylučující příčinnou souvislost mezi vadnou zadávací dokumentací předloženou objednatelkou (zadavatelkou veřejné zakázky) a vznikem škody spočívající v nákladech vynaložených zhotovitelkou za vícepráce.
V posuzované věci k úhradě nákladů za vícepráce nedošlo proto, že si obě strany ve smlouvě o dílo sjednaly pevnou cenu, tj. cenu obsahující i případné další náklady za další nutné práce nespecifikované projektem a položkovým rozpočtem, potřebné pro řádné dokončení díla, a to i ve značném rozsahu. Jestliže zhotovitelka smlouvu v rámci své smluvní autonomie v uvedeném znění uzavřela, pak byť návrh smlouvy předložila objednatelka, zhotovitelka se po ní nemůže vynaložených dalších nákladů domáhat z titulu náhrady škody, neboť příčina nezaplacení nákladů vynaložených v rámci závazkového vztahu tkví ve smluvním ujednání, nikoli v porušení právní povinnosti objednatelkou.
Řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Náklady vynaložené zhotovitelkou na vícepráce a neuhrazené objednatelkou v důsledku smluvního ujednání o pevné ceně díla zde tak nemohou být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s neúplnou zadávací dokumentací.
Stejně tak se podle ustálené rozhodovací praxe nemůže zhotovitelka díla domoci zaplacení víceprací z titulu bezdůvodného obohacení, nedohodly-li se strany na změně díla a nebyly-li splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 492/2018, ze dne 19. 9. 2018
02.01.2019 00:02
K podmínkám vynětí pozemní komunikace ze zimní údržby
I. Obec či kraj nemohou postupem dle § 27 odst. 5 silničního zákona vyřadit ze zimní údržby libovolnou komunikaci podle své úvahy, nýbrž mají prostor pouze pro určení těch komunikací, které nebudou v zimě ošetřovat, mají-li malý dopravní význam.
Zařadí-li vlastník mezi dopravně nevýznamné komunikace i takovou, která do této kategorie nepatří, jde o postup v rozporu se zákonem, který v konečném důsledku znamená porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., není-li na tomto základě komunikace vůbec udržována. Soud není vyřazením komunikace prostřednictvím obecního nařízení vázán a je oprávněn (a povinen) přezkoumat, zda vlastník nepostupoval v rozporu se zákonným předpokladem malé dopravní významnosti komunikace.
II. Ulice Na Perštýně v Praze není komunikací malého dopravního významu a není možno ohledně ní využít postupu upraveného v § 27 odst. 5 silničního zákona; učinil-li tak žalovaný a na základě toho neprováděl v předmětném období dostatečnou zimní údržbu chodníku v této ulici, porušil právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, ze dne 26. 9. 2018
02.01.2019 00:01
Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle § 792 o. z.
I. Obě podmínky prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. (tj. podmínka nejlepšího zájmu dítěte a podmínka rozporu s veřejným pořádkem) jsou formulovány kumulativně, což znamená, že otcovství založené první nebo druhou domněnkou lze úspěšně popřít jen, jsou-li současně splněny obě podmínky.
II. K podmínce nejlepšího zájmu dítěte se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (přičemž závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/1963 Sb., o rodině, lze aplikovat i ve vztahu k právní úpravě obsažené v o. z.) tak, že v řízení o popření a následném určení otcovství je v nejlepším zájmu dítěte bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.
III. Podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní. Nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte). Jinými slovy prominout zmeškání popěrné lhůty lze pouze tehdy, pokud stávající stav vyvolává takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné, neboť jsou v rozporu se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat. Lze tedy uvažovat například o situaci, kdy prohlášení o určení otcovství k dítěti bylo učiněno na základě podvodu či v rozporu se zákonem, kdy jde o rodičovství incestní, které nadto není v souladu s biologickou realitou, apod.
Možnost prominout zmeškání lhůty k popření otcovství je tedy nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění napravení poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte.
IV. V projednávané věci popření otcovství matrikový otec shledává jak v zájmu nezletilé, která má právo znát biologické rodiče, tak i v souladu s veřejným pořádkem, jemuž se příčí stav, kdy matrikový otec hradí „veškeré náklady spojené s výchovou a výživou takového dítěte“. Taková okolnost je však ryze subjektivním zájmem matrikového otce a nelze ji hodnotit jako příčící se základním hodnotám do té míry, že by takový trvající stav byl v daném čase společensky nepřijatelný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, ze dne 16. 8. 2018
18.12.2018 00:02
Lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku
I. Subjektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 259 o. z. může začít běžet až od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom rozhodnutí, které lze napadnout u soudu (tj. o rozhodnutí, které již nelze napadat u orgánu spolku).
Jinak řečeno, pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle § 259 o. z. není významné, kdy se navrhovatel dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu spolku, které lze napadnout (jehož neplatnosti se lze dovolat) u orgánu spolku, ale kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu, které již u (některého) orgánu spolku napadnout nelze. Lze-li např. rozhodnutí výboru spolku podle stanov napadnout u členské schůze spolku, začne tříměsíční subjektivní lhůta podle § 259 o. z. k podání návrhu podle § 258 o. z. běžet od okamžiku, kdy se člen spolku dozví či může dozvědět o rozhodnutí členské schůze o „odvolání“ proti rozhodnutí výboru spolku.
II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5859/2016, ze dne 19. 9. 2018
18.12.2018 00:01
Přiřazení neevidovaného pozemku k zemědělskému půdnímu fondu
Není vyloučeno, aby soud v konkrétní věci dovodil, že pozemek k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond nebo do něj náležel, a že se na něj tedy vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. podle § 1 odst. 1 písm. a) daného předpisu, přestože byl k uvedenému datu v evidenci nemovitostí chybně veden jako nezemědělský. Při rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu, je podstatná stránka materiální, nikoli formální.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, ze dne 1. 10. 2018
18.12.2018 00:00
K posuzování porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení
Při posuzování porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení zakotveného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vyjít z jediné skutečnosti (například zde namítané nemožnosti se vykoupat či osprchovat v teplé vodě při pobytu ve věznici častěji než jednou týdně), ale je vždy třeba zkoumat všechny okolnosti případu, které mohou být z hlediska úvahy o porušení daného zákazu přitěžující nebo polehčující.
Má-li špatné zacházení spadat pod čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti a malé nebo nepodstatné odchýlení nebude směřovat k porušení tohoto práva. Při posuzování podmínek detence je třeba vzít v úvahu jejich kumulativní účinek stejně jako konkrétní tvrzení poškozeného. Z judikatury ESLP nelze dovodit, že by k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod došlo jen pro omezení sprchování či koupání v teplé vodě na jednou týdně, když navíc z rozsudku ve věci J. proti České republice, stížnost č. 8968/08, je zřejmé, že uvedená okolnost sama o sobě k porušení čl. 3 nepostačuje, zejména má-li vězeň neomezený přístup k umyvadlu se studenou vodou.
S ohledem na výše uvedené je tak možné dospět k závěru, že posuzované zacházení s žalobcem zmíněného minimálního stupně závažnosti nemohlo dosáhnout, když žalobce se mohl vysprchovat jednou týdně v teplé vodě za současného neomezeného přístupu k tekoucí studené vodě v umyvadle ve své cele (kde před soudním jednáním mohl provést osobní hygienu), a to navíc za situace, kdy ve věznici (cele) nebyly prokázány žádné hygienické nedostatky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3784/2016, ze dne 27. 9. 2018