// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

23.05.2018 00:02

K povinnosti dokončit umělé oplodnění po smrti manžela

Poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, není povinen dokončit umělé oplodnění ze zárodečné buňky ženy a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela.

Dokončit proces umělého oplodnění podle zákona o specifických lékařských službách je poskytovatel povinen jen v rámci léčby neplodného páru. Postup podle tohoto zákona je možný jen „inter vivos“ (mezi živými), a to navíc jen při „léčbě neplodnosti“. Po smrti muže tvořícího neplodný pár, již pojmově o neplodném páru nelze uvažovat, a nelze proto ani takový neplodný pár „léčit“.

Platná právní úprava, jak je stanovena v českém právním řádu, se s ohledem na judikaturní závěry Evropského soudu pro lidská práva nachází v prostoru pro uvážení států a námitky žalobkyně proto nelze uznat ani na podkladě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud tak neshledává důvod k přijetí závěru o skutečném zásahu do práva na respektování soukromého života žalobkyně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, ze dne 21. 2. 2018


23.05.2018 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, ze dne 27. 2. 2018


21.05.2018 00:03

Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou

Zaměstnanec může podat žalobu na neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, která není opatřena jeho pravým podpisem, kdykoli poté, co se o její existenci dozvěděl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5297/2017, ze dne 28. 2. 2018


21.05.2018 00:02

Bezdůvodné obohacení získané neoprávněnou detencí cizí věci více osobami

Na bezdůvodné obohacení lze ve smyslu § 451 obč. zák. usuzovat i u osoby, jež si bez náležitého právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, jak intenzivně ji skutečně využívá

Obohacuje-li se dle uvedeného judikatorního závěru právě ten subjekt, jenž vlastníku zamezí v přístupu na jeho pozemek, jeví se v nyní posuzované věci nezbytným vypořádat se s účastí více takových subjektů majících bezprostřední možnost kontroly nad přístupem ke sporným pozemkům a následně za patřičného objasnění přijatého úsudku postavit na jisto, obohacuje-li se výlučně žalovaná, resp. obohacuje-li se na úkor žalobce v plném rozsahu. Na základě individuálních skutkových okolností konkrétní kauzy pak bude lze stanovit i míru účasti zainteresovaných subjektů, avšak užívají-li cizí věc bez jejího reálného rozdělení, přičemž neexistuje ani dohoda o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým z nich užíván, dovozuje konstantní judikatura jejich solidární odpovědnost k vydání nastíněným způsobem získaného bezdůvodného obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 651/2017, ze dne 6. 3. 2018


21.05.2018 00:01

Nárok na odstupné při skončení pracovního poměru fikcí dle § 69 odst. 3 ZP

Skončil-li pracovní poměr zaměstnance, se kterým zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) nebo e) zák. práce, jež byla soudem určena neplatnou, a který zaměstnavateli neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, fikcí dohody podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce v rozhodném znění (nyní § 69 odst. 3 zák. práce) a byly-li skutečným důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce (a tedy skutečným důvodem skončení pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele, který pro něj nemá jinou vhodnou práci) pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, přísluší zaměstnanci právo na odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku stejně jako v případě rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, jestliže se zaměstnavatel – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání – zcela nezprostil své odpovědnosti podle § 367 odst. 1 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, ze dne 28. 2. 2018


15.05.2018 00:02

Určení data splatnosti jednotlivých měsíčních splátek dluhu

Posuzovaná formulace „měsíční splátka ve výši 3.000,- Kč je splatná vždy k patnáctému dni daného měsíce“ stanoví určitý konkrétní okamžik, kdy má být plněno; je zjevné, že nejde ani o „dobu“ ani o „lhůtu“. Povinnost dlužníka plnit je zde tak pevně určená datem splatnosti pohledávky, tj. patnáctým dnem každého měsíce; nedodržení data splatnosti, byť z důvodu dne pracovního klidu či státního svátku, má za následek prodlení dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4788/2017, ze dne 14. 2. 2018


15.05.2018 00:01

Běh promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích

Na určení počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. za neoprávněný zásah do zdraví člověka je třeba vzhledem k jednotnému a specifickému charakteru nemajetkové újmy na zdraví analogicky aplikovat závěry dovozené na základě § 106 obč. zák.

V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné pro určení počátku běhu promlčecí doby zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky non lege artis postupu žalované, tj. následky spojované se závislostí na léku Tramal respektive následky vyvolané nadužíváním tohoto léku, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval (ustálil) a kdy zároveň měl žalobce vědomost (měl objektivně informace k takové vědomosti), že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá je ve vztahu příčiny a následku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 371/2017, ze dne 21. 2. 2018


15.05.2018 00:00

Zmeškání hmotněprávní prekluzivní lhůty pro popření otcovství

Není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu.

Takový postup přitom nelze považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Naopak pokud by se soud v řízení o popření otcovství zahájeném na návrh podaný po lhůtě a poté, co byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty, zabýval věcnými námitkami matky ohledně nesouladu biologické, sociální a právní reality, byl by takový postup v rozporu se smyslem a účelem zákona a zejména pak v rozporu s jednoznačným zněním zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5903/2016, ze dne 31. 1. 2018


15.05.2018 00:00

Určitost smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví bytových jednotek

Platí-li obecně (pro všechny závazky), že pro závěr o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí postačí, dohodly-li se strany o podstatných náležitostech budoucí smlouvy, a že na smlouvu o smlouvě budoucí nelze klást stejné nároky na splnění zákonem stanovených podmínek pro uzavření realizační smlouvy, není důvod, aby pro smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí o převodu vlastnického práva k jednotce platila jiná pravidla.

Je-li v posuzovaných smlouvách o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotek uvedeno, že předmětem budoucí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky má být jednotka, která vznikne (na základě prohlášení vlastníka budovy) z bytu konkretizovaného číslem, jehož nájemcem je budoucí kupující, jedná se o dostatečně určité vymezení předmětu smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2147/2016, ze dne 15. 2. 2018


10.05.2018 00:01

Nevyužití notářské (advokátní) úschovy jako okolnost zakládající spoluzavinění

Nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti může být okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Postup, kdy kupující v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje v posuzované věci právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i kupující byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího.

Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy může posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 612/2017, ze dne 31. 1. 2018


10.05.2018 00:00

Negatorní žaloba spoluvlastníka vs. uspořádání poměrů mezi účastníky

Při řešení otázky, kdy spoluvlastníkovi náleží negatorní žaloba a kdy se má domáhat uspořádání poměrů mezi účastníky (§ 1139 o. z.) vždy půjde o individuální posouzení konkrétní věci. V zásadě platí, že spor o způsob užívání věci je sporem z její správy (§ 1126 a násl. o. z.); ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou (§ 1042 o. z.).

V některých případech se oba uvedené nároky prolínají (jde o obdobu jednočinného souběhu v trestním právu). Tak pokud např. jeden spoluvlastník trvale parkuje vozidla na stejném místě a druhý spoluvlastník s tím nesouhlasí, neboť má za to, že toto místo je třeba využít jinak, nebo protože chce na něm parkovat sám, půjde o spor o správu společné věci. Jestliže však takto zaparkované vozidlo též soustavně brání druhému spoluvlastníkovi v příjezdu do garáže, jde současně o rušení jeho práva, proti kterému se lze bránit negatorní žalobou. V takovém případě žalobce nežádá úpravu správy (užívání) společné věci, požaduje jen, aby mu druhý nebránil v příjezdu. Jeho právo přijíždět do garáže, pokud jízdou nějak závažně neruší právo dalšího spoluvlastníka, vyplývá přímo ze zákona; jde o právo věc v mezích spoluvlastnického podílu užívat. Může být omezeno jen další právní skutečností – např. rozhodnutím většiny spoluvlastníků nebo rozhodnutím soudu.

V dané věci žalobce tvrdil, že mu žalovaný tím, že na společnou cestu staví traktor a další motorová vozidla, brání v průjezdu a v užívání garáže. Šlo tedy o poskytnutí ochrany proti žalovanému, který podle žalobního tvrzení jeho spoluvlastnické právo ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje; soud se měl zabývat otázkou, zda jednání žalovaného lze kvalifikovat jako rušení práva žalobce užívat v rámci spoluvlastnického podílu společnou věc a podle výsledku tohoto posouzení o věci rozhodnout. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se měl nejprve domáhat úpravy hospodaření se společnou věcí a teprve poté, kdy by žalovaný povinnosti z tohoto rozhodnutí plynoucí neplnil, se mohl bránit proti neoprávněným zásahům, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4995/2017, ze dne 31. 1. 2018


03.05.2018 00:02

K předpokladům pro rozhodnutí o odloučení pozůstalosti

Smyslem a účelem odloučení pozůstalosti (popř. její části) podle § 1709 odst. 1 o.z. je ochrana věřitele zůstavitele v situaci, kdy má dědic zůstavitele hradit své vlastní dluhy a je zde nebezpečí, že na úhradu těchto dluhů nepostačí jeho dosavadní majetek a mohly by být hrazeny (i) z majetku, který dědic získá z pozůstalosti. Aby byl tento účel naplněn (tím, že věřitel zůstavitele bude uspokojen z té části pozůstalosti, která byla odloučena a nesplyne s majetkem dědice, z něhož se mají uspokojit věřitelé dědice), ale současně, aby nebyla nepřiměřeně narušena práva dědiců, vůči nimž návrh směřuje, je stanoveno, aby věřitel svou (subjektivní) obavu z předlužení dědice (dědiců) osvědčil.

„Osvědčení obavy z předlužení dědice“ neznamená, že by předlužení dědice mělo být spolehlivě prokázáno (důkazními prostředky podle § 125 a násl. o.s.ř.), ale postačí, jeví-li se předlužení dědice jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost za toto osvědčení je na věřiteli, který odloučení pozůstalosti navrhuje.

V projednávané věci z návrhu na odloučení pozůstalosti ani z jiných podání nevyplývají žádné konkrétní údaje o dluzích samotných dědiček zůstavitele, ani o jejich majetkových poměrech, takže jen stěží lze dovodit, že je zde nebezpečí, že na úhradu svých případných dluhů jim nepostačí jejich vlastní majetek. Pouhou domněnku, že tíživá finanční situace zůstavitele v podnikání dopadá i na jeho dcery, za osvědčení obavy z předlužení dědiců považovat nelze, když navíc soupis majetku a dluhů zůstavitele nesvědčí ani o tíživé situaci zůstavitele (výše aktiv dědictví převyšuje výši pasiv).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 165/2017, ze dne 19. 12. 2017


03.05.2018 00:01

Oprávnění odborové organizace působit a jednat u zaměstnavatele

Odborová organizace (její organizační jednotka, resp. pobočná organizace) je ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce oprávněna podle stanov působit u zaměstnavatele a jednat nejen v případě, že v jejích stanovách je výslovně uveden konkrétní zaměstnavatel, ale také tehdy, jestliže zaměstnavatel podniká v určitém oboru či odvětví, ve kterém odborová organizace podle stanov působí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2622/2017, ze dne 21. 12. 2017


03.05.2018 00:01

Porušení povinnosti zaměstnavatele dát výpověď dle § 52 písm. d) zák. práce

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, i kdyby ho mohl převést na jinou práci. Zaměstnavatel nemusí rozvazovat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, rozhodne-li se ho převést na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to i tehdy, nesouhlasí-li zaměstnanec se svým převedením, a může-li tedy (nedošlo-li k dohodě ani dodatečně) převedení na jinou práci trvat jen po (předem) určenou dobu (k uvedenému srov. NS 21 Cdo 1276/2016).

V souladu se smyslem a účelem zákoníku práce však není takový postup zaměstnavatele, který zaměstnanci nezpůsobilému k výkonu dosavadní práce pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí (za situace, kdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nedošlo k dohodě o řešení situace tím vzniklé) sice přestane dosavadní práci přidělovat, ale již tohoto zaměstnance nepřevede na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a ani s ním nerozváže pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. I když volba postupu je zde na zaměstnavateli, zákon mu ke splnění povinnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce nedává jinou možnost než přistoupit k některému z uvedených opatření, která zákon stanoví k ochraně zdraví zaměstnanců před následky výkonu práce neodpovídající jejich zdravotní způsobilosti. Nemá-li proto zaměstnavatel pro takového zaměstnance jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, nebo není-li zaměstnavatel ochoten převést zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, přestože takovou jinou práci pro něho má, je třeba dovodit povinnost zaměstnavatele rozvázat s dotčeným zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z téhož důvodu; slovům „může dát“ v úvodní části ustanovení § 52 zák. práce je za těchto okolností třeba přikládat význam „musí dát“.

Uvedené platí rovněž pro případ, kdy zaměstnavatel podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převedl zaměstnance na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a kdy pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele nebylo vyřešeno dohodou ani dodatečně. Zde musí být přihlédnuto k tomu, že převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce provedené bez jeho souhlasu nepředstavuje a ani nemůže představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a dočasnou) platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, popřípadě než dojde k rozvázání pracovního poměru.

V důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem (který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání) výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů však ještě nenastává situace, za které je (jednou provždy) vyloučeno, aby zaměstnanci mohlo vzniknout právo (nárok) na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce. V příčinné souvislosti s porušením uvedené povinnosti zaměstnavatele proto nemůže být škoda na straně zaměstnance, jejíž výše se rovná tomuto odstupnému, které by mu zaměstnavatel byl povinen vyplatit, kdyby svou povinnost splnil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, ze dne 30. 1. 2018


24.04.2018 00:02

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou

Je dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v nákladech řízení vedeného za účelem vymožení bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě nezákonného rozhodnutí, jestliže nebylo možné docílit dobrovolného vrácení bezdůvodného obohacení. Okolnost nemajetnosti obohacené je jednou z hmotněprávních podmínek vedoucích ke vzniku nároku poškozené vůči státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, nikoli příčinou, na jejímž základě škoda vznikla.

Uvedené by neplatilo, pokud by z okolností bylo předem zřejmé, že obohacená je nemajetná a že vedení dalších řízení vůči ní by bylo neúčelné, neboť by se poškozená ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohla. V takovém případě by šlo o pouhý formalismus vedoucí ke vzniku zbytečných nákladů řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, ze dne 21. 2. 2018


18.04.2018 00:02

K posouzení neplatnosti závěti učiněné v duševní poruše

K posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, ze dne 22. 1. 2018


18.04.2018 00:01

K omluvitelnosti právního omylu oprávněného držitele

Jestliže se v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, ze dne 31. 1. 2018


16.04.2018 00:02

Porušení poučovací povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

I. Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

II. Neodpovídá-li sepsaný text smlouvy o půjčce skutečnému průběhu realizace půjčky, nelze právní služby advokáta (výkon advokacie) omezit jen na samotný sepis smlouvy a nevzít přitom v potaz případný nedostatek poučení o právních důsledcích okolnosti, že v rozporu s textem smlouvy nebyly peníze řádně předány a že na rozdíl od toho, co smlouva předpokládá, závazkový vztah dosud nevznikl a jeho vznik bude závislý na dalším postupu stran.

Sepsal-li tedy žalovaný advokát smlouvu o půjčce s vědomě nepravdivým údajem o již proběhnuvším předání peněz (bez ohledu, na čí popud se tak stalo), byl povinen klienta poučit, že smlouva o půjčce peněz dosud nevznikla a že vyžaduje předání peněz druhé straně smlouvy, aby věřiteli vznikl nárok na plnění od dlužníka, i když byl advokát pověřen pouze sepisem smlouvy o půjčce, kterou vyhotovil podle vůle klienta, a nebyl již pověřen, aby zajistil předání peněz dlužníku. Byl povinen vysvětlit klientovi rizika pro případ, že k předání peněz nedojde.

Účast advokáta při následném předání peněz mezi osobami, jejichž oprávnění jednat za účastníky smlouvy (zejména na straně přejímající) neověřil, je pak již spíše jakousi kumulovanou povinností, odvozující se od předchozích nedostatků v poskytované právní službě, byť by advokát nebyl klientem přímo pověřen k činnosti související s předáním peněz. Byl-li advokát následně přítomen předání peněz mezi osobami, které nebyly účastníky smlouvy, nýbrž deklarovaly své pověření k tomuto úkonu, bylo jeho povinností ověřit, zda je osoba přebírající peníze skutečně zmocněna k jednání zajišťujícímu vznik reálného kontraktu. V případě nedostatku zmocnění na straně přijímající osoby byl povinen na to upozornit klienta a dát mu možnost zvážit, zda hodlá podstoupit takové riziko, které se oproti stavu v době sepisu smlouvy stalo ještě reálnějším. Tedy i nečinnost žalovaného advokáta v tomto směru při peněžní transakci je nutno považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se klientovi zavázal v souvislosti s právní službou ohledně smlouvy o půjčce, a je třeba posoudit jeho řádné provedení ve smyslu § 24 a § 16 zákona o advokacii. Je nepochybné, že bezprostřední příčinou, proč reálný kontrakt nevznikl, bylo deliktní počínání ručitelky, která si peníze ponechala. Tato okolnost však sama o sobě nevylučuje odpovědnost žalovaného advokáta, který popsanými pochybeními neeliminoval právě takové nebezpečí, ač byl povinen ve prospěch svého klienta provést právní kroky vedoucí k dosažení zamýšleného právního účinku vzniku půjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 347/2016, ze dne 20. 12. 2017


16.04.2018 00:01

Objektivní odpovědnost ubytovatele dle obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

I. Ustanovení § 433 odst. 1 věty první obč. zák. zakládalo objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění) poskytovatelů ubytovacích služeb a do oblasti náhrady škody promítalo specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je v prostorách ubytovatele poskytováno přechodné ubytování, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. K umístění věcí ubytovaného slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny.

Zákon tím, že pro označení místa vyhrazeného k uložení věcí užíval pojmu „prostory“, dával najevo, že musí jít o místo určitým způsobem vydělené a od ostatního okolí ohraničené. Pro naplnění znaků prostor pro uložení věci podle § 433 odst. 1 obč. zák. je proto nezbytné, aby šlo o místo fyzicky oddělené od ostatního okolí a nadané jistou prostorovou integritou. Ostatně i pojem věci „vnesené“ naznačuje, že umístění věci je charakterizováno přesunem zvenčí dovnitř, tedy do určitým způsobem uzavřeného prostředí. Při absenci zákonné definice nelze prostory pro uložení věcí omezit pouze na místnosti nacházející se uvnitř ubytovacího objektu; není tak vyloučeno, aby se prostory pro uložení věcí nacházely i vně ubytovacího objektu.

Technické či organizační nedostatky ve vybavenosti určeného místa a v kvalitě jeho zabezpečení před možností vzniku škody na vnesených věcech nezbavují provozovatele ubytovacího zařízení přísné objektivní odpovědnosti za škodu.

II. Při posouzení, zda se jedná o tzv. jinou cennost, u které se uplatní limitace náhrady škody podle § 434 odst. 1 obč. zák., nelze automaticky vycházet pouze z částky 5.000,- Kč, jak byla nastavena už při přijetí nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (na rozdíl od vhodněji pojaté limitace podle § 2948 odst. 1 o. z.), ale je nutno vždy přihlížet i ke konkrétním okolnostem daného případu a zjišťovat, zda cena dotčených předmětů výrazně přesahuje hodnotu běžných věcí obvykle vnášených nebo odkládaných. Zákonná limitace se neuplatní, jde-li o věci, které nelze chápat jako cennosti, ale spíše jako věci za dané situace, v kontextu určité provozovny a jeho obvyklé klientely běžné.

V odborné literatuře jsou za jiné cennosti označovány vkladní knížky, šeky, směnky, drahocenné kožichy, cenné starožitnosti, peníze sběratelské hodnoty, přístroje výjimečné hodnoty apod. Jde tedy většinou o předměty, jejichž povaha i cena se vymyká poměrům běžné ubytované osoby a které představují výjimečné nakládání s předměty ne zcela obvykle vnášenými do vyhrazených prostor. V dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo spíše jako krajní řešení a výjimečně za jinou cennost považováno osobní motorové vozidlo vyšší ceny, které bylo ve specifických poměrech zaparkováno na parkovišti ne zcela běžně přístupného (bez vozidla) hotelu a jehož klíčky byly odloženy ve skříňce hotelové sauny.

Posuzovaný případ není s těmito příměry srovnatelný. Jízdní kola byla vnesena do prostor ubytovacího zařízení v horském městě, kde je v letní sezóně zcela běžné, že ubytovaní hosté používají kola nejrůznějšího charakteru a vybavení. Odcizená kola se přes svou výjimečnou sestavu a výbavu a téměř až profesionálně sportovní úroveň neblíží svou povahou typickým cennostem popsaným v literatuře a nedosahují ani vysokých hodnot lepších motorových vozidel. Zjištěná cena žalobcových kol sice nebyla zanedbatelná a přesahovala hodnotu obvyklých sportovních (turistických) jízdních kol, avšak výsledná částka za oba stroje není nepřiměřeně vysoká vzhledem k charakteru kol a tomu, v jakém prostředí byla užívána a posléze při ubytování vnesena do prostor k tomu vyhrazených provozovatelkou penzionu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1483/2016, ze dne 20. 12. 2017


12.04.2018 00:02

Škoda způsobená prodloužením doby trvání předběžného opatření

Podle právní věty rozsudku Rc 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“

Ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku Rc 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Citovaný rozsudek sice nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření dle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 804/2016, ze dne 24. 1. 2018


< strana 1 / 231 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů