// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
18.10.2017 00:01
Porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě
Má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení § 29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků.
Okolnost, že kupující byl v posuzované kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k zemědělskému pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. Pozemkovým fondem ČR ujištěn, že převodu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, tak sama o sobě nemá z hlediska žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. význam.
To platí i pro okolnost, že „Fond před uzavřením kupní smlouvy vyzval eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“. Žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy nebyla vlastnicí označeného pozemku, a mohla tehdy mít nanejvýš legitimní očekávání, že zákonodárce přijme restituční zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Tuto právní úpravu však v prosinci 2011, kdy kupní smlouva mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovaným byla uzavřena, nebylo možno - a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony - jakkoliv dovozovat či předvídat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, ze dne 20. 7. 2017
18.10.2017 00:00
Vyměření daně po skončení vytýkacího řízení bez vydání platebního výměru
Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3244/09 zvrátil dosavadní názor Nejvyššího správního soudu o tom, že zahájení vytýkacího řízení představuje absolutní překážku pro možnost aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků za situace, kdy vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným způsobem, tedy vyměřením daně. Ústavní soud měl naopak za to, že v případě, kdy nedošlo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně k uzavření vytýkacího řízení, tedy nedošlo k pravomocnému vyměření daně, nemůže jít tato skutečnost k tíži daňovému subjektu. Dále Ústavní soud uvedl, že z textu ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků není „pojmově vyloučeno aplikovat je také na situaci, kdy ve věci bylo zahájeno vytýkací řízení, ve kterém však z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně daň nebyla pravomocně vyměřena. V takovém případě totiž také není dána existence daně vyměřené odchylně od daně uvedené v daňovém přiznání. Jinými slovy, pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebrání tomu, použít za dané procesní situace ustanovení § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ostatně jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje.“
Odvolací soud proto pochybil, jestliže nereflektoval naznačený judikatorní vývoj a nevzal v úvahu, že pokud vytýkací řízení neskončilo vydáním platebního výměru, v důsledku čehož nebyla vyměřena daň odchylná od daně uvedené v daňovém přiznání, je třeba postupovat podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a vyměřit daň v té výši, ve které byla tvrzena v daňovém přiznání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2405/2015, ze dne 25. 7. 2017
11.10.2017 00:02
Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení
Poskytnuté zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení by se nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část.
Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou stranu, vést k zneužívání práv. Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení.
Představitelným je, aby poškozený požadoval náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vícekrát i za trvání průtažného řízení. Uvedený postup poškozeného, tedy vícenásobné uplatňování náhrady újmy za trvání průtažného řízení, je zdůvodnitelný jen za výjimečných situací, v nichž i po vyhlášení pravomocného rozsudku v kompenzačním řízení vykazuje průtažné řízení opětovně zjevně nepřiměřenou délku, nebo jsou dány jiné konkrétní okolnosti případu (např. závažná choroba či stáří žalobce). Nebude-li v okamžiku, kdy bude rozhodovat soud v kompenzačním řízení, probíhající průtažné řízení trvat opětovně zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu, zamítne soud žalobu - pro tentokrát - pro předčasnost, to nikoliv pro neexistenci újmy samotné, ale pro nenaplnění výjimečné potřeby pro rozhodování soudů za plně neosvětlených skutkových okolností věci. Poškozenému však nic nebrání v tom, aby po skončení řízení nárok na náhradu újmy uplatnil.
Odlišnou je situace, pokud poškozený uplatňuje opětovně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou průtažného řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo. Jak již bylo naznačeno výše, jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno.
Soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, ze dne 16. 5. 2017
11.10.2017 00:01
Odpovědnost podnájemce za poškození pronajaté věci neznámou osobou
Základní povinností nájemce po skončení nájmu je vrátit nepoškozený předmět nájmu pronajímateli a analogicky se posuzuje povinnost podnájemce. Podnájemce odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti, a to i v případě, že nemožnost vrátit předmět podnájmu v uvedeném stavu způsobila třetí nezjištěná osoba (zde založením požáru).
Majetková újma v dané věci vznikla sice původně vlastníkovi poškozeného objektu, ale vzhledem k tomu, že nájemkyně mu již škodu uhradila, je oprávněna v rozsahu škody způsobené požárem požadovat náhradu za poškození objektu na podnájemkyni, jejíž porušení právní povinnosti spočívá nikoliv ve způsobu, jakým pečovala o ochranu předmětu podnájmu, včetně plnění speciální prevenční povinnosti podle § 670 obč. zák., nýbrž zásadním je porušení povinnosti vrátit nájemkyni nepoškozený předmět podnájmu. V příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla nájemkyni škoda, neboť její majetkový stav se snížil o hodnotu vyplacenou vlastníku nemovitosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1329/2017, ze dne 28. 6. 2017
09.10.2017 00:02
Vznik „škody“ na straně státu v důsledku nesplnění daňové povinnosti
Daň nepředstavuje soukromoprávní zisk, který by mohl státu podle § 442 odst. 1 obč. zák. ujít, nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody, a dojde-li k jejímu zkrácení společným jednáním více osob, nezakládá to jejich solidární odpovědnost ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. Z toho také vyplývá, že je-li v takovém případě v daňovém řízení uložena povinnost úhrady neodvedené daně (včetně jejího případného příslušenství) jen jednomu z nich, nemá povinný subjekt vůči ostatním právo následného postihu podle § 439 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3100/2016, ze dne 28. 6. 2017
09.10.2017 00:01
Úhrada za postoupení pohledávky započtením vzájemných pohledávek
Postupitel se nemůže domáhat úhrady za postoupení pohledávky v peněžité formě, jestliže si strany sjednaly, že k úhradě může dojít pouze započtením jejich pohledávek; v případě, že k zápočtu nedojde, má postupitel právo odstoupit od smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 906/2017, ze dne 11. 7. 2017
05.10.2017 00:01
Škoda na zdraví vzniklá pádem do neoznačeného výkopu na cyklostezce
Řádně neoznačený a nezabezpečený výkop na pozemní komunikaci, po níž probíhá stezka pro cyklisty a pro pěší, nelze považovat za závadu ve sjízdnosti komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, neboť nejde jen o zhoršení sjízdnosti komunikace, které je odstranitelné běžnou údržbou. Takový stav komunikace neodpovídá pojmu vymezenému zákonem jako „závada ve sjízdnosti“.
Odpovědnost za škodu na zdraví vzniklou pádem do neoznačeného výkopu v rámci stavebních prací na cyklostezce je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, především z hlediska povinností stavebníka při provádění stavebních prací. Za škodu vzniklou následkem porušení právní povinnosti, která byla správním orgánem uložena stavebníkovi, odpovídá stavebník, pokud nerespektoval podmínky, za nichž mu bylo povoleno práce provést. Tím ovšem není vyloučena ani odpovědnost toho, jemuž stavebník zadal realizaci stavby a kdo práce pro něj provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo jeho činností či opomenutím. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, který byl povinen dodržovat podmínky stavebního povolení stejně jako stavebník, zejména porušil-li povinnosti, jež v rámci smluvně založeného závazkového právního vztahu převzal.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 832/2016, ze dne 28. 6. 2017
05.10.2017 00:00
Nároky členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z neplatného odvolání
Zrušení rozhodnutí předsedy vlády, jímž bylo členům Rady pro rozhlasové a televizní vysílání sděleno, že jsou odvoláni z funkce, má účinky ex tunc.
Vzhledem k tomu, že na nároky členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nelze vztáhnout právní úpravu nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru uvedenou v ustanovení § 61 a násl. zák. práce, neboť neplatnosti jejich odvolání z funkce se nelze domáhat žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce, je nutné období od odvolání z jejich funkce do zrušení rozhodnutí o tomto odvolání považovat za překážku v práci na straně zaměstnavatele, za niž členům Rady pro rozhlasové a televizní vysílání náleží náhrada platu a odchodného.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5483/2016, ze dne 28. 6. 2017
02.10.2017 00:02
Shodnost výdělečné činnosti zaměstnance s předmětem činnosti zaměstnavatele
Pro posouzení shodnosti výdělečné činnosti zaměstnance s předmětem činnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 304 zákoníku práce není rozhodující, že se výdělečná činnost zaměstnance se shoduje s předmětem činnosti, k jejímuž výkonu má zaměstnavatel (právnická osoba zapisovaná do obchodního rejstříku) živnostenské oprávnění, nemá však tento předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku.
Skutečnost, že zaměstnavatel v obchodním rejstříku nemá zapsaný předmět činnosti, k jehož výkonu mu vzniklo příslušné oprávnění, by však mohla být významná při posuzování otázky zavinění. Zaměstnanci by nebylo možné vytýkat zaviněné porušení povinnosti dodržovat právní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci ani ve formě nevědomé nedbalosti, kdyby zaměstnanec nechtěl porušit své pracovní povinnosti a ani nevěděl, že je svým jednáním porušit může, a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom ani vědět nemohl a neměl. O takovou situaci by se mohlo jednat v případě, kdy by zaměstnanec vzhledem ke svému pracovnímu zařazení u zaměstnavatele nezískal a ani nemohl získat poznatky, z nichž by mohl usuzovat na oprávnění zaměstnavatele vykonávat dotčenou činnost nezapsanou v obchodním rejstříku. Za těchto okolností by zaměstnanci nebylo možné důvodně vytýkat, že se před zahájením konkurující výdělečné činnosti spokojil s obsahem zápisu v obchodním rejstříku, ve kterém zaměstnavatel nemá dotčený předmět činnosti zapsán (zápis obsahuje jen údaje o jiných předmětech činnosti zaměstnavatele). Postup zaměstnance by naopak bylo třeba shledávat v souladu s principem materiální publicity skutečností zapsaných v obchodním rejstříku.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že zaměstnavateli (obchodní společnosti zapisované do obchodního rejstříku) vzniklo oprávnění provozovat živnost „masérské, rekondiční a regenerační služby“, která je živností ohlašovací, dnem ohlášení této živnosti živnostenskému úřadu. Od tohoto dne je proto třeba považovat uvedenou živnost za předmět činnosti zaměstnavatele, jemuž jeho zaměstnanci nesmí bez jeho předchozího písemného souhlasu výkonem své výdělečné činnosti konkurovat, bez ohledu na to, že tento předmět činnosti neměl v rozhodné době zapsaný v obchodním rejstříku; tato skutečnost by mohla být významná jen při posuzování otázky zavinění zaměstnance.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3980/2016, ze dne 12. 7. 2017
02.10.2017 00:01
Újma na dobré pověsti právnické osoby způsobená odmítnutým insolvenčním návrhem
Dlužník se podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona může domáhat jak náhrady škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele; jinou újmou se rozumí i imateriální újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož byl podán insolvenční návrh. Přiměřené zadostiučinění v penězích lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění (zpravidla omluva).
Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Takový insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele – jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.
Dojde-li k šíření informace o zahájení insolvenčního řízení i v médiích, bude zpravidla újma tím způsobená o to závažnější. V tom případě je třeba posuzovat, v jakých médiích a jakým způsobem byla informace o zahájení insolvenčního řízení uveřejněna; významné je (může být), zda šlo o média s celostátním (či dokonce mezinárodním) dosahem, jaký je jejich čtenářský okruh, kde a jak byla informace v těchto médiích umístěna, jaký byl její obsah atd.
Za určitých okolností může mít pro posouzení závažnosti způsobené imateriální újmy význam i osoba insolvenčního navrhovatele. Jde-li např. o insolvenčního správce jiného dlužníka (úpadce), u kterého se s ohledem na jeho odborné znalosti předpokládá, že si je vědom negativních důsledků neoprávněného insolvenčního návrhu, mohou být informace jím uváděné v insolvenčním návrhu vnímány širokou veřejností o to důvěryhodněji. Zveřejnění takového insolvenčního návrhu tudíž může být způsobilé přivodit údajnému dlužníku závažnější újmu na dobré pověsti, než je tomu v případě jiných („laických“) navrhovatelů.
Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti.
Naopak pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (ať už skutečná škoda či ušlý zisk); přiměřené zadostiučinění sanuje nehmotnou újmu, jejíž vznik, rozsah a závažnost nejsou závislé na existenci škody na majetku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, ze dne 28. 6. 2017
02.10.2017 00:00
Trvání zákazu konkurovat zaměstnavateli vlastní výdělečnou činností
Povinnost uvedenou v ustanovení § 304 odst. 1 zák. práce je zaměstnanec povinen plnit po celou dobu pracovního poměru, tedy i v době, kdy je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání důležitých osobních překážek na jeho straně.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3980/2016, ze dne 12. 7. 2017
27.09.2017 00:02
Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek
Usnesení shromáždění vlastníků jednotek o výměně výtahů v domě lze co do závažnosti jím řešené záležitosti pro vlastníky jednotek i pro společenství samotné přirovnat (zejména s ohledem na technickou a finanční náročnost realizace takové záležitosti) k rozhodnutí o výměně oken v domě, jež podle judikatury Nejvyššího soudu lze pokládat za rozhodnutí přijaté v důležité záležitosti, a to i tehdy, má-li být výměna oken hrazena z fondu údržby. Pak ovšem musí být důležitým důvodem pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. i schválení smlouvy o dílo, která stanoví konkrétní podmínky, za nichž bude výměna výtahů realizována, jakož i schválení případných podstatných změn takové smlouvy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, ze dne 27. 6. 2017
27.09.2017 00:01
Posuzování nároků z porušení zákonného předkupního práva po 1. 1. 2014
Pro právní poměry, které se týkají věcných práv, k nimž patří zákonné předkupní právo podílových spoluvlastníků podle § 140 obč. zák., platí tzv. nepravá retroaktivita. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik těchto vztahů, jakož i další právní následky, nastaly-li před 1. 1. 2014, se posoudí podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Půjde-li o nároky z předkupního práva vzniklé a uplatněné před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tj. do 31. 12. 2013, je pro jejich posouzení určující právní úprava účinná do 31. 12. 2013, i když k završení celého procesu mimosoudní nebo soudní cestou dojde po 1. 1. 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4817/2016, ze dne 26. 7. 2017
27.09.2017 00:00
Vada prodávané věci vs. projev běžného opotřebení
I když občanský zákoník č. 40/1964 Sb. pojem vady výslovně nedefinoval, lze za faktickou vadu předmětu kupní smlouvy podle § 588 a násl. obč. zák. považovat nedostatek jejích vlastností nebo projevů, které zejména vzhledem k obsahu smlouvy, prohlášení prodávajícího o vlastnostech nebo ustanovení právních předpisů či technických norem měla prodaná věc mít. Za faktickou vadu věci lze pokládat i nedostatky takových vlastností nebo projevů, které se u věcí téhož druhu (movitých či nemovitých) obecně předpokládají a jejichž absence snižuje využití věci. Není přitom rozhodující, zda konkrétní vada činí věc neupotřebitelnou; tento požadavek musí vada splňovat pouze tehdy, jestliže má být důvodem pro odstoupení od smlouvy. Ustanovení § 597 odst. 1 obč. zák. upravovalo (objektivní) odpovědnost prodávajícího za skryté nebo zjevné vady existující v době uzavření kupní smlouvy, na které prodávající kupujícího neupozornil, čímž porušil povinnost danou § 596 obč. zák. Vada se přitom nemusí projevit při užívání věci (nemusí kupujícího v užívání věci omezovat).
Odvolací soud v posuzované věci právní otázku, zda napadení krovu domu dřevokazným hmyzem a dřevokaznou houbou dřevomorkou domácí je či není projevem běžného opotřebení stavby, ale vadou ve smyslu § 597 odst. 1 obč. zák. zatěžující nemovitost v době uzavření smlouvy, vyřešil v souladu s rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 896/2010, v němž se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval rozdílem mezi vadou v právním smyslu a projevem běžného opotřebení, resp. stavem předmětu koupě z hlediska jeho stáří a způsobu využití. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zpochybňovaný právní závěr totiž učinil s přihlédnutím k obvyklé době životnosti domu odpovídající jeho stáří, charakteru a rozsahu provedených rekonstrukcí a běžnému způsobu užívání a údržby; tím respektoval soudní praxi, která se ustálila v názoru, podle něhož je třeba rozlišovat, zda jde skutečně o vadu nebo jen o projev běžného opotřebení. Žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že závěr odvolacího soudu - napadení krovu domu dřevokazným hmyzem a dřevokaznou houbou dřevomorkou domácí není projevem běžného opotřebení stavby, ale vadou ve smyslu § 597 odst. 1 obč. zák. zatěžující nemovitost v době uzavření smlouvy - se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 274/2017, ze dne 26. 7. 2017
26.09.2017 00:02
Průvodní dopis jako součást pracovního posudku
Posudek o pracovní činnosti (pracovní posudek) je dokument, případně soubor dokumentů, týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce. Posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností.
Pracovním posudkem ve smyslu ustanovení § 314 odst. 1 zák. práce tedy může být jakákoli listina (písemnost) či soubor více listin (písemností) za předpokladu, že hodnotí skutečnosti, které mají bezprostřední vztah k výkonu práce hodnoceného zaměstnance. Smyslem (účelem), proč je posudek o pracovní činnosti (pracovní posudek) zaměstnanci vůbec vydáván, je informovat toho, u něhož se zaměstnanec uchází o zaměstnání, o hodnocení práce zaměstnance dosavadním zaměstnavatelem, o kvalifikaci zaměstnance, jeho schopnostech a dalších skutečnostech, které mají vztah k výkonu práce. Tento potenciální zaměstnavatel má nepochybně zájem na tom, aby se mu dostalo takových informací, které - pokud možno co nejkomplexněji – v tomto směru vyjadřují názor bývalého zaměstnavatele. Vzhledem k uvedenému tedy může být součástí pracovního posudku také jeho průvodní dopis, jestliže určitým způsobem doplňuje skutečnosti hodnocené v „přiloženém“ pracovním posudku a obě listiny tak ve svém souhrnu uceleně informují potenciálního zaměstnavatele o skutečnostech, které mají vztah k výkonu práce hodnoceného zaměstnance.
V projednávané věci se zaměstnankyně domáhala úpravy pracovního posudku do podoby, na níž se účastníci v průběhu řízení mimosoudně dohodli. Jestliže zaměstnavatelka vyhotovila požadovaný pracovní posudek tak, že k němu připojila průvodní dopis (označený 1/2) s tím, že „v příloze č. 1 zasíláme pracovní posudek“, v němž vyjádřila svůj odstup od hodnocení pracovní činnosti zaměstnankyně uvedeného v pracovním posudku přiloženém na druhém listě (označeném 2/2), je třeba i na tento průvodní dopis pohlížet jako na součást pracovního posudku, neboť významným způsobem ovlivňuje věrohodnost informací podávaných v přiloženém hodnocení pracovní činnosti zaměstnankyně a navíc omezuje hodnocení pouze na část doby, po kterou pracovní poměr zaměstnankyně u zaměstnavatelky trval. Oddělení těchto listin by znamenalo, že by zaměstnankyně před novým zaměstnavatelem zapírala (tajila) skutečné stanovisko bývalého zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že průvodní dopis zaměstnavatelky koriguje přiložený pracovní posudek tak, že ze souboru těchto listin se podává, že pracovní posudek nevystihuje názor zaměstnavatelky, je zřejmé, že takto vyhotovený pracovní posudek nevyhovuje žalobnímu požadavku zaměstnankyně, a je odůvodněn závěr, že zaměstnavatelka svou povinnost vymezenou v petitu žaloby nesplnila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1265/2017, ze dne 26. 6. 2017
26.09.2017 00:01
Snížení náhrady bezdůvodného obohacení
Rozhodným při určování hodnoty poskytnutého plnění bez právního důvodu, stejně jako v jiných případech bezdůvodného obohacení, je hledisko objektivní. Irelevantním se proto jeví dřívější projevy stran vyřčené v rámci jednání o smlouvě, jež ovšem nevyústila v její perfekci. Odvolací soud z nich (nesprávně) zčásti při svých úvahách vycházel, ačkoliv vyslovil závěr, že se jedná o plnění bez právního důvodu, tj. nemající základ ve vzájemných projevech vůle účastníků. Nelze proto zohledňovat povinnosti, jež by strany sporu zavazovaly v situaci, byla-li by mezi nimi zamýšlená smlouva uzavřena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3526/2016, ze dne 11. 7. 2017
26.09.2017 00:00
Konkurence soudní a mimosoudní dohody o vypořádání dědictví
Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Jen takovou dohodu soud může schválit a pouze ona je právním důvodem, na jehož základě dochází po smrti zůstavitele k úpravě vlastnických vztahů k zanechanému majetku.
Mimosoudní dohoda dědiců v dané věci upravovala jejich postup v dědickém řízení, shodu na tom, jak si rozdělí dědictví, závazek, že žalovaná zděděnou bytovou jednotku prodá, a po odpočtu dluhů zůstavitelky zbytek rozdělí na tři stejné částky. Tato dohoda není ničím jiným než dohodou o vypořádání dědictví, která nebyla uzavřena před soudem či soudním komisařem ani nebyla soudem schválena. Dovolatelka nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn., že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválena soudem a druhá uzavřena bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2399/2015, ze dne 29. 6. 2017
20.09.2017 00:02
Odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení
Skutečnost nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení o žalobcově nároku na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, lze uplatnit i přímo v daném kompenzačním řízení. Žalobce tak může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. Je na žalobci, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení uplatnil, jakmile jeho celkovou délku začne jako nepřiměřenou pociťovat.
Pro uplatnění nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení přímo v tomto řízení, byť i v odvolací fázi, pak platí, že jak v případě rozšíření žalobního žádání (petitu) odůvodněného takovou skutečností, tak i v případě, kdy žalobce takovou skutečnost uplatní beze změny žalobního žádání (petitu), nelze odůvodněně vzniklou procesní situaci posuzovat jako procesním předpisem zakázanou dispozici.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 19. 7. 2017
20.09.2017 00:00
Zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr
Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná judikatura publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák.
Zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr předpokládá, že protistraně bude poskytnuta přiměřená náhrada. Nepřiznání jakékoliv náhrady sice nelze a priori vyloučit, ale jelikož takový postup bude nezbytné opřít o § 2 odst. 3 o. z., bude se jednat o zcela výjimečný postup.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, ze dne 20. 6. 2017
19.09.2017 00:02
Přístup k informacím obsaženým v účtu pojištěnce
Názor, že údaje, které jsou součástí účtu pojištěnce (tj. údaje o výdajích a platbách), mají povahu zdravotnické dokumentace (tj. v zásadě údajů o pacientovi, jeho zdravotním stavu a poskytnutých zdravotních službách), nemá oporu v zákoně. Mylná je též z tohoto názoru plynoucí úvaha, že na přístup osob blízkých k informacím obsaženým v účtu pojištěnce je třeba analogicky aplikovat úpravu týkající se oprávnění osob blízkých pacientovi nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace.
Stanoví-li zákon o veřejném zdravotním pojištění zcela jednoznačné podmínky, za nichž žalovaná může, resp. je povinna poskytnout informace obsažené v osobním účtu pojištěnce, a vymezuje-li konkrétní osoby, jimž může údaje z tohoto účtu poskytnout, nelze z jiného právního předpisu dovozovat oprávnění žádat výpis z účtu pro další osoby. Závěr odvolacího soudu, že analogické použití jiné právní normy není v daném případě možné, je tudíž správný. Osobou, které může být podle výslovného znění § 43 odst. 2, věty druhé zákona o veřejném zdravotním pojištění výpis z účtu pojištěnce poskytnut, je pojištěnec, výjimečně (se souhlasem pojištěnce či jeho zástupců) jeho ošetřující lékař, nikoli však osoba pojištěnci blízká.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3709/2016, ze dne 20. 6. 2017