// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

16.01.2018 00:02

Soudní ochrana menšinového spoluvlastníka podle § 1130 o. z.

Ustanovení § 1130 o. z. poskytuje soudní ochranu přehlasovanému nebo opomenutému menšinovému spoluvlastníku před rozhodnutím většinového spoluvlastníka zpravidla tehdy, jde-li o rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci (o záležitost mimořádné správy). Nelze vyloučit, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu, zejména tam, kdy stav hrozící těžké újmy bude zcela zřejmý, bude možné soudní ochranu poskytnout výjimečně i tehdy, půjde-li o rozhodnutí v záležitosti běžné správy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 192/2017, ze dne 17. 10. 2017


16.01.2018 00:01

Předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného

Není vyloučeno uvažovat o použití skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 454 obč. zák. tam, kde plnitel poskytuje majetkové hodnoty veden představou, že jej k tomu zavazuje právní důvod (přestože tomu tak ve skutečnosti není), pakliže podstatou jeho domnělé právní povinnosti je plnění místo třetího, tj. pokud vůle osoby, jež plnění poskytuje, směřuje k zapravení materiálně cizího dluhu (a její omyl tak spočívá v pouze v myšlence, že tak učinit musí, neboť ji k tomu nutí platně vzniklý závazek, ač zde reálně odpovídající právní titul není).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, ze dne 7. 11. 2017


16.01.2018 00:00

Právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně podle vyhl. č. 492/1991 Sb.

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. upravovalo regresní nárok pojištěného vůči pojišťovně; nejednalo se o nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebo náhradu škody.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1421/2016, ze dne 25. 10. 2017


15.01.2018 00:02

Odpovědnost vlastníka bytu za škodu vzniklou třetí osobě

V obecné rovině platí, že porušení povinnosti pronajímatele předat a udržovat byt ve stavu způsobilém řádného užívání může představovat porušení právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. i ve vztahu k osobě, která není smluvní stranou v nájemním vztahu.

V posuzované věci se ovšem o takový případ nejedná. V předmětném bytě došlo v době trvání nájmu k prasknutí umělohmotné hadičky vedoucí do splachovače WC, v jehož důsledku byl zatopen byt žalobkyně. Povinnost zajistit údržbu a řádný stav popsané součásti bytu měl v souladu s § 687 odst. 3 obč. zák. nájemce, nikoliv žalovaný jako pronajímatel bytu. Žalovaný tak neporušil právní povinnost podle § 420 odst. 1 obč. zák. Za daných skutkových okolností nedošlo ani k porušení prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.), neboť byt byl z hlediska dostupných možností v rámci nájemního vztahu žalovaným řádně udržován. Povinnost předejít vzniku škody neznamená povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Náhoda postihuje toho, komu se přihodila; nahodilá škoda nepostihuje toho, v jehož majetku vznikla nezaviněná příčina poškození, nýbrž toho, jehož majetek byl takto poškozen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 450/2016, ze dne 27. 9. 2017


15.01.2018 00:01

Poddlužnická žaloba zaměstnance vůči pojistiteli zaměstnavatele

I. Pojišťovna je z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání povinna za zaměstnavatele nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání, (jen) v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Pojišťovna není povinna za zaměstnavatele hradit tu část škody, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, a to ani kdyby byl tento závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci obsažen v mezi nimi uzavřeném smíru schváleném soudem. V rozsahu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání podle pracovněprávních předpisů je pojišťovna povinna nahradit škodu vzniklou zaměstnanci za zaměstnavatele i v případě, kdy zaměstnavatel uzavřel soudní smír bez souhlasu pojišťovny.

Ustanovení § 9 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 125/1993 Sb. je třeba interpretovat tak, že v případě uzavření soudního smíru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bez souhlasu pojišťovny může pojišťovna odmítnout plnit nikoli zcela, ale jen v části přesahující rozsah odpovědnosti zaměstnavatele podle zákoníku práce.

II. Soud se v řízení o žalobě oprávněného zaměstnance na vyplacení pohledávky, která mu byla přikázána na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle ustanovení § 312 a násl. o. s. ř, podané proti příslušné pojišťovně jako dlužníku povinného zaměstnavatele, který je u ní pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení § 205d odst. 1 zák. práce a který se ve smíru schváleném soudem zavázal poskytnout zaměstnanci plnění z důvodu této odpovědnosti (tzv. poddlužnické žalobě podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř.), zabývá též rozsahem, ve kterém byl zaměstnavatel povinen k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů. V části, v níž plnění požadované zaměstnancem po pojišťovně přesahuje rozsah odpovědnosti zaměstnavatele stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, soud žalobu zamítne.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2457/2017, ze dne 24. 10. 2017


15.01.2018 00:00

Podmínky pro uplatnění dovolené svépomoci podle § 14 o. z.

Podmínkou pro uplatnění svépomoci podle § 14 odst. 1 o. z. je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě. Při zvažování, zda by zásah veřejné moci přišel pozdě, je třeba vzít do úvahy i to, že proti rušení držby se lze bránit držební (posesorní) žalobou, která je projednávána ve zvláštním, zkráceném řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.). Při posouzení, zda šlo o dovolenou svépomoc, je třeba zohlednit i povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky spojené s porušením práva, jakož s použitím svépomoci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4580/2017, ze dne 31. 10. 2017


09.01.2018 00:02

Nárok zaměstnance na úpravu písemnosti obsahující jeho pracovní hodnocení

Pracovním posudkem ve smyslu ustanovení § 314 odst. 1 zák. práce může být z obsahového hlediska jakákoli listina (písemnost) či soubor více listin (písemností) za předpokladu, že hodnotí skutečnosti, které mají bezprostřední vztah k výkonu práce hodnoceného zaměstnance.

Pracovními posudky ve smyslu ustanovení § 314 odst. 1 zák. práce však nejsou písemnosti obsahující hodnocení práce zaměstnance, které nejsou vydávány při skončení pracovního poměru za účelem informování budoucího zaměstnavatele. Posudkem o pracovní činnosti (pracovním posudkem) tedy nemůže být hodnocení pracovních výsledků zaměstnance, které zaměstnavatel vyhotovil pro své vlastní (interní) potřeby bez jakékoli vazby na skončení pracovního poměru hodnoceného zaměstnance, např. jako podklad pro rozhodování o přiznání (nepřiznání) odměny, jako podklad pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce pro neuspokojivé pracovní výsledky apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3151/2017, ze dne 20. 10. 2017


09.01.2018 00:01

Imise stíněním nepřekračující veřejnoprávní limity

I. Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity, neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v režimu § 1013 odst. 1 o. z. Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech.

Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů se žádná taková (výjimečná, nikoliv zcela obvyklá) situace nepodává a ostatně ji netvrdí ani sami žalobci. Využívání pozemku v blízkosti rodinného domu k rekreaci a drobnému hospodaření a zahrádkaření je naopak zcela obvyklé, a pokud je státní norma koncipována přímo na stanovení rozsahu potřebného minimálního oslunění u pozemků nesloužících k zemědělské výrobě, je zřejmé, že má dopadat právě na takové typické situace užívání pozemků, které je žalobci realizováno. To samo o sobě bez dalšího výjimečnost situace zjevně založit nemůže.

II. Co se týká zkoumání druhových místních poměrů, je nezbytné zdůraznit, že takové zkoumání má smysl především v mezních situacích, kdy se daná lokalita (ať pozitivně, tak i negativně) vymyká z běžného standardu. Soudy v této souvislosti uvedly, že se podobný strom v jiných lokalitách nenachází, tím ovšem nevystihly podstatu problému, neboť pro posouzení případu není rozhodnou otázka, zdali se v takových lokalitách nachází strom takového rozměru, nýbrž spíše otázka, zdali v obdobných lokalitách jsou sousední pozemky ve svém souhrnu (například i více stromy) zásadně odlišným způsobem stíněny (tedy zásadně více či zásadně méně).

III. V řízení o žalobě z imisí zpravidla žalobce obecně tvrdí okolnosti, z nichž lze učinit závěr, že rušení imisemi jde nad míru přiměřenou místním poměrům, případně alespoň druhovým poměrům v obdobných lokalitách. Žalovaný se mimo jiné může bránit tvrzením, že i když poměry v dané lokalitě se mohou jevit jako přiměřené místním poměrům, vymykají se obvyklým standardům v obdobných lokalitách (tzv. druhové poměry), pročež nemá být žalobě vyhověno (stav v místní lokalitě neodpovídá běžnému standardu v jiných lokalitách a není důvodu, proč by místní lokalita měla být nějak zvláště chráněna); v takovém případě je však nezbytné, aby žalovaný uvedl jiné, obdobné lokality, představující průměr, kde je stav jiný; nedostačuje tedy pouhé obecné tvrzení o tom, že místní lokalita neodpovídá druhovým poměrům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ze dne 25. 10. 2017


08.01.2018 00:01

Předběžné sdělení právního názoru soudce jako nesprávný úřední postup

I. Tvrzené pochybení, na kterém založila svůj nárok žalobkyně, tedy sdělení ze strany předsedkyně senátu Městského soudu v Praze žalobkyni, že dojde k uhrazení odměny za zastoupení státem, nelze považovat za úřední postup související s rozhodovací činností podle § 13 odst. 1 věta první OdpŠk. Uvedené sdělení lze chápat pouze jako neformální (právem nijak výslovně neupravené) předběžné sdělení právního názoru, zda a za jakých okolností lze návrhu žalobkyně na přiznání odměny zastoupení vyhovět. Toto sdělení je přitom ze své podstaty integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o přiznání této odměny a z tohoto důvodu se také následně ve vydaném rozhodnutí bezprostředně odrazí.

Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s rozhodovací činností.

Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že škoda ve věci žalobkyně mohla být způsobena pouze vydáním rozhodnutí o nepřiznání odměny za zastoupení, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky zrušení či změny tohoto rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly dány.

II. Stát v posuzované věci zřetelně nevystupoval jakožto právnická osoba v rámci soukromoprávního vztahu, která by učinila směrem k žalobkyni veřejný příslib, nýbrž jakožto nositel veřejné (soudní) moci. Z toho důvodu se na jednání předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nemohou vztahovat ustanovení § 51, resp. § 850 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť občanský zákoník není předpisem, který by zakládal vztahy na základě úkonů činných v rámci veřejnoprávních vztahů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4855/2015, ze dne 18. 10. 2017


08.01.2018 00:00

Zvýšení nájemného z bytu podle § 696 odst. 3 obč. zák.

Za podstatnou změnu okolností, z nichž se vycházelo při sjednání nájemného, ve smyslu § 696 odst. 3 obč. zák. je třeba považovat takovou změnu okolností, která by vedla ke sjednání jiné výše nájemného. Připojení bytu k domácí čističce odpadních vod i jeho odhlučnění, bylo-li jich dosaženo vyššími investicemi pronajímatele, podstatnou změnu okolností, odůvodňující zvýšení nájemného, představují. Vyšší kvalita pronajatého bytu a s tím spojený zvýšený komfort nájemců, který těmito úpravami vznikl, i vynaložené náklady pronajímatele by se totiž měly projevit i ve výši nájemného, aby v rámci nájemního poměru zůstalo zachováno spravedlivé uspořádání práv a povinností a nedošlo k jejich hrubému nepoměru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1486/2016, ze dne 24. 10. 2017


04.01.2018 00:02

Registr silničních vozidel; veřejný seznam ve smyslu § 1109 o. z.

Jelikož je poskytnutí údajů z registru silničních vozidel vázáno na prokázání právního zájmu fyzické či právnické osoby, není registr silničních vozidel veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z., neboť není splněna jedna z definičních podmínek veřejného seznamu, a to přístupnost této evidence bez omezení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, ze dne 20. 9. 2017


04.01.2018 00:01

Podmínka zpeněžení zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě

Vykonatelné usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy vydané v řízení podle ustanovení § 353a až § 358 z. ř. s. není exekučním titulem, který je podmínkou zpeněžení zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1871/2017, ze dne 17. 10. 2017


04.01.2018 00:00

Dobrovolné převzetí povinnosti k odškodnění pracovního úrazu zaměstnance

Vzhledem k tomu, že zákon jako předpoklad pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nestanoví dobrovolné převzetí povinností z těchto vztahů jiným než povinným subjektem, nelze ze skutečnosti, že taková třetí osoba (ať již s vědomím, že takovou povinnost podle zákona nemá, nebo v omylu, že na ni tato povinnost přešla) dobrovolně poskytuje zaměstnanci plnění na uspokojení jeho nároku z pracovněprávního vztahu mezi ním a dosavadním zaměstnavatelem (např. nároku na náhradu škody způsobené pracovním úrazem), dovozovat, že na tuto třetí osobu přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu z dosavadního zaměstnavatele. Naopak, konstantní judikatura soudů v této souvislosti dovodila, že právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku nenáleží kterékoliv třetí osobě a že plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávního vztahu jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí.

Učiní-li tedy právní úkon směřující k uspokojení nároku z pracovněprávního vztahu k němu neoprávněná třetí osoba, nárok tím nezanikne; tomu, kdo plnění na základě tohoto neplatného právního úkonu přijal, vznikne na úkor této třetí osoby bezdůvodné obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5139/2016, ze dne 17. 10. 2017


02.01.2018 00:03

Odpovědnost advokáta za škodu při neúspěšné procesní strategii

Není porušením povinnosti advokáta, který na pokyn klienta, poučeného o možných důsledcích, zvolí z možných procesních strategií (kdy všechny nesou určitá rizika) tu, jež v důsledku okolností, které advokát nemohl předem vědět ani ovlivnit, nevedla k úspěchu v soudním sporu.

Úprava odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie vyplývá ze zvýšených nároků, jež jsou na advokátní stav kladeny z důvodu vyšší míry rizika spojené s jejich činností a z důvodu nezbytnosti zajištění důvěry ve vztahu advokát - klient. Odpovědnost advokáta je v § 24 zákona o advokacii vymezena poměrně široce, má však svoje limity vyplývající z charakteru výkonu advokacie, a nastupuje proto až tehdy, pokud bylo prokázáno, že advokát nesplnil, resp. porušil svoji povinnost, kterou lze po něm s ohledem na ustanovení § 16 a § 1 odst. 2 zákona o advokacii důvodně očekávat, tedy zejména znalost právních předpisů, schopnost jejich logické a vhodné aplikace, důsledné zastupování klienta, obstarávání jeho záležitostí podle smlouvy o poskytování právních služeb a provádění činností úzce souvisejících (např. úschova listin).

V projednávané věci žalovaný advokát zvolil (po dohodě s klientkou a jejím řádném poučení) poněkud riskantní procesní strategii, která ač byla motivována úsporou na nákladech řízení, vedla v konečném důsledku k výrazné finanční ztrátě na straně klientky. Je třeba vzít v úvahu, že prakticky všechna soudní řízení nesou riziko prohry a nutnosti hrazení nákladů řízení, které nelze předem přesně odhadnout, natož objektivně vyčíslit a prezentovat klientovi, nelze tedy v tomto směru klást nepřiměřené nároky, jež by prakticky znemožnily výkon advokacie. Klientka se na rozhodování o podání předmětné žaloby na náhradu škody za zapálení objektu aktivně podílela, bylo jí známo, že všechny v úvahu přicházející osoby nemusí být odpovědné, a pokud tedy budou žalovány pouze některé z nich, je tu riziko prohry spojené s povinností k náhradě nákladů řízení; rozhodla se proto uplatnit nárok jen vůči nezletilým dětem. Jak správně dovodil odvolací soud, nelze konstatovat, že by volba žalovat děti byla zjevně nesprávná nebo jednoznačně více riziková, než žalovat všech šest osob, jež by z hlediska § 422 obč. zák. mohly být shledány odpovědnými.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1734/2016, ze dne 27. 9. 2017


02.01.2018 00:02

Nárok na náhradu poklesu obvyklé ceny poškozeného vozidla

Závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16, ač byly Ústavním soudem vysloveny při přezkoumávání rozhodnutí aplikujících ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se uplatní i při výkladu ustanovení zákona č. 89/2012. Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014

V případě poškození automobilu tak má poškozený podle zákona č. 89/2012 Sb. kromě nároku na náhradu nákladů na opravu vozidla také nárok na náhradu poklesu obvyklé ceny opraveného vozu.

Lze dodat, že vždy musí být zachována příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a stavem vozidla po opravě, tedy že znehodnocení vozidla je v celém rozsahu důsledkem poškození způsobeného škůdcem. I Ústavní soud uznává, že škůdce má být chráněn proti excesivním nákladům, které by v důsledku jednání poškozeného, bez souvislosti se škodnou událostí, a tudíž mimo vliv škůdce mohly vzniknout, avšak dovozuje, že případné excesy v jednání poškozeného (např. příliš drahá či neefektivní oprava) mohou být v řízeních o náhradu škody korigovány.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, ze dne 11. 10. 2017


02.01.2018 00:01

Promlčení náhrady nemajetkové újmy způsobené v průběhu trestního stíhání

Nežádá-li žalobkyně zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako celek, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě nebyl trestným činem, ale žádá odškodnění za několik úkonů, které vůči ní byly učiněny v průběhu trestního stíhání, odvíjejí se v takovém případě podmínky odpovědnosti státu (tedy i otázka promlčení) od každé takové samostatné příčiny. Samotný výsledek trestního stíhání pak není podstatný, neboť nárok na náhradu dané újmy lze žádat i v případě, že trestní stíhání nebylo zastaveno nebo nedošlo ke zproštění obžaloby

Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno rozlišit situace, kdy je možno nemajetkovou újmu odškodnit v rámci trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), a kdy nikoli. Není totiž možno vázat počátek běhu promlčecí lhůty např. na okamžik prohlášení rozhodnutí o vazbě za nezákonné, pokud je možno tuto újmu zohlednit v rozhodnutí, kterým se trestní řízení skončí.

Lze proto uzavřít, že může-li být újma vzniklá nezákonným omezením osobní svobody odškodněna rozhodnutím v trestním řízení, započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud však takové odškodnění není možné, bude se promlčecí lhůta počítat od zrušení (změny) nezákonného rozhodnutí, resp. od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví (v případě nesprávného úředního postupu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 31. 10. 2017


02.01.2018 00:00

Úprava disciplinárního řízení ve spolkových stanovách

Upravují-li vnitřní předpisy spolku disciplinární řízení jako řízení dvojinstanční a současně stanoví, že podmínkou projednání opravného prostředku proti rozhodnutí disciplinárního orgánu je zaplacení uložené peněžité sankce (jež se citelně dotýká poměrů sankcionovaného člena), může jít o úpravu, jež v řadě případů (např. u nepřiměřeně vysoké peněžité sankce, jejíž zaplacení přesahuje finanční možnosti sankcionovaného člena) vylučuje (může vyloučit), aby takto dotčený člen reálně splnil jednu z podmínek projednání opravného prostředku, čímž byl by fakticky vyloučen i z uplatnění práva na soudní ochranu proti disciplinárnímu rozhodnutí orgánu spolku (sdružení), byť by bylo vydáno v rozporu se zákonem či stanovami (jakož i jinými vnitřními předpisy) spolku (sdružení).

V rozporu se zákonem a obecnými právními principy tak může být i rozhodnutí vycházející z takové úpravy stanov spolku (sdružení), která sice stanoví možnost nápravy vadného disciplinárního rozhodnutí v rámci vnitřnímu předpisy upraveného přezkumu rozhodnutí jiným orgánem spolku (sdružení), ovšem fakticky některé členy (jež kupříkladu nemohou ve stanovené lhůtě uhradit uloženou peněžitou sankci) z uplatnění vnitřního prostředku nápravy vylučuje, čímž může být následně ohroženo i jinak garantované právo člena spolku (sdružení) na soudní ochranu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5249/2015, ze dne 17. 10. 2017


21.12.2017 00:01

Určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání

I. Odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení je zákonnou povinností soudu a nutným důsledkem toho, že trestní soud obžalovaného zprostil obžaloby. Z toho důvodu nelze k dané okolnosti přihlížet jako ke kritériu při určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání.

II. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním újma, byť by šlo o újmu nepatrnou, neměl jinou možnost, než rozhodnout o přiměřeném zadostiučinění této újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Pokud tak neučinil, popřel princip objektivní odpovědnosti státu ve smyslu § 2 OdpŠk, neboť dovodil, že existence nepatrné újmy poškozeného odpovědnost státu nezakládá. Jestliže odvolací soud shledal, že újma způsobená žalobci byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu zanedbatelná (nepatrná), měl ji odškodnit formou konstatování porušení práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, ze dne 9. 10. 2017


21.12.2017 00:00

Doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě

V případě členů osádky autobusu městské hromadné dopravy a členů osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, se v době právní úpravy účinné od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2016 na pracovní dobu, a tedy ani na dobu čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem, nevztahoval režim ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Uvedeným zaměstnancům v dopravě za dobu čekání mezi spoji nenáležela odměna podle ustanovení § 9a a § 28 odst. 3 nařízení vlády.

V posuzovaném případě doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem představuje u žalobce jako člena osádky autobusu městské hromadné dopravy a člena osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, výkon práce, za který žalobci náleží mzda.

I když účelem přerušení výkonu práce bezpečnostními přestávkami (a jejich započtením do pracovní doby) je zajištění odpočinku zaměstnanci, který vykonává činnosti jednotvárné a jednostranně zatěžující organismus, nelze přerušení práce řidiče autobusu bezpečnostní přestávkou považovat za odpočinek ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) zák. práce, který není pracovní dobou. Za dobu odpočinku zaměstnance městské hromadné dopravy totiž nařízení vlády č. 589/2006 Sb. považuje jen nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami a nepřetržitý odpočinek v týdnu; přerušení práce v rámci jedné směny, v jehož rámci řidič musí - jak tvrdí žalobce - „hlídat tržbu, zařízení autobusu a činit obslužné činnosti“, by nemohlo být za odpočinek považováno, neboť ze zákonného vymezení doby odpočinku jako doby, která není pracovní dobou, vyplývá, že během odpočinku zaměstnanec není povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a podle ustanovení článku 1 písm. m) Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 62/2010 Sb. m. s., „odpočinek“ znamená nepřerušenou dobu, během níž může řidič volně nakládat se svým časem. Pouze při splnění těchto podmínek a za předpokladu, že by zaměstnavatel v dopravě rozdělil pracovní dobu téže směny na dvě nebo více částí, by mohlo být přerušení řízení považováno za odpočinek, který není pracovní dobou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, ze dne 26. 9. 2017


20.12.2017 00:01

Návrh na soudní výkon rozhodnutí vylučující nedobrovolnou dražbu

Návrhem na soudní výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 39 odst. 11 zákona o veřejných dražbách, jehož podání brání platnému uzavření smlouvy o provedení nedobrovolné dražby a činí tuto smlouvu v případě jejího dřívějšího uzavření neplatnou, není návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci podle ustanovení § 338b o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 998/2017, ze dne 26. 9. 2017


< strana 1 / 227 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články