// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
20.09.2018 00:02
Náhrada za ZSU při trvalému poškození zdraví v nejútlejším věku
I. Za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe. Proto v takovém případě je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené.
II. Ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanovila jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena, neznamená to, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.
III. Výsledná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění 890.000,- Kč se v posuzované věci sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 26. 2. 2018
20.09.2018 00:01
Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby dle o. z.
I. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst právnické osoby (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.
II. Text požadované omluvy za zásah do pověsti může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 19. 6. 2018
10.09.2018 00:02
Jednostranné snížení základní sazby zahraničního stravného
Zaměstnavatel je podle ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce oprávněn snížit základní sazbu zahraničního stravného také jednostranně, bez souhlasu zaměstnance; tato sazba však musí být stanovena (určena) ještě před vysláním zaměstnance na pracovní cestu a musí činit nejméně 75% (u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby 50%) základní sazby stanovené právním předpisem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4469/2017, ze dne 30. 5. 2018
10.09.2018 00:01
Nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců
Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti.
Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší.
Společné prohlášení dědiců sice nemusí obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018
10.09.2018 00:00
Nařízení soupisu pozůstalosti v domě, který není vlastnictvím zůstavitele
I. Soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo i v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela.
II. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu.
III. Vyrozumění osob, které nemají právo vznášet dotazy a připomínky, ale do jejichž práv provádění soupisu pozůstalosti zasáhne (i tehdy, pokud soupis má být proveden v nemovitosti, která nepatřila zůstaviteli), zůstává v praxi otázkou. I taková osoba by však zřejmě měla být o místu a termínu soupisu alespoň neformálně vyrozuměna a měla by být vyzvána k odpovídající součinnosti (zpřístupnění věcí, jež mají být sepsány).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018
06.09.2018 00:01
Škoda vzniklá v důsledku nezákonného zadržovaní prostředků státem
Ačkoli nároky na náhradu skutečné škody a ušlého zisku existují (mohou existovat) nezávisle na sobě, tj. vznik jednoho automaticky nevyvolává vznik druhého, přesto je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti a podle logických pravidel. Pokud je skutečná škoda představována úroky, které poškozená strana musela zaplatit při získání finančních prostředků, jež měly „dočasně nahradit“ prostředky zadržované na základě nezákonného rozhodnutí státního orgánu, tj. představovala náklad, který poškozená strana měla se získáním financování, pak je třeba řádně posoudit (a odůvodnit) vznik nároku na ušlý zisk, je-li existence ušlého zisku dovozována právě z absence zadržených finančních prostředků.
V obecné – teoretické – rovině mohou nastat následující situace. Poškozená strana, která tvrdí, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku v tom smyslu, že nemohla rozvíjet své podnikání:
a) získala financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě její skutečnou škodou je náklad takového financování, tj. např. smluvní úrok, který musela hradit;
b) nezískala (např. objektivní nemožností) financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě jí nevznikla skutečná škoda, ale mohl (což je na posouzení konkrétní situace) jí vzniknout ušlý zisk.
V posuzované věci se sice odvolací soud zabýval existencí obou těchto nároků, ovšem z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí již neplyne, zda a nakolik se odvolací soud zabýval tím, zda existence nároku na náhradu skutečné škody nemohla vyloučit nárok na ušlý zisk.
Pro posouzení toho, ušel-li poškozené v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu správy daní zisk, je nutné verifikovat nejen výši financování, které poškozená získala (kontokorentní rámec, úvěrové financování, atd.), ale i to, k jakému účelu bylo předmětné financování poskytnuto (jednalo-li se o účelově poskytnuté prostředky), které nemohly být použity k rozvoji podnikání, jehož absencí měl zisk ujít, respektive usilovala-li poškozená o to, aby získala prostředky za účelem rozvoje podnikání či jen k pokrytí svých (nezbytných) provozních nákladů, atd.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, ze dne 20. 6. 2018
06.09.2018 00:00
K (ne)platnosti smlouvy o výpůjčce dle obč. zák.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že požadavku na určení doby trvání výpůjčky dle obč. zák. bylo možné dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane.
Závěr o neplatnosti smlouvy o výpůjčce dle obč. zák. se tedy uplatní pouze v případě, že doba zapůjčení je smluvně vázána na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane. Jde tak o případy, kdy konkrétní doba zapůjčení je stranami sice stanovena, ale není jisté, zda nastane skutečnost, se kterou je spojena povinnost vypůjčitele vrátit věc. Smyslem tohoto závěru je ochrana půjčitele, který s ohledem na znění § 662 obč. zák. jinak není oprávněn žádat po vypůjčiteli vrácení věci před skončením stanovené doby zapůjčení.
Úvaha o neplatnosti smlouvy však není namístě v případech, kdy je půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci kdykoliv. Tak tomu bude obvykle v situacích, kdy stranami nebyla ujednána zvláštní doba zapůjčení, před jejímž uplynutím by nebyl půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci.
Bez ohledu na to, zda lze považovat ujednání o výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc na základě právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení věci. Právě proto, že v těchto případech může vlastník věci (půjčitel) kdykoliv žádat vrácení věci, není namístě dovozovat neplatnost smlouvy s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která slouží k ochraně půjčitele v situaci, kdy není oprávněn žádat vrácení věci před uplynutím doby zapůjčení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4653/2017, ze dne 29. 5. 2018
05.09.2018 00:02
Vyúčtování úhrad za služby u nájmu prostoru sloužícího podnikání
I v poměrech nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2302 a násl. o. z. platí, že o vyúčtování úhrad za služby lze uvažovat jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil pronajímatel svoji povinnost vyúčtovat nájemci skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby (nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb.) a povinnost pronajímatele vyúčtování provést (řádně) dále trvá. V důsledku nesplnění uvedené povinnosti nenastala ani splatnost přeplatku, případně nedoplatku, plynoucího z vyúčtování.
Z toho je zřejmé, že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem je soud povinen zkoumat i otázku, zda vyúčtování služeb, s nímž žalovaný pronajímatel seznámil nájemce před zahájením řízení či v jeho průběhu, bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, ze dne 1. 6. 2018
05.09.2018 00:01
K výkladu pojmu „zmocnění se věci“ v pojistných podmínkách
Podle judikatury Nejvyššího soudu se chápe zmocnění se cizí věci tak, že osoba, resp. pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Přitom u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení, tedy za pomoci nástroje.
V tomto smyslu je třeba vykládat i posuzované ustanovení pojistných podmínek, dle kterého „krádeží se rozumí zmocnění se cizí věci s úmyslem nakládat s ní jako s věcí vlastní…“. Pojištěná měla odevzdat L. K. předmětné pojištěné vozidlo v důsledku jeho vylákání lstí. Již jen z tohoto důvodu ke zmocnění se vozidla nemohlo dojít, neboť pojištěná svěřila předmětné vozidlo L. K. dobrovolně. Prvek zmocnění se cizí věci (vozidla) tak, jak je vykládán rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zde chybí. Jednání L. K. proto nelze z pohledu pojistných podmínek podřadit pod pojem krádeže.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4141/2017, ze dne 29. 5. 2018
03.09.2018 00:02
Začátek, běh a konec prekluzivní lhůty dle zák. práce od 1. ledna 2014
I. S účinností od 1. 1. 2014 je nutné při určování začátku a konce prekluzivní lhůty stanovené zákoníkem práce vycházet z ustanovení § 605 až 608 o. z., jakož i z ustanovení § 654 odst. 2 o. z.
II. Podle ustanovení § 654 odst. 2 o. z. ustanovení občanského zákoníku o běhu promlčecí lhůty (ustanovení § 645 až 652 o. z.) platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.
Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tak možné v případech a za podmínek vymezených v ustanoveních § 645 až 652 o. z. uplatnit u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou v delší než dvouměsíční prekluzivní lhůtě (tedy i po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 343/2018, ze dne 12. 6. 2018
03.09.2018 00:01
Porušení povinností zemědělského podnikatele k ochraně půdy
Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 31. 3. 2015 a § 27 vodního zákona stanoví vlastníkům a nájemcům pozemků speciální prevenční povinnost chránit půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu erozní činností a ke zhoršování jejích fyzikálních, biologických a chemických vlastností, např. též narušením půdy erozí.
Neučinila-li žalovaná při své zemědělské činnosti dostatečná opatření, která by čelila přírodnímu působení, jakým je i přívalový déšť, ačkoliv taková dostupná možnost byla, porušila tuto speciální prevenční povinnost a došlo-li v důsledku porušení její povinnosti k masivnímu smyvu ornice při dešti a ke vzniku škody, odpovídá za ni podle § 420 odst. 1 obč. zák. Její odpovědnost nelze posoudit podle § 420a obč. zák., neboť důsledek porušení postupů žalované při zemědělské činnosti nemá původ v provozní činnosti, tj. příčinou vzniku škody nebyla sama činnost, jež má provozní povahu, popřípadě věc při této činnosti použitá, vyvolávajícím činitelem vzniku škody nebyly fyzikální, chemické či biologické vlivy provozu na okolí.
Jestliže žalovaná odpovídá za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., nepřichází v úvahu zvažovat liberační důvod podle § 420a odst. 3 obč. zák. Odvolací soud použil nevhodnou formulaci, uvedl-li, že se „žalovaná v rozsahu 20 % zprostila odpovědnosti za škodu“, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že posuzoval příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vzniklou škodou a dospěl k závěru, že porušení právní povinnosti žalovanou vedlo ke vzniku škody v rozsahu 80 % z celkové škody, zatímco z 20 % by škoda vznikla v důsledku přívalového deště i v případě, že by žalovaná žádnou prevenční povinnost neporušila. Posuzoval tedy správně naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.
Přívalový déšť jako příčina vedoucí ke vzniku škody by obecně mohl být okolností vylučující odpovědnost za škodu v režimu podle § 420 obč. zák. s ohledem na neexistenci zavinění. Nemůže tomu tak být ale v projednávané věci, neboť zákonem uložená prevenční povinnost směřuje právě k provádění opatření minimalizujících nepříznivý vliv přírodních podmínek či událostí na zemědělský půdní fond.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3811/2017, ze dne 29. 5. 2018
29.08.2018 00:01
K výkladu rozporu mezi ustanoveními pojistných podmínek
Zjevný rozpor mezi ustanoveními pojistných podmínek jako součástmi pojistné smlouvy je třeba odstranit výkladem právního úkonu za užití interpretačních pravidel stanovených zákonem a blíže vysvětlených judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V neposlední řadě je přitom třeba vzít na zřetel zásadu „contra proferentem“, podle níž jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, ze dne 12. 6. 2018
29.08.2018 00:00
Důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu
I. V rozsahu, v jakém je jednání či okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce za škodu, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí i pro případy objektivní odpovědnosti (§ 427 obč. zák.).
II. V dané věci odvolací soud z možných příčin nehody vyloučil způsob jízdy poškozené, která v rozporu s § 11 odst. 1 silničního zákona – stejně jako škůdce (řidič Tatry) - nejela při pravém okraji vozovky, s tím, že mohla důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci dodrží pravidla silničního provozu.
Avšak důvodně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností v dané situaci neplyne obava, že tomu tak nebude, a stále platí, že je povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky, a to i v případě, že v protisměru není žádný provoz. Zároveň je podstatné, že důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu nelze bez dalšího ani v přehledné situaci považovat za takovou zvláštní okolnost ve smyslu § 11 odst. 1 silničního zákona, jež by bránila jízdě vozidel při pravém okraji vozovky, a vyloučila tak stanovenou povinnost řidičů.
I když je v dané věci jednoznačné, že hlavní podíl na vzniku škody je na straně škůdce (ke střetu vozidel došlo v pomyslném jízdním pruhu poškozené, na vozovce nebyla vyznačena střední čára), dovolací soud nesouhlasí s právním posouzením otázky spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a v tomto směru poukazuje na odlišný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, v němž na obdobném skutkovém základě byl odpovídající podíl poškozeného na vzniku škody stanoven na 20 %.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 299/2018, ze dne 28. 5. 2018
22.08.2018 00:02
Smluvní pokuta sjednaná v tzv. rezervační smlouvě po 31. 12. 2013
Smluvní pokuta je i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nadále svou povahou vedlejším (akcesorickým) závazkem. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je tudíž existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen.
Smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitele a dlužníka hlavního (utvrzeného) závazku.
I nadále také platí závěry vyjádřené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle nichž se mohou k uzavření budoucí smlouvy zavázat pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy. Je-li sjednán závazek uzavřít budoucí smlouvu mezi jinými subjekty, než mezi nimiž má být v budoucnu uzavřena, nejde o závazek, který by byl vynutitelný žalobou na nahrazení projevu vůle; taková žaloba logicky vzato nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy.
Odvolací soud tak zde dospěl k nesprávném závěru, že žalované vzniklo právo na smluvní pokutu (resp. že si oprávněně ponechala rezervační depozitum coby smluvní pokutu), aniž se zabýval otázkou, zda žalobci vznikl platně závazek uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou, který měl být smluvní pokutou utvrzen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 671/2017, ze dne 21. 6. 2018
22.08.2018 00:01
Dohoda o vypořádání majetku členů sdružení
V případě smlouvy o sdružení podle obč, zák. bylo možné vzájemnou dohodou všech účastníků vypořádat podíl vystupujícího účastníka sdružení na majetku získaném činností sdružení odlišně od způsobu předvídaného v § 839 obč. zák. Zákon takovou dohodu výslovně nezakazoval a z povahy ustanovení § 839 obč. zák. přitom nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
Bylo tak v posuzované věci přípustné, aby se všichni účastnící sdružení dohodli na zvláštním způsobu vypořádání majetku účastníka, který ze sdružení vystupuje, a to tak, že jeho vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností účastníků sdružení je převedeno na nově vstupujícího člena s tím, že právo na výplatu jeho podílu na tomto majetku (které by mu jinak náleželo vůči ostatním účastníkům sdružení) je nahrazeno samostatnou dohodou o finančním vypořádání mezi dosavadním a novým účastníkem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1778/2017, ze dne 29. 5. 2018
22.08.2018 00:00
Posouzení platnosti zprostředkovatelské smlouvy
Jestliže se smluvní strany dohodly, že za „obstarání příležitosti k uzavření smlouvy“ se provize platit nebude, vědomě provizi nesjednaly a k uzavření zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu § 2445 a násl. o. z. nedošlo.
Soud se však neměl smlouvou a otázkou její platnosti zabývat pouze z pohledu úpravy ust. § 2445 a násl. o. z., ale i z hlediska toho, zda nejde o jiný smluvní typ upravený v části čtvrté občanského zákoníku, případně o smlouvu smíšenou či o smlouvu nepojmenovanou podle § 1746 o. z. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona je omezena jen tehdy, jde-li o jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2608/2016, ze dne 30. 5. 2018
21.08.2018 00:02
K obnovení nájmu bytu dle § 2285 o. z.
I. Je-li proti nájemci pronajímatelem vedeno řízení o vyklizení bytu ke dni, kdy měl nájem uplynutím doby skončit, k obnovení nájmu podle § 2285 o. z. nedojde, i když nájem skončil až po podání a doručení žaloby a (další) výzva podle § 2285 o. z. nebyla podána.
Bylo by totiž přepjatým formalismem trvat na další výzvě k opuštění bytu za stavu, kdy pronajímatel není pasivní a podanou žalobou na vyklizení bytu (byť předčasnou) dal nepochybně najevo, že další nájem strpět nehodlá. Jinak řečeno, dříve zahájené řízení o vyklizení bytu, které pokračuje ke dni, kdy měl jeho nájem uplynutím doby skončit, nahrazuje (písemnou) výzvu k opuštění bytu podle § 2285 o. z.
II. Nájmem bytu na dobu určitou je i nájem, který vznikne v důsledku přechodu nájmu bytu po smrti nájemce podle § 2279 o. z. To znamená, že při skončení nájmu bytu vzniklého v důsledku jeho přechodu po smrti nájemce uplynutím dvou let lze aplikovat ustanovení § 2285 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1082/2017, ze dne 19. 6. 2018
21.08.2018 00:01
Vznik členství v občanském sdružení na základě právní události
K členství v občanském sdružení ani k účasti na jeho činnosti nesmí být nikdo nucen. Nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. tak bylo, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami.
Je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství pouze s mimovolní právní skutečností (právní událostí), či aby ujednání stanov určovalo, že členství v občanském sdružení sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství. Taková ujednání by svým obsahem odporovala zákonu, resp. jeho účelu, a byla by absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).
Spojují-li posuzované stanovy vznik členství (bez dalšího) již jen s tím, že určitá osoba se stane zaměstnancem, výzkumným pracovníkem či (jen) spolupracovníkem sdružení a že bude zapsána do aktuálního seznamu členů, který je uložen v sekretariátu sdružení, jsou v rozsahu tohoto ustanovení absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že vznik členství spojují výlučně s projevem vůle, který ke vzniku členství sám o sobě nesměřuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2721/2016, ze dne 30. 5. 2018
16.08.2018 00:02
Přiměřenost smluvní pokuty v konkurenční doložce dle zákoníku práce
I. Jako předpoklad platnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané v konkurenční doložce ustanovení § 310 odst. 3 věty druhé zák. práce stanoví, že výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 1. Z dikce ustanovení § 310 odst. 3 věty druhé zák. práce vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) dispozicí. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil dispozici právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaká výše smluvní pokuty je v konkrétní posuzované věci „přiměřená“ tak, aby naplnila svůj účel, tj. aby na straně jedné dostatečně motivovala (bývalého) zaměstnance k plnění jeho závazku vyplývajícího z konkurenční doložky, a na straně druhé, aby adekvátním způsobem zabezpečovala (bývalého) zaměstnavatele proti případné újmě, která by mu mohla nesplněním závazku (bývalého) zaměstnance vzniknout.
Úvaha soudu v tomto směru ovšem není zcela neomezená, neboť právní předpis současně stanoví rozhodná hlediska, jimiž je úvaha soudu o „přiměřenosti“ smluvní pokuty v každém jednotlivém případě usměrňována. Vedle zmíněného účelu smluvní pokuty a okolností, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, je soud povinen vzít v úvahu rovněž to, že výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v pracovním poměru u zaměstnavatele a jejichž využití při konkurenční výdělečné činnosti bývalým zaměstnancem po skončení pracovního poměru by mohlo bývalému zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Kromě toho musí být smluvní pokuta přiměřená i k výši (hodnotě) peněžitého vyrovnání, které poskytuje (bývalý) zaměstnavatel (bývalému) zaměstnanci.
II. Pro úsudek o přiměřenosti smluvní pokuty je rozhodná doba, kdy byla konkurenční doložka sjednána; na přiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat až následně z rozsahu porušení smluvní povinnosti (závazku) zaměstnancem.
III. V posuzované věci odvolací soud důvodně akcentoval obecný „smysl a účel“ smluvní pokuty a přihlédl ke skutečnosti, že sjednaná smluvní pokuta „nepřesahuje výši peněžitého plnění, které mělo být žalované v případě, že by se chovala v souladu s dohodou, poskytnuto“, a že „pokud by se žalovaná chovala v souladu s dohodou, nedošlo by k uplatnění smluvní pokuty, a obdržela by dohodnuté peněžité vyrovnání, jehož výše by jí zcela kompenzovala příjem, jehož by u bývalého zaměstnavatele reálně dosahovala“. Významné z tohoto hlediska je nepochybně též to, že žalovaná „disponovala (jako bývalá zaměstnankyně žalobkyně) informacemi, kterými mohla ovlivnit postavení svého nového (konkurenčního) zaměstnavatele na trhu, kde mu mohla těmito informacemi pozici usnadnit“, znala určitý okruh osob, které poptávají zboží v rámci předmětu podnikání žalobkyně, znala konkrétní druhy zboží nabízené žalobkyní i cenovou nabídku žalobkyně, „čímž mohla novému zaměstnavateli získat tržní výhodu spočívající v tom, že v případě znalostí těchto interních informací mohl změnit strategii svého tržního jednání“ a generovat tak vyšší zisk.
Za tohoto stavu lze úvahu odvolacího soudu o tom, že sjednaná smluvní pokuta ve výši „ročního platu“ není nepřiměřená okolnostem případu, považovat za úplnou a správnou.
IV. Na nedodržení smluvní povinnosti vyplývající pro zaměstnance z konkurenční doložky lze usuzovat pouze tehdy, jestliže zaměstnanec ve sjednané době po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele vykonává nepřípustnou výdělečnou činnost ve smyslu výše podaného výkladu; okolnost, zda zaměstnanec informace a poznatky nabyté v souvislosti s výkonem zaměstnání u (bývalého) zaměstnavatele skutečně použije (zneužije) ve prospěch nového zaměstnavatele, případně ve prospěch vlastního podnikání, není v tomto směru podstatná.
Jestliže tedy v daném případě pracovní poměr žalované u nového zaměstnavatele trval jen tři dny, než skončil z iniciativy žalované zrušením ve zkušební době, pak tato skutečnost znamená, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost (závazek) vyplývající z konkurenční doložky pouze v zanedbatelném rozsahu. Nelze přitom přehlédnout ani to, že zaplacením sjednané smluvní pokuty závazek zaměstnance ze zákona zaniká a znamená pro zaměstnance „osvobození“ od závazku vůči bývalému zaměstnavateli a možnost nerušeně (již bez dalších sankcí vyplývajících z konkurenční doložky) pokračovat ve výkonu výdělečné činnosti, která pro něj byla do té doby z hlediska konkurenční doložky nepřípustná. V daném případě by však byl majetkový postih žalované o to významnější (citelnější), jestliže zaplacení smluvní pokuty by pro ni tento „osvobozující“ efekt postrádalo.
Podle názoru dovolacího soudu nelze za této situace po žalované spravedlivě požadovat zaplacení smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti vyplývající z konkurenční doložky, a proto výkon práva žalobkyní spočívající v tomto požadavku je třeba hodnotit jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Pro případ možného zneužití „citlivých“ informací a poznatků, které jsou součástí obchodního tajemství, ve prospěch nového zaměstnavatele, pak měla žalobkyně k dispozici jiné způsoby ochrany než požadovat sankci v podobě smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1922/2018, ze dne 27. 6. 2018
16.08.2018 00:01
Ke srozumitelnému a určitému sjednání druhu práce
V posuzovaném případě byl v písemné pracovní smlouvě sjednán druh práce „obchodní manažer“. Takové ujednání o druhu práce, na který byla zaměstnankyně přijata, je srozumitelné a určité, přičemž odvolací soud důvodně akcentoval, že „po celou dobu trvání pracovního poměru nebylo mezi stranami sporu o tom, co je sjednaným druhem práce“, a že zaměstnankyně v průběhu řízení „sama uvedla, co bylo náplní její činnosti“ (činnost k získání zákazníků, jejich udržení, péče o stávající zákazníky, nabídka produktů zaměstnavatelky).
Z hlediska šíře vymezení druhu práce je tedy ujednání účastnic využitím smluvní volnosti stran při sjednávání této podstatné náležitosti pracovní smlouvy; pracovní smlouva by byla neplatná pouze tehdy, kdyby byl druh práce vymezen v pracovní smlouvě tak široce, že by umožňoval zaměstnavateli přidělovat zaměstnanci jakoukoli práci. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1922/2018, ze dne 27. 6. 2018