// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
17.08.2017 00:01
Stanovení úhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty
K újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva nezbytné cesty a tato újma se promítne ve výši této úplaty.
Újma vlastníka pozemku, ke kterému zřizuje soud právo nezbytné cesty, může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, ze dne 30. 5. 2017
17.08.2017 00:00
Převod vlastnického práva ke stavbě podléhající zápisu do katastru nemovitostí
Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2448/2015, ze dne 31. 5. 2017
14.08.2017 00:02
Přechod nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví na dědice
I. Současná úprava, účinná od 1. 1. 2014 v § 2009 odst. 2 o. z. dovětek o zániku práva na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění neobsahuje. Proto je namístě dovodit, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví má sice charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, nezaniká však jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jde tedy o jednoznačnou dikci, stanovící podmínky, za nichž se právo vázané na osobu poškozeného může stát předmětem dědění.
Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 o. z., tvoří tyto nároky podle zákona č. 89/2012 Sb. v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice.
II. Veškeré otázky hmotného práva spojené s děděním (s výjimkou dílčích otázek řešených speciálně ustanoveními § 3070 až 3072 o. z.) po zůstaviteli zemřelém od 1. 1. 2014, včetně předmětu dědictví, se řídí úpravou dědického práva podle zákona č. 89/2012 Sb.
Z toho je pak zřejmé, že na dědice poškozené, která utrpěla újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přechází děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 obč. zák., jestliže poškozená zemřela po uvedeném datu, avšak tyto nároky za svého života uplatnila u soudu. Tehdy totiž právo poškozeného na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení za podmínek uvedených v § 1475 odst. 2 o. z.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, ze dne 27. 4. 2017
14.08.2017 00:01
Zajištění budoucího příslušenství daňové pohledávky zástavním právem
Je-li zástavní právo podle § 72 zákona o správě daní a poplatků zřízeno k zajištění konkrétní daňové pohledávky, vztahuje se na její příslušenství i tehdy, jestliže právo na toto příslušenství správci daně v době zřízení zástavního práva ještě nevzniklo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 57/2014, ze dne 31. 10. 2016
07.08.2017 00:02
Prokazování skutečností opravňujících odmítnout plnění z pojistné smlouvy
Existence skutečností, které opravňují pojistitele odmítnout plnění z pojistné smlouvy podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě, případně které umožňují závěr, že jde o pojistnou událost, z níž podle § 14 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě nevzniká právo na pojistné plnění, musí být prokázána, což se projeví v jednoznačně formulovaném skutkovém závěru obsaženém v rozhodnutí soudu; toliko pravděpodobnostní skutkový závěr není pro aplikaci žádného z těchto ustanovení postačující.
Stran prokázání skutečností, s nimiž pojistná smlouva či zákon spojuje právo pojistitele odmítnout plnění z pojistné smlouvy, popřípadě skutečností, pro něž podle pojistné smlouvy či podle zákona nevzniká z události sjednané ve smlouvě jako pojistná událost právo na pojistné plnění, stíhá důkazní břemeno pojistitele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2120/2015, ze dne 18. 5. 2017
07.08.2017 00:01
Jednání jménem státu v případě škody způsobené v rámci trestního řízení
V otázce toho, který orgán jedná jménem státu v případě škody způsobené v rámci trestního řízení, nedošlo ke změně podstaty právní úpravy, když podle § 9 odst. 1, za použití § 25 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., jakož i podle § 6 odst. 1, 2 a 6 OdpŠk, v případě škody způsobené v rámci trestního řízení má jednat jménem státu Ministerstvo spravedlnosti.
Trestním řízením je přitom třeba rozumět nejen fázi řízení před soudem, ale i jednotlivé fáze trestního řízení. Ministerstvo spravedlnosti proto jedná za stát i ve věcech odpovědnosti státu za škodu vzniklou z činnosti všech orgánů činných v trestním řízení, tedy včetně postupů Policie ČR. Přestože je tedy Policie ČR podřízena Ministerstvu vnitra jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor, a v obecných případech pochybení Policie ČR je proto k jednání jménem státu ve věcech náhrady újmy dána příslušnost Ministerstva vnitra, v případech vzniku újmy v souvislosti s úkony Policie ČR v trestním řízení bude za stát jednat Ministerstvo spravedlnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 874/2015, ze dne 14. 6. 2017
07.08.2017 00:00
Délka pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru
V pracovní smlouvě, kterou uzavírá zaměstnanec za trvání pracovního poměru, v němž je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu (hlavní pracovní poměr), s dalším zaměstnavatelem (vedlejší pracovní poměr), může být sjednána pouze kratší délka pracovní doby než v hlavním pracovním poměru; délka takto sjednané kratší pracovní doby není právním předpisem omezena. Ujednání o délce pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru, které toto zákonné omezení nerespektuje, je pro rozpor se zákonem neplatné. Neplatnost ujednání o délce pracovní doby však nemá za následek neplatnost celé pracovní smlouvy, kterou se zakládá vedlejší pracovní poměr, neboť ujednání o délce pracovní doby není její podstatnou náležitostí a lze je oddělit od ostatního obsahu této smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4281/2016, ze dne 25. 4. 2017
01.08.2017 00:01
Nejnižší intenzita porušení pracovní povinnosti
Každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
To platí i v případě drobného, minimálního či málo závažného porušení pracovní povinnosti, jímž zaměstnavateli nevznikla škoda ani jím nebyla významně ztížena jeho činnost a jehož se dopustil jinak „bezproblémový“ zaměstnanec, který byl zaměstnavatelem hodnocen pozitivně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, ze dne 25. 4. 2017
01.08.2017 00:00
Rozpor vymezení jednotky v prohlášení vlastníka se stavebním povolením
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není platnost prohlášení vlastníka (§ 4 zákona o vlastnictví bytů) podmíněna jeho souladem s kolaudačním rozhodnutím. Vlastník domu však nemůže v prohlášení jako nebytové prostory určit společné části domu, jejichž příkladný výčet je uveden v § 2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů, takové prohlášení (jeho část) by bylo neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.
Platí-li, že samotná skutečnost, že kolaudační určení dané jednotky neodpovídá jejímu vymezení v prohlášení vlastníka budovy, nemůže být důvodem neplatnosti takového prohlášení, tím méně pak může vést k závěru o neplatnosti prohlášení rozpor vymezení jednotky v prohlášení vlastníka se stavebním povolením, podle něhož má být jednotka zrekonstruována, vystavěna, apod.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1184/2016, ze dne 3. 5. 2017
01.08.2017 00:00
Prodlení osoby, jíž svědčí právo bydlení do zajištění bytové náhrady
Rovněž osoba, jíž svědčí právo bydlení v bytě do zajištění bytového náhrady, ač nikdy nebyla nájemcem, musí mít práva obdobná jako v době před tím, než ztratila právní titul opravňující ji k užívání bytu a byla jí soudem uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Má tedy povinnost platit za užívání bytu úhradu, která odpovídá výši obvyklého nájemného, a při prodlení s placením této úhrady má povinnost zaplatit úrok z prodlení. Povinnost zaplatit poplatky z prodlení stanoví zákon (§ 697 obč. zák.) jen nájemci bytu při opožděném zaplacení nájemného. Na osobu, které nikdy právo nájmu nevzniklo a důvod k bydlení v bytě má na základě jiného práva (zpravidla půjde o právo odvozené od rodinněprávního vztahu k nájemci či vlastníkovi bytu), ustanovení § 697 obč. zák. nedopadá, a to nejen v době, kdy byt užívá na základě svého odvozeného práva, ale ani v době, kdy byt užívá po rozhodnutí soudu o vyklizení do okamžiku zajištění bytové náhrady. Nezaplatila-li tedy taková osoba úhradu za užívání prostor v předmětném domě, nemohla jí vzniknout povinnost zaplatit poplatek z prodlení podle § 712a ve spojení s § 697 obč. zák., ale jen úrok z prodlení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1408/2016, ze dne 3. 5. 2017
27.07.2017 12:02
Prodlení se splněním povinnosti převést byt podle § 23 odst. 2 ZVB
Bytové družstvo se ocitne v prodlení se splněním povinnosti převést byt podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů rovněž tehdy, jestliže nepředloží oprávněnému včas návrh na uzavření smlouvy o převodu bytu, jehož akceptace by vyústila ve vznik platné (právně závazné) smlouvy. Pro úsudek o prodlení bytového družstva s povinností uzavřít zmíněnou smlouvu je přitom právně významná okolnost, zda v dohodnuté lhůtě družstvo předložilo oprávněnému návrh na uzavření smlouvy o převodu (poté, co učinilo všechny předchozí nezbytné úkony, aby uvedená smlouva mohla být uzavřena), jehož přijetí by – objektivně vzato – vyústilo v uzavření platné smlouvy; subjektivní představy (rozdílné názory) dotčených osob týkající se (bez)vadnosti takového návrhu jsou v uvedených souvislostech bez právního významu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2972/2016, ze dne 6. 4. 2017
27.07.2017 12:01
Určování výše náhrady podle zákona o půdě
Rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady za nevydané nemovitosti interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby.
Současně však není vyloučeno, aby byla povaha pozemků pro ony dva účely (ve snaze o maximální nápravu historických majetkových křivd) hodnocena poněkud odlišně, tj. aby nemovitost k určitému okamžiku byla vnímána jako zemědělská z pohledu § 30 zákona č. 229/1991 Sb. (jsouc v době přechodu na stát zemědělsky využívána) a současně byla při určování výše náhrady dle § 14 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. k témuž momentu posuzována coby pozemek určený k zastavění (existovala-li kupříkladu schválená územně plánovací dokumentace determinující budoucí využití pozemku nebo byla-li nemovitost vykupována za účelem následně realizované výstavby).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, ze dne 3. 5. 2017
26.07.2017 00:02
Poškození zdraví při plnění pracovních úkolů na pracovní cestě
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že, je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisejí s plněním pracovních úkolů. Je zastáván názor, že průběh pracovní cesty – od svého počátku až do návratu z ní – se štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně.
Pro posouzení projednávané věci je proto významné posouzení právní povahy činnosti (toho „úseku“ pracovní cesty), v jejímž rámci zaměstnanec úraz utrpěl. Z tohoto hlediska přitom není významné, zda pracovní cesta, jíž se zaměstnanec zúčastnil, měla charakter tzv. team-buildingu (s cílem utužit pracovní kolektiv a posílit vztahy mezi zaměstnanci), nebo zda se jednalo o jinou akci. Rozhodující je, zda k úrazu zaměstnance došlo při činnosti, kterou zaměstnanec konal z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního a časového objektivně pro svoji zaměstnavatelku.
V projednávané věci byla předmětem pracovní cesty zaměstnance v lyžařském středisku v Itálii veškerá činnost směřující (přispívající) k dosažení stanoveného cíle (upevnění a posílení vzájemných obchodních vztahů s klienty), přičemž volbu způsobu plnění tohoto pracovního úkolu v konkrétních podmínkách zaměstnavatelka ponechala na úvaze samotných zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že hlavní náplní akce bylo (i s přihlédnutím k časové volbě termínu zájezdu i volbě lokality) lyžování, a protože zaměstnavatelka poskytla (hradila) všem svým zaměstnancům, kteří se pracovní cesty zúčastnili, také několikadenní skipasy, je zřejmé, že zaměstnavatelka od svých zaměstnanců očekávala, že přispějí k naplnění cíle akce rovněž tím, že se budou jejím zákazníkům věnovat i na sjezdovce. Za této situace tedy nelze lyžování, při němž zaměstnanec utrpěl úraz, považovat bez dalšího za jeho soukromou (individuální) „volnočasovou aktivitu“, resp. za věc jeho osobní záliby. Okolnost, že zaměstnanec neměl povinnost lyžovat a že „sankce za odmítnutí lyžování mu nehrozila“, přitom není podstatná. Rozhodující je, že s ohledem na uvedené okolnosti a za uvedených podmínek zaměstnanec, který se věnoval zákazníkům i na sjezdovce, konal z objektivního hlediska činnost ve prospěch zaměstnavatelky, a tedy se jednalo o plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatelku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2685/2016, ze dne 5. 5. 2017
26.07.2017 00:01
Odpovědnost ÚSC za škodu vzniklou úrazem dle § 393 odst. 3 ZP
Předpoklady odpovědnosti územního samosprávného celku podle ustanovení § 393 odst. 3 zák. práce jsou úraz fyzické osoby (poškození jejího zdraví nebo smrt, došlo-li k nim nezávisle na její vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů) při dobrovolné výpomoci při plnění důležitých úkolů v zájmu společnosti v rámci akce organizované územním samosprávným celkem, vznik škody a příčinná souvislost mezi takto pojatým „pracovním“ úrazem a vznikem škody. Všechny uvedené předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny současně (kumulativně), jinak nárok poškozené fyzické osoby na náhradu škody způsobené pracovním úrazem nevzniká. Domáhá-li se poškozený žalobce náhrady škody podle ustanovení § 393 odst. 3 zák. práce, má v řízení procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik této odpovědnosti za škodu.
Organizováním akce je přitom třeba rozumět aktivní činnost organizátora akce zahrnující především vymezení a zabezpečení podmínek, za nichž bude akce probíhat, a následně i dohled nad samotnou realizací akce. Akce organizované územními samosprávnými celky jsou zpravidla určeny pro více osob (případně i širokou veřejnost), pro které platí pravidla (práva a povinnosti) stanovená organizátorem akce za účelem dosažení optimálního výsledku akce při minimalizaci případných škod. V takovém případě má územní samosprávný celek – jak v posuzované věci správně naznačil odvolací soud - „možnost ovlivnit a mít pod kontrolou, co bude v rámci takové akce realizováno, kdo ji bude realizovat, jak bude taková akce realizována, případně za jakých podmínek“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2162/2016, ze dne 5. 5. 2017
26.07.2017 00:01
Přirůstání uvolněného dědického podílu závětního dědice
K přirůstání (akrescenci) dědických podílů závětních dědiců dochází pouze tehdy, když zůstavitel v závěti pořídí o celé své pozůstalosti, avšak některý z povolaných dědiců nedědí (zemře dříve než zůstavitel, dědictví se zřekne, odmítne jej, stane se dědicky nezpůsobilým). Pokud zůstavitel nepořídí o celé pozůstalosti, řeší se situace podle § 1499 o.z., příp. podle § 1500 odst. 2 o.z. tak, že zbylá část pozůstalosti připadne zákonným dědicům. Uvolněný podíl závětního dědice, který nedědí a kterému zůstavitel neustanovil náhradníka nebo svěřenského nástupce, přiroste poměrně k podílům ostatních závětních dědiců jen tehdy, jestliže jsou povoláni k dědictví rovným dílem nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení.
Ze zákonné dikce § 1500 odst. 1 a § 1504 o.z. lze dovodit, že dědice povolané k dědictví rovným dílem nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení je třeba považovat za dědice povolané bez určení podílů. Je přitom zapotřebí rozlišovat, zda zůstavitel povolá dědice např. slovy „stejným dílem“ nebo „každého k jedné čtvrtině pozůstalosti“. V prvém případě půjde o dědice povolané k dědění všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení, resp. bez určení podílu, zatímco ve druhém případě bude podíl každého závětního dědice roven 1/4 pozůstalosti (ani více ani méně) a akrescence tak bude vyloučena (na rozdíl od prvého případu), neboť se vychází z toho, že takto povolaným dědicům chtěl zůstavitel zanechat jen to, co jim přiznal, a nic víc. Určitým dědickým podílem závětního dědice je přitom podíl vyměřený nejen zlomkem, ale i procentem z celé pozůstalosti, příp. určitou věcí z majetku zůstavitele (k tomu však srov. závěry níže). Uvolní-li se za takové situace podíl závětního dědice, nepřiroste ostatním závětním dědicům, nýbrž připadne dědicům ze zákona. Jsou-li pak k dědění po zůstaviteli povoláni jak závětní dědicové s určeným podílem (cum partibus), tak závětní dědicové bez určeného podílu (sine partibus) [např. tak, že jednomu dědici připadne z pozůstalosti 1/4 a o zbývající pozůstalost se ostatní dědici podělí stejným dílem], přiroste uvolněný podíl jen těm povolaným bez určení podílu. Právní následky akrescence spočívají v tom, že uvolněný podíl - není-li zřejmá jiná vůle zůstavitele - přibývá dědicům povolaným bez určení podílů ipso iure, tedy tak, že jejich původní podíly se zvětší, přičemž však zůstane zachován jejich původní poměr (k sobě navzájem). Společně s uvolněným podílem přechází na nabyvatele také omezení s podílem spojená (odkazy, podmínky, doložení času a příkazy, která zůstavitel může v závěti či dovětku uložit dědici nebo odkazovníkovi).
V posuzované věci zůstavitelka pořídila závětí o celé své pozůstalosti, přičemž dědictvím ve smyslu pozůstalosti ve vztahu k dotčeným dědicům je v posuzovaném případě konkrétní věc (dům s přilehlým sadem a veškerým vnitřním zařízením), k níž byli tito závětní dědicové povoláni bez výslovného určení podílu, tj. rovným dílem. Dovolací soud je proto názoru, že v tomto případě již samotná dikce ustanovení § 1504 o.z. nebrání závěru, podle nějž zůstavitelka přidělením konkrétní věci více závětním dědicům společně neurčila jejich podíly (sine partibus), a proto nedědí-li některý z nich, nezaujímají jeho místo zákonní dědicové.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1843/2016, ze dne 30. 3. 2017
26.07.2017 00:00
Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody
Je-li v důsledku škodní události poškozena (zničena či ztracena) určitá věc, vzniká poškozenému škoda (zmenšení majetkového stavu) již v okamžiku, kdy k poškození (zničení či ztrátě) věci došlo; okolnost zda, popř. kdy poškozený vynaložil peněžní prostředky na opravu věci, přitom není významná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2620/2016, ze dne 15. 5. 2017
25.07.2017 00:02
Krácení víceúčelové paušální náhrady výdajů soudce
Doba dočasné pracovní neschopnosti je důvodem, pro který je soudci krácena víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1748/2016, ze dne 4. 5. 2017
25.07.2017 00:01
Odpovědnost navrhovatele veřejné dobrovolné dražby za pravost pohledávky
Navrhovatel veřejné dobrovolné dražby odpovídá vydražiteli za existenci (pravost) pohledávky, která byla předmětem dražby, podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o veřejných dražbách (v rámci odpovědnosti navrhovatele za vady předmětu dražby) za předpokladu, že mu právní vada předmětu dražby spočívající v neexistenci (nedostatku pravosti) pohledávky byla či měla být při podání návrhu na provedení dražby známa a neupozornil na ni včas dražebníka ve smlouvě o provedení dražby a že z dražební vyhlášky nevyplývá ohledně odpovědnosti navrhovatele za tuto právní vadu něco jiného.
Při posuzování odpovědnosti navrhovatele dobrovolné dražby za vadu předmětu dražby spočívající v tom, že pohledávka, která byla předmětem dražby, neexistuje, je tedy třeba zabývat se nejen tím, zda navrhovateli dražby bylo či mělo být při podání návrhu na provedení dražby známo, že tato pohledávka neexistuje, ale i tím, zda navrhovatel dražby na tuto právní vadu předmětu dražby (na neexistenci pohledávky) včas upozornil dražebníka ve smlouvě o provedení dražby a co bylo ve vztahu k odpovědnosti navrhovatele dražby za uvedenou vadu předmětu dražby stanoveno v dražební vyhlášce (zda odpovědnost navrhovatele dražby za vady není na základě jeho upozornění v dražební vyhlášce v tomto směru omezena).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 387/2017, ze dne 16. 5. 2017
18.07.2017 00:02
Uplatnění superficiální zásady u staveb zřízených před r. 2014 na více pozemcích
I. Ustanovení § 3054 o. z. dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků).
II. Ačkoliv znění § 3059 o. z. odkazem na § 3056 až 3058 o. z. naznačuje, že se tam zmíněné pravidlo uplatní toliko v situaci, kdy stavba coby samostatná věc v právním smyslu byla zřízena na více pozemcích, přičemž až po nabytí účinnosti občanského zákoníku by se sjednotil vlastnický režim ke stavbě a k pozemku, na němž převážná část této stavby leží, je třeba argumentem a fortiori dospět k závěru, že se stejné pravidlo uplatní i v situaci, kdy taková stavba již před 1. 1. 2014 byla zřízena na více pozemcích v situaci, kdy vlastník stavby byl zároveň vlastníkem pozemku, na němž se stavba nacházela alespoň svou převážnou částí, přičemž i zde ke zbylým částem pozemků, na které přesahovala, se může uplatnit režim přestavku při splnění zákonných předpokladů.
Zákonodárce ustanovením § 3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Ustanovení § 3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec § 1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím § 3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku.
III. Institut přestavku podle § 1087 o. z. systematicky spadá do úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět. Právní úprava staveb zřízených na cizím pozemku přitom s ohledem na různé skutečnosti, zejména s ohledem na dobrou víru stavebníka, stanoví různé právní následky takové činnosti. Základním předpokladem pro aplikaci ustanovením o přestavku je skutečnost, že je stavba zřizována na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník stavbu zřizuje na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Tento předpoklad není naplněn tehdy, jestliže je stavba zřizována na cizím pozemku, ačkoliv stavebník v dobré víře není, a ani tehdy, má-li stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul; o dobré víře ve vztahu k tomu, že stavebník staví na vlastním pozemku, nelze v tomto případě uvažovat právě pro existenci takového právního titulu.
Z toho lze argumentem a contrario dovodit, že byla-li stavba zřízena zčásti na cizím pozemku na základě platného existujícího oprávnění (např. nájmu, věcného břemene apod.), nelze uvedená ustanovení (§ 3059 ve spojení s § 1087 o. z.) aplikovat, byť by později oprávnění k umístění stavby zaniklo, neboť v době zřízení stavby se nejednalo o stavbu zřizovanou na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník zřizuje stavbu na svém vlastním pozemku. To platí i pro situace, kdy stavba byla zcela zřízena na pozemku stavebníka, přičemž později se stavba z nejrůznějších důvodů stala zčásti stavbou na cizím pozemku; ani v těchto případech totiž není stavba zřizována na cizím pozemku. Uvedené závěry pak plně platí i pro stavby zřízené před 1. 1. 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, ze dne 18. 4. 2017
18.07.2017 00:00
Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
Schválení úkonu spočívajícího v podání žaloby za nezletilého žalobce opatrovnickým soudem podle § 28 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 bylo obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy vůči státu před soudem. Nedostatek procesní způsobilosti nezletilého žalobce však není neodstranitelnou vadou řízení. Eviduje-li soud žalobu, kterou podal procesně nezpůsobilý (nezletilý) žalobce a jeho zákonní zástupci za něj nemohli žalobu podat bez schválení soudu, učiní vhodná opatření ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. a povede zákonné zástupce nezletilého k odstranění uvedeného nedostatku, respektive k jeho zhojení spočívajícímu ve vyžádání rozhodnutí, jímž by soud schválil zákonným zástupcům podání žaloby za nezletilého žalobce podle § 176 odst. 1 a § 179 o. s. ř. Pokud však zákonní zástupci ani přes výzvu soudu (či v jím stanovené lhůtě) nepředloží schválení podané žaloby opatrovnickým soudem, odstranitelná vada se stává vadou neodstranitelnou, v důsledku níž může soud řízení zastavit.
Jestliže v posuzované věci byl návrh na schválení podání žaloby opatrovnickým soudem podán současně s podáním této žaloby, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť tím žalobce ušetřil obtíží spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že by řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by následně podání této žaloby schválil. Nepokračování v řízení, směřující k odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců, tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu. Jde o okolnost zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, ze dne 26. 4. 2017