// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
17.06.2025 00:02
Omyl v pohnutce zůstavitele podle § 1531 občanského zákoníku
I. Zřejmým smyslem a účelem ustanovení § 1531 o. z. je ochrana zůstavitelovy skutečné vůle i před jeho vlastními mylnými motivy (představami). Pohnutka zůstavitele ve smyslu ustanovení § 1531 o. z. může být projevena nejen písemně (v textu závěti nebo jiné listině), ale také ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl zůstavitel projevit (konkludentně). Není-li ovšem pohnutka projevena zůstavitelem v písemné formě, má to v procesní rovině (v případném sporu o dědické právo) za následek obtížnější důkazní situaci na straně toho účastníka dědického řízení (dědice), který se neplatnosti závěti z důvodu omylu v pohnutce dovolává, a který – nevyjde-li pohnutka zůstavitele v průběhu řízení najevo jinak (např. z tvrzení ostatních účastníků) – musí pohnutku zůstavitele prokázat jinými důkazními prostředky.
II. Ze znění ustanovení § 1531 o. z. dále vyplývá, že omyl v pohnutce musí být kauzální. Tento předpoklad je vyjádřen v dikci citovaného ustanovení tím, že se vůle zůstavitele má zakládat „jen“ na mylné pohnutce. Nestačí tedy prokázat existenci pohnutky a to, že je mylná. Musí být také prokázáno, že právě tato mylná pohnutka byla určujícím důvodem, proč zůstavitel jednal tak, jak jednal, a že kdyby zůstavitel věděl, jaký je (bude) skutečný stav věcí, nepořídil by daným způsobem; řečeno jinak, kauzální je mylná pohnutka tehdy, kdyby zůstavitel pořídil jinak, pokud by se v ní nemýlil. Z toho plyne, že kdyby závěť byla založena na více pohnutkách, ale nebylo by prokázáno, že právě ta, o které se zůstavitel mýlil, byla zásadním (hlavním) důvodem pro vyjádření zůstavitelovy poslední vůle, není omyl v pohnutce kauzální, neboť každá z pohnutek by sama o sobě byla dostačující příčinou pro tvorbu vůle zůstavitele; odmyšlení si jedné z nich by proto nevedlo k odpadnutí projevu vůle, tato pohnutka by nebyla „condicio sine qua non“. Při existenci více pohnutek by tak muselo být prokázáno, buď že právě ta, o které se zůstavitel mýlil, byla nezbytná pro tvorbu jeho vůle, anebo že jen při společném působení všech pohnutek byly schopny vyvolat rozhodnutí zůstavitele pořídit určitým způsobem.
III. Jako právní následek mylné pohnutky, která byla pro tvorbu zůstavitelovy poslední vůle kauzální, zákon stanoví neplatnost, ale pouze toho ustanovení závěti, jehož se týká. Týká-li se však mylná pohnutka celé závěti, kdy zůstavitel by při znalosti skutečného (budoucího) stavu věcí vůbec nepořídil, pak je závěť neplatná zcela. Při posouzení, jaký druh neplatnosti (absolutní nebo relativní) omyl v pohnutce způsobuje, je třeba vzít v úvahu, že podle obecné právní teorie je s omylem osoby jednající mezi živými spojena relativní neplatnost právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu mýlícího se účastníka, jemuž se dává na výběr, aby se poté, co zjistí skutečný stav věci, rozhodl, zda se neplatnosti právního jednání dovolá či nikoliv. Závěť však představuje jednání, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele. V době účinnosti závěti již mýlící se zůstavitel není mezi živými a již se nemůže on sám domoci ochrany (jeho skutečné vůle) před mylnou pohnutkou, nýbrž tak může učinit (namísto něj) jen jiná přeživší osoba, zpravidla dědic, kterému není závěť ku prospěchu. Uvedené ovšem – vzhledem k obdobné povaze a závažnosti vady právního jednání – neznamená, že by zde byl důvod k přijetí jiné než koncepce relativní neplatnosti, která obecně platí pro případy omylu v rámci jednání mezi živými.
Proto i pro případ závěti, je-li zůstavitel veden mylnou pohnutkou, je třeba dovodit, že prostřednictvím relativní neplatnosti je zajištěna ochrana zájmů mýlícího se zůstavitele; dovolat se jí však může (namísto zůstavitele) osoba, které má být neplatnost závěti ku prospěchu (dědic, který se cítí být vadnou závětí poškozen). Omyl v pohnutce podle ustanovení § 1531 o. z. tedy způsobuje relativní neplatnost dotčeného ustanovení závěti.
IV. Dojde-li mezi dědici k neshodě na skutkových tvrzeních o tom, zda je určitá část zůstavitelovy závěti založena na mylné pohnutce, půjde o spor o dědické právo a dědic, který z tohoto důvodu popírá platnost závěti (dovolává se omylu v pohnutce), bude odkázán k uplatnění svého práva ve sporném řízení (§ 1673 odst. 1 věta druhá o. z.).
V. Z hlediska ustanovení § 1531 o. z. nelze v projednávané věci bez dalšího považovat pro posouzení platnosti závěti zůstavitele za irelevantní „následné změny poměrů“, které nastaly ještě před smrtí zůstavitele a které spočívaly v tom, že „ještě za zůstavitelova života (necelé tři měsíce před jeho smrtí) došlo … ke zpětvzetí žádosti o povolení stavebního záměru, a tedy záměr realizovat rekonstrukci prokazatelně odpadl ještě za života zůstavitele“. Tyto, oproti očekávání zůstavitele nové (změněné) okolnosti by mohly mít vliv na platnost sporné závěti, bylo-li by prokázáno, že kdyby zůstavitel věděl, jaký bude skutečný stav věcí (kdyby znal o budoucích skutečnostech pravdu), nepořídil by daným způsobem. V tomto směru bude mít nepochybně význam zjištění, zda zůstavitel o zpětvzetí žádosti o povolení stavebního záměru věděl či nikoliv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 127/2025, ze dne 29. 4. 2025
16.06.2025 00:02
Zásah do zdi vymezující a ohraničující bytové jednotky
Zdi vymezující a ohraničující jednotlivé jednotky, a to i nenosné, lze zařadit mezi hlavní svislé a vodorovné konstrukce, které jsou společnými částmi domu [§ 2 písm. e) zákona č. 72/1994 Sb.]. Současně přímo ze zákona (§ 1175 odst. 1 o. z.) plyne, že vlastník jednotky nemůže společné části změnit. Jestliže tak učiní, zasáhne do vlastnického práva všech ostatních vlastníků jednotek v domě, kteří se následně mohou – vedle společenství vlastníků – domáhat odstranění nežádoucí stavební úpravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3153/2024, ze dne 14. 5. 2025
16.06.2025 00:01
Naplnění podmínek pro odvolání daru ve smyslu § 2068 o. z.
Pojmy „nouze“ a „nutná výživa“ jakožto předpoklady pro odvolání daru ve smyslu § 2068 o. z. nejsou v zákoně definovány. Ustanovení § 2068 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití pojmu „nouze“ a „nutná výživa“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Z důvodové zprávy, judikatury a literatury lze dovodit, že v zákonné posloupnosti jde o nejomezenější rozsah výživného, které dárce může po obdarovaném požadovat, tedy nižší, než v případě stejné životní úrovně (§ 915 o. z.), výživy přiměřené (§ 760, § 920 o. z.), slušné (§ 1666 o. z.), a z hlediska rozsahu se tak vztahuje na nutné potřeby dárce (resp. osoby na jeho výživu odkázané). Konkrétně jde o nezbytné životní potřeby, jimiž jsou bydlení, ošacení, strava a zajištění odůvodněných potřeb daných individuálními poměry dárce (jako např. náklady se zdravotním stavem), ale pouze v nutném rozsahu.
V daném případě odvolací soud při posuzování nouze a nutné výživy podle § 2068 odst. 1 o. z. vyšel z životního a existenčního minima tak, jak jsou definovány zákonem č. 110/2006 Sb., a dovodil, že nutná výživa se zpravidla bude pohybovat mezi životním a existenčním minimem, s připočtením nezbytných nákladů na bydlení (které tato minima nezohledňují). Pokud zkoumal (a zahrnul do svého posuzování) i individuální okolnosti dané věci, tedy že dárce není schopen zajistit si nutnou výživu vlastní prací (je odkázán na invalidní důchod III. stupně), že má zvýšené náklady se zdravotním stavem (2 000 Kč měsíčně uváděné dárcem), s potřebou péče třetí osoby a s omezenou mobilitou (hrazenými příspěvky pobíranými od státu – proto je do jeho zohledňovaného příjmu nezahrnul) a v rozhodném období neměl náklady s bydlením (neboť je hradil jeho otec), lze považovat jeho úvahu z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 2068 odst. 1 o. z., za správnou a úplnou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1399/2024, ze dne 23. 4. 2025
09.06.2025 00:02
Počátek běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky
Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025
09.06.2025 00:01
Vrácení plnění ze smlouvy uzavřené jedním z manželů bez souhlasu druhého
Uzavřel-li jen jeden manžel bez souhlasu druhého s třetí osobou smlouvu vztahující se k věci týkající se jejich společného jmění a opomenutý manžel v souladu s § 714 odst. 2 o. z. uplatní námitku relativní neplatnosti této smlouvy, je podle § 2993 o. z. aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku vůči třetí osobě na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění podle této neplatné smlouvy každý z manželů, nikoli pouze manžel, který neplatnou smlouvu uzavřel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025
06.06.2025 00:02
Vydání skladované věci v případě skladování na dobu neurčitou
V případě skladování ujednaného na dobu neurčitou je skladovatel povinen vydat skladovanou věc na základě požadavku ukladatele učiněného kdykoli v průběhu skladování. Povinnost skladovatele věc vydat není podmíněna splněním povinnosti ukladatele zaplatit skladné za skutečnou dobu skladování, skladovatel však může k zajištění splnění splatného dluhu ukladatele na skladném ke skladované věci uplatnit zadržovací právo (§ 2429 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 734/2024, ze dne 30. 4. 2025
06.06.2025 00:01
Škoda na majetku vlastnice a provozovatelky dráhy způsobená pádem stromu
Dohled nad stromy nacházejícími se v ochranném pásmu dráhy, které kvůli přírodním vlivům ohrožují bezpečný provoz dráhy, měl v rozhodné době (od 1. 4. 2017 do 14. 1. 2020) ve smyslu § 2937 o. z. provozovatel (vlastník) dráhy.
V posuzované věci žalobkyni, který je provozovatelkou i vlastnicí dráhy, způsobil škodu suchý, dřevokazným hmyzem napadený strom, který stál na lesním pozemku žalovaných. Dráha byla tedy ohrožena jeho pádem z příčiny přírodních jevů, kterými nejsou jen mimořádné klimatické jevy, ale i „obvyklý chod věcí“, tedy skutečnost, že strom napadený dřevokazným hmyzem uschl. Suchý strom stál v těsné blízkosti kolejí (ve vzdálenosti 1,65 m), takže při provozu (kontrole) dráhy mohl (měl) být žalobkyní (jejími zaměstnanci) spatřen a bylo na ní, aby vyhodnotila možnost ohrožení dráhy a učinila příslušná opatření, což se nestalo.
K dovolacím námitkám žalobkyně dovolací soud uvádí, že z uvedených důvodů žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají podle § 2937 o. z., neboť dohled nad věcí měla žalobkyně. V takovém případě se § 2910 o. z. ve spojení s § 2900 o. z. nepoužije. Žalobkyně prostřednictvím pověřené osoby před škodní událostí sice vyzvala žalované k ořezu a kácení blíže neurčených stromů v blízkosti dráhy, avšak současně je informovala o tom, že pokud s tím budou souhlasit nebo pokud se nevyjádří, provede ořez a kácení bezplatně firma pověřená žalobkyní. Za těchto okolností mohli žalovaní oprávněně spoléhat na to, že ořez a kácení v potřebném rozsahu bude provedeno osobou zajištěnou žalobkyní.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2104/2023, ze dne 30. 4. 2025
02.06.2025 00:02
Přítomnost záznamu komunikace obviněného s obhájcem v soudním spise
V případě zajištění nosičů dat a jejich obsahu zahrnujícího mimo jiné i komunikaci obviněného s obhájcem a údaje, které nejsou zcela zjevně potřebné pro trestní řízení a neoprávněně zasahují do práva na soukromí a na informační sebeurčení poškozených, představuje nesprávný úřední postup soudu to, že soud nezajistil, aby se takové informace do spisu vůbec nedostaly. Naopak skutečnost, že k těmto údajům jako k součásti spisu měli státní zástupce a ostatní obžalovaní a jejich obhájci přístup a byli s nimi (jako se součástí znaleckého posudku) seznámeni, či to, že jsou tyto údaje jako součást znaleckého posudku nadále založeny ve spisu, je pak „pouhým“ důsledkem výše uvedeného prvotního pochybení soudu, k němuž lze přihlédnout při posuzování rozsahu újmy poškozeného, ale samostatný nesprávný úřední postup již nepředstavuje. Ostatní účastníci trestního řízení totiž mají právo do spisu nahlížet a pořizovat si z něj kopie a rovněž mají být seznámeni s důkazy zajištěnými až ve fázi řízení před soudem.
Neujasnění si této základní otázky, jaký postup orgánů činných v trestním řízení (soudu) lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup a co je jen jeho následkem, pak je patrné i z toho, že ačkoliv za nesprávný úřední postup považoval odvolací soud pouze předání znaleckého posudku s blue-ray disky státnímu zástupci, ostatním spoluobžalovaným a jejich obhájcům, nikoliv však jejich trvající založení do trestního spisu, uzavřel současně, že obavy ze zneužití těchto materiálů založených ve spise lze zohlednit jako újmu poškozených, aniž pak tuto skutečnost při posuzování rozsahu újmy žalobců a na to navazující stanovení přiměřeného zadostiučinění ve svých úvahách výslovně promítl. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v uvedeném rozsahu nesprávné, neboť odvolací soud chybně určil, v čem spočívá nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, a tudíž jsou předčasné i jeho úvahy o rozsahu způsobené újmy a o existenci příčinné souvislosti, kterou tak zjišťoval mezi nesprávnými skutečnostmi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1849/2024, ze dne 16. 4. 2025
02.06.2025 00:01
Sjednání postupu pro uzavření smlouvy podle zákona o zakázkách
Ustanovení § 4 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zakázkách“), připouští, aby se kontraktačnímu procesu podle tohoto zákona podřídil i takový zadavatel, který k tomu není povinen. Stejný závěr se podává též z § 1770 o. z., jenž připouští, aby strany ujednaly pro uzavření smlouvy jiný postup než upravený občanským zákoníkem.
Námitka dovolatele, že dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že smlouva nebyla uzavřena podle zákona o zakázkách, měly se dále zabývat otázkou, zda nedošlo k uzavření smlouvy faktickou akceptací podle § 1744 o. z., plyne z nepochopení principů subsidiarity občanského zákoníku a dispozitivity právní úpravy, které dávají účastníkům určitou volnost v uspořádání vzájemných vztahů dohodou (autonomie vůle a smluvní svoboda). Pokud smluvní strany podřídily kontraktační proces zákonu o zakázkách, pak ve smyslu výše uvedeného § 1770 o. z. zvolily zvláštní postup pro uzavření smlouvy, který se prosadí nejen pro případ, že smlouva v souladu s tímto postupem uzavřena bude, ale též pro případ, že smlouva uzavřena nebude, neboť zvolený zvláštní postup nebyl plně dodržen. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud otázku, zda mezi kontrahenty došlo k uzavření smlouvy, posuzoval podle zvláštní úpravy, již kontrahenti pro kontraktační proces zvolili.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1291/2024, ze dne 14. 4. 2025
28.05.2025 00:02
Podmínění pobídkové složky mzdy dodržováním pracovních povinností
I. Závislost pobídkové složky mzdy na žádoucím výkonu práce nemusí být při stanovení předpokladů a podmínek, které musí být splněny, aby zaměstnanec tuto mzdovou složku obdržel, vyjádřena jen předpoklady a podmínkami, které se váží na množství a kvalitu práce. Zaměstnavatelé mají zpravidla zájem na tom, aby zaměstnanci při výkonu práce dodržovali právní a ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, zejména předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které je povinností zaměstnavatele, a aby žádoucího množství a kvality práce nedosahovali na úkor těchto předpisů (jejich porušováním). Tento zájem zaměstnavatele může nalézt výraz v předpokladech pro vznik nároku zaměstnanců na pobídkovou složku mzdy, které mohou být sjednány ve smlouvě, popřípadě stanoveny vnitřním předpisem zaměstnavatele nebo určeny jeho mzdovým výměrem, nejen za použití objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a ukazatelů vázaných na množství a kvalitu práce, ale i tak, že vznik nároku zaměstnanců na pobídkovou složku mzdy (popřípadě na její určitou výši) je podmíněn též tím, že zaměstnanec neporušil právní a ostatní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci, neboť tak může být zajištěna jeho motivace k tomu, aby neusiloval jen o co nejvyšší míru splnění (dosažení) objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a ukazatelů (a tím zpravidla o dosažení maximální výše pobídkové složky mzdy), ale aby dbal i na to, aby při své práci neporušoval předpisy, které se k ní vztahují. V takovém případě ke vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy (popřípadě na její určitou výši) nepostačuje jen splnění (dosažení) stanovených cílů a ukazatelů vázaných na množství a kvalitu práce zaměstnance.
II. V projednávané věci snížení pohyblivé složky mzdy (nepřiznání její části) řidiči v měsíčním období, ve kterém se dopustil jednání popsaného v příloze č. 1 kolektivní smlouvy označené jako Liga řidičů, nepředstavuje peněžní postih uložený zaměstnavatelem zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze základního pracovněprávního vztahu, který je ustanovením § 346b odst. 1 zák. práce zakázán. Tento zákaz, který brání zaměstnavateli v tom, aby zaměstnanci za porušení pracovní povinnosti odňal mzdu nebo její část, na niž mu již vzniklo právo, nelze zaměňovat s tím, že zaměstnanci v důsledku porušení jeho povinností ze základního pracovněprávního vztahu právo na mzdu, popřípadě její část, vůbec nevznikne. Ujednání o podmínkách pro snížení pohyblivé složky mzdy (nepřiznání její části) řidiči obsažená v kolektivní smlouvě a její příloze č. 1 nelze považovat ani za „nepřípustnou a neurčitou dohodu o srážkách ze mzdy“, a to již proto, že dohoda o srážkách ze mzdy se může týkat jen mzdy, na kterou zaměstnanci vzniklo nebo v budoucnu vznikne právo, a tato ujednání, která jsou součástí podmínek pro vznik nároku na pohyblivou složku mzdy řidičů u žalovaného, nepředstavují ani nepřípustné vzdání se práva zaměstnance na mzdu (srov. § 346c zák. práce).
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v příloze č. 1 kolektivní smlouvy, podle něhož za „hrubé“ porušení pracovněprávních povinností, které bude důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, nebude zaměstnanci přiznána „celá odměna až do výše 100 % kalkulované odměny“, je v rozporu se zákoníkem práce, neboť zaměstnavatel by se v případě „zvlášť hrubého“ porušení pracovněprávních předpisů zaměstnancem předem vzdal možnosti využít jednostranného právního jednání, kterým je okamžité zrušení pracovního poměru nebo výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce. Odvolací soud zde nebere náležitě v úvahu, že snížení (nepřiznání) pohyblivé složky mzdy („odměny“) zaměstnanci, který se dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, podle uvedeného ujednání kolektivní smlouvy nijak nevylučuje, aby s ním zaměstnavatel z důvodu téhož jednání okamžitě zrušil pracovní poměr nebo mu dal výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3471/2024, ze dne 30. 4. 2025
28.05.2025 00:01
Vliv následné duševní poruchy na trvání zmocnění podle plné moci
Obecně platí, že zmocnitel může udělit zmocnění pouze k takovým právním jednáním, která by mohl učinit sám. Popsaný předpoklad je však nutné zkoumat k okamžiku vzniku smluvního zastoupení (§ 441 o. z.); jakmile zmocnění vznikne (je „uděleno“), je zmocněnec oprávněn právně jednat v rozsahu zmocnění za zmocnitele. Skutečnost, že se následně (po vzniku zmocnění) u zmocnitele rozvine duševní porucha, která jej činí nezpůsobilým právně jednat, nemá za následek zánik zmocnění. Jinak řečeno, vypuknutí takové duševní poruchy není právní skutečností, v jejímž důsledku by ex lege zaniklo zmocnění vzniklé v souladu s § 441 a násl. o. z. dříve.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1977/2023, ze dne 16. 4. 2025
27.05.2025 00:02
Postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem
I. Zákonným důsledkem postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.
II. Postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, ze dne 28. 4. 2025
27.05.2025 00:01
Zásah do práv nezletilé osoby prováděním opakovaných výslechů
Evropský soud pro lidská práva po členských státech požaduje, aby zajistily nejen ochranu dětí před samotným pachatelem, ale také trvá na důsledné prevenci před sekundární viktimizací dětí způsobenou postupy orgánů činných v trestním řízení. Jakékoli zásahy do práv dětských obětí, včetně nadměrného počtu výslechů, musí být vždy pečlivě zvažovány a minimalizovány.
Uzavřel-li odvolací soud, že „pouhou skutečnost, že nastala procesní situace, kdy výslech žalobkyně musel být opakován (resp. doplňován s ohledem na výsledky provedeného dokazování a nově objevené důkazní prostředky), nelze považovat za nesprávný úřední postup,“ s tím, že „primárním účelem trestního řízení je zajistit, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni,“ a že „odvolací soud pak nemá žádnou pochybnost o tom, že v posuzovaném trestním řízení se trestní soud vždy respektoval pokynu instančně nadřízeného soudu a že opakovaná provedení výslechu žalobkyně byla nezbytné k tomu, aby došlo k odhalení a spravedlivému potrestání pachatele,“ jeho právní závěr neobstojí, neboť je příliš paušální. Odvolací soud se totiž měl důsledně zabývat i tím, z jakého důvodu bylo potřeba výslechy opakovat, s ohledem na to, že nesprávný úřední postup, jenž vyústil v opakovaný výslech nezletilé, může spočívat i v tom, že skutečnosti, které mohly být zjištěny při výslechu jediném (nebo při již uskutečněném předchozím výslechu), zjištěny nebyly, a proto bylo nutno je zjišťovat při výslechu dalším. Jestliže taková situace nastala, byl tím porušen příkaz minimalizace zásahu do práv poškozené nezletilé osoby prováděním jejích opakovaných výslechů a zároveň je dáno pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, které mají zásadně vyslechnout zvlášť zranitelnou osobu způsobem, aby opakovaný výslech už nebyl potřeba. V posuzované věci je tedy důležité se zabývat i okolnostmi, proč ke zjištění skutečností podstatných pro trestní řízení nepostačovaly výslechy nezletilé žalobkyně předcházející kasaci ze strany Nejvyššího soudu, jenž uložil její opakovaný výslech. Vyhodnocení je třeba provést adresně pro každý z opakovaných výslechů.
Protože odvolací soud k takovému vyhodnocení nepřistoupil, je jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2865/2024, ze dne 10. 4. 2025
26.05.2025 00:02
Právo odpovídající věcnému břemenu bydlení pro rozvedeného manžela
Ustanovení § 769 o. z. řeší dopady rozvodu manželství na slabší právo manžela k domu nebo k bytu, v němž se nacházela rodinná domácnost, a zakládá povinnost manžela se slabším právem se vystěhovat. I současná právní úprava klade po rozvodu manželství důraz na ochranu slabšího partnera a dítěte svěřeného do jeho péče. Zákon v tomto směru preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou, ale jestliže k ní nedojde, soud musí v zásadě na návrh druhého manžela rozhodnout o povinnosti manžela se slabším právem se vystěhovat, neboť zákon žádnou náhradu za ztrátu práva bydlení tak, jak je tomu v § 768 o. z., výslovně nepřiznává. Může však ve výjimečných případech zohlednit přiměřeně poměry rozvedeného manžela se slabším právem a za určitých okolností, zejména s ohledem na péči o nezletilé či dosud nezaopatřené dítě, zřídit právo odpovídající věcnému břemenu bydlení dle § 767 odst. 2 o. z.
Ustanovení § 767 odst. 2 o. z. v části upravující „přiměřené poměry manžela“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě ji sám vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Za přiměřené poměry manžela ve smyslu § 767 odst. 2 o. z. lze považovat takové okolnosti, které prokazují jeho potřebu bydlet v daném bytě či domě, jež musí být natolik intenzivní, aby odůvodnila omezení vlastnického (či jiného věcného nebo závazkového) práva druhého z rozvedených manželů, jehož poměry je třeba brát rovněž v úvahu. Kromě zákonem zmíněné péče o nezletilé či dosud trvale nezaopatřené dítě budou těmito výjimečnými okolnostmi osobní a majetkové poměry, pracovní či sociální vazby, zdravotní stav i další okolnosti obdobné, jaké již dovodila judikatura při rozhodování o bytových náhradách, což může být zohlednění příčin rozvratu manželství účastníků, posouzení uspořádání jejich bytových poměrů včetně možnosti zajistit si bydlení jinde, zásluh o získání bytu či domu i jeho účelného využití.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2753/2024, ze dne 16. 4. 2025
26.05.2025 00:01
Aplikace § 2605 odst. 2 o. z. ve spotřebitelském vztahu
Námitka zhotovitele podle § 2605 odst. 2 o. z., jež slouží k ochraně důvěry zhotovitele, míří na případy, kdy lze z okolností, které byly dostatečně zřejmé, usuzovat na to, že objednatel si je vědom následků plynoucích z toho, že dokončené dílo převezme s výhradami nebo bez výhrad, případně že si je rovněž vědom jak existence, tak i významu vady, k níž nečiní výhradu.
Vzhledem k účelu informační povinnosti vyplývající z § 1811 o. z. je třeba vždy ve spotřebitelském vztahu zohlednit, zda a jakým způsobem ji podnikatel vůči spotřebiteli splnil. Pokud by vyšlo najevo, že zhotovitel (podnikatel) uplatnil námitku podle § 2605 o. z. vůči objednateli, který je spotřebitelem, aniž ho předem řádně seznámil s tím, jaká práva (a z nich vyplývající povinnosti) mu náleží, pak je namístě zvážit, zda nesplnění uvedené předsmluvní informační povinnosti při současném uplatnění uvedené námitky nekoliduje s § 6 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1677/2024, ze dne 25. 3. 2025
20.05.2025 00:02
Posuzování nerovného odměňování v různém časovém období
I. Posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období.
II. Veřejná výzkumná instituce není zaměstnavatelem vyjmenovaným v § 109 odst. 3 zák. práce, poskytuje svým zaměstnancům za práci mzdu podle § 109 odst. 2 zák. práce. Při posuzování odměňování ve veřejné výzkumné instituci proto nelze aplikovat § 131 zákoníku práce.
III. Posuzuje-li se otázka rovného odměňování složkou mzdy, pro niž jsou podmínky (předpoklady) stanovené zaměstnavatelem ve vnitřním předpisu, je nutné v prvé řadě rozlišovat, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Po zjištění, že samotné podmínky ve vnitřním předpisu nejsou stanoveny nerovným způsobem, musí následovat zhodnocení, zda u srovnávaných osob byla při stejném splnění podmínek přiznána (vyplacena) tato složka mzdy ve stejné výši, a naopak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3521/2023, ze dne 16. 4. 2025
20.05.2025 00:01
Modifikace výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dle Metodiky
Dovolatelce lze přisvědčit, že převažující soudní praxe obvykle při tzv. modifikaci výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“) vychází z procentních pásem zhruba od 0 do 35 % u každého z modifikačních kritérií [a) věk poškozeného, b) intenzita dosavadního zapojení a c) jiné okolnosti, zejména uvedené v § 2957 o. z.] a že rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci není dostatečně pregnantní při zdůvodnění, jakou přesnou procentní sazbu přiřazuje k jednotlivým aspektům, které bral v úvahu při zvýšení náhrady. Nicméně ve výsledku bylo respektováno doporučení Metodiky, že výsledná úprava nemá být založena na vícenásobcích, neboť odvolací soud svou úvahou zdaleka nepřekročil dvojnásobek základní náhrady, který je považován za určitou hranici při maximálním naplnění všech modifikačních kritérií, tedy i v tomto směru postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Ustálená judikatura k nemajetkové újmě na zdraví již dříve dovodila, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odčinění újmy není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální újmy, respektive opatřeny náhradní požitky za ty, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a při určení náhrady je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy. Jestliže byly tyto závěry vysloveny v kontextu určování náhrad nemajetkových újem na zdraví podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy při využití podzákonného předpisu stanovícího dosti exaktní pravidla pro určení výše náhrady, tím spíš se uplatní za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, která limitující předpis zrušila a uložila soudu, aby výši náhrady podle § 2958 o. z. určil vlastní úvahou opřenou o požadavek plného odčinění nemajetkové újmy, resp. podle zásad slušnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 310/2024, ze dne 3. 4. 2025
19.05.2025 00:02
Smluvní pokuta za nevyklizení pronajatého prostoru sloužícího podnikání
Byla-li dána výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání po právu (je oprávněná), pak i když ji nájemce napadl žalobou podle § 2314 o. z., nájem skončí uplynutím výpovědní doby, a to bez ohledu na (ne)existenci řízení, v němž se nájemce domáhá přezkumu její oprávněnosti. Rozhodnutí soudu o (ne)oprávněnosti výpovědi je rozhodnutím jen deklaratorním.
Shledá-li soud v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z., že výpověď byla nájemci dána po právu (tedy nájemce není úspěšný s žalobou na přezkum oprávněnosti výpovědi), skončil nájem uplynutím výpovědní doby a tím také nájemci skončilo právo užívat pronajaté prostory, a má proto povinnost je vyklidit. Je-li tato povinnost ujednáním stran utvrzena smluvní pokutou, je nájemce povinen ji uhradit za celou dobu, kdy je v prodlení s jejím splněním. Skutečnost, že se (neúspěšně) bránil výpovědi žalobou podle § 2314 odst. 3 o. z., ho povinnosti zaplatit dohodnutou smluvní pokutu nezprošťuje. Lze tedy shrnout, že skončil-li nájem uplynutím výpovědní doby, po jejím skončení má nájemce povinnost prostory vyklidit a užívá-li je i nadále, činí tak již bez právního důvodu; na tom nic nemění ani to, že se nájemce výpovědi brání žalobou u soudu podle § 2314 odst. 3 o. z. a domáhá se přezkumu její oprávněnosti. Samotnou skutečností, že soud po dobu trvání řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. nemůže nájemci uložit povinnost vyklidit užívané prostory, nájemci nevzniká nějaké „nové“ právo užívání, ani mu nezaniká povinnost prostory vyklidit. Mimořádné okolnosti užívání prostor po dobu trvání soudního řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi však lze zohlednit při případné moderaci smluvní pokuty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2241/2024, ze dne 22. 4. 2025
19.05.2025 00:01
Rozhodnutí praktického lékaře o pracovní neschopnosti poškozeného
Ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta. Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce. Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví.
Nalézací soudy tedy postupovaly správně, jestliže při zjišťování doby, po kterou byl žalobce prokazatelně práce neschopen v důsledku protiprávního jednání žalovaného, nevycházely bez dalšího jen z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem žalobce, ale provedly dokazování též dalšími důkazy, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1669/2024, ze dne 2. 4. 2025
06.05.2025 00:02
Zamítnutí (jinak důvodné) žaloby podle § 2 odst. 3 o. z.
I. Ustanovení § 2 odst. 3 o. z. patří mezi právní normy s relativně abstraktní (neurčitou) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. I při použití normy s relativně abstraktní (neurčitou) hypotézou však musí soud vycházet ze všech okolností věci, nikoliv pouze z osobních a majetkových poměrů jedné ze stran sporu.
S ohledem na občanskoprávní zásadu, podle níž nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží [§ 3 odst. 2 písm. f) o. z.], lze zamítnutí (jinak důvodné) žaloby opřít pouze o zásadu upravenou v § 2 odst. 3 o. z. toliko ve zcela výjimečných případech a za mimořádných skutkových okolností. Těmito okolnostmi pak zpravidla nebudou (pouze) nepříznivé osobní a majetkové poměry žalovaného.
Poruší-li osoba svou právní povinnost úmyslně, a v důsledku tohoto úmyslného porušení povinnosti vznikne právo (nárok) jiné osobě, která k úmyslnému porušení povinnosti nijak nepřispěla, pak zásadně nevede ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., je-li takové právo (nárok) uplatněno u soudu, respektive soudem přiznáno.
II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že neposuzoval-li odvolací soud všechny rozhodné skutečnosti, zejména způsob, jakým žalovaná péči řádného hospodáře porušovala, a odepřel žalobci jeho právo pouze na základě úpravy § 2 odst. 3 o. z., je jeho úvaha (která jej vedla k zamítnutí žaloby) zjevně nepřiměřená. Termín „bílý kůň“ (tj. osoba, která ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu funkci člena statutárního orgánu vykonávat a je jím pouze naoko, zpravidla za účelem obcházení či porušování zákona) je dostatečně znám i laické veřejnosti. Každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka musí být zřejmé, že vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným jako „bílý kůň“ představuje porušení povinností jednatele. Žalovaná povinnost vykonávat řádně funkci jednatelky porušovala s (minimálně) nepřímým úmyslem – věděla, že její (ne)konání může porušovat zákon a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2293/2024, ze dne 25. 3. 2025