// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

19.06.2025 00:02

Výklad pojmu „úvaha soudu“ ve smyslu § 178 odst. 1 insolvenčního zákona

Úvahou soudu ve smyslu § 178 insolvenčního zákona je míněn postup, který se uplatní tam, kde je v soudním řízení základ nároku zjištěn (dán), avšak jeho výši lze zjistit (určit) jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec; stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí o výši nároku na znaleckém posudku. Zákon má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku; jde v tomto směru o obtíže při skutkovém posouzení. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku.

Pojem „úvaha soudu“ se v jiných procesních souvislostech obdobně vykládá pro účely rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V tomto duchu je proto nutno vykládat § 178 insolvenčního zákona, podle něhož se v insolvenčním řízení nadále přihlíží k přihlášce pohledávky, ačkoliv skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, jestliže rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. I zde musí být dán základ přihlášené pohledávky, přičemž nadhodnocení její přihlášené výše věřitelem je dáno objektivními obtížemi při zjišťování její skutečné výše. K překonání obtíží při dokazování skutečné výše pohledávky přiměřeně (§ 7 insolvenčního zákona) slouží i v incidenčních sporech o určení pravosti a výše přihlášené pohledávky institut úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., neboť incidenční odporový spor se vede a projednává jako sporné civilní řízení (§ 159 odst. 1 písm. a/, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona).

Úvahou soudu podle § 178 insolvenčního zákona se tak rozumí úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. učiněná v rámci rozhodování insolvenčního soudu v incidenčním sporu o určení pravosti a výše přihlášené pohledávky, tedy úvaha ohledně určení výše nároku, jehož základ je dán, avšak výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Úvahou soudu naopak nelze v této souvislosti chápat jakoukoliv myšlenkovou činnost, která vede soud k jeho rozhodnutí (včetně vypořádání argumentace účastníků řízení), neboť v tomto smyslu každé soudní rozhodnutí spočívá na úvaze.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2024, ze dne 30. 4. 2025

10.06.2025 00:01

Právo na úhradu úroků z prodlení podle smlouvy z roku 1996

Zákony č. 370/2000 Sb. a č. 501/2001 Sb. neobsahují ve vztahu k § 262 obch. zák. přechodné ustanovení. Je proto nutno vyjít ze zásad, jež jsou vyjádřeny v ustanoveních § 763 odst. 1 obch. zák. a § 3028 odst. 3 o. z. Z těch vyplývá, že právo na úhradu úroků z prodlení vzniklých v důsledku prodlení s plněním peněžitých závazků ze smlouvy uzavřené v roce 1996 se řídí právními předpisy účinnými k datu uzavření smlouvy a nemohou se řídit ustanoveními § 262 odst. 2 či § 262 odst. 4 obch. zák., jež nabyla účinnosti v roce 2001. Stejně tak nelze na daný případ aplikovat směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť v roce 1996, kdy byla uzavřena smlouva, nebyla ještě Česká republika členským státem Evropské unie; požadavky směrnice byly do našeho právního řádu promítnuty s účinností od 1. 1. 2001.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1407/2024, ze dne 24. 4. 2025

21.05.2025 00:02

Nesplnění povinnosti předat obchodnímu zástupci výkazy o dlužné provizi

Splatnost provize obchodního zástupce je upravena ustanoveními § 2504 o. z. (upravujícím vznik práva na provizi) a § 2505 o. z. (upravujícím poslední den splatnosti provize), tedy nezávisle na předání výkazu o dlužné provizi. Tento výkaz je zastoupený podle § 2506 odst. 1 o. z. povinen předat obchodnímu zástupci nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení „čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou“.

Ustanovení § 2506 odst. 1 o. z. musí být eurokonformně vyloženo tak, že zastoupený je povinen předat obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve kterém vzniklo právo na provizi podle § 2504 o. z. Ze skutečnosti, že nejzazší den pro splnění povinnosti podle § 2506 odst. 1 o. z. se shoduje s nejzazším dnem splatnosti provize, však nelze vyvozovat jakýkoli závěr o tom, že by splatnost provize byla podmíněna předáním výkazu dlužné provize. Systematika zmiňovaných ustanovení naopak zřetelně svědčí tomu, že splatnost provize (upravená relativně kogentně ve prospěch obchodního zástupce; srov. § 2519 odst. 2 o. z.) není nijak podmíněna předáním výkazu dlužné provize a nastává nezávisle na jeho předání.

Nepodmiňuje-li pak zákon předáním výkazu o dlužné provizi splatnost práva obchodního zástupce na provizi, musí obdobně platit (arg. per analogiam), že splněním povinnosti zastoupeného dle § 2506 odst. 1 o. z. není podmíněna ani splatnost práva zastoupeného požadovat po obchodním zástupci vrácení neoprávněně vyplacené provize, tedy práva, jehož splatnost zákon výslovně neupravuje, a která proto nastává – nesjednají-li si smluvní strany něco jiného – podle obecných pravidel upravených ustanovením § 1958 odst. 2 o. z. Jinak řečeno, stane-li se právo obchodního zástupce na zaplacení provize splatným nezávisle na tom, zda mu byl zastoupeným předán výkaz o dlužné provizi, který by obchodnímu zástupci umožnil ověřit, jaká smluvní odměna mu ve skutečnosti náleží, tak i v opačném případě, má-li obchodní zástupce povinnost již vyplacenou provizi zastoupenému vrátit, nastane splatnost tohoto práva nehledě k tomu, zda obchodní zástupce má k dispozici údaje rozhodné pro ověření rozsahu, v jakém jej tíží povinnost provizi zastoupenému vrátit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 966/2024, ze dne 31. 3. 2025

21.05.2025 00:01

Důkazní břemeno o tom, že směnka nebyla předložena k placení

Podle judikatury Nejvyššího soudu důkazní břemeno o tom, že směnka (s doložkou bez protestu) nebyla předložena k placení, tíží žalovaného.

Za stavu, kdy v poměrech projednávané věci byla směnka vystavena s doložkou bez protestu, tížilo důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení (primárně) výstavce směnky (prvního žalovaného) [směnečnému rukojmímu (druhému žalovanému) se směnka k placení nepředkládá], tj. bylo na prvním žalovaném (jako výstavci směnky) a druhém žalovaném (jako směnečném rukojmí), aby prokázali, že prvnímu žalovanému nebyla směnka předložena k placení.

Založil-li odvolací soud svůj závěr o nepředložení směnky k placení jen na skutečnosti, že druhý žalovaný v době splatnosti směnky nebyl v platebním místě přítomen, přičemž žalobce odmítl žádost druhého žalovaného, aby směnku přivezl (jinam, než do platebního místa) a předložil, shledává Nejvyšší soud jeho právní posouzení věci nesprávným, když takový závěr nic nevypovídá o tom, zda žalobce vskutku nepředložil prvnímu žalovanému (výstavci směnky) v platebním místě směnku k placení (čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 277/2024, ze dne 31. 3. 2025

12.05.2025 00:02

Vypořádací podíl tzv. nebydlícího člena bytového družstva

Podle dosavadní judikatury se výše vypořádacího podílu od skutečné (tržní) hodnoty družstevního podílu bývalého člena družstva odvozuje toliko u tzv. bydlících členů bytového družstva. Nejvyšší soud tak – za pomoci teleologické redukce – ve vymezeném rozsahu odepřel aplikaci § 748 z. o. k., podle kterého (neurčí-li stanovy jinak) je vypořádací podíl roven výši splněného členského vkladu. S přihlédnutím ke smyslu a účelu ochrany bytové potřeby členů bytového družstva dotvořil dovolací soud výjimku contra verba legis.

V poměrech projednávané věci byla bytová potřeba člena družstva již uspokojena převodem družstevního bytu do jeho vlastnictví, nadále zůstal členem bytového družstva, aniž by mu náleželo nájemní právo k jinému družstevnímu bytu či nebytovému prostoru; členství zaniklo jeho vystoupením z družstva. S družstevním podílem člena družstva byla po převodu družstevního bytu do vlastnictví dovolatele spojena toliko práva a povinnosti, která příslušejí každému členu bytového družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, tj. práva, jež neslouží k zajištění bytové potřeby člena.

Zůstala-li v projednávané věci (po uspokojení bytové potřeby člena družstva) součástí družstevního podílu pouze ta práva a povinnosti, které neslouží k uspokojení bytové potřeby člena družstva, resp. neměl-li člen družstva na základě dalšího členského vkladu právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, není zde žádná hodnota, jíž by bylo třeba ve veřejném zájmu poskytovat zvýšenou ochranu. Není proto ani důvodu, aby se prosadila Nejvyšším soudem dotvořená výjimka z úpravy § 748 z. o. k. Vyplatilo-li za této situace bytové družstvo členovi družstva vypořádací podíl v souladu s čl. 22 odst. 1 písm. c) svých stanov (jenž odpovídá znění § 748 z. o. k.), nelze jeho postupu ničeho vytknout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1582/2024, ze dne 27. 3. 2025

12.05.2025 00:01

Souhlas valné hromady s převzetím vkladové povinnosti podle § 222 ZOK

I. Neurčí-li společenská smlouva jinak, pak neudělí-li valná hromada souhlas podle § 222 z. o. k. a nestanoví-li „dodatečnou“ lhůtu pro převzetí vkladové povinnosti osobou, jíž byl udělen tento souhlas (pro případ, že některý ze společníků nevyužije svého přednostního práva postupem podle § 220 odst. 1 z. o. k.), před uplynutím lhůty pro převzetí vkladové povinnosti některému ze společníků, pak nepřevezme-li některý ze společníků vkladovou povinnost (prohlášením podle § 224 z. o. k. doručeným společnosti) ve lhůtě určené usnesením o zvýšení základního kapitálu [§ 223 písm. b) z. o. k.], usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu se ex lege ruší (§ 225 odst. 1 z. o. k.) a valná hromada již nemůže udělit souhlas podle § 222 z. o. k. (již zde není vkladové povinnosti, kterou by mohl převzít místo společníka někdo jiný).

II. V důsledku samotného souhlasu valné hromady s převzetím vkladové povinnosti podle § 222 z. o. k. nedochází ke změně společenské smlouvy; ta se mění v důsledku usnesení o zvýšení základního kapitálu ve spojení s dalšími právními skutečnostmi (zejména převzetími vkladové povinnosti podle § 224 z. o. k.). Obdobně jako usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu na jiného společníka podle § 207 z. o. k. či na třetí osobu podle § 208 z. o. k. není usnesení valné hromady o souhlasu s převzetím vkladové povinnosti podle § 222 z. o. k. usnesením předvídaným ustanovením § 171 odst. 1 písm. b) z. o. k. (a tudíž ani usnesením podle § 171 odst. 2 z. o. k.). K jeho přijetí postačuje – neurčuje-li společenská smlouva jinak – většina hlasů určená ustanovením § 170 z. o. k.

Řečené platí toliko pro samotný souhlas podle § 222 z. o. k. Rozhoduje-li však valná hromada o souhlasu podle § 222 z. o. k. dodatečně (poté, kdy již rozhodla o zvýšení základního kapitálu) a je-li součástí jejího usnesení i určení lhůty pro převzetí vkladové povinnosti (typicky tehdy, není-li lhůta pro případ postupu podle § 222 z. o. k. určena již samotným usnesením o zvýšení základního kapitálu), jde (v rozsahu určení této lhůty) o usnesení, jímž se mění obsah usnesení o zvýšení základního kapitálu (jde-li o určení lhůty k převzetí vkladové povinnosti). V tomto rozsahu podléhá stejnému režimu, jako samo usnesení o zvýšení základního kapitálu, včetně potřebných většin (§ 171 z. o. k.) a potřebného notářského zápisu (§ 172 z. o. k.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 635/2024, ze dne 28. 4. 2025

05.05.2025 00:02

Námitka promlčení v řízení podle § 159 odst. 3 o. z.

V řízení o žalobě, kterou věřitel proti členu voleného orgánu obchodní společnosti uplatňuje nárok ze zákonného ručení podle § 159 odst. 3 o. z. soud k námitce žalovaného posuzuje, zda právo společnosti na náhradu škody způsobené jí žalovaným porušením povinností při výkonu funkce bylo ke dni zahájení tohoto řízení promlčeno (ex officio soud tuto skutečnost nezkoumá, neboť nejde o prekluzi práva). Vznese-li v tomto řízení žalovaný úspěšně námitku promlčení práva společnosti na náhradu škody, nelze žalobě – v rozsahu, v němž žalovaný není povinen společnosti plnit (§ 609 o. z.) – vyhovět.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2540/2024, ze dne 27. 3. 2025

05.05.2025 00:01

Rozhodná doba dle § 242 IZ a posuzování úmyslu dlužníka

V režimu § 242 insolvenčního zákona nelze usuzovat na neúčinnost právního jednání dlužníka, které insolvenční správce dlužníka coby jediná k tomu legitimovaná osoba (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) učinil předmětem insolvenční odpůrčí žaloby, z toho, že dlužník měl úmysl zkrátit své věřitele (úmysl „cum animo fraudandi“) u právního jednání, které není předmětem odpůrčí žaloby (proto, že je učinil mimo rámec rozhodné doby, v době delší 5 let před zahájením insolvenčního řízení). Jinak řečeno, na základě toho, že v řízení o insolvenční odpůrčí žalobě opírající se o skutkovou podstatu neúčinnosti dle § 242 insolvenčního zákona vyšlo najevo (bylo případně prokázáno), že dlužník měl úmysl zkrátit své věřitele při právním jednání, které není předmětem odpůrčí žaloby (proto, že je učinil mimo rámec rozhodné doby, v době delší 5 let před zahájením insolvenčního řízení), nelze přijmout závěr, že dlužník měl stejný úmysl (úmysl „cum animo fraudandi“) i při (pozdějším) právním jednání, které je předmětem odpůrčí žaloby. To platí bez zřetele k tomu, zda samostatná věc v právním smyslu, která byla předmětem odporovaného právního jednání, funkčně souvisela (coby pozemek pod stavbou) s věcmi, které byly předmětem předchozího právního jednání (s nemovitostmi představovanými stavbou a k ní přilehlým pozemkem).

Úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ může být dán i u takového právního jednání dlužníka, jež spočívá v postupném převodu majetku dlužníka, který spolu bezprostředně funkčně souvisí, což ale neznamená, že by závěr o takovém úmyslu dlužníka u právního jednání, které je předmětem odpůrčí žaloby, bylo možné přijmout na základě úsudku, že dlužník měl úmysl „cum animo fraudandi“ při právním jednání, které stojí mimo dobu vymezenou v § 242 odst. 3 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 81/2024, ze dne 31. 3. 2025

29.04.2025 00:02

Osoby blízké: obchodní korporace ovládané sourozenci

Skutečnost, že společnost s ručením omezeným ovládá fyzická osoba, jež je osobou blízkou (sourozencem) fyzické osoby, která ovládá akciovou společnost, nečiní ze společnosti s ručením omezeným toho, kdo akciovou společnost podstatně ovlivňuje; na právní jednání mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným nelze jen proto pohlížet jako na právní jednání mezi osobami blízkými (§ 22 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 39/2024, ze dne 31. 3. 2025

29.04.2025 00:01

Přechod nájmu bytu při zpeněžení v insolvenčním řízení

Nevyužije-li insolvenční správce možnosti vypovědět smlouvu o nájmu bytu podle § 256 odst. 1 insolvenčního zákona, k zániku nájmu bytu zpeněžením nemovitosti ve smyslu § 283 insolvenčního zákona nedojde a práva a povinnosti z nájmu přejdou na jejího nabyvatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1138/2024, ze dne 25. 3. 2025

28.04.2025 00:02

Tzv. předstižný návrh na zápis do veřejného rejstříku

Zpravidla platí, že platnost a účinnost rozhodnutí orgánu obchodní korporace nastávají současně, a to dnem, kdy bylo takové rozhodnutí přijato (srov. § 45 odst. 5 z. o. k.). Není však vyloučeno, aby byla účinnost rozhodnutí orgánu obchodní korporace zákonem nebo i samotným orgánem obchodní korporace odložena v čase.

Odloží-li orgán obchodní korporace účinnost svého rozhodnutí k určitému budoucímu datu, je třeba vznik rozhodné skutečnosti vztahovat až k okamžiku, kdy určený den nastane. Teprve tehdy totiž nastávají právem předpokládané následky a osobě uvedené v § 11 odst. 1 z. v. r. (tj. zapsané osobě, např. obchodní korporaci) vzniká podle § 11 odst. 2 z. v. r. povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na zápis do obchodního rejstříku.

Úprava § 11 odst. 2 z. v. r. určuje zapsané osobě lhůtu k podání návrhu na zápis pro případ, kdy zákon ukládá povinnost určitou (již existující) skutečnost do veřejného rejstříku zapsat, a to z důvodu zajištění co největší aktuálnosti zapsaných údajů. To však neznamená, že by zapsaná osoba nemohla podat návrh na zápis údaje, jehož zápis má (toliko) deklaratorní účinek, do veřejného rejstříku poté, kdy rozhodná skutečnost sice již nastala, ale doposud nenabyla účinnosti – například má-li k zápisu navržený údaj podklad v platném, byť prozatím právně neúčinném rozhodnutí orgánu zapsané osoby. Je přitom třeba odlišovat dva možné případy v závislosti na jistotě, s jakou rozhodná skutečnost nabude právní účinnosti.

Na jedné straně může zapsaná osoba určit k účinnosti rozhodnutí svého orgánu počáteční dobu ve smyslu § 550 o. z. V takovém případě jde o doložení času, které odkazuje na událost, o níž není pochyb, že v budoucnu nastane. Účinnost rozhodnutí zapsané osoby je tak navázána na plynutí času, které se nemůže stát nemožným.

Podá-li zapsaná osoba (jinak bezvadný) návrh na zápis skutečnosti, jejíž účinnost je odložena k určitému (nepochybnému) časovému okamžiku v budoucnu, rejstříkový soud přezkoumá, zda z listin doložených k návrhu takový okamžik, jemuž časově odpovídá i v návrhu uvedený den provedení zápisu, vyplývá. Bude-li tomu tak, pak zásadně provede požadovaný zápis ke dni uvedenému v návrhu.

Rejstříkový soud za této situace (při doložení času) není oprávněn zpochybňovat, zda zapisovaná skutečnost ke dni uvedenému v návrhu nastane (nabude účinnosti). Opačný postup by odporoval registračnímu principu ovládajícímu řízení ve věcech veřejných rejstříků. Rejstříkový soud by totiž zvažoval potenciální okolnosti, které z listin doložených k návrhu nevyplývají a u nichž není ani zřejmé, zda nastanou – na rozdíl od doložení času.

Na druhé straně by byla situace odlišná, vázal-li by orgán zapsané osoby účinnost svého rozhodnutí na splnění podmínky ve smyslu § 548 o. z. Účinnost rozhodnutí orgánu zapsané osoby by tak totiž byla vázána na nejistou událost, u níž není zřejmé, zda a případně ani kdy, nastane. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovodila, že jsou-li pro účinnost rozhodnutí stanoveny jiné (od podmínek platnosti jednání odlišné – zvláštní) podmínky, je třeba zkoumat splnění těchto podmínek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1847/2024, ze dne 8. 4. 2025

28.04.2025 00:01

Výhrada veřejného pořádku podle čl. 33 nařízení o insolvenčním řízení

Užití institutu výhrady veřejného pořádku podle článku 33 91 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení, přichází v úvahu jen výjimečně. Nelze tak odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením [v dané věci odepřít uznání účinků rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek (o zbavení dluhů)] jen na základě rozdílů mezi právní úpravou osvobození od placení pohledávek podle insolvenčního zákona a slovenského zákona o konkurze a reštrukturalizácii.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 323/2023, ze dne 17. 2. 2025

02.04.2025 00:02

Závazky a ostatní závady váznoucí na zpeněžované nemovitosti

I. Právo nájemců užívat jednotlivé byty (§ 2255 odst. 1 o. z.), jakož i možnost členů jejich domácnosti tyto byty užívat (§ 2272 odst. 1 a 2 o. z.), nelze považovat za „závazky váznoucí na věci“ (§ 283 odst. 5 insolvenčního zákona), ani za „ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku“ [§ 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona].

II. Právní úprava obsažená v § 285 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona se vztahuje na povinnost dlužníka vyklidit (zpeněženou) nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, nebo (zpeněžený) byt ve vlastnictví dlužníka; neuplatní se tak ve vztahu k osobám, které užívají (jako nájemci) byty ve zpeněženém domě (původně ve vlastnictví dlužníka) na základě nájemních smluv sjednaných s dlužníkem [a nikoli (jen) jako rodina dlužníka].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3264/2023, ze dne 17. 2. 2025

02.04.2025 00:01

Řízení o obecné odpůrčí žalobě po zahájení insolvenčního řízení

Skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 261/2025, ze dne 13. 3. 2025

25.03.2025 00:02

Úmyslně zkracující právní jednání dlužníka dle § 242 IZ

Pro posouzení, zda ve smyslu § 242 insolvenčního zákona šlo o úmyslně zkracující právní jednání dlužníka, není určující, zda úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů, kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Není rovněž podstatné, že (přihlášení) věřitelé, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své pohledávky vůči dlužníku, nepatří k těm věřitelům, které dlužník zkrátil úmyslně zkracujícím právním jednáním v době jeho vzniku; rozhodné je jen to, že veden úmyslem „cum animo fraudandi“ takovým právním jednáním v době jeho vzniku skutečně zkrátil kteréhokoli svého tehdejšího věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

25.03.2025 00:01

Dohoda (insolvenčního) dlužníka s poškozeným o náhradě škody

Dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“.

Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému, sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zvýhodňuje poškozeného (svého věřitele) na úkor svých dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl poškozený jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

25.03.2025 00:00

K možnosti odporovat slibu odškodnění

Jen proto, že jde o slib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.), není vyloučeno odporovat podle § 235 a násl. insolvenčního zákona takovému jednostrannému právnímu jednání dlužníka (slibujícího).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

18.03.2025 00:02

Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE

Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 165/2012 Sb., ve znění zák. č. 310/2013 Sb., se v rozhodném období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 posuzuje podle obchodního zákoníku. Vztah mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem distribuční soustavy je v tomto případě soukromoprávním vztahem mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti, a proto se v otázkách neupravených speciálními předpisy v rozhodném období řídí obchodním zákoníkem, včetně úpravy promlčení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2190/2024, ze dne 28. 1. 2025

18.03.2025 00:01

Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 240 IZ

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je předmětná smlouva o postoupení pohledávky (včetně dodatku obsahujícího ujednání o zápůjčce) právním jednáním bez přiměřeného protiplnění, když se dlužníku nedostalo žádného (pro uspokojení věřitelů využitelného) protiplnění, odpovídá judikatuře. Za (pro uspokojení pohledávek věřitelů relevantní) protiplnění nelze považovat ani zápůjčku, kterou dlužník použil (v souladem s jejím účelem) na zaplacení soudního poplatku, a kterou má vrátit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 83/2023, ze dne 30. 1. 2025

12.03.2025 00:02

Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení majetku ve smyslu § 293 IZ

O pokyn zajištěného věřitele ve smyslu § 293 insolvenčního zákona jde tehdy, jestliže obsahově směřuje ke zpeněžení předmětu zajištění. Jeho obsahem mohou být různé požadavky a podmínky zpeněžení. Zajištěný věřitel může například pokynem požadovat, aby insolvenční správce prodal předmět zajištění ve veřejné dražbě nebo mimo dražbu, může určit, jaká bude výše nejnižšího podání při prodeji předmětu zajištění v dražbě, a může například též určit, jaké realitní kanceláře má insolvenční správce oslovit pro účely spolupráce na nemovité věci tvořící předmět zajištění.

Insolvenční zákon nicméně neupravuje žádné obsahové ani formální náležitosti pokynu zajištěného věřitele. Při posuzování uděleného pokynu je tak třeba vycházet z toho, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven.

Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona může být jakýkoli procesní úkon, jímž zajištěný věřitel vymezí (určí) podmínky (předpoklady) zpeněžení zajištění (zajištěného majetku). Není vyloučeno (a v praxi se tak začasté děje), aby zajištěný věřitel navenek projevil svou vůli (udělil pokyn ke zpeněžení konkrétního zajištění) „po částech“, respektive prostřednictvím několika na sebe navazujících procesních úkonů. Není rovněž vyloučeno, aby zajištěný věřitel pokynem nejprve zformuloval (vymezil) obecné podmínky (předpoklady), jejichž splnění má za podstatné (určující) pro zpeněžení zajištěného majetku, a následně (dalším procesním úkonem) onen „obecný“ pokyn konkretizoval nebo jednotlivě schválil (odsouhlasil) jeho konkrétní provedení (provádění) insolvenčním správcem. Při udělení dostatečně určitého „obecného“ pokynu, z jehož rámce následná konkretizace nebo schválení (odsouhlasení) jednotlivých kroků insolvenčního správce nevybočují, je pro naplnění požadavku, aby k pokynu zajištěného věřitele s prvním pořadím (zajištěného věřitele s právem pokyn udělit) byl připojen písemný souhlas zajištěného věřitele s dalším pořadím (§ 293 insolvenčního zákona ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona), zásadně postačující písemný souhlas s „obecným“ pokynem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2023, ze dne 30. 1. 2025