// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

22.01.2019 00:02

Konkurenční doložka sjednaná pro dobu po zániku funkce člena představenstva

I. Po dobu výkonu funkce podléhá člen představenstva akciové společnosti zákazu konkurence upravenému v § 441 a § 442 z. o. k. Nic však nebrání tomu, aby si akciová společnost a člen jejího představenstva sjednali konkurenční doložku i pro dobu po zániku funkce člena představenstva. Jelikož zde není žádné zvláštní ustanovení upravující takovou dohodu mezi akciovou společností a členem jejího představenstva (ustanovení § 441 a § 442 z. o. k. upravují zákaz konkurence pouze po dobu výkonu funkce), řídí se tato konkurenční doložka obecnou úpravou obsaženou v § 2975 o. z.

II. Pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.

Z důvodové zprávy je zjevné, že úmyslem zákonodárce bylo upravit v § 2975 o. z. konkurenční doložku méně striktně, než byla upravena dříve v § 672a obchodního zákoníku, a než je nyní upravena pro obchodní zastoupení v § 2518 o. z. Z obou označených ustanovení je přitom patrné, že konkurenční doložka obstojí, vymezuje-li alternativně buď určité území, anebo určený okruh osob na tomto území, na němž obchodní zástupce nesmí vykonávat (po určitou dobu) činnost soutěžní povahy.

K dosažení tohoto účelu právní úpravy konkurenční doložky postačuje jednak pravidlo o časovém omezení (§ 2975 odst. 2 o. z.), a jednak pravidlo umožňující zavázané straně dosáhnout omezení, zrušení či prohlášení konkurenční doložky za neplatnou, bude-li ji omezovat více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany (§ 2975 odst. 3 o. z.).

Ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. – přes své nepřesné vyjádření – nevymezuje obligatorní náležitosti konkurenční doložky přísněji, než je tomu v případě § 2518 o. z., ale pouze zdůrazňuje obecný požadavek na určitost ujednání o konkurenční doložce. Aby konkurenční doložka byla určitým právním jednáním, musí z ní plynout, jaké činnosti a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana vykonávat. Rozsahem zákazu je přitom třeba rozumět buď určité území (na němž zavázaná strana nesmí po sjednanou dobu vyvíjet činnost soutěžní povahy), anebo určitý okruh osob (vůči nimž nesmí tuto činnost vyvíjet; zpravidla půjde o zákazníky či potenciální zákazníky oprávněné strany).

Lze tak uzavřít, že smluvní strany vyhoví požadavku ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. tehdy, lze-li z ujednání o konkurenční doložce dovodit, jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana po určitou dobu vykonávat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 21. 11. 2018

21.01.2019 00:02

Zaměnitelnost názvu příspěvkové organizace s obchodní firmou

I. Požadavek nezaměnitelnosti obchodní firmy byl obsažen již v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, a proto lze i při výkladu § 132 odst. 2 věty první o. z. a § 424 o. z. zásadně vycházet z východisek formulovaných judikaturou (i odbornou literaturou) při výkladu § 10 odst. 1 obch. zák. Z té se podává, že při posuzování (ne)zaměnitelnosti názvu (firmy) je nutné hodnotit míru shody se jmény (firmami) jiných osob (podnikatelů), přičemž je nezbytné vycházet z dojmu, který (navrhovaný) název (firma) vyvolává u průměrné osoby, jež přichází (může přicházet) s právnickou osobou do styku, resp. – jde-li o podnikatele – u (jeho) průměrného zákazníka.

Má-li kmen názvu právnické osoby více prvků, pak zpravidla (nikoliv však bezvýjimečně) platí, že průměrné osobě (průměrnému zákazníkovi) utkví z delšího znění názvu jako příznačná jen jeho určitá – výrazná a (oproti všem ostatním názvům) rozlišující – část. Jinými slovy, pro posouzení nezaměnitelnosti názvu mají nejdůležitější význam ty jeho prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky). Z řečeného se podává, že sama skutečnost, že posuzovaný název právnické osoby obsahuje kromě prvku, jenž se shoduje s kmenem názvu jiné právnické osoby, ještě další prvky (slova), nepostačuje pro závěr o nezaměnitelnosti posuzovaného názvu. Dostatečný v tomto směru nemusí být ani (v názvu obsažený) údaj o místu, kde právnická osoba vyvíjí svoji činnost či kde sídlí. Vždy však záleží na konkrétních okolnostech.

Vliv na závěr o (ne)zaměnitelnosti názvu právnické osoby (obchodní firmy podnikatele) má (může mít) i předmět činnosti (podnikání), jakož i teritorium, na němž je tato činnost (podnikání) vyvíjena. Není-li totiž okruh osob (zákazníků), přicházejících s posuzovanými právnickými osobami do styku, alespoň částečně shodný, snižuje se pravděpodobnost záměny jejich názvů

II. V poměrech projednávané věci lze přisvědčit soudům nižších stupňů, že slovo „Tereza“ představuje výrazný prvek v názvu příspěvkové organizace („Tereza Břeclav, příspěvková organizace“), jež má být zapsána do obchodního rejstříku. Nicméně současně nelze přehlížet, že se název příspěvkové organizace odlišuje od obchodní firmy společnosti TEREZA spol. s r. o. nejen údajem o obci, v níž tato právnická osoba vyvíjí svoji činnost, ale také (nezkráceným) dodatkem odlišné právní formy (příspěvková organizace). Současně platí, že okruh zákazníků obou právnických osob není – s ohledem na předmět činnosti příspěvkové organizace – shodný (což dále snižuje pravděpodobnost záměny obou názvů, resp. jejich nositelů – právnických osob).

S ohledem na řečené nelze vycházet pouze z toho, že název příspěvkové organizace obsahuje slovo „Tereza“, které tvoří kmen obchodní firmy již zapsané společnosti s ručením omezeným. Odlišení v podobě názvu obce, kde příspěvková organizace vyvíjí svoji činnost (a jež tuto příspěvkovou organizaci zřídila), ve spojení s dodatkem označujícím právní formu příspěvkové organizace (v plném, nezkráceném znění), jakož i (velmi pravděpodobná) odlišnost okruhu zákazníků obou subjektů, odůvodňují závěr o nezaměnitelnosti názvu příspěvkové organizace (jenž se zápisem příspěvkové organizace do obchodního rejstříku stane její obchodní firmou) s obchodní firmou společnosti TEREZA spol. s r. o.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5758/2016, ze dne 24. 10. 2018

21.01.2019 00:01

Nepředložení listinné akcie na majitele dle zák. č. 134/2013 Sb.

Sankce spočívající v sistaci výkonu práv spojených s akciemi, které akcionář nepředložil do 30. 6. 2014 k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb., nemůže záviset na tom, kdy (popřípadě zda vůbec) společnost vyzvala akcionáře, aby jí akcie předložili, ba ani na tom, jakou lhůtu společnost akcionářům k předložení akcií stanovila.

Proto je § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb. nezbytné vykládat tak, že sankce stanovená tímto ustanovením nastoupí bez ohledu na to, kdy (popřípadě zda vůbec) společnost vyzvala akcionáře, aby jí předložili akcie, jejichž forma byla změněna působením zákona č. 134/2013 Sb., respektive na to, jakou lhůtu společnost akcionářům stanovila k předložení těchto akcií. Pro případ porušení povinnosti stanovené společnosti § 3 odst. 2 zákona č. 134/2013 Sb. lze uvažovat toliko o nároku na náhradu tímto porušením způsobené škody.

Uvedené závěry platí také tehdy, drží-li akcie, jejichž forma byla změněna působením zákona č. 134/2013 Sb., zástavní věřitel nebo jiná osoba, která je oprávněna mít akcie u sebe. Zákon stanoví, že za těchto okolností má akcie k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie předložit osoba, která je oprávněna mít akcie u sebe. Pro případ, že k tomu – navzdory výzvě ze strany akcionáře – nedojde, akcionáři odpovídá zástavní věřitel (nebo jiná osoba oprávněná mít akcie u sebe) za škodu vzniklou v důsledku prodlení; k pozastavení účinků § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb. však nedochází ani za těchto okolností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1795/2018, ze dne 31. 10. 2018

17.01.2019 00:02

Řízení o společném návrhu manželů na povolení oddlužení

Na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, se podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona hledí jako na jednoho dlužníka, přičemž mají postavení nerozlučných společníků, a to po dobu trvání insolvenčního řízení o jejich společném návrhu na povolení oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení.

Z povahy nerozlučného společenství a zákonné fikce jednoho dlužníka v řízení o společném návrhu na povolení oddlužení manželů plyne, že do doby rozhodnutí o tomto návrhu jsou „společné“ pro oba manžele mimo jiné i všechny závazky. Není tedy podstatné, který z manželů má dluh z podnikání, neboť při podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení jej tak mají oba po dobu trvání fikce jediného dlužníka a nerozlučného společenství manželů, a to bez ohledu na eventuální vyloučení řízení o návrhu jednoho z manželů k samostatnému projednání podle § 112 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 7 insolvenčního zákona). I v takovém případě (po vyloučení řízení o návrhu jednoho z manželů k samostatnému projednání) tedy může být o návrhu tohoto manžela rozhodnuto tak, že se odmítá pro existenci dluhu z podnikání druhého manžela.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 140/2016, ze dne 27. 9. 2018

17.01.2019 00:01

Odborná péče zprostředkovatele o věc převzatou k plnění závazku

Od zprostředkovatele, který převzal věc k plnění svého závazku založeného smlouvou o zprostředkování podle § 642 an. obch. zák., se vyžadovala zásadně obvyklá péče o převzatou věc. S ohledem na okolnosti případu či jednání smluvních stran však mohl být zprostředkovatel zavázán vynaložit na věc péči odbornou; k takové péči se mohl zavázat smluvně, povinnost mohla ale být založena i jiným jednáním zprostředkovatele, zejména tím, že vystupoval jako odborník na činnost, která převzetí a opatrování takové věci předpokládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 997/2018, ze dne 26. 9. 2018

11.01.2019 00:02

Soulad usnesení valné hromady o rozdělení zisku s dobrými mravy

I. Důvodem neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je i rozpor tohoto usnesení s dobrými mravy.

Judikatura je ustálena v závěru, podle něhož zásada souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená „nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“. Při posouzení, zda je určité právní jednání (popř. výkon práva) v rozporu s dobrými mravy, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci.

Uvedené závěry se prosadí obdobně i při přezkoumání, zda je určité usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným v rozporu s dobrými mravy, a zda je tak dán důvod pro vyslovení jeho neplatnosti.

II. Bylo-li by jediným účelem napadeného usnesení valné hromady zabránit tomu, aby na nabyvatele přešel spolu s podílem taktéž (v něm vtělený) podíl na zisku společnosti za předchozí účetní období, ačkoliv by se tak za řádného běhu věcí (kdyby převodkyně dodržela závazky převzaté smlouvou o smlouvě budoucí) stalo, a současně marginalizovat podíl nabyvatele ve společnosti cestou zvýšení základního kapitálu a započtení pohledávky druhého společníka za společností (z titulu podílu na zisku) na jeho vkladovou povinnost, lze takové jednání označit za zneužívající a nemravné a lze i vyslovit neplatnost takového usnesení valné hromady pro rozpor s dobrými mravy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1499/2017, ze dne 10. 10. 2018

11.01.2019 00:01

Nárok nabyvatele podílu v s.r.o. na vyplacení podílu na zisku

Je-li podíl ve společnosti s ručením omezeným převeden poté, kdy valná hromada rozhodla o rozdělení zisku, ale dříve, než je společníkům zisk vyplacen, přechází nárok na vyplacení podílu na zisku dle usnesení valné hromady o rozdělení zisku na nabyvatele podílu (jakožto právo plynoucí z účasti na společnosti).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1499/2017, ze dne 10. 10. 2018

11.01.2019 00:00

Právo nabyvatele podílu podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady

Právo společníka podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným podle § 191 z. o. k. je právem plynoucím z účasti ve společnosti, a tudíž i právem „spolutvořícím“ podíl ve společnosti ve smyslu § 31 z. o. k. Je-li podíl ve společnosti převeden na třetí osobu poté, kdy valná hromada přijala určité usnesení, ale dříve, než převodci marně uplyne lhůta k podání návrhu podle § 191 z. o. k., přechází na nabyvatele spolu s dalšími právy a povinnostmi plynoucími z účasti ve společnosti i právo napadat platnost tohoto usnesení, a to „v tom stavu“, v jakém svědčilo převodci, bez ohledu na to, zda se ho toto usnesení bezprostředně dotýká.

Řečené mimo jiné znamená, že případný převod podílu na jiného společníka či třetí osobu nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání návrhu (§ 259 o. z.); začala-li již před převodem podílu běžet pozdějšímu převodci subjektivní lhůta pro podání návrhu, pokračuje běh této lhůty bez ohledu na převod podílu. Lhůta uběhne uplynutím tří měsíců ode dne, kdy se převodce dozvěděl či mohl dozvědět o usnesení valné hromady.

Nabyvatel je taktéž omezen pravidly upravenými v § 192 odst. 2 z. o. k.; neplatnosti valné hromady se může domáhat zásadně za stejných podmínek, za jakých tak mohl učinit převodce, tj. zpravidla toliko z důvodů, pro které byl některou z oprávněných osob vznesen protest.

Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že nabyvateli podílu je otevřena možnost uplatňovat jakékoliv důvody neplatnosti usnesení valné hromady jen proto, že se jejího zasedání (neb v té době nebyl společníkem) neúčastnil. Samozřejmě i pro nabyvatele podílu platí, že platnost usnesení valné hromady může napadat z důvodů, které na zasedání valné hromady nebylo možné (bez nepřiměřeného úsilí či nákladů) zjistit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1499/2017, ze dne 10. 10. 2018

19.12.2018 00:02

Pracovní vztah člena voleného orgánu k výrobním družstvu

Určují-li stanovy jako podmínku členství též pracovní vztah člena k družstvu (§ 226 odst. 2 obch. zák.), platí, že podmínkou vzniku členství ve voleném orgánu je existence pracovního vztahu k družstvu (neboť orgánem družstva nebo jeho členem se může stát jen člen družstva). Vykonává-li člen družstva v pracovním vztahu k družstvu činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako člen voleného orgánu družstva, zaniká jeho pracovní vztah – neujednají-li si strany něco jiného – konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.

Ustanovení § 226 odst. 2 a § 227 odst. 1 a 3 obch. zák. je však nezbytné vykládat tak, že pracovním vztahem ve smyslu těchto ustanovení je i výkon funkce člena voleného orgánu družstva, a to přesto, že nejde o pracovněprávní vztah. Zanikne-li tedy (někdejší) pracovní vztah člena družstva poté, kdy se stal členem voleného orgánu, k zániku jeho členství v družstvu – po dobu trvání funkce člena voleného orgánu – nedojde. Naproti tomu, zanikne-li funkce člena voleného orgánu družstva, aniž by byl v pracovním vztahu k družstvu, nastoupí účinky § 227 odst. 3 obch. zák. v plném rozsahu a zánikem funkce člena voleného orgánu zanikne také jeho členství v družstvu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4479/2017, ze dne 12. 9. 2018

19.12.2018 00:01

Úročení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení zpeněžením podstaty

Také při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se pohledávka zajištěného věřitele úročí podle ustanovení § 171 insolvenčního zákona jen tehdy, je-li majetková podstata zpeněžena (v intencích § 290 insolvenčního zákona) jedinou smlouvou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 175/2016, ze dne 27. 9. 2018

19.12.2018 00:00

Uspokojení paušální částky nákladů správního řízení v insolvenčním řízení

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů správního řízení ve smyslu ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu, jejíž výši určuje ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 113/2016, ze dne 19. 9. 2018

12.12.2018 00:02

Skutečnost uplatněná dlužníkem v řízení dle § 199 odst. 2 IZ

Pro závěr, zda šlo o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, není určující způsob, jakým se takový orgán (zde rozhodčí soud) s touto skutečností vypořádal. Pro výklad ustanovení § 200 odst. 6 insolvenčního zákona (respektive ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) není významné, zda jde o skutečnost, ze které příslušný orgán učinil nesprávné nebo neúplné skutkové zjištění, případně o skutečnost, na jejímž základě přijal nesprávný závěr o skutkovém stavu věci. Stejně tak není významné, zda jde o skutečnost (tvrzení), ke které příslušný orgán nepřihlédl proto, že ji neměl za podstatnou pro rozhodnutí o věci.

Ve všech těchto případech jde o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí příslušného orgánu, tedy o skutečnost, kterou popírající insolvenční správce (v režimu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo popírající věřitel (v režimu § 200 odst. 6 insolvenčního zákona) nemůže uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Jde totiž o skutečnost, kterou se příslušný orgán popsaným způsobem zabýval, byť ji pro účely rozhodnutí o věci vyhodnotil chybně:

- co do jejího obsahu (rozuměj co do posouzení, jakou skutkovou námitku jí dlužník uplatnil),

- co do její významnosti v rovině skutkové (rozuměj ohledně toho, jaký má vliv na skutková zjištění nebo na skutkové závěry příslušného orgánu o věci), nebo

- co do její významnosti v rovině právní (potud, zda jde o skutečnost, která může mít nebo má vliv na právní posouzení věci příslušným orgánem).

Jinak řečeno, to, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona, jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 93/2016, ze dne 20. 9. 2018

12.12.2018 00:01

Vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona

K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení. Účastníku, kterému je v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě ku prospěchu prokázání opaku, se musí dostat řádného poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k vyvrácení domněnky úpadku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 86/2016, ze dne 27. 9. 2018

12.12.2018 00:00

Skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu

Ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu) ve smyslu § 205a o. s. ř. a § 211a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 86/2016, ze dne 27. 9. 2018

05.12.2018 00:02

Uplatnění neúčinnosti právních úkonů podle § 111 IZ od 1. ledna 2014

I. Vzhledem k době, ve které žalovaná banka odepsala peněžní prostředky z účtu dlužníka (21. listopadu 2011 až 5. ledna 2012), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (1. října 2013) je v dané věci pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, rozhodné znění uvedeného ustanovení účinné do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce podal žalobu dne 17. dubna 2014, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodné ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.

II. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.

III. S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce.

IV. Hmotně právní i procesně právní účinky žaloby zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoli neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení.

I pro odpůrčí žalobu podle § 235 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu.

V posuzované věci měl soud prvního stupně vyzvat žalujícího insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., aby odstranil nesoulad mezi vylíčením rozhodujících skutečností (uplatněním odpůrčího nároku) a žalobním petitem, jenž neobsahoval (výslovný) požadavek na určení neúčinnosti dotčených právních úkonů.

V. „Odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovanou bankou je zde plněním dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že banka, která vedla účet dlužníka, zmíněné částky (sama) odepsala v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru z účtu, na tomto závěru nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, ze dne 30. 8. 2018

05.12.2018 00:01

Vzájemné vypořádání účastníků při odstoupení od smlouvy o dílo

Na výši obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 obch. zák. nemá vliv případné zvýšení hodnoty jeho nemovitosti v důsledku jiných okolností nespočívajících v činnosti zhotovitele při provádění díla (např. plynutí času a změna situace na trhu s nemovitostmi).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1340/2018, ze dne 26. 9. 2018

05.12.2018 00:00

Neúčinný zvýhodňující právní úkon podle § 241 insolvenčního zákona

I. Při aplikaci § 241 insolvenčního zákona je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne - lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem, či v jeho důsledku - vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní úkon, proto není významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či nikoli.

II. Pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání. Právě tak je tomu i v případě úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních úkonů zakotvené v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Aplikace závěrů učiněných Nejvyšším soudem v R 86/2009 na projednávanou věc (posouzení, zda předmětná dohoda o uznání je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, neboť jde o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 235 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona) nepřichází v úvahu, neboť skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle § 15 ZKV neodpovídají svými znaky skutkové podstatě zvýhodňujícího právního úkonu v § 241 insolvenčního zákona.

III. Pro posouzení, že v poměrech projednávané věci je dohoda o uznání neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:

1) V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

3) Na dohodu nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona.

Jestliže se odvolací soud splněním těchto předpokladů nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 78/2016, ze dne 30. 8. 2018

28.11.2018 00:02

Řádná notifikace právní vady podle § 435 odst. 1 obch. zák.

Povinnost kupujícího řádně notifikovat právní vadu podle § 435 odst. 1 obch. zák. se vztahovala jen k těm poznatkům, které se kupující o uplatněném právu třetí osoby a tedy též o této třetí osobě (o její identitě) v době vymezené lhůtou „bez zbytečného odkladu“ při poctivém postupu dozvěděl. Z ustanovení § 435 obch. zák. ani z jiného zákonného ustanovení nevyplývá požadavek, aby kupující postupoval iniciativně a vyvíjel vlastní aktivity k zjištění bližších informací o identitě třetí osoby uplatňující právo ke zboží oproti těm, kterých se mu v uvedené rozhodné době dostalo, za účelem jejich předání prodávajícímu.

Po takto provedené notifikaci je již na prodávajícím, aby zjišťoval další potřebné informace a případně se dotazoval na podrobnosti. Z principu poctivosti v právním styku přitom vyplývá povinnost kupujícího na tyto dotazy vstřícně reagovat, nepředstavuje-li to pro něho neadekvátní zátěž. Jestliže by se jméno třetí osoby, která právo ke zboží uplatňuje, kupující dozvěděl později, zásadně by měl tuto informaci prodávajícímu sdělit, lze-li mít důvodně za to, že prodávající tuto informaci prozatím nemá. Právní následky odlišného postupu kupujícího by však již nespočívaly v podmíněné ztrátě soudní vynutitelnosti práv z odpovědnosti za vady podle § 435 odst. 2 obch. zák. (v jejich promlčení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3371/2017, ze dne 26. 9. 2018

28.11.2018 00:00

K určitosti kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu

Námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že konkrétní pohledávku, k jejímuž zajištění podle ujednání účastníků směnka sloužila, již žalovaný zaplatil, je ve smyslu ustanovení § 175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou i tehdy, není-li v ní uvedeno, kdy (popř. jakým způsobem) k zaplacení došlo.

Namítal-li v posuzované věci žalovaný, poukazuje na obsah dohody o vyplňovacím právu, že směnka zajišťuje pohledávky vzniklé na základě „smlouvy o provádění faktoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 13. listopadu 2007“, s tím, že z výpisů saldo účtů je patrné, že byly závazky postupně hrazeny, až byly zcela uhrazeny, pročež neexistoval neuhrazený závazek výstavce směnky z výše uvedené smlouvy, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, že napadl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu a současně konkretizoval důvod, proč tak učinil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5415/2016, ze dne 22. 8. 2018

22.11.2018 00:01

Zákaz finanční asistence podle obchodního zákoníku

I. Smlouva o úvěru poskytnutém (budoucímu) akcionáři za účelem nabytí akcií akciové společnosti, jejíž smluvní stranou byla jako spoludlužník (zavázaný tento úvěr splatit společně s akcionářem) i dotčená akciová společnost, odporovala zákazu finanční asistence formulovanému v § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění. Smysl a účel zákazu finanční asistence (ochrana věřitelů společnosti) pak zásadně odůvodňoval neplatnost takové smlouvy pro rozpor se zákonem.

II. Zavázala-li se akciová společnost splatit úvěr poskytnutý některé z osob vypočtených v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., jde z ekonomického pohledu o obdobnou situaci, jako kdyby takový úvěr sama poskytla, popř. jako kdyby poskytla jeho zajištění. I taková smlouva tudíž podléhala pravidlům ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 64/2016, ze dne 23. 8. 2018