// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

29.06.2017 00:01

K určitosti ujednání o opci na účastnické cenné papíry společnosti

Obchodní zákoník upravoval odměňování členů představenstva akciové společnosti zejména v § 66 odst. 2 a 3. Akciová společnost a člen jejího představenstva si mohli sjednat (jako složku odměny člena představenstva za výkon funkce) tzv. opci na účastnické cenné papíry společnosti, tj. právo člena představenstva nabýt za určitých okolností účastnické cenné papíry společnosti, zpravidla její akcie, a to při respektování pravidel určených jak posledně označenými ustanoveními, tak i ustanoveními § 161 a násl. obch. zák. (jež upravují podmínky, za nichž společnost může nabýt vlastní akcie).

K nabytí podkladového aktiva (zpravidla účastnických cenných papírů) je však vždy nutný právní titul. V případě, že opce je sjednána jako smlouva o smlouvě budoucí, je tímto titulem následně uzavřená smlouva o převodu podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). Je-li opce sjednána jako smlouva o převodu podkladového aktiva s odkládací podmínkou, je právním titulem pro nabytí vlastnického práva k podkladovému aktivu (účastnických cenných papírů) přímo sjednaná opce.

Z požadavku určitosti právních úkonů plyne, že strany musí určit přinejmenším kdy, resp. za jakých podmínek vznikne členovi představenstva právo uplatnit opci, ohledně jakého podkladového aktiva se sjednává, tj. kolik a jakých účastnických cenných papírů takto může člen představenstva nabýt, a za jakou realizační cenu (výši ceny či způsob jejího určení). Jakkoliv to nebývá v praxi obvyklé a neodpovídá to ani obecnému pojetí opce, lze si představit i takové ujednání, podle něhož členovi představenstva vznikne právo na bezúplatné nabytí podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). V takovém případě dohoda nemusí určovat výši realizační ceny, musí z ní však jasně plynout právo nabýt podkladové aktivum bezúplatně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1738/2015, ze dne 30. 3. 2017


20.06.2017 00:02

Posuzování námitek při rozhodování o umoření směnky

Soud je povinen zabývat se před vydáním usnesení o umoření směnky nejen včasnými přihláškami a námitkami, nýbrž musí vzít v úvahu i přihlášky a námitky podané sice až po uplynutí lhůt uvedených v § 185m odst. 2 a 3 o. s. ř., došlé však soudu dříve než o návrhu na umoření rozhodl. Jestliže na jejich základě budou soudem zjištěny skutečnosti odůvodňující závěr, že umořovaná listina nebyla ve skutečnosti ztracena nebo zničena, není žádného (zákonného, natož rozumného) důvodu, pro který by měla být taková listina i přesto prohlášena za umořenou. Jinak řečeno, i pro rozhodnutí o návrhu na umoření je vždy určující skutkový stav v době vydání takového rozhodnutí.

Řízení o umoření listin upravené v ustanovení § 185i a násl. o. s. ř. přitom není vyloučeno z režimu neúplné apelace. Pro danou věc z toho plyne, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly výstavcem směnky uplatněny před soudem prvního stupně (skutečnosti obsažené v podaných námitkách), mohly být způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.; ke skutečnostem nebo důkazům, které byly v odvolacím řízení uplatněny v rozporu s tímto ustanovením, pak již nemohl odvolací soud při zjišťování skutkového stavu přihlížet.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 571/2015, ze dne 28. 2. 2017


05.06.2017 00:02

Odpovědnost za jednání jednatele po odvolání z funkce

Jedná-li jednatel poté, kdy byl odvolán ze své funkce, „jménem společnosti“, jako by nadále byl jejím jednatelem, je nezbytné na jeho jednání klást stejné požadavky, jaké zákon stanoví pro jednání (skutečného) jednatele. Za této situace pak v případě porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře musí takový „jednatel“ nutně odpovídat za škodu tímto jednáním způsobenou stejně, jako by jednatelem společnosti formálně byl. Pro uvedený závěr přitom není významné, zda takový „jednatel“ o svém odvolání nevěděl, nebo zda o něm věděl, a přesto jej vědomě nerespektoval.

I v poměrech projednávané věci, kdy působnost jednatele společnosti fakticky vykonával žalovaný v rozporu s usnesením valné hromady žalobce i poté, kdy byl z funkce jednatele odvolán, proto žalovaný za toto jednání odpovídá podle § 194 odst. 5 obch. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4095/2016, ze dne 29. 3. 2017


05.06.2017 00:01

Osvobození likvidátora obchodní společnosti od soudních poplatků

Řízení o zrušení obchodní společnosti, nařízení její likvidace a o jmenování likvidátora není mezi řízeními osvobozenými od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zahrnuto. Likvidátor do skupiny účastníků řízení osvobozených od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nepatří. To platí i v případě, že osoba, kterou soud podle § 191 odst. 4 o. z. jmenoval likvidátorem právnické osoby, byla jmenována ze seznamu insolvenčních správců.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 6030/2016, ze dne 29. 3. 2017


25.05.2017 00:02

Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění dle § 240 IZ

I. Osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona měla prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, je i osoba (věřitel), které dlužník ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák. splnil dluh (jako „třetí osoba“) za jejího dlužníka.

Z ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že tím, komu se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka, nemusí být osoba, které dlužník přislíbil, že plnění z takového právního úkonu poskytne.

II. Úpravou neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona jsou postihovány „právní úkony“ dlužníka a nikoli „protiprávní úkony dlužníka“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 363/2015, ze dne 28. 2. 2017


25.05.2017 00:00

Pohledávka věřitele z odstoupení smlouvy insolvenčním správcem

Nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění, včetně smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je podřaditelný pod nároky označené v § 253 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní strana (věřitel dlužníka) uplatit přihláškou.

Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatit přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1387/2014, ze dne 30. 9. 2016


04.05.2017 00:02

Omezení nabývání majetku náležejícího do majetkové podstaty

I. Ustanovení § 295 insolvenčního zákona obsahuje taxativní výčet subjektů, nelze jej rozšiřovat výkladem.

II. Pro závěr, zda nabytím majetku není obcházen zákonný zákaz (omezení) při nabývání majetku z majetkové podstaty, není podstatné jen to, v jakém postavení vůči členu věřitelského výboru je osoba, která nabývá majetek z majetkové podstaty, ale zda jednání této osoby a dotčeného člena věřitelského výboru nesměřuje k tomu, aby prostřednictvím této osoby v konečném důsledku majetek z majetkové podstaty nabyl člen věřitelského výboru, aniž by před uzavření smlouvy o nabytí majetku požádal o vyslovení souhlasu s takovým nabytím majetku schůzi věřitelů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 77/2014, ze dne 22. 12. 2016


04.05.2017 00:01

Porušení povinnosti správce konkursní podstaty postupovat s odbornou péčí

Správce konkursní podstaty úpadce neporuší povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, tím, že si před zahájením sporu s osobou, o níž má důvod se domnívat, že je úpadcovým dlužníkem, nevyžádá (vzhledem k majetkové nedostatečnosti konkursní podstaty) od konkursních věřitelů zálohu na krytí náhrady nákladů řízení, jež by mohly být přiznány na účet konkursní podstaty úpadcovu dlužníku, kdyby správce konkursní podstaty spor prohrál; ustanovení § 27 odst. 4 poslední věty ZKV k tomuto účelu neslouží.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, ze dne 31. 1. 2017


19.04.2017 00:02

Konflikt práva k obchodní firmě a práva z ochranné známky

I. Práva plynoucí z ochranné známky vznikají zápisem ochranné známky do příslušného rejstříku, jejich obsahem je právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky anebo službami, pro které je zapsána, a bránit takovému užívání ostatním, s výjimkami uvedenými v zákoně o ochranných známkách. Jednou z výjimek je právě omezení vlastníka ochranné známky právy třetích osob k obchodní firmě. Kolizi těchto práv řeší § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ tak, že vlastník ochranné zámky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich obchodní firmu, pokud je užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Z uvedeného plyne, že obě práva jsou rovnocenná, obstojí vedle sebe. Omezení práv k obchodní firmě právy vlastníka ochranné známky dříve platný obchodní zákoník neřešil a výslovnou úpravu nemá ani současný zákoník občanský. Jsou-li však obě práva rovnocenná, je třeba jejich konflikt řešit z pohledu vlastníků obou práv v principu stejně.

Právo k obchodní firmě samo o sobě nemůže být důvodem pro odepření práv vyplývajících z ochranné známky. To však platí pouze za předpokladu, že užívání takového práva je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže, že tedy není nekalým soutěžním jednáním.

II. Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.

III. Právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv. Speciálním předpisem, upravujícím vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, je zákon č. 221/2006 Sb., který s účinností od 1. ledna 2008 upravil ve svém ustanovení § 6 zvláštní působnost soudu ve věcech průmyslového vlastnictví. Podle § 6 odst. 1 písm. a) rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.

Podle § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je Městský soud v Praze věcně a místně příslušným soudem jako soud prvního stupně ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám. Zákon o soudech a soudcích určil v uvedeném ustanovení nejen výlučnou místní příslušnost Městského soudu v Praze, ale též jeho výlučnou příslušnost věcnou. Městský soud v Praze se totiž stal s účinností od 1. ledna 2008 zvláštním soudem, který má působnost krajského soudu, přitom jako jediný v České republice rozhoduje v občanském soudním řízení v prvním stupni v senátě. Městský soud v Praze je současně soudem Společenství.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, ze dne 8. 3. 2017


19.04.2017 00:01

Odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce

Rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (insolvenční soud) ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí, nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky. Nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 26 věty druhé insolvenčního zákona, když případný nesprávný postup předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která nesplňuje podmínky pro ustanovení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 130/2014, ze dne 22. 12. 2016


19.04.2017 00:00

Výpočet odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem

Při aplikaci ust. § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (v rozhodném znění do 31. 12. 2012) je třeba upřednostnit výklad e ratione legis, podle něhož je při zpeněžení zajištěného i nezajištěného majetku v konkursu zahrnuta do základu pro výpočet odměny i částka připadající na odměnu insolvenčního správce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 7/2015, ze dne 31. 1. 2017


28.03.2017 00:02

Započítávání pohledávek po schválení reorganizačního plánu

Započítávání jakýchkoliv pohledávek (včetně zapodstatových pohledávek), ať jednostranné či dohodou smluvních stran, bez ohledu na to, kdo činí úkon směřující k započtení a zda započtení dává (pro konkrétní věc) ekonomický smysl, je od účinnosti reorganizačního plánu možné pouze v případě, jestliže tyto pohledávky splňují podmínky pro započtení uvedené v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, jinak pouze tehdy, stanoví-li to reorganizační plán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, ze dne 30. 11. 2016


28.03.2017 00:00

Souběžný výkon činnosti předsedy představenstva a generálního ředitele

Na závěru, že se v posuzované věci jedná o nedovolený „souběh“, nic nemění ani skutečnost, že „bylo úmyslem tehdejších členů představenstva společnosti, aby postavení předsedy představenstva společnosti a generálního ředitele bylo upraveno tak, aby se jejich činnosti nepřekrývaly“. Z hlediska závěru o platnosti posuzované pracovní smlouvy totiž nejsou podstatné představy, motivy či pohnutky, z nichž tehdejší představenstvo při uzavírání pracovní smlouvy vycházelo. Rozhodující je, že obsahem této pracovní smlouvy (a tedy obsahem pracovního poměru generálního ředitele) byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u společnosti jako předseda jejího představenstva, ačkoli souběžný výkon činnosti předsedy představenstva v obchodněprávním vztahu a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2525/2015, ze dne 12. 1. 2017


27.03.2017 00:02

Schválení podřízení obchodní korporace zákonu o obchodních korporacích

I. Jediným důsledkem podřízení obchodní korporace zákonu o obchodních korporacích (pro které se v odborné literatuře vžilo označení „generální opt-in“) je, že se nadále (od účinnosti této změny zakladatelského právního jednání) neuplatní domněnka zakotvená (pro korporace vzniklé před 1. lednem 2014) v § 777 odst. 4 z. o. k.

II. K podřízení obchodní korporace zákonu o obchodních korporacích jako celku dochází změnou zakladatelského právního jednání. Ustanovení § 777 odst. 5 z. o. k. pro tuto změnu sice stanoví lhůtu dvou let od účinnosti zákona o obchodních korporacích (tj. od 1. ledna 2014), nicméně jde toliko o lhůtu pořádkovou, s jejímž marným uplynutím není spojen zánik možnosti obchodní korporace provést „generální opt-in“. I po 1. lednu 2016 tedy společnosti, které chtějí (jednoznačně) vyloučit domněnku upravenou v § 777 odst. 4 z. o. k., mohou postupovat podle § 777 odst. 5 z. o. k.

III. Změna společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným předvídaná v § 777 odst. 5 z. o. k. může zasáhnout do práv a povinností všech společníků, neboť zákon o obchodních korporacích upravuje částečně některá práva a povinnosti společníků odlišně, než jak to činil obchodní zákoník. Rozhoduje-li v takovém případě o změně společenské smlouvy valná hromada, tedy není-li společenská smlouva měněna dohodou všech společníků, je k přijetí usnesení valné hromady třeba souhlasu všech společníků podle § 171 odst. 2 in fine z. o. k.

Odpověď na otázku, zda tzv. „generální opt-in“ bude mít věcný dopad na práva a povinnosti všech společníků, však závisí na obsahu společenské smlouvy dotčené společnosti. Určuje-li např. společenská smlouva výslovně, že podíl lze převést na jiného společníka i na třetí osobu se souhlasem valné hromady, nedojde v důsledku postupu podle § 777 odst. 5 z. o. k. k zásahu do práv a povinností společníků, jde-li o převoditelnost podílů (odlišnost dispozitivní úpravy § 115 odst. 1 a 2 obch. zák. na straně jedné a § 207 odst. 1 a § 208 odst. 1 z. o. k. na straně druhé se v poměrech takové společnosti nepromítne). Jinými slovy, závěr, podle něhož změna společenské smlouvy předvídaná v § 777 odst. 5 z. o. k. zasáhne do práv a povinností všech společníků, nelze učinit bez posouzení obsahu společenské smlouvy dotčené společnosti. Přitom nedojde-li k zásahu do práv a povinností všech společníků, není ke změně společenské smlouvy nezbytný souhlas všech společníků podle § 171 odst. 2 in fine z. o. k. V takovém případě (nejsou-li dány ani důvody pro aplikaci § 171 odst. 2 věty první z. o. k.) postačí souhlas alespoň dvou třetin hlasů všech společníků podle § 171 odst. 1 písm. a) z. o. k., nepožaduje-li společenská smlouva vyšší většinu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1104/2016, ze dne 22. 2. 2017


27.03.2017 00:01

Posuzování platnosti usnesení valné hromady v rejstříkovém řízení

I. Závěr, podle kterého je případný nedostatek usnášeníschopnosti valné hromady či nedostatečný počet hlasů, odevzdaných pro přijetí usnesení valné hromady, zásadně důvodem neplatnosti usnesení valné hromady, a nikoliv vadou, pro kterou se na takové usnesení hledí, jako by nebylo přijato (srov. zejména § 45 odst. 1 a 2 z. o. k.), se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.

II. Rejstříkovému soudu nepřísluší v rejstříkovém řízení posuzovat platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, a to ani v řízení o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením valné hromady do obchodního rejstříku. Naopak k vadám, pro které se na usnesení valné hromady hledí, jako by nebylo přijato (srov. zejména § 45 odst. 1 a 2 z. o. k. a § 245 o. z.), rejstříkový soud přihlédnout musí.

Specifická situace může nastat v případě, že usnesení valné hromady, zakládající skutečnost, která se zapisuje do obchodního rejstříku, musí být (ex lege) osvědčeno notářským zápisem podle § 80a a násl. notářského řádu. Bez ohledu na to, jaké důsledky má absence notářského zápisu v konkrétním případě pro platnost usnesení valné hromady, nedoloží-li navrhovatel rejstříkovému soudu (přes výzvu podle § 88 z. v. r.) notářský zápis osvědčující přijaté usnesení valné hromady, rejstříkový soud návrh na zápis odmítne podle § 86 písm. e) z. v. r.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, v níž společnost k návrhu připojila (mimo jiné) i notářský zápis o usnesení valné hromady podle § 80a a násl. notářského řádu, v němž notář neučinil žádnou výhradu podle § 80b odst. 1 písm. k) notářského řádu (z níž by plynulo, že pro usnesení valné hromady nebyl odevzdán dostatečný počet hlasů) a z něhož vyplývá, že usnesení valné hromady o změně společenské smlouvy podle § 777 odst. 5 z. o. k. bylo přijato, rejstříkový soud (ani soud odvolací) nemohl přezkoumávat, zda byl pro usnesení o změně společenské smlouvy podle § 777 odst. 5 z. o. k. odevzdán dostatečný počet hlasů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1104/2016, ze dne 22. 2. 2017


20.03.2017 00:02

Vedlejší účastenství věřitele v řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce

Přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce – insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2015, ze dne 21. 12. 2016


20.03.2017 00:01

Spolupůsobení věřitele ke splnění peněžitého závazku

Sdělení čísla účtu u peněžního ústavu, na který má být platba poukázána, představuje věřitelovu součinnost potřebnou k tomu, aby dlužník řádně splnil svůj dluh, jehož výše překračuje zákonem č. 254/2004 Sb. stanovený limit. Jestliže na výzvu potřebné údaje věřitel bez zbytečného odkladu neposkytne, nemůže být dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, neboť zákon mu zakazuje plnit jinak než bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního ústavu (srov. NS 33 Cdo 337/2012).

Nemá-li věřitel bankovní účet, splní povinnost spolupůsobení ve smyslu § 370 obch. zák. i tím, že dlužníku sdělí adresu, na níž mu lze peněžní prostředky poukázat prostřednictvím provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu, neboť zákon č. 254/2004 Sb. umožňuje provést platby překračující limit upravený v § 4 nejen prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat platební služby (tedy na účet věřitele), ale taktéž prostřednictvím provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu.

Zbývá dodat, že spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj peněžitý závazek překračující limit stanovený zákonem č. 254/2004 Sb., vyžaduje – jde-li o dluh donosný − aktivitu dlužníka. Je na dlužníku, aby údaje potřebné k provedení bezhotovostní platby (nemá-li je) získal; teprve tehdy, nereaguje-li věřitel na jeho výzvu, dostává se do prodlení ve smyslu § 370 obch. zák., jež vylučuje prodlení dlužníka. Jestliže dlužník žádnou aktivitu nevyvine, tedy věřitele o sdělení údajů potřebných k provedení platby nepožádá (ačkoliv tak učinit může), nelze dovodit, že by věřitel nutné spolupůsobení ve smyslu § 370 obch. zák. neposkytl.

Jsou-li věřiteli pohledávky na zaplacení vypořádacího podílu (jejíž výše překračuje limit stanovený zákonem č. 254/2004 Sb.) dědicové zesnulého společníka, o jejichž dědickém právu není pochyb, musí společnost (dlužník) vyvinout aktivitu, aby zjistila okruh dědiců, kteří jsou oprávněni (společně a nerozdílně) plnění přijmout, a vyzvat je (některého z nich) k poskytnutí údajů potřebných k provedení bezhotovostní platby. Teprve tehdy, nereaguje-li takto oslovený dědic (žádný z oslovených dědiců), dostávají se dědicové (jakožto věřitelé pohledávky na zaplacení vypořádacího podílu) do prodlení. Při posuzování délky lhůty „bez zbytečného odkladu“, upravené v § 150 odst. 3 obch. zák., je třeba zohlednit úkony a čas nezbytné ke zjištění dědiců a k získání údajů pro provedení bezhotovostní platby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2873/2015, ze dne 21. 12. 2016


07.03.2017 00:02

Náklady spojené s odstraněním vad díla

Je na zhotoviteli, jaký způsob opravy vady díla zvolí, musí však vždy postupovat tak, aby se vada již neopakovala.

Z pohledu odpovědnosti za vady, která s sebou nese též odpovědnost za náklady spojené s odstraněním vad, není podstatné, jaký materiál byl původně k provedení díla určen a zda se jeho cena projevila v ceně díla. Podstatné je, že tento materiál nebyl dostatečně kvalitní a podle skutkových zjištění již použit být nemůže.

Zhotovitelka nemá právo na úhradu ceny materiálu, jímž má být nahrazen ten, jehož použití bylo jednou z příčin vzniku vad, jestliže jako zhotovitelka (v rozporu s § 551 odst. 3 obch. zák.) neupozornila objednatelku, že pro účel sjednaný ve smlouvě je materiál nevhodný. Úvaha o bezdůvodném obohacení by mohla mít racionální jádro jen tehdy, pokud by zhotovitelka sama navrhla jiný a účinný způsob opravy díla, pro který by použití nového materiálu nebylo nutné, objednatelka by však přesto na jeho použití trvala.

Byl-li určitý způsob odstranění vad stranami smlouvy o dílo dohodnut v situaci, kdy jinak odstranit vady nebylo reálně možné, nemůže to znamenat, že by se objednatelka měla na nákladech nutných k odstranění vady podílet. Objednatelka se zde proto opravou neobohatila, protože použitý způsob opravy byl jedinou možnou cestou k tomu, jak získat bezvadné dílo, tj. dílo, jehož provedení odpovídá výsledku určenému ve smlouvě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2618/2016, ze dne 4. 1. 2017


07.03.2017 00:01

Přihláška kapitalizovaných úroků do insolvenčního řízení

Tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala (podle dohody účastníků smlouvy o půjčce nebo smlouvy o úvěru) pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 88/2014, ze dne 22. 12. 2016


01.03.2017 00:01

Předlužené společné jmění manželů a vylučovací žaloba v insolvenci

Ustanovení § 205 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona brání tomu, aby se dlužníkův manžel úspěšně domohl vyloučení majetku náležejícího do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a tohoto manžela jen proto, že jde o majetek ve společném jmění manželů. To platí i v případě, že insolvenční soud pravomocně zamítl žalobu o vypořádání společného jmění manželů podanou insolvenčním správcem proti dlužníkovu manželu se závěrem, že k vypořádání nedojde, jelikož je namístě postup dle § 274 insolvenčního zákona.

Spor o vypořádání společného jmění manželů je sporem, u kterého z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (jde o tzv. iudicium duplex); právo odvolání proti takovému rozhodnutí proto náleží i manželu dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 37/2016, ze dne 30. 11. 2016


< strana 1 / 107 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články