// Profipravo.cz / Nájem bytu 18.04.2006

K čemu není pronajímatel bytu povinen

Z žádné právní normy nevyplývá povinnost pronajímatele na žádost nájemce provést instalaci měřidel na dodávku teplé a studené vody. Jelikož takováto povinnost není stanovena ani zákonem, ani nevyplývá z dohody mezi účastníky nájemního vztahu, pak se žádný z účastníků tohoto závazkového vztahu nemůže úspěšně domáhat uložení takovéto povinnosti soudem. Posuzování dané věci z hlediska dobrých mravů je bezpředmětné, neboť soud s odkazem na ust. § 3 odst. 1 ObčZ nemůže svým rozhodnutím neexistující právo a povinnost založit.

usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 79/2005 ze dne 14. března 2006

vytisknout článek

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce A. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému statutárnímu městu B., o uložení povinnosti instalace vodoměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 291/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.6.2004, č. j. 21 Co 137/2003-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.6.2004, č.j. 21 Co 137/2003-46 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12.11.2002, č.j. 16 C 291/2002-13, jímž tento soud ve výroku I. zastavil řízení v části stanovení povinnosti žalovanému instalovat baterii a dřez v bytě žalobce, ve výroku II. pak zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným namontovat žalobci měřiče na teplou a studenou vodu v bytě žalobce č. 12, ve třetím podlaží v domě č. 28 v B., a to do 31.12.2002, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, že z žádné právní normy nevyplývá povinnost pronajímatele na žádost nájemce provést instalaci měřidel na dodávku teplé a studené vody. Dle odvolacího soudu nic nebrání dohodě účastníků o případné instalaci, není ale možné, aby se některý z účastníků tohoto závazkového vztahu úspěšně domáhal splnění neexistující povinnosti. Vyhláška č. 245/95 Sb., ve znění vyhl. č. 85/98 Sb., (ust. § 7 odst. 3, 4 a 6) předpokládá dodávku teplé užitkové vody měřenou příslušným měřidlem, ale též upravuje výpočet nákladů spojených s její dodávkou i pro případ neexistence měřidel. Tento výpočet se vztahuje k tzv. zúčtovací jednotce, kterou dle ust. § 3 odst. 2 uvedené vyhlášky může být jak objekt jako celek, tedy celá nemovitost, nebo pouze část tohoto objektu, např. jednotlivý byt nebo soubor objektů.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že ust. § 5 vyhl. č. 258/1995 Sb. na žalobcem uplatněný nárok nedopadá. Toto ustanovení v prvním odstavci definuje drobné opravy jako ty opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud jsou součástí bytu a ve vlastnictví pronajímatele v závislosti na věcném vymezení nebo podle výše nákladů. V odstavci druhém téhož ustanovení je uveden výčet jednotlivých oprav a výměn, které je v souladu s § 687 odst. 2 o.z. povinen hradit nájemce. Od tohoto vymezení se může odchýlit nájemní smlouva. Dle odvolacího soudu, však existence takovéhoto ujednání v nájemní smlouvě nebyla žalobcem tvrzena. V § 5 odst. 5 vyhl. č. 258/1995 Sb. jsou vymezeny drobné opravy v závislosti na výši nákladů tak, že za drobné opravy se považují další opravy bytu a jeho vybavení a výměny součástí jednotlivých předmětů tohoto vybavení, které nejsou uvedeny v předchozích odstavcích, jestliže náklad na jednu opravu nepřesáhne částku 300,- Kč. Žalobce dle odvolacího soudu chybně dovozuje, že pod toto zákonné ustanovení lze zahrnout i instalování měřidel. Ust. § 5 cit. vyhl. se vztahuje pouze na drobné opravy, jak vyplývá z jeho dikce a rovněž tak z obsahu § 687 o.z., přičemž instalace nových měřidel není opravou bytu či jeho vnitřního vybavení. Jedná se o nainstalování nového zařízení, nikoli o opravu stávajícího nebo výměnu již existujícího zařízení, které se poškodilo nebo si vyžaduje výměnu v důsledku opotřebení. Proto dle odvolacího soudu nelze toto zákonné ustanovení vztáhnout na žalobcem požadovanou novou instalaci měřidel na teplou a studenou vodu.

Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že s ohledem na uvedené právní hodnocení by bylo provedení důkazu výslechem svědkyně L. o tom, že měla v držení některými nájemníky podepsanou žádost o instalaci měřidel, právně nevýznamné. Provedení tohoto důkazu by mohlo mít význam pouze za situace, kdyby byl ze strany žalovaného učiněn návrh na uzavření smlouvy, kterou by se zavazoval k instalaci měřidel za podmínky, že s touto instalací za podmínek v návrhu smlouvy uvedených vysloví souhlas nájemníci. Přijetím takovéhoto návrhu ze strany nájemníků by vznikl nárok domáhat se plnění ze smlouvy. Žádný účastník ovšem netvrdil, že by takováto nabídka a její přijetí bylo realizováno. Z údajů žalobce vyplývá, že to byli někteří nájemníci, kteří projevili zájem o instalaci vodoměrů, nebylo ovšem tvrzeno, že by takováto nabídka na uzavření smlouvy byla doručena pronajímateli, tím méně, že by s ní vyslovil souhlas. Jestliže žalobce v odvolacím řízení navrhoval výslech těch nájemníků, kteří měli podepsat žádost o instalaci měřidel, pak vzhledem k tomu, že účastníci byli soudem prvního stupně poučeni před rozhodnutím ve věci samé dle ust. § 119a o.s.ř. a žalobce výslech těchto svědků v té době, s výjimkou výslechu svědkyně L., nenavrhoval, a jelikož nebyly splněny ani podmínky ust. § 205a odst. 1 o.s.ř., nemohl být takto navržený důkaz relevantním odvolacím důvodem.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Dovoláním ze dne 26.7.2004 a doplněným podáním advokáta ze dne 22.9.2004, a to na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 17.8.2004, čj. 16 C 291/2002-7l, kterým byl dovolateli ustanoven právní zástupce, žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam a jako dovolací důvod uvedl ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Za otázku zásadního právního významu dovolatel označil otázku, zda soud prvního stupně může či nemůže odmítnout provádět důkazy jen na základě právního hodnocení věci a zda právní závěr soudu prvního stupně, že vlastníku nelze ukládat montáž požadovaných měřičů tepla a studené vody, není v rozporu se subjektivním právem nájemce platit jen spotřebované služby a energie.

V dovolání žalobce v podrobnostech zejména namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Vadou řízení podle dovolatele je skutečnost, že nebyla vyslechnuta jím navrhovaná svědkyně L., ač její výslech mohl mít pro řízení zásadní význam, neboť měla přehled o tom, kteří nájemníci s instalací měřičů teplé a studené vody souhlasili, a tím je dán dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Dle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, že není povinností pronajímatele montovat měřiče vody a toto převažuje nad právy nájemce platit jen za spotřebované energie. Dovolatel považuje instalaci měřičů vody na vlastní náklady za příčící se dobrým mravům. Dovolatel je starobním důchodcem, všechny drobné úpravy v bytě si hradí a investici do měřičů vody považuje za natolik nákladnou záležitost, že z podstaty nájemního vztahu by měl tyto náklady nést pronajímatel, neboť jde o náklady vyšší než 300,- Kč. Dle dovolatele by neměl být nájemce zbavován svého práva na rovné zacházení, a za spravedlivé proto považuje platit jen to, co skutečně spotřebuje.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba výroky odvolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný, jak to vyplývá z obsahu spisu, se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a jím bylo dovolání po výzvě soudu doplněno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu (jednalo se o jeho první rozhodnutí).

Přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o.s.ř. je založena na tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má zásadní právní význam a rozhodnutí na této otázce spočívá. Dovolacím důvodem proto může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a nikoli již např. nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nejprve za otázku zásadního právního významu pokládá to, zda soud prvního stupně může či nemůže odmítnout provádět důkazy jen na základě právního hodnocení věci, v dovolání uvedl, že odvolací soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a v této vadě spatřuje dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., konkrétně vadu řízení spatřuje ve skutečnosti, že soud prvního stupně i soud odvolací odmítly provést důkaz výslechem svědkyně L., přičemž její výpověď mohla být pro celé řízení zásadní.

Dovolatelem takto označená otázka však přípustnost dovolání, jak vyplývá z výše uvedeného, nezakládá, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti právnímu posouzení věci. Z dovolatelem uplatněné argumentace je zřejmé, že zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací. Brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, resp. proti způsobu, jakým bylo dokazování soudy obou stupňů provedeno. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, a tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu ust. § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Případné provedení dokazování v rozporu s ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. není nesprávným právním posouzením věci; může jít o vadu řízení, k níž, jak již bylo řečeno, lze přihlédnout, jen pokud je dovolání přípustné. Za situace, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatel dále spatřuje zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí v právním závěru soudu, že vlastníku věci nelze uložit montáž vodoměru. Dovolatel v podrobnostech argumentuje tím, že každý má právo na rovné zacházení a že pokud by měl nájemce na vlastní náklady pořídit měřiče teplé a studené vody, jde o investici, jejíž náklady převyšují 300,- Kč a která po ukončení nájmu zůstává součástí předmětu nájmu (bytu), a to by se příčilo dobrým mravům.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že rozhodnutí spočívá na právním závěru, že z žádné právní normy nevyplývá povinnost pronajímatele na žádost nájemce provést instalaci měřidel na dodávku teplé a studené vody. Jelikož takováto povinnost není stanovena ani zákonem, ani nevyplývá z dohody mezi účastníky nájemního vztahu, pak se žádný z účastníků tohoto závazkového vztahu nemůže úspěšně domáhat uložení takovéto povinnosti soudem.

Z uvedeného je zřejmé, že na řešení právní otázky vymezené dovolatelem napadené rozhodnutí neslpočívá, a proto nejsou dány předpoklady stanovené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro to, aby dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovolání je z tohoto důvodu přípustné.

Pokud dovolatel v dovolání argumentoval též dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zákoníku), odvolací soud se zcela správně nejprve zabýval právním posouzením, zda žalovanému povinnost instalovat vodoměr na žádost nájemce vyplývá z nějakého zákonného ustanovení či vzájemné dohody mezi účastníky nájemního vztahu. Poté co dospěl k právnímu závěru, že takováto povinnost pronajímatele v našem právním řádu stanovena není, by další posuzování dané věci z hlediska dobrých mravů bylo bezpředmětné, neboť soud s odkazem na ust. § 3 odst. 1 nemůže svým rozhodnutím neexistující právo a povinnost založit (srov. rozsudek NS ze dne 7.12.2000, sp.zn. 22 Cdo 1148/99, Soudní rozhledy 4/2001, s 113, nebo usn. NS ze dne 23.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 1483/2000, Soubor, sv. 13, C 964).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich úhradu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -jj-