// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 21.03.2022
K zániku zástavního práva složením obvyklé ceny zástavy
Úprava obsažená v § 170 písm. e) obč. zák. byla koncipována tak, že zástavní dlužník nebo zástavce může přivodit zánik zástavního práva i bez součinnosti se zástavním věřitelem jednostranným právním úkonem, jímž složí obvyklou cenu zástavy. Takový právní úkon (úhrada obvyklé ceny zástavy) nicméně může být proveden i na základě dohody (smlouvy) zástavního věřitele se zástavním dlužníkem nebo zástavcem, která učiní nespornou výši částky, kterou smluvní strany pokládají za obvyklou cenu zástavy (nebo zástav), tedy částky, jejíž úhradou zástavní právo zanikne.
V projednávané věci byla vůle smluvních stran výslovně projevena tak, že v rovině právní má přivodit zánik zástavního práva (až) úhrada částky, na které se strany shodly jako na obvyklé ceně zástavy, tedy až právní skutečnost předjímaná ustanovením § 170 odst. 1 písm. e) obč. zák. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž smlouvu prostřednictvím tam zmíněného odkazu na § 170 písm. f) obč. zák. interpretoval tak, že zástavní právo zaniklo dohodou, a to, co podle dohody mělo být (bylo) posléze zaplaceno, aby zánik vůbec nastal, je bezdůvodným obohacením, tedy správné není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3278/2021, ze dne 31. 1. 2022
Dotčené předpisy:
§ 170 odst. 1 písm. e) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 170 odst. 1 písm. f) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. 26 C 20/2007-581, ve znění usnesení ze dne 19. září 2019, č. j. 26 C 20/2007-598, Obvodní soud pro Prahu 7:
[1] Uložil žalovanému (České republice - Ministerstvu financí) zaplatit žalobci (VTK NCA a. s.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částky 369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR, vždy s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 27. dubna 2006 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 7.322.347,70 Kč (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2021, č. j. 18 Co 299/2019-705:
[1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.099.635,90 Kč (druhý výrok).
3. Odvolací soud – cituje závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021, č. j. 29 Cdo 1609/2020-605 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], ustanovení § 151g zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000 a ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/ a f/ obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2002 – dospěl k závěru, že po splnění potvrzeného vyrovnání dlužníkem (právním předchůdcem žalobce) mohl právní předchůdce žalovaného požadovat splnění předmětných pohledávek pouze ze zástavy, což se nestalo. S ohledem na výslovné ujednání stran došlo k zániku zástavního práva podle § 170 odst. 1 písm. f/ obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2013, tj. písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 29. března 2002 (z níž obvodní soud neučinil žádná zjištění a kterou odvolací soud zopakoval dokazování). Účastníky (jejich právními předchůdci) zvolený postup neodpovídá zákonné úpravě obsažené v § 28 odst. 1 a 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ale ani odkazovaným judikatorním závěrům zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021.
4. Plnění poskytnuté po splnění potvrzeného vyrovnání právním předchůdcem žalobce právnímu předchůdci žalovaného je proto plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., které žalobce důvodně požaduje vydat.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem obsaženým v odstavcích 51. a 53. (třetího) zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021, jímž byly pouze jinak formulovány pasáže (prvního) zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, č. j. 29 Cdo 5026/2009-335 (jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem 59/2012 Sb. rozh. obč.). Konkrétně odvolací soud nerespektoval závěr, že případným bezdůvodným obohacením může být pouze částka, která převýšila obvyklou hodnotu zástav. Dovolává-li se odvolací soud obsahu smlouvy z 29. března 2002 (o zániku zástavních práv), pak pomíjí, že předpokladem její účinnosti byla úhrada částky 315.700.000 Kč [podle skutkových závěrů soudů šlo o částku 176.100.000 Kč na úhradu pohledávky ze smlouvy o restrukturalizaci úvěru ze dne 11. června 1996 (pohledávky č. 1) a o částku 139.600.000 Kč na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 13. července 1998 (pohledávky č. 2)], coby částky nepřevyšující obvyklou cenu zástav pohledávky zajišťujících.
7. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za souladné se závěry (třetího) zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2021 a vytýkaje dovolání, že se vymezuje proti zjištěnému skutkovému stavu věci.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (související s aplikací ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/ a f/ obč. zák. odvolacím soudem) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
13. Pro výsledek posledního odvolacího řízení v této věci byl určující obsah smlouvy z 29. března 2002, kterou odvolací soud zopakoval dokazování. Jde o smlouvu „o vypořádání a úpravě některých dalších vztahů“ uzavřenou mezi Českou konsolidační agenturou (coby vypořádacím agentem) [dále jen „ČKA“], původním žalobcem (VÍTKOVICE, a. s.) [coby prodávajícím] a společností OSINEK, a. s. (coby kupujícím).
14. V rovině následných právních úvah odvolacího soudu bylo podstatné ujednání (mezi ČKA a prodávajícím), obsažené v článku V. (Použití Prostředků, řešení zástavních práv na majetku Společnosti), 5.1 této smlouvy, podle kterého:
„(…) pokud prodávající provede částečnou úhradu pohledávek ČKA ve výši 315.700.000 Kč (slovy tři sta patnáct miliónů sedm set tisíc korun), která podle tržního ocenění, jež tvoří přílohu D této Smlouvy, a podle shodného prohlášení prodávajícího a ČKA odpovídá současné tržní hodnotě zástavy ČKA, zaniká Zástavní právo ČKA dohodou mezi ČKA a prodávajícím v souladu s ustanovením § 170 odst. 1 písm. f/ obč. zák. K úhradě Pohledávek ČKA v rozsahu dle tohoto článku 5.1 dojde jménem prodávajícího započtením proti části Prostředků v odpovídající výši, a to dohodou mezi prodávajícím a ČKA, jejíž účinky automaticky nastanou ke dni, kdy budou Prostředky připsány na Účet. Smluvní strany sjednávají, že Zástavní právo ČKA zaniká dohodou k okamžiku této úhrady. (…)“
15. Článek I. (Definice termínů), 1.1 smlouvy přitom vymezuje pojmy použité (i) v článku V., 5.1 smlouvy způsobem, z nějž plyne, že „Pohledávkami“ ČKA se rozumí pohledávky, o jejichž „přeplacení“ jde v této věci, „Prostředky“ se rozumí částka, kterou má ČKA obdržet (dle článku IV., 4.1) od kupujícího na úhradu vlastní směnky vystavené na řad prodávajícího, „Zástavou“ se rozumí nemovitosti zastavené ve prospěch ČKA k zajištění oněch pohledávek a „Účtem“ označený účet prodávajícího vedený u ČKA.
16. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem je pak rozhodné následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 2002 (jež do 1. ledna 2014, kdy byl tento občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn):
§ 170
(1) Zástavní právo zaniká
(…)
e/ složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy,
f/ písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem,
(…)
17. V rozsudku ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 11, Nejvyšší soud vysvětlil, že obvyklá cena zástavy, kterou zástavní dlužník nebo zástavce hradí zástavnímu věřiteli, aby tím ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. přivodil zánik zástavního práva, může být stanovena jakýmkoliv postupem způsobilým vyjádřit, jaká cena by byla v době složení dosažena při prodeji zástavy s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen, a tedy rovněž dohodou, uzavřenou na straně jedné mezi osobou, která ji hodlá složit (zástavním dlužníkem nebo zástavcem), a mezi zástavním věřitelem na straně druhé. V rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 817/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2014, pod číslem 123, k tomu Nejvyšší soud dodal, že zajišťuje-li podle zástavní smlouvy pohledávku zástavního věřitele více nemovitostí a není-li ujednáno něco jiného, může zástavní dlužník nebo zástavce přivodit zánik zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. pouze tehdy, složí-li zástavnímu věřiteli obvyklou cenu všech takto zastavených nemovitostí; složením obvyklé ceny jedné z několika takto zastavených nemovitostí zástavní právo vůči této jedné nemovitosti nezaniká.
18. Úprava obsažená v § 170 písm. e/ obč. zák. je koncipována tak, že zástavní dlužník nebo zástavce může přivodit zánik zástavního práva i bez součinnosti se zástavním věřitelem (jednostranným právním úkonem, jímž složí obvyklou cenu zástavy). Z obou výše citovaných rozsudků Nejvyššího soudu nicméně vyplývá, že takový právní úkon (úhrada obvyklé ceny zástavy) může být proveden i na základě dohody (smlouvy) zástavního věřitele se zástavním dlužníkem nebo zástavcem, která učiní nespornou výši částky, kterou smluvní strany pokládají za obvyklou cenu zástavy (nebo zástav), tedy částky, jejíž úhradou zástavní právo zanikne.
19. V situaci, kdy ve skutkové rovině není sporu o tom, že smlouva z 29. března 2002 je smlouvou uzavřenou v písemné formě, nenabízí obsah této smlouvy (z nějž odvolací soud vyšel) žádný podklad pro závěr, že zástavní právo mělo na základě této dohody zaniknout (podle § 170 odst. 1 písm. f/ obč. zák.), aniž by zástavní věřitel vyžadoval jakoukoli protihodnotu. Vůle prodávajícího a ČKA je v článku V., 5.1 smlouvy naopak výslovně projevena tak, že v rovině právní má přivodit zánik zástavního práva (až) úhrada částky, na které se prodávající s ČKA shodli jako na obvyklé ceně zástavy, tedy až právní skutečnost předjímaná ustanovením § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž smlouvu prostřednictvím tam zmíněného odkazu na § 170 písm. f/ obč. zák. interpretoval tak, že zástavní právo zaniklo dohodou, a to, co podle dohody mělo být (bylo) posléze zaplaceno, aby zánik vůbec nastal, je bezdůvodným obohacením, tedy správné není.
20. Měl-li odvolací soud pochybnosti o významu projevu vůle prodávajícího a ČKA zachyceného písemně v článku V., 5.1 smlouvy (o tom, že nejde o dohodu, která má přivodit zánik zástavního práva podle § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák., nýbrž o dohodu dle § 170 odst. 1 písm. f/ obč. zák., jež měla přivodit zánik zástavního práva bez protihodnoty poskytnuté zástavnímu věřiteli), bylo na něm, aby prověřil vůli jednajících stran v intencích výkladových pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. již v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sb. rozh. obč., a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (což se nestalo).
21. Dovolání je tudíž opodstatněné.
22. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-