// Profipravo.cz / Vlastnické právo 26.02.2024
Uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva
Delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi.
Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1228/2022, ze dne 28. 11. 2023
Dotčené předpisy: § 8 o. z.
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobci se domáhají nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl prodej pozemků žalované parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (před digitalizací katastrálního operátu pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY), zapsaných na LV XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Tvrdí, že žalovaná je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků a že na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY se nachází zemědělské stavby bez č.p/č.e. (sklad a vepřín) v jejich vlastnictví. Z tohoto důvodu jim svědčí předkupní právo podle § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.”), které původní vlastnice předmětných pozemků A. J. porušila tím, že kupní smlouvou z 15. 3. 2016 převedla předmětné pozemky (resp. pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY) na žalovanou, aniž by splnila vůči žalobcům nabídkovou povinnost.
2. Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 7. 5. 2021, č. j. 8 C 79/2019-130, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemků (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Vzal za prokázané, že žalobci nabyli od žalované kupní smlouvou z roku 2008 zemědělské stavby bez č. p/č. e. (sklad a vepřín); žalobci přitom nebyli vlastníky pozemku ve zjednodušené evidenci PK XY, na kterém stavby ležely. Žalobcům tak svědčilo z důvodu odděleného vlastnictví pozemku a staveb podle § 3056 o. z. k pozemku zákonné předkupní právo. Kupní smlouvou ze dne 15. 3. 2016 prodala A. J. žalované tehdejší pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY za částku 70 000 Kč, aniž přitom splnila povinnost nabídnout pozemek žalobcům ke koupi. V důsledku toho vzniklo žalobcům oprávnění domáhat se vůči žalované, aby jim pozemek za příslušnou úplatu převedla (tzv. právo retraktu). Následně v roce 2016 proběhla digitalizace katastrálního operátu, při které byl pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY rozdělen a přečíslován na předmětné pozemky. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům svědčí předkupní právo k pozemkům parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, které se nacházejí pod stavbami skladu a vepřína.
4. V případě vedlejších pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY zkoumal, v jakém rozsahu jsou nezbytné k řádnému užívání staveb ve smyslu § 3056 odst. 2 o. z.
5. Učinil v tomto směru zjištění, že pozemek parc. č. XY se nachází mezi stavbami skladu a vepřína a z budov do něj ústí troje vrata. Pro vjezd motorových vozidel a manipulaci před vraty by nebyly nezbytné pouze malé části tohoto pozemku o výměrách v řádech několika m2. Na pozemek parc. č. XY ústí vrata skladu, která žalobci nevyužívají a která jsou dočasně přelepená plachtou a obitá prkny. Zjevně se však nejedná o stavební úpravy trvalého rázu, které by vedly ke znemožnění užívání vrat jako přístupu do budovy či na pozemek. Část pozemku je navíc vhodná jako manipulační plocha pro zemědělská vozidla. Pozemek parc. č. XY zčásti (byť malé) zasahuje do levého vjezdu do vepřína, střední část pozemku tvoří cesta sloužící k přístupu do druhých vrat vepřína a pouze spodní část pozemku je zarostlá travním porostem a není zjevně pravidelně užívána. Pro určení rozsahu předkupního práva považoval soud prvního stupně za významné, že pozemky parc. č. XY, XY a XY jsou z hlediska přístupu „obklíčeny“ pozemky ve vlastnictví žalobců. Žalovaná by je proto nemohla (zemědělskou technikou a nákladními vozy) řádně užívat. Případný přístup žalované k pozemku parc. č. XY z komunikace nacházející se na pozemku parc. č. XY by vyžadoval vybudování vrat a vedl jen k malé, s ohledem na okolní pozemky, nepodstatné a hospodářsky nevýznamné části pozemku, kterou by bylo možné shledat jako nikoli nezbytnou pro výkon vlastnického práva žalobců ke stavbě. Obdobně to platí i u pozemku parc. č. XY, který je u jižního konce oplocen a případný přístup by vyžadoval zbudování vstupu vedoucího pro žalovanou k pouze nepodstatné a hospodářsky nevýznamné části pozemku, která by nebyla nezbytná k řádnému výkonu vlastnického práva žalobců ke stavbě. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že případné oddělování pozemků by vedlo k jejich „rozdrobení“ na části, které by byly pro žalobce hospodářsky nevyužitelné a nepřístupné.
6. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud”) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 10 Co 238/2021-165, rozsudek soudu prvního stupně vyjma částky kupní ceny, kterou změnil tak, že činí 70 000 Kč, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav na základě dokazování, které bylo provedeno v dostatečném rozsahu vzhledem k aplikovaným právním normám a které také vyplývalo z důkazní aktivity obou stran. Odmítl námitku žalované, že vůči žalobcům splnila nabídkovou povinnost a že předkupní právo „bylo realizováno“. Jako důvodnou neshledal ani námitku, že jednání žalobců je rozporné s dobrými mravy. Zabýval se i polemikou žalované ohledně toho, jaká část pozemků parc. č. XY, XY a XY je nezbytná pro výkon vlastnického práva ke stavbám žalobců ve smyslu § 3056 odst. 2 o. z. Uvedl, že při posuzování nezbytnosti části pozemku pro výkon vlastnického práva ke stavbě se zohlední zejména velikost a tvar pozemku, dosavadní způsob jeho využití, jakož i poměry vlastníka pozemku a vlastníka stavby; jde o zohlednění objektivní, nikoli o zjištění subjektivního a s objektivním stavem nekorespondujícího postoje vlastníka pozemku nebo stavby. Přitom zdůraznil, že otázku „nezbytnosti“ posuzoval ve vztahu ke stavbám ve vlastnictví žalobců; otázka vhodnosti užívání těchto pozemků pro žalovanou určujícím kritériem není. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně označená kritéria objektivně a správně zhodnotil a ve shodě s ním uzavřel, že „oddělování“ pozemků by vedlo k jejich rozdrobení na části, které by byly pro žalobce hospodářsky nevyužitelné a nepřístupné. Rovněž připomněl, že původní vlastnice A. J. měla v úmyslu prodat celý tehdejší pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY a nikoli jej dělit.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.”). Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. To spatřuje zejména v nesprávné aplikaci § 3056 odst. 2 o. z. v souvislosti s určením kritérií podstatného ztížení užívání a požívání pozemků se stavbou, a dále určením části pozemku nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě v konkurenci s ochranou vlastnického práva žalované k pozemku na straně druhé, když podle názoru žalované by měla být tato kritéria vykládána restriktivním způsobem, a to s ohledem na ochranu vlastnického práva. Rovněž namítá nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení na zjištěný skutkový stav. Označená otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.
9. Zejména sporuje závěr odvolacího soudu, že předkupní právo se podle § 3056 odst. 2 o. z. vztahuje v posuzovaném případě i na pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, nezastavěné stavbami žalobců. Podle žalované jediným kritériem oddělitelnosti je podstatné ztížení užívání stavby po oddělení pozemku pod stavbou od zbývající části pozemku. Hledat kritéria vymezení nezbytných částí pozemku zatíženého předkupním právem pro výkon vlastnického práva ke stavbě lze podle žalované až v případě, dojde-li soud k závěru, že omezením předkupního práva pouze na pozemek pod stavbou, by se podstatně ztížilo užívání takové stavby. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně posuzoval otázku nezbytnosti těchto pozemků pouze ve vztahu ke stavbám ve vlastnictví žalobců, což považoval za základní a určující kritérium, aniž by se zabýval i otázkou vhodnosti užívání těchto pozemků pro žalovanou. Podle žalované je třeba zohlednit „oba úhly pohledu“, a to nejen vlastníka stavby, ale i vlastníka pozemku. Tomu v posuzované věci odvolací soud nedostál. Připomíná, že zákonným předkupním právem je zásadně omezena ve výkonu svého vlastnického práva a toto vynucené omezení by mělo být s ohledem na ochranu vlastnického práva co nejmenší. Hlediska, která použil odvolací soud pro určení nezbytných částí pozemků mimo pozemky pod stavbami žalobců, jsou podle ní nesprávná.
10. Rovněž dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to otázky platnosti jednání žalobců (uplatnění předkupního práva) pro rozpor s dobrými mravy. S poukazem na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zabývající se problematikou dobrých mravů shledává dovolatelka porušení dobrých mravů na straně žalobců v tom, že ačkoliv se o uzavření kupní smlouvy dozvěděli již v den jejího podpisu, uplatnili předkupní právo až po třech letech. Celou dobu přitom ani náznakem vlastnické právo žalované nezpochybnili a jednali s ní jako s vlastnicí předmětných pozemků.
11. Jako důvod dovolání uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. To spatřuje zejména v nesprávné aplikaci § 3056 o. z. v souvislosti s určením kritérií podstatného ztížení užívání a požívání pozemků se stavbou, a dále určením části pozemku nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě v konkurenci s ochranou vlastnického práva žalované k pozemku na straně druhé, když podle názoru žalované by měla být tato kritéria vykládána restriktivním způsobem, a to s ohledem na ochranu vlastnického práva. Rovněž namítá nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení na zjištěný skutkový stav.
12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „změnil“ tak, že zruší rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátí k dalšímu řízení, nebo aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
13. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
16. Žalovaná v dovolání předkládá jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku aplikace § 3056 odst. 2 o. z. v souvislosti s posouzením oddělitelnosti části pozemku se stavbou a kritérií podstatného ztížení jejich užívání a požívání, a dále v souvislosti s určením části pozemku nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě.
17. S ohledem na to, že na řešení této otázky je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalovaná závěry přijaté odvolacím soudem napadá, a uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, je dovolání pro její řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné; není však důvodné.
18. Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.
19. Podle § 3056 odst. 2 o. z. lze-li část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání, vztahuje se předkupní právo jen na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě.
20. V prvé řadě je nutno konstatovat, že v projednávané věci jde o zcela specifický případ uplatnění zákonného předkupního práva podle § 3056 odst. 1, 2 o. z. Tato „specifičnost“ vyplývá z toho, že v době vzniku předkupního práva žalobců i v době jeho porušení, a tedy i vzniku práva žádat o převedení pozemku (právo retraktu) byla stavba v jejich vlastnictví zřízena na jediném pozemku jiného vlastníka (pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY); teprve následně došlo v důsledku digitalizace katastrálního operátu k jeho rozdělení a přečíslování na předmětné pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. S ohledem na tyto skutečnosti bylo nutné vztáhnout předkupní právo na všechny vyjmenované pozemky, které původně tvořily jediný pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY; tedy pozemek, ke kterému v celém jeho rozsahu vzniklo žalobcům právo retraktu, které i uplatnili v tomto řízení. S tím, že posouzení dopadu předkupního práva na tyto pozemky podléhalo doplňujícímu korekčnímu pravidlu upravenému v § 3056 odst. 2 o. z.
21. Korekční pravidlo obsažené v § 3056 odst. 2 o. z. míří typově na případy, kdy existuje nepoměr mezi celkovou velikostí pozemku, na kterém se nachází stavba, a stavbou samotnou. Vlastníkovi pozemku, kterého omezuje předkupní právo, se zde poskytuje ochrana tím, že i při realizaci předkupního práva mu zůstane zachováno vlastnické právo k části pozemku předkupním právem zatíženému (srov. Komentář k občanskému zákoníku: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 1606: M. Králík, J. Spáčil).
22. Podle § 3056 odst. 2 o. z. předkupní právo k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, nevzniká při splnění základního předpokladu, že lze část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání. V takovém případě se vztahuje předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Jde o to, aby jenom z titulu předkupního práva neměl vlastník stavby nárok na nabytí vlastnického práva k pozemku, který svou rozlohou zjevně překračuje potřebu vlastníka stavby z hlediska jejího užívání či požívání.
23. V případě aplikace § 3056 odst. 2 o. z. má vzniknout mezi stavbou a pozemkem funkční celek, který umožní jejich rozumné využití a současně zachová vlastnické právo k části pozemku jeho dosavadnímu vlastníkovi (srov. citovaný komentář s. 1607).
24. V zásadě půjde o to, že oddělená část pozemku nemusí kopírovat půdorys stavby, ale může zahrnovat i širší část, tj. přiměřené rozšíření pro funkční využití stavby. Předkupní právo sice omezuje vlastníka pozemku, nicméně v těchto případech není namístě zcela restriktivní přístup, protože jde o zúžení předkupního práva k celku. Na druhé straně však stojí korektiv spočívající v tom, že vymezení oddělitelné části pozemku nesmí podstatně ztížit užívání a požívání pozemku se stavbou.
25. Při úvaze o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku, bude třeba vycházet především z charakteru a povahy stavby, způsobu jejího řádného využití, požadavku na zajištění přístupu ke stavbě, požadavku na údržbu stavby a hospodaření s ní, ekonomického využití apod. Byť to přímo z textu zákona nevyplývá, měl by soud přihlédnout také k tomu, aby po oddělení zbylá část nepředstavovala pro vlastníka pozemku znehodnocenou část vlastnictví. Jiná bude úvaha soudu o funkční vazbě stavby a pozemku u rodinného domu, rekreační chaty, průmyslového areálu apod.
26. K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že smyslem předkupního práva je dosažení tzv. superficiální zásady, proto je třeba zvažovat tento cíl na straně jedné a zásah do práva vlastníka pozemku na straně druhé. Jde o to zachovat poměr mezi oběma chráněnými zájmy řešením, které bude splňovat parametry rozumného uspořádání právních poměrů mezi účastníky.
27. Předpoklady pro posouzení rozsahu předkupního práva upravené v § 3056 odst. 2 o. z. představují obecné nároky na uplatnění předkupního práva. Soud při rozhodování o předkupním právu, resp. jeho rozsahu, není vázán žalobou potud, v jakém konkrétním rozsahu se bude žalobce domáhat realizace předkupního práva k části pozemku, neboť jde o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Půjde tedy o rozhodnutí odvíjející se od individuální situace, jež bude záležet na úvaze soudu, kterou bude možné v dovolacím řízení zpochybnit pouze tehdy, bude-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2804/2019).
28. Požadavku zjevné přiměřenosti pak musí odpovídat úvaha o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku způsobem, aby stavba a pozemkem tvořily funkční celek, který umožní jejich rozumné využití. Úvaha bude vždy vycházet z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Každý případ může být jedinečný, a aby soud přijal rozhodnutí, které lze považovat za „spravedlivé“, musí vždy přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem. Současně ale musí společně se zvažováním cíle, jímž je dosažení superficiální zásady na straně jedné, vždy zvážit i zásah do práv vlastníka pozemku na straně druhé a zachovat tak poměr mezi oběma chráněnými zájmy. Rozhodnutí ve věci tak bude v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
29. V nyní posuzované věci zohlednil odvolací soud všechny podstatné okolnosti. Zjistil, že předmětné pozemky (dříve jediný pozemek ve zjednodušené evidenci PK XY) se nacházejí v zemědělském areálu, na pozemcích žalované parc. č. XY a XY jsou stavby skladu a vepřína ve vlastnictví žalobců, na které bezprostředně navazují pozemky žalované parc. č. XY, XY a XY, které jsou z obou stran obklopeny pozemky ve vlastnictví žalobců. S ohledem na charakter staveb shledal, že převážná část okolních pozemků parc. č. XY, XY a XY slouží jako přístupová cesta k budovám ve vlastnictví žalobců nebo jako manipulační plocha pro zemědělskou techniku a nákladní vozidla. Při zvažování, jak velká část okolních pozemků parc. č. XY, XY a XY je nezbytná pro řádný výkon vlastnického práva žalobců k jejich stavbám, zohlednil, že pozemek parc. č. XY se nachází mezi budovou skladu a vepřína a k vjezdu motorových vozidel a manipulaci před vraty by nebyly nezbytné pouze malé části tohoto pozemku o výměrách v řádech několika m2, a že případný přístup žalované k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY by vyžadoval vybudování nového přístupu, který by ovšem vedl opět jen k malé, s ohledem na okolní pozemky, nepodstatné a hospodářsky nevýznamné části pozemku, kterou by bylo možné shledat jako nikoli nezbytnou pro výkon vlastnického práva žalobců ke stavbě. Nepřisvědčil námitkám žalované, že jsou pro ni okolní pozemky nezbytné ať již k přejezdu, či oboustranné obslužnosti silážních jam v jejím vlastnictví. Objasnil, že přejezd přes pozemek XY mezi budovou skladu a mezi budovou vepřína není pro žalovanou nezbytný, a že i za stávající situace si žalovaná zajišťuje přístup k silážní jámě přes pozemky ve vlastnictví žalobců, a i při zachování vlastnictví by žalovaná nemohla silážní jámy bez možnosti užívání pozemků žalobců parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY zemědělskou technikou a nákladními vozy řádně užívat. Přestože tedy otázku nezbytnosti užívání pozemků primárně vztáhl ke stavbám ve vlastnictví žalobců, zabýval se s ohledem na shora uvedené i potřebami a oprávněnými zájmy žalované jako vlastnice předmětných pozemků.
30. S ohledem na to nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že okolní nezastavěné pozemky parc. č. XY, XY a XY slouží z velké části k funkčnímu využití staveb žalobců, a že „oddělení“ zastavěných pozemků parc. č. XY a XY by vedlo k „rozdrobení pozemků na malé části“, které by již nebyly hospodářsky nijak využitelné, ani přístupné. „Oddělitelnost“ zastavěných pozemků hodnotil odvolací soud správně s ohledem na jejich původní sounáležitost s pozemky nezastavěnými v jediném pozemku ve zjednodušené evidenci PK XY, který byl jako celek předmětem zákonného předkupního práva podle § 3056 odst. 2 o. z.
31. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání žalobkyně tudíž neshledal v rozsahu první dovolací námitky důvodným, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
32. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku platnosti jednání žalobců – uplatnění jejich nároků z předkupního práva - pro rozpor s dobrými mravy.
33. Protože k porušení předkupního práva žalobců došlo po 1. 1. 2014, je třeba otázku uplatnění předkupního práva v podobě práva „retraktu“ posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to především v režimu § 8 o. z. a zde zakotveného zákazu zjevného zneužití práva.
34. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
35. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 a ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1280/2021).
36. Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015); tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
37. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, se podává, že jestliže spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci, šlo v tomto konkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu s dobrými mravy.
38. Na uvedené rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, když aproboval závěr odvolacího soudu, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku.
39. Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi (k tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6). Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.
40. K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho, že „právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého předkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno, posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní ochrana takovému požadavku nebyla namístě“ [srovnej HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123, marg. č. 15].
41. Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy,je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015].
42. V posuzované věci dovolatelka především namítala, že žalobci uplatnili předkupní právo (v tomto případě právo retraktu) až po dlouhé době. Rovněž tvrdila, že ačkoliv žalobci věděli o nerespektování předkupního práva již v den uzavření kupní smlouvy, považovali žalovanou za vlastnici předmětných pozemků a vedli s ní jednání ohledně jejich případné směny. Jednání však byla z jejich strany zmařena a žalobci se poté obrátili na soud s uplatněním práva retraktu. V takovém jednání spatřuje rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud přitom neshledal, že by uzavření směnné smlouvy zmařilo pouze jednání žalobců. Zjistil, že žalobce a) měl sice za úkol obstarat geodeta k vytýčení částí pozemků, jež měly být směněny, mezi účastníky však chyběla dohoda o tom, které pozemky a v jakém rozsahu budou předmětem směny, i o tom, kdo ponese náklady na jejich vytýčení. Za této situace uzavřel, že nebylo možné přistoupit k vypracování geometrických plánů.
43. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že samotná skutečnost, že se žalobci domáhali požadavku na nahrazení projevu vůle žalovaného až delší dobu po uzavření kupní smlouvy (po téměř třech letech), nepředstavuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jež nepožívá právní ochrany, nepovažuje dovolací soud v poměrech projednávané věci takovou úvahu za zjevně nepřiměřenou. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při posouzení otázky zjevného zneužití práva ze strany žalobců neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání pro posouzení této otázky není přípustné (§ 237 o. s. ř.)
44. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům žádné náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), podle obsahu spisu nevznikly.
Autor: -mha-