// Profipravo.cz / Vlastnické právo 02.01.2024
Žaloba na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z.
Žalobě na odstranění stromů opírající se o § 1017 odst. 1 o. z. lze vyhovět, jen jsou-li splněny obě podmínky tam uvedené, tedy stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice a žalobce má pro jejich odstranění rozumný důvod.
Zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet při posouzení, zda jsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů. Soud může v rámci komplexního hodnocení věci přihlédnout kupř. k možnosti imisí a jejich závažnosti, k významu stromů pro účastníky a životní prostředí a vzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Není důvod vykládat pojem „místní zvyklosti“ v § 1017 odst. 1 o. z. jinak než pojem „místní poměry“ v § 1013 odst. 1 o. z. „Místními zvyklostmi“ (§ 1017 odst. 1 o. z.) jsou tak zvyklosti jak místní (které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách, tj. například zda jde o město nebo vesnici, s přihlédnutím k obvyklému způsobu užívání podobných pozemků). Posouzení této otázky je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Přichází-li do úvahy jiné řešení bránící nepříznivým důsledkům stromu, vysazeného v těsné blízkosti společné hranice, na sousední pozemek než jeho skácení, je mu třeba – dovolují-li to individuální okolnosti věci – dát přednost.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1035/2023, ze dne 26. 9. 2023
Dotčené předpisy: § 1017 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 51 C 188/2017-795, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 4. 2022, č. j. 51 C 188/2017-830, a opravného usnesení ze dne 13. 5. 2022, č. j. 51 C 188/2017-863, výrokem I uložil žalované povinnost odstranit stromy druhu cypřišovec Leylandův (Cypressocyparis Leylandii), které byly vysazeny žalovanou ve vzdálenosti menší než 3 m od společné hranice s pozemky žalobce par. č. XY a XY (zapsaných na listu vlastnictví XY), na pozemku žalované par. č. XY (zapsaných na listu vlastnictví XY), katastrální území XY, obec XY. Výrokem II zamítl žalobu na odstranění stromů druhu zerav západní (Thuja occidentalis), které byly vysazeny žalovanou ve vzdálenosti menší než tři metry od společné hranice s pozemky žalobce par. č. XY, XY, na pozemku žalované par. č. XY. Výrokem III zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované, aby se zdržela vnikání imisí vody a vlhkosti způsobené zálivkou rostlin z pozemku žalované par. č. XY na pozemek žalobce par. č. XY. Výrokem IV zamítl žalobu o zaplacení 80 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení z částky 80 000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení. Výroky V až VII poté rozhodl o nákladech řízení a výrokem VIII o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 91 Co 205/2022-911, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované odstranit stromy druhu cypřišovec Leylandův. Výrokem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, ve výrocích III, IV a VIII. Výrokem III pak změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, ve výrocích VI a VII ohledně nákladů řízení. Výrokem IV pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ve věci šlo o objektivní kumulaci nároků; žalobce se domáhal jednak odstranění stromů, vysázených v těsné blízkosti společné hranice, podle § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“); o tomto nároku rozhodl odvolací soud ve výroku pod bodem I. Uplatnil též právo na ochranu proti imisím (§ 1013 odst. 1 o. z.) vnikáním zálivkové vody na jeho pozemek (bod II rozsudku odvolacího soudu).
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění, která odvolací soud převzal: Sporná živá stěna na hranici předmětných pozemků je tvořena 15 stromy druhu cypřišovec Leylandův, kterou doplňuje ve střední části liniová výsadba 5 starších stromů druhu zerav západní, stáří cca 40 let (na ty § 1017 odst. 1 o. z. nedopadá). Žalovaná provádí každoroční pravidelnou údržbu spočívající v bočním řezu, aby větve stromů nezasahovaly na sousední pozemek. Na podzim roku 2018 byl proveden i odborný řez růstových vrcholů živé stěny, předtím, k dubnu 2018, však jejich růst nebyl usměrňován potřebným pravidelným, 2x ročně opakovaným střihem ve výšce a šířce. Žalobce má na svém pozemku nainstalovaný kamerový systém, který může snímat i nemovitosti žalované. Stromy, jež jsou součástí živé stěny, jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice pozemků (asi 70–105 cm). V době pořízení znaleckých posudků dosahovala výška stromů až 5 m. Cypřišovec Leylandův je stálezelená neopadavá jehličnatá dřevina, vyznačující se rychlým růstem a atraktivním vzhledem. Výška dospělého jedince je uváděna až 30 m.
Při místním šetření znalkyně Ing. Y. H. dne 16. 1. 2020 nebyl zjištěn opad jehličí v rozsahu, který by omezoval využití sousedního pozemku. Cypřišovce měly na straně přivrácené ke společné hranici pozemku zkrácené některé z bočních větví tak, aby nezasahovaly do zdi a drátěného plotu. Při místních šetřeních nebyl zjištěn žádný nebo jen velmi mírný přesah cypřišovců na pozemek strany žalující. Při šetření konaném dne 16. 1. 2020 byl zjištěn přesah bočních větví v koruně netvarovaných zeravů západních, a to ve výšce 385 cm, kde je přesah nad pozemek žalobce cca 30 cm a ve výšce 260 cm, kde je přesah cca 15 cm. Kořeny stromů vysazených na pozemku žalované (zeravy) a kořeny dřevin na pozemku žalobce se již nyní ovlivňují a budou i nadále ovlivňovat. V současné době se však se vzájemnou konkurencí kořenové systémy dřevin vyrovnávají dobře. Pronikání kořenů lze zabránit umístěním protikořenové zábrany. Co se týče zastínění sousedních pozemků, tak s ohledem na pohyb i sklon dopadajících paprsků slunce a polohu živé stěny i plotu se zelenou stínící tkaninou, byl zjištěn zřejmý postupující stín v průběhu dne, dopadající však větší měrou na pozemek žalované. Imise stíněním či opadem jehličí tak pro odstranění stromů nesvědčila.
V místě je obvyklá výsadba živých plotů ve vzdálenosti menší než 3 m od společné hranice pozemku, běžně ve vzdálenosti 1 m od hraničního oplocení, avšak výška těchto živých stěn dosahuje 2–2,5 m, výjimečně 3 m. V místě je obvyklé vysazovat živé stěny z jiných taxonů, které jsou vhodnější pro živé stěny ve vilové čtvrti, jako je např. zerav západní či tis červený. Již v roce 2020 při zpracování znaleckého posudku Ing. H. se výška stromů pohybovala okolo 5 m. V takové výšce již prakticky není možná jejich údržba bez součinnosti žalobce.
K tomu soud prvního stupně uvedl, že rozumný důvod pro odstranění stromů druhu cypřišovec Leylandův je tak dán zejména jako prevence vzniku možných škod do budoucna, přestože momentálně žádné naznačené problémy v zásadní míře nezpůsobuje. Efektu živé pohledové clony mezi sousedními parcelami lze dosáhnout i jinými dřevinami, které nebudou dosahovat v budoucnu takového růstu a vzrůstu.
Odvolací soud však rozumný důvod pro odstranění stromů neshledal. Uvedl, že cypřišovec Leylandův je stálezelená neopadavá jehličnatá dřevina (opad jehličí v rozsahu, který by omezoval využití pozemku žalobce, nebyl při místním šetření zjištěn), a že stromy z hlediska stínu omezují především pozemek žalované. Větve stromů do plotu žalobce nezasahují. Nehrozí ani rozboření zdi žalobce na společné hranici pozemků kořenovým systémem těchto stromů. Kořeny jsou v hloubce cca 25 cm pod povrchem, tedy výrazně níže než kořeny stromů zerav západní, které jsou vysazeny na pozemku žalobce. Kořeny těchto stromů se vzájemně ovlivňují, avšak co se týká pevných překážek, kořen „jde“ jen tam, kam může bez potíží, podél pevné překážky se většinou stočí a postupuje vedle ní. Neexistuje tedy hrozba zboření či vážného narušení zdi žalobce kořenovým systémem stromů cypřišovec Leylandův. V posuzovaném případě je podle znalců mírnějším opatřením než odstranění stromů instalace kořenové bariéry, která může zabránit jakýmkoliv případným vlivům na pozemku žalobce, ale i na pozemku žalované, na který též prorůstají kořeny stromů z pozemku žalobce.
Souvislost mezi zaléváním rostlin na pozemku žalované a zavlháním žalobcovy garáže soudy nezjistily, proto návrh na ochranu proti imisi zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel uvádí: „Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se v rámci aplikace ustanovení § 1017 odst. 1 občanského zákoníku na posuzovaný případ zabývaly výkladem dvou klíčových právních termínů, a to termínu rozumný důvod a termínu místní zvyklosti. Podle žalobci dostupné judikatury dovolacího soudu přitom právní posouzení předestřených hmotněprávních otázek nebylo dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno, jak vyžaduje ustanovení § 237 o. s. ř. pro přípustnost tohoto dovolání co do výroku I. napadeného rozhodnutí.“
Uvedené pak rozvádí takto: „Přípustnost dovolání ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí žalobce dovozuje z toho, že následující hmotněprávní otázky ohledně výkladu ustanovení § 1017 občanského zákoníku nebyly dosud vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu:
A) Je při posuzování místních zvyklostí podle ustanovení § 1017 občanského zákoníku nutné rozlišit stromy, které jsou vysázeny jako živý plot a tvoří souvislou stěnu, od stromů, které jsou vysázeny individuálně (samostatně)?
B) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017 občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že žalovaná k pěstebním úpravám těchto stromů bude potřebovat získat pravidelný přístup na pozemky žalobce anebo tyto pozemky přechodně užívat?
C) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017 občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že takové stromy mohou v budoucnu negativně působit na pozemky žalobce při společné hranici?
D) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017 občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že takové stromy stíní anebo mohou v budoucnu stínit na pozemky žalobce v nepřiměřeném rozsahu?
E) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017 občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že žalovaná neprovádí přiměřené a rozumné pěstební úpravy těchto stromů, zejména jejich pravidelné zkracování, tak, aby minimalizovala negativní důsledky existence těchto stromů v těsné blízkosti společné hranice?“
Jednotlivé otázky pak žalobce doplňuje takto:
Ad A): Soud prvního stupně správně při zjišťování místních zvyklostí rozlišil kategorii stromů, které jako živý plot tvoří souvislou stěnu, od kategorie individuálně (samostatně) vysázených stromů. Pro každou z těchto kategorií určil jiné místní zvyklosti, jak implicitně plyne z rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se ovšem s výkladem soudu prvního stupně neztotožnil, když v bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na revizní posudek a konstatoval, že z místních zvyklostí naopak plyne, že v dané lokalitě jsou obvyklé stromy dorůstající výšky přes 3 metry, které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice sousedních pozemků.
Žalobce s právním názorem odvolacího soudu zásadně nesouhlasí, když má za to, že v rámci určování místních zvyklostí podle ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. nelze ke všem stromům vysázeným v těsné blízkosti společné hranice sousedních pozemků přistupovat paušálně, ale je nutné určit zvláštní místní zvyklosti pro individuálně (samostatně) vysázené stromy a zvláštní místní zvyklosti pro účelově vysázené stromy tak, aby tvořily živý plot jako souvislou stěnu, a to primárně z důvodu, že obě kategorie plní odlišné funkce a jinak (negativně) působí na pozemky sousedního vlastníka.
Ad B): Žalobce konstatuje, že rozumný důvod ve smyslu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. představuje skutečnost, že k pěstebním úpravám stromů vysázených v rozporu se zákonem v těsné blízkosti společné hranice bude muset žalovaná podle zjištění v soudním řízení získat přístup na pozemky žalobce anebo tyto přechodně užít, a to zejména pro aktivní vstup za účelem zastřižení stromů a úklidu odstřižených větví, čímž bude nedůvodně a nepřiměřeně zasaženo do vlastnického práva žalobce.
Odvolací soud proto pochybil, když tuto skutkovou okolnost neposoudil jako rozumný důvod ve smyslu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z.
Ad C): Žalobce má v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021) za to, že žaloba podle ustanovení § 1017 o. z. má preventivní charakter. Žalobce proto v řízení nemusí prokázat, že mu v důsledku stromů vysázených v těsné blízkosti společné hranice vznikla újma, anebo že mu vznik takové újmy bezprostředně hrozí, ale postačí, pokud žalobce prokáže, že vznik újmy nelze do budoucna vyloučit.
V řízení bylo prokázáno, že kořenové systémy stromů, vysázených žalovanou při společné hranici, již nyní přesahují na pozemky žalobce a poměry tam ovlivňují a ovlivňovat v budoucnu budou a dále, že znalkyně Ing. H. ve shodě se zbývajícími znalci doporučila instalaci kořenové zábrany. Žalovaná však ani do dnešního dne, přesto, že jsou jí závěry znalkyně známé, žádnou takovou kořenovou zábranu na své náklady na svém pozemku při společné hranici nevybudovala, ačkoli v rozporu s ustanovením § 1017 o. z. vysázela stromy v těsné blízkosti společné hranice. Na žalobci přitom nelze spravedlivě požadovat, aby takovou kořenovou zábranu vybudoval na své náklady a na svých pozemcích, když na rozdíl od žalované nejednal v rozporu s ustanovením § 1017 o. z.
Ad D): Živý plot vysázený žalovanou v těsné blízkosti společné hranice vrhá na pozemky žalobce větší stín a po delší denní dobu, než je v dané lokalitě obvyklé. Pokud by živý plot vysadila ve vzdálenosti přes 3 metry od společné hranice, byly by důsledky stínění pozemků žalobce menší a pro danou lokalitu obvyklé. V této souvislosti nelze srovnávat individuálně (samostatně) vysázené stromy a živé ploty tvořící souvislou stěnu. Individuálně (samostatně) vysázený strom totiž nevrhá souvislý stín. Poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že je živým plotem zastíněn více pozemek žalované, je irelevantní, neboť existence rozumného důvodu je určující z pohledu žalobce (a nikoli jiného subjektu ani objektu). Rozumným důvodem podle ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. je rovněž skutečnost, že stromy tvořící živý plot vrhají na pozemky žalobce při společné hranici stín v rozsahu nepřiměřeném v dané lokalitě obvyklým poměrům. Podle žalobce je přitom irelevantní, zda stromy vrhají větší stín na pozemek žalobce, či na pozemek žalované, když v důsledku výšky a délky živého plotu je samotná velikost stínu na pozemcích žalobce zjevně nepřiměřená v dané lokalitě obvyklým poměrům.
Ad E): V důsledku absence pěstebních úprav žalovaná zapříčinila, že vrcholové partie živé stěny ze stromů druhu cypřišovec Leylandův přesahují 5 m, ačkoli je v dané lokalitě obvyklá výška živých plotů o nejméně 2–2,5 m nižší, a její kořenový systém prorůstá na pozemky žalobce a ovlivňuje tam poměry. Žalovaná v celém průběhu řízení neprojevila žádnou snahu o minimalizaci negativních důsledků existence živého plotu při společné hranici na žalobce. Naopak lze očekávat, že žalovaná nechá živý plot dále vzrůst. Žalobce je tak nucen strpět odpad z pěstebních úprav živé stěny, její stínění, absenci kořenové zábrany a prorůstání jejího kořenového systému na pozemky žalobce, jakož i další negativní důsledky, které jsou spojeny s tím, že žalovaná neudržuje živou stěnu v přiměřených rozměrech tak, aby minimalizovala negativní důsledky její existence v těsné blízkosti společné hranice na vlastnické právo žalobce k sousedním pozemkům.
Dovolatel též napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, týkající se žaloby na ochranu proti imisi způsobené vodou pronikající na jeho pozemek z pozemku žalované; tvrdí, že při dokazování znaleckými posudky postupoval odvolací soud i soud prvního stupně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu viz níže).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání (na které pak žalobce reagoval replikou) tvrdí, že otázku pod bodem A) vyřešil odvolací soud správně, ostatní otázky jsou ve skutečnosti „zastřené skutkové otázky“. V dovolání proti výroku pod bodem II napadeného rozsudku není řádně vymezena přípustnost dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
K dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu:
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Přípustnost dovolání je založena tím, že otázka, jak vyložit pojmy „rozumný důvod“ a „místní zvyklosti“, obsažené v § 1017 odst. 1 o. z., v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (§ 1017 odst. 1 o. z.).
Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (§ 1017 odst. 2 o. z.).
K otázce vztahu žaloby na zdržení se imisí a žaloby na odstranění stromů:
K otázce vztahu imisí a žaloby na odstranění stromů dovolací soud již uvedl: „Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, podle důvodové zprávy může jít o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021).
Z obecné zkušenosti je známo, že stromy, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry (anebo i v této vzdálenosti) od sousedního pozemku, mohou v budoucnu negativně působit na sousední pozemek jak podrosty a převisy, tak i stíněním. Přesto zákon umožňuje i takové stromy vysázet, plyne-li to z místních zvyklostí anebo jde-li o rozhradu; žaloba na jejich odstranění bude zamítnuta i tehdy, nemá-li žalobce pro odstranění „rozumný důvod“. Pro odstranění stromů tedy nestačí, že rostou v těsné blízkosti společné hranice. Významné pro úvahu o rozumném důvodu pro odstranění stromů tedy mohou být jen vážnější důsledky pro sousední pozemek, tedy imise relevantní i podle § 1013 odst. 1 o. z., zejména pokud jim nelze zabránit jinak. Je totiž třeba vzít do úvahy, že stromy jsou součástí přírody, která je chráněna i v Listině základních práv a svobod (viz čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1). Lze-li nežádoucím důsledkům výsadby na sousední pozemek zabránit jinak než odstraněním (uřezáním) stromů, je tomu zpravidla třeba dát přednost. Bude-li soud o žalobě rozhodovat v době, kdy bude ještě přicházet do úvahy přesazení stromů, bude pozice žalobce výhodnější, než pokud bude s žalobou otálet a podá ji až v době, kdy přesazení již nebude možné; pak bude třeba vzít do úvahy možnost zabránit imisím jinak než odstraněním stromu a také důvod, proč žaloba nebyla podána v době, kdy přesazení stromu bylo ještě možné.
K živému plotu a rozhradě:
Dovolatel nijak nenapadá (ostatně jemu příznivý) závěr o tom, že živý plot mezi pozemky netvoří rozhradu, a proto se touto otázkou nemohl dovolací soud zabývat. Jen na okraj se tak uvádí, že závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, o který opřel soud prvního stupně názor o tom, že o rozhradu v této věci nešlo, byl vysloven jen jako „obiter dictum“, týkal se jen konkrétní věci a nebyl důvodem pro meritorní rozhodnutí; to, že pozemky od sebe dělí umělý i živý plot, tedy ještě neznamená, že jen jeden z těchto objektů tvoří rozhradu; rozhrada může být podle okolností věci tvořena i kombinací zeleně a plotu. Ostatně může jít i o tzv. dvojitou rozhradu (§ 1025 o. z.).
K pojmu „místní zvyklosti“:
Podmínkami pro vyhovění žalobě na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. je, že stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice pozemků (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé) a současně má žalobce pro žádost o odstranění stromů rozumný důvod. „Těsnou blízkost“ vymezuje zákon tak, že „platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m“, pokud ovšem neplyne z místních zvyklostí něco jiného.
I přes odlišnou formulaci zákonných ustanovení nevidí dovolací soud důvod vykládat pojem „místní zvyklosti“ v § 1017 odst. 1 o. z. jinak, než pojem „místní poměry“ v § 1013 odst. 1 o. z. Jde tu tedy o zvyklosti jak místní (které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách). Je třeba zvážit, jaká zvyklost je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití). Posouzení této otázky je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, publikovaný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Vztah „těsné blízkosti společné hranice“ a „rozumného důvodu“:
Žalobě opírající se o § 1017 odst. 1 o. z. lze vyhovět, jen jsou-li splněny obě podmínky tam uvedené, tedy stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice a žalobce má pro jejich odstranění rozumný důvod.
Nemá-li žalobce „rozumný důvod“ žádat odstranění stromů, je otázka, zda jsou stromy vysázeny v těsné blízkosti společné hranice pozemků (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé), nevýznamná; stejně tak v případě, že stromy nejsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice, nemůže žalobce požadovat odstranění stromů podle uvedeného ustanovení, ani když má k tomu „rozumný důvod“.
Nicméně – bez důsledků pro rozhodnutí v této věci – i to, že stromy tvoří živý plot, by měl soud vzít do úvahy při zvažování věci, byť nemusí jít o skutečnost rozhodující a ostatně ani nutně svědčící pro odstranění stromů. Navíc bude-li v těsné blízkosti hranice pozemků vysázen ze stromů živý plot, půjde zpravidla o rozhradu, a uplatní se tak výluka uvedená v § 1017 odst. 2 o. z.
K rozumným důvodům pro odstranění stromů:
Obecně je třeba k otázkám, které dovolatel klade pod body B) až E) dovolání, uvést: Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet. Soud může přihlédnout kupř. k imisím a jejich závažnosti, k významu stromů pro účastníky a obecně pro životní prostředí a vzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Tu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
V řízení o odstranění stromu podle § 1017 odst. 1 o. z. mohou být dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit existenci podmínek pro odstranění nebo pro zachování stromu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud tak shrnuje a uzavírá:
Zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet při posouzení, zda jsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů. Soud může v rámci komplexního hodnocení věci přihlédnout kupř. k možnosti imisí a jejich závažnosti, k významu stromů pro účastníky a životní prostředí a vzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
„Místními zvyklostmi“ (§ 1017 odst. 1 o. z.) jsou zvyklosti jak místní (které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách, tj. například zda jde o město nebo vesnici, s přihlédnutím k obvyklému způsobu užívání podobných pozemků). Posouzení této otázky je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Přichází-li do úvahy jiné řešení bránící nepříznivým důsledkům stromu, vysazeného v těsné blízkosti společné hranice, na sousední pozemek než jeho skácení, je mu třeba – dovolují-li to individuální okolnosti věci – dát přednost.
Posouzení dovolání žalobce:
V této věci žalobce tvrdí, že ta či ona skutečnost zakládá „rozumný důvod“ pro odstranění stromů; věc je však třeba posoudit v komplexu jednotlivých skutečností. Rozumným důvodem je nepochybně potenciální výška stromů, kvůli které lze očekávat vyšší imise způsobené prorůstáním kořenů na sousední pozemek; jiné imise zatím nebyly zjištěny a ani nebylo učiněno skutkové zjištění, že by do budoucna vážně hrozily. Proti zachování stromů může být i to, že již ve výšce 5 m se údržba stromů neobejde bez součinnosti žalobce.
Proti odstranění však svědčí obecně objektivní význam zeleně i živého plotu pro vlastníky sousedních pozemků, ochrana žalované proti snímání dění na jejím pozemku kamerou, dále to, že žalovaná provádí průběžnou údržbu stromů včetně jejich zkracování; jediné imise pocházejí z podrostů, a těm lze zabránit, jak uvedl odvolací soud, instalací kořenové bariéry, „která může zabránit jakýmkoliv případným vlivům na pozemku žalobce, ale i na pozemku žalované, na který též prorůstají kořeny stromů z pozemku žalobce“. Je skutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu nenařídilo (ani nemohlo) instalaci takové bariéry, ani nemůže zaručit, že žalovaná bude i do budoucna provádět údržbu stromů (živého plotu z nich zřízeného) tak, aby k převisům nedocházelo. Nicméně v případě, že by se v důsledku dalšího růstu stromů, případně i v souvislosti se zanedbáním potřebné údržby, zásadně změnily poměry (nastal by v podstatných rysech jiný skutkový stav, než ze kterého odvolací soud vycházel), mohl by se žalobce opět domáhat jejich odstranění (skutkový základ žaloby by se při zachování žalobního návrhu změnil). Tato skutečnost by měla žalovanou motivovat k realizaci potřebných opatření.
I když jde tedy o hraniční případ, dospívá dovolací soud k závěru, že úvaha odvolacího soudu o nedostatku „rozumného důvodu“ k odstranění stromů není zjevně nepřiměřená. Dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit a nahradit vlastní úvahou; dovolání není důvodné.
K jednotlivým dovolacím důvodům se uvádí:
Ad A): Protože odvolací soud vyšel z toho, že žalobce rozumný důvod žádat odstranění stromů nemá, a dovolací soud jeho úvahu nezpochybnil, nemá řešení otázky položené dovolatelem pod bodem A) vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. I kdyby totiž šlo o stromy vysazené v těsné blízkosti pozemků ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé, pro nedostatek „rozumného důvodu“ by nebylo možné žalobě vyhovět.
Ad B): To, že žalovaná bude k údržbě stromů potřebovat přístup přes pozemek žalobce, je jednou z okolností, kterou by měl soud vzít do úvahy, nejde však o okolnost vyžadující jednoznačně odstranění stromů.
Ad D) a E): Podle zjištění soudu prvního stupně „imise stíněním či opadem jehličí tak pro odstranění stromů nesvědčila“; soud vycházel z toho, že pozemek žalobce je zastíněn jen zčásti; z hlediska stínu stromy omezují především pozemek žalované, nikoliv žalobce. Nicméně i na ten při jejich vzrůstu stíní. „Co se týče otázky zastínění sousedních pozemků, tak s ohledem na pohyb i sklon dopadajících paprsků slunce a polohu živé stěny i plotu se zelenou stínící tkaninou, byl zjištěn zřejmý postupující stín v průběhu dne, dopadající však větší měrou na pozemek žalované. Předmětná živá stěna je totiž orientována ve směru k pozemku žalobce směrem severovýchod“. Soudy však neučinily závěr, že by stínění bylo v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně by omezovalo obvyklé užívání pozemku. Pokud se tak v budoucnosti snad např. v důsledku zanedbání údržby stane, bude se žalobce moci domáhat ochrany proti imisím, resp. podle okolností věci i odstranění stromů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I výroku je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
K přípustnosti dovolání proti bodu II výroku napadeného rozsudku:
Dovolatel dále opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že při dokazování znaleckými posudky se odvolací soud, potažmo již soud prvního stupně, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně zejména od rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněného pod č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, dále rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přijala následující závěr: „Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.“
K tomu žalobce dodává: „Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud proto měly na jedné straně k dispozici znalecký posudek Ing. B., který nebyl schopen příčinu vnikání vody a vlhkosti určit, a na druhé straně znalecký posudek Ing. B. a znalecký posudek Ing. P., oba podpořené výpovědí Č., jako dalšího odborníka, že příčinou vnikání vody a vlhkosti je zalévání vegetace žalovanou u stěny garáže. Soud prvního stupně a také odvolací soud se ztotožnily pouze se závěry Ing. B., přestože tyto závěry byly v rozporu s dvěma dalšími znaleckými posudky (Ing. B. a Ing. P.) a zároveň výslechem Č., jako dalšího odborníka. Rozpory mezi těmito odbornými závěry nebyly vysvětleny ani při výslechu znalců, když především Ing. P. setrvala na svých odborných závěrech.“
K tomu dovolací soud uvádí: Hodnocení znaleckých posudků podléhá – stejně jako hodnocení ostatních důkazů – zásadě volného hodnocení důkazů a pro každý případ nelze stanovit stejný postup. Otázku, zda a nakolik se znalecké posudky liší a zda tuto odlišnost nelze odstranit v rámci hodnocení důkazů, musí zvážit soud; ne každý rozdíl musí vést nutně k dalšímu dokazování. K tomu opakovaně dovolací soud (např. v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007) vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku.
V dané věci totiž soud prvního stupně k odstranění rozporů provedl – v souladu s judikaturou, na kterou dovolatel poukazuje – výslechy obou znalců, jak Ing. M. P., tak znalce Ing. L. B. K tomu odvolací soud konstatoval, že při zjišťování příčin zavlhání stěny garáže vycházel každý ze znalců z jiných skutkových okolností. „Soudu I. stupně nelze vytknout, že při hodnocení přiměřenosti zálivky rostlin žalovanou nepřihlédl k závěrům znalkyně Ing. M. P. či k výslechu svědka V. Č., neboť z těchto důkazů se nepodává, že by žalovaná prováděla zálivku rostlin excesivně, jak se snaží naznačit žalobce. Znalkyně ani svědek nebyli přítomni zalévání rostlin žalovanou, nemohli proto ani uvést (a také neuvedli), že žalovaná zalévá rostliny tak, že stříká vodu hadicí na zeď garáže. Uvedli pouze, že při zalévání rostlin u zdi může dojít k postříkání zdi, což je obecně známá skutečnost, která však o způsobu zalévání rostlin žalovanou nic nevypovídá“ (bod 33 odůvodnění). „Soud I. stupně nepochybil, když se při hodnocení příčin vlhkosti stěn garáže žalobce přiklonil k závěrům znalce Ing. L. B., a nikoliv k závěrům znalkyně Ing. M. P. Znalkyně Ing. P. se totiž zaměřila pouze na jednu stěnu garáže (tvořící hranici mezi pozemky účastníků), aniž by vysvětlila, z jakého důvodu se vlhkost vyskytuje i v jiných částech garáže, u jejichž stěn se žádné záhony s květinami nenachází. Na svém původním závěru obsaženém ve znaleckém posudku, tedy že hlavní příčinou vlhkosti garáže je zalévání záhonů, již při svém výslechu před soudem I. stupně nesetrvala, když připustila, že nelze rozlišit, zda vlhkost vzlíná maltou překrývající hydroizolační pás, nebo zda se jedná o vzlínání zemní vlhkosti, nebo vlhkosti způsobené zaléváním. Naopak znalec Ing. B. na svých závěrech obsažených ve znaleckém posudku setrval, před soudem I. stupně je přesvědčivě obhájil a také odvolacímu soudu se jeví jako logické a objektivní“ (bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Za této situace nelze považovat odlišnosti ve znaleckých posudcích za nevypořádané; není tu nic, co by jednoznačně zakládalo povinnost soudu nařídit provedení dalšího (revizního) znaleckého posudku o příčinách zavlhání garáže. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu není dán, dovolání v této části není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Autor: -mha-