// Profipravo.cz / Vlastnické právo 14.02.2023
Běžný obchodní styk ve smyslu § 1109 písm. b) o. z.
Charakter běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 1109 písm. b) o. z. není vyloučen ani tehdy, je-li kupní smlouva uzavřena za užití interního informačního systému, do nějž má přístup pouze importér vozidel a jednotlivá spolupracující autodealerství. Takovýto způsob uzavření kupní smlouvy se však může odrazit v investigativní činnosti, jejíž vynaložení by bylo od nabyvatele vyžadováno pro zachování jeho dobré víry.
Posuzování toho, zda k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci. K výkladu pojmu běžný obchodní styk lze podpůrně poukázat na to, jak jej provedl Nejvyšší soud ve vztahu k ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák. (byť upravujícímu zcela odlišnou situaci), a sice že závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3166/2021, ze dne 16. 9. 2022
Dotčené předpisy: § 1109 písm. b) o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované vydání motorového vozidla Transit Van V363 L3 TREND 350 a in eventum zaplacení 725 480 Kč, neboť žalovaná v době vyhlášení rozsudku nemusí disponovat předmětným vozidlem. Žalobu odůvodnila tím, že si u společnosti iAuto a.s. objednala a zaplatila předmětné vozidlo, po převzetí vozidla jej ještě ponechala u společnosti iAuto a.s. za účelem dovybavení vozidla. Následně jí bylo sděleno, že se vozidla zmocnil třetí subjekt, tedy žalovaná. Poté žalovaná uzavřela se společností iAuto a.s. kupní smlouvu, společnost iAuto a.s. však kupní cenu nezaplatila a žalovaná uplatnila zadržovací právo. Žalobkyně argumentovala, že jí náleží výlučné vlastnické právo k vozidlu, a že žalovaná se proto zmocnila vozidla neoprávněně. Neoprávněné je též zadržování vozidla, neboť žalovaná nemá žádnou pohledávku vůči žalobkyni. Žalobkyně uváděla, že jí není známo konkrétní právní jednání mezi žalovanou a iAuto a.s., a dovozovala, že šlo o smlouvu komisionářskou.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě sdělila, že předmětné vozidlo nabyla zaplacením kupní ceny ke dni 4. 9. 2018 jako autorizovaný prodejce vozidel značky FORD na základě kupní smlouvy ze dne 31. 8. 2018 uzavřené s oficiálním importérem vozidel FORD společností Ford Motor Company s.r.o. (dále též jen „FMC“). Žalovaná neměla důvod pochybovat o oprávnění importéra převést na ni vlastnictví předmětného vozidla. V dobré víře potom uzavřela kupní smlouvu s výhradu vlastnického práva s iAuto a.s., ta však nezaplatila kupní cenu, proto se žalovaná s iAuto a.s. domluvila, že žalovaná z důvodu ochrany svého vlastnického práva přemístí od iAuto a.s. k sobě a uplatnila zadržovací právo. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť ona je výlučným vlastníkem vozidla a nikdy vlastnictví nepozbyla.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 9 C 46/2018-257, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu dán. Soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně zaplatila vozidlo společnosti iAuto a.s. platbami ze dne 29. 6. 2018 a 23. 8. 2019. Žalobkyně předmětné vozidlo ponechala dne 27. 8. 2018 u iAuto a.s. za účelem instalace tabulek ARD a držáků na hasicí přístroje, žalobkyni nebyl předán technický průkaz, což jí iAuto a.s. odůvodňovala tím, že dochází ke změně jejího statusu z dealerství na autorizovaný servis. iAuto a.s. vozidlo zakoupilo od importéra FMC se sjednanou výhradou vlastnického práva. Jelikož iAuto a.s. vozidlo neuhradila, odstoupilo následně FMC od kupní smlouvy. Soud dále uvedl, že dne 31. 8. 2018 došlo k převodu vozidel mezi dealery iAuto a.s. a žalovanou (kupující), kdy bylo převedeno mimo jiné i dotčené vozidlo. Žalovaná uhradila kupní cenu společnosti FCE Credit, s.r.o. dne 4.9.2018 (byla sjednána výhrada vlastnického práva). Žalovaná vozidlo po zaplacení nepřevzala a nechala jej u společnosti iAuto a.s., aby vozidlo nabízela k prodeji. Dne 14. 9. 2018 uzavírá žalovaná s iAuto a.s. kupní smlouvu na předmětné vozidlo, protože však iAuto a.s. kupní cenu v termínu neuhradilo, nechala žalovaná koncem září či začátkem října 2018 předmětné vozidlo od iAuto a.s. odvézt do své dispozice a 25.1.2019 žalovaná od kupní smlouvy odstoupila. Soud z hlediska právního posouzení uzavřel, že kupní smlouva mezi žalobkyní a iAuto a.s. nabyla účinnosti dne 23. 8. 2019 úhradou kupní ceny. Shledal, že žalobkyně byla v dobré víře, když iAuto a.s. vystupovala jako autorizovaný dealer vozidel značky Ford, jednalo se o nové vozidlo, tudíž bylo v jistém smyslu pochopitelné zdržení s předáním technického průkazu. Dne 14. 9. 2018 žalovaná uzavírá na dotčené vozidlo kupní smlouvu se společností iAuto a.s., přičemž z emailu ze dne 14. 9. 2018 je evidentní, že žalovaná o společnosti žalobkyně věděla, že vozidlo bylo určené pro žalobkyni, o čemž svědčí předmět emailu. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že v době, kdy vozidlo stahovali od iAuto a.s., tak věděli, že konkrétním zákazníkem na dotčené vozidlo byla žalobkyně. Nicméně na základě emailu ze dne 14. 9. 2018 je evidentní, že o tom žalovaná věděla podstatně dříve. Žalovaná mohla nahlížet do systému iAuto a.s. a ověřit, která vozidla jsou tvz. skladová (bez zákazníka) a která tzv. zákaznická. Vzhledem k dlouhodobé obchodní spolupráci mezi žalovanou a společností iAuto a.s., byly žalované známy finanční problémy společnosti iAuto a.s. Je tedy s podivem, že za situace, kdy žalované byla poměrně detailně známa finanční situace společnosti iAuto a.s. s ní přesto uzavírá dne 14. 9. 2018 kupní smlouvu na dotčené vozidlo. I společnosti FMC byly známy problémy společnosti iAuto a.s., kdy zákazníci složili zálohy a vozidla jim vydána nebyla, přičemž se jednalo asi o 7-8 případů, což se FMC snažil řešit tím, že poskytl dotčeným zákazníkům slevy. V případě dotčeného vozidla však žalobkyně uhradila plnou kupní cenu a proto s ní FMC nejednal. Soud uzavřel, že je zapotřebí aplikovat § 1100 odst. 1 o.z. upravující postupný převod, protože žalobkyni ani žalované dotčené vozidlo nebylo předáno. Žalovaná se ho zmocnila poté, co iAuto a.s. neuhradila kupní cenu a žalovaná uplatnila zadržovací právo. Soud tudíž dovodil, že vlastníkem dotčeného vozidla byla žalobkyně, neboť kupní smlouva nabyla účinnosti již dne 23.8.2018, přičemž nebyla zpochybněna její dobrá víra. Naproti tomu kupní smlouva uzavřená s žalovanou nabyla účinnosti až 4.9.2018. I pro případ jiného právního názoru na otázku případného převzetí vozidla žalovanou je však nutno poukázat na to, že žalovaná na základě shora uvedených skutečností nebyla v dobré víře, když si rozhodně měla a mohla s ohledem na situaci ověřit, zda dotčené vozidlo bylo tzv. zákaznické. V neposlední řadě jí byla i známa finanční situace iAuto a.s., s níž ekonomicky dlouhodobě spolupracovala. V daném případě je nutné zohlednit skutečnost, že žalobkyně vystupovala ve věci v pozici spotřebitele a mělo by se jí dostat vyšší ochrany než vztahům mezi dealery a importéry vozidel. Smlouvou ze dne 14.9.2018 potom iAuto a.s., nemohla nabýt vlastnické právo, neboť jednak kupní cenu vozidla neuhradila a vzhledem k okolnostem nemohla ani být v dobré víře. I v případě jiného právního názoru má soud za to, že vlastnické právo žalobkyně je dáno i dle ustanovení § 1109 písm. b) o. z., neboť nabyla vlastnické právo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti a byla v dobré víře. Žalovaná přesto, že jí bylo známo, že žalobkyně dotčené vozidlo koupila a požadovala tak jeho vydání, jej prodala třetí osobě, čímž způsobila žalobkyni škodu. K rozhodnutí o výši nároku žalobkyně bude třeba opatřit další podklady, proto soud rozhodl mezitímním rozsudkem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 54 Co 200/2021-294, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval za nesprávné aplikovat ustanovení § 1100 odst. 1 o. z. řešící posloupnost převodů, neboť žalobkyně získala vozidlo od iAuto a.s., žalovaná naopak od FMC. Není zde proto strany, která by vozidlo postupně převáděla více subjektům. Odvolací soud souhlasil, že žalobkyně nabyla vozidlo v dobré víře na základě ustanovení § 1109 písm. b) o.z. od nevlastníka, neboť nemohla vědět, že iAuto a.s. nezaplatila kupní cenu a nemohlo na ni přejít vlastnické právo. K posouzení toho, zda je žalovaná povinna nahradit žalobkyni škodu, se zabýval tím, zda žalovaná jednala v dobré víře, když na sebe vozidlo převedla kupní smlouvou. iAuto a.s. se nestala nikdy vlastníkem vozidla, proto jí a ani žalobkyni nebyl nikdy předán technický průkaz. Z dokazování nevyplynulo, že by společnost iAuto a. s. (která nebyla vlastníkem předmětného vozidla) bez dalšího mohla převést vozidlo na žalovanou. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobkyně, že žalovaná musela vědět, že v té době, kdy společnost FMC odstupuje od smlouvy se společností iAuto a. s. a vozidla nabízí žalované, je žalovaná obeznámena s tím, že se jedná o tzv. zákaznické vozidlo. Svědkyně H. potvrdila, že probíhala relokace vozidel dne 31. 8. 2018 od společnosti iAuto a. s. Neuvedla však, že by věděla, že je vozidlo již prodáno žalobkyni. Až následně jim společnost iAuto a. s. sdělila, že mají na Ford Tranzit zákazníka, proto byla vystavena objednávka a následně i faktura. Ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by ze systému společnosti iAuto a. s. (pokud do něj měli přístup) poznali, že předmětné vozidlo bylo již prodáno žalované, když tento údaj tam zadává společnost iAuto a. s., a uveden v systému nebyl, proto předmětné vozidlo bylo relokováno jako skladové. Žalovaná zaplatila vozidlo 5. 9. 2018 a ze žádného důkazu nevyplývá, že by žalovaná věděla, že vozidlo již dříve pro sebe zakoupila žalobkyně a tudíž, že nebyla v dobré víře. Tvrzení žalobkyně o zfalšovaných dokumentech měl odvolací soud za neprokázané. Z toho, že je v předmětu e-mailu ze dne 14. 9. 2018 uveden název žalobkyně, však nemůže vyplývat, že žalovaná o tom, že předmětné vozidlo patří žalobkyni, musí vědět. Svědek J. J. uvedl, že má na vozidlo kupce, proto mohl jeho název dát do předmětu korespondence. O tom, že předmětné vozidlo žalobkyně již dříve zaplatila, však nemohlo být žalované nic známo. Žalovaná jednala v dobré víře, že předmětné vozidlo bylo v systému FMC uváděno jako skladové, proto jej v rámci své obchodní činnosti jako největší dealer vozů Ford v ČR převedla na sebe. Odpovědnost v tomto případě nese prodejce, a to společnost iAuto a. s., nikoliv žalovaná, která byla v době nabytí vlastnického práva v dobré víře.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zpochybňuje dobrou víru žalované a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 ohledně omluvitelného omylu a tvrdí, že pokud žalovaná nevěděla o prodeji vozidla jinému subjektu, nemohlo jít o omluvitelný omyl, když měla pohyb vozidla pod kontrolou. Podle dovolatelky žalovaná jednala nepoctivě a zneužila svého práva a cituje k tomu judikaturu Nejvyššího soudu. Dále dovolatelka namítá odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu, když tvrdí, že odvolací soud „nerespektoval závěry ze skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž by sám skutková zjištění provedl“. Dovolatelka též předestírá otázku, zda lze jednání mezi dealery prostřednictvím interního informačního systému podřadit pod pojem běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 1109 o. z., přičemž má za to, že se jedná o případ dosud neřešený, resp. judikaturou neustálený, a otázka má být posouzena jinak. Dále navrhuje analogickou aplikaci ustanovení § 1100 o. z. o posloupnosti převodů, neboť má za to, že kupní smlouva předložená společností iAuto a.s. byla zastřeným jednáním, neboť skutečným převodcem byla FMC prostřednictvím komisionářské smlouvy. Podle dovolatelky žalovaná jednala nepoctivě a zneužila svého práva. Dovolatelka rozporuje též závěr, že z dokazování nevyplynulo, že by iAuto a.s. mohla vozidlo bez dalšího převádět, k tomu uvádí, že technický průkaz není samostatnou právní věci, takže jí vozidlo mohlo být vydáno i bez něj, čímž má být dán rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 694/2006. Dovolatelka se též domnívá, že závazek mezi FMC a žalovanou pro nemožnost plnění zanikl. Dále namítá, že kupní smlouva mezi FMC a žalovanou byla zfalšovaná a že se jednalo jen o realokaci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za nepředvídatelné, nepřezkoumatelné a též za překvapivé, neboť odstoupení od smlouvy ze strany FMC nebylo podle dovolatelky prokázané, a i kdyby bylo, odstoupení nemá účinky vůči právům třetích osob nabytých v dobré víře.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, že by jednala nepoctivě nebo zneužila svého práva. Vlastnictví nabyla v dobré víře v rámci běžného obchodního styku s importérem vozů FORD. Hlavním předmětem podnikání FMC je běžně prodej vozů FORD svým autorizovaným dealerům, kteří je kupují a dále prodávají zákazníkům.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda je vyloučen charakter běžného obchodního styku, je-li kupní smlouva uzavřena za užití interního objednávacího informačního systému. Protože tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pro objasnění vztahů mezi dotčenými subjekty lze na tomto místě zrekapitulovat, že odvolací soud dospěl k závěru, že importér FMC prodal předmětné vozidlo s výhradou vlastnického práva iAuto a.s., která vozidlo prodala dále žalobkyni, jež zaplatila kupní cenu společnosti iAuto a.s. Následně FMC odstoupila od kupní smlouvy s iAuto a.s., neboť iAuto a.s. jí nezaplatilo kupní cenu, a FMC vozidlo prodala žalované, zatímco se vozidlo stále nacházelo u iAuto a.s., a nikdy se nedostalo do faktického držení žalobkyně (společnosti iAuto a.s. ani žalobkyni nebyl předán technický průkaz). Žalovaná následně s výhradou vlastnického práva prodala vozidlo iAuto a.s., která však opět nezaplatila kupní cenu a žalovaná proto následně odstoupila od kupní smlouvy a vozidlo později prodala jinému zákazníkovi.
Podle ustanovení § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo
f) při obchodu na komoditní burze.
Namítá-li dovolatelka nepoctivé jednání a zneužití práva ze strany žalované, předkládá tím vlastní skutkové závěry (neboť odvolací soud nezjistil, že by žalovaná jednala s nepoctivým záměrem nebo přímým úmyslem poškodit žalobkyni – ke zneužití práva srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., v této části proto dovolání trpí vadami.
Pokud v této souvislosti dovolatelka akcentovala, že žalovaná měla nad pohybem vozidla kontrolu, lze pro úplnost doplnit, že pro posouzení dobré víry kupujícího jsou rozhodující okolnosti, které existovaly v době, kdy kupující měl nabýt vlastnické právo k převáděné věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1204/2017), což mělo být v projednávané věci zaplacením kupní ceny, jestliže tedy žalovaná poté, co se po zaplacení dozvěděla o tom, že se žalobkyně domáhá předmětného automobilu, jej nechala odvézt od společnosti iAuto a. s. na jiné místo, není tato skutečnost významná.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ohledně omluvitelného omylu je zcela nepřípadný, neboť tento rozsudek se týká neplatnosti právního jednání pro omyl, nikoli posuzování dobré víry či nabývání od neoprávněného, a proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka dále předkládá právní otázku, zda uzavření kupní smlouvy prostřednictvím interního informačního sytému lze podřadit pod nabytí v rámci běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 1109 písm. b) o. z.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jestliže dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání k řešení této otázky uváděla, že se jedná o případ judikaturou neustálený, a že by právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, nepodávají se z obsahu dovolání údaje, které by odpovídaly výše vyloženým požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Dovolatelka však vedle toho také uvedla, že se jedná o případ judikaturou dosud neřešený, což významově odpovídá předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícímu v tom, že se jedná o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a tento předpoklad přípustnosti proto dovolatelka vymezila způsobile.
Posuzování toho, zda k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci. K výkladu pojmu běžný obchodní styk lze podpůrně poukázat na to, jak jej provedl Nejvyšší soud ve vztahu k ustanovení § 196a odst. 4 ObchZ (byť upravujícímu zcela odlišnou situaci), a sice že závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaná je autodealerstvím, a že FMC, od níž předmětný automobil koupila, je importérem vozů značky FORD. Není žádných pochyb o tom, že obchodování s automobily spadá do předmětu převodce FMC (ostatně i žalované), a že spolu s žalovanou obchodují často a ve větším množství, když žalovaná je největším autodealerstvím vozů značky FORD v České republice, jak uvedl odvolací soud.
Při posouzení okolností konkrétní věci lze vyjít též z toho, že nebylo zjištěno, že by prodejní cena byla nápadně odlišná od obvyklé ceny, a ačkoli převodní smlouva byla uzavřena za užití interního informačního systému (kdy podmínky tohoto dlouhodobého obchodního vztahu byly upraveny písemnou smlouvou - viz bod 24 rozsudku soudu I. stupně), nelze mít za to, že by se takový způsob uzavírání kupních smluv vymykal očekávatelnému způsobu uzavírání jednotlivých převodních smluv mezi importérem a jeho dealerstvími.
Charakter běžného obchodního styku není vyloučen ani tehdy, je-li kupní smlouva uzavřena za užití interního informačního systému, do nějž má přístup pouze importér vozidel a jednotlivá spolupracující autodealerství. Takovýto způsob uzavření kupní smlouvy se potom však může odrazit v investigativní činnosti, jejíž vynaložení by bylo od nabyvatele vyžadováno pro zachování jeho dobré víry. K dobré víře a investigativní povinnosti srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sen. zn. 29 ICdo 144/2018, v němž bylo vyloženo, že dobrou víru je povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Při jejím posuzování bude hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Ta by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva).
Samotná dobrá víra v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, však vzhledem k tomu, jak byly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání a uplatněny dovolací důvody, není otevřena dovolacímu přezkumu.
Z výše uvedeného vyplývá, že při posouzení okolností konkrétní věci odvolací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že k nabytí došlo v rámci běžného obchodního styku.
Dovolatelka dále namítala odchýlení od judikatury dovolacího soudu ohledně povinnosti opakování důkazů odvolacím soudem, má-li ke změně skutkového stavu dojít pouze v důsledku odchylného hodnocení důkazů. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť – jak vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 1020/2002 – protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu při odvolacím jednání provedl (způsobem upraveným v § 129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s § 211 o. s. ř. použitelný i v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Jestliže tedy odvolací soud z e-mailů neučinil totožná zjištění jako soud I. stupně, nijak se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Zpochybňuje-li dovolatelka dále správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů odvolacím soudem, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Podrobit dovolacímu přezkumu tedy lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017). Z napadeného rozhodnutí nevyplývá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištění, ani nevykazuje znaky svévole.
Zjevně bezdůvodná je též námitka dovolatelky ohledně technického průkazu, když odvolací soud pro možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka nepovažoval za rozhodující držení technického průkazu, jak mylně předestírá dovolatelka, neboť odvolací soud stejně jako soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně nabyla vozidlo v dobré víře od nevlastníka, avšak že následně jej v dobré víře od (jiného) nevlastníka nabyla žalovaná.
Dovolatelka ve svém dovolání uplatnila i další dovolací důvody (když např. navrhuje analogickou aplikaci § 1100 odst. 1 o. z.; dovozuje absolutní neplatnost převodní smlouvy; namítá, že se jednalo ve skutečnosti o komisionářskou smlouvu; argumentuje ohledně účinků odstoupení od smlouvy), ke kterým však nevymezila žádný předpoklad přípustnosti dovolání, ani neformuluje žádnou konkrétní právní otázku.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Jelikož ve vztahu k těmto dalším námitkám dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti, nelze se jimi zabývat.
Neopodstatněnými jsou také námitky nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť na základě postupu odvolacího soudu a tvrzení účastníků řízení bylo možné předvídat i takovéto rozhodnutí (k překvapivosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009), a dovolatelka se z odůvodnění rozhodnutí dozvěděla důvody zamítnutí své žaloby, jak patrno i z obsahu dovolání (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované nahradila náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 463 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-