// Profipravo.cz / Vlastnické právo 18.05.2017
Ochrana horního pozemku před zaplavováním a podmáčením
Ustanovení § 1019 o. z. upravuje jen tu část tradiční actionis aquae pluviae arcendae, chránící před zaplavováním vlastníka „dolního“ pozemku. Ochranu je však třeba poskytnout i vlastníkovi „horního“ pozemku, je-li jeho pozemek zaplavován či podmáčen proto, že vlastník „dolního“ pozemku jeho úpravami či zřízením stavby zamezil přirozenému odtoku dešťové či jiné přirozeně tekoucí vody. Ani v tomto případě nejde o pouhé obtěžování vlastníka podmáčeného pozemku, resp. o omezení obvyklého užívání pozemku (§ 1013 odst. 1 o. z.), ale o přímé ohrožení vlastnického práva.
Je-li tedy (zpravidla „horní“) pozemek zaplavován nebo podmáčen v důsledku zřízení stavby či úprav sousedního (zpravidla „dolního“) pozemku, zabraňujících přirozenému odtoku vody, má vlastník právo domáhat se přímo úprav této stavby nebo sousedního pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2743/2016, ze dne 31. 1. 2017
Dotčené předpisy: § 1019 odst. 2 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 C 60/2015-67 rozhodl, že „žaloba se zamítá“ (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 11 374 Kč (výrok II).
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zhotovit na svém pozemku betonovou opěrnou zeď ve vzdálenosti 0,8 m od hranice pozemku a provést drenáž pro odvod dešťové vody. Uvedl, že žalovaní vybudováním sklepa na svém pozemku parc. č. 228/1 v k. ú. E. v přímém sousedství s pozemkem žalobce parc. č. 218/6 bez jeho souhlasu porušili v této části pozemku přirozený terénní spád, zajištující odtok dešťové vody, a znehodnotili pozemek žalobce podmáčením a tím znemožnili jeho obvyklé užívání. Nezajištěnými terénními úpravami na další části pozemku parc. č. 228/1 (odbagrováním zeminy) ohrožují pozemek žalobce možným sesuvem zeminy. Uvedenému trvajícímu zásahu by bylo možné podle žalobce, vycházejícího z posudku znalce, zabránit požadovanými úpravami.
Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1013 odst. 1 a § 1018 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.). Dospěl k závěru, že žalobce se může domáhat pouze zdržení se zásahu do svého vlastnického práva, ale není mu zákonem dána možnost volby způsobu, jakým bude zásah odstraněn. Vzhledem k tomu, že žalobce ani po poučení soudu neupravil žalobu a nežádal o zdržení se konkrétně specifikovaného zásahu do jeho vlastnického práva, ale setrval na vybudování opěrné zdi, resp. drenáže, soud jeho žalobu zamítl. Neprovedl žalobcem navrhované důkazy, neboť s ohledem na znění navrhovaného petitu by nemohly změnit rozhodnutí ve věci; jen „nad rámec“ poznamenal, že ze znaleckého posudku předloženého žalobcem nevyplývá, že by v současné době hrozil sesuv půdy.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 64 Co 516/2015-87, rozsudek soudu prvního stupně ve znění výroku pod bodem I., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobce tak, že by žalovaní byli povinni zhotovit na svém pozemku parc. č. 228/1 v k. ú. E. po celé délce stávajícího odbagrování zeminy na hranici s pozemkem parc. č. 218/6 v témže katastrálním území ve vzdálenosti nejméně 0,8 m od hranice betonovou opěrnou zeď a provést drenáž pro odvod dešťové vody, potvrdil a změnil jej ve výroku pod bodem II. tak, že snížil výši náhrady nákladů řízení na částku 9 922 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení. Na rozdíl od soudu prvního stupně posuzoval věc podle předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), který byl účinný v době, kdy došlo k rušivým zásahům, a to k vybudování sklepa na pozemku žalovaných a navršení zeminy nad sklep někdy v 80. letech minulého století a k odbagrování zeminy podél společné hranice pozemku účastníků v roce 2010, dospěl však k závěru, že úprava imisí v § 127 obč. zák. je v zásadě obsahově totožná s úpravou v § 1013 nového občanského zákoníku. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce domáhá ochrany proti imisím, a té se lze domoci negatorní žalobou, se stanovením povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení. Nelze se tedy domáhat toho, aby bylo rušiteli uloženo provést konkrétní opatření, proto soud prvního stupně správně rozhodl, že žaloba na určení povinnosti postavit opěrnou betonovou zeď a provést odvodnění pozemku nemůže mít úspěch, a žalobu zamítl.
Odvolací soud žalobu posuzoval i z hlediska § 417 odst. 1 obč. zák. Žalobce netvrdil, že by byl přímo obtěžován ve výkonu vlastnického práva žalobcem, ale uvedl, že jeho vlastnické právo je vážně ohroženo znemožněním přirozeného odtoku srážkové vody a rozbou sesuvu zeminy části pozemku v důsledku odbagrování. Odvolací soud poukázal na to, že od ostatních imisí se liší povinnost vlastníka spočívající v tom, že nesmí upravit svůj pozemek tak, aby ohrozil sousedovu stavbu nebo pozemek, aniž by provedl dostatečné opatření na jejich upevnění. Pokud by se skutečně jednalo o hrozbu škody, přicházela by do úvahy zákonná úprava odvrácení hrozící škody podle § 417 odst. 1 obč. zák. Žalobce však hrozbu zřícení nebo pohybu zeminy neprokázal, a to ani znaleckým posudkem, a navíc jde o stav setrvalý existující nejméně 4 roky. Své námitky může žalobce uplatnit ve správním řízení, které žalovaní zahájili ke stavbě opěrné zdi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Má za to, že v dané věci je třeba řešit otázku hmotného práva tak, že podle § 127 odst. 1 obč. zák., jakož i podle § 1013 odst. 1 o. z., se může vlastník dotčený imisemi, jejichž negativní účinek již nelze zhojit pouze zdržením se konkrétních imisí ani obnovením původního stavu, domáhat vůči původci těchto imisí stanovení konkrétní přiměřené povinnosti, jejímž splněním bude vzniklý a trvale působící účinek imisí odstraněn.
Dovolatel se domáhal uložení konkrétní povinnosti žalovaným k odstranění trvajících následků imisí způsobených žalovanými na jeho pozemku parc. č. 218/6., který je soustavně podmáčen a ztratil činností žalovaných náležitou oporu. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že v daném případě musí být petit formulován negativně a že žalobou uplatněnou povinnost nelze opřít ani o § 1018 o. z. Poukazuje na skutečnost, že rušivý stav trvá a k jeho prokázání označil důkazy, které soud neprovedl; proto není správný závěr odvolacího soudu, že tento stav neprokázal. Žalobou požadované opatření vycházející ze znaleckého posudku považuje za přiměřené, neboť je přesvědčený, že volnost volby způsobu provedení opatření žalovanými nemusí znamenat odpovídající řešení, nebude postačovat k odstranění vzniklých následků imisí a naopak může způsobit další sousedský spor.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Žalobce uplatnil dva nároky (šlo o objektivní kumulaci); jednak nárok plynoucí z toho, že žalovaní odbagrovali na jejich pozemku zeminu do hloubky 1, 5 metru, terénní úpravu (výkop) nijak neupevnili a tak hrozí jeho sesutí a poškození pozemku žalobce; žádá proto zajištění pozemku provedením betonové opěrné zdi.
Dále pak tvrdí, že žalovaní stavbou sklepa změnili přirozené terénní (odtokové) poměry na pozemku tak, že voda z jejich pozemku nadále nemůže odtékat, a podmáčí jej; žádá, aby soud uložil žalovaným povinnost zřídit drenáž pro odvod dešťové vody.
Odvolací soud tyto nároky posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), neboť tvrzené rušení žalobce nastalo za jeho účinnosti; zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil proto, že podle § 127 odst. 1 obč. zák., který na daný případ dopadá, se lze domáhat jen zdržení se určitého chování, zatímco žalobce se domáhal uložení povinnosti něco konat; že by žalobci hrozila vážná škoda, a mohl se tak domáhat uložení povinnosti něco konat, neprokázal (§ 417 odst. 1 obč. zák.). Toto právní posouzení žaloby není správné.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o. z.). Protože soud vychází ze stavu, který je tu v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), je třeba ochranu proti rušení, resp. neoprávněným či ohrožujícím zásahům, které stále trvají, poskytnout podle nového občanského zákoníku, i když bylo vyvoláno v době před nabytím jeho účinnosti. Již z tohoto důvodu není právní posouzení věci odvolacím soudem, který, ač rozhodoval již za účinnosti nového občanského zákoníku, věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., správné.
K uplatněnému nároku opírajícímu se o tvrzení, že žalovaní stavbou sklepa změnili přirozené terénní (odtokové) poměry na pozemku žalobce tak, že voda z jejich pozemku nadále nemůže odtékat, a podmáčí jej:
Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění (§ 1018 o. z.). I když podobnou ochranu poskytuje ohroženému vlastníkovi také § 137 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), lze se jí domáhat i v občanském soudním řízení.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že přes rozdíly ve formulacích § 1012 a 1013 odst. 1 o. z. a § 127 odst. 1 obč. zák. vychází nová úprava z obdobných principů ochrany proti imisím, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, publikované pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), to se však týká především obecných imisí upravených v § 1013 odst. 1 o. z.; tam, kde má nový občanský zákoník zvláštní úpravu, je třeba postupovat podle této úpravy. Tak tomu je i v tomto případě.
V § 1018 o. z. nejde o ochranu proti imisím; žalobce nemusí být úpravou sousedního pozemku nijak rušen či obtěžován – slovy § 1013 odst. 1 o. z. „podstatně omezen při obvyklém užívání pozemku“. V § 1018 o. z. je řešeno ohrožení sousedního pozemku proti sesutí, resp. jinému jeho ohrožení, včetně ohrožení stavby na něm zřízené. Jde tedy o speciální případ prevence proti hrozící škodě (srov. § 2903 odst. 2 o. z., resp. § 417 odst. 1 obč. zák. – k tomu viz shodně Holub, M., Bičovský, J. Občan a vlastnictví v čs. právním řádu. Panorama Praha 1985, s. 128; podobně k obsahově totožnému § 364b OZO již Sedláček, J., Rouček, F. a kol. Komentář k československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II, s 258). Proto na tento případ nelze vztáhnout judikaturu týkající se imisí.
Obdobnou normu obsahoval již § 127 odst. 1 obč. zák., ve kterém byla - nesystémově – obsažena ve stejném odstavci spolu s případy obtěžování, ač tu šlo o zabránění hrozící škodě, nikoliv o obranu proti obtěžování. Judikatura Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení otázku, čeho se může ohrožený vlastník u soudu domáhat, doposud neřešila. Lze však stále postupovat podle judikatury k obdobnému § 364b obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO), ve znění III. dílčí novely, podle něhož platilo: „Pozemek nesmí býti prohlouben tak, aby půda nebo stavení sousedovo pozbyly náležité opory, leda že držitel pozemku postará se o jinaké dostatečné upevnění“.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1932, sp. zn. R II 212/32 (dostupné, stejně jako další rozhodnutí zde uvedená, v systému Beck online a ASPI) se uvádí: „Nastalo-li prohloubením pozemku ohrožení sousedova pozemku tím, že ztrácí potřebnou oporu, nelze ohroženému upírati právo, domáhati se žalobou (§ 364 písm. b/ obč. zák.) nejen zákazu dalšího prohlubování odpůrcova pozemku působícího ohrožení, nýbrž i obnovení předešlého stavu neb upevnění pozemku, po případě i náhrady škody, nastalo-li již sesutí půdy na ohroženém pozemku. Ovšem nelze povinnému uložiti, by podnikl zabezpečovací práce na pozemku cizím“. Stejný výklad je uveden v komentáři k § 364b OZO (viz Sedláček, J., Rouček, F., a kol.: Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: 1935, díl II. s. 258 a násl.).
Právní názor vyslovený ve věci sp. zn. R II 212/32 platí i v poměrech nového občanského zákoníku; jestliže totiž již k ohrožující úpravě došlo, pozbývá zpravidla smyslu žaloba na zdržení se ohrožujícího jednání, a lze žalovat na uložení povinnosti uvést pozemek do předchozího stavu nebo jej jinak proti sesutí zajistit.
Lze uzavřít, že je-li pozemek, aniž byl zajištěn dostatečným upevněním, upraven tak, že sousední pozemek (nebo budova na něm postavená, není-li součástí pozemku) ztratí náležitou oporu, může se vlastník ohrožené nemovitosti domáhat, aby se soused zdržel dalšího hloubení, a buď uvedl pozemek do předchozího stavu, nebo „svůj pozemek náležitě upevnil; pokud již škoda vznikla, může se též domáhat její náhrady podle části čtvrté, hlavy III. občanského zákoníku. Jestliže odvolací soud měl za to, že se žalobce nemůže v tomto případě domáhat aktivního plnění, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
V dalším řízení bude třeba provést dokazování k tomu, zda pozemek žalobce je skutečně ohrožen v důsledku toho, že žalovaní upravili jeho pozemek; bude-li tomu tak, i k otázce, zda žalobcem požadované opatření ohrožení jeho pozemku spolehlivě odstraní a současně zatíží žalovanou stranu pokud možno co nejméně; jinak řečeno, zda jde o nejefektivnější opatření k odstranění ohrožení. Ukáže-li se v průběhu dokazování, že efektivnější by bylo jiné opatření, bude žalobce v závislosti na stavu řízení moci žalobu změnit.
K uplatněnému nároku opírajícímu se o tvrzení, že žalovaní stavbou sklepa změnili přirozené terénní (odtokové) poměry na pozemku tak, že voda z jejich pozemku nadále nemůže odtékat, a podmáčí jej:
Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil (§ 1019 odst. 1 o. z.).
Vlastník, na jehož pozemek takto voda stéká, se může domáhat nejen úpravy stavby, ale i pozemku, jak plyne z druhé věty citovaného ustanovení a contrario; nemůže-li totiž soused požadovat úpravu pozemku v případě, že voda stéká přirozeným způsobem, může se úpravy domáhat, stéká-li na jeho pozemek v rozsahu vyšším než přirozeném jen v důsledku úprav pozemku patřícího žalovanému.
I když podobnou ochranu poskytuje ohroženému vlastníkovi také § 137 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), lze se jí domáhat i v občanském soudním řízení.
V důvodové zprávě k tomuto ustanovení se uvádí: „Jako nové se navrhuje ustanovení inspirované úpravou Code civil, québeckého zákoníku a některých dalších: zakládá sousedovo právo bránit zřízení stavby na sousedním pozemku v příliš těsné blízkosti hraniční čáry, jakož i chránit se před stékáním vody nebo padáním sněhu či ledu ze sousední stavby na vlastní pozemek“.
Zmíněným úpravám však předcházela římskoprávní actio aquae pluviae arcendae. Ta sloužila jako obrana proti zatopení pozemku dešťovou vodou, a to v případech, kdy spodní pozemek mohl být zaplaven v důsledku zřízení nějakého díla (hráze, nebo naopak protržení hráze, úpravy pozemku), anebo tam, kde v důsledku toho, že vlastník spodního pozemku zbudoval nějaké zařízení bránící přirozenému odtoku, hrozilo zaplavení pozemku horního. Tato žaloba náležela vlastníkovi zaplavovaného nebo podmáčeného pozemku nebo jiné ve vztahu k pozemku věcně oprávněné osobě a mohla být podána proti osobám stejně oprávněným ve vztahu k pozemku, ze kterého ohrožení přicházelo (srov. Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 172 a násl., vycházející z těchto děl: Arndts, L. Učební kniha pandekt. Praha 1886, str. 261, reprint Wolters Kluwer 2010; Bonfante, P. Instituce římského práva. Brno 1932, str. 330; Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha 1921, str. 240).
Obecný zákoník občanský tuto žalobu neupravoval; to učinil zákon č. 71/1870 českého zemského zákoníku, o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti, který ve větě druhé § 11 vyslovil, že „majetník dolejšího pozemku nemá práva překážeti, aby voda taková na škodu pozemku hořejšího přirozeně odtékala“ (k tomu viz např. Procházka, B. České vodní právo. Sušice 1925, s. 48 a násl., F. X., Všeobecný slovník právní. Praha 1899, díl 5., s. 472, reprint Wolters Kluwer). I tehdejší judikatura připouštěla žalobu soukromého vlastníka horního pozemku proti vlastníkovi dolního pozemku, který jeho úpravou zabránil přirozenému odtoku vody a tím způsobil podmáčení pozemku žalobce, s tím, že žalovanému mohla být uložena povinnost k úpravě pozemku („upraviti plot tak, by voda měla volný odtok a nebyla zadržována a nechati stoku tam, kde jest plot, volnou a ji čistiti“ – rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 1932, sp. zn. R I 851/31, Vážný 11 370; viz též rozhodnutí ze dne 1. 3. 1921, sp. zn. R I 165/21, Vážný 939).
Ustanovení § 1019 o. z. upravuje jen tu část tradiční actionis aquae pluviae arcendae, chránící před zaplavováním vlastníka „dolního“ pozemku. Ochranu je však třeba poskytnout i vlastníkovi „horního“ pozemku, je-li jeho pozemek zaplavován či podmáčen proto, že vlastník „dolního“ pozemku jeho úpravami či zřízením stavby zamezil přirozenému odtoku dešťové či jiné přirozeně tekoucí vody. Ani v tomto případě nejde o pouhé obtěžování vlastníka podmáčeného pozemku, resp. o omezení obvyklého užívání pozemku (§ 1013 odst. 1 o. z.), ale o přímé ohrožení vlastnického práva. Ostatně imise je způsobena tím, že „odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda)“ (§ 1013 odst. 1 o. z.); tady však nejde o to, že by voda z pozemku žalovaného na pozemek žalobce vnikala, ale o to, že žalovaný změnil přirozené odtokové poměry tak, že voda nemůže řádně odtékat z pozemku žalobce.
Dává-li § 1019 odst. 2 o. z. vlastníkovi pozemku, na který stéká voda ze sousední stavby, resp. v důsledku úprav sousedního pozemku právo žádat úpravu stavby, resp. úpravu pozemku, pak stejné právo (§ 10 odst. 1 o. z.) má ten, jehož pozemek či stavba jsou zaplavovány nebo podmáčeny v důsledku zřízení stavby či úprav sousedního pozemku.
Je-li tedy (zpravidla „horní“) pozemek zaplavován nebo podmáčen v důsledku zřízení stavby či úprav sousedního (zpravidla „dolního“) pozemku, zabraňujících přirozenému odtoku vody, má vlastník právo domáhat se přímo úprav této stavby nebo sousedního pozemku. Jestliže odvolací soud měl za to, že se žalobce nemůže v tomto případě domáhat aktivního plnění, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
V dalším řízení bude třeba provést dokazování k tomu, zda pozemek žalobce je skutečně poškozován (podmáčen) v důsledku toho, že žalovaní upravili jeho pozemek a tím změnil přirozené odtokové poměry. Bude – li tomu tak, bude třeba provést dokazování k otázce, zda žalobcem požadované opatření poškození (podmáčení) jeho pozemku spolehlivě odstraní a současně zatíží žalovanou stranu pokud možno co nejméně; jinak řečeno, zda jde o nejefektivnější opatření k odstranění závadného stavu. Ukáže-li se v průběhu dokazování, že efektivnější by bylo jiné opatření, bude žalobce v závislosti na stavu řízení moci žalobu změnit.
Odvolací soud správně napravil pochybení soudu prvního stupně, když ve výroku rozhodnutí vymezil žalobní návrh, který zamítl. Výrok, že „žaloba se zamítá“, je neurčitý a nesprávný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001). Dovolateli lze přisvědčit, že poznámka odvolacího soudu o tom, že se mu nepodařilo prokázat jeho tvrzení, koliduje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, že žalobcem navržené důkazy neprovedl, protože vzhledem k žalobnímu návrhu by žalobě nebylo možno vyhovět. Protože odvolací soud nevysvětlil, z jakých skutečností toto konstatování vychází, neodpovídá v této části odůvodnění jeho rozhodnutí požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-