// Profipravo.cz / Právní úkony 23.07.2012
K rozvedeným manželům jako osobám blízkým ve smyslu § 116 obč. zák.
I. Rozvedení manželé nemohou být navzájem v postavení osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta před středníkem občanského zákoníku, jak je zřejmé již z gramatického výkladu, který do této skupiny osob blízkých řadí mimo jiné „manžele“. Podmínkou pro zařazení do této kategorie osob blízkých je tedy trvající manželství.
Mohou však, s přihlédnutím k dalším skutečnostem, spadat do kategorie osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta za středníkem občanského zákoníku.
II. Ustanovení § 116 věta za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda mezi dlužníkem a žalovanou v postavení rozvedených manželů jde o vztah osoby blízké přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Jestliže v posuzované věci na základě skutkových zjištění odvolací soud učinil závěr, že mezi dlužníkem a žalovanou, kteří jsou rozvedení manželé vykonávající rodičovskou zodpovědnost k dětem z tohoto (zaniklého) manželství narozeným, byly vztahy redukované toliko na výkon rodičovských práv a povinností, nevykazující znaky vzájemné blízkosti, jak má na mysli § 116 věta za středníkem obč. zák., a nejde tedy o osoby blízké, nejedná se o úvahu zjevně nepřiměřenou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2836/2010, ze dne 14. 6 2012
(kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. H. K., zastoupeného JUDr. Oldřichem Krpcem, advokátem se sídlem v Ostravě- Moravské Ostravě, Kratochvílova 1, proti žalované K. M., zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 177/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 42 Co 226/2009-98, takto
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 42 Co 226/2009-98, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2009, č. j. 13 C 177/2008-49, určil, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) ze dne 21.12.2005, na základě které se stala žalovaná výlučnou vlastnicí jednotky č. 477/22, tj. bytu o velikosti 3+1 v budově-domě č. p. 477 na pozemku parcelní číslo 1085/58 – zastavěná plocha a nádvoří, se spoluvlastnickým podílem ideálních 540/9960 na společných částech obytné budovy č. p. 477 a pozemku parcelní číslo 1085/58 - zastavěné plochy a nádvoří v katastrálním území F., je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, i když měla žalovaná nabýt předmětné nemovitosti od bývalého manžela, jsou účastníci dohody o vypořádání společného jmění manželů v postavení osob blízkých ve smyslu §116 věta za středníkem občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a to proto, že jsou v kontaktu ohledně dětí z manželství narozených, mají proto společný zájem vedoucí ku prospěchu těchto dětí a z toho podle soudu prvního stupně plyne, že újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, by druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Přestože žalovaná věděla o některých dluzích bývalého manžela a přestože ji tento přestal platit výživné na děti – v čemž žalovaná mohla rozpoznat finanční potíže bývalého manžela – uzavřela s ním dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle níž získala z vypořádávaného majetku větší hodnotu, aniž by tak mezi nimi došlo k (skutečnému) finančnímu vypořádání. Bývalý manžel žalované poté dne 10.5.2006 daroval další nemovitosti svému bratru a v době rozhodování soudu prvního stupně tak již neměl žádný postižitelný majetek.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 42 Co 226/2009-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku, zda žalovaná a její manžel byli v době uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů osoby blízké. Za osoby blízké nepovažoval rozvedené manžele, kteří minimálně po dobu tří let nebydlí ve společné domácnosti. Újmu ve smyslu ustanovení § 116 za středníkem obč. zák. nelze posuzovat jen výlučně z hlediska materiálního (majetkového), ale významné jsou zde vztahy citové. U rozvedených manželů se pozitivní citový poměr nedá předpokládat a nelze ho dovozovat z toho, že mají společné děti. Odvolací soud následně poučil žalobce o povinnosti prokázat, že žalovaná o úmyslu bývalého manžela zkrátit věřitele věděla. Protože žalobce jiné důkazy, než provedené před soudem prvního stupně, neoznačil, dospěl odvolací soud k závěru, že všechny dluhy bývalého manžela, o kterých žalovaná věděla, byly „nějakým způsobem ošetřeny“, a že „ze skutečnosti, že žalovaná v době uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů věděla o existenci určitých dluhů, nelze dovozovat to, že věděla, že existují ještě další dluhy, a tedy že věděla o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele“. Navíc ani samotná dohoda o vypořádání společného jmění manželů nebyla úkonem zkracujícím uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, protože pohledávka žalobce vznikla až po rozvodu manželství, není proto společným závazkem žalované a jejího bývalého manžela a „žalobce se může hojit jen z té části majetku, která by žalovanému (míněno zřejmě dlužníku) připadla do jeho vlastnictví po vypořádání společného jmění manželů“. Odvolací soud proto posuzoval, zda vypořádání majetku, provedené předmětnou dohodou, odpovídá předpokladům stanoveným v ustanovení § 149 odst. 2, 3 obč. zák. Dospěl k závěru, že bývalému manželu žalované se dostalo plnění v celkové výši 396.000,- Kč, tj. zhruba poloviny hodnoty bytu, který získala žalovaná do svého vlastnictví. Při závěru o tom, že předmětný úkon žalované nezkracoval věřitele, odvolací soud přihlédl i k tomu, že jí byly nezletilé děti svěřeny do výchovy a ke způsobu získání předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“). Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul důkaz předložený žalobcem – kopii kupní smlouvy ze dne 25.9.2008 – ze které plyne, že žalovanou skutečně dosažená kupní cena bytu a příslušného spoluvlastnického podílu činila 1.620.000,- Kč. Jestliže však odvolací soud přihlížel jen k důkazu navrženému žalovanou – že cena bytu a příslušného spoluvlastnického podílu se pohybovala mezi 800.000,- Kč až 900.000,- Kč – nemohl, ve světle neprovedeného důkazu, učinit závěr o hrubém nepoměru nabytých majetkových hodnot bývalými manžely. Dovolatel dále považuje za nesprávný závěr, že žalovaná a její bývalý manžel nejsou v postavení osob blízkých. Odvolací soud zaujal podle dovolatele mechanický a formální přístup, když nevyložil, jaké konkrétní úvahy jej k tomuto závěru vedly. Jinak by výklad odvolacího soudu znamenal, že by bývalý manžel například úraz či úmrtí druhého z bývalých manželů jako rodiče jeho dětí nepociťoval jako újmu. Dovolatel má za to, že otázku osob blízkých je třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech, přičemž újmu lze jednoznačně pociťovat jak citovou, tak materiální, tak i v jejich kombinacích. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda žalovanému byl znám úmysl žalované zkrátit věřitele. O celkovém účelovém jednání žalované svědčí i skutečnost, že v průběhu soudního řízení žalovaná byt urychleně prodala (s právními účinky vkladu vlastnického práva pro nabyvatele k 25.9.2008) a navíc ve své výpovědi, učiněné před soudem dne 27.1.2009, tvrdila, že tento byt pronajímá a že jej teprve hodlá prodat. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009 (dále jen „o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Podle ustanovení § 116 občanského zákoníku osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
Odvolací soud vystavěl své rozhodnutí jednak na závěru, že žalovaná v době odporovatelného právního úkonu nebyla k dlužníkovi v postavení osoby blízké a že žalobce, po poučení odvolacího soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. neprokázal, že žalovaná věděla o zkracujícím úmyslu dlužníka (svého bývalého manžela) a jednak, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů nebyla zkracujícím úkonem.
Ve vztahu k první právní otázce, zda jsou rozvedení manželé v postavení osoby blízké ve smyslu ustanovení § 116 věta za středníkem občanského zákoníku je třeba uvést následující. Rozvedení manželé nemohou být navzájem v postavení osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta před středníkem občanského zákoníku, jak je zřejmé již z gramatického výkladu, který do této skupiny osob blízkých řadí mimo jiné „manžele“. Podmínkou pro zařazení do této kategorie osob blízkých je tedy trvající manželství.
Mohou však, s přihlédnutím k dalším skutečnostem, spadat do kategorie osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta za středníkem občanského zákoníku. Osobami navzájem blízkými se v této skupině (bez ohledu na příbuzenský, osvojenecký, partnerský či manželský poměr) stávají osoby na základě určitých fakticky daných vzájemných vazeb. Tyto osoby jsou k sobě navzájem buď v poměru rodinném (jde o příbuzné v nepřímé řadě, konkrétně o strýce a tetu – neteř a synovce, jakož i o bratrance – sestřenici), anebo v poměru obdobném (např. poměr sešvagřených osob, tj. vztah jednoho manžela k příbuzným druhého manžela, poměr jednoho z rodičů k nevlastnímu dítěti, pokud žije s tímto dítětem ve společné domácnosti – ustanovení § 33 zákona o rodině, poměr fyzické osoby k dítěti, které mu bylo svěřeno do výchovy – ustanovení § 45 zákona o rodině, poměr budoucího osvojitele k dítěti, které má v prozatímní preadopční péči – ustanovení § 69 zákona o rodině, poměr poručníka k dítěti poručenci (ustanovení § 78n. zákona o rodině), poměr opatrovníka k dítěti opatrovanci – ustanovení § 83 zákona o rodině, poměr pěstouna k dítěti – ustanovení § 45a až 45d zákona o rodině, osoby odlišného pohlaví žijící trvale ve společné domácnosti (např. druh a družka jako nesezdaný svazek). Současně však musí být splněna podmínka, že vzájemný poměr mezi těmito osobami je osobně, zejména citově natolik intenzivní, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala důvodně jako vlastní (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 632). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2789/2008 vyložil, že zda se bude jednat o osoby blízké ve smyslu ustanovení ustanovení § 116 věty za středníkem občanského zákoníku bude třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti (byť to samo o sobě není určující), jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, pomáhají-li se vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. V přezkoumávané věci žalobce existenci takového vztahu dovozoval již ze skutečnosti, že dlužník a žalovaná jsou bývalí manželé a rodiče dvou nezletilých dětí.
Odvolací soud k tomu uvedl, že mezi takovými osobami je třeba zkoumat nejen případné majetkové dopady, ale i citové vztahy. U rozvedených manželů se pozitivní citový poměr nedá předpokládat a nelze ho dovozovat z toho, že mají společné děti, ke kterým mají oba rodiče určitá práva a povinnosti.
Odvolací soud zde zřetelně odlišil vztah rodič a dítě od vztahu mezi bývalými manželi, u kterých v důsledku rozvodu manželství nedošlo ke změně v rozsahu rodičovské zodpovědnosti. Zvážil rovněž, že rozvedení manželé nebydleli ve společné domácnosti minimálně pod dobu tří let, přičemž podle obsahu spisu tento závěr čerpal ze zjištění soudu prvního stupně, který uvedl, že dlužník a žalovaná „spolu bydleli v jednom bytě až do konce roku 2002“.
Ustanovení § 116 věta za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda mezi dlužníkem a žalovanou v postavení rozvedených manželů jde o vztah osoby blízké přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 989/2007, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Jestliže na základě uvedených zjištění odvolací soud učinil závěr, že mezi dlužníkem a žalovanou, kteří jsou rozvedení manželé vykonávající rodičovskou zodpovědnost k dětem z tohoto (zaniklého) manželství narozeným, byly vztahy redukované toliko na výkon rodičovských práv a povinností, nevykazující znaky vzájemné blízkosti, jak má na mysli § 116 věta za středníkem obč. zák., a nejde tedy o osoby blízké, nejedná se o úvahu zjevně nepřiměřenou.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda žalovanému byl znám úmysl žalované zkrátit věřitele. Tvrdí přitom, že „s přihlédnutím ke všem okolnostem tento úmysl musel být žalované znám“.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou (jako v tomto případě) rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto zkoumal, zda na skutkovém základě, ze kterého vyšel odvolací soud, obstojí závěr odvolacího soudu, že žalovaná v době uzavření dohody o vypořádání SJM nemohla vědět o zkracujícím úmyslu dlužníka. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná převzala zástavní právo k zajištění daňových pohledávek ve výši 123.255,- Kč, zaplatila dluh u GE Money Bank, a.s. ve výši 101.000,- Kč, věděla o dluzích u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku v částce 123.255,- Kč, u OSSZ a VZP. Dluhy za bývalého manžela z větší části uhradil jeho bratr I. M., v celkové částce 600.000,- Kč a některé dluhy (jak bylo zjištěno z výpovědi dlužníka) platí dlužník sám. Na základě těchto zjištění uzavřel, že ze skutečnosti, že žalovaná v době, kdy s bývalým manželem uzavírala dohodu o vypořádání majetkových vztahů, věděla o existenci určitých dluhů, nelze dovozovat to, že věděla, že existují ještě další dluhy, a že tedy věděla o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Úvahu o nedostatku zkracujícího úmyslu dlužníka, který musela žalovaná v době odporovatelného právního úkonu rozeznat, odvolací soud podpořil úvahou, že „všechny dluhy, o kterých žalovaná věděla, byly nějakým způsobem ošetřeny“.
Nejde-li o právní úkon dlužníka učiněný vůči osobám jemu blízkým (a o takový úkon se s ohledem na výše uvedené v přezkoumávané věci nejedná), je dalším předpokladem odporovatelnosti podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. to, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele musel být znám druhé straně právního úkonu. Vzhledem k tomu, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, unese žalobce v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, i když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, bude-li tvrdit a prokáže-li, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení (uspokojení svého věřitele).srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2012, sp. zn. 21 Cdo 2281/2011.
Odvolací soud náležitě nepřihlédl, zejména při hodnocení výpovědi žalované, ke všemu, co vyšlo dokazováním o okolnostech, významných pro věc, najevo. Žalovaná totiž ve své výpovědi před soudem prvního stupně při jednání dne 27.1.2009 uvedla, že v době, kdy byl učiněn žalobcem napadený právní úkon, věděla, že bývalý manžel kolem roku 2004 přestal platit výživné na děti s tím, že „nemá peníze“, přičemž v roce 2006 pro neplacení výživného podala žalovaná na bývalého manžela trestní oznámení. V době, kdy bylo SJM vypořádáváno ještě věděla u dluhu GE Money Bank, kde byla ručitelkou a který před uzavřením dohody o vypořádání SJM sama vypořádala. Dále ještě věděla, že „bývalý manžel měl mít nějaké dluhy u OSSZ a VZP, ale říkal, že s těmito subjekty jedná a řeší to. Proto na těchto úřadech nic nezjišťovala a bývalému manželovi věřila“. Bývalý manžel žalované ve své výpovědi před soudem prvního stupně při jednání dne 27. 1. 2009 mimo jiné uvedl, že jaře roku 2005 po dohodě s žalovanou prodal „pod tlakem“ pozemek ve F. za I., který měli s žalovanou ve vlastnictví a to za cenu 200.000,- Kč, přičemž žalovaná z kupní ceny nic nedostala. Tyto peníze prohrál v kasinu. Začátkem léta 2006 převedl na bratra I. M. pozemek na L. a ten za něj zaplatil dluhy u finančního úřadu, VZP a „dalších“ ve výši celkem 600.000,- Kč. V době, kdy výpověď činil, byl nemajetný, pracoval příležitostně jako pomocný dělník a bydlel u své matky.
I když žalovaná nemusela znát celkový rozsah dluhů bývalého manžela, měl se odvolací soud - zejména s přihlédnutím k tomu, že na vypořádávané nemovitosti vázlo zástavní právo k zajištění daňových pohledávek bývalého manžela pro Finanční úřad ve Frýdku-Místku - zabývat nejen tím, zda žalovaná věděla nebo musela vědět o pohledávce žalobce, ale především tím, zda žalovaná věděla nebo alespoň musela vědět, že bývalý manžel činil předmětné právní úkony v úmyslu zkrátit své věřitele nebo některé z nich.
Přihlédnout je třeba též k tomu, že ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, číslo sešitu 10).
Správný není právní názor odvolacího soudu, že žalobce se může hojit jen z té části majetku, která by žalovanému (míněno zřejmě dlužníku – bývalému manželu žalované) připadla do jeho vlastnictví po vypořádání SJM. Tuto úvahu odvolací opírá o závěr, že žalobcova pohledávka vznikla až po rozvodu manželství účastníků a není proto společným závazkem žalované a jejího bývalého manžela.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27.9.2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, vyložil, že podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 byla soudní praxe jednotná v tom, že věřitel může odporovat – jak vyplývá z ustanovení § 42a obč. zák. – každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem mohla být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť po jejím uzavření nebo, týká-li se nemovitosti, po její účinnosti, nemohl věřitel dosáhnout (bez pomocí odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu (bývalému manželu) dlužníka. Významnou nebyla shledána ani okolnost, že bezpodílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno podle zásad uvedených v § 150 cit. zákona (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2791/99, ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2088/2000, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, a ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2544/2000). Zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v rámci institutu společného jmění manželů poskytl věřitelům, jejichž práva byla dotčena dohodou o vypořádání společného jmění manželů, ochranu, která jde nad rámec ustanovení § 42a obč. zák. Aby ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle § 42a obč. zák.) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost – na rozdíl od odporovatelnosti – nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení). Žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit.
Odvolací soud dále náležitě nezdůvodnil, proč nepřihlédl k tomu, že hodnota z vypořádaného SJM byla během řízení převedena žalovanou na třetí osobu. Věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 42a odst.3 a 4 obč. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění.
V průběhu řízení žalovaná tvrdila, že předmětný byt pronajímá a hodlá jej prodat (jednání soudu prvního stupně dne 27.1.2009), nicméně žalobce v odvolacím řízení tvrdil a důkazně doložil, že žalovaná byt již prodala na základě kupní smlouvy ze dne 25.9.2008 (řízení bylo zahájeno dne 30.6.2008). Zda tak odvolací soud učinil proto, že se jedná o nepřípustnou novotu v odvolacím řízení (ustanovení § 205a o.s.ř.), se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepodává.
Tvrzení žalobce o prodeji bytu třetí osobě v době probíhajícího soudního řízení o určení odporovatelnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a o.s.ř., je-li v odvolacím řízení procesně přípustné, může být významné potud, že žalovaná může být ve věci určení neúčinnosti dohody o vypořádání SJM ze dne 21.12.2005 pasivně věcně legitimována, jen jestliže k tvrzenému prodeji třetí osobě nedošlo nebo jestliže by byla předmětná nemovitost prodána „jiné osobě“ neplatným právním úkonem; k neplatnosti právního úkonu, kterým byl převeden majetek nabytý odporovatelným právním úkonem po podání odpůrčí žaloby, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-