// Profipravo.cz / Zastoupení 01.06.2021
Vyvolání domněnky zmocnění v režimu obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2038/2011 vysvětlil, že již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se – jakožto obecná zásada – prosazovalo pravidlo, podle něhož kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.
Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat, ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi) může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, ze dne 24. 2. 2021
Dotčené předpisy:
§ 33 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 213 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 15 C 106/2015-146, ve znění usnesení ze dne 27. 12. 2016, č. j. 15 C 106/2015-150, uložil žalovanému zaplatit žalobci 87.400 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce (jako zprostředkovatel) a žalovaný (jako zájemce) uzavřeli dne 18. 11. 2011 smlouvu o zprostředkování, jíž se žalobce zavázal zprostředkovat pro žalovaného prodej (veřejně neobchodovatelných) akcií emitovaných společností Pošumaví, a. s. (představujících podíl o velikosti 2,44 % základního kapitálu společnosti). Smlouva byla uzavřena „ústně, přijetím nabídky žalobce formou emailové zprávy zmocněnce žalovaného Z. M. N.“, advokátky a dcery žalovaného (dále jen „Z. N.“).
2) Díky činnosti žalobce žalovaný prodal své akcie dne 7. 11. 2012 společnosti AGRO, Blatná, a. s., za cenu 874.000 Kč.
3) Žalovaný „veškeré úkony související s vlastnictvím akcií činil prostřednictvím zástupců, jimiž byli“ Z. N., „syn žalovaného a nakonec J. při samotném prodeji akcií“.
4) Obvyklá výše provize za zprostředkování prodeje akcií „předmětného druhu“ činila v rozhodné době 5 až 15 % z prodejní ceny akcií.
[3] Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (jakožto zprostředkovatel) vyvinul činnost směřující k tomu, aby žalovaný (jakožto zájemce) měl příležitost uzavřít „určitou smlouvu se třetí osobou“, a vznikl mu tak nárok na provizi. Jelikož její výše nebyla sjednána, má nárok na provizi v obvyklé výši (§ 647 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obch. zák.“), jež činí 5 až 15 % z prodejní ceny akcií; žalobcem požadovaná částka (představující 10 % z prodejní ceny akcií) odpovídá obvyklé provizi.
[4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 64 Co 103/2017-203, 64 Co 104/2017, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Odvolací soud považoval za prokázané, že žalovaný měl možnost prodat své akcie za celkovou cenu 874.000 Kč právě díky činnosti žalobce, který vlastnil akcie téže společnosti a který dojednal prodej akcií vlastněných jak jím samotným, tak i žalovaným, se zástupcem pozdějšího kupujícího (AGRO Blatná a. s.).
[6] Námitku žalovaného, podle níž Z. N. nebyla oprávněna jej zastoupit při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy (neboť k tomu nebyla zmocněna), odvolací soud nepovažoval za relevantní, neboť zprostředkovatelská smlouva je pro nedostatek písemné formy (§ 33 odst. 1 a 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013) neplatným právním úkonem (§ 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“).
[7] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, odvolací soud uzavřel, že žalobci svědčí právo na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané žalovaným tím, že žalobce pro něj zprostředkoval prodej jím vlastněných akcií, a to ve výši odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase.
[8] Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 27 Cdo 4056/2017-243, k dovolání žalovaného označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Nejvyšší soud, poukazuje na ustálenou judikaturu, vysvětlil, že jde-li o bezdůvodné obohacení získané plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy, je povinným k vydání bezdůvodného obohacení (či poskytnutí peněžité náhrady) pouze ten, kdo je účastníkem této smlouvy. Stranou zprostředkovatelské smlouvy by se přitom žalovaný mohl stát pouze tehdy, byla-li Z. N., vystupující jako jeho zmocněnkyně, oprávněna tuto smlouvu za dovolatele uzavřít, anebo schválil-li žalovaný dodatečně ve lhůtě bez zbytečného odkladu (od okamžiku, kdy se o uzavření smlouvy dozvěděl) její jednání. Jednala-li by Z. N. bez zástupčího oprávnění (jako tzv. nezmocněný jednatel), popř. překročila-li by při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy své oprávnění vyplývající z plné moci udělené žalovaným, aniž by žalovaný následně její jednání dodatečně schválil, byla by ze svého jednání zavázána sama (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný by naopak vázán nebyl a nebyl by tudíž ani povinen k zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy.
[10] Je tomu tak proto, že právní úprava překročení zástupčího oprávnění, resp. jednání tzv. nezmocněného jednatele, se prosadí bez ohledu na to, zda je smlouva uzavřená takovým neoprávněným zástupcem platná. Není-li zastoupený bez dalšího vázán jednáním tzv. nezmocněného jednatele či jednáním zmocněnce překračujícího oprávnění plynoucí z plné moci ani tehdy, je-li smlouva uzavřená v jeho zastoupení platná, nemůže být tím spíše bez dalšího vázán v případě, že smlouva uzavřená tzv. nezmocněným jednatelem či zmocněncem překračujícím udělenou plnou moc je neplatná (např. pro nedostatek písemné formy). Jinak řečeno, nezmocněný jednatel, popř. zmocněnec překračující oprávnění plynoucí z plné moci, jehož jednání zástupce dodatečně neschválil (§ 33 odst. 1 a 2 obč. zák.), je ze svého jednání zavázán sám bez ohledu na to, zda jím uzavřená smlouva je platná či nikoliv. Není-li smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy (§ 451 a násl. obč. zák.), popř. nahradit škodu způsobenou jeho jednáním (§ 33 odst. 2 in fine obč. zák.).
[11] Nejvyšší soud proto odvolacímu soudu uložil, aby posoudil, zda Z. N. byla oprávněna zprostředkovatelskou smlouvu za žalovaného uzavřít, a pokud nikoliv, zda toliko překročila dovolatelem udělenou plnou moc, či zda (přestože je advokátkou) jednala zcela bez zástupčího oprávnění (jako tzv. nezmocněný jednatel). V této souvislosti pak poukázal na odlišnost dodatečného schválení právního úkonu zastoupeným v obou situacích; v případě překročení plné moci spojuje zákon (§ 33 odst. 1 obč. zák.) dodatečné schválení s nečinností zastoupeného, kdežto v případě jednání tzv. nezmocněného jednatele je nutné aktivní jednání zastoupeného (nečinnost zastoupeného má za následek, že jednáním není vázán).
[12] Krajský soud v Plzni posléze ve výroku označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 87.400 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem (druhý výrok).
[13] K výzvě odvolacího soudu žalobce uvedl, že Z. N. dlouhodobě zastupovala žalovaného v podstatě ve všech věcech týkajících se akcionářské účasti žalovaného ve společnosti Pošumaví, a. s. Žalovaný zmocnil a dlouhodobě zmocňoval Z. N. ke svému zastupování. Dobrá víra žalobce v oprávnění Z. N. zastupovat žalovaného byla podpořena skutečností, že Z. N. je advokátkou a dcerou žalovaného. Při jednání o zprostředkování prodeje akcií se tak mohla dopustit nejvýše překročení svého zmocnění, což žalovaný nikdy nenamítl.
[14] Odvolací soud předně přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že Z. N. „jednala za žalovaného ve věci uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje akcií“. K tvrzení žalobce, podle něhož Z. N. měla dlouhodobě zastupovat žalovaného ve všech věcech týkajících se akcionářské účasti žalovaného ve společnosti Pošumaví, a. s., uvedl, že (i s ohledem na výpověď Z. N.) se původní zmocnění týkalo zastupování žalovaného na valných hromadách a při samotném uzavírání kupní smlouvy o prodeji akcií.
[15] Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 148/2018“), odvolací soud zdůraznil, že o překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci nejde, není-li zde žádná souvislost mezi učiněnými úkony a původním zmocněním. Zmocnění, jež žalovaný udělil Z. N., se týkalo výkonu akcionářských práv (účast na valných hromadách, případně řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady), a uzavření kupní smlouvy (jež následovalo až po zprostředkování).
[16] Odvolací soud neshledal „žádnou pro danou věc významnou souvislost mezi původním zmocněním a učiněnými úkony Z. N. při uzavírání předmětné zprostředkovatelské smlouvy“. Za tohoto stavu mohla být Z. N. podle odvolacího soudu pouze v postavení nezmocněného jednatele podle § 33 odst. 2 obč. zák. Jelikož žalovaný neprojevil „následně ani výslovně, ani jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit, svůj dodatečný souhlas s právním úkonem, není možné dospět k jinému závěru, než že v tomto řízení chybí na straně žalovaného pasivní legitimace“.
[17] Odvolací soud konečně uzavřel, že v projednávané věci nelze použít závěry formulované velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) v rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, neboť „žádný projev žalovaného ve vztahu k žalobci, v němž by tento prohlašoval oprávnění Z. N. jednat jeho jménem, nebyl ani tvrzen, ani prokazován. Nebyla zde žádná plná moc, ani oznámení žalovaného o ní, na které by se mohl žalobce spolehnout“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[18] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), (mimo jiné) k řešení
1/ otázky, za jakých podmínek se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně (již odvolací soud posoudil podle dovolatele v rozporu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu),
2/ otázky, zda Z. N. byla jako zmocněnkyně oprávněna za žalovaného uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu, popř. zda pouze překročila své zástupčí oprávnění (již odvolací soud vyřešil v rozporu s R 148/2018, jakož i v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem sp. zn. 27 Cdo 4056/2017), a
3/ otázky aplikace institutu zdánlivého zmocnění zakotveného v § 444 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), již odvolací soud posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2038/2011.
[19] K první otázce dovolatel zdůrazňuje, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný činil veškeré úkony související s vlastnictvím akcií prostřednictvím zástupců (Z. N., syna žalovaného a J.). Soud prvního stupně – vycházeje z listinných důkazů, jakož i ze svědeckých výpovědí – dovodil, že Z. N. byla žalovaným zmocněna i k uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Odvolací soud, aniž by důkazy zopakoval, přitom dospěl k odlišnému závěru, podle něhož se zmocnění mělo týkat toliko výkonu (některých) akcionářských práv. Tím však dovolateli znemožnil bránit se proti těmto zjištěním; postup odvolacího soudu přitom odporuje (dovolatelem citované) judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.
[20] K druhé otázce dovolatel předně namítá, že závěry odvolacího soudu o rozsahu zmocnění Z. N. nemají oporu v provedeném dokazování; podle dovolatele přitom není pochyb, že jmenovaná byla žalovaným zmocněna i k uzavření smlouvy o zprostředkování. I kdyby přitom dovolatel přistoupil na (nesprávný) názor odvolacího soudu, podle něhož zmocnění nezahrnovalo uzavření smlouvy o zprostředkování, bylo by nutné posoudit jednání Z. N. toliko jako překročení plné moci (udělené k výkonu akcionářských práv), a nikoliv jako jednatelství bez příkazu. Mezi dovolatelem a žalovaným byla uzavřena dohoda o společném postupu při výkonu akcionářských práv, přičemž všechna jednání za žalovaného činila Z. N. Ta sama také uvedla, že se dovolatel a žalovaný osobně nepotkali. Zmocnění udělené Z. N. se beze sporu týkalo akcií společnosti Pošumaví, a. s., sporný je toliko rozsah tohoto zmocnění. I kdyby zmocnění nezahrnovalo uzavření smlouvy o zprostředkování (podle dovolatele jej zahrnuje), bylo by jednání Z. N. možné posoudit nejvýše jako exces zmocněnce (překročení plné moci). Opačný závěr odvolacího soudu odporuje R 148/2018.
[21] Dovolatel dále (ke třetí otázce) poukazuje na to, že s ohledem na okolnosti případu a jednání žalovaného, jakož i Z. N. (dcery žalovaného a advokátky), byl v dobré víře, že Z. N. je oprávněna zastupovat žalovaného při uzavření smlouvy o zprostředkování. S ohledem na princip ochrany důvěry prosazující se ve smluvních závazkových vztazích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, či nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, a ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09) a zejména s ohledem na rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, měl odvolací soud uzavřít, že se žalovaný nemůže dovolávat nedostatku zmocnění Z. N. Dovolatel byl totiž v dobré víře a mohl rozumně předpokládat, že jmenovaná byla žalovaným zmocněna. Má za to, že v projednávané věci je na místě aplikovat § 444 o. z., a to přesto, že jde o vztahy řídící se právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.
[22] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, popř. zrušil.
[23] Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Odvolací soud mohl podle žalovaného dospět k odlišným skutkovým závěrům, aniž by byl povinen znovu provádět dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017). Dovolatelem otevírané otázky stojí na jiných skutkových základech, neboť odvolací soud dospěl správně k závěru, že zde žádné zmocnění neexistovalo, tedy, že Z. N. jednala jako nepřikázaný jednatel. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze v projednávané věci aplikovat. Plné moci udělené žalovaným k výkonu akcionářských práv a posléze k uzavření kupní smlouvy o prodeji akcií nijak nesouvisely s uzavřením smlouvy o zprostředkování; Z. N. jednala toliko jako nezmocněný jednatel.
III. Přípustnost dovolání
[24] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[25] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení shora uvedených tří otázek procesního (první otázka) a hmotného (druhá a třetí otázka), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
1) K podmínkám (pravidlům), za nichž se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
[26] Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
[27] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2) Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení.
[28] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a v něm citovanou judikaturu.
[29] Pro posouzení, k jakým právním úkonům žalovaný zmocnil Z. N., musí soud nejprve zjistit obsah příslušného projevu (či příslušných projevů) vůle žalovaného. Toto skutkové zjištění pak následně musí podrobit výkladu právních úkonů podle pravidel pro výklad právních úkonů (srov. § 266 obch. zák., a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a v něm citovaná rozhodnutí). Druhý krok přitom představuje právní posouzení. Teprve na základě obou kroků lze uzavřít, k jakým právním úkonům zmocnil žalovaný Z. N.
[30] Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel, posuzoval-li otázku rozsahu zmocnění uděleného žalovaným Z. N. Nelze proto jednoznačně uzavřít, zda odvolací soud učinil skutková zjištění odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, či zda toliko odlišně právně hodnotil shodné skutkové závěry, přijaté soudem prvního stupně. Již proto není napadené rozhodnutí správné (srov. požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v § 157 odst. 2 o. s. ř.).
[31] Pokud by odvolací soud odlišně (od soudu prvního stupně) hodnotil důkazy, a to i důkazy svědeckými výpověďmi, a dospěl k odlišnému závěru o obsahu projevu vůle žalovaného, jde-li o plné moci udělené Z. N. (aniž zopakoval důkazy svědeckými výpověďmi, z nichž vycházel – vedle listinných důkazů – soud prvního stupně), byl by jeho postup v rozporu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[32] Za dané situace, kdy není zřejmé, na jakých skutkových závěrech vybudoval odvolací soud svůj závěr o tom, že zmocnění udělené žalovaným jeho dceři Z. N. nezahrnovalo i uzavření smlouvy o zprostředkování, je závěr odvolacího soudu přinejmenším předčasný.
2) K otázce, zda Z. N. jednala jako nezmocněný jednatel (§ 33 odst. 2 obč. zák.), či zda toliko překročila plnou moc udělenou žalovaným (§ 33 odst. 1 obč. zák.).
[33] Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že odvolací soud nerozhodl – jak se domnívá dovolatel – v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem (sp. zn. 27 Cdo 4056/2017). Naopak, v souladu s pokynem uděleným Nejvyšším soudem posuzoval, zda Z. N. byla žalovaným zmocněna k uzavření smlouvy o zprostředkování, a pokud ne, zda toliko překročila plnou moc, či zda jednala zcela bez plné moci (jako nezmocněný jednatel). Shodně s dovolatelem však Nejvyšší soud považuje závěry přijaté odvolacím soudem za rozporné s R 148/2018.
[34] I kdyby bylo totiž možné vyjít z (vadami zatíženého) závěru, podle něhož byla Z. N. zmocněna toliko k výkonu akcionářských práv spojených s akciemi společnosti Pošumaví, a. s. a dále při jejich prodeji, nelze přehlížet zjištění učiněná soudem prvního stupně (podle nichž žalovaný činil veškeré úkony týkající se dotčených akcií prostřednictvím zástupců), jakož i specifické okolnosti projednávané věci. Není pochyb o tom, že Z. N. byla žalovaným zmocněna k více právním úkonům souvisejícím s vlastnictvím dotčených akcií. Současně jde o dceru žalovaného, která je zároveň advokátkou, tedy osobou povinnou dodržovat povinnosti plynoucí ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
[35] Za těchto okolností nelze přijmout jiný závěr, než že uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje akcií (pokud k němu nebyla Z. N. zmocněna) mělo bezprostřední vztah k udělenému zmocnění a představovalo (maximálně) překročení plné moci ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák.
[36] Neprojevil-li žalovaný bez zbytečného odkladu nesouhlas s tímto jednáním Z. N., je uzavřenou smlouvou vázán (§ 33 odst. 1 obč. zák.); není-li tato smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení tím získané, a není-li to možné, nahradit je v penězích (viz předchozí kasační rozsudek dovolacího soudu).
[37] Vycházeje z dosavadních skutkových zjištění soudů, není v této souvislosti bez významu, že žalovaný – ač sám nečinil žádné bezprostřední kroky k zajištění možnosti dotčené akcie prodat – využil možnosti zajištěné žalobcem a akcie prodal. I z toho lze dovozovat, že proti jednání Z. N. (spočívající v uzavření smlouvy o zprostředkování, jež uzavření kupní smlouvy ve svém výsledku umožnilo) nebrojil.
3) K významu dobré víry dovolatele ve zmocnění Z. N. a možné aplikaci § 444 o. z. na projednávanou věc.
[38] Není pochyb o tom, že ustanovení § 444 o. z. nelze v projednávané věci aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[39] Nicméně, velký senát již v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2038/2011 vysvětlil, že již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se – jakožto obecná zásada – prosazovalo pravidlo, podle něhož kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.
[40] Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat (jak usuzoval odvolací soud – viz odst. 10 in fine napadeného rozhodnutí), ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi) může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat.
[41] Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními otázkami předestíranými dovolatelem – je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[42] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
[43] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-