// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 21.11.2023
Současné naplnění více důvodů výpovědi z pracovního poměru
Ani při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a ustanovení § 52 písm. d) zák. práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2355/2022, ze dne 10. 8. 2023
Dotčené předpisy:
§ 52 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb.
§ 52 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 17. 2. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí „dle ustanovení § 52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, neboť usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. XY, byl na „společnost“ prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, „bylo rozhodnuto o ukončení provozu dlužníkova podniku“.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 29. 6. 2020 se žalobce domáhal určení, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 je neplatná“. Výpověď z pracovního poměru je podle žalobce neplatná, neboť v důsledku pracovního úrazu ze dne 1. 11. 2018 žalobce pozbyl zdravotní způsobilost konat dosavadní práci skladníka, a byly tak naplněny zákonné důvody pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce.
3. Žalovaný namítal, že zaměstnavatel byl zrušen, tudíž nebyl schopen přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy a byl tak dán výpovědní důvod podle § 52 písm. a) zákoníku práce. V době návratu žalobce z nemocenské „v celém podniku žádná pracovní pozice již neexistovala“ a žalovanému nezbylo, než dát žalobci výpověď z tohoto výpovědního důvodu.
4. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 26 C 93/2021-95, určil, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 je neplatná“ (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19 600 Kč k rukám advokáta Mgr. Z. K. (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán „u zaměstnavatele“ na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 jako skladník, že dne 1. 11. 2018 žalobce utrpěl pracovní úraz, že v souvislosti s pracovním úrazem byl žalobce posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 uznán invalidním, že dne 30. 11. 2020 byl vystaven lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019, a to z důvodu následků pracovního úrazu žalobce ze dne 1. 11. 2018, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2019, č. j. XY, byl zjištěn úpadek „zaměstnavatele“ a insolvenčním správcem ve věci byl ustanoven žalovaný, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č.j. XY byl na majetek „zaměstnavatele“ prohlášen konkurs, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, byl „ukončen provoz podniku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona“, a že dne 17. 2. 2020 zaslal žalovaný „jako insolvenční správce zaměstnavatele“ žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud se žalobce „poté, co mu byla ukončena pracovní neschopnost, dostavil dne 1. 11. 2019 do zaměstnání, měl jej zaměstnavatel ve smyslu … ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převést na jinou vhodnou práci anebo, neměl-li žalovaný pro žalobce k dispozici jinou práci nebo nebyl-li ochoten převést zaměstnance na jinou práci, byl žalovaný povinen rozvázat s žalobcem pracovní poměr pro ztrátu zdravotní způsobilosti způsobené pracovním úrazem (ať již výpovědí nebo dohodou) ve smyslu § 52 písm. d) zákoníku práce“. Uvedený výpovědní důvod nelze „nahrazovat důvodem dle ust. § 52 písm. a) zákoníku práce“, neboť ke ztrátě způsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci skladníka došlo dříve než ke zrušení zaměstnavatele.
5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 16 Co 253/2021-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta Mgr. Z. K. (výrok II). Odvolací soud vyšel z úvahy, že těžiště právního posouzení projednávané věci spočívá na otázce, zda v případě reálné konkurence dvou výpovědních důvodů má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich opře výpověď, nebo zda je zaměstnavatel povinen některý z nich upřednostnit. S ohledem na závěry soudní praxe (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1199/2002, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011) potom za situace, kdy z lékařského posudku vyplynulo, že žalobce nemohl pro následky pracovního úrazu práci skladníka vykonávat od 2. 11. 2019, dovodil, že „nebylo možné dát žalobci platnou výpověď podle ust. § 52 písm. a) zákoníku práce“, neboť byl povinen převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. § 41 odst. 1 písm. b) a § 41 odst. 6 zákoníku práce], nebo mu dát výpověď podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým rozsudek napadl „v celém rozsahu“. Má za to, že rozhodnutí věci závisí na posouzení, zda „došlo (případně kdy) k naplnění výpovědního důvodu dle § 52 písm. d) zákoníku práce, a pokud ano, jestli tato skutečnost může sama o sobě způsobit neplatnost jinak bezvadné výpovědi udělené dle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce“. Nesouhlasí s tím, že v posuzovaném případě měl tento výpovědní důvod upřednostnit před výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce. Argumentace odvolacího soudu je zde v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2996/2007, 21 Cdo 3134/2019 či 21 Cdo 2098/2004), podle které „všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen“ a „je zásadně věcí jeho volby, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené ustanovením § 46 odst. 1 zák. práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna“. Na projednávanou věc nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011, který se od projednávané věci liší tím, že ve srovnávaném případě výpovědní důvod [podle § 52 písm. c) zákoníku práce] naplněn nebyl. Další odvolacím soudem odkazované rozsudky (sp. zn. 21 Cdo 1199/2002 a 21 Cdo 395/2021) vycházejí z odlišného skutkového stavu. Ve všech případech, na které odkazuje odvolací soud, měl zaměstnavatel k dispozici lékařský posudek, který ho informoval o zdravotní způsobilosti zaměstnance; teprve po vydání lékařských posudků „dochází k aktivaci zákonných práv/povinností na straně zaměstnavatele“. Výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce nebyl proto naplněn, neboť lékařský posudek je zde nezbytnou podmínkou pro naplnění hypotézy právní normy, a žalovaný nebyl ani povinen podle tohoto výpovědního důvodu postupovat. Žalovaný proto uzavírá, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce může být shledána neplatnou pouze tehdy, ukáže-li se, že ke zrušení zaměstnavatele nedošlo, skutečnost, zda zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost konat dosavadní práci, je zde bezvýznamná. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalovaného v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 pracoval u zaměstnavatele Flash Steel Power, a. s. jako skladník. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019,č. j. XY, byl na majetek dlužníka Flash Steel Power, a. s. prohlášen konkurs a usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. XY, byl ukončen provoz dlužníkova podniku Flash Steel Power, a. s. „dle § 261 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, insolvenčního zákona“. Ještě před prohlášením konkursu žalobce dne 1. 11. 2018 utrpěl pracovní úraz, posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 byl žalobce pro následky pracovního úrazu uznán invalidním a dne 30. 11. 2020 lékařka závodní preventivní péče MUDr. B. K. ze stejného důvodu vystavila lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019. Dne 17. 2. 2020 „zaslal“ žalovaný jako insolvenční správce zaměstnavatele žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele.
12. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v části směřující proti výroku o věci samé opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla doručena žalobci dne 19. 2. 2020 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“).
15. Podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
16. Důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. a) zák. práce patří [spolu s důvody uvedenými v ustanovení § 52 písm. b) a písm. c) zák. práce] mezi tzv. organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec, nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. – ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 727/96, uveřejněný pod č. 34/1998 v časopise Soudní judikatura).
17. Podstatné pro naplnění předpokladů uvedeného výpovědního důvodu je samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části. Kdyby totiž zaměstnavatel pouze pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu v jeho části práci podle pracovní smlouvy, aniž by zároveň došlo ke zrušení takové části zaměstnavatele, byl by dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
18. Zrušení zaměstnavatele nebo jeho části představuje takové opatření zaměstnavatele, na základě kterého buď zaměstnavatel zcela přestane podnikat (provozovat svůj obchodní závod) nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním poměru nebo jiném základním pracovněprávním vztahu (aniž musí zaměstnavatel právnická osoba zaniknout), anebo se takové opatření týká jen organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Nemůže se tedy jednat o takové organizační opatření, jehož důsledkem není, že zaměstnavatel nebo jeho část přestane zcela podnikat nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 191/2009, uveřejněný pod č. 133/2010 v časopise Soudní judikatura).
19. Ke zrušení zaměstnavatele dochází i rozhodnutím insolvenčního soudu o ukončení provozu dlužníkova podniku (obchodního závodu) vydaným (na návrh insolvenčního správce) podle ustanovení § 261 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
20. Bylo-li proto v posuzovaném případě usnesením insolvenčního soudu ze dne 10. 12. 2019 rozhodnuto o ukončení provozu podniku dlužníka Flash Steel Power, a. s., došlo ke zrušení zaměstnavatele a výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce byl naplněn; žalovaný pozbyl možnost žalobce dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy.
21. Se závěrem odvolacího soudu, že při souběhu výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nelze se zaměstnancem platně pracovní poměr rozvázat výpovědí podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.
22. Výpověď z pracovního poměru je jedním ze způsobů skončení pracovního poměru (srov. ustanovení § 48 zák. práce), který účastník pracovněprávního vztahu uplatňuje jednostranným právním jednáním adresovaným druhému účastníku. Zaměstnavatel je oproti zaměstnanci při použití tohoto způsobu skončení pracovního poměru limitován tím, že může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů výslovně stanovených v ustanovení § 52 zák. práce (srov. § 50 odst. 2 zák. práce). Soudní praxe se ustálila na závěru, že všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 52 zák. práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen; může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce, jehož skutková podstata je v daném případě naplněna. Protože zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce. Jestliže tedy zaměstnavatel má možnost dát zaměstnanci výpověď z více důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce (pro které eventuálně může ze smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem podle ustanovení § 51 odst. 1 věty třetí zák. práce vyplývat odlišná výpovědní doba), je zásadně věcí jeho volby, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené ustanovením § 52 zák. práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna (srov. – ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č. 108/2005 v časopise Soudní judikatura).
23. Z uvedeného vyplývá, že ani při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce a ustanovení § 52 písm. d) zák. práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů.
24. Oporu pro opačný závěr nelze nalézat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011, uveřejněném pod č. 32/2013 v časopise Soudní judikatura. V něm vyslovený závěr, že i když zaměstnavatel rozhodl o změně svých úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, je výpověď z pracovního poměru daná podle § 52 písm. c) zák. práce neplatná, jestliže zaměstnanec ještě před doručením výpovědi pozbyl ze zdravotních důvodů způsobilost dále vykonávat dosavadní práci, nevychází z předpokladu, že zdravotní důvody [důvody výpovědi podle ustanovení § 52 písm. d) a e) zák. práce] mají přednost před organizačními důvody [důvody výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce]. Dovolací soud zde dovodil nenaplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť za situace, kdy zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) přidělovat zaměstnankyni práci podle pracovní smlouvy z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti k práci (vyslovené lékařským posudkem), nemohl následkem jeho rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnankyně nastat stav, kdy by její práce nebyla pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, a mezi nadbytečností zaměstnankyně a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně tak není příčinná souvislost. V nyní posuzovaném případě však zdravotní nezpůsobilost žalobce k práci na závěru o naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce nic nemění, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci žalovaný nemůže (objektivně vzato) žalobci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele; skutečnosti na straně zaměstnance (tedy i zdravotní nezpůsobilost zaměstnance k práci) nejsou (vzhledem k jeho povaze) překážkou naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. a) zák. práce.
25. Závěr o tom, že „nebylo možné dát žalobci platnou výpověď podle ust. § 52 písm. a) zákoníku práce“, odvolací soud nemohl úspěšně opírat ani o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 395/2021, který se dovolatelem nastolenou otázkou nezabýval, řešil-li otázku obsahu pojmu „skutečný důvod dohody o rozvázání pracovního poměru“ z hlediska naplnění podmínek vzniku nároku na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku v případě rozvázání pracovního poměru dohodou, a to navíc za situace, kdy zaměstnavatel ke dni dohody o rozvázání pracovního poměru neměl objektivně jiný důvod k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem. Obdobně tomu tak je i v případě odvolacím soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1199/2002, uveřejněného pod č. 60/2003 v časopise Soudní judikatura, který rovněž vychází z jiného skutkového stavu věci a řeší otázku způsobilého důvodu rozvázání pracovního poměru z hlediska příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Poukazuje-li v souvislosti s uvedenými rozhodnutími dovolatel na povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převést zaměstnance, který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, na jinou vhodnou práci, popř. s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, pak skutečnost, zda žalovaný ve vztahu k žalobci tuto povinnost porušil, nebyla pro rozhodnutí věci [při možnosti rovného uplatnění výpovědních důvodů podle ustanovení § 52 písm. a) a d) zák. práce] významná; případná odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou porušením této povinnosti s předmětem řízení v projednávané věci nesouvisí.
26. Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce je neplatná, se zamítá [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Úspěšnému žalovanému byla náhrada nákladů řízení odepřena s ohledem na nepříznivé majetkové poměry žalobce, pro které mu bylo v řízení před soudy přiznáno osvobození od soudních poplatků, jež jsou nepochybně ovlivněny též ztrátou jeho zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce pro následky pracovního úrazu (invalidita druhého stupně), a to za současného přihlédnutí ke skutečnosti, že žaloba v projednávané věci nebyla (s ohledem na právní složitost věci) ani zjevným zneužitím práva; za těchto okolností lze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení šly k tíži konkursní podstaty.
Autor: -mha-