// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 28.08.2023
Odmítnutí dalšího výkonu práce za trvání dočasné pracovní neschopnosti
Situací, kdy zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, osobně vykonává pro zaměstnavatele podle jeho pokynů (s jeho vědomím) ve stanovené pracovní době a ve sjednaném místě práce podle pracovní smlouvy nebo vykonává v době trvání této překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě z vlastní iniciativy, ačkoliv tak v době této překážky v práci zaměstnanec není povinen činit, se již judikatura Nejvyššího soudu zabývala v tom smyslu, že činí-li tak zaměstnanec (byť dobrovolně), musí přitom dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. V tomto smyslu, tedy tak, že rozhodne-li se zaměstnanec v době trvání své dočasné pracovní neschopnosti vykonávat práci, musí při výkonu práce (pro kterou se sám rozhodl) dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru, je nutné chápat i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3212/2019. Otázkou však zůstává, zda takový zaměstnanec může, či nikoliv odmítnout další výkon práce, trvá-li stále jeho dočasná pracovní neschopnost.
Rozhodující je zde objektivní existence této důležité osobní překážky, přičemž dočasná pracovní neschopnost trvá do té doby, dokud není zákonným způsobem ukončena. Proto ani dobrovolný nástup zaměstnance do práce nemění nic na suspenzi pracovního závazku během dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance; zaměstnanec stále není povinen vykonávat práci a zaměstnavatel ji není povinen přidělovat. I po nástupu do práce za trvání této překážky se může zaměstnanec rozhodnout práci dále nevykonávat, aniž by odmítnutí dalšího výkonu práce bylo porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, které by mohlo založit důvod pro rozvázání pracovního poměru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2518/2022, ze dne 31. 5. 2023
Dotčené předpisy:
§ 38 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 5. 2020
§ 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 5. 2020
§ 52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 5. 2020
§ 191 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 5. 2020
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 28. 4. 2020 rozvázala žalovaná s žalobcem pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť žalobce dne 23. 4. 2020 při práci spočívající v čištění kotle R5 pomocí tlakové pistole a poté, co odpracoval cca 1,5 hod. ze své pracovní doby, odmítl v práci nadále pokračovat. Po opakovaném vyzvání nadřízeným, aby pokračoval v práci, na to žalobce reagoval tak, že odmítá provádět práci s odkazem na bezpečnost práce, kdy namítal, že jde o práci za přítomnosti formaldehydu s teplou vodou ve výšce a že k tomu nevlastní výškařský průkaz.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 28. 8. 2020 se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru s tím, že odmítl pokračovat ve výkonu práce oprávněně kvůli obavě o své zdraví, jehož ochrana nebyla řádně zajištěna ze strany žalované odpovídajícími ochrannými pomůckami. Po nástupu na směnu dne 23. 4. 2020 a po odpracování cca 1,5 hodiny ze své směny začal mít zdravotní problémy projevující se pálením očí, podrážděnou a pálící pokožkou obličeje a dýchacími potížemi. Při čisticích pracích docházelo k reakci formaldehydu na zvýšenou teplotu vody z vysokotlaké pistole ve stísněném prostoru nádoby, přičemž uvolňující se výpary pronikaly skrze filtr celoobličejové masky žalobce. Byl-li by dále vystaven kyselinovým výparům, hrozilo by mu nebezpečí pádu z výšky 6 metrů. Ochranné pomůcky sice typově odpovídaly, avšak konkrétní měly nedostatky, které žalobce nahlásil svému nadřízenému, ale reakcí byla odpověď, že nebude-li pokračovat v práci, bude následkem výpověď.
3. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 26 C 266/2020-124, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 28. 4. 2020 je neplatné (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 47 148,73 Kč (výrok II). Uzavřel, že stejnou práci jako žalobce vykonával i P. Č., který uvedl, že jej při práci pálil obličej, na pálení kůže si stěžoval i další zaměstnanec vykonávající stejnou práci. Ještě před tím, než začal práci vykonávat žalobce, odmítli výkon této práce jiní dva zaměstnanci. Podle znaleckého posudku Znaleckého ústavu bezpečnosti a ochrany zdraví je formaldehyd rozpustný ve vodě a při jeho odstraňování pomocí vysokotlaké pistole se mohl zachytit v kapičkách vodního aerosolu. Začne-li zaměstnance pálit obličej v důsledku práce v prostředí zamořeném formaldehydem, došlo k tomu, že jeho koncentrace i uvnitř masky byla nejméně 2,5krát vyšší, než je povolený hygienický limit; vystavení této koncentraci po dobu delší 15 minut může vést k ohrožení zdraví exponované osoby. Soud prvního stupně uzavřel, že je povinností zaměstnavatele vytvářet bezpečné podmínky pro výkon práce. Nesplnil-li zaměstnavatel tuto povinnost, byl zaměstnanec oprávněn odmítnout pokračovat v práci, dokud nebudou přijata příslušná bezpečnostní opatření a zajištěny řádné ochranné pomůcky; odmítnutím práce se proto žalobce nemohl dopustit závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 16 Co 16/2022-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 652 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud doplnil dokazování o rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce, neboť tento důkaz byl žalobcem navržen včas v řízení před soudem prvního stupně před tím, než nastaly účinky koncentrace řízení. Uzavřel, že žalobce byl od 12. 3. 2020 uznán dočasně práce neschopným, přičemž lékařem bylo o ukončení jeho dočasné pracovní neschopnosti rozhodnuto ke dni 4. 5. 2020. Tento skutkový stav posoudil odvolací soud tak, že dočasná pracovní neschopnost je jednou z důležitých osobních překážek v práci a představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností. Podle odvolacího soudu je proto nerozhodné, z jakého důvodu odmítl žalobce další výkon práce, stejně jako skutečnost, zda žalovaná v rozhodné době o existenci této překážky věděla.
5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v právní otázce, zda a za jakých podmínek se může zaměstnanec dopustit porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, a to konkrétně tím, že v průběhu výkonu práce, ke které dobrovolně nastoupil, odmítne pokračovat v práci přidělené v souladu s pracovní smlouvou, tj. dokončit pracovní úkol, s jehož plněním již započal. Odvolací soud podle názoru dovolatelky zde nesprávně aplikuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3212/2019, a tím se od této judikatury odchyluje. Tím, že žalobce v době trvající pracovní neschopnosti nastoupil dobrovolně do práce a začal práci vykonávat, měl povinnost řídit se pracovní smlouvou a právními předpisy, včetně povinnosti konat práci podle pokynů zaměstnavatele a neodmítnout ji bez oprávněného důvodu, tzn. dokončit ji řádně minimálně v rozsahu jemu svěřených úkolů tak, aby neohrozil provoz zaměstnavatele. Za dosud neřešenou otázku považuje dovolatelka to, zda a za jakých podmínek může jednání zaměstnance, který vědomě neinformuje svého zaměstnavatele o trvající dočasné pracovní neschopnosti, představovat zjevné zneužití práva zaměstnancem. Odvolacímu soudu dále žalovaná vyčítá, že tím, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na jiném skutkovém základě a jiném právním názoru, aniž by umožnil účastníkům se k tomuto odlišnému posouzení věci vyjádřit a poučil je o právu uplatnit nová tvrzení a důkazní návrhy, porušil zákaz překvapivého rozhodnutí (jak je definován v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3866/2014 nebo 30 Cdo 4792/2008). Závěrem formuluje dovolatelka právní otázku, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda a za jakých podmínek lze přiznat ochranu zaměstnanci výkladem zákona v jeho prospěch a zároveň výkladem skutkového stavu v jeho prospěch (při až absurdních skutkových rozporech tvrzení zaměstnance), a to v případě, kdy je taková ochrana v kolizi s korektivem dobrých mravů a se zákazem zneužití práva, respektive jde o extenzivní ochranu výkladem práva, nebo dokonce o ‚výklad‘ skutkového stavu soudy“. Žalovaná navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání žalované. Nesouhlasí s jejím výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3212/2019. Vykonává-li zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, práce pro zaměstnavatele (z vlastní iniciativy), musí dodržovat povinnosti, jež mu vyplývají z pracovního poměru. V daném případě však žalobce práci nevykonával, přerušil ji a dále v ní nepokračoval. Nepokračování v práci nemůže jít k tíži zaměstnance, který se nachází v dočasné pracovní neschopnosti, neboť není povinen práci vykonávat. Proto toto přerušení nelze považovat za porušení povinností zaměstnance. Postup odvolacího soudu nebyl překvapivý, neboť žalobce dočasnou pracovní neschopnost tvrdil a prokazoval už v řízení před soudem prvního stupně ještě předtím, než bylo „zkoncentrováno“. Sama žalovaná se k tomuto tvrzení žalobce obsáhle vyjádřila v podání ze dne 3. 9. 2021. Žalovaná o dočasné pracovní neschopnosti žalobce věděla, sama ji evidovala v jeho výplatních páskách. Notifikace o dočasné pracovní neschopnosti od ČSSZ zaměstnavateli je okamžitá. Žalobce se rozhodl na „zakázku DUKOL“ nastoupit, aby zaměstnavateli pomohl v okamžiku personálního nedostatku, ale práci přerušil a odmítl v ní pokračovat z objektivních příčin ohrožení svého zdraví.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda „může jednání zaměstnance, kterým tento vědomě neinformuje svého zaměstnavatele o trvající dočasné pracovní neschopnosti, představovat zjevné zneužití práva zaměstnancem“; na řešení této otázky totiž rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud posuzoval jiné vytýkané porušení povinnosti zaměstnance jako důvod výpovědi z pracovního poměru, a to odmítnutí pokračování v práci. Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na posouzení otázky, „kde je meze ochrany a kde ochrana již přechází ke zneužití práva“.
11. Namítá-li žalovaná, že „postup soudů … se … jeví … téměř jako výklad skutkového stavu, ve prospěch zaměstnance“, pak přehlíží, že dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán za základě pracovní smlouvy ze dne 5. 11. 2018 na pozici operátor nové inovativní technologie průmyslového čištění. Žalovaná rozvázala pracovní poměr výpovědí ze dne 28. 4. 2020 z důvodu, že žalobce dne 23. 4. 2020 při práci spočívající v čištění kotle R5 pomocí tlakové pistole a poté, co odpracoval cca 1,5 hod. ze své pracovní doby, odmítl v práci nadále pokračovat. Po opakovaném vyzvání nadřízeným, aby pokračoval v práci, na to žalobce reagoval tak, že odmítá provádět práci s odkazem na bezpečnost práce, kdy namítal, že jde o práci za přítomnosti formaldehydu s teplou vodou ve výšce a že k tomu nevlastní výškařský průkaz. V době od 12. 3. 2020 do 4. 5. 2020 byl žalobce všeobecným praktickým lékařem uznán dočasně práce neschopným.
13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda se zaměstnanec dopustí porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci tím, že poté, co nastoupil do práce v průběhu své dočasné pracovní neschopnosti, odmítne v práci přidělené zaměstnavatelem pokračovat. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. 4. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).
16. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce může zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
17. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce je od vzniku pracovního poměru zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.
18. Podle ustanovení § 191 zák. práce zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů, po dobu karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu, po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, po dobu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiného člena domácnosti v případech podle § 39 zákona o nemocenském pojištění a po dobu péče o dítě mladší než 10 let z důvodů stanovených v § 39 zákona o nemocenském pojištění nebo z důvodu, kdy se fyzická osoba, která o dítě jinak pečuje, podrobila vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance, a proto nemůže o dítě pečovat.
19. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dočasnou pracovní neschopností se rozumí stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné v tomto zákoně uvedené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost. Podle § 57 a § 59 tohoto zákona rozhoduje o vzniku a o ukončování dočasné pracovní neschopnosti ošetřující lékař.
20. Vlastní podstatou dočasné pracovní neschopnosti jako důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance je, že představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] (srov. ve vztahu k obsahově shodné předchozí právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1688/2004). Zaměstnanec, který v době, kdy byl ošetřujícím lékařem, popřípadě lékařem orgánu nemocenského pojištění, uznán dočasně práce neschopným, nevykonává práce dohodnuté v pracovní smlouvě, se proto nedopouští (nemůže dopustit) porušení povinností, které mu vyplývají z pracovního poměru, a jeho jednání nezakládá důvod pro rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 977/2011).
21. Situací, kdy zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, osobně vykonává pro zaměstnavatele podle jeho pokynů (s jeho vědomím) ve stanovené pracovní době a ve sjednaném místě práce podle pracovní smlouvy nebo vykonává v době trvání této překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě z vlastní iniciativy, ačkoliv tak v době této překážky v práci zaměstnanec není povinen činit, se již judikatura Nejvyššího soudu zabývala v tom smyslu, že činí-li tak zaměstnanec (byť dobrovolně), musí přitom dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1688/2004). V tomto smyslu, tedy tak, že rozhodne-li se zaměstnanec v době trvání své dočasné pracovní neschopnosti vykonávat práci, musí při výkonu práce (pro kterou se sám rozhodl) dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru, je nutné chápat i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3212/2019, na který poukazuje dovolatelka. Otázkou však zůstává, zda takový zaměstnanec může, či nikoliv odmítnout další výkon práce, trvá-li stále jeho dočasná pracovní neschopnost.
22. Rozhodující je zde objektivní existence této důležité osobní překážky (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4200/2009), přičemž dočasná pracovní neschopnost trvá do té doby, dokud není zákonným způsobem ukončena (viz výše). Proto ani dobrovolný nástup zaměstnance do práce nemění nic na výše uvedené suspenzi pracovního závazku během dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance; zaměstnanec stále není povinen vykonávat práci a zaměstnavatel ji není povinen přidělovat. I po nástupu do práce za trvání této překážky se může zaměstnanec rozhodnout práci dále nevykonávat, aniž by odmítnutí dalšího výkonu práce bylo porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, které by mohlo založit důvod pro rozvázání pracovního poměru.
23. Bylo-li dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. i námitkami dovolatelky, že odvolací soud „porušil zákaz překvapivého rozhodnutí“.
24. Předně je třeba vysvětlit, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že poprvé bylo tvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti žalobcem uvedeno (a doloženo rozhodnutím všeobecného praktického lékaře) ve vyjádření doručeném soudu prvního stupně dne 21. 5. 2021, tedy před uplynutím lhůty pro koncentraci řízení. Žalovaná ve své replice ze dne 3. 9. 2021 podrobně reagovala (mimo jiné) právě na toto tvrzení. Odvolací soud četl rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti k důkazu při jednání dne 17. 3. 2022 a umožnil zástupci žalované se k tomuto důkazu vyjádřit.
25. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva.
Autor: -mha-