// Profipravo.cz / Ostatní 05.01.2024
ÚS: Přednost nejlepšího zájmu dítěte
Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Proto i přesto, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitým procesním pochybením, je třeba s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a to zejména zájmům, přání a potřebám nezletilého dítěte, i v rozhodnutí Ústavního soudu v souladu se zásadou zdrženlivosti citlivě upřednostnit nejlepší zájem dítěte a jen z důvodu zjištěných procesních pochybení obecných soudů nezasahovat zrušením ústavní stížností napadeného rozhodnutí do v mezidobí již stabilizovaných vztahů nezletilého dítěte s rodiči v rámci jeho svěření do střídavé péče. Takový přístup Ústavního soudu je odůvodněn zejména za situace, kdy procesní pochybení nemohou z ústavně právních hledisek (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) převážit nad nejlepším zájmem dítěte, zvláště když již opětovně probíhá další řízení, ve kterém bude případně možné na základě vyjádření nezletilého dosavadní rozvržení střídavé péče upravit v souladu s nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který je třeba zjišťovat zákonem vymezeným způsobem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1096/23, ze dne 22. 11. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
20. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
22. K problematice střídavé péče se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21). Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353) a další.].
23. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (o svěření dítěte do péče) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257), nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)].
24. Uvedená kritéria jsou sice toliko referenční, obecný soud je však povinen tato kritéria při svěřování dítěte do péče vzít v úvahu a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu [usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25 (U 21/75 SbNU 685)]. Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající. Obecné soudy jsou povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, které s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 30 (N 236/75 SbNU 629), nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
25. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte [podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 (N 235/103 SbNU 398), body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 62)].
26. Na obecné soudy nejsou kladeny nároky pouze z hlediska metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte a práv obou rodičů vychovávat své děti, tj. ve smyslu následování citovaných či dalších kritérií, ale též z hlediska způsobu (kvality) posouzení věci [nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 39 (N 233/83 SbNU 637), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22 nebo nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
27. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)], a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Povinnosti zjišťovat jeho názor nezbavuje soud ani ustanovení opatrovníka, přičemž nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), nález ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199) či nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121)].
28. Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zabezpečují její smluvní strany dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce či příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
29. V nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121), Ústavní soud vyslovil, že k porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud k tomu poznamenal, že podle názoru Výboru pro práva dítěte tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo. Byť nelze zjišťování názoru nezletilých prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí považovat za porušení práva dítěte být slyšeno, v každém případě je třeba individuálně posoudit, jaká forma je pro konkrétního nezletilého nejvhodnější, nejsou-li zde však žádné okolnosti, které by to vylučovaly, je třeba preferovat přímé vyslechnutí dotyčného nezletilého.
30. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
31. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu a jeho dodržování je nezbytnou součástí transparentnosti a kontrolovatelnosti justice a účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131), č. 153/2004 Sb.]. V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny [obdobně nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1654/17 (N 168/86 SbNU 729)]. Z formálního hlediska tento závěr plyne z nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, a tedy vyloučení zásahu Nejvyššího soudu. Daleko významnější je ale materiální rozměr, neboť předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21).
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
32. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních požadavků, které musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým respektovat, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud v předmětné věci uvedeným požadavkům z hlediska procesního postupu v některých směrech nedostál.
33. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo změněno prvostupňové rozhodnutí tak, že nezletilý byl svěřen do střídavé péče obou rodičů, a namítá, že pro takové rozhodnutí v předmětné věci nebyly splněny podmínky.
34. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). V posuzované věci Ústavní soud právě takové nedostatky v procesu dokazování, které by v konkrétní situaci mohly mít za následek porušení práva na soudní ochranu, zjistil.
35. V předmětné věci okresní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že střídavá péče není v zájmu nezletilého. Naopak při pokračování stávající praxe mezi rodiči by byla k jeho újmě. Okresní soud konstatoval, že psychologické vyšetření Mgr. Z. B. je sice jen jedním z listinných důkazů, ale ve spojení s ostatními důkazy podává zcela postačující závěr o nevhodnosti střídavé péče z důvodu nejednotnosti obou prostředí. Krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, s odkazem mimo jiné i na judikaturu Ústavního soudu dospěl k závěru o vhodnosti nastavení střídavé péče rodičů v předmětné věci, když za dostatečný argument proti střídavé péči nepovažoval ani okolnosti namítané matkou či uváděné okresním soudem. Obavy, že střídavá péče by vedla k dalším střetům mezi rodiči a prohlubovala jejich konflikty a vzájemnou nevraživost, nejsou podle krajského soudu odůvodněné. Krajský soud uvedl, že "věří" tomu, že konfliktního stylu komunikace s matkou se otec poté, co omezil své kontakty s ní, bude zdržovat i nadále. Dodal, že jedinou okolností, která by v souzené věci mohla střídavé péči bránit, je otcova konfliktní povaha. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dokonce podrobně popsal konkrétní chování otce (bod 18. napadeného rozsudku). Uzavřel, že aniž považoval za nutné znalecky zkoumat otcovu osobnost z psychologického a psychiatrického hlediska, což by řízení neúměrně zatížilo a prodražilo, otci "věří", že se agresivity vůči matce zdrží i nadále (srov. bod 19. napadeného rozsudku). Podle krajského soudu za současné situace nelze bránit nařízení střídavé péče jen z důvodu, že komunikace rodičů je omezená. Krajský soud proto, a to i s přihlédnutím k přání nezletilého, který se dne 2. 12. 2022 u psycholožky vyjádřil, že by chtěl být u otce více, napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že nezletilého svěřil do symetrické střídavé péče realizované v běžném režimu v týdenních intervalech.
36. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud doplnil dokazování zprávou dětské psycholožky Mgr. Z. B. ze dne 6. 2. 2023 (čl. 566 spisu, bod 6. napadeného rozsudku), ze které zjistil, že otec psycholožku po vypracování zprávy z vyšetření nezletilého konaného dne 2. 12. 2022 kontaktoval množstvím telefonátů se žádostí o poskytnutí nahrávky z pohovoru s nezletilým. Když jej odkázala na matku jako zadavatelku posudku, následovaly z jeho strany mnohočetné opakované telefonáty, a to i ve večerních hodinách, obsahující urážky a výhrůžky podáním trestního oznámení, což psycholožku vedlo k tomu, že si otce ve svém telefonu zablokovala. Psycholožka považuje otce za osobu s rysy narcismu, egoismu a psychopatie, neschopnou naplnit rodičovské kompetence. Na uvedené stanovisko dětské psycholožky Mgr. B. ze dne 6. 2. 2023 však krajský soud nereagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ním nijak nevypořádal. Ačkoli krajský soud připustil, že okolnost, která by mohla bránit střídavé péči, je otcova konfliktní povaha, chováním otce a jeho povahou se podrobněji nezabýval, jeho osobnost blíže nezkoumal, přičemž podrobněji nevyhodnotil ani nevhodné vystupování otce před nezletilým, ale ani opakované znevažování matky.
37. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru psychologie či psychiatrie, který by posoudil vhodnost péče s ohledem na chování a povahu otce, přičemž neprovedení tohoto důkazu řádně neodůvodnil. Ústavní soud z odůvodnění rozsudku krajského soudu zjistil, že krajský soud neprovedení matkou navrhovaného znaleckého posudku odůvodnil tím, že znalecké zkoumání by řízení neúměrně zatížilo a prodražilo. Uvedené vysvětlení považuje Ústavní soud za dostatečné, když § 471 odst. 2 z. ř. s., soudům ukládá, aby ve věcech péče soudu o nezletilé rozhodovaly s největším urychlením. Pro úplnost je třeba dodat, že rovněž okresní soud návrh na provedení znaleckého zkoumání zamítl s tím, že posouzení vzájemné interakce považoval za nadbytečné, stejně jako posouzení osobnostních charakteristik rodičů. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve své judikatuře se přiklání k názoru, že ne vždy je zadání vypracování znaleckého posudku v rodině právních věcech potřebné a účelné. Například v nálezu ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22 dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení znalce by zbytečně, významně prodloužilo odvolací řízení, aniž by byl ze znaleckého posudku získán relevantní skutkový odborný závěr, který by měl řešený případ zásadně ovlivnit. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že posouzení konkrétních okolností ke zjištění vhodnosti střídavé péče je úkolem soudu, kterého se (pouhým) poukázáním na závěry znalce nemůže zbavit. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že přenášení odpovědnosti za rozhodnutí ze soudu na znalce je nepřípustné. Stejně jako v ostatních případech soudci nemohou ve věcech péče o dítě "naprosto nekriticky přejímat závěry znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak musí být rozhodnutím nezávislého soudu, a nikoliv soudního znalce" (srov. též nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941). Ústavní požadavek, že právo rodičů pečovat o dítě podle 32 odst. 4 Listiny může být omezeno pouze rozhodnutím soudu na základě zákona, musí být naplněn i materiálně, což znamená, že obecné soudy nemohou svoji odpovědnost rozhodnout o nejlepším zájmu dítěte přenést na znalce. I když je nepochybné, že posouzení vhodnosti či účelnosti vypracování znaleckého posudku v tom kterém řízení závisí na konkrétních okolnostech daného řízení, v uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil i závěry, které jsou v rodině právních věcech obecně použitelné.
38. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že krajskému soudu v předmětné věci za dané procesní situace nic nebránilo v tom, aby v odvolacím řízení vyslechl znalkyni Mgr. B. při nařízeném jednání, jak ostatně navrhovala matka. Krajský soud měl možnost Mgr. B. buď ustanovit ad hoc jako znalkyni pro předmětné řízení (§ 127 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a žádat od ní ústní odborné vyjádření, případně ji mohl vyslechnout jako svědkyni při nařízeném jednání (§ 126 o. s. ř.), tak, aby na její vyjádření mohli rodiče i kolizní opatrovník reagovat. V opačném případě, tedy rozhodl-li by se soud ze stanoviska znalkyně nevycházet, bylo namístě, aby neprovedení tohoto důkazu ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Jak vyplývá z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, důkaz výslechem uvedené psycholožky považoval tento soud za nadbytečný, neboť psycholožka v dané věci nebyla ustanovena znalkyní a ve věci vystupovala pouze jako soukromá psycholožka zjednaná jedním z rodičů. Krajský soud tedy na jedné straně považoval zprávu znalkyně "pouze" za důkaz, který byl předložen jedním z rodičů, na druhé straně však, jak z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, z něj při svém rozhodování při zjišťování názoru nezletilého (viz bod 20 odůvodnění rozsudku) vycházel.
39. Krajský soud se podrobněji nezabýval ani zjištěnou nejednotností výchovných prostředí matky a otce, která v řízení vyšla najevo, náležitě se nevypořádal s rozdílným přístupem obou rodičů k výchově nezletilého, nezabýval se ani názorovými neshodami rodičů ohledně výchovy nezletilého a plnění školních povinností (resp. přístupem otce k plnění školních povinností nezletilého), a to i se zřetelem ke zjištěné obtížné komunikací mezi rodiči. Okresní soud z odborného vyjádření Mgr. B. ze dne 13. 7. 2022 (bod 33. odůvodnění rozsudku okresního soudu) zjistil, že na základě žádosti matky bylo provedeno opakované psychologické vyšetření nezletilého, z něhož dovodil, že podle sdělení matky rodiče mají rozdílný přístup k výchově dítěte, mezi rodiči je obtížná komunikace. Nejednotnost výchovných přístupů vyvolává v dítěti stavy nebrzděného chování a nepřiměřených reakcí, kdy je zjevné, že přijímá postoj dospělých osob. U dítěte jsou zjevné projevy manipulativního chování. Nejednotná výchova bude mít závažný důsledek po nástupu do školy, kdy dítě bude obtížně přijímat pravidla a řád. Krajský soud se podrobně nezabýval ani tím, zda nezletilý v době, kdy bude v péči otce, si bude řádně plnit své školní povinnosti či dodržovat každodenní návyky.
40. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti. Při zjišťování názoru nezletilého je nutno přihlédnout rovněž k věku a vyspělosti nezletilého.
41. Krajský soud při rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přihlédl i k přání nezletilého, který se dne 2. 12. 2022 "u psycholožky vyjádřil, že by chtěl být u otce více" (bod 20. napadeného rozsudku). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není zřejmé, z jakých skutkových zjištění, resp. z jakého důkazu při zjišťování přání nezletilého vycházel, případně jak a za jakých okolností byla otázka ohledně péče nezletilému položena. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že podle § 867 odst. 1 občanského zákoníku soud poskytne dítěti před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Není-li pak podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor či tento sdělit, pak podle § 867 odst. 2 občanského zákoníku soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že vycházel z názoru nezletilého tak, jak vyplývá ze zpráv psycholožky ze dne 5. 12. 2022 a ze dne 6. 2. 2022 (čl. 489 a 566) i z výpovědi nezletilého před okresním soudem dne 19. 8. 2022 (č. l. 153). Ústavní soud však v této souvislosti nicméně podotýká, že krajskému soudu nic nebránilo, aby před svým rozhodnutím ve věci zjistil aktuální názor (přání) nezletilého k otázce péče o něj, a tento názor nezletilého pečlivě vyhodnotil.
42. Ústavní soud dále konstatuje, že krajský soud se při svém rozhodování o výchovných poměrech nezletilého nevypořádal ani se stanoviskem opatrovníka, který zastupoval nezletilého v předmětném řízení a hájil tak jeho zájmy. Z rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že opatrovník v odvolacím řízení navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu (tedy svěření nezletilého do péče matky).
43. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel z "tajné nahrávky" získané otcem při pohovoru nezletilého s psycholožkou (která nebyla v řízení ani provedena), aniž se nejprve zabýval její procesní použitelností. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že v případě použití záznamu hovoru jako důkazního prostředku v průběhu soudního řízení může hrozit kolize s právem na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1 nebo čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny).
44. Ačkoli krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z "tajné nahrávky" otce nevycházel, podle vyjádření matky i opatrovníka, jakož i z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že i z tohoto záznamu při svém rozhodování vycházel, aniž se však zabýval použitelností této nahrávky jako záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v předmětném řízení (tedy aniž zkoumal, zda je předmětná nahrávka zákonným důkazem podle čl. 90 Ústavy, zda se na ni vztahuje zákonná licence podle § 86 občanského zákoníku či zda je v tomto případě licence prolomena podle § 88 občanského zákoníku). Otázkou přípustnosti záznamů hovorů fyzických osob se Ústavní soud zabýval již několikrát, i když ve většině případů tomu bylo zejména v trestním řízení. Dovodil přitom, že přípustnost takového důkazu je vždy nezbytné posuzovat též s ohledem na respektování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Provedení důkazu záznamem telefonického hovoru proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru pak Ústavní soud shledal rozporným s čl. 36 odst. 1 Listiny i v nálezu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 (N 161/42 SbNU 327). Naopak Ústavní soud připustil důkaz záznamem soukromého rozhovoru bez vědomí všech jeho účastníků v případě jeho využití slabší stranou (zaměstnancem) v pracovněprávním vztahu [nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485)]. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že "[z]ákladním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt "materiální" právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, bude rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možností, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby." K problematice využití audionahrávek jako důkazního prostředku zaujal stanovisko i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004 (srov. nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14, či nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2299/17 (N 35/88 SbNU 491). Chtěl-li tedy krajský soud z uvedené "nahrávky" vycházet při svém rozhodování, bylo namístě, aby se s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu vztahující se ke skrytému nahrávání rozhovorů uskutečňovanému bez vědomí jejich účastníků v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
45. Konečně Ústavní soud dodává, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevysvětlil, v čem spatřuje změnu poměrů pro takto zásadní novou úpravu péče o nezletilého. Při nastavení střídavé péče se krajský soud nezabýval ani případnou možností nastavení asymetrické střídavé péče, přičemž se nabízela také možnost nastavení kratších intervalů střídání v péči o nezletilého, tak jak vyplývá i z následně vyjádřeného přání nezletilého při pohovorech uskutečněných s nezletilým v poslední době.
VI.
Závěr
46. Jak z výše uvedeného vyplývá, krajský soud se v předmětném řízení dopustil celé řady procesních chyb a nedostatků a Ústavní soud je tímto krajskému soudu vytýká, byť s ohledem na konkrétní dále uvedené souvislosti s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře Ústavního soudu vztahující se k problematice střídavé péče nemohou z ústavně právního pohledu převážit nad dále vyjádřeným nejlepším zájmem nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
47. Z vyjádření opatrovníka ze dne 2. 11. 2023 Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci již probíhá nové řízení o úpravě poměrů k nezletilému, které bylo zahájeno na návrh matky.
48. Z poslední zprávy opatrovníka ze dne 2. 11. 2023, resp. z pohovoru nezletilého s opatrovníkem dne 30. 5. 2023 a z pohovoru nezletilého se soudcem okresního soudu Mgr. Janem Špalkem provedeného dne 25. 10. 2023, vyplývá, že nezletilý si na střídavou péči zvykl, zvládá ji, přál by si pouze, aby byla rozdělena do kratších časových intervalů, neboť má pocit, že týden a týden u každého z rodičů je dlouhý. Konkrétně uvedl, že by uvítal, kdyby byl tři dny u táty a pak čtyři dny u mámy. Nezletilý je přitom ve věku osmi let, přičemž s přihlédnutím k jeho rozumové vyspělosti je schopen formulovat svůj názor. Názor nezletilého, který je v předmětném řízení účastníkem a je zastoupen opatrovníkem, byl zjištěn v souladu s § 100 odst. 3 o. s. ř. a § 20 odst. 4 z. ř. s.
49. Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích se opakovaně vyjádřil tak, že střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě je obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí a obecné soudy by měly vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21).
50. Jak bylo uvedeno výše, zásadu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud vykládá v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte. Podle Výboru pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [srov. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), body 22-24].
51. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Protože tedy i Ústavní soud musí při svém rozhodování mít na zřeteli nejlepší zájem nezletilého, přičemž nezletilý, jak vyplývá ze shora uvedených vyjádření, jednoznačně sdělil přání zachovat, resp. upravit střídavou péči, Ústavní soud s přihlédnutím k tomuto přání nezletilého, veden současně zásadou zdrženlivosti při svém rozhodování, napadené rozhodnutí krajského soudu nezrušil. Podle názoru Ústavního soudu je za této situace třeba citlivě upřednostnit zájem na zachování do určité míry již stabilizovaných rodinných vztahů nezletilého v rámci jeho svěření do střídavé péče a z důvodů převážně procesních shora uvedených pochybení krajského soudu do nich v současné situaci nezasahovat, zvláště když již opětovně probíhá další řízení iniciované jeho matkou, ve kterém bude případně možné na základě vyjádření nezletilého v tomto řízení rozvržení střídavé péče upravit v souladu s nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který je třeba zjišťovat zákonem vymezeným způsobem.
52. Povinností obecných soudů v dalším již probíhajícím opatrovnickém řízení je k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu při svém rozhodování v předmětné věci přihlédnout a uvedených procesních pochybení, které by jinak vedly k zrušení napadeného rozhodnutí, se vyvarovat. Ústavní soud proto důrazně apeluje na obecné soudy, aby při svém dalším rozhodování (nejen) v předmětné věci postupovaly v souladu s procesními předpisy a chránily tak práva účastníků řízení.
53. Úkolem okresního soudu v tomto novém již probíhajícím řízení také bude zjistit aktuální názor nezletilého, který pečlivě vyhodnotí a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu procesně bezvadným způsobem rozhodne o způsobu péče rodičů o nezletilého tak, aby odpovídal především zájmům, přání a potřebám nezletilého.
54. V této souvislosti Ústavní soud důrazně apeluje také na oba rodiče, aby respektovali nejlepší zájem svého nezletilého syna (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jelikož (nejen) svým dosavadním postupem prezentovaným v řízení před obecnými soudy, ale zejména svým nevhodným či přímo narušujícím výchovným působením, mu mohou způsobit nenávratné škody na jeho psychice, které si může nést v průběhu celého života. Proto Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dítěte, se soud pouze může snažit do budoucna co nejvíce vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na nezletilého syna. Je však především věcí rodičů, aby upřednostnili zájem svého dítěte před osobními antipatiemi, dítě netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili mu nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům.
55. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, avšak kasace napadeného rozhodnutí, jak bylo výše uvedeno, by byla v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého, ústavní stížnost nálezem zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
56. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US