// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 07.03.2022
Právo na pojistné plnění ze smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby
Ve smlouvě o pojištění ve prospěch třetí osoby se pojistník zavazuje platit pojistné za třetí osobu, v jejíž prospěch bylo sjednáno pojištění. Aktivní legitimaci k uplatnění závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění však má jiná, třetí osoba, v jejíž prospěch bylo pojištění sjednáno. Základní charakteristikou smlouvy o pojištění ve prospěch třetího je, že osoba pojistníka je (vždy) odlišná od osoby oprávněné. Oprávněný pojištěný se stává účastníkem smlouvy, projeví-li se smlouvou ve svůj prospěch souhlas. Tento souhlas může být dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění. Dá-li tato třetí osoba souhlas s pojistnou smlouvou a nastane-li pojistná událost, je aktivně legitimovaná požadovat pojistné plnění právě tato třetí osoba.
Jinými slovy, dá-li tato třetí osoba souhlas se smlouvou, je pouze ona oprávněna domáhat se pojistného plnění, tedy nikoli např. pojistník. Pokud se svým právním postavením podle pojistné smlouvy souhlas tato třetí osoba neprojeví, má smlouva právní následky jen pro pojistitele a pojistníka, jakožto smluvní strany. Obecná právní úprava obsažená v § 50 odst. 2 obč. zák., která má být podle § 11 zákona o pojistné smlouvě použita obdobně, stanovila pro případ, že třetí osoba nevysloví souhlas se smlouvou, že právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak.
V nyní posuzovaném případě však bylo v čl. 26 všeobecných pojistných podmínek ujednáno, že uplatnit právo na poskytnutí pojistného plnění náleží výlučně pojištěnému a pojistník je oprávněn vykonávat (výlučně) ostatní práva z pojistného vztahu. V takovém případě, pokud pojištěný tohoto svého práva nevyužil, nemůže se pojistník domáhat práva na poskytnutí pojistného plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 992/2021, ze dne 25. 11. 2021
Dotčené předpisy:
§ 11 zák. č. 37/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 50 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 C 77/2018-162, zamítl žalobu na zaplacení částky 91 044 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 91 044 Kč od 12. 10. 2017 do zaplacení a náhrady nákladů řízení spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 27. 5. 2007 uzavřela žalobkyně jako pojistník se společností Generali Pojišťovna a.s. jako pojistitelem pojistnou smlouvu o škodovém pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání č. 2918534146. Smlouva se kromě příslušné zákonné úpravy řídila všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění odpovědnosti za škodu (VPP O 2005/01, dále jen „VPP“), zvláštními pojistnými podmínkami pro pojištění odpovědnosti za škodu při výkonu zaměstnání/služby (ZPP Z 2006/02), doplňkovými pojistnými podmínkami – řidiči pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem na motorových vozidlech při plnění pracovních povinností (DPP O 100) a doplňkovými pojistnými podmínkami – pracovní stroje pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem pracovním strojem při plnění pracovních povinností (DPP O 101). Pojištění bylo sjednáno ve prospěch zaměstnanců (pojištěných) uvedených v seznamu a bylo sjednáno pro případ odpovědnosti pojištěného za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání. Dne 27. 5. 2016 uzavřely strany uvedené pojistné smlouvy dodatek č. 9 k této smlouvě, jímž byl mimo jiné aktualizován seznam pojištěných. Jedním z pojištěných byl pan A. Z.. Dne 27. 5. 2017 uzavřely strany této pojistné smlouvy dodatek č. 10 k této smlouvě, jímž byl mimo jiné aktualizován seznam pojištěných. Seznam zahrnoval i pana A. Z., který byl ode dne 16. 2. 2017 do 14. 12. 2017 zaměstnancem žalobkyně. Dne 21. 9. 2015 uzavřela žalobkyně se společností HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., smlouvu o poskytování služeb skladovacích a přepravních, jíž se žalobkyně zavázala pro uvedenou společnost provádět příjem, skladování, výdej a evidenci zboží, hotových výrobků v zákaznickém balení, expedici, celní služby, přepravní a manipulační služby při zajišťování toků materiálů. Dne 30. 5. 2017 panu A. Z. při vyskladňování ze 4. patra regálové soustavy spadly světlomety, čímž došlo k poškození 36 kusů v hodnotě 122 403,60 Kč včetně DPH. Poškozená světla již nebylo možno dále otestovat, opravit a použít, neboť mohly mít skryté vady, které nebylo možné spolehlivě detekovat a mohly se projevit až po zamontování do auta, přičemž světlo je bezpečnostním prvkem vozidla, proto bylo jedinou možností poškozená světla sešrotovat. Částku 122 403,60 Kč vyúčtovala společnost HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., žalobkyni fakturou ze dne 12. 6. 2017. Tuto částku uhradila žalobkyně dne 11. 8. 2017. Dne 13. 5. 2019 byl pan A. Z. seznámen s obsahem pojistné smlouvy č. 2918534146 ze dne 27. 5. 2007 včetně přílohy č. 1 a jejího dodatku č. 10 a s obsahem pojistných podmínek VPP O 2005/01, ZPP Z 2006/02, DPP O 100, DPP O 101.
Soud prvního stupně s odkazem na § 10 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), a na důvodovou zprávu k tomuto ustanovení dospěl k závěru, že v daném případě byla uzavřena pojistná smlouva ohledně pojištění cizího pojistného rizika podle § 10 zákona o pojistné smlouvě. Ačkoliv žalobkyně doložila souhlas pana Z. s přijetím pojistného plnění pojistníkem i protokol o jeho seznámení se zněním předmětné smlouvy, soud žalobu zamítl, neboť v době, kdy pan Z. souhlasil s přijetím pojistného plnění pojistníkem, ještě s obsahem pojistné smlouvy nebyl seznámen; k tomu došlo až 13. 5. 2019, tedy poté, co byl nárok uplatněn u žalované, a více než jeden rok po podání žaloby v této věci. Žalobkyně tedy v době uplatnění nároku na pojistné plnění u žalované, resp. její právní předchůdkyně, nesplňovala podmínky na výplatu pojistného plnění.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 58 Co 258/2020-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se v daném případě jedná o pojištění cizího pojistného rizika podle § 10 zákona o pojistné smlouvě. Odvolací soud vycházel z textu pojistné smlouvy a souvisejících VPP, z nichž vyplývá, že předmětem pojištění byla odpovědnost za způsobenou škodu, nikoli cizí pojistné riziko. Pojištění bylo sjednáno ve prospěch zaměstnanců žalobkyně, kteří byli v postavení pojištěných osob. Jak vyplývá z § 10 zákona o pojistné smlouvě, v případě pojištění cizího pojistného rizika je oprávněnou osobou k přijetí pojistného plnění pojistník za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. V daném případě však podle textu pojistné smlouvy a VPP pojistník oprávněnou osobou nebyl, žalobkyni z titulu postavení pojistníka žádný nárok na pojistné plnění nevznikl. Podle VPP měla žalovaná coby pojistitel povinnost platit náhradu škody za pojištěného poškozenému, poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli neměl (článek 13 bod 7). V případě pojištění ve prospěch třetí osoby (jako v tomto případě) náleželo uplatnění práva na poskytnutí pojistného plnění výlučně pojištěnému (článek 26 bod 2), pojistník toto právo tedy neměl. Předmětem dané pojistné smlouvy tedy nebylo pojištění cizího pojistného rizika, ale pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnanci pojistníka, což lze dovodit i z toho, že text pojistné smlouvy a VPP odpovídá zákonným ustanovením § 43 a 44 zákona o pojistné smlouvě. Pouze pojištěný (zaměstnanec) byl osobou aktivně legitimovanou k uplatnění nároku na pojistné plnění vůči žalované, nikoli žalobkyně (viz články 2 a 26 VPP). K námitce žalobkyně o tom, že žalovaná již dříve z titulu jiných pojistných událostí plnění poskytla, odvolací soud uvedl, že tato skutečnost nebyla pro posouzení věci rozhodná, neboť sama o sobě nezakládá důvod pro plnění v jakémkoliv dalším případě. Žalovaná přitom plnila žalobkyni coby poškozené, poškozená však přímý nárok vůči pojistiteli nemá, jak vyplývá z § 43 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě i z článků 2 a 13 VPP.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně spatřuje přípustnost svého dovolání v řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž se jedná o otázku posouzení aktivní věcné legitimace pojistníka u smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby. Podle žalobkyně odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že mezi původními účastníky řízení byla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu § 11 zákona o pojistné smlouvě (smlouva o pojištění ve prospěch třetí osoby), žalobkyni proto z titulu poškozené, resp. pojistníka právo na pojistné plnění nenáleží, jelikož není oprávněnou osobou, a tudíž ani osobou aktivně legitimovanou k vymáhání pojistného plnění. Žalobkyni by podle jejího názoru měla být přiznána aktivní věcná legitimace, neboť byť jí zákon ani pojistná smlouva přímé právo na pojistné plnění výslovně nepřiznávají, nemá žalobkyně v právní pozici pojistníka k dispozici žádný právní nástroj, kterým by pojištěné zaměstnance mohla přimět k uplatnění práva na pojistné plnění. Účelem škodového pojištění je vyrovnat vzniklou majetkovou újmu, nikoli vést k obohacení. Pokud by se měl pojištěný zaměstnanec domáhat toho, aby bylo plněno společnosti HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., došlo by k porušení tohoto principu. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3009/17, v němž Ústavní soud dovodil aktivní věcnou legitimaci pojištěných osob k vymáhání pojistného plnění u smlouvy o pojištění cizího pojistného rizika, přestože podle staré právní úpravy jim právo na pojistné plnění de lege lata nepříslušelo.
Žalobkyně rovněž zpochybnila samotnou kvalifikaci předmětné pojistné smlouvy jako smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby, když podle důvodové zprávy k § 11 zákona o pojistné smlouvě se třetí osoba stává účastníkem pojištění teprve udělením souhlasu, k čemuž nedošlo. Z uvedeného vyplývá, že podmínkou vzniku pojištění ve prospěch třetí osoby je její souhlas. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě obsahuje pojistná smlouva vždy určení oprávněné osoby; předmětná pojistná smlouva obsahuje pouze dva subjekty, a to žalobkyni a žalovanou. Podle žalobkyně by se na tento případ neměl vztahovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením předmětné otázky odvolacím soudem a rozporovala dílčí argumenty žalobkyně, které považovala za nedůvodné. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, případně zamítnuto.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že pojistné podmínky k pojistné smlouvě vypracovala žalovaná a proto by měly být interpretovány v její neprospěch. Žalobkyně v pojistné smlouvě sice prohlásila, že byla s pojistnými podmínkami platnými pro daný druh pojištění seznámena, žalovaná však neprokázala o jaké konkrétní pojistné podmínky a v jakém znění se jedná. Žalobkyně dále uvedla, že při interpretaci zákona o pojistné smlouvě by soudy měly aplikovat ustanovení § 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to za použití § 3030 a žalobkyni v právním postavení pojistníka aktivní věcnou legitimaci ve vztahu k právu na pojistné plnění přiznat.
Žalovaná zareagovala na repliku žalobkyně tím, že argumentaci o neprokázání o jaké konkrétní podmínky a v jakém znění se jedná, označila za účelovou a zopakovala své již v předešlém vyjádření vyslovené argumenty.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud dále podotýká, že k replice žalobkyně k vyjádření žalované k dovolání, pokud v něm žalobkyně vznášela další námitky proti rozsudku odvolacího soudu, podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
Námitky žalobkyně stran nesprávného posouzení samotné kvalifikace předmětné pojistné smlouvy jako smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby ze strany odvolacího soudu nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť žalobkyně v souvislosti s nimi řádně nevymezila, v čem spatřuje naplnění podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pouhé vyjádření nesouhlasu s právním závěrem odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání. Ani případné vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Dovolání je však přípustné pro vyřešení právní otázky, zda je pojistník ze smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby aktivně věcně legitimován dožadovat se práva na pojistné plnění proti pojistiteli, neboť tato otázka nebyla v celé šíři v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (než uvedené v odstavci 2 tohoto ustanovení) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
Podle § 261 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se pojistná smlouva řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony.
Vzhledem k datu uzavření pojistné smlouvy mezi účastníky smlouvy se tudíž jejich právní vztah řídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále opět jen „zákon o pojistné smlouvě“), a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 11 zákona o pojistné smlouvě pojistnou smlouvu lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. Ustanovení občanského zákoníku o smlouvě ve prospěch třetí osoby se v takovém případě použijí obdobně. Souhlas třetí osoby může být dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění.
Podle § 43 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě pojištění odpovědnosti za škodu se sjednává pro případ odpovědnosti pojištěného za škodu, kterou způsobil jinému.
Podle § 43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak.
Podle § 50 obč. zák. účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby (odst. 1). Není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel (odst. 2). Dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela (odst. 3).
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s právní předchůdkyní žalované pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání, pojištění bylo sjednáno ve prospěch zaměstnanců (dále „pojištěných“) uvedených v seznamu tvořícím přílohu č. 1 této smlouvy, byla sjednána jejich spoluúčast 10 %, minimálně 1 000 Kč. Podle článku 2 Výklad pojmů písm. e) VPP je oprávněnou osoba, které v důsledku pojistné události vznikne nárok na pojistné plnění; oprávněnou osobou je pojištěný, pokud právní předpis nebo pojistná smlouva nestanoví jinak; náhradu škody platí pojistitel poškozenému, poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá. Podle článku 26 bodu 2 VPP náleží uplatnění práva na poskytnutí pojistného plnění výlučně pojištěnému, ostatní práva z pojistného vztahu je oprávněn vykonávat pouze pojistník.
Odvolací soud posoudil uzavřenou pojistnou smlouvu, o níž žalobkyně opírala uplatněný nárok, jako pojištění ve prospěch třetí osoby (v nyní posuzovaném případě ve prospěch zaměstnanců žalobkyně uvedených v seznamu, který tvořil přílohu pojistné smlouvy), přičemž uvedl, že právo na uplatnění pojistného plnění náleželo (ať už podle zákona o pojistné smlouvě nebo podle všeobecných pojistných podmínek, které tvořily nedílnou součást smlouvy) výlučně pojištěnému. Podle odvolacího soudu tak žalobkyně (ať už v postavení pojistníka nebo poškozené) nebyla aktivně věcně legitimována, přičemž v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, v daném případě svědčilo právo domáhat se náhrady škody po pojistiteli výlučně pojištěnému zaměstnanci.
Nejvyšší soud již ve shora citovaném rozsudku vyložil, že „záměrem zákonodárce bylo tedy upravit postup, podle nějž má škodu za pojištěného škůdce, za níž je pojištěný odpovědný a na níž se vztahuje předmětné pojištění, nahradit zásadně pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy, přičemž tuto škodu má pojistitel nahradit přímo poškozenému (srov. § 43 odst. 3 a § 44 odst. 1 ZPS). Pouze v případě, že pojištěný sám (dobrovolně) uhradí škodu přímo poškozenému, vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, tj. částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem měl povinnost plnit pojistitel (srov. § 44 odst. 3 ZPS). Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že zákonodárce výslovně upravil, že poškozený nemá přímý nárok na zaplacení škody v souladu s pojistnou smlouvou vůči pojistiteli, není-li jiným zákonem či pojistnou smlouvou stanoveno jinak. Účastníky právního vztahu z pojištění jsou totiž zásadně pojistitel a pojištěný (event. pojistník) a přímé právo poškozeného ve vztahu k pojistiteli může být založeno jen právním předpisem nebo pojistnou smlouvou (k tomu viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006). … Závěr o tom, že pojištěný je v řešené věci oprávněn domáhat se po pojistiteli, aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému, vyplývá jednak přímo ze zákona (§ 43 odst. 3ZPS a § 44 odst. 1 ZPS), jednak z úmyslu zákonodárce vyjádřeného důvodovou zprávou a v neposlední řadě také z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uvedený závěr je rovněž v souladu se smyslem a účelem dané právní úpravy.“ Shodný závěr přijal Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 276/2018.
Z výše uvedených závěrů je nepochybné, že k podání žaloby na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu je aktivně věcně legitimován pojištěný, nicméně otázka, zda je aktivně věcně legitimován též pojistník ze smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu uzavřené ve prospěch třetí osoby, explicitně řešena nebyla.
Ve smlouvě o pojištění ve prospěch třetí osoby se pojistník zavazuje platit pojistné za třetí osobu, v jejíž prospěch bylo sjednáno pojištění. Aktivní legitimaci k uplatnění závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění však má jiná, třetí osoba, v jejíž prospěch bylo pojištění sjednáno. Základní charakteristikou smlouvy o pojištění ve prospěch třetího je, že osoba pojistníka je (vždy) odlišná od osoby oprávněné [srov. § 3 písm. i) zákona o pojistné smlouvě]. Oprávněný pojištěný se stává účastníkem smlouvy, projeví-li se smlouvou ve svůj prospěch souhlas. Tento souhlas může být dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění. Dá-li tato třetí osoba souhlas s pojistnou smlouvou a nastane-li pojistná událost, je aktivně legitimovaná požadovat pojistné plnění právě tato třetí osoba. Jinými slovy, dá-li tato třetí osoba souhlas se smlouvou, je pouze ona oprávněna domáhat se pojistného plnění, tedy nikoli např. pojistník. Pokud se svým právním postavením podle pojistné smlouvy souhlas tato třetí osoba neprojeví, má smlouva právní následky jen pro pojistitele a pojistníka, jakožto smluvní strany. Obecná právní úprava obsažená v § 50 odst. 2 obč. zák., která má být podle § 11 zákona o pojistné smlouvě použita obdobně, stanoví pro případ, že třetí osoba nevysloví souhlas se smlouvou, že právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. V nyní posuzovaném případě však bylo v čl. 26 VPP ujednáno, že uplatnit právo na poskytnutí pojistného plnění náleží výlučně pojištěnému a pojistník je oprávněn vykonávat (výlučně) ostatní práva z pojistného vztahu. V takovém případě pokud pojištěný tohoto svého práva nevyužil, nemůže se práva na poskytnutí pojistného plnění domáhat pojistník, což konečně odpovídá i úpravě § 43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, neboť pojistník je v postavení poškozeného. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně v pozici pojistníka není v tomto řízení aktivně věcně legitimována, rozhodl správně.
Argumentace dovolatelky o obohacení HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., na úkor dovolatelky svědčí o nepochopení vztahů mezi HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., žalobkyní, zaměstnancem žalobkyně a žalovanou. V daném případě vznikla v důsledku poškození světel škoda společnosti HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o. Za tuto škodu odpovídala žalobkyně, jejíž zaměstnanec škodu způsobil. Jestliže žalobkyně uvedené společnosti škodu nahradila, činila tak v důsledku své odpovědnosti za škodu. Žalobkyně měla právo domáhat se náhrady škody podle zákoníku práce po svém zaměstnanci. Pojistnou smlouvou uzavřenou mezi účastníky byla pojištěna právě odpovědnost zaměstnance žalobkyně vůči ní.
Žalobkyně se dále dovolávala aplikace závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10.2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17. Tento odkaz však není přiléhavý, neboť v uvedeném případě nešlo o pojištění odpovědnosti za škodu, nýbrž o pojištění úvěru, který byl poskytnut spotřebiteli, přičemž nešlo o pojištění ve prospěch třetí osoby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-