// Profipravo.cz / Kupní a směnná smlouva 04.03.2021
Splnění podmínek pro možnost přezkoumání vady
Oproti dřívější úpravě, která stanovila pouze povinnost uplatnit práva z odpovědnosti u prodávajícího, u kterého byla věc koupena, případně u jiného podnikatele určeného k opravě, z ustanovení § 1922 o. z. vyplývají nabyvateli dvě povinnosti: (i) bez zbytečného odkladu notifikovat zciziteli, že zjistil vadu, a (ii) předmět plnění předat zciziteli, nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána.
Z ustanovení § 1922 o. z. nevyplývá, že by nabyvatel byl oprávněn svévolně - bez předchozí dohody s prodávajícím - rozhodnout, jak s plněním (vadnou věcí) naloží. Nedojde-li k jiné dohodě se zcizitelem nebo k jeho pokynu, je povinností nabyvatele v případě zjištění vady postupovat tak, aby vada mohla být přezkoumána. Tomu odporuje postup, kdy nabyvatel – aniž o tom předem informuje zcizitele – naloží s věcí způsobem, který přezkoumání vady znemožní.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1958/2020, ze dne 25. 11. 2020
Dotčené předpisy: § 1922 odst. 1 o. z.
Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 262 C 17/2017-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 82 298 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 82 298 Kč od 16. 3. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 82 298 Kč od 14. 3. 2017 do 15. 3. 2017 (výrok II.), uložil žalované povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 71 215 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a povinnost uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady svědečného ve výši 1 610 Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci dne 16. 11. 2016 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl specifikovaný automobil (XY, VIN XY, RZ XY – dále jen jako „vozidlo“ nebo „předmětné vozidlo“), dne 18. 12. 2016 došlo k požáru vozidla, v jehož důsledku bylo vozidlo zcela zničeno. Žalobce dne 19. 12. 2016 odevzdal vrak vozidla do zařízení pro sběr autovraků, následující den o události telefonicky informoval žalovanou, a hned poté nechal provést likvidaci vraku. Dne 27. 2. 2017 se dostavil k sepisu reklamačního protokolu, uplatnil práva z vad předmětného vozidla s odůvodněním, že vozidlo začalo za jízdy hořet, a požadoval vrácení kupní ceny. Předložil zprávu Hasičského záchranného sboru (dále jen „HZS“), který příčinu požáru vozidla shledal v technické závadě na palivovém systému vozidla s tím, že nebylo shledáno porušení předpisů a norem z oboru požární ochrany. Dne 1. 3. 2017 byla reklamace vyřízena jako nedůvodná se závěrem, že předmětem reklamace není vada, za níž prodávající odpovídá. Žalobce dne 8. 3. 2017 odstoupil od kupní smlouvy a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny ponížené o vyplacený příspěvek na dopravu autovraku.
Soud prvního stupně dále s odkazem na zjištěný obsah telefonického rozhovoru z 20. 12. 2016, v němž žalovaná na sdělení žalobce, že nemůže vrak vozidla dopravit na pobočku žalované, sdělila, že to „nevadí“ a že má předložit protokol HZS, dovodil, že žalobce dostál svým povinnostem v souladu § 1922 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „o. z.“), neboť oznámil žalované vadu bez zbytečného odkladu a uzavřel s ní dohodu o jiném způsobu přezkoumání reklamace. Zjištěný průběh telefonického hovoru mohl v žalobci vyvolat oprávněný dojem, že vrak vozidla k vyřízení reklamace - k posouzení vady - není potřeba a žalovaná se spokojí s protokolem vypracovaným HZS o příčině požáru. Odvolací soud shledal nerozhodným, zda byl žalobce při sepisování reklamačního protokolu vyzván, aby vozidlo přistavil k prozkoumání či nikoliv. Nadto vzal z výpovědi pracovníka žalované, který se žalobcem sepisoval reklamační protokol, za prokázáno, že žalovaná v okamžiku sepisu protokolu o reklamaci byla „minimálně srozuměna“ s tím, že vrak vozidla neexistuje. Nikoliv nevýznamným shledal skutečnost, že reklamace byla zamítnuta jako nedůvodná se závěrem, že kupující byl seznámen s technickým stavem vozidla a že žalovaná jako prodávající za vytčenou vadu neodpovídá. Podle soudu prvního stupně tak byla žalovaná od počátku srozuměna s tím, že vozidlo fyzicky zkoumat nebude, neboť při posuzování reklamace vycházela ze zprávy HZS, na jejímž základě dospěla k závěru, že za vady vozidla neodpovídá. Uzavřel, že žalobce řádně a včas u žalované uplatnil práva z odpovědnosti za vady, přičemž jako prostředek ochrany svých práv zvolil odstoupení od smlouvy. Žalované se nepodařilo vyvrátit, že vada spočívající ve vadnosti palivového systému, která se projevila měsíc od jeho převzetí, při jeho převzetí neexistovala, proto žalobci vzniklo právo z odpovědnosti za vady. Protože od kupní smlouvy oprávněně odstoupil, vzniklo mu právo na vrácení zaplacené kupní ceny.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Co 332/2019-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a IV. (výrok I.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 089 Kč (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Přitakal žalované, že z dokazování přímo nevyplynulo, že by žalovaná výslovně žalobci sdělila, že nemá zájem o předložení předmětu koupě k přezkoumání vady, na druhou stranu však nevyplynulo, že by byl žalobce k předložení vraku či k jeho uschování za účelem možnosti přezkoumání vady ze strany žalované vyzván. Svědek V. připustil, že od žalobce obdržel informaci o totálním zničení vozu a že jej vyzval, aby k sepisu reklamace předložil zprávu HZS, ohledně vozidla však žalobci žádné pokyny nedával. Za této situace shledal přiléhavým závěr soudu prvního stupně, že došlo k dohodě o jiném způsobu přezkoumání vady předmětu koupě, a to na základě listin, když výslovné pokyny, jak s předmětem koupě naložit k umožnění jeho prohlídky žalobce od žalované neobdržel a takový jiný způsob přezkoumání vady se v daném případě jeví jako zcela racionální za situace, kdy vozidlo zcela vyhořelo a mezi místem škodní události a sídlem žalované je poměrně značná vzdálenost. Možnost takové dohody vyplývá z judikatury (33 Cdo 2694/2016) a z toho, že žalované k vyřízení reklamace postačovaly pouze listiny (zpráva HZS), vyplývá též z rozhodnutí o reklamaci, ve kterém žalovaná žádné pochybení žalobce při způsobu uplatnění reklamace nevytýká a reklamaci vyřizuje věcně. Podle odvolacího soudu se tak žalovaná sama zbavila možnosti fyzického přezkoumání vady ve smyslu § 1922 o. z. a nemůže se následně dovolávat toho, že žalobce nesplnil svou povinnost předat jí předmět koupě, když žádný takový pokyn od žalované neobdržel, neboť byl vyzván pouze k předložení zprávy od HZS. Odmítl námitku žalované týkající se nemožnosti odstoupení od smlouvy z důvodu podle § 2110 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce navrhl dovolání odmítnout z důvodu, že není dána jeho přípustnost, neboť námitky žalovaného jsou pouze skutkového charakteru.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Odvolací soud věc poměřoval úpravou odpovědnosti za vady koupené věci. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že účastníci v souladu s § 1922 o. z. uzavřeli dohodu o jiném způsobu přezkoumání vady uplatněné žalobcem v souvislosti s požárem a zničením koupeného vozidla (šlo o vadu na palivovém systému), žalované se nepodařilo vyvrátit domněnku, že rozpor s kupní smlouvou, jenž se projevil do šesti měsíců od převzetí věci kupujícím, existoval již při jejím převzetí, žalobci proto svědčí právo na odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 2106 o. z. pro vadu věci předvídanou v § 2161 odst. 2 o. z. a v důsledku toho i právo na vrácení kupní ceny podle § 2993 o. z.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu ohledně výkladu § 1922 odst. 1 o. z. v souvislosti s posouzením otázky (ne)předložení předmětu koupě prodávajícímu k posouzení vady. Namítá, že se odvolací soud při jejím posouzení odchýlil od zákonné úpravy a od ustálené judikatury. Byť výslovně nezmiňuje žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z obsahu přednesené argumentace je patrné, že má na mysli rozsudek ze dne 22. 3. 2017, sp.zn. 33 Cdo 2694/2016 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2018), z jehož závěrů vycházel odvolací soud. Nesouhlasí se závěrem, že mezi účastníky došlo k dohodě o jiném způsobu přezkoumání vady a že se žalovaná zbavila možnosti přezkoumání vady koupené věci, z čehož odvolací soud dovodil, že se nemůže následně dovolávat porušení povinnosti vyplývající z § 1922 odst. 1 o. z., žalobcem jako kupujícím.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným (§ 237 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva - výkladu § 1922 odst. 1 o. z. a splnění podmínek pro možnost přezkoumání vady, která nebyla v daných skutkových a právních poměrech doposud vyřešena.
Dovolání je důvodné.
Podle § 1922 odst. 1 o. z. jakmile nabyvatel zjistí vadu, oznámí to bez zbytečného odkladu zciziteli a předmět plnění zciziteli předá, nebo jej podle jeho pokynů uschová nebo s ním jinak vhodně naloží tak, aby vada mohla být přezkoumána. Jedná-li se o předmět podléhající rychlé zkáze, může jej nabyvatel po upozornění zcizitele bez prodlení prodat.
Oproti dřívější úpravě (srov. § 625 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen jako „obč. zák.“), která stanovila pouze povinnost uplatnit práva z odpovědnosti u prodávajícího, u kterého byla věc koupena, případně u jiného podnikatele určeného k opravě, z ustanovení § 1922 o. z. vyplývají nabyvateli dvě povinnosti: (i) bez zbytečného odkladu notifikovat zciziteli, že zjistil vadu, a (ii) předmět plnění předat zciziteli, nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána.
V rozsudku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016, na který poukázal odvolací soud, Nejvyšší soud dovodil, že z občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013) ani ze zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“), nevyplývá, že k účinnému vytknutí vad koupené věci je zapotřebí v provozovně (sídle nebo místu podnikání) prodávajícího předložit i předmět koupě. Takový požadavek je třeba řešit až následnou komunikací stran smlouvy, která by měla vést k co nejúčinnějšímu a nejefektivnějšímu vyřízení reklamace. K vyřízení reklamace způsobem předvídaným § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je však vždy nezbytné, aby kupující umožnil prodávajícímu o reklamaci rozhodnout, což se neobejde bez odborného posouzení, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytčené vady. Ustanovení § 625 obč. zák. a § 19 zákona č. 634/1992 Sb. je nutno vykládat s ohledem na povahu koupené věci a na další okolnosti a možnosti stran kupní smlouvy. S ohledem na to, že se v dotyčném případě jednalo o dřevěný koupací sud o značné hmotnosti a rozměrech, Nejvyšší soud uzavřel, že nelze po žalobci (spotřebiteli) spravedlivě požadovat, aby sám zajistil přepravu věci do sídla žalované k odbornému posouzení vytknuté vady. Přeprava celé řady výrobků do provozovny podnikatele je totiž pro spotřebitele značně problematická, a to i přesto, že má nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním svého práva z odpovědnosti za vady (§ 598 obč. zák.). Platí, že jakmile kupující zjistí vadu, musí to bez zbytečného odkladu oznámit prodávajícímu a předmět plnění mu předat nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak vhodně naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána. Prodávající se tedy může se spotřebitelem domluvit i na jiném způsobu zkoumání předmětu koupě, např. na základě fotografií, videa natočeného spotřebitelem, prohlídky servisním technikem v místě bydliště spotřebitele apod. (srov. rozsudek SDEU ve spojených věcech C-65/09, Gebr. Weber GmbH proti Jürgen Wittmer, a C-87/09, Ingrid Putz proti Medianess Electronics GmbH ze dne 16. 6. 2011).
V nyní projednávané věci však jde - oproti výše uvedenému – o zcela odlišnou situaci, neboť sporné nebylo samo zajištění přepravy věci žalobcem do sídla žalované k přezkoumání vady, ale to, zda žalobce byl oprávněn za daných skutkových okolností nechat vozidlo zlikvidovat.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce telefonicky dne 20. 12. 2016 oznámil žalované, že „vozidlo zcela shořelo“ (srov. odstavec 13 rozsudku soudu prvního stupně). Sdělil-li pracovník žalované, v reakci na zápornou odpověď žalobce na dotaz, „zda je v jeho silách dopravit vrak vozidla na pobočku žalované“, že to nevadí, že bude postačovat protokol HZS, pak z takto řečeného dovodil, že došlo k dohodě o jiném způsobu přezkoumání vady předloženou zprávou HZS. Ač má Nejvyšší soud pochybnost, zda lze z uvedených zjištění přímo dovodit, že došlo k uzavření dohody o jiném způsobu přezkoumání vady, tato skutečnost však sama o sobě není rozhodující. Soudy dále vycházely ze zjištění, podle nichž pracovník žalované „žalobci žádné pokyny ohledně vozidla nedával“, že „z dokazování přímo nevyplynulo, že by žalovaná výslovně žalobci sdělila, že nemá zájem o předložení předmětu koupě k přezkoumání vady“, a že „pracovník žalované ohledně vozidla žalobci žádné pokyny nedával a žalobce žádné výslovné pokyny, jak s předmětem koupě naložit k umožnění prohlídky, nedával“. Oproti uvedenému tak nepřesvědčivě vyznívá závěr soudů, podle něhož se žalovaná možnosti přezkumu vady sama vzdala, neboť později – míněno při sepisu reklamačního protokolu či po něm - žalobce „k předložení vozidla ani nevyzvala“. Oba soudy navíc přehlédly, že tak učinit již nemohla, pakliže jí žalobce (při sepisu reklamace) sdělil, že došlo k likvidaci vozidla.
Podstatné pro posouzení nastolené otázky však je, že žalobce nechal vozidlo zlikvidovat bez toho, že by o tom žalovanou předem informoval. To, že si žalovaná při samotné notifikaci namísto dopravení vozidla na její pobočku od žalobce vyžádala pouze zprávu HZS, totiž neznamená, jak ostatně dovodil i odvolací soud, že se prozkoumání vady vzdala, natož že by žalobce byl oprávněn s vozidlem naložit dle svého uvážení. Pokud nabyvatel nechá věc před přezkoumáním vady zlikvidovat bez toho, že by o tom předem informoval zcizitele, svévolně tím zmaří účel posuzovaného ustanovení, jímž je umožnit přezkoumání vady. Nechal-li žalobce věc (vozidlo) zlikvidovat bez toho, že o tom předem žalovanou informoval, porušil tím svou povinnost naložit s ní vhodně tak, aby vada mohla být přezkoumána. Předmětné ustanovení žádné oprávnění, aby kupující naložil s věcí dle svého uvážení, neobsahuje – je zde příkaz věc buďto zciziteli předat, nebo ji podle pokynů uschovat nebo s ní jinak vhodně naložit - vždy tak, aby vada mohla být prozkoumána. Tomu postup žalobce, který bez toho, že by o tom informoval žalovanou, s věcí naložil způsobem, který přezkoumání vady znemožňuje, neodpovídá. Na tom nemůže nic změnit ani oběma soudy dovozená dohoda o jiném způsobu přezkoumání vady, pokud není její součástí též výslovný pokyn či souhlas s tím, jak má kupující s věcí naložit.
Z řečeného vyplývá, že žalobce byl povinen po celou dobu až do vyřízení reklamace nakládat s věcí tak, aby vada mohla být prozkoumána, a to bez ohledu na to, zda jej žalovaná vyzvala k předložení zprávy a akceptovala-li, že není v možnostech žalobce věc dopravit do sídla její pobočky.
Lze shrnout, že z ustanovení § 1922 o. z. nevyplývá, že by nabyvatel byl oprávněn svévolně - bez předchozí dohody s prodávajícím - rozhodnout, jak s plněním (vadnou věcí) naloží. Nedojde-li k jiné dohodě se zcizitelem nebo k jeho pokynu, je povinností nabyvatele v případě zjištění vady postupovat tak, aby vada mohla být přezkoumána. Tomu odporuje postup, kdy nabyvatel – aniž o tom předem informuje zcizitele – naloží s věcí způsobem, který přezkoumání vady znemožní.
Právní posouzení uvedené otázky odvolacím soudem je z uvedených důvodů nesprávné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tzv. zmatečnostní vady z obsahu spisu nezjistil.
Podle § 1914 odst. 1 o. z. kdo plní za úplatu jinému, je zavázán plnit bez vad s vlastnostmi vymíněnými nebo obvyklými tak, aby bylo možné použít předmět plnění podle smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy. Podle odstavce 2 je-li splněno vadně, má příjemce práva z vadného plnění.
Podle § 1925 o. z. právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu.
Podle § 2106 odst. 1 o. z. je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má kupující právo
a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci,
b) na odstranění vady opravou věci,
c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy.
Podle odstavce 2 kupující sdělí prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení vady, nebo bez zbytečného odkladu po oznámení vady. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího; to neplatí, žádal-li kupující opravu vady, která se ukáže jako neopravitelná. Neodstraní-li prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit.
Podle § 2161 odst. 1 o. z. (zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě) prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady. Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal,
a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné,
b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá,
c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy,
d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a
e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.
Oba soudy věc právně vyhodnotily jako nárok z odpovědnosti za vadu vozidla, aniž by uvedly, jaký nárok žalobce uplatnil a z jakého důvodu následně od smlouvy odstoupil. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k řádnému uplatnění práv z odpovědnosti za vady prodané věci nestačí vadu prodávajícímu vytknout (reklamovat), ale je nutné, aby kupující zároveň uvedl, jaké právo z důvodu reklamované vady vůči prodávajícímu uplatňuje (srov. např. rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp.zn. 33 Cdo 4944/2015, rozsudek ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2513/2013). Reklamace je jednostranný právní úkon kupujícího adresovaný prodávajícímu, jímž kupující vytýká určité závady koupené věci; sama o sobě nemá přímé právní účinky. Teprve uplatněním práva z odpovědnosti za vady, tj. (opět) jednostranným právním úkonem kupujícího adresovaným prodávajícímu, kterým kupující dává na vědomí, jaké právo v souvislosti s reklamovanou vadou zvolil, vznikne kupujícímu v rámci odpovědnostního vztahu konkrétní povinnost odpovídající uplatněnému právu. Navíc odvolací soud nezohlednil, že žalobce vadu reklamoval v době, kdy již předmět koupě neexistoval, což je nepochybně okolnost, která nemůže zůstat stranou právního posouzení.
Krom výše uvedeného dovolací soud nemohl přehlédnout, že žalobce v projednávané věci nárok na úhradu částky představující (po odečtení jemu uhrazeného poplatku) cenu vozidla založil na skutkovém tvrzení, že od žalované koupil dotyčné vozidlo, na němž došlo v důsledku vady na palivovém systému k požáru, v jehož důsledku bylo vozidlo zcela zničeno. Existenci vady na palivovém systému dává k tíži žalované. Ač tedy „reklamoval“ práva z vad s odůvodněním, že vozidlo začalo v důsledku vady hořet, přičemž požadoval vrácení kupní ceny (srov. zjištění soudu prvního stupně v odstavci 6 jeho rozsudku), jednalo se z jeho strany o prostředek k odstranění následků poškození věci (zničení vozidla), k němuž došlo v příčinné souvislosti s vadou na palivovém systému. Nejedná se tudíž o nárok z odpovědnosti za vady samotného předmětu plnění z kupní smlouvy, ale o nárok na náhradu škody na věci, jež žalobci vznikla na jeho vozidle v důsledku existence vady koupené věci. Žalobce totiž požadoval úhradu částky ve výši původně zaplacené kupní ceny, nikoliv jen částku představující odstranění dotyčné vady.
Rozhodnutí soudů obou stupňů tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek (s výjimkou jeho výroku II) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Uplatnil-li žalobce nárok vyplývající z odpovědnosti za škodu, pak pro posouzení otázky příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu je rozhodující, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním (opomenutím) škůdce. Bude na žalobci, aby prokázal, že mu škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovanou – jinak řečeno bude muset prokázat, že ke škodě došlo v důsledku vady, za níž žalovaná odpovídá. Důkazní břemeno ohledně všech předpokladů odpovědnosti nese žalobce, neboť nejde o případ odpovědnosti za vady - zákonná domněnka existence vady se zde neuplatní, když navíc platí výše uvedené, že žalobce svým svévolným jednáním možnost vyvrátit domněnku existence vady znemožnil.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-