// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 25.03.2024
Nárok na náhradu za duševní útrapy sekundárních obětí
Ustanovení § 2959 o. z. zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy tzv. sekundárním (druhotným) obětem ve dvou okruzích případů, a to nastane-li v důsledku škodní události smrt osoby blízké nebo je jí přivozen stav zvlášť závažného ublížení na zdraví. Zásahem do života či zdraví tzv. primární oběti je dotčeno základní lidské právo blízkých osob na rozvíjení či udržování rodinných vztahů s takto postiženou osobou. Ve vztahu k pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví je ustanovení § 2959 o. z. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení, zda jsou definiční znaky tohoto pojmu naplněny, je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, jako jsou kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tedy o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují vyšší intenzity předpokládané zmíněným ustanovením.
Kromě případů se zcela nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.
V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že matka žalobce v pokročilém věku (81 let) sice trpěla řadou chorob odpovídajících jejímu stáří, byla nicméně pohyblivá a soběstačná; byla ostatně zraněna při přecházení vozovky. Při dopravní nehodě utrpěla devastující poranění pravé dolní končetiny, pro které jí noha musela být amputována, a vedle rozsáhlých krevních podlitin a tržných ran i mnohačetné zlomeniny včetně hrudního obratle. Po určité stabilizaci zdravotního stavu byla jako osoba neschopná samostatné sebeobsluhy umístěna do léčebny dlouhodobě nemocných, kde zhruba po dvou měsících zemřela, aniž bylo prokázáno, že příčinou smrti bylo některé z uvedených poranění. Odvíjí-li se kritérium zvlášť závažného ublížení na zdraví od závažnosti následků primární oběti, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ztráta dolní končetiny v tak vysokém věku tento pojem nenaplňuje jen proto, že zbývající doba života trvala jen dva měsíce. Amputace končetiny v jakémkoli rozsahu představuje silnou zátěžovou a stresovou situaci spojenou se změnou obrazu vlastního těla, se změnou soběstačnosti a mobility a výrazně ovlivní život každého člověka i osob tomuto člověku blízkých. Není sporu o tom, že amputace nohy má značný vliv na psychický stav člověka a jeho následné začleňování zpět do běžného života. Nastává totiž nová situace, na kterou je třeba se adaptovat, a je obecně známo, že u geriatrických pacientů, tj. osob ve vyšším věku, v němž se nacházela rovněž matka žalobce, je zpravidla adaptace na nově vzniklou situaci výrazně obtížnější, často i v souvislosti s jinými zdravotními obtížemi, které obecně provázejí pozdní věk člověka. V posuzovaném případě byla navíc situace poškozené ztížena dalšími obtížemi vyvolanými mnohačetnými zlomeninami, pohmožděninami a tržnými ranami horních končetin. Ačkoliv byla poškozená před nehodou soběstačná a pohyblivá, úrazový děj ji prakticky ze všech činností vyřadil, a to vlastně až do konce života, který ovšem nastal již ve velmi krátké době.
I když se nabízí závěr, že s ohledem na relativně nepatrnou délku zbývajícího života od okamžiku poškození zdraví nešlo o případ podřaditelný pod § 2959 o. z., byl by takový výklad povrchní a nerespektoval by smysl a účel zákona. Přestože nebylo prokázáno, že zranění utrpěná při dopravní nehodě byla příčinou smrti žalobcovy matky (v opačném případě by šlo o první alternativu, tedy újmu vyvolanou smrtí osoby blízké, takže by se závažnost zdravotního stavu nemusela hodnotit), není pochyb o tom, že její zdravotní stav se v důsledku nehody dramaticky zhoršil, neboť přišla o dolní končetinu a tím i o schopnost pohybu a sebeobsluhy a tento stav trval až do konce jejího života; byl navíc spojen s celou řadou dalších nepříznivých okolností vyvolaných nehodou (zlomenina obratle a stydké a křížové kosti) a komplikací (bolestivé hnisající rány). Bez ohledu na relativně krátký časový úsek, po nějž nepříznivý zdravotní stav trval, než byl ukončen smrtí, lze jej s ohledem na věk, zdravotní stav poškozené i závažnost následků dopravní nehody označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 2959 o. z. Znak trvalosti či dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu, který je zpravidla při výkladu tohoto ustanovení vyžadován, je zde naplněn definitivností negativně změněných poměrů primární oběti. Žalobci jako osobě blízké i taková situace nejspíše musela přivodit duševní utrpení a potažmo mu založit nárok na peněžitou náhradu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1850/2023, ze dne 6. 12. 2023
Dotčené předpisy: § 2959 o. z.
Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 23 Co 388/2022-88, potvrdil rozsudek z 6. 9. 2022, č. j. 12 C 74/2022-63, ve znění opravného usnesení z 6. 10. 2022, č. j. 12 C 74/2022-69, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na zaplacení 564.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby blízké vyšel ze zjištění, že dne 17. 4. 2019 v Bohumíně-Skřečoni byla při dopravní nehodě sražena matka žalobce, A. M., narozená XY, vozidlem Renault Laguna řízeným R. S., které nebylo v té době pojištěno pro odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla. Matka žalobce utrpěla devastující poranění pravé dolní končetiny, rozsáhlé krevní podlitiny na levé dolní končetině, na pravém boku, v tříselné krajině, v oblasti hýždí, zlomeninu ramének kosti stydké, zlomeninu kosti křížové, zlomeninu 5. hrudního obratle a tržná poranění horních končetin. V důsledku toho jí byla amputována pravá dolní končetina ve stehně, po propuštění z nemocnice se u ní rozvinul bakteriální zánět na levé dolní končetině a v léčebně dlouhodobě nemocných dne XY v chronické sepsi zemřela. Podle listu o prohlídce zemřelé bylo bezprostřední příčinou smrti selhání srdce při základním onemocnění – kožním abscesu, furunklu a karbunklu končetiny (hluboké zánětlivé a hnisavé zasažení tkání). Vzhledem k tomu, že nebyla provedena pitva, nemohl soud ani podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jednoznačně určit základní onemocnění a bezprostřední příčinu smrti. Na smrtelném následku se mohla podílet řada jiných faktorů než zranění utrpěná při dopravní nehodě, a to zejména onemocnění přirozené povahy (poškozená trpěla obezitou, vysokým krevním tlakem, vředovou chorobou žaludku a dvanáctníku). I když lze důvodně předpokládat, že absces se vyvinul v důsledku poranění levé dolní končetiny při dopravní nehodě, samotná skutečnost, že matka žalobce více než čtyři měsíce od dopravní nehody trpěla závažnými zdravotními potížemi, ještě nemusela souviset s následky dopravní nehody. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2959 o. z. a dovodil, že nejsou naplněny předpoklady pro odškodnění žalobce jako sekundárního poškozeného, neboť poranění jeho matky nelze považovat za zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. a nebylo ani zjištěno či prokázáno, že by zemřela právě v důsledku poranění utrpěných při dopravní nehodě. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, a uvedl, že matka žalobce byla ohrožena na životě bezprostředně po dopravní nehodě nejvýše v rozsahu 6 dnů, její zdravotní stav se poté stabilizoval, rehabilitovala, a teprve v průběhu dalšího léčení, kdy byla přeložena do léčebny dlouhodobě nemocných (dne 10. 6. 2019), došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu a nakonec k úmrtí (dne 26. 8. 2019). Výrazně nepříznivému zdravotnímu stavu čelila zhruba dva měsíce, tedy nikoliv „delší dobu“, navíc trpěla obezitou, vysokým krevním tlakem, vředovou chorobou žaludku a dvanáctníku, v minulosti prodělala lehkou cévní mozkovou příhodu a operaci 4. – 5. bederního obratle. Byť tedy utrpěla při dopravní nehodě těžkou újmu na zdraví s trvalými následky (amputace pravé dolní končetiny ve stehně), je z provedeného dokazování zřejmé, že těžký úrazově krvácivý šok jako nejzávažnější poranění z dopravní nehody byl eliminován ke dni 23. 4. 2019, závažné poranění pravé dolní končetiny poškozenou na životě neohrožovalo a nejednalo se o stav srovnatelný se stavem hraničícím s úmrtím. Odvolací soud uzavřel, že újmu na zdraví, kterou matka žalobce utrpěla při dopravní nehodě, nelze klasifikovat jako zvlášť závažné ublížení na zdraví a byť došlo k jejímu úmrtí, příčinnou souvislost mezi poraněním způsobeným dopravní nehodou a jejím úmrtím prokázat nelze, když nebyla provedena pitva.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda je v poměrech projednávané věci příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a smrtí primárně poškozené. Namítá, že jde o otázku právní, byť pro její zodpovězení jsou zásadní odborné znalecké závěry z oboru zdravotnictví; pokud znalci v trestním řízení konstatovali, že příčinu smrti primárně poškozené nelze jednoznačně určit, neznamená to, že smrt jeho matky nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou v právním slova smyslu. Dovolatel dále předkládá otázku, zda poranění, které jeho matka utrpěla při dopravní nehodě, naplňuje právní kvalifikaci zvlášť závažného ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. a zda je nutno trvat na delší době výrazně nepříznivého zdravotního stavu, pokud tato doba byla ukončena smrtí. Jeho matka utrpěla celý komplex závažných a zdraví devastujících poranění (těžký úrazový krvácivý šok a masivní poranění pravé dolní končetiny, pro které musela být pravá dolní končetina amputována ve stehně), které lze kvalifikovat jako zvlášť závažné ublížení na zdraví. Jde-li o těžký úrazový krvácivý šok, ten jeho matku ohrožoval na životě po dobu šesti dní, v jejichž průběhu mohla zemřít, což dovolateli působilo duševní útrapy. Podle žalobce pro naplnění podmínky § 2959 o. z. není třeba, aby stav bezprostředně ohrožující život trval delší dobu. Amputace dolní končetiny ve stehně zatěžuje starého člověka výrazně nepříznivým zdravotním stavem trvale a nevratně (odkaz na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, v němž Nejvyšší soud řešil stav ochrnutí dolních končetin poškozeného). Ačkoliv tedy odvolací soud správně poukázal na judikatorní východiska zvlášť závažného ublížení na zdraví, nesprávně je v poměrech projednávané věci aplikoval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 a sp. zn. 25 Cdo 3468/2019), resp. otázka délky trvání nepřiznivého zdravotního stavu, byla-li ukončena smrtí z téže příčiny, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku (v dovolání vymezenou jako druhou) posouzení nároku na náhradu za duševní útrapy sekundárních obětí při zvlášť závažném ublížení na zdraví podle § 2959 o. z., jež dosud nebyla v daných skutkových souvislostech dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné.
4. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
5. Směřují-li výtky žalobce proti závěru o absenci příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a smrtí jeho matky a formuluje-li na jejich základě první dovolací otázku, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu, podle níž je otázka příčinné souvislosti otázkou skutkovou, nikoli právní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3000/2022), jestliže se v řízení zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Přichází-li dovolatel s tvrzením, že masivní devastační poranění dolních končetin bylo příčinou zánětlivé komplikace vedoucí ke smrti jeho matky, zpochybňuje skutková zjištění soudů, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, v jehož rámci přichází v úvahu pouze řešení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
6. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
7. Citované ustanovení zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy tzv. sekundárním (druhotným) obětem ve dvou okruzích případů, a to nastane-li v důsledku škodní události smrt osoby blízké nebo je jí přivozen stav zvlášť závažného ublížení na zdraví. Zásahem do života či zdraví tzv. primární oběti je dotčeno základní lidské právo blízkých osob na rozvíjení či udržování rodinných vztahů s takto postiženou osobou. Ve vztahu k pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví je ustanovení § 2959 o. z. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení, zda jsou definiční znaky tohoto pojmu naplněny, je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, jako jsou kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tedy o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují vyšší intenzity předpokládané zmíněným ustanovením. Zde lze odkázat též na Principy evropského deliktního práva (PETL), představující nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, jejichž článek 10:301 hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Z dikce tohoto článku lze učinit závěr, že nikoliv smrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby. Již z takto uvedené definice je zřejmé, že ačkoliv se jedná o kategorii nejtěžších zdravotních postižení, nepůjde vždy o újmu stejně intenzivní se zcela srovnatelnými následky. Při určení výše náhrady za duševní útrapy osob blízkých spojené se zvlášť závažným ublížením na zdraví podle § 2959 o. z. je proto třeba zohlednit konkrétní intenzitu zdravotního poškození primární oběti a jeho dopad do duševní sféry a soukromého a rodinného života sekundární oběti, za současného zohlednění okolností na její straně (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
8. Kromě případů se zcela nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů [§ 122 odst. 2 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku]. V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle výše citovaného ustanovení (srov. opět rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4210/2018). Nejde nicméně o situaci srovnatelnou s nyní řešeným případem.
9. V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že matka žalobce v pokročilém věku (81 let) sice trpěla řadou chorob odpovídajících jejímu stáří, byla nicméně pohyblivá a soběstačná; byla ostatně zraněna při přecházení vozovky. Při dopravní nehodě utrpěla devastující poranění pravé dolní končetiny, pro které jí noha musela být amputována, a vedle rozsáhlých krevních podlitin a tržných ran i mnohačetné zlomeniny včetně hrudního obratle. Po určité stabilizaci zdravotního stavu byla jako osoba neschopná samostatné sebeobsluhy umístěna do léčebny dlouhodobě nemocných, kde zhruba po dvou měsících zemřela, aniž bylo prokázáno, že příčinou smrti bylo některé z uvedených poranění. Odvíjí-li se kritérium zvlášť závažného ublížení na zdraví od závažnosti následků primární oběti, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ztráta dolní končetiny v tak vysokém věku tento pojem nenaplňuje jen proto, že zbývající doba života trvala jen dva měsíce. Amputace končetiny v jakémkoli rozsahu představuje silnou zátěžovou a stresovou situaci spojenou se změnou obrazu vlastního těla, se změnou soběstačnosti a mobility a výrazně ovlivní život každého člověka i osob tomuto člověku blízkých. Není sporu o tom, že amputace nohy má značný vliv na psychický stav člověka a jeho následné začleňování zpět do běžného života. Nastává totiž nová situace, na kterou je třeba se adaptovat, a je obecně známo, že u geriatrických pacientů, tj. osob ve vyšším věku, v němž se nacházela rovněž matka žalobce, je zpravidla adaptace na nově vzniklou situaci výrazně obtížnější, často i v souvislosti s jinými zdravotními obtížemi, které obecně provázejí pozdní věk člověka. V posuzovaném případě byla navíc situace poškozené ztížena dalšími obtížemi vyvolanými mnohačetnými zlomeninami, pohmožděninami a tržnými ranami horních končetin. Ačkoliv byla poškozená před nehodou soběstačná a pohyblivá, úrazový děj ji prakticky ze všech činností vyřadil, a to vlastně až do konce života, který ovšem nastal již ve velmi krátké době.
10. I když se nabízí závěr, že s ohledem na relativně nepatrnou délku zbývajícího života od okamžiku poškození zdraví nešlo o případ podřaditelný pod § 2959 o. z., byl by takový výklad povrchní a nerespektoval by smysl a účel zákona. Přestože nebylo prokázáno, že zranění utrpěná při dopravní nehodě byla příčinou smrti žalobcovy matky (v opačném případě by šlo o první alternativu, tedy újmu vyvolanou smrtí osoby blízké, takže by se závažnost zdravotního stavu nemusela hodnotit), není pochyb o tom, že její zdravotní stav se v důsledku nehody dramaticky zhoršil, neboť přišla o dolní končetinu a tím i o schopnost pohybu a sebeobsluhy a tento stav trval až do konce jejího života; byl navíc spojen s celou řadou dalších nepříznivých okolností vyvolaných nehodou (zlomenina obratle a stydké a křížové kosti) a komplikací (bolestivé hnisající rány). Bez ohledu na relativně krátký časový úsek, po nějž nepříznivý zdravotní stav trval, než byl ukončen smrtí, lze jej s ohledem na věk, zdravotní stav poškozené i závažnost následků dopravní nehody označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 2959 o. z. Znak trvalosti či dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu, který je zpravidla při výkladu tohoto ustanovení vyžadován, je zde naplněn definitivností negativně změněných poměrů primární oběti. Žalobci jako osobě blízké i taková situace nejspíše musela přivodit duševní utrpení a potažmo mu založit nárok na peněžitou náhradu, ovšem odvolací soud se při svém názoru, že nešlo o zvlášť závažné ublížení na zdraví, mírou utrpení a výší náhrady nezabýval.
11. Lze proto uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci z hlediska výkladu § 2959 o. z. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
12. Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V dalším řízení bude soud prvního stupně zjišťovat, zda jsou naplněny i další podmínky § 2959 o. z., tj. zda žalobci vznikly duševní útrapy v souvislosti se zraněním jeho matky při dopravní nehodě (odškodňuje se pouze citelný dopad do osobnostní sféry sekundární oběti, mající za následek její utrpení), popř. v jaké intenzitě, a neopomene rovněž, že pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy přihlížet při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. Tyto judikatorní závěry jsou v zásadě přenositelné i do případů, kdy osoba blízká není usmrcena, nýbrž je zvlášť závažným způsobem poškozena na zdraví. Při úvaze o výši odškodnění soud zohlední věk matky žalobce a její zdravotní stav před dopravní nehodou, ale i veškeré další relevantní okolnosti včetně toho, že byla nucena dožít svůj život v léčebně dlouhodobě nemocných, odloučena od svých blízkých.
13. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-