// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 27.02.2024
Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu
I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).
Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.
II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.
Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).
V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023
Dotčené předpisy: § 147 odst. 2 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) dne 20. ledna 2019 se žalobkyně (J. D.) domáhala po žalovaných [1) ATTIC – N Reality s. r. o a 2) P. S.], aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 1.281.090 Kč jako náhradu škody a nemajetkové újmy dle § 147 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), která jí měla vzniknout zahájením insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 8851/2015 a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Požadovaná částka sestávala z úhrady (v žalobě blíže vyčíslených) sporných, podle žalobkyně neexistujících, případně promlčených pohledávek a částky 900.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem prvního žalovaného, druhý žalovaný pak podle žalobkyně ručí za splnění uplatněného nároku podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť je jednatelem prvního žalovaného.
2. Rozsudkem ze dne 6. října 2020, č. j. 2 Cm 4/2019-40, Městský soud v Praze žalobu zamítl (bod I. výroku) a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 81.343,46 Kč (bod II. výroku)
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Dne 3. dubna 2015 podal první žalovaný na žalobkyni insolvenční návrh, ve kterém uvedl, že má za žalobkyní pohledávku ve výši 3.999.490,36 Kč vzniklou z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a původním věřitelem (společností Raiffeisenbank a. s.) dne 29. září 2008, přičemž tento úvěr byl „zesplatněn“ dne 28. srpna 2012. Původní věřitel postoupil pohledávku z úvěrové smlouvy dne 11. září 2012 prvnímu žalovanému.
[2] V insolvenčním návrhu první žalovaný tvrdil, že dalším věřitelem žalobkyně je Česká spořitelna, a. s. (dále jen „společnost ČS“), která má vůči žalobkyni pohledávku ve výši 66.871,81 Kč s příslušenstvím. Jde o pohledávku, která je vymáhána v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 085 EX 12601/14. Jelikož exekuce byla zahájena před pěti měsíci, je pohledávka společnosti ČS po době splatnosti více než tří měsíce. Jako dalšího věřitele první žalovaný v insolvenčním návrhu označil společnost CCRB a. s. (dále jen „společnost C“), která má vůči žalobkyni pohledávku ve výši 35.318 Kč s příslušenstvím, přičemž k vymožení této pohledávky byla nařízena exekuce dne 6. prosince 2012; i tato pohledávka je tedy po splatnosti po dobu delší než tři měsíce. V průběhu insolvenčního řízení první žalovaný doplnil, že dalším věřitelem se splatnou neuhrazenou pohledávkou je též L. P. (dále jen „L. P.“), která má vůči dlužnici pohledávku ve výši 123.266 Kč založenou na dohodě o uznání závazku ze dne 27. září 2012.
[3] Usnesením ze dne 10. července 2018, č. j. MSPH 94 INS 8851/2015-A-154, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh prvního žalovaného. Šlo přitom o jeho v pořadí již třetí rozhodnutí o insolvenčním návrhu prvního žalovaného, když nejprve insolvenční soud usnesením ze dne 28. prosince 2015, č. j. MSPH 94 INS 8851/2015-A-50, zjistil úpadek dlužnice (žalobkyně) a na její majetek prohlásil konkurs, následně usnesením ze dne 1. července 2016, č. j. MSPH 94 INS 8851/2015-A-77, insolvenční návrh zamítl; obě rozhodnutí insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Insolvenční soud v usnesení ze dne 10. července 2018 odůvodnil zamítnutí insolvenčního návrhu tím, že sice nebylo mezi účastníky sporu o tom, že dlužnice má splatný závazek (dluh) vůči insolvenčnímu navrhovateli nejméně ve výši 1.886.340,81 Kč, v řízení však již nebylo prokázáno, že dlužnice má také další věřitele s pohledávkami po splatnosti, ani že není schopna hradit své závazky. Dlužnice prokázala, že v průběhu insolvenčního řízení uhradila pohledávky věřitelů L. P. a Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „finanční úřad“); další věřitelé vzali přihlášky svých pohledávek zpět.
4. Na takto ustaveném skutkovém základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že v situaci, kdy k datu podání insolvenčního návrhu měla žalobkyně splatné závazky (dluhy) vůči více věřitelům, které neplnila více než tři měsíce po lhůtě splatnosti, nelze dovodit, že by insolvenční navrhovatel podáním insolvenčního návrhu porušil svou právní povinnost. V řízení bylo zjištěno, že předmětné závazky (dluhy) byly uhrazeny (vyjma pohledávky prvního žalovaného) po podání insolvenčního návrhu. Z toho je zřejmé, že podmínky úpadku žalobkyně byly v souladu s ustanovením § 3 insolvenčního zákona v době podání insolvenčního návrhu splněny, když zde byla mnohost věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a neschopnost plnit tyto závazky, jež plyne ze skutečnosti, že žalobkyně neplnila své závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti a nesplnila ani povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou jí uložil insolvenční soud.
5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. května 2021, č. j. 17 Cmo 9/2021-64, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28.566,16 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud – poté, co (částečně) zopakoval a dále doplnil dokazování provedené insolvenčním soudem – především zdůraznil, že insolvenční soud vyšel v usnesení ze dne 10. července 2018, jímž zamítl insolvenční návrh prvního žalovaného, z vlastních zjištění, podle kterých dlužnice měla splatný neuhrazený závazek (dluh) vůči insolvenčnímu navrhovateli (prvnímu žalovanému), ke dni 21. července 2017 a 25. dubna 2018 uspokojila pohledávku věřitelky L. P., kterou v průběhu insolvenčního řízení první žalovaný označil za další věřitelku, jež má za dlužnicí neuhrazenou pohledávku, a prokázáno bylo i uspokojení pohledávky dalšího věřitele, a to finančního úřadu. Důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu pak byla skutečnost, že insolvenční navrhovatel neprokázal, že dlužnice má více věřitelů se splatnými neuhrazenými pohledávkami, naopak dlužnice v řízení prokázala, že své závazky průběžně splácí, jakož i to (respektive nadto), že má majetek v hodnotě postačující k plnému uspokojení jak pohledávky insolvenčního navrhovatele, tak i případných dalších (vůči dlužnici uplatňovaných) pohledávek.
7. Poukazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018, pak odvolací soud nejprve odmítl jako nesprávný právní závěr insolvenčního soudu, podle kterého pro posouzení důvodnosti nároků opírajících se o ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je na místě zabývat se otázkou „porušení právní povinnosti“ insolvenčním navrhovatelem. Prvotní předpoklad vzniku odpovědnosti insolvenčního navrhovatele podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona je totiž splněn již tím, že došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu.
8. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda se první žalovaný jako insolvenční navrhovatel zprostil odpovědnosti za případnou nemajetkovou újmu či vzniklou škodu. Podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (potud odvolací soud odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 5745/2015) je jedním z důvodů, pro které se insolvenční navrhovatel zprostí této odpovědnosti, skutečnost, že insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.
9. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování vyplynulo, že první žalovaný hodlal úpadek žalobkyně vedle vlastní pohledávky za žalobkyní osvědčit minimálně pohledávkami společnosti ČS, společnosti C a L. P. Všechny tyto pohledávky přitom byly po splatnosti po dobu delší než tři měsíce a všechny (s výjimkou vlastní pohledávky prvního žalovaného) byly uspokojeny následně v průběhu insolvenčního řízení. Rovněž z uvedeného důvodu insolvenční soud v usnesení ze dne 10. července 2018 uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně (dlužnice) měla více věřitelů se splatnými neuhrazenými závazky, a naopak žalobkyně prokázala, že své závazky průběžně splácí.
10. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že v poměrech dané věci byl důvod zprostit insolvenčního navrhovatele odpovědnosti za škodu či jinou újmu podle § 147 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona, když žalobkyně (jako dlužnice) po podání insolvenčního návrhu prvním žalovaným (jako věřitelem) splnila závazky (dluhy), které osvědčovaly (ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 písm. b/ insolvenčního zákona) její úpadek.
11. Jako bezpředmětnou vyhodnotil odvolací soud námitku, že insolvenční soud přehlédl, že v daném případě nestojí zamítavé usnesení insolvenčního soudu (ze dne 10. července 2018) pouze na tom, že žalobkyně byla v insolvenčním řízení procesně úspěšná pro své chování po zahájení insolvenčního řízení (pro splnění pohledávek ostatních věřitelů), ale rovněž na argumentu, že dlužnice prokázala, že má majetek v hodnotě, jež by postačoval k plnému uspokojení jak pohledávek navrhovatele, tak i případných dalších vůči ní uplatňovaných pohledávek. Tento argument přitom (podle žalobkyně) sám o sobě obstojí jako důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu. Potud odvolací soud zdůraznil, že uvedená argumentace se [stejně jako odkaz žalobkyně na obecné závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 45/2014“)] „s příslušným důvodem zproštění se odpovědnosti podle § 147 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona pojmově míjí“. Jinak řečeno, ani případná povědomost insolvenčního navrhovatele o existenci majetku dlužnice (a jeho případné hodnotě) není způsobilá zvrátit „nastoupení příslušného důvodu zproštění se odpovědnosti“ insolvenčního navrhovatele.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek souvisejících s posouzením liberačních důvodů podle § 147 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona, při jejichž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti pak tyto otázky nebyly (v daných souvislostech) v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Podle dovolatelky odvolací soud především nesprávně vyložil ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona. Z jeho jazykového vyjádření lze podle dovolatelky usuzovat, že právo na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu není možné uplatnit (mimo jiné) tehdy, jestliže byl insolvenční návrh zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek. Při právním posouzení věci je tudíž nutné se zabývat nejprve otázkou důvodů, o které insolvenční soud opřel své zamítavé rozhodnutí. V tomto směru však odvolací soud důsledně nezohlednil závěry insolvenčního soudu, který neměl za osvědčené (respektive prokázané) ani pohledávky věřitelů, jež označil v insolvenčním návrhu první žalovaný, ani věřitelů, kteří se sami přihlásili do insolvenčního řízení. Úvaha, že pohledávky označené první žalovanou osvědčovaly její úpadek, je tak spekulativní a nemá oporu v rozhodnutí insolvenčního soudu, ani v provedeném dokazování. Jinak řečeno, z tvrzení prvního žalovaného (směřujících k naplnění domněnky platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona) mohlo v poměrech dané věci vyplývat pouze to, že je osvědčena neschopnost dlužnice plnit své peněžité závazky (jako jednoho ze znaků úpadku), nikoli již četnost věřitelů se splatnými pohledávkami. Potud dovolatelka odkázala rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“).
14. Za nesprávný má dovolatelka rovněž způsob právního hodnocení věci odvolacím soudem, který „vytěsnil“ její odvolací argumentaci směřující k tomu, že první žalovaný neměl insolvenční návrh vůbec podávat, když si zajištěnou pohledávku mohl uspokojit realizací zástavy. Opak, tj. že by v exekučním či vykonávacím řízení nemohl uspět, přitom první žalovaný netvrdil ani v tomto ani v insolvenčním řízení.
15. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí není insolvenční řízení (vedle vykonávacího či exekučního řízení) dalším řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele dlužníka. K tomu závěru se přitom Nejvyšší soud ve své judikatuře přihlašuje nejen tehdy, rozhoduje-li o úpadku dlužníka, ale rovněž v situaci, kdy jde (pouze) o náhradu škody nebo jiné újmy, která měla dlužníku vzniknout zahájením insolvenčního řízení. Ostatně i v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 373/2018 Nejvyšší soud uvádí, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Podle dovolatelky také nelze z ničeho dovodit, že důvod zproštění se odpovědnosti podle § 147 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona nastupuje bez dalších podmínek (respektive výjimek); takový závěr neplyne ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5745/2015, na který (rovněž) odkazoval odvolací soud.
16. Odvolací soud se konečně podle dovolatelky nezabýval otázkou, zda a (případně) do jaké míry jsou pro něj závazné důvody, na nichž insolvenční soud založil rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Dovolatelka nepovažuje za správné, aby v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy odvolací soud revidoval dřívější pravomocná rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení a aby stejnou právní otázku (důvody zamítnutí insolvenčního návrhu) posuzoval odlišně.
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky dovoláním otevřené a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, týkající se výkladu ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
22. Podle § 147 insolvenčního zákona bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).
Ve výše uvedené podobě platí (v citované části) ustanovení § 147 insolvenčního zákona v nezměněné podobě již od zahájení insolvenčního řízení na majetek dovolatelky (s účinností od 1. července 2017 doznalo změn pouze ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona, jež není pro posouzení dané věci významné).
23. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je při výkladu ustanovení § 147 insolvenčního zákona ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jde o úpravu uvedenou v § 2894 a násl.).
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2016“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017.
[2] Základním předpokladem odpovědnosti věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je (pravomocné) rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019). Jinými slovy řečeno, byl-li podán insolvenční návrh, který byl zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018).
[3] Insolvenční navrhovatel se zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zamítnutím insolvenčního návrhu i tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut jen proto, že dlužník je schopen splnit závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, vzhledem k předpokládaným příjmům, kterých se dlužníku má dostat v nejisté době budoucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5745/2015).
[4] Dlužník má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky, nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se však této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala (srov. důvody R 10/2013).
24. Ve vztahu k otázkám (významným pro rozhodnutí dané věci) souvisejícím s posuzováním úpadku dlužníka je pak judikatura Nejvyššího soudu ustálena (mimo jiné) v závěrech, podle kterých:
[1] To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli (viz R 83/2012 a R 45/2014).
[2] Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (k tomu srov. opět důvody R 45/2014, jakož i judikaturu v něm dále označenou).
25. Na základě takto ustavených judikatorních východisek činí Nejvyšší soud pro poměry dané věci následující závěry.
26. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).
27. Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje (srov. ustanovení § 147 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona); je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek (srov. v této souvislosti opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018); insolvenční navrhovatel se v takovém případě (jak plyne z ustanovení § 147 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona) zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
28. Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.
29. Jestliže insolvenční řízení primárně neslouží (nemá sloužit) k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, musí platit, že věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit (především) v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona), pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (srov. v této souvislosti též důvody R 45/2014).
30. To, zda dlužník byl v době podání insolvenčního návrhu v úpadku, je významné i z pohledu posouzení případné odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
31. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.
32. Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).
33. V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].
34. V projednávané věci měly soudy obou stupňů k přijetí závěru, podle kterého se insolvenční navrhovatel zprostil odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dovolatelce zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, za postačující již samotné zjištění, že insolvenční návrh byl zamítnut (také) proto, že dovolatelka po jeho podání splnila závazky (dluhy), které měly osvědčovat její úpadek. Dovolatelka přitom v průběhu řízení namítala (tvrdila), že první žalovaný podal insolvenční návrh, ačkoli věděl, že dovolatelka má majetek v hodnotě, jež postačuje k plnému uspokojení jak insolvenčního navrhovatele, tak případných dalších věřitelů. Jestliže se soudy v tomto ohledu věcí nezabývaly, je jejich právní posouzení (v intencích výše formulovaných závěrů) neúplné, a tudíž i nesprávné.
35. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-