// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 13.02.2024
Určení míry spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy
Při určování míry účasti poškozeného na vzniku škody se nelze spokojit s pouhým konstatováním, že jednání poškozeného představovalo jednu ze dvou příčin vzniklé škody, a z toho dovozovat, že je míra účasti poškozeného poloviční. Soud je povinen vždy uvážit, v jaké míře se poškozený na vzniku újmy podílel, a to s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci. Míru účasti poškozeného pak nelze posuzovat toliko z hlediska míry působení příslušné příčiny na vznik škody (tj. že jde o jednu ze dvou příčin), nýbrž je třeba především vážit charakter a závažnost jednání škůdce i poškozeného. Význam tak může mít i charakter (význam) porušené povinnosti. Důležitá je v tomto ohledu i skutečnost, zda škůdce nese smluvní riziko za nesplnění jím porušené povinnosti, i to, zda je na jeho činnost (oproti poškozenému) kladen zvýšený standard odborné péče. Obecně lze vycházet z toho, že pokud se škůdce smluvně zavázal jako profesionál ke splnění určité povinnosti, kterou porušil, měl by nést za takové porušení odpovědnost, přičemž je namístě zohledňovat, do jaké míry se poškozený mohl spoléhat na to, že škůdce bude jednat v souladu s odbornou péčí a své povinnosti řádně splní, tj. že splnění určité povinnosti, s jejímž nesplněním může být spojen vznik škody, svěřil do rukou odborníka právě z důvodu, aby vzniku takové újmy předešel. V každém případě však jednání poškozeného, který se účastnil na vzniku újmy tím, že sám řádně neprovedl kontrolu činnosti škůdce, ač mohl, popř. z důvodu vlastní liknavosti nepředložil doklady spoléhajíc se na to, že škůdce, jehož tíží standard odborné péče, splní svoji povinnost jej případně vyzvat k doložení chybějících dokladů, nelze zpravidla považovat za rovnocenné jednání škůdce, který podle smlouvy odpovídá jako profesionál za řádné splnění příslušné povinnosti, k níž se za úplatu poskytnutou poškozeným zavázal. Za řádné splnění totiž primárně odpovídá ten, kdo má smluvní povinnost plnit, nikoli ten, kdo má splnění smluvní povinnosti zkontrolovat. Jednání poškozeného lze tedy v takovém případě zpravidla hodnotit jako méně významné pro vznik škody.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2876/2022, ze dne 31. 10. 2023
Dotčené předpisy: § 2918 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 465 848,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 5 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, vše z tvrzením, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost řádně zpracovat dokumenty a žádost o platbu v rámci dotačního projektu nazvaného Modernizace infrastruktury Základní školy Plotiště (šlo o dotační projekt podpořený v rámci Integrovaného regionálního operačního programu – dále jen „IROP“), neboť do žádosti o platbu (o proplacení nákladů) nezačlenila daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 517 609,59 Kč jako součást nákladů za provedené stavební práce na modernizaci školského zařízení a nákladů na pořízení vybavení školského zařízení a učebních pomůcek, které byly žalobci vyúčtovány fakturami vystavenými zhotovitelem díla (faktury byly vystaveny bez DPH v režimu přenesené daňové povinnosti k DPH na základě ustanovení smlouvy o dílo), ačkoliv v rozsahu 90 % (v částce 465 848,60 Kč) byla DPH uznatelným výdajem hrazeným z dotace. Žalobce se plně spoléhal na odbornou péči žalované při zpracování těchto dokumentů, o tuto částku poskytovatele dotace nepožádal a z uvedeného důvodu nebyla dotace v této části proplacena.
2. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 42 C 131/2021-134, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 232 924,30 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a částku 5 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu zamítl co do částky 232 924,30 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 27. 9. 2016 byla mezi účastníky uzavřena rámcová smlouva č. 2016/1731, jejímž předmětem bylo poskytování dílčích služeb ze strany žalované mimo jiné v podobě zpracování monitorovacích zpráv se žádostí o platbu [čl. II odst. 2 písm. c)] při jednotlivých dotačních projektech u žalobce v programovacím období 2014-2020, to vše v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, tehdy platného a účinného. Jednotlivá plnění měla být poskytována na základě dílčích smluv (čl. II odst. 4). Žalovaná měla mimo jiné při plnění postupovat podle platné metodiky IROP za součinnosti se žalobcem (čl. II odst. 5 a 6), zavázala se vyžádat si včas potřebné informace pro vypracování požadovaných dokumentů (čl. VII odst. 3), byla povinna plnit předmět smlouvy s odbornou péčí, chránit oprávněné zájmy žalobce (čl. VII odst. 5). Žalovaná odpovídala za to, že veškeré dokumenty vztahující se k části předmětu plnění budou kompletní a formálně správné (čl. VII odst. 6). Dále bylo dohodnuto, že žalovaná odpovídá za škody dle obecně závazných předpisů, žalobce byl zejména oprávněn požádat o náhradu škody ve výši odpovídající výši dotace, která nebude schválena v důsledku porušení smlouvy (čl. VII odst. 4) a žalovaná byla povinna v případě prokazatelného pochybení při provádění části předmětu plnění dle čl. II odst. 2 zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč (čl. X odst. 2 a 6), smluvní pokutou nebyl dotčen nárok žalobce na náhradu škody (čl. X odst. 9). Žalovaná vystupovala jako obchodní společnost, která se prezentovala jako specialista na dotace.
4. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že dílčí objednávkou č. 3353/2019 ze dne 15. 11. 2019 objednal žalobce u žalované službu, jejímž obsahem mělo být zpracování monitorovací zprávy a žádosti o platbu včetně veškerých příloh, kontrola a případné doplnění formálních náležitostí faktur z hlediska dotace, rozdělení výdajů na způsobilé a nezpůsobilé pro proplacení v rámci dotace, tyto úkony měly být provedeny ve stanoveném termínu včetně vypořádání připomínek řídícího orgánu, to vše v rámci dotačního projektu Modernizace infrastruktury ZŠ Plotiště. Součástí sjednané služby nebyla kompletace (neboli doplnění do stavu úplnosti) uvedených zpráv včetně jejích příloh. Žalobce si mohl za kompletní dotační management připlatit, což neučinil a bylo na něm, aby provedl konečnou kontrolu, kompletaci, podpis a odeslání těchto dokumentů. Na základě této objednávky zpracovala žalovaná pro žalobce monitorovací zprávu a žádost o platbu ve vztahu k předmětnému dotačnímu projektu. Žalovaná participovala i v úvodní fázi tohoto projektu, kdy zpracovala žádost o dotaci. Tomuto projektu předcházela opakovaná spolupráce účastníků na obdobných 11 projektech, u všech projektů byla DPH účtována v přenesené daňové povinnosti a DPH zaplacená žalobcem byla jako způsobilý výdaj uvedena v žádosti o platbu. Ze dvou faktur vystavených zhotovitelem díla pro žalobce za provedené práce v rámci projektu Modernizace infrastruktury ZŠ Plotiště činila DPH celkem 517 609,59 Kč (376 643,35 Kč a 140 966,24 Kč) a byla žalobcem odvedena státu. Žalovaná měla při zpracování žádosti o platbu k dispozici tyto faktury neobsahující DPH, na kterých byla uvedena pouze sazba DPH a údaj o tom, že jsou vystaveny v režimu přenesené daňové povinnosti, a též protokol o průběhu schválení a zaúčtování každé z faktur, na kterém byla uvedena výše DPH z každé faktury. Neměla k dispozici přiznání žalobce k DPH, ani doklad o jejím zaplacení žalobcem. Žalobce vyhověl žádosti žalované o předání konkrétních dokumentů potřebných k vyhotovení žádosti o platbu (mezi požadovanými dokumenty doklad o zaplacení DPH ani přiznání k DPH nebyly) a následně informoval žalobce, že žádost o platbu je kompletní a žalobce může přistoupit k její finalizaci a podpisu. Žalobce informoval žalovanou, že po vypořádání připomínek a dokončení žádosti o platbu ze strany žalované, žádost zkontroluje, finalizuje a zařídí její podpis. V žádosti o platbu zpracované žalovanou a podané následně žalobcem k poskytovateli dotace nebylo požadováno k proplacení DPH z výše uvedených faktur. Zpětné zahrnutí neproplacené DPH do žádosti o platbu v rámci dotace již není možné.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil rámcovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že žalovaná se přihlásila k odborným znalostem potřebným k bezchybnému zvládnutí dotačního procesu a dala tím najevo, že je schopna jednat se znalostí a pečlivostí, která je k těmto úkonům potřebná, a to v souladu s § 5 o. z. Žalovanou byla konkludentně akceptována žalobcova dílčí objednávka služeb dle čl. II odst. 2 písm. c) rámcové smlouvy (podle cenových ujednání šlo o službu nejméně honorovanou), avšak s ohledem na dříve zpracovanou žádost o dotaci k tomuto projektu jí byly známy i širší souvislosti projektu a opakovaná aplikace režimu přenesené daňové povinnosti u DPH (v souladu se zákonem). Soud prvního stupně uzavřel, že je podle 2913 o. z. dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, neboť žádost o platbu (kterou měla žalovaná dle dílčí objednávky zpracovat) neobsahovala DPH ze dvou faktur za stavební práce, čímž nedošlo k proplacení dotace ve výši 90 % DPH, tj. v částce 465 848,60 Kč. Nebyl tak naplněn hlavní účel, pro který si žalobce najal žalovanou, a to proplacení dotace v maximální možné výši. Na zkušenosti a odbornost žalované se přitom žalobce spoléhal, proto jí plnění úkolů v rámci dotačního procesu svěřil. S odkazem na čl. VII odst. 5 a 6 rámcové smlouvy soud prvního stupně uvedl, že je evidentní, že žalovaná měla žádost o platbu zpracovat řádně a s odbornou péčí, tj. tak, aby na jejím základě mohl žalobce čerpat dotaci v maximálním možném rozsahu. Ač neměla k dispozici doklady prokazující uhrazení DPH žalobcem státu, znala vyčíslenou DPH u obou faktur a rovněž i pokyn žalobce, že DPH v konkrétní výši zahrnul do svého účetnictví a že žádost o platbu je třeba uvést s touto skutečností do souladu. Žalovaná měla v případě nejasností učinit doplňující dotazy ve vztahu k žalobci a vyžádat chybějící existující dokumenty, tím spíše za situace, když na podobných projektech již se žalobcem spolupracovala a věděla, že DPH je uplatňována jako způsobilý výdaj. V souladu s ustanovením článku VII odst. 4 smlouvy vznikla žalované povinnost uhradit škodu v částce odpovídající výši dotace, která nebude v důsledku jednání žalované schválena. Příčinná souvislost byla podle soudu prvního stupně také dána, neboť pokud by žalovaná zadala do žádosti o platbu jako způsobilý výdaj DPH v částce 465 848,60 Kč a upozornila žalobce na nutnost doložit existující doklady o zaplacení DPH coby přílohy k žádosti o platbu, došlo by k proplacení DPH v této částce. Současně však konstatoval, že v rozsahu 50 % byla škoda způsobena také jednáním, resp. nečinností, žalobce (poškozeného), neboť ani z jeho strany nebyla vyřízení žádosti o platbu věnována dostatečná pozornost. I žalobce, který není laik a disponuje zaměstnanci, kteří jsou v oblasti dotací speciálně proškoleni, si měl být vědom uplatňování DPH coby způsobilého výdaje v žádosti o platbu, pokud tak bylo postupováno již v 11 předešlých případech. Mohl proto i bez vyzvání žalované předložit doklady o uhrazení DPH státu a na tuto absenci v žádosti o platbu upozornit. Žalobce měl povinnost žádost o platbu zkompletovat, provést závěrečnou kontrolu, podpis a její odeslání, to vše s vědomím, že jednou odeslanou žádost o platbu nelze navyšovat. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by šlo pouze o formální úkony, aniž by jejich vykonavatel neměl odpovědnost za kontrolu obsahu odesílaného materiálu. V rámci finální kontroly žalobce mohl odhalit absenci DPH v žádosti o platbu, kontrole žádosti o platbu ale nevěnoval tolik pozornosti, kolik bylo třeba. V rozsahu odpovídajícím míře spoluzavinění žalobce (tj. co do částky 232 924,30 Kč s příslušenstvím) proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Důvodným shledal nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno porušení povinnosti žalované zpracovat řádně žádost o platbu podle čl. II. odst. 2 písm. c) smlouvy.
6. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se (po částečném zopakovaní dokazování rámcovou smlouvou) ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. I podle odvolacího soudu odborná péče, ke které se žalovaná v rámcové smlouvě zavázala, nepochybně zahrnovala i to, aby se žalobci dostalo ze strany žalované upozornění, v jakém směru je třeba dokumenty doplnit tak, aby bylo možno získat co nejvyšší dotaci. Žalovaná tím, že žalobce neupozornila na chybějící přiznání k DPH a doklad o jejím zaplacení, přestože věděla či měla vědět, že u stavebních prací s ní není jako s uznatelným výdajem kalkulováno (přímo ve faktuře), porušila smluvní povinnost jednat s odbornou péčí. Porušení této smluvní povinnosti žalovanou, která neměla pouze bezmyšlenkovitě „vložit do systému“ doklady předložené žalobcem, představovalo podle odvolacího soudu jednu ze dvou příčin škody, která žalobci vznikla tím, že ztratil nárok na dotaci ve výši 465 848,60 Kč. Odvolací soud přisvědčil i závěrům soudu prvního stupně o polovičním podílu žalobce na vzniku škody. Uvedl, že činnost jeho zaměstnankyně (koordinátorky projektu) zřejmě neměla spočívat pouze v přeposílání dokladů mezi účastníky a v následném kliknutí na akci „kontrola“ a „finalizace“ (v dotační aplikaci). Odvolací soud konstatoval, že „stejně tak jako na otázku, co bylo dříve, zda vejce či slepice, i v tomto případě nelze s jistotou odpovědět, zda škoda vznikla tím, že žalobce nepředal žalované ke zpracování žádosti o platbu kompletní doklady, a pak to v rámci povinné kontroly neodhalil, nebo tím, že žalovaná žalobce na nedostatky v dokladech v rámci odborné péče, k níž se zavázala, neupozornila a nevyzvala jej k jejich předložení“. Shodně jako soud prvního stupně proto považoval podíl žalobce na vzniku škody za zcela srovnatelný s podílem žalované. Za správné měl odvolací soud i závěry soudu prvního stupně stran posouzení požadavku na zaplacení smluvní pokuty.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (podle jeho obsahu jen proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně), jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněným pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., dále jen „R 83/2020“, a rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněným pod č. 24/2021 Sb. rozh. obč., pokud se řádně nevypořádal s otázkou spoluúčasti žalobce na vzniku škody. Žalobce akcentoval, že účast poškozeného na vzniku škody lze dovodit jen tehdy, je-li jednání poškozeného „prokazatelně“ jednou z příčin škody, resp. že u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, které bylo „alespoň jednou z příčin vzniku újmy“. Vyjádřil přesvědčení, že za vzniklou škodu výlučně odpovídá žalovaná, neboť v řízení nebylo prokázáno jeho jednání, které by bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Dodal, že poskytl žalované veškeré informace a doklady, o které jej požádala. Neměl povinnost určovat, které doklady jsou ke zpracování žádosti o platbu třeba a které nikoli. Zdůraznil, že tato povinnost tížila podle smlouvy žalovanou. Podle žalobce nebylo dále prokázáno ani tvrzeno, jakým způsobem měl žalobce provádět kontrolu plnění žalované, naopak bylo prokázáno, že žalobce kontrolu plnění (žádosti o platbu) provedl, když jeho zaměstnankyně kliknula na odkaz „kontrola“ v dotační aplikaci. Podle žalobce nedošlo k žádnému právnímu jednání, kterým by porušil jakoukoli svou zákonnou či smluvní povinnost, v důsledku čehož by mohlo dojít ke vzniku škody. Smlouva neobsahovala žádné ustanovení o převzetí odpovědnosti žalobce za výsledek činnosti žalované, takovou smlouvu by žalobce jako statutární město ani neuzavřel.
9. Žalobce dále namítl pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil jeho argumentaci stran posouzení otázky samotné existence jeho spoluúčasti na vzniku škody, že se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, že míra jeho spoluúčasti tvoří jednu polovinu. Zdůraznil, že žalovaná je odborníkem na dotační poradenství a zatěžuje ji standard zvýšené péče. Soudům obou stupňů vytkl, že jejich úsudek o míře spoluzavinění není nijak zdůvodněn. Posouzení odvolacího soudu proto považoval za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a stanovenou míru spoluzavinění na straně žalobce za zjevně nepřiměřeně vysokou. S poukazem na R 83/2020 zdůraznil, že na rozsah odpovědnosti může mít vliv i forma zavinění škůdce a poškozeného (přitom uvedl, že podle § 2912 odst. 2 o. z. se u žalované presumuje nedbalostní zavinění). Nesprávnost posouzení míry spoluúčasti spatřoval v tom, že soudy nezohlednily zavinění na straně žalované, které je dále posíleno nejen jejím postavením odborníka, nýbrž i tím, že žalovaná podle smlouvy odpovídá za ztrátu dotace.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky existence spoluúčasti žalobce na vzniku škody, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobce měl povinnost žádost o platbu zkompletovat, provést závěrečnou kontrolu, podpis a její odeslání, to vše s vědomím, že jednou odeslanou žádost o platbu nelze navyšovat. Vycházel též ze zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že mělo jít pouze o formální úkony, aniž by jejich vykonavatel neměl odpovědnost za kontrolu obsahu odesílaného materiálu. Podle obou soudů žalobce v rámci finální kontroly mohl odhalit absenci DPH v žádosti o platbu, avšak nevěnoval jí dostatečnou pozornost. Pokud odvolací soud na základě těchto zjištění, z nichž vyplývalo, že i popsané jednání žalobce bylo „jednou ze dvou příčin“ vzniklé újmy, dovodil, že žalobce se spoluúčastnil na vzniku újmy nejsou jeho závěry v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. výše zmíněné R 83/2020). Irelevantní je v tomto ohledu námitka žalobce, že neporušil žádnou svou zákonnou či smluvní povinnost, neboť podle závěrů R 83/2020 není pro aplikaci § 2918 o. z. nezbytné, aby poškozený svým jednáním porušil právní povinnost.
14. Brojí-li žalobce proti tomu, jaké skutečnosti byly v řízení prokázány (ohledně obsahu povinnosti žalobce ke kontrole žalovanou vypracované žádosti o platbu, a toho, že nevěnoval potřebnou pozornost jejímu provedení), resp. předkládá-li dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, pak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
15. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky určení míry spoluúčasti žalobce na vzniku újmy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jeho úvahy jsou zjevně nepřiměřené).
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 2918 o. z., vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
18. V R 83/2020 dovolací soud konstatoval, že úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla.
19. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019, a ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020).
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021 (v němž posuzoval otázku aplikace § 384 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014), též dovodil, že pokud osoba za úplatu svěří zařízení své záležitosti profesionálovi, činí tak zpravidla právě proto, aby se o tuto záležitost nemusela starat. Taková osoba pak může v zásadě oprávněně spoléhat na to, že druhá strana zařídí její záležitost s odbornou péčí. Pokud si přesto taková osoba musela být vědoma pochybení druhé strany a jeho důsledků a mohla vzniku škody vlastním přičiněním zamezit, pak je následek (vznik škody) přičitatelný rovněž této osobě jako poškozenému. V závislosti na tom je třeba určit míru podílu poškozeného na celkové škodě a v tomto rozsahu pak jeho požadavek na náhradu škody shledat nedůvodným. Přiměřeně lze i v poměrech současné právní úpravy vycházet též ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002 (ve kterém byla řešena otázka spoluzavinění poškozeného podle § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zrušeného ke dni 1. 1. 2014), podle nichž je pro posouzení míry účasti poškozeného na vzniku škody rozhodující, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody (nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu ukládaných povinností či porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a poškozeného).
21. V souvislosti s výše uvedeným je zřejmé, že se při určování míry účasti poškozeného na vzniku škody nelze spokojit s pouhým konstatováním, že jednání poškozeného představovalo jednu ze dvou příčin vzniklé škody, a z toho dovozovat, že je míra účasti poškozeného poloviční. Soud je povinen vždy uvážit, v jaké míře se poškozený na vzniku újmy podílel, a to s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci. Míru účasti poškozeného pak nelze posuzovat toliko z hlediska míry působení příslušné příčiny na vznik škody (tj. že jde o jednu ze dvou příčin), nýbrž je třeba především vážit charakter a závažnost jednání škůdce i poškozeného. Význam tak může mít i charakter (význam) porušené povinnosti. Důležitá je v tomto ohledu i skutečnost, zda škůdce nese smluvní riziko za nesplnění jím porušené povinnosti, i to, zda je na jeho činnost (oproti poškozenému) kladen zvýšený standard odborné péče. Obecně lze vycházet z toho, že pokud se škůdce smluvně zavázal jako profesionál ke splnění určité povinnosti, kterou porušil, měl by nést za takové porušení odpovědnost, přičemž je namístě zohledňovat, do jaké míry se poškozený mohl spoléhat na to, že škůdce bude jednat v souladu s odbornou péčí a své povinnosti řádně splní, tj. že splnění určité povinnosti, s jejímž nesplněním může být spojen vznik škody, svěřil do rukou odborníka právě z důvodu, aby vzniku takové újmy předešel. V každém případě však jednání poškozeného, který se účastnil na vzniku újmy tím, že sám řádně neprovedl kontrolu činnosti škůdce, ač mohl, popř. z důvodu vlastní liknavosti nepředložil doklady spoléhajíc se na to, že škůdce, jehož tíží standard odborné péče, splní svoji povinnost jej případně vyzvat k doložení chybějících dokladů, nelze zpravidla považovat za rovnocenné jednání škůdce, který podle smlouvy odpovídá jako profesionál za řádné splnění příslušné povinnosti, k níž se za úplatu poskytnutou poškozeným zavázal. Za řádné splnění totiž primárně odpovídá ten, kdo má smluvní povinnost plnit, nikoli ten, kdo má splnění smluvní povinnosti zkontrolovat. Jednání poškozeného lze tedy v takovém případě zpravidla hodnotit jako méně významné pro vznik škody.
22. V projednávané věci se však odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) při právním posouzení míry účasti žalobce jako poškozeného na vzniklé škodě spokojil pouze s tím, že jeho jednání (resp. nejednání) bylo jednou ze dvou příčin vzniku škody. Oběma příčinám přitom přikládal stejný význam, pouze na základě úvahy, že nelze s jistotou odpovědět, zda škoda vznikla tím, že žalobce nepředal žalované ke zpracování žádosti o platbu kompletní doklady a pak to v rámci povinné kontroly neodhalil, nebo tím, že žalovaná žalobce na nedostatky v dokladech v rámci odborné péče, k níž se zavázala, neupozornila a nevyzvala jej k jejich předložení. Ve své úvaze přitom nepřihlížel ke všem okolnostem, za nichž ke vzniku škody došlo, tj. neposuzoval míru závažnosti jednání žalované a žalobce vzhledem k tomu, že ze strany žalované šlo o porušení smluvní povinnosti v situaci, kdy si ji žalobce najal jako odborníka, který měl vykonávat své plnění s odbornou péčí, na kterou žalobce spoléhal právě s ohledem na možný vznik škody spočívající ve ztrátě dotace, a že jednání žalobce spočívalo v liknavosti při kontrole činnosti žalované a při předložení dokladů, na jejichž potřebu však měla žalobce při řádném plnění svých povinností upozornit žalovaná. Úvahy odvolacího soudu, na kterých založil závěr o stejné účasti žalobce a žalované na vzniku škody, jsou proto zjevně nepřiměřené, a jeho právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné.
23. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady žalobce netvrdil a dovolací soud je ani z obsahu spisu nezjistil.
24. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí v rozsahu jeho výroku II a závislého výroku III o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto usnesení vysloveným.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-