// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 05.02.2024
Ušlý zisk v důsledku ukončení jednání o uzavření smlouvy
Samotné neuzavření smlouvy není možno ve smyslu ustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvodu ani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávním jednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedy chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování, a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání práva na náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzální nexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody.
Ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejího nesplnění) tak není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany o uzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výše náhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva na její náhradu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3191/2022, ze dne 31. 10. 2023
Dotčené předpisy: § 1729 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 7 C 204/2018-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 359 381 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody v důsledku nepoctivosti žalované při předsmluvním jednání o uzavření specifikované smlouvy o dílo v období od 13. 11. 2017 do 14. 2. 2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla jí tvrzená škoda v důsledku porušení předsmluvní povinnosti žalované bezdůvodným ukončením jednání o uzavření předmětné smlouvy.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-117, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 359 381 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 23 Cdo 3689/2020-168, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-117, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-135, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 15 Co 331/2019-232, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 275 197 Kč s příslušenstvím, se zamítá [bod a)], ve výroku I co do částky 84 184 Kč s příslušenstvím a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [bod b)].
6. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná jednala nepoctivě ve smyslu § 1729 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když bez spravedlivého důvodu ukončila jednání o uzavření předmětné smlouvy o dílo, v němž strany dospěly tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobně. Dle odvolacího soudu však soud prvního stupně nedostatečně posoudil důvodnost nároků žalobkyně z hlediska jednotlivých složek jí uplatněné škody.
7. Náklady žalobkyně vynaložené na vypracování projektu ocelové konstrukce za účelem plnění předmětné smlouvy lze dle odvolacího soudu typově považovat za škodu vzniklou porušením předsmluvní odpovědnosti žalované. Soud prvního stupně však nedostatečně posoudil otázku příčinné souvislosti takto uplatněné škody vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci, proto v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok pod bodem b)].
8. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že další žalobkyní vznesené nároky (nárok na náhradu ušlého zisku z předmětné zakázky, který by žalobkyně získala, pokud by byla smlouva o dílo uzavřena, a náklady na vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění škody, která vznikla žalobkyni v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy) jsou nedůvodné. Ohledně nároku na ušlý zisk z neuzavřené smlouvy odvolací soud konstatoval, že žalovaná žalobkyni odpovídá pouze za škodu, která jí vznikla v souvislosti s předsmluvním jednáním žalované, a do takto vzniklé škody nelze ušlý zisk z neuzavřené smlouvy o dílo zařadit. Odvolací soud odkázal na pojetí předsmluvní odpovědnosti dle § 1729 o. z. s tím, že se nejedná o odpovědnost za porušení povinnosti uzavřít smlouvu, nýbrž o odpovědnost za nepoctivé udržování druhé strany v domnění, že smlouva uzavřena bude. Náhrada žalobkyní uplatněného ušlého zisku spočívajícího v hodnotě, jakou by získala, kdyby předmětná smlouva o dílo uzavřena byla, tak není v příčinné souvislosti s vytýkaným jednáním žalované. Ohledně nákladů na vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění výše škody vzniklé žalobkyni pak odvolací soud uzavřel, že znalecký posudek nebyl v řízení využitelný, neboť znalec při jeho vypracování vycházel z průměrných zisků žalobkyně z kontraktů uzavřených žalobkyní v předchozím období (roky 2016 a 2017). Dle odvolacího soudu tyto skutečnosti byly zjistitelné i bez znaleckého posudku, a nejedná se tak o účelně vynaložený náklad, nadto je průměrný zisk žalobkyně z jiných smluv pro zjištění (ušlého) zisku v tomto konkrétním případě bez významu. Proto rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil tak, že žalobu zamítl [výrok pod bodem a)].
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti výroku pod bodem a) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), (i) pro řešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to konkrétně otázky výkladu a aplikace ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. ve vztahu k možnému nároku na náhradu ušlého zisku a přípustnému způsobu jeho konstrukce a způsobu výpočtu, (ii) pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, a rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13, a to konkrétně otázky výkladu a aplikace ustanovení § 5, § 118a a § 220 o. s. ř., (iii) pro řešení otázky procesního práva při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5766/2017, a rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 376/2000, a to konkrétně otázky aplikace ustanovení § 132 o. s. ř. a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobkyně v tom, že konstrukce § 1729 odst. 2 o. z. umožňuje určení újmy na ušlém zisku jak v podobě ztráty z neuzavřené smlouvy, tak na základě ztráty odpovídající možnému zisku z promarněných příležitostí. Žalobkyně dále namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je překvapivý, když odvolací soud nepostupoval řádně ve smyslu § 220 o. s. ř. a žalobkyni se nedostalo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ačkoli žalobě bylo soudem prvního stupně vyhověno. Odvolací soud navíc neprovedl žalobkyní navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně hodnotil, když dospěl k závěru, že žalobkyně ztratila dobrou víru v uzavření předmětné smlouvy již ke dni 25. 1. 2018.
11. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části výroku I potvrzuje.
12. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
18. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládají její námitky ke způsobu poskytování poučení účastníkům odvolacím soudem a způsobu provádění dokazování, neboť těmito námitkami vytýká žalobkyně odvolacímu soudu vady řízení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Svojí námitkou týkající se zjištění odvolacího soudu o okolnostech ztráty dobré víry žalobkyně v uzavření předmětné smlouvy ke dni 25. 1. 2018 v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem žalobkyně napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o těchto okolnostech. Žalobkyně tak neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním tohoto dovolacího důvodu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Proto námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
20. Kromě toho odvolací soud v té části napadeného rozsudku, proti němuž dovolání (v rozsahu jeho přípustnosti) směřuje (tj. proti jeho měnící části), své rozhodnutí na zjištěném okamžiku ztráty dobré víry žalobkyně nezaložil a tato skutečnost nebyla pro částečné zamítnutí žaloby odvolacím soudem významná.
21. Dovolání je však přípustné k otázce vzniku a výše újmy na ušlém zisku v souvislosti s porušením (předsmluvní) povinnosti strany jednat poctivě při jednání o uzavření smlouvy ve smyslu § 1729 o. z., neboť tato otázka nebyla v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
23. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Dovolání není důvodné.
25. Podle § 1729 o. z. dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod (odst. 1). Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech (odst. 2).
26. Otázkou náhrady škody plynoucí z odpovědnosti za ukončení jednání o uzavření smlouvy podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) se dovolací soud ve svém rozhodování zabýval zejména v rozsudku ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 903/2013 (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3536/2021). V tomto rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, podle kterého ušlý zisk z neuzavřené smlouvy není v příčinné souvislosti s jednáním porušujícím předsmluvní odpovědnost.
27. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 představuje odpovědnost za ukončení předsmluvních jednání podle § 1729 o. z. zvláštní skutkovou podstatu práva na náhradu újmy, a to újmy způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu, jež vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018).
28. Povinnost k náhradě újmy vzniká v takovém případě jako důsledek porušení zákonné povinnosti podle § 2910 o. z. Závazek k náhradě vzniklé újmy nastupuje při naplnění všech znaků tohoto ustanovení, tzn. protiprávní jednání (zasahující do absolutního práva poškozeného či porušující tzv. ochrannou normu), vznik újmy a vztah příčinné souvislosti mezi těmito dvěma podmínkami, to vše při presumovaném zavinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, uveřejněný pod číslem 59/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Z ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. přitom nelze dovodit, že by podmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy v souvislosti s nepoctivým ukončením jednání o uzavření smlouvy měly být vůči obecné úpravě stanovené v § 2910 o. z. odlišné.
30. Rovněž právní teorie k účinné právní úpravě v tomto směru uvádí, že v předmětném ustanovení nejsou stanovena žádná zvláštní pravidla, pokud jde o určení rozsahu náhrady újmy. Uplatní se proto obecná pravidla pro vyčíslení skutečné škody, ale i ušlého zisku, limitována je však maximální výše škody. Tím je chráněn škůdce před požadavkem náhrady újmy v rozsahu, který nemohl rozumně předpokládat (srov. HULMÁK, M. § 1729. In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 14 a 17).
31. Odpovědnost strany, která jednání o smlouvě bez spravedlivého důvodu ukončila, je koncipována jako odpovědnost za vyvolání očekávání u poškozené strany, nikoliv jako odpovědnost za neuzavření smlouvy. V souladu s tím pak náhrada újmy poškozené straně cílí k uvedení v právně souladný stav, jímž je ten, kdy poškozená strana věděla, že smlouva uzavřena nebude, resp. uzavřena být nemusí, a nikoli ten, v němž by smlouva byla uzavřena, přičemž ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. představuje pouze limitaci náhrady takové škody (srov. BŘÍZA, P., PAVELKA, T. § 1728. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání, 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 16, resp. § 1729, marg. č. 8 a 9).
32. Samotné neuzavření smlouvy tedy není možno ve smyslu ustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvodu ani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávním jednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedy chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování, a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání práva na náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzální nexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody (srov. PELIKÁNOVÁ, I., PELIKÁN, R. § 1729. In ŠVESTKA, J. DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, 2014, elektronická aktualizace ke dni 1. 7. 2021).
33. V právní teorii je zastáván i názor, podle kterého prokáže-li poškozený, že v případě absence nepoctivého jednání by k uzavření smlouvy došlo, není důvod právo na náhradu újmy v podobě ušlého zisku z neuzavřené smlouvy odmítnout (srov. HULMÁK, M. § 1729. In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 15). Tento názor však pomíjí, že každý může vést jednání o smlouvě svobodně a nevzniká mu odpovědnost z důvodu samotného neuzavření smlouvy (srov. § 1728 odst. 1 o. z.), nýbrž ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. se tak děje v důsledku nepoctivého způsobu vystupování strany při jednání o uzavření smlouvy. Tedy důsledkem nepoctivého jednání strany není v takovém případě neuzavření smlouvy (a tudíž ani stav, kdy by v případě poctivého jednání k uzavření smlouvy došlo), nýbrž vznik očekávání druhé strany, že k uzavření smlouvy dojde (tedy stav, kdy by v případě poctivého jednání toto očekávání druhé strany nevzniklo).
34. K tomu lze doplnit, že dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku navržená úprava předsmluvní odpovědnosti vychází čl. 6 až 8 akademického unifikačního projektu Code Européen des Contrats. Zde se pak předpokládá, že újma v případě nepoctivého ukončení jednání o uzavření smlouvy spočívá v nákladech, které druhé straně vznikly při jednání o uzavření smlouvy, jakož i ve ztrátě obdobných příležitostí způsobené probíhajícím jednáním (čl. 6 odst. 4).
35. Lze tak uzavřít, že ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejího nesplnění) není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany o uzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výše náhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva na její náhradu.
36. V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, který jí dle jejího tvrzení ušel tím, že nedošlo k uzavření předmětné smlouvy o dílo a žalobkyně nemohla tuto smlouvu splnit. Jak však uvedeno shora, pouze proto, že žalovaná jednala při uzavření této smlouvy nepoctivě a jednání bez spravedlivého důvodu ukončila, nevznikla žalované povinnost tuto smlouvu uzavřít a žalobkyní uplatněná újma tak nemůže být v příčinné souvislosti se způsobem jednání žalované o uzavření této smlouvy.
37. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že takto žalobkyní požadovaná náhrada ušlého zisku není ze shora uvedeného důvodu opodstatněná, je rozhodnutí odvolacího soudu při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky správné.
38. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
39. Za takovou vadu nelze považovat dovolatelkou namítané nedodržení poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu a z tohoto důvodu tvrzený rozpor s § 5, § 118a a s § 220 o. s. ř.
40. Smyslem poučení podle § 118a o. s. ř. je, aby nebyla zamítnuta žaloba proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Podle tohoto ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009).
41. Odvolací soud v té části napadeného rozsudku, proti němuž dovolání (v rozsahu jeho přípustnosti) směřuje (tj. proti jeho měnící části), nezaložil své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního ze strany žalobkyně, nýbrž své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyní uplatněný nárok na náhradu újmy není (nemůže být) v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinnosti ze strany žalované, jak uvedeno již shora.
42. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
43. Otázka, zda žalobkyní uplatněná újma vznikla jako důsledek tvrzeného porušení povinnosti žalované (v příčinné souvislosti s tímto porušením) byla předmětem posouzení věci již v řízení před soudem prvního stupně (jinak by ostatně soud prvního stupně ani nemohl žalobě vyhovět), proto rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit z tohoto důvodu za překvapivé.
V. Závěr
44. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené dovoláním správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
45. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Autor: -mha-