// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 08.01.2024
K možnosti společníka spol. s r.o. vymáhat reflexní škodu
Společník společnosti s ručením omezeným není oprávněn se sám domáhat náhrady tzv. reflexní škody (tj. škody, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti) ani prostřednictvím § 2913 odst. 1 o. z.
Použitelnosti dosavadních judikatorních závěrů v projednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty v situaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárního orgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohla sloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škodu společnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, je jednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře – povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný a nevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnit vůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.). Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát právě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození ostatních společníků či věřitelů společnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3333/2022, ze dne 19. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 2913 odst. 1 o. z.
§ 157 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb.
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 7. 1. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 833.334 Kč s příslušenstvím jako první splátky kupní ceny ze smlouvy o prodeji dluhopisů D.P.E.S s. r. o. (dále jen „DPES“), ze dne 27. 9. 2017 (dále jen „smlouva o prodeji dluhopisů“).
[2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 41 Cm 3/2020-225, zastavil řízení o žalobě co do částky 178.361,78 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 654.972,22 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu co do nároku žalobce na úrok z prodlení ze žalované částky od 22. 12. 2018 do 10. 1. 2020 (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 27. 9. 2017 mezi sebou uzavřeli žalobce jako prodávající a žalovaný jako kupující smlouvu o prodeji dluhopisů.
2) Dne 4. 10. 2017 mezi sebou žalobce, Ing. R. S., Š. B., Ing. J. C. a PhDr. Mgr. K. S. jako budoucí prodávající a SOLIHEL s. r. o., identifikační číslo osoby 05497086 (dále jen „SOLIHEL“), jako budoucí kupující uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí o převodu podílů v DPES (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“).
3) Jediným společníkem SOLIHEL je ORGOVAN s. r. o., identifikační číslo osoby 06306594 (dále jen „ORGOVAN“), jejímž společníkem s podílem ve výši 50 % je žalovaný.
4) Podle článku 5.2 smlouvy o smlouvě budoucí se budoucí prodávající zavázali, že do dne vypořádání se bez písemného souhlasu kupujícího zdrží právních jednání, která by vedla ke snížení hodnoty podílů v DPES, nedá-li k nim budoucí kupující souhlas.
5) Podle článku 5.4. smlouvy o smlouvě budoucí se smluvní strany dohodly, že veškeré finanční prostředky evidované na účtech DPES k 31. 12. 2016 budou ponechány v majetku DPES a budou použity pouze k úhradě běžných provozních nákladů vznikajících při obvyklé činnosti DPES, včetně úhrady splátek úvěru DPES, nebo k úhradě mimořádných nákladů, které předem schválí budoucí kupující. S výjimkou těchto částek nesměly být peněžní prostředky DPES vypláceny budoucím prodávajícím nebo jakékoliv třetí straně.
6) Převod vlastnického práva podle smlouvy o prodeji dluhopisů byl vázán na splnění odkládacích podmínek, a to podání návrhu na zápis SOLIHEL jako jediného společníka DPES (dále jen „návrh na zápis“) do obchodního rejstříku, s potvrzením o převzetí návrhu na zápis notářem, a že UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále jen „banka“), udělí souhlas s převodem dluhopisů.
7) Kupní cena ze smlouvy o prodeji dluhopisů činila 2.500.000 Kč s tím, že první část kupní ceny uhradí žalovaný nejpozději do jednoho roku ode dne podání návrhu na zápis a potvrzení notáře o jeho převzetí.
8) Dne 12. 12. 2017 odeslala DPES ze svého účtu 3.929.833,35 Kč za účelem výplaty úrokového výnosu z dluhopisů za období od 19. 12. 2016 do 18. 12. 2017.
9) K zápisu SOLIHEL jako jediného společníka DPES do obchodního rejstříku došlo 21. 12. 2017 a „souhlas banky byl udělen neprodleně“.
10) Příjemci úrokového výnosu z dluhopisů byli budoucí prodávající, z nichž každý obdržel 785.966,67 Kč před zdaněním.
11) Žalovaný výzvou z 9. 5. 2019 vyzval žalobce k úhradě škody ve výši 1.964.916,67 Kč, která měla být žalovanému způsobena porušením článku 5.4. smlouvy o smlouvě budoucí (vyplacením úrokového výnosu dluhopisů).
12) Dopisem z 28. 5. 2019 žalovaný započetl tvrzený nárok na náhradu škody proti nároku žalobce na uhrazení první splátky kupní ceny ze smlouvy o prodeji dluhopisů.
13) Dne 9. 1. 2020 žalovaný uhradil žalobci 178.361,78 Kč.
[4] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně konstatoval, že co do základu není sporu o nároku žalobce, když uzavření smlouvy o prodeji dluhopisů a splnění odkládacích podmínek v ní sjednaných bylo mezi žalobcem a žalovaným nesporné.
[5] Z první splátky kupní ceny ve výši 833.334 Kč žalovaný uhradil žalobci 178.361,78 Kč. Co do této částky žalobce vzal žalobu zpět a soud v tomto rozsahu řízení zastavil.
[6] Ohledně započtení pohledávky žalovaného za žalobcem pak soud prvního stupně uzavřel, že k započtení dojít nemohlo, neboť tvrzená pohledávka z titulu náhrady škody žalovanému nesvědčí.
[7] Mělo tomu tak být proto, že § 2913 odst. 1 in fine zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), od kterého žalovaný tvrzený nárok na náhradu škody odvozoval, vyžaduje, aby „souvislost s ochranou třetích osob byla zjevná pro škůdce, a to již při uzavírání smlouvy“. V projednávané věci však zájem žalovaného na splnění článků 5.2. a 5.4. smlouvy o smlouvě budoucí žalobci zřejmý nebyl, neboť smlouva o smlouvě budoucí ujednání o tom, že je uzavírána ve prospěch žalovaného neobsahovala a z povahy smluvního závazku zájem žalovaného sám o sobě nikterak nevyplýval.
[8] K výplatě úrokového výnosu dluhopisů pak došlo plně v souladu s emisními podmínkami dluhopisů, přičemž nelze dovodit, že by smlouva o smlouvě budoucí měla mít před emisními podmínkami dluhopisů přednost.
[9] Nesvědčila-li žalovanému pohledávka na náhradu škody, nemohl ji započíst proti nároku žalobce.
[10] K odvolání žalovaného proti výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeném rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[11] Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudů prvního stupně, konstatoval, že žalovaný nebyl smluvní stranou smlouvy o smlouvě budoucí. Vzhledem k tomu mohla (hypoteticky) vzniknout škoda pouze SOLIHEL.
[12] Ohledně výkladu § 2913 odst. 1 o. z. odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně. Aby žalovaný mohl požadovat náhradu škody podle § 2913 odst. 1 in fine o. z., musel by být osobou, „jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ Skutečnost, že žalovaný byl členem statutárního orgánu SOLIHEL totiž bez dalšího neznamená, že povinnosti sjednané v článcích 5.2 a 5.4 smlouvy o smlouvě budoucí měly zjevně sloužit jeho zájmu. Opačný názor by měl za následek, že při každé škodné události by k vymáhání náhrady škody byli „aktivně legitimováni“ vedle společnosti i členové jejího statutárního orgánu. Podle odvolacího soudu ovšem „tak úzké propojení mezi zmíněnými osobami jako pravidlo dáno není. Naopak je zcela převládající, že splnění smluvních povinností slouží výlučně společnosti jako smluvnímu partnerovi, nikoliv jejímu statutárnímu orgánu.“.
[13] Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že výplatou úrokového výnosu dluhopisů nebyla porušena smlouva o smlouvě budoucí, neboť ta nezakazuje postup podle emisních podmínek dluhopisů. K porušení smluvní povinnosti tak vůbec nedošlo a žalovanému žádná škoda vzniknout nemohla.
II. Dovolání
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a sice:
1) „zda lze ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. považovat za osobu, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit, osobu, která je statutárním orgánem smluvní strany, ale zároveň je společníkem právnické osoby, která je jediným společníkem smluvní strany (tedy je skutečným spoluvlastníkem smluvní strany), a navíc je též osobně zainteresována na realizaci celé transakce jako investor, ručitel a fakticky konečný beneficient celé transakce“,
2) zda ustanovení emisních podmínek dluhopisů emitovaných DPES, jež stanoví povinnosti společnosti hradit vlastníkům dluhopisů pravidelný úrokový výnos z dluhopisů, má přednost před smluvním ujednáním, jež zakazuje majitelům dluhopisů inkasovat jakékoliv finanční prostředky od této společnosti,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny,
3) zda je při výkladu sporných smluvních ujednání třeba aplikovat interpretační pravidla stanovená pro výklad právních jednání,
při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4327/2014, ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018, či ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a
4) „zda je při řešení otázky, jestli je pro vznik odpovědnosti za škodu nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, či zda postačuje, že pro škůdce není vznik škody vysoce nepravděpodobný, třeba aplikovat kritérium optimálního pozorovatele“,
při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2011.
[15] Ve vztahu k první dovolací otázce dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zohlednil vlastnickou strukturu SOLIHEL, když nevzal v potaz, že žalovaný je nejen členem statutárního orgánu SOLIHEL, nýbrž i 50% společníkem ORGOVAN, která je jediným společníkem SOLIHEL. Celá akvizice DPES tak probíhala právě ku prospěchu společníků ORGOVAN, kteří jsou skutečnými majiteli SOLIHEL.
[16] Údaje o vlastnické struktuře SOLIHEL pak byly snadno zjistitelné z obchodního rejstříku a nemůže tak obstát argumentace odvolacího soudu, podle níž „délka řetězce majetkových vztahů vylučovala, že by mohlo být bez dalšího zřejmé, že dovolatel je osobou, jejímuž zájmu mělo sloužit splnění povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí“.
[17] Odvolací soud se podle dovolatele vůbec nevypořádal se skutečností, že dovolatel poskytl za účelem financování celé transakce zápůjčku ORGOVAN (která následně poskytla zápůjčku SOLIHEL) a zároveň „poskytl dodatečné zajištění ve formě avalování směnek vystavených SOLIHEL a ORGOVAN k zajištění vrácení úvěru poskytnutého bankou k financování nákupu podílu v DPES.“ Z toho je podle dovolatele zřejmé, že dovolatel byl na celé transakci „zainteresován v osobní i majetkové rovině“ a žalobce musel vědět, že „porušení povinností vyplývajících z článku 5.2., 5.4. a 5.5. smlouvy o smlouvě budoucí bude představovat újmu dovolatele coby osoby blízké SOLIHEL“.
[18] Dále měl odvolací soud pochybit při řešení otázky vztahu mezi smlouvou o smlouvě budoucí a emisními podmínkami dluhopisů. Mezi smlouvou o smlouvě budoucí a emisními podmínkami dluhopisů totiž podle dovolatele neexistuje žádný „vztah přednosti“ jak se domnívá odvolací soud. Obě soukromoprávní ujednání existují současně vedle sebe a pouhá skutečnost, že k výplatě úrokového výnosu dluhopisů došlo v souladu s jejich emisními podmínkami, bez dalšího neznamená, že výplatou úrokového výnosu dluhopisů nedošlo k porušení smlouvy o smlouvě budoucí.
[19] Zakazovala-li smlouva o smlouvě budoucí výplatu finančních prostředků bez souhlasu SOLIHEL, pak výplatou úrokového výnosu dluhopisů (bez souhlasu SOLIHEL) došlo k porušení této smluvní povinnosti.
[20] Odvolací soud měl dále pochybit, uzavřel-li, že vůbec nedošlo k porušení smlouvy o smlouvě budoucí, neboť neprovedl výklad podle interpretačních pravidel stanovených v občanském zákoníku, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[21] Prostřednictvím poslední dovolací otázky dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz tzv. kritérium optimálního pozorovatele. Pro vznik odpovědnosti za škodu totiž není nutné, aby vznik škody byl pro škůdce konkrétně předvídatelný, nýbrž postačí, že pro optimálního pozorovatele (myšlenou osobu, která disponuje veškerými zkušenostmi a znalostmi své doby) není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
[22] Zkoumal-li odvolací soud, zda vznik škody v právní sféře dovolatele byl předvídatelný právě pro žalobce, aniž by se zabýval tím, zda by byl vysoce nepravděpodobný pro „optimálního pozorovatele“, postupoval v rozporu se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05, a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 382/2011.
[23] Závěrem dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a jeho odůvodnění nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť z něj není jasné, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, jakými úvahami se soud řídil a jak se vypořádal s tvrzeními dovolatele uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
[24] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobci nahradit žalovanému náklady řízení, nebo aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
[25] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[26] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení první dovolatelem formulované otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
[27] Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.
[28] Podle § 157 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“), každý společník je oprávněn domáhat se za společnost náhrady újmy proti jednateli nebo splnění jeho případné povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3 a v těchto řízeních společnost zastupovat; to platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí.
b) K možnosti společníka vymáhat reflexní škodu
[29] Nejvyšší soud předesílá, že dovolání je v této části argumentačně nekonzistentní. Dovolatel uvádí, že „SOLIHEL nikdy nemohla být poškozena neoprávněným vyplacením úrokového výnosu dluhopisů, neboť sama nikdy nebyla vlastníkem dluhopisů a snížení hodnoty podílu v DPES rovněž nelze vnímat jako škodu SOLIHEL, neboť DPES si nebyla oprávněna úrokový výnos dluhopisů ponechat“.
[30] Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že právě o popsanou situaci má v projednávané věci jít. Argumentace dovolatele je totiž postavena na tvrzení, že pokud by nedošlo k výplatě úrokového výnosu dluhopisů, zůstaly by peněžní prostředky ve společnosti DPES, z níž by si je dovolatel prostřednictvím vlastnické struktury (dovolatel spekuluje, že by změnil emisní podmínky dluhopisů tak, aby nárok na výplatu jejich úrokového výnosu svědčil jemu, byť ke dni výplaty úrokového výnosu nebyl jejich vlastníkem) následně vyplatil (srov. zejména odstavec 74 dovolání). Dovolatel tak údajnou škodu zakládá na tvrzení, že porušením smlouvy o smlouvě budoucí došlo ke zmenšení majetku DPES a SOLIHEL tak nabyla podíl s menší hodnotou, než jakou měl skutečně mít, v důsledku čehož došlo k poškození dovolatele jako 50% společníka ORGOVAN, která je jediným společníkem SOLIHEL.
[31] Ve skutečnosti tak dovolatel klade otázku, zda je společník společnosti s ručením omezeným prostřednictvím § 2913 odst. 1 in fine o. z. oprávněn vymáhat škodu, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti (tzv. reflexní škodu).
[32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přijaté za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se k otázkám tzv. reflexní škody podává, že:
1) Skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti) se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu.
2) Tato škoda (označovaná též jako tzv. reflexní škoda) je svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti. Její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti.
3) Je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů.
4) Jednatelé společnosti s ručením omezeným odpovídají společnosti za škodu, kterou jí způsobí porušením povinností při výkonu funkce (§ 135 odst. 2, § 194 odst. 5 obch. zák.).
5) Nahrazením škody, kterou společnosti způsobili jednatelé porušením svých povinností při výkonu funkce, dojde i k nahrazení odvozené škody na podílech společníků, a současně jsou chráněny i oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i jejích věřitelů a dalších případných společníků.
6) Je-li (může-li být) náhradou škody způsobené společnosti odstraněna i škoda odvozeně vzniklá v důsledku porušení povinností jednatelů při výkonu funkce společníkům na jejich podílech, nemá společník právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na svém podílu; odstranění této újmy se může domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.
7) Jestliže by se společník mohl bez dalšího domáhat nahrazení (toliko) odvozené škody na svém podílu (jež může být zapravena nahrazením primární škody způsobené společnosti), byli by (mohli by být) poškozeni jak společnost sama, tak i ostatní společníci (jejichž odvozená škoda na podílech by nebyla nahrazena) a věřitelé společnosti. Vznikne-li totiž na majetku společnosti škoda, může být uhrazení pohledávek věřitelů za společností ohroženo (s čímž ostatně počítá právní úprava např. i konstrukcí zákonného ručení jednatelů za pohledávky společnosti – srov. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák.). Plnění poskytnuté pouze některému ze společníků z titulu náhrady odvozené škody na jeho podílu nejenže věřitelům společnosti „nepomůže“, ale naopak může ohrozit nahrazení primární škody způsobené společnosti a tím i reálné uhrazení závazků společnosti vůči jejím věřitelům.
[33] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3366/2021, ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2969/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3663/2008, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1839/2014, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, jejichž závěry shledal souladnými s ústavním pořádkem i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2050/16, nebo ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1335/17).
[34] Ačkoliv jde o závěry přijaté za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tyto se obdobně prosadí i při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
[35] Použitelnosti shora citovaných judikatorních závěrů v projednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty v situaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárního orgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohla sloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škodu společnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, je jednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře – povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný a nevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnit vůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.).
[36] Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát právě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození ostatních společníků či věřitelů společnosti.
[37] Společník společnosti s ručením omezeným (tím méně společník jediného společníka společnosti s ručením omezeným) proto není oprávněn se sám domáhat náhrady reflexní škody ani prostřednictvím § 2913 odst. 1 o. z.
[38] V poměrech projednávané věci tedy platí, že skutečná škoda mohla vzniknout toliko SOLIHEL tím, že případným porušením smlouvy o smlouvě budoucí byla snížena hodnota jí nabytého 100% podílu v DPES. K uplatnění nároku na náhradu takové škody byla aktivně věcně legitimována SOLIHEL a nikoliv dovolatel coby 50% společník jejího jediného společníka (kterým byla ORGOVAN).
c) Shrnutí rozhodnutí
[39] Protože se dovolateli nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož nemá vůči žalobci pohledávku na náhradu škody, kterou by mohl na žalobcův nárok započíst, neměl Nejvyšší soud důvod se zabývat ostatními dovolacími otázkami. Ty totiž vycházejí z opačného (nenaplněného) předpokladu, tj. že žalovaný vůči uplatněnému nároku disponuje započitatelnou pohledávkou.
[40] Jelikož je napadené rozhodnutí co do řešení dovoláním otevřené otázky správné, Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolání žalovaného zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
[41] K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pak srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 ICdo 40/2016.
[42] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání zamítl, žalobci však žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Autor: -mha-