// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 06.12.2023
K povinnosti hradit škodu způsobenou poskytnutím rady
Zákonodárcem zvolené formulace v rámci hypotézy § 2950 o. z. nezmiňují coby nutnou podmínku přímý smluvní vztah mezi poskytovatelem rady či informace a poškozeným jako jejím adresátem; uzavření smlouvy není podmínkou pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2950 o. z. Povinnost k náhradě škody vzniklé porušením povinnosti podat řádnou informaci či radu tak není ve smyslu § 2950 o. z. redukována na přímý vztah mezi dvěma kontrahenty.
Ze skutkových okolností projednávané věci je zřejmé, že specifický vztah účastnic řízení sice formálně vzato nebyl přímým smluvním vztahem, avšak podstatně se mu blížil, resp. jej víceméně nahrazoval. Poskytovatelce rady bylo zřejmé, že právě za ni bude odměněna určitým subjektem, jenž však nutně nemusí být tím, k jehož osobě či aktivitě rada směřuje. K výkladu, že není rozhodné, od koho škůdce odměnu obdrží, ale to, že škůdce nejednal nezištně, se ostatně přiklonil též Ústavní soud (viz nález sp. zn. III ÚS 3528/20). Za této situace je závěr odvolacího soudu, že absence smlouvy mezi účastnicemi vylučuje odpovědnost žalované za škodu, zcela formální a nepřiměřeně zužující zákonem stanovené podmínky uvedené v § 2950 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3019/2022, ze dne 30. 8. 2023
Dotčené předpisy:
§ 2913 o. z.
§ 2950 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 C 277/2021-91, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 1.201.839 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požaduje náhradu škody, kterou jí měla způsobit žalovaná tím, že v rámci znaleckého posudku zpracovaného na základě smlouvy se společností FIDIA Znalecká a. s. (dále též jen „FIDIA“) nesprávně ověřila možnost uplatnit odečitatelnou položku nákladů na výzkumný projekt od základu daně žalobkyně v účetním období 2014. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že smlouva o posouzení nákladu výzkumu a experimentálního vývoje za rok 2014 a zpracování znaleckého posudku byla dne 5. 6. 2015 uzavřena mezi žalobkyní a společností FIDIA, za niž smlouvu podepsala žalovaná jako členka představenstva. Žalovaná na základě samostatné smlouvy, kterou s datem 15. 5. 2015 uzavřela se společností FIDIA, vypracovala dne 26. 6. 2015 znalecký posudek, v němž na základě žalobkyní předložených dokumentů dovodila, že náklady posuzovaného projektu lze odečíst jako odečitatelnou položku ze základu daně z příjmu. Při následné kontrole však finanční úřad dospěl k závěru, že podmínky pro odečtení dané položky nebyly splněny pro formální vady projektu, proto doměřil žalobkyni daň z příjmu, včetně penále a úroku z prodlení (právě částky vynaložené na penále a úrok z prodlení pokládá žalobkyně za škodu, kterou jí způsobila žalovaná). Soud dovodil, že nárok žalobkyně se neopírá o porušení smluvní povinnosti žalované ze smlouvy o posouzení nákladů výzkumu a vývoje, neuplatní se proto obecná ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu. Aplikoval však § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že poskytnutí rady, která se ukáže být nesprávnou, nezakládá bez dalšího povinnost k náhradě podle tohoto ustanovení, neboť obdobně jako v dosavadní praxi řešící odpovědnost odborníka (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3186/2010) je třeba odlišit zjevné pochybení od relevantně vyargumentovaného názoru, který následně příslušný orgán neakceptuje. Protože žalovaná se vůči společnosti FIDIA nezavázala k odbornému posouzení projektu, ale pouze k ověření nákladů na výzkum a vývoj a hodnotících zpráv a ke zpracování znaleckého posudku k ověření odečitatelné položky nákladů, nebylo jejím úkolem zkoumat náležitosti projektu, ostatně jí nebyly poskytnuty veškeré podklady, a neměla tedy povědomí, jaké skutečné náklady žalobkyně na výzkum a vývoj vynaložila. Nebyla-li žalovaná o podstatných skutečnostech informována, nemohla dojít ke správnému výsledku u odečitatelné položky. Mimoto je zřejmé, že s ohledem na neexistenci smluvního vztahu přímo mezi účastníky žalovaná nevypracovávala znalecký posudek za odměnu, kterou měla obdržet FIDIA. Není tedy splněna podmínka odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2950 o. z., přičemž současně nebylo tvrzeno, že by snad mělo jít o úmyslné poskytnutí nesprávné informace. Mezi vznikem škody a jednáním žalované pak chybí vztah příčinné souvislosti.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 36 Co 90/2022-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a dostatečná, stejně jako závěr o nedůvodnosti žaloby. Zdůraznil, že hlavním důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, neboť smluvní vztah, v jehož rámci mělo být zajištěno vypracování posudku ohledně daňového odpočtu nákladů výzkumu, existoval pouze mezi žalobkyní a společností FIDIA, která také měla za poskytnuté služby obdržet sjednanou úplatu. FIDIA sice uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytování odborných služeb, jejímž předmětem bylo zpracování znaleckého posudku týkajícího se žalobkyně, avšak nebyl-li zde žádný smluvní vztah přímo mezi žalobkyní a žalovanou, nepřichází v úvahu odpovědnost za porušení smluvní povinnosti podle § 2913 o. z. bez ohledu na to, že žalovaná byla v daném čase členem představenstva společnosti FIDIA. Aplikovat nelze ani § 2950 o. z., neboť žalovaná jako odborník žalobkyni žádnou radu úplatně neposkytla. Žalovaná zpracovala posudek podle zadání třetí osoby, od níž obdržela odměnu za splnění závazku z této smlouvy, avšak ve vztahu k žalobkyni nárok na odměnu neměla. Je pak nerozhodné, zda v rámci posudku měly být posuzovány i formální náležitosti možnosti odpočtu nákladů výzkumu, pokud posudek v návaznosti na existující smluvní vztahy nezadávala žalobkyně žalované. Také je nerozhodné, zda žalobkyně žalované poskytla veškeré podklady a zda byly i další okolnosti, které by i při splnění formálních předpokladů bránily uplatnění odpočtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce doposud Nejvyšším soudem neřešené, jakož i na otázkách řešených odchylně od jeho rozhodovací praxe. Nejvyšší soud by se měl podle žalobkyně předně vyslovit, zda je možné požadovat náhradu škody ve smyslu § 2950 o. z. po osobě, jež poskytla radu bez přímého smluvního vztahu s poškozeným a za radu obdržela platbu od jiné osoby, než které byla odborná rada adresována. Dospěl-li by Nejvyšší soud k závěru, že je dřívější judikatura reprezentovaná rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1417/2006 plně aplikovatelná, pak by se jednalo o otázku řešenou odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tudíž opět zakládající přípustnost dovolání. Otázku příčinné souvislosti podle dovolatelky odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 818/2005 nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3617/2020), uzavřel-li, že u nároku na náhradu škody není podle § 2950 o. z. příčinná souvislost mezi nesprávnou radou a vzniklou újmou v podobě úroků z prodlení a penále v důsledku nesprávně provedeného odpočtu od základu daně, přestože položka sama o sobě nebyla způsobilá k odpočtu, a nebýt rady znalce, ke škodě by nedošlo. Dovolatelka zdůraznila, že pro odpovědnost za škodu způsobenou nesprávnou radou je určující, zda byla poskytnuta zištně (tedy za odměnu), a to i tehdy, byla-li poskytnuta mimo smluvní vztah. Odborná literatura rovněž neztotožňuje sousloví „za odměnu“ s úplatností a přiklání se k tomu, že odpovědnost je vyloučena především v případě různých společenských úsluh a je naopak dána tehdy, sleduje-li odborník poskytnutím rady své zájmy. K závěru, že postačuje zištnost plnění, se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3528/20. Žalovaná posudek nevypracovala ze společenské úsluhy, činila tak naopak za odměnu (zištně), tedy sledujíc své zájmy v očekávání budoucích výhod – odměny stanovené podle výše odečitatelné položky, zisku společnosti FIDIA, jelikož žalovaná je jejím 100 % akcionářem, i udržení žalobkyně jako klienta, s nímž spolupracovala řadu let. V daném případě byl navíc posudek adresován žalobkyni, a není tak třeba zkoumat, zda náhradu škody mohou uplatňovat i subjekty, jimž rada nebyla určena. Jelikož odvolací soud obecně konstatoval, že právní posouzení nedůvodnosti žaloby je správné a další otázky měl s ohledem na závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace za nerozhodné, pokládala žalobkyně za vhodné se dále vyjádřit k příčinné souvislosti. Vyzdvihla přitom, že žalovaná posuzovala věcné i formální požadavky na uplatnění odečitatelné položky, postup žalobkyně aprobovala a nebýt jejího pochybení, žalobkyně by své domnělé právo na odpočet neuplatňovala; nebýt její rady, žalobkyni by škoda v podobě úroků z prodlení a penále nevznikla. Dovolatelka má dále za to, že považoval-li odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně námitku nedostatku pasivní věcné legitimace za hlavní důvod zamítnutí žaloby, aniž by v tomto směru poskytl účastníkům náležité poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., postupoval v rozporu s požadavkem na předvídatelnost rozhodnutí a nedal žalobkyni možnost vznášet potřebná tvrzení. Pochybil tak a odchýlil se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2497/2013) tím, že vydal překvapivé rozhodnutí, které originálním způsobem posoudilo nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, a zbavil tak dovolatelku možnosti skutkově a právně argumentovat, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentace žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné, neboť Nejvyšší soud se doposud nezabýval právní otázkou, zda k povinnosti hradit škodu způsobenou poskytnutím rady vyžaduje ustanovení § 2950 o. z. existenci smluvního vztahu mezi poskytovatelem a adresátem rady. Dovolání je důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zabýval namítanou vadou řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá in fine o. s. ř.), nicméně důvodnost dovolání v tomto směru neshledal. Za nepředvídatelné je třeba pokládat především takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem (tj. poprvé a bez možnosti účastníka očekávat takový postup soudu) posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, či ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018). V projednávané věci ovšem byly smluvní vztahy mezi zúčastněnými osobami předmětem zkoumání již před soudem prvního stupně a upínala se k nim i argumentace účastníků. Postupem odvolacího soudu, jenž na rozdíl od soudu prvního stupně své posouzení založil na závěru, že s ohledem na absenci přímého smluvního vztahu mezi účastnicemi nelze žalovanou pokládat za pasivně věcně legitimovanou ve sporu o náhradu škody, tak nebyla žalobkyně zbavena možnosti vznášet právní ani skutková tvrzení ke skutečnostem rozhodným z tohoto pohledu. Otázka pasivní věcné legitimace byla nastolena žalovanou již při jednání soudu prvního stupně dne 26. 10. 2021, žalobkyně se k ní vyjadřovala v podání ze dne 3. 11. 2021, význam existence smluvního vztahu pro aplikaci § 2950 o. z. byl předmětem argumentace účastníků při jednání dne 2. 12. 2021 a rovněž tak v podaném odvolání se k těmto momentům žalobkyně vyjadřovala.
Podle § 2950 o. z. kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.
Podle § 5 o. z. kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti sloužit.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 2014 vnesl do právního řádu skutkovou podstatu povinnosti k náhradě škody, která se odvíjí od poskytnutí vadné nebo neúplné informace či škodlivé rady. Nově (z pohledu právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) tedy byl koncipován samostatný důvod k povinnosti hradit škodu takto způsobenou, což vylučuje, aby bylo bez dalšího navázáno na výklad dosavadní rozhodovací praxe, jež mohla obdobné situace řešit pouze podle jiných odpovědnostních titulů. Při zkoumání, zda se pro uplatnění § 2950 o. z. vyžaduje smluvní vztah mezi poškozeným a škůdcem, lze využít systematický výklad, jehož základem je přihlížení ke kontextu, do nějž je interpretovaná část textu zasazena, a je třeba vycházet z toho, že členění právního předpisu je záměrné a může být interpretačně využito (Wintr, J.: Metody a zásady interpretace práva, Praha: Auditorium, 2013 s. 59 a s. 91). V rámci tohoto výkladu je příznačné, že zkoumaná skutková podstata povinnosti k náhradě škody podle § 2950 o. z. je z hlediska systematiky úpravy řazena jako poslední typ výslovně definovaných důvodů odpovědnosti vznikajících zpravidla bez ohledu na zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem (viz obecné východisko v § 2895 o. z.), tedy mezi skutkové podstaty vyjmenované v pododdílu druhém nazvaném Zvláštní ustanovení (oddíl 2, díl 1, hlava 3), zatímco úprava náhrady škody založená na porušení smluvní povinnosti obsažená v § 2913 o. z. je řazena do prvního pododdílu mezi obecná ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Z jazykového rozboru textu je zřejmé, že zákonodárcem zvolené formulace v rámci hypotézy § 2950 o. z. nezmiňují coby nutnou podmínku přímý smluvní vztah mezi poskytovatelem rady či informace a poškozeným jako jejím adresátem. Tímto základním jazykovým i systematickým výkladem lze dovodit, že uzavření smlouvy není podmínkou pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2950 o. z.
Ani z hlediska smyslu a účelu zákona nelze považovat smluvní vztah za nevyhnutelnou podmínku vzniku povinnosti k náhradě škody podle § 2950 o. z., byť tato okolnost bude při poskytování rad či informací za úplatu samozřejmě velmi častá. Nejde-li o vědomé způsobení škody radou či informací (věta druhá zkoumaného ustanovení), musí jít o poskytnutí informace či rady za odměnu. Očekávání odměny za daný informační počin, tedy okolnost, že dotyčný informaci či radu poskytuje s vědomím zisku, pak z podstaty věci bude muset být něčím podložena, a protože je za základní nástroj z hlediska právního zajištění směny hodnot obvykle pokládána smlouva, nabízí se toto očekávání odměny dovozovat zejména z kontraktu mezi poskytovatelem a příjemcem informace či rady. Jestliže by ovšem nutnost existence smluvního vztahu mezi potenciálním škůdcem a poškozeným šla nad rámec zákonem výslovně formulovaných podmínek vzniku odpovědnosti ve smyslu § 2950 o. z., lze najít východisko v jednom ze základních principů občanského zákoníku, který klade v obecné rovině značný důraz na důvěru v profesionalitu osob vystupujících v občanskoprávních vztazích. To je zřejmé již z § 5 o. z., dále též i z úpravy hodnocení nedbalosti v § 2912 o. z., aniž by tato důvěra byla vztažena jen na smluvní závazkové vztahy, neboť tento princip prostupuje celou oblast občanskoprávních vztahů. Obecnému předpokladu profesionality osob hlásících se k určité odbornosti tak odpovídá výklad přiklánějící se k širšímu pojetí jejich odpovědnosti, tedy i mimo sjednané smlouvy.
S přihlédnutím ke všem těmto souvislostem lze dospět k závěru, že povinnost k náhradě škody vzniklé porušením povinnosti podat řádnou informaci či radu není ve smyslu § 2950 o. z. redukována na přímý vztah mezi dvěma kontrahenty (k tomu se kloní i právnická literatura, např. Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník, komentář, IX. Svazek. Praha: Leges: 2018, s. 880 až 882). Zároveň ze skutkových okolností, na nichž stojí rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že specifický vztah účastnic řízení sice formálně vzato nebyl přímým smluvním vztahem, avšak podstatně se mu blížil, resp. jej víceméně nahrazoval. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo (správnost skutkových závěrů není podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyně objednala odbornou radu u společnosti FIDIA, za niž jednala (a smlouvu podepsala) jako člen představenstva právě žalovaná s tím, že předmětem plnění je součinnost výslovně označené žalované coby soudní znalkyně. Na to navazující smlouvu mezi FIDIA a žalovanou opět podepsala sama žalovaná (jak za společnost, tak za sebe) a označila v ní za předmět plnění posouzení odborných otázek pro žalobkyni. Z toho je zřejmé, že obě účastnice od počátku věděly, že to bude právě žalovaná, kdo poskytne žalobkyni vyžádané informace použitelné pro daňové účely, byť zajištění této povinnosti bylo řešeno dvěma na sebe navazujícími smlouvami týkajícími se společnosti FIDIA. Obdobně pak z návaznosti obou smluv vyplývá, že informace byla poskytnuta za úplatu, která se dělila mezi FIDIA a žalovanou, byť plnění měla žalované poskytnout FIDIA (polovinu inkasované částky od žalobkyně). Poskytovatelce rady tedy bylo zřejmé, že právě za ni bude odměněna určitým subjektem, jenž však nutně nemusí být tím, k jehož osobě či aktivitě rada směřuje. K výkladu, že není rozhodné, od koho škůdce odměnu obdrží, ale to, že škůdce nejednal nezištně, se v návaznosti na závěry komentářové literatury (viz citované dílo, s. 876), ostatně přiklonil též Ústavní soud (viz nález ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. III ÚS 3528/20). Za této situace je závěr odvolacího soudu, že absence smlouvy mezi účastnicemi vylučuje odpovědnost žalované za škodu, zcela formální a nepřiměřeně zužující zákonem stanovené podmínky uvedené v § 2950 o. z.
Nesprávně pak odvolací soud z důvodu absence smluvního vztahu mezi účastnicemi vyloučil i odpovědnost žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti podle § 2913 o. z. Pominul totiž část věty odstavce prvního tohoto ustanovení, podle níž může být poškozeným i osoba stojící mimo smluvní vztah, jestliže smluvní ujednání mělo sloužit jejímu zájmu. S ohledem na povahu i formulaci smlouvy mezi žalovanou a společností FIDIA je zřejmé, že právě takové postavení má žalobkyně, zmiňovaná výslovně jako subjekt, v jehož prospěch bylo sjednáno vypracování posudku, k němuž se žalovaná zavázala.
Protože odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně s argumentem o absenci pasivní věcné legitimace žalované, aniž se zabýval dalšími dílčími závěry, jimiž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby, zejména otázkami charakteru pochybení žalované a příčinné souvislosti, a aniž tyto závěry převzal do svého rozhodnutí (odkazem na ně či ztotožněním se s nimi), není namístě, aby se přezkumem těchto pro věc významných otázek zabýval dovolací soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v dovoláním vymezené hmotněprávní otázce věcně správné, Nejvyšší soud je proto podle § 243e o. s. ř. zrušil, a to včetně akcesorických nákladových výroků, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-