// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 23.05.2023
Vypořádání investic nesezdaných partnerů do společné věci
Vynaložil-li některý ze spoluvlastníků se souhlasem ostatních (či na základě principu majority) investici na společnou věc, jsou její části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi spoluvlastníky uzavřena jiná dohoda) již za trvání spoluvlastnictví. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů. Na tyto závěry nemá zásadně vliv skutečnost, že investující spoluvlastník žije s dalším spoluvlastníkem v nesezdaném partnerském svazku. Skutečnost, že spoluvlastníci spolu žili v nesezdaném partnerském svazku, neovlivňuje sama o sobě posouzení požadavku jednoho ze spoluvlastníků na vypořádání investic vynaložených na věc ve spoluvlastnictví takových osob.
Je-li o rozhodnutí o investicích vynaložených na společnou věc přijaté na základě dohody nebo na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného zákonným způsobem, jedná se o vypořádání těchto nároků mezi spoluvlastníky podle příslušných ustanovení o spoluvlastnictví, a nikoliv na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení. Nepřípadné jsou zde proto úvahy odvolacího soudu o aplikaci § 2992 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 478/2022, ze dne 22. 2. 2023
Dotčené předpisy: § 1128 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č. j. 9 C 274/2017-439, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 320 369 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), co do částky 54 631 Kč žalobu zamítl (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III) i státu (výroku IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době trvání rovnodílného spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“), vynaložil žalobce finanční prostředky ve výši 640 737,12 Kč na investice do předmětných nemovitostí, a to postupně od počátku roku 2015, přičemž žalovaná s investicemi souhlasila. Proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ½ této částky, tedy 320 369 Kč, ve zbývajícím rozsahu, co do částky 54 631 Kč, žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 20 Co 4/2021-495, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku II) změnil tak, že žalobu zamítl v plném rozsahu (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu) a státu (výrok IV).
Odvolací soud vzal za prokázané, že účastníci řízení spolu v době realizace investic do předmětných nemovitostí žili jako životní partneři, společně bydleli, plánovali svou budoucnost, uhrazovali ze svých příjmů všechny potřeby a nijak neřešili vzájemné majetkové vztahy pro případ, že společné soužití někdy ukončí. Neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že finanční prostředky získané z prodeje automobilu XY náležely žalobci z titulu bezdůvodného obohacení vráceného žalobci žalovanou, naopak dovodil, že náležely žalované. Na základě uvedeného uzavřel, že i žalovaná se podílela po vzájemné dohodě na investicích do společné věci. Poznamenal, že „jak se žalobce podílel možná větší částkou na zvelebování společného domu, pak žalovaná zase hradila jiné společné potřeby a nebylo by spravedlivé a ani morální nyní po skončení soužití vytrhovat jednotlivé vynaložené výdaje a dožadovat se jejich náhrady.“ Doplnil, že žalované po zrušení společného soužití nevzniklo ani „žádné bezdůvodné obohacení“, a odkázal přitom na § 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl i co do částky 320 369 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z důvodu společného soužití s žalovanou a s ohledem na skutečnost, že žalovaná se podílela na chodu společné domácnosti, nemá právo na náhradu investic vynaložených na předmětné nemovitosti (tyto právní otázky považuje v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za doposud nevyřešené). Žalobce nepožaduje po soudu provést vyúčtování společného soužití se žalovanou, avšak vypořádání jejich vzájemných práv a povinností souvisejících se spoluvlastnictvím předmětných nemovitostí. Poznamenává také, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s výší investic, které měla vynaložit na společné věci žalovaná. Uvádí, že žalovaná s investicemi provedenými žalobcem souhlasila, a proto má žalobce právo na náhradu finančních prostředků vynaložených na tyto investice (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011). V dovolání rovněž polemizuje se závěry odvolacího soudu vztahujícími se k vlastnictví finančních prostředků získaných na základě prodeje automobilu XY.
Namítá také, že veškeré náklady na investice, jejichž vypořádání se domáhá, nesl žalobce (uzavíral příslušné smlouvy, nakupoval materiál atd.). Z pouhého faktu, že část finančních prostředků vynaložených na úhradu souvisejících dluhů pocházelo z účtu vedeného na jméno žalované, nelze dovozovat, že i žalovaná se podílela na těchto investicích.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že i ona se podílela na investicích do předmětných věcí a na tyto investice vynaložila částku 350 000 Kč, kterou získala z prodeje osobního automobilu XY. Požadoval-li žalobce vypořádat investice ve výši 640 737,12 Kč a žalovaná vynaložila na investice do předmětných nemovitostí 350 000 Kč, přičemž účastníci řízení byli rovnodílnými spoluvlastníky, je správný závěr odvolacího soudu, jestliže žalobu na zaplacení 320 369 Kč zamítl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně – shledá-li jej přípustným – dovolání odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podstatné pro rozhodnutí ve věci bylo vyřešení otázky vypořádání nákladů vynaložených jedním z podílových spoluvlastníků na společnou věc na základě předchozí dohody spoluvlastníků, kteří žijí jako nesezdaní partneři ve společné domácnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v části, ve které odvolací odůvodnil neopodstatněnost požadavku žalobce na vypořádání investic do předmětných věcí s ohledem na (již zaniklé) nesezdané partnerské soužití účastníků řízení, nepřezkoumatelné, a tedy i nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci, a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.“
Tyto závěry jsou plně uplatnitelné i pro posuzovaný případ. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí při právním posouzením věci samé (především v souvislosti se závěrem, že žalobci právo na náhradu investic vynaložených na předmětné nemovitosti nesvědčí s ohledem na [již zaniklé] nesezdané partnerské soužití účastníků řízení) nepoukázal na žádný právní předpis, ze kterého právní posouzení požadavku žalobce na vypořádání investic do předmětných nemovitostí dovozuje. Uvedl-li odvolací soud, že žalobce nemá právo na náhradu investic vynaložených na společnou věc, jelikož žalovaná se rovněž na těchto investicích podílela, opět není z rozhodnutí odvolacího soudu patrno, jakým způsobem (a v jaké výši) se měla žalovaná na těchto investicích podílet, ani na základě jaké právní normy odvolací soud nepřiznal v takovém případě právo žalobci na zohlednění jím vynaložených investic.
Opodstatněná je také námitka žalobce, že soudy nižších stupňů se musí zabývat tím, který ze spoluvlastníků byl subjektem příslušných právních jednání, na základě kterých byly uskutečněny investice do předmětných nemovitostí. Následně je však také nutno zkoumat, zda (a případně jakým způsobem) nedošlo k vypořádání dluhů vzniklých mezi spoluvlastníky na základě provedených investic a zda (případně jakým způsobem a v jaké výši) se i ostatní spoluvlastníci v konečném důsledku podíleli na těchto investicích.
K právní otázce vypořádání investic do společné věci doplňuje dovolací soud následující:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2017, dovodil, že ze srovnání předchozí (§ 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) i současné právní úpravy hospodaření se společnou věcí se podává, že tuto otázku řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
O dohodu o hospodaření se společnou věcí jde tehdy, souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (přičemž je nerozhodná povaha těchto nákladů). V takovém případě má investující spoluvlastník právo proti ostatním spoluvlastníkům na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 1128 a násl. o. z.
Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2017). Jde-li o investice jakéhokoli druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví, a nikoli až po jeho zrušení a vypořádání (srovnej přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011). Ke stejným závěrům dospěla rovněž odborná literatura, srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 561.
K otázce majetkových důsledků soužití nesezdaného páru Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, vyložil, že „zákon majetkové společenství analogické k společnému jmění manželů neupravuje. Mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v nesezdaném partnerském svazku, nevzniká žádné majetkové společenství obdobné institutu společného jmění, které vzniká jen mezi manžely. I když spolu druh a družka žijí v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek každý do výlučného - individuálního vlastnictví anebo do podílového spoluvlastnictví; obdobně též odpovídají za závazky. Vztahy mezi druhem a družkou neupravuje zákon o rodině a nečiní tak ani nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Faktické soužití se skrývá za pojmy jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící. Druh a družka proto musejí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost nežli manželé a je zcela na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit.“
Z uvedeného se podává, že vynaložil-li některý ze spoluvlastníků se souhlasem ostatních (či na základě principu majority) investici na společnou věc, jsou její části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi spoluvlastníky uzavřena jiná dohoda) již za trvání spoluvlastnictví. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů. Na tyto závěry nemá zásadně vliv skutečnost, že investující spoluvlastník žije s dalším spoluvlastníkem v nesezdaném partnerském svazku. Jinými slovy skutečnost, že spoluvlastníci spolu žili v nesezdaném partnerském svazku, neovlivňuje sama o sobě posouzení požadavku jednoho ze spoluvlastníků na vypořádání investic vynaložených na věc ve spoluvlastnictví takových osob.
K tomu lze také poznamenat, že jde-li o rozhodnutí o investicích vynaložených na společnou věc přijaté na základě dohody nebo na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného zákonným způsobem, jedná se o vypořádání těchto nároků mezi spoluvlastníky podle příslušných ustanovení o spoluvlastnictví, a nikoliv na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení [srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 563]. Nepřípadné jsou proto úvahy odvolacího soudu o aplikaci § 2992 o. z.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že požadavek žalobce není oprávněný jen s ohledem na skutečnost, že účastníci řízení spolu žili v nesezdaném partnerském svazku, je jeho rozhodnutí v rozporu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu neobstojí v dovolacím přezkumu ani závěr odvolacího soudu, „že tak, jak se žalobce podílel možná větší částkou na zvelebování společného domu, pak žalovaná zase hradila jiné společné potřeby a nebylo by spravedlivé a ani morální nyní po skončení soužití vytrhovat jednotlivé vynaložené výdaje a dožadovat se jejich náhrady“. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud k námitce žalované za nezbytné podotknout, že odvolací soud neučinil závěr, že by se žalovaná podílela právě částkou 350 000 Kč na investicích do společné věci, neboť odvolací soud výši finančních prostředků vynaložených žalovanou žádným způsobem nekvantifikoval.
Z uvedeného se podává, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, a tudíž i nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tedy důvodné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., dovoláním napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
V rámci dalšího řízení odvolací soud řádně posoudí požadavek žalobce na zohlednění investic vynaložených na společnou věc a své závěry náležitě odůvodní, a to s ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu. Jelikož se žalobce domáhá vypořádání jím vynaložených investic na společnou věc, odvolací soud na základě provedeného dokazování nejdříve kvantifikuje výši investic, které žalobce na společnou věc vynaložil (přičemž přihlédne především k tomu, na základě jakého právního jednání byly tyto investic uskutečněny a jaké osoby byly subjekty těchto jednání). Následně posoudí, jakým způsobem se účastníci řízení podíleli na úhradě dluhů plynoucích z jednání, na jejichž základě došlo k investicím do předmětných nemovitostí (Nejvyšší soud vázán rozsahem podaného dovolání a v něm vymezenými předpoklady přípustnosti nebyl oprávněn přezkoumávat závěry odvolacího soudu vztahující se k finančním prostředkům pocházejícím z prodeje vozidla XY, neboť v této části dovolání žalobce pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by řádně formuloval právní otázku a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Odvolací soud však v této souvislosti neopomene zohlednit závěry ustálené rozhodovací praxe vztahující se k otázce vlastnictví peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 994/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 35 Odo 801/2002, zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2006, část civilní). V souvislosti s projednávanou věcí také náležitě posoudí v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, důsledky existence dispozičního oprávnění žalobce k účtu vedenému na jméno žalované (srovnej přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 899/2019, v rámci kterého Nejvyšší soud posuzoval existenci dispozičního oprávnění k účtu jiné osoby než majitele tohoto účtu v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Na základě uvedené tak odvolací soud dospěje k závěru, zda (a případně v jaké výši) vynaložil žalobce finanční prostředky na investice do předmětných nemovitostí a zda (a v případě v jaké výši) se na těchto investicích podílela v konečném důsledku na úkor své majetkové sféry žalovaná. Na základě těchto závěrů potom rozhodne o požadavku žalobce na náhradu vynaložených investic, přičemž zohlední, že žalovaná by se na těchto investicích měla zásadně podílet jejich jednou polovinou.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-