// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 12.01.2022
Historická rodinná vazba na předmět vypořádávaného spoluvlastnictví
Kritérium historických rodinných vazeb je při vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze doplňkovým kritériem. Historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, ze dne 20. 10. 2021
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 C 168/2017-199, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „pozemkové parcele st. parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba XY, č. p. XY, a pozemkové parcele parc. č. XY – zahrada, zapsané u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, v katastrálním území XY, obec XY na LV č. XY“ (dále také „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), přikázal tyto nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 460 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 29 Co 97/2020-282, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 691 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu. Pokládá právní otázku, jakým způsobem má být rozhodováno v případě vypořádání spoluvlastnictví, pokud oba spoluvlastníci mají stejný spoluvlastnický podíl a jsou natolik solventní, aby mohli druhému spoluvlastníku uhradit vypořádací podíl, a dále jak má být v tomto ohledu následně rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle žalovaného na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný předně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ve prospěch žalobkyně hovoří skutečnosti jako funkční spjatost s dalším pozemkem, setrvalý stav a osobní zájem o užívání i okamžitá připravenost k vyplacení vypořádacího podílu. S výjimkou funkční spjatosti s dalším pozemkem se domnívá, že rovněž naplňuje rozhodná kritéria. Závěry uvedené ve znaleckém posudku považuje za nesprávné. Nesouhlasí s právním hodnocením jím provedených prací na předmětných nemovitostech jakožto bezvýznamných prací a poukazuje na nedůvěryhodnost svědků navržených žalobkyní. Dále namítá, že soudy nesprávně posoudily kritérium historických rodinných vazeb a zájmu jednotlivých účastníků na zachování a zhodnocení předmětných nemovitostí, kritérium solventnosti žalovaného a kritérium možnosti spoluvlastníků hodnotu předmětných nemovitostí zachovat nebo uvést do potřebného stavu. Je také přesvědčen o nesprávném právním posouzení nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo aby jeho rozhodnutí změnil tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného a že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 691 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále navrhuje, aby žalobkyně byla povinna uhradit náklady na vypracování znaleckých posudků a žádný z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný pouze polemizuje nad svými tvrzeními, s nimiž se již soudy nižších stupňů vypořádaly, přičemž sama je považuje za nepravdivá. Svůj zájem o užívání nemovitosti staví nad tentýž zájem členů rodiny žalovaného. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný neměl peníze k výplatě vypořádacího podílu bezprostředně k dispozici. Polemiku žalovaného o znaleckém posudku považuje za účelovou. Zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti tvoří s dalšími nemovitostmi, které vlastní žalobkyně ve společném jmění manželů, funkční celek a jejich rozdělením by došlo k jejich znehodnocení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a uložil žalovanému povinnost uhradit náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele závisí na vyřešení právní otázky, jakým způsobem má být rozhodováno v případě vypořádání spoluvlastnictví, pokud oba spoluvlastníci mají stejný spoluvlastnický podíl a jsou natolik solventní, aby mohli druhému spoluvlastníku uhradit vypořádací podíl.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z toho, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokáží schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí osobou půjčka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017).
V dané věci soudy nižších stupňů porovnaly na straně žalobkyně bezprostřední připravenost k vyplacení vypořádacího podílu z vlastních prostředků a na straně žalovaného příslib třetí osoby poskytnout finanční částku odpovídající vypořádacímu podílu. Nikterak přitom nezpochybnily solventnost žalovaného, neboť relevantně prokázal, že je schopen si finanční prostředky opatřit. Zcela správně však uzavřely, že kritérium solventnosti v tomto konkrétním případě svědčí žalobkyni, neboť tato je bezprostředně připravena vypořádací podíl žalovanému vyplatit, a je tudíž lépe solventní.
Při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků lze zohlednit hledisko účelného využití věci, hledisko velikosti spoluvlastnických podílů i např. skutečnost, že spoluvlastník společnou věc udržoval, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019). Významnou okolností v konkrétním případě může být také skutečnost, že společná nemovitost, která je předmětem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tvoří funkční celek s nemovitostí ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4414/2018). V rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji využíval jemu přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou mu blízkou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007).
Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016].
Zejména soud prvního stupně se v projednávaném případě relevantními kritérii pro přikázání předmětných nemovitostí jednomu z účastníků podrobně zabýval a zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, přičemž tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Oba soudy nižších stupňů zohlednily především místní uspořádání a funkční užití předmětných nemovitostí, které tvoří funkční celek s nemovitostí ve společném jmění manželů žalobkyně. Přihlédly také k setrvalému stavu výhradní péče o předmětné nemovitosti ze strany žalobkyně již od roku 2007. A konečně také upřednostnily osobní zájem na užívání předmětných nemovitostí žalobkyně nad tvrzeným zájmem na jejich užívání ze strany osob blízkých žalovanému.
Co se týče námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz kritérium, kdo ze spoluvlastníků hodnotu předmětných nemovitostí spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu, je třeba připomenout, že uvedené je možné vzít v úvahu při zohledňování kritéria účelnosti využití společné věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019). Nalézací soudy se předmětným kritériem zabývaly, když posuzovaly míru využití předmětných nemovitostí oběma účastníky, péči o předmětné nemovitosti a také do nich provedené investice, přičemž jejich úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily kritérium historických rodinných vazeb, je třeba zdůraznit, že uvedené kritérium je pouze doplňkové. Tato jeho povaha vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). V dané věci nejenže ostatní kritéria nevyznívají podle úvahy nalézacích soudů rovnocenně, ale především kritérium historických rodinných vazeb zde není vůbec aplikovatelné. Jestliže dovolatel tvrdí, že účastníci řízení jakožto sourozenci nabyli předmětné nemovitosti do spoluvlastnictví darem od svých rodičů, tak nelze shledat, že v minulosti došlo k přerušení vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny, a logicky pak nelze ani uvažovat o jejich nápravě.
Námitkami dovolatele ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem se dovolací soud nezabýval, neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Proto jsou pro dovolací přezkum bezpředmětné ty části dovolání, ve kterých dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů.
Na základě uvedeného je dovolací soud toho názoru, že úvahy odvolacího soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Právní otázkou týkající se náhrady nákladů řízení se dovolací soud nezabýval, neboť dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Autor: -mha-