// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 27.06.2023
Odstoupení zákazníka od smlouvy po zahájení zájezdu
Ustanovení § 10 o. z. reguluje posloupnost, v jaké mají být na určitou skutkovou podstatu aplikována právní pravidla. V první řadě je nutno užít ta, která na ni výslovně dopadají. Nejsou-li taková, postupuje se nejprve podle analogie legis, a není-li ani ta možná, podle principů spravedlnosti a zásad.
Předpokladem aplikace citovaného ustanovení je existence mezery v zákoně. Zjistit, zda jde v daném případě o mezeru v zákoně, již je nutno vyplnit postupem podle komentovaného ustanovení, znamená interpretovat mlčení zákonodárce. Obvyklým výkladovým postupem je třeba posoudit, zda zákonodárce mlčel, protože situaci upravit nechtěl (chování mělo být dovoleno, povinnost neměla být uložena), nebo protože na ni nepomyslil. Ve druhém případě půjde o mezeru v zákoně, již bude nutno zaplnit.
V projednávaném případě jde o situaci, která mezeru v zákoně nepředstavuje, neboť na ni právní úprava pamatuje.
Zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu (§ 2535 věta první o. z.). O takový případ v souzené věci nejde, neboť zákazník odstoupil od smlouvy po zahájení zájezdu pro údajné vady zájezdu, přičemž pořadatelka žádnou smluvní či zákonnou povinnost neporušila (§ 2537 o. z.).
Právní závěr odvolacího soudu, že právo zákazníka na vrácení ceny zájezdu má oporu v aplikaci § 10 odst. 2 o. z., je nesprávný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2352/2022, ze dne 23. 3. 2023
Dotčené předpisy:
§ 10 o. z.
§ 2535 o. z.
§ 2537 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou z 2. 6. 2020 se žalobce domáhal zaplacení 50.338 Kč, tj. částky, kterou zaplatil žalované za zájezd před tím, než od smlouvy odstoupil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 116 C 105/2020-55, žalobu o 50.338 Kč s 10 % úroky z prodlení od 2. 5. 2020 zamítl a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 20.812 Kč.
Rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 37 Co 122/2021-72, Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 25.169 Kč, co do 25.169 Kč a 10 % úroků z prodlení z částky 50.338 Kč je potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy se shodly v tom, že při obstarání zájezdu žalovaná neporušila žádnou smluvní nebo zákonnou povinnost způsobující vadu zájezdu podle § 2537 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 5. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), takže žalobce neměl právo od smlouvy odstoupit (§ 2535 o. z.). Na webových stránkách Ministerstva pro vnitřní věci Indické republiky byly až 14. 2. 2020 – osm dnů po zahájení zájezdu – zveřejněny restrikce vůči občanům Čínské lidové republiky a cizincům pobývajícím na území ČLR od 15. 1. 2020. Se zřetelem ke zjištěným skutečnostem je – argumentuje odvolací soud – spravedlivé, „aby věc byla vyřešena úhradou poloviny žalované částky“. Právní úprava nepočítala s tak mimořádnou situací spjatou s pandemií SARS CoV-2, a to zejména na jejím počátku, kdy smluvním stranám nebylo jasné, jaké jsou jejich povinnosti, kdo má příslušné informace související s cestami do ciziny opatřovat a kde jsou takové informace k dispozici (§ 10 odst. 2 o. z.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním. K aplikaci § 10 odst. 2 o. z. nebyl důvod, neboť oblasti smluv o zájezdu i spotřebitelského práva jsou právním řádem podrobně upraveny. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu ustanovení § 6 odst. 2 o. z., podle kterého „[n]ikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu“. Navrhla, aby dovolací soud v její prospěch změnil rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání odmítnout.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení dovolatelkou formulované otázky hmotného práva (předpoklady použití analogie iuris), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 10 o. z., nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího (odstavec 1/). Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností (odstavec 2/).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Účastníci uzavřeli 14. 11. 2019 smlouvu o zájezdu „To nejlepší z Indie“, který se konal ve dnech 7. až 18. 2. 2020. Cenu zájezdu ve výši 50.338 Kč žalobce (zákazník) plně uhradil před zahájením zájezdu. Nad rámec smlouvy a na základě jeho žádosti žalovaná (pořadatelka) zajistila vystavení elektronického víza pro vstup žalobce do Indie. Žalobci bylo elektronické vízum pro jednorázový vstup na území Indické republiky vystaveno 3. 1. 2020 s platností do 3. 1. 2021.
Zájezd byl zahájen v Praze nástupem do letadla společnosti Lufthansa (Deutsche Lufthansa AG) letícího do Curychu. Zde byli cestující při přestupu do letadla společnosti Swiss (Swiss International Air Lines) mířícího do Dillí kontrolováni, zda v posledních čtrnácti dnech před odletem nepobývali v ČLR; takový pobyt by totiž bránil vstupu na území Indie pro obavy před šířením koronavirové infekce. Žalobce v ČLR pobýval do 18. 1. 2020, tedy dvacet dva dny před odletem; požadavku na přepravu vyhověl. Nicméně po příletu do Dillí jej imigrační úředníci odmítli na území Indie vpustit z toho důvodu, že se v ČLR zdržoval po 15. 1. 2020. S využitím zpáteční letenky, kterou si zaplatil v rámci zájezdu, byl deportován zpět do Prahy.
Indická zpravodajská agentura IANS (i indický deník The Economic Times) 4. 2. 2020 informovala, že indická vláda zakázala leteckým společnostem přijímat na palubu letadel cestující z Číny a zrušila jim víza. Ti, kteří cestovali z Číny po 15. 1. 2020, měli kontaktovat indické ministerstvo zdravotnictví.
Indický deník Bussines Standard 6. 2. 2020 uveřejnil zprávu, že indický Úřad pro přistěhovalectví nebude cizím státním příslušníkům, kteří navštívili Čínu 15. 1. 2020 a později, povolovat vstup do Indie. Dne 14. 2. 2020 indický Úřad pro přistěhovalectví zveřejnil (na vládních internetových stránkách https://boi.gov.in/) sdělení, že vízová omezení se týkají občanů ČLR a cizinců, kteří ČLR navštívili 15. 1. 2020 a později; těmto není povolen vstup na území Indické republiky.
Žalobce neinformoval žalovanou, že před zahájením zájezdu bude pobývat v ČLR. Až při kontrole dokladů v Curychu vyšlo najevo, že v ČLR pobýval po 15. 1. 2020.
Dopisem ze 17. 3. 2020 žalobce žalované vytknul vadu zájezdu, odstoupil od smlouvy a vyzval ji k vrácení zaplacené ceny zájezdu.
Ustanovení § 10 o. z. reguluje posloupnost, v jaké mají být na určitou skutkovou podstatu aplikována právní pravidla. V první řadě je nutno užít ta, která na ni výslovně dopadají. Nejsou-li taková, postupuje se nejprve podle analogie legis, a není-li ani ta možná, podle principů spravedlnosti a zásad.
Předpokladem aplikace citovaného ustanovení je existence mezery v zákoně. Zjistit, zda jde v daném případě o mezeru v zákoně, již je nutno vyplnit postupem podle komentovaného ustanovení, znamená interpretovat mlčení zákonodárce. Obvyklým výkladovým postupem je třeba posoudit, zda zákonodárce mlčel, protože situaci upravit nechtěl (chování mělo být dovoleno, povinnost neměla být uložena), nebo protože na ni nepomyslil. Ve druhém případě půjde o mezeru v zákoně, již bude nutno zaplnit.
V projednávaném případě jde o situaci, která mezeru v zákoně nepředstavuje, neboť na ni právní úprava pamatuje.
Zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu (§ 2535 věta první o. z.). O takový případ v souzené věci nejde, neboť žalobce odstoupil od smlouvy po návratu z Curychu pro údajné vady zájezdu, přičemž žalovaná žádnou smluvní či zákonnou povinnost neporušila (§ 2537 o. z.).
Právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce na vrácení ceny zájezdu má oporu v aplikaci § 10 odst. 2 o. z., je nesprávný.
Nad rámec rationis decidendi (jen jako obiter dictum) dovolací soud zdůrazňuje, že již 4. 2. 2020 se zprávy ohledně zákazu vstupu na území Indické republiky v souvislosti s koronavirovou nákazou (resp. pobytem v ČLR) objevovaly. Nešlo však o zprávy oficiální (indické ministerstvo zprávu o zákazu vstupu zveřejnilo až 14. 2. 2020) a navíc se zpočátku vztahovaly pouze na cestující z ČLR. Žalovaná žádnou vědomost o pobytu žalobce v ČLR před zahájením zájezdu do Indie neměla. Tedy – odhlédnuto od toho, že její povinností vyplývající z uzavřené smlouvy nebylo prověřovat předchozí pobyty zákazníků v jednotlivých zemích –, nemohla ani vědět, že takovou informaci má ověřovat. Pobýval-li žalobce před zahájením zájezdu „To nejlepší z Indie“ v ČLR, která byla označena ohniskem nákazy, jež se velmi rychle šířila a která způsobovala zavádění opatření proti jejímu šíření ze strany jednotlivých států, měl se aktivně zajímat o opatření spojená s cestováním a možností vstupu do cílové země.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-