// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 14.11.2012
Ke konci prekluzivní lhůty podle § 39 odst. 2 ZPRTV
Lhůta stanovená v ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších právních předpisů („ZPRTV“) vlastní ustanovení o počítání lhůt neobsahuje.
Jestliže odvolací soud posuzoval lhůtu stanovenou v § 39 odst. 2 ZPRTV podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák., je jeho právní názor správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4401/2010, ze dne 27.9. 2012
(kategorie: obecná ustanovení občan. zák.; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně České lékařské komory, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 38, zastoupené prezidentem MUDr. Milanem Kubkem, zastoupené advokátem JUDr. Janem Machem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti žalované FTV Prima, spol. s. r. o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, identifikační číslo organizace 48115908, ve věci o uveřejnění odpovědi dle ustanovení § 39 zákona č. 231/2001 Sb., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 185/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 22. června 2010, č.j. 1 Co 75/2010- 81, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 9.360,- Kč k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem Praha 1, Vodičkova 28.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se domáhala uveřejnění odpovědi podle ust. § 39 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „ZPRTV“). Žalovaná ve dnech 2. 10. 2008, 7. 10. 2008 a 14. 10. 2008 zveřejnila ve zprávách TV Prima případ, kdy lékařka v nemocnici v Sokolově údajně odmítla ošetřit zraněného mladíka a moderátory televize bylo opakovaně tvrzeno, že Česká lékařská komora (dále jen „ČKL“) se odmítá případem zabývat a neplní své poslání podle zákona. Konkrétně byl případ okomentován slovy „Věcí se tedy zabývají všichni kromě těch, které by měla zajímat úplně nejvíc. Česká lékařská komora zůstává v úplném klidu.“ a „Česká lékařská komora se tímto skandálem stále odmítá zabývat.“ K reportáži měl možnost se vyjádřit prezident ČLK MUDr. Milan Kubek, ale podle žalobkyně bylo jeho vystoupení vytrženo z kontextu, redaktoři TV Prima ho neslušně, tendenčně přerušovali a prakticky mu znemožnili se objektivně vyjádřit. V reportáži MUDr. Milan Kubek uvedl: „V dané chvíli řeší věc police, tedy Česká lékařská komora nemá žádný důvod do toho sama od sebe vstupovat, na druhou stranu doporučujeme…“ Poté byl prezident ČLK přerušen reportérem TV Prima za situace, kdy chtěl doporučit rodině zraněného mladíka, aby si podala stížnost na ČLK, což by umožnilo ČLK se případem začít zabývat. Dne 14. 10. 2008 redaktor TV Prima J. K. uvedl, že „Lékařská komora je zpolitizovaná, pro lékaře nemá žádný valný význam a slouží jen k prosazování osobních ambic, a to už delší dobu, říká řadu lékařů.“ Následně dne 22. 10. 2008 zaslala ČLK žalované žádost o uveřejnění odpovědi podle ustanovení § 35 odst. 1 ZPRTV. Dne 7. 11. 2008 zaslala žalovaná žalobkyni odpověď, ve které sdělila, že žádosti o uveřejnění odpovědi nevyhoví.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, č.j. 37 C 185/2008-50, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zveřejnit v pořadu „Zprávy TV Prima“ v 18:55 hod. odpověď žalobkyně na údaje ve zpravodajství Prima TV ze dne 2. 10., 7. 10. a 14. 10. 2008 o údajném pochybení lékařky v nemocnici v Sokolově a o údajném nezájmu žalobkyně se případem zabývat ve znění : „Není pravdou, že česká lékařská komora neměla zájem případ vyšetřit. Podle zákona komora řeší stížnosti na výkon povolání svých členů. Právě proto prezident České lékařské komory opakovaně vyzval k podání stížnosti, aby se Česká lékařská komora mohla případem zabývat“ (odst. I výroku) a uložil žalované nahradit náklady řízení (odst. III výroku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, aby odpověď žalované obsahovala text uvedený v odst. II. výroku. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žaloba podaná dne 24. 11. 2008, byla podaná včas, neboť posledním dnem lhůty pro podání, stanovené zákonem, byla neděle 23. 11. 2008 a za poslední den lhůty se tak považuje nejbližší následující pracovní den, což bylo pondělí 24. 11. 2008, takže žaloba byla podaná v poslední den lhůty. Poté vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovanou odvysílaná skutková tvrzení o tom, že žalobkyně odmítá řešit údajné pochybení lékařky a plnit své poslání, byla nepravdivá a byla objektivně způsobilá ji poškodit. S odkazem na § 2 odst. 2 písm. e) zákona č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o komorách“), podle něhož může komora zahájit disciplinární řízení a konat jen na základě konkrétní stížnosti nebo nějakého podnětu a nikoli z vlastní iniciativy, dovodil, že se žalobkyně ani nemohla zabývat tvrzeným profesním pochybením lékařky.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. června 2010, č.j. 1 Co 75/2010-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že zamítl, aby odpověď v textu omluvy obsahovala „Česká lékařská komora k opakovaným reportážím Prima TV“, jinak rozsudek potvrdil (odst. I výroku odvolacího soudu). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 18. 720,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta žalobkyně JUDr. Jana Macha (odst. II výroku odvolacího soudu).
Odvolací soud nejprve dovodil, že právo žalobce nezaniklo a ztotožnil se s názorem, že opakovaná tvrzení žalované, že se ČLK případem nezabývá, popř. odmítá zabývat, se dotýká dobré pověsti žalobkyně, staví ji tak do nepříznivého světla a snižuje její profesní význam. Odvolací soud proto neposuzoval pravdivost tohoto tvrzení, ale pravdivost tvrzení, zda je potřeba podat stížnost pro zahájení disciplinárního řízení. Zjistil, že k zahájení disciplinárního řízení je postačující i iniciativa revizní komise (orgán žalobkyně), nicméně byl toho názoru, že disciplinární řízení nelze, bez dalšího, zahájit pouze na základě mediálních zpráv, navíc v případě, kdy přesné datum tvrzené události nebylo uvedeno a jelikož šlo o případ aktuální, tak žalobkyně neměla, kromě mediální zprávy, další podklady pro objektivní posouzení události. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil ho jen v části omluvy, tak, aby se v textu odpovědi neopakovalo, že jde o odpověď žalobkyně k opakovaným reportážím.
Proti tomu rozsudku podala žalovaná včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, kdy dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení běhu prekluzivní lhůty podle § 39 odst. 2 ZPRTV a za právní otázku rovněž označuje střet práva provozovatele vysílání vysílat programy svobodně a nezávisle podle § 31 odst. 1 ZPRTV s právem na uveřejnění odpovědi. Podle dovolatky nemělo být aplikováno počítání času podle občanského zákoníku, protože ZPRTV je předpisem veřejného práva. Současně se dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 6 A 96/96-30, ze dne 30. 8. 1998, podle něhož, nestanoví-li zákon něco jiného o běhu a počítání hmotněprávní prekluzivní lhůty, tak se nelze dovolávat předpisu, upravující běh procesních lhůt ani předpisu upravující právní vztahy zcela jiné, lhůta se počítá podle přirozeného běhu času a neprodlužuje se, připadá-li její poslední den na sobotu nebo neděli. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 35 odst. 1 ZPRTV, když žalobkyní navržené znění odpovědi („podle zákona komora řeší stížnosti na výkon povolání svých členů“) není způsobilé uvést dotčená tvrzení na pravou míru a nadto obsahuje tvrzení, která jsou originálními sděleními žalobkyně. Dovolatelka dále uvádí, že soudu nepřísluší měnit či jinak zasahovat, tj. i krátit text odpovědi, tak jak to udělal odvolací soud ve svém rozsudku. Jestliže jsou návrh odpovědi či dodatečného sdělení nepřiměřené co do rozsahu napadeného sdělení či obsahují-li i, popř. anebo pouze hodnotící úsudky, soud by měl žalobu zamítnout. Zkrácením textu odpovědi a potvrzením její změny soudem prvního stupně odvolací soud zatížil řízení vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tím, že žalobkyni přiznal něco jiného, než požadovala. Poukazuje rovněž na to, že žalovaná dne 14. 10. 2008 odvysílala sdělení obsahově obdobné textu požadované odpovědi. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu otázku zásadního právního významu a především, že pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zařazuje otázku skutkového posouzení a nikoli otázku posouzení právního. Otázka, zda některé expresivní výroky redaktorů žalované na adresu žalobkyně („věcí se tedy zabývají všichni kromě těch, které by měla zajímat úplně nejvíc, Česká lékařská komora zůstává v úplném klidu. Česká lékařská komora se ale tímto skandálem stále odmítá zabývat“) jsou způsobilé zasáhnout do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, je otázkou hodnocení důkazů, nikoli otázkou právního posouzení. Žalobkyně proto nepovažuje dovolání z přípustné a navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
O potvrzující rozsudek odvolacího soudu jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně. Okolnosti, zda formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 nebo zda postupoval podle § 219, popřípadě podle § 219a, ani to, jak formuloval výrok svého rozsudku, tu nejsou samy o sobě významné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1999, číslo 52). V přezkoumávané věci odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je jednoznačně uvedeno, že odvolací soud „mění“ rozsudek soudu prvního stupně jen proto, „aby se v textu odpovědi neopakovalo, že jde o odpověď žalobkyně k opakovaným reportážím“. Odvolací soud tak zásahem do textu omluvy – s odkazem na § 153 odst. 2 o. s. ř. za předjímaného předpokladu, že zásahem soudu nebude narušen smysl a logika požadované odpovědi – odstranil duplicitu sdělení, že se jedná o reportáže ze dne 2. 10. 2008, 7. 10. 2008 a 14. 10. 2008. Vlastní obsah omluvy „Není pravdou, že česká lékařská komora neměla zájem případ vyšetřit. Podle zákona komora řeší stížnosti na výkon povolání svých členů. Právě proto prezident České lékařské komory opakovaně vyzval k podání stížnosti, aby se Česká lékařská komora mohla případem zabývat“, jakož i žalobkyní specifikovaný požadavek na její zveřejnění a označení předmětu, k němuž se odpověď váže, zůstal zachován. Vypuštění duplicitního textu omluvy pak podle názoru dovolacího soudu nepředstavuje krácení, nahrazení či změnu navrhované omluvy, k níž by jinak soud nebyl oprávněn.
Žalovaná tedy dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka označuje, zda pro počátek, běh a konec prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 39 odst. 2 ZPRTV se užijí ustanovení občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), nebo správního řádu (zák. č. 500/2004 Sb.). Protože tato otázka dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena nebyla, a protože se jednalo o otázku pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 38 odst. 2 ZPRTV, provozovatel vysílání je povinen odpověď nebo dodatečné sdělení uveřejnit do 8 dnů od doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení.
Podle ustanovení § 39 odst. 1 ZPRTV, neuveřejní-li provozovatel vysílání odpověď nebo dodatečné sdělení vůbec nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení stanovené v § 38, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení na návrh osoby, která o jejich uveřejnění požádala, soud.
Podle ustanovení § 39 odst. 2 ZPRTV, návrh musí být podán u soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro zveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení u soudu zaniká.
Podle ustanovení § 122 odst. 1 obč. zák., lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní.
Podle ustanovení § 122 odst. 2 obč. zák., konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
Podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák., připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Lhůta stanovená v ustanovení § 39 odst. 2 ZPRTV je hmotněprávní a prekluzivní. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších právních předpisů („ZPRTV“) vlastní ustanovení o počítání lhůt neobsahuje. Přesto nelze paušalizovat závěr vyjádřený v dovolatelkou označeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1998, sp. zn. 6 A 69/96, že ustanovení § 122 odst. 3 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 132/1982 Sb.) dopadá jen na ten okruh právních vztahů, které jsou regulovány občanským zákoníkem (srov. § 1 odst. 2 obč. zák.).“ Pravidlo zakotvené v ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. má obecný význam, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněného ve Sb. n. u., sv. 9, č. 163, a pod č. 30/1998 Sb.: „I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. … Mezi tyto obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.“ Podle nálezu Ústavního soudu z 25. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněném v Sb. n. u., sv. 12, č. 8 „V našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní; platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den (§ 122 odst. 3 občanského zák., § 60 odst. 3 trestního řádu, § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a § 57 odst. 3 o. s. ř.). Jde o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit své právo“ (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1857/2007). Poukazuje-li dovolatelka na zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z něhož má vyplývat použitelnost správního řádu na počítání běhu prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 39 odst. 2 ZPRTV, pak přehlíží, že tento zákon v ustanovení § 66 dává taxativní výčet rozhodnutí, proti nimž lze podat žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Mezi tato řízení nespadá právo na odpověď a dodatečné sdělení podle hlavy II ZPRTV. Navíc závěry uvedené v citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byly vysloveny pro oblast správních deliktů. Jestliže tedy odvolací soud posuzoval lhůtu stanovenou v § 39 odst. 2 ZPRTV podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák., je jeho právní názor, s ohledem na výše uvedené, správný.
Za další otázku zásadního právního významu dovolatelka označuje střet práva provozovatele vysílání vysílat programy svobodně a nezávisle podle § 31 odst. 1 ZPRTV s právem na uveřejnění odpovědi. Dovolatelka však žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu v této souvislosti nevymezuje. Odvolací soud ani nepolemizuje s právem provozovatele vysílání vysílat programy svobodně a nezávisle, neboť sdílí názor dovolatelky, že jejím posláním je šíření informací a myšlenek veřejného zájmu, avšak poukazuje i na to, že tato skutečnost ji nezbavuje odpovědnosti podle ustanovení § 35 a násl. ZPRTV. Odvolací soud tak vystihuje závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší soud již v souvislosti s obdobnou úpravou práva na odpověď v periodickém tisku podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. (tiskový zákon) o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 30 Cdo 861/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 19/2006, str. 718, či usnesení ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 18/2007, str. 685). Dovolatelka spíše polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, že „disciplinární řízení nelze, bez dalšího, zahajovat pouze na základě mediálních zpráv…jestliže žalobkyně (za stavu, jaký byl v přezkoumávané věci)…, kromě mediální zprávy, nemohla mít podklady pro objektivní posouzení předmětné události“ a má za to, že takový výklad by vedl k absurdnímu závěru o nemožnosti potrestat lékaře za disciplinární pochybení v situaci, kdy pacient zemře či není sám schopen činit příslušné úkony a není zde jiné osoby, která by za něj mohla podat stížnost či jiný podnět. Názor odvolacího soudu nepovažuje ani dovolací soud za nepřiměřený potud, pokud oním „dalším“ je kvalifikovaný podklad v podobě stížnosti, případně vlastní kontrolní činnosti, má-li komora dostát své povinnosti, dbát, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor (srov. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o komorách. V době tvrzeného zásahu žalované bylo disciplinární řízení institucionalizované v Disciplinárním řádu České lékařské komory, uveřejněném v č.1/2001 Věstníku České lékařské komory na straně 37 (dále jen “disciplinární řád“). Jakkoliv návrh na zahájení disciplinárního řízení podle ustanovení § 14 odst. 2 písm. c) zákona o komorách je oprávněna podat i revizní komise (srov. též bod 95 odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 6/2009 Sb., schváleného 14. 10. 2008), počítá disciplinární řád s předběžným šetřením, jehož cílem je zjistit, zda řízení případu je v kompetenci komory, zda je přípustné disciplinární řízení a zda je důvod k podání návrhu na jeho zahájení (§ 1 odst. 2 písm. a), § 5 odst. 1, § 7 odst. 1 disciplinárního řádu), během něhož si pověřený člen revizní komise okresního sdružení komory vyžádá písemné či ústní vyjádření lékaře, proti kterému stížnost směřuje… a v jehož rámci se musí vyrovnat se všemi skutečnostmi, uvedenými ve stížnosti. Přijímání a evidence stížností je upraveno v ustanovení § 3, podle něhož (odst. 1) stížnosti přijímá komora jen v písemné formě s plným jménem a adresou toho, kdo stížnost podává; jiné stížnosti se neřeší ani neregistrují; anonymní podání se neprošetřují ani neregistrují. Z uvedeného plyne, že subjekt oprávněný k zahájení disciplinárního řízení vychází z podané stížnosti, resp. z kvalifikovaných podkladů vážících se k uplatněné stížnosti. Zákon o komorách navíc oprávnění podat návrh na zahájení disciplinárního řízení v ustanovení § 14 odst. 2 písm. c) svěřuje toliko revizní komisi okresního sdružení. Ani dovolatelkou v řízení zmiňovaný nález č. 6/2009 Sb. v bodu 95 odůvodnění neuvádí, že návrh na zahájení disciplinárního řízení podává revizní komise okresního sdružení „bez dalšího“. Ani v tomto ohledu tak názor odvolacího soud nelze považovat za nesprávný.
Dovolatelkou uplatněný důvod že odvolací soud se v rozporu s obsahem spisu nevypořádal se zjištěním, že žalovaná v reportáži dne 14. 10. 2008 rovněž odvysílala stanovisko žalobkyně ohledně údajné nutnosti podání stížnosti k zahájení disciplinárního řízení – „samotný K. nakonec panu M. vzkázal, že si musí podat písemnou stížnost, pan M. to tedy udělal“, je důvodem uvedeným ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolací soud u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat nemůže (srov. ustanovení § 237 odst. 3 o. s . ř .).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobkyně činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-