// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 22.10.2012
K příslušnosti ke dvěma nebo více společným domácnostem
Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že se vztahy mezi "subjekty civilního práva" proměňují v čase a ve společenských podmínkách. Na druhé straně však nelze pominout, že fyzická osoba nemůže současně žít ve dvou nebo více spotřebních společenstvích (s různým okruhem osob) tak, aby šlo (v obou nebo ve všech případech) o soužití skutečné (faktické) a trvalé; současné skutečné (faktické) a trvalé soužití jedné fyzické osoby a společné uhrazování nákladů na potřeby ve dvou nebo více společných domácnostech je z povahy věci vyloučeno stejně, jako nikdo nemůže současně "sedět na dvou židlích". Na tomto závěru nic nemění ani otázka příslušnosti nezletilých dětí do domácností jejich rodičů, kteří spolu nežijí; nezletilé dítě je členem společné domácnosti, v níž spolu s jejími dalšími příslušníky na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu anebo jiných rozhodujících skutečností trvale žije a v níž je odkázané svou výživou na jiné členy společné domácnosti, a ani v případě tzv. střídavé výchovy (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) nelze důvodně dovozovat, že by vskutku mohlo skutečně (fakticky) a trvale žít ve dvou domácnostech.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že "pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a tedy žijí v trvalém spotřebním společenství, není možné založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství právně uznat z hlediska ustanovení § 115 občanského zákoníku". Uvedený závěr vychází z předpokladu, že jeden z manželů zakládá další společnou domácnost s takovou fyzickou osobou, s níž druhý manžel nemůže (nechce) sdílet nové trvalé spotřební společenství, a že tedy založení jiné společné domácnosti jedním z manželů je podmíněno ukončením jeho dosavadního spotřebního společenství s druhým manželem. Na tomto závěru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 678/2011, ze dne 10. 10. 2012
(kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Z. K., proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Orlí č. 27, a 2) J. S., o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 11/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2010 č.j. 18 Co 267/2009-78, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou [společně se žalovanou 2)] u Městského soudu v Brně dne 3.10.2007 domáhal, aby bylo určeno, že "žil se zůstavitelkou N. O., ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost a je dědicem N. O., ze zákona". Žalobu odůvodnil zejména tím, že se zůstavitelkou (svojí tetou) žil déle než jeden rok před její smrtí ve společné domácnosti v Praze, že nadále společně hospodařil se svojí manželkou v Brně a že tedy "vytvořil dvojí domácnost, a to v Brně i v Praze". Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) jeho dědické právo zpochybnila, Městský soud v Brně usnesením ze dne 13.8.2007 č.j. 60 D 631/2005-240 žalobce vyzval, aby své dědické právo uplatnil žalobou, a řízení o dědictví přerušil.
Žalovaná 1) namítala, že se žalobce neodstěhoval k zůstavitelce s úmyslem trvale opustit společnou domácnost vedenou s manželkou. Protože manželství žalobce bylo harmonické a podíleli na se úhradě společných potřeb, žili nadále ve spotřebním společenství, a je proto "vyloučeno, aby jedním z příslušníků již funkčně existující domácnosti byla zároveň navíc založena domácnost další".
Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 18.2.2008 č.j. 93 C 11/2007-27 zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby "ohledně návrhu ze dne 3.10.2007 žalobkyně J. S., proti žalované 1)" a co "přibral do řízení jako účastníka řízení na straně žalované J. S., " jako žalovanou 2) - rozsudkem ze dne 30.4.2009 č.j. 93 C 11/2007-55 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Z výsledků dokazování zjistil, že žalobce v rozhodné době "od 2.4.2004 do 2.4.2005" sice "pečoval o společnou domácnost zůstavitelky", neboť bydlel v jejím bytě, nakupoval, pral, vařil, ošetřoval zůstavitelku, používal její bytové zařízení, měl klíče od jejího bytu, že však nadále finančně přispíval na chod domácnosti v Brně, dojížděl do Brna za svojí manželkou a "udržoval s ní manželské soužití"; žalobce se k zůstavitelce odstěhoval na základě dohody s manželkou "do zlepšení zdravotního stavu zůstavitelky", následně se zůstavitelka měla přestěhovat do bytu v Brně - Kohoutovicích, který jí žalobce z jejích peněz na její jméno zakoupil. Poté, co dovodil, že žalobce se neodstěhoval k zůstavitelce "s úmyslem trvale opustit společnou domácnost vedenou se svou manželkou", soud prvního stupně dospěl k závěru, že tu není "rozpoznatelná vůle zůstavitelky a žalobce žít v trvalém životním společenství", že nebyl naplněn základní znak společné domácnosti žalobce a zůstavitelky a že žalobce není dědicem zůstavitelky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.8.2010 č.j. 18 Co 267/2009-78 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je dědicem zůstavitelky, a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval dokazování, vzal odvolací soud za prokázané, že v roce 2003 "kolem Vánoc" se zůstavitelka, žalobce a jeho manželka dohodli, že se žalobce přestěhuje do pražského bytu zůstavitelky, aby zde o ni pečoval; délka "soužití" žalobce se zůstavitelkou nebyla dohodnuta a žalobce a jeho manželka počítali s tím, že to bude "na tak dlouho, jak bude potřeba". Žalobce při "soužití" se zůstavitelkou nakupoval, vařil, pral, udržoval byt v provozuschopném stavu, pomáhal zůstavitelce po zdravotní stránce (ošetřoval jí bércové vředy, koupal ji, přesouval po bytě, kupoval léky), vyřizoval její záležitosti na úřadech a pečoval o její zahrádku; žádnou odměnu od zůstavitelky za péči nedostával a společně hospodařili tak, že každý dával na provoz část peněz ze svého důchodu, většinu nákladů na financování domácnosti však nesl žalobce, který platil "vše, co bylo potřeba". Po dobu "soužití" se zůstavitelkou žalobce jezdil pravidelně "jednou za čtrnáct dnů až za tři týdny" za svojí manželkou do bydliště v Brně, kde přispíval na náklady domácnosti hrazením inkasa, většinu jeho prostředků však spotřebovala domácnost v Praze. Manželka žalobce v té době pečovala o svoji matku, kterou si k sobě nastěhovala. Soužití žalobce s manželkou stále trvalo a oba je považovali za "funkční a spokojené". Po zhoršení zdravotního stavu zůstavitelky v roce 2004, který si vyžádal hospitalizaci, odjel žalobce do Brna a převezl tam i nějaké osobní věci zůstavitelky, aby "po případném propuštění" mohla být v Brně. Žalobce a jeho manželka "si byli vědomi toho, že umístění zůstavitelky v LDN je pouze dočasné, a počítali s tím, že péče žalobce o zůstavitelku bude po jejím propuštění pokračovat" buď v jejím brněnském bytě nebo v pražském bytě (byt v Praze vyklidili až po smrti zůstavitelky). Poté, co odvolací soud dovodil, že "žalobce a zůstavitelka měli vůli žít ve společné domácnosti po dobu života zůstavitelky", dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že soužití žalobce se zůstavitelkou bylo založeno "bez časového omezení" a lze jej považovat za "trvalé", když současně naplňuje "veškeré skutkové atributy soužití osob ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 občanského zákoníku". Podle odvolacího soudu "žalobce žil v trvalém spotřebním společenství jak se svojí manželkou v Brně (v manželství plnícím své funkce), tak i (po dohodě se zůstavitelkou a s manželkou) se zůstavitelkou v bytě v Praze", protože "v obou případech" naplnil znaky společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 občanského zákoníku. Odvolací soud současně odmítl dosavadní závěry judikatury soudů, která "nepřipouští možnost vést současně dvě společné domácnosti" a která vychází z rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.12.1978 sp. zn. 2 Cz 94/78, v němž byl vyjádřen právní názor, že "pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a tedy žijí v trvalém spotřebním společenství, není možné založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství právně uznat z hlediska ustanovení § 115 občanského zákoníku"; označil je za "právně neudržitelné" neboť nereflektují "změny společenského uspořádání ve společnosti" a s tím související změny ve vztazích subjektů civilního práva, a že se mohou "jen stěží uplatnit ve všech oblastech, kde aktuální platné právo společnou domácnost předpokládá", jako je tomu například při svěření dítěte do střídavé péče rodičů, kdy je "nutné respektovat existenci samostatné společné domácnosti dítěte s každým z vlastních rodičů a jeho manželem (nevlastním rodičem dítěte)". Odvolací soud uzavřel, že "žalobci svědčí dědický titul po zůstavitelce podle ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož je "možná současná existence dvou spotřebních společenství trvalé povahy, které tvoří dvě samostatné fungující společné domácnosti", a že tedy nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého "mezi žalobcem a zůstavitelkou existovala alespoň rok před smrtí zůstavitelky společná domácnost v bydlišti zůstavitelky v Praze, přičemž v téže době existovala souběžně funkční společná domácnost mezi žalobcem a jeho manželkou v Brně". Žalovaná 1) poukazuje na tradiční judikaturu soudů, s níž se odvolací soud náležitě nevypořádal, a zdůrazňuje, že "vzniku nového společenství trvalé povahy by musel předcházet zánik dosavadního trvalého spotřebního společenství založeného manželským svazkem"; k tomu však v projednávané věci nedošlo, když bylo prokázáno "fungující manželské soužití" žalobce a jeho manželky. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.2006).
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 občanského zákoníku).
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku se v ustálené judikatuře (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011) rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Fyzické osoby si nemusí být blízké (ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku), jejich společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění znaků společné domácnosti proto nepostačují například jen občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce nebo z jiných obdobných důvodů. Společná domácnost představuje spotřební společenství dvou nebo více fyzických osob trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje tedy například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo aby poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává.
Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že se vztahy mezi "subjekty civilního práva" proměňují v čase a ve společenských podmínkách. Na druhé straně však nelze pominout, že fyzická osoba nemůže současně žít ve dvou nebo více spotřebních společenstvích (s různým okruhem osob) tak, aby šlo (v obou nebo ve všech případech) o soužití skutečné (faktické) a trvalé; současné skutečné (faktické) a trvalé soužití jedné fyzické osoby a společné uhrazování nákladů na potřeby ve dvou nebo více společných domácnostech je z povahy věci vyloučeno stejně, jako nikdo nemůže současně "sedět na dvou židlích". Na tomto závěru nic nemění - jak se domnívá odvolací soud - ani otázka příslušnosti nezletilých dětí do domácností jejich rodičů, kteří spolu nežijí; nezletilé dítě je členem společné domácnosti, v níž spolu s jejími dalšími příslušníky na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu anebo jiných rozhodujících skutečností trvale žije a v níž je odkázané svou výživou na jiné členy společné domácnosti, a ani v případě tzv. střídavé výchovy (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) nelze důvodně dovozovat, že by vskutku mohlo skutečně (fakticky) a trvale žít ve dvou domácnostech.
Judikatura soudů - jak správně uvedl odvolací soud - již dříve dospěla k závěru, že "pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a tedy žijí v trvalém spotřebním společenství, není možné založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství právně uznat z hlediska ustanovení § 115 občanského zákoníku". Uvedený závěr vychází - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.12.1978 sp. zn. 2 Cz 94/78 - z předpokladu, že jeden z manželů zakládá další společnou domácnost s takovou fyzickou osobou, s níž druhý manžel nemůže (nechce) sdílet nové trvalé spotřební společenství, a že tedy založení jiné společné domácnosti jedním z manželů je podmíněno ukončením jeho dosavadního spotřebního společenství s druhým manželem. Na tomto závěru nemá dovolací soud důvod - jak vyplývá z výše uvedeného - cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci; veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval mimo jiné zkoumáním toho, zda zůstavitelka N. O. nežila - s ohledem na okolnosti případu, zejména na její dohodu se žalobcem a jeho manželkou, že se žalobce k ní přestěhuje do pražského bytu, aby zde o ni pečoval "tak dlouho, jak bude potřeba", a na zjištěný způsob úhrady nákladů na potřeby zůstavitelky, žalobce a jeho manželky - ve společné domácnosti se žalobcem a jeho manželkou. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-