// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 621/2005 Stavební řízení: dodatečné povolení části stavby

I. Předmětem řízení o odstranění stavby a rozhodnutí o dodatečném povolení může být buď stavba jako celek, nebo pouze její část [§ 88 odst. 1 písmo b) ve spojení s § 139 písmo a) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona]; z hlediska procesního postupu je lhostejné, zda předmětem řízení je stavba nebo její část.

II. Stavební zákon umožňuje povolit či dodatečně povolit pouze část stavby, aniž by takové rozhodnutí bylo jakkoli vázáno na právní režim zbytku stavby; předpokladem pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby je proto pouze splnění kritérií stanovených v § 88 odst. 1 písmo b) stavebního zákona, nikoli skutečnost, zda zbytek stavby, resp. ostatní části stavby jako celku, byly pravomocně povoleny nebo dodatečně povoleny.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, čj. 3 As 45/2004-121)

vytisknout článek

k § 88 odst. 1 písmo b) a § 139 písmo a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona Č. 83/1998 Sb.

věc: Jaroslav K. v P. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje, za účasti osob zúčast­něných na řízení Města Plzně a Dagmar K. v P., o dodatečné povolení stavby, o kasační stížnosti žalobce.


Dne 31. 7. 2000 vydal Magistrát města Plzně (dále jen "stavební úřad") stavební povolení, kterým povolil stavbu "Propo­jení u P." v rozsahu stavebních objektů uvedených ve výroku tohoto rozhodnu­tí. Mezi těmito stavebními objekty, na něž se stavební povolení vztahuje, ne­jsou stavební objekty SO 209 a SO 210.

Dne 20. 8. 2002 byla stavebnímu úřa­du doručena žádost o "dodatečné povo­lení změny stavby", povolené stavebním povolením ze dne 31. 7. 2000, v rozsahu stavebních objektů SO 209 (podchod pro pěší komunikaci a cyklistický pro­voz) a SO 210 (lávka pro pěší).

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 4. 12. 2002 s odkazem na § 88 odst. 1 písm. b) sta­vebního zákona dodatečně povolil stavbu "Propojení u P" sestávající ze stavebního objektu 209 a stavebního objektu 210.

Krajský úřad Plzeňského kraje žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 4. 2003 změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že dodatečně povolil část stavby "Pro­pojení u P." v rozsahu SO 209 - Podchod pod rampou 102 A, a SO 210, které byly po­staveny v rámci provádění stavby "Propo­jení u P." v rozporu se stavebním povole­ním ze dne 31. 7. 2000. Ve zbytku žalovaný ponechal rozhodnutí beze změny.

Žalobu, kterou žalobce napadl roz­hodnutí žalovaného, Krajský soud v Plz­ni zamítl. V důvodech konstatoval, že správní orgán k dodatečnému povolení stavby vůbec nepotřebuje zjišťovat, zda nabylo právní moci stavební povolení na jinou stavbu, popř. na stavbu v rámci ji­ných staveb, než které jsou předmětem řízení o odstranění stavby (jejich doda­tečného povolení). Naopak podmínkou řízení o dodatečném povolení stavby je skutečnost, že stavba byla postavena bez stavebního povolení nebo ohlášení ne­bo v rozporu s nimi. Otázka právní moci původního stavebního povolení neměla pro rozhodnutí o dodatečném povolení staveb označených jako SO 209 a SO 210 význam. Námitka, podle níž správní or­gán účelově vyčlenil ze stavebního říze­ní stavební objekty 209 a 210, které byly pro rozhodnutí o předčasném užívání nepodstatné, a předčasné užívání ostat­ních staveb umožnil, ačkoliv se jednalo o stavby nepovolené, podle krajského soudu směřuje proti rozhodnutí o před­časném užívání stavby (a nikoliv rozhod­nutí o dodatečném povolení SO 209 a SO 210).

Žalobce (stěžovatel) napadl rozhod­nutí krajského soudu kasační stížností, v níž tvrdil, že krajský soud pochybil, jestliže usoudil, že pro rozhodnutí napa­dené žalobou nemá žádný význam otáz­ka právní moci původního stavebního povolení. Původní stavební povolení ne­nabylo právní moci. Žalovaný nesprávně oddělil část stavby a dodatečně ji povolil, ačkoliv sám uvádí, že šlo o součást jed­noho celku.

Nejvyšší správní soud kasační stíž­nost zamítl.


Z odůvodnění:

Podle § 88 odst. 1 písmo b) stavební­ho zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavební­ho povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, po­kud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecný­mi technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zá­jmy chráněnými zvláštními předpisy, a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné po­volení a předloží podklady a doklady vy­žádané stavebním úřadem v jím stanove­né lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Podle § 139 písmo a) stavebního zákona platí, že pokud se ve stavebním zákoně používá pojmu "stav­ba", rozumí se tím i její část.

Za nejpodstatnější námitku a skuteč­né jádro kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud otázku vztahu re­levance právní moci původního staveb­ního povolení k rozhodnutí o dodateč­ném povolení stavby. Při vyřešení této otázky je nutno vyjít z následujících sku­tečností a právních úvah: Nejvyšší správ­ní soud má předně za to, že s ohledem na dikci § 139 písmo a) stavebního zákona může být předmětem stavebního řízení a posléze stavebního povolení učiněna buď stavba jako celek, nebo alternativně pouze jedna její část (resp. více částí jed­né stavby), za předpokladu, že taková část je dostatečně identifikována. Uvede­ný závěr se uplatní nejen v případě sta­vebního řízení, na jehož konci je vydání stavebního povolení, ale rovněž v přípa­dě řízení o odstranění stavby, na jehož konci může být rozhodnutí o dodateč­ném povolení stavby. Z dikce původního stavebního povolení zdejší soud dovozu­je, že tímto rozhodnutím byla povolena stavba sestávající z několika desítek sta­vebních objektů. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že v daném přípa­dě byla předmětem původního stavební­ho povolení z roku 2000 stavba jako celek, sestávající z mnoha dílčích stavebních objektů, které mají povahu částí stavby. Tyto stavební objekty mají význam pou­ze v kontextu celkové stavby, samy o sobě by byly v některých případech technicky nerealizovatelné, ve všech případech by stavba jednotlivého stavebního objektu bez ostatních ztratila smysl.

Za klíčovou však v dané věci soud považuje skutečnost, že původní staveb­ní povolení se na stavební objekty, jež byly dodatečně povoleny napadeným rozhodnutím, nevztahovalo, resp. tyto stavební objekty nebyly ve výroku stavebního povolení vůbec uvedeny. O tom není v daném případě mezi stra­nami sporu. Jestliže stavebník posléze tyto stavební objekty realizoval, stalo se tak bez stavebního povolení, resp. v roz­poru s původním stavebním povolením, neboť to se na ně, jak je výše uvedeno, nemohlo vztahovat. V takové situaci sta­vební úřad správně zahájil řízení o od­stranění stavby podle § 88 odst. 1 písmo b) stavebního zákona. Předmětem tohoto správního řízení bylo právě od­stranění uvedených dvou stavebních objektů. Obdobně rozhodnutí o doda­tečném povolení stavby, které je možno v řízení o odstranění stavby podle cit. ustanovení za podmínek tam uvede­ných přijmout, se tak mohlo vztahovat pouze na uvedené stavební objekty SO 209 a SO 210.

Na tom nic nemění skutečnost, že ža­lovaný tyto stavební objekty ve svém roz­hodnutí překvalifikoval ze "stavby" na "část stavby". Právní režim povolování, odstraňování a dodatečného povolování staveb a částí staveb je podle stavebního zákona totožný. Umožňuje-li stavební zá­kon povolit či dodatečně povolit pouze část stavby, aniž by takové rozhodnutí jakkoliv vázal na právní režim zbytku stavby, pak předpokladem pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby je splnění kritérií stanovených v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního záko­na, a nikoliv skutečnost, že zbytek stav­by, resp. ostatní části stavby jako celku, byly pravomocně povoleny. Přitom ani z odkazu na předložení podkladů a do­kladů "v rozsahu jako k žádosti o staveb­ní povolení" uvedeného v § 88 odst. 1 písmo b) stavebního zákona nelze dovo­dit povinnost stavebníka doložit pravo­mocné povolení jiné stavby, resp. jiné části stavby (nevyžádá-li si takový doklad sám stavební úřad), ani povinnost sta­vebního úřadu se touto otázkou zabývat. Z hlediska režimu stavebního zákona tak jde o obdobnou situaci jako v případě dvou různých staveb; podmiňovat vydá­ní stavebního povolení, resp. dodatečné­ho stavebního povolení, existencí pravo­mocného stavebního povolení na stavbu jinou by bylo požadavkem, jenž jde nad rámec platného stavebního zákona. Jiný­mi slovy, to, zda je v napadeném rozhod­nutí dodatečně povolena část stavby se­stávající ze dvou stavebních objektů nebo dvě stavby v rozsahu dvou staveb­ních objektů, je z hlediska potřeby zkou­mat splnění existence pravomocného stavebního povolení na stavbu jako ce­lek (bez dodatečně povolených staveb­ních objektů) nerozhodné; tato potřeba ani v jednom případě podle platného právního řádu neexistuje. Zde Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost poukazuje na to, že skutečnost, že stavební zá­kon nečiní rozdíl mezi režimem povolo­vání, kolaudace, odstraňování nebo do­datečného povolování stavby jako celku, nebo její části, se nijak nedotýká mož­ných rozdílů právních režimů stavby na straně jedné a části stavby na straně dru­hé z pohledu jiných právních odvětví (např. z pohledu daňového práva).

Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že krajský soud nepochybil, jestliže otáz­ku právní moci stavebního povolení ze dne 31. 7. 2000 považoval za irelevantní z hlediska přezkumu zákonnosti žalo­bou napadeného správního rozhodnutí. Proto se ani Nejvyšší správní soud ne­mohl zabývat otázkou právní moci sta­vebního povolení z roku 2000, resp. sku­tečností, že stavba v tomto rozhodnutí identifikovaná (tj. v rozsahu tam uvede­ných stavebních objektů) byla v důsled­ku absence právní moci tohoto rozhodnutí podle názoru stěžovatele stavbou "černou", jakož ani ostatními námitkami stěžovatele, jež nesměřovaly proti samot­nému rozhodnutí o dodatečném povole­ní stavby, nýbrž proti původnímu sta­vebnímu povolení.

Jestliže stavební zákon [in concreto jeho § 139 písm. a) ve spojení s § 54 a § 88 odst. 1] umožňuje učinit předmětem sta­vebního řízení, resp. řízení o odstranění stavby, pouze část stavby, nestanoví záro­veň žádná kritéria přípustnosti takového postupu. Potom však nelze účinně vytý­kat stavebnímu úřadu, že k rozdělení různých částí jedné stavby do více správ­ních řízení došlo účelově, popř. nelogicky či nepřirozeně, a to zvláště v situaci, kdy vymezení předmětu správního říze­ní je v zásadě ponecháno na stavebníko­vi a kdy k takovému oddělení existují objektivní právní důvody. Takovým objektivním důvodem byla v daném případě skutečnost, že dvě součásti jedné stavby byly realizovány nad rámec existu­jícího stavebního povolení, resp. v rozpo­ru s ním. Neobstojí tedy ani námitka stěžovatele, že správní orgán chybně oddělil dva stavební objekty od ostatních, se kte­rými tvořily nedělitelný celek - jednu věc. Ve vztahu k režimu části stavby v kon­textu stavebního zákona poukazuje Nej­vyšší správní soud podpůrně i na jeho ji­ná ustanovení, např. na § 76, který výslovně připouští možnost vydat kolau­dační rozhodnutí na část dokončené stav­by schopnou samostatného užívání.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti vy­jadřuje obavy, že stavební úřad svým po­stupem výše uvedené stavební objekty přiřadil ke stavbě hlavní, jejíž stavební povolení sám označuje za neplatné. Tuto námitku je třeba odmítnout. Předně jde o námitku zčásti nesrozumitelnou, ne­boť žalovaný ve svém žalobou napade­ném rozhodnutí neuvádí, že by on sám považoval rozhodnutí stavebního úřadu o stavebním povolení z roku 2000 za ne­platné. Nedůvodnost námitky však vy­plývá i z výše uvedeného vztahu napade­ného rozhodnutí, jímž byla dodatečně povolena část stavby v rozsahu dvou sta­vebních objektů, k právnímu režimu zbývajících stavebních objektů. Stejně ja­ko je z hlediska splnění podmínek pro dodatečné povolení části stavby neroz­hodná existence pravomocného staveb­ního povolení na zbývající část stavby, nemůže dodatečným povolením jedné části stavby dojít ke zhojení neexistence pravomocného rozhodnutí na zbývající část stavby, resp. toto dodatečné povole­ní se na zbývající část stavby nevztahuje. Právní režim zbývajících částí stavby tak nebyl rozhodnutím o dodatečném povolení části této stavby (SO 209 a SO 210) dotčen.

Nejvyšší správní soud v této souvis­losti poukazuje na to, že rozlišování mezi situací, kdy došlo k realizaci stavby (resp. její části) bez stavebního povole­ní, a situací, kdy byla část stavby realizo­vána v rozporu se stavebním povolením, je pro vyřešení předmětného sporu ne­významné. Toto rozlišení provedené v rozhodnutí žalovaného vedlo k řadě námitek stěžovatele, jenž se z tohoto po­stupu žalovaného snaží dovodit nepří­pustnost rozhodnutí o dodatečném po­volení části stavby, popř. relevanci právního režimu ostatních částí stavby ve vztahu k takovému dodatečnému po­volení. Rozhodnutí o dodatečném povo­lení části stavby, jak již Nejvyšší správní soud výše poukázal, stavební zákon předpokládá; ohledně relevance právní moci stavebního povolení jiných staveb (jiných částí staveb, resp. stavby hlavní) pro rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby odkazuje soud na výklady podané výše.

Autor: zdroj NSS ČR