// Profipravo.cz / Vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ 31.08.2023
Povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat zálohy na služby
I. Obecně platí, že nedohodl-li se poskytovatel a příjemce služeb na paušální platbě služeb (§ 9 zákona č. 67/2013 Sb.), musí poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období vždy vyúčtovat zálohy na služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je příjemce služeb skutečně zaplatil.
II. Povinnost včas vyúčtovat stanovené zálohy na služby není nijak podmíněna splněním (nepeněžitých) povinností, které zákon č. 67/2013 Sb. naopak ukládá příjemci služeb. Neoznámí-li příjemce služeb poskytovateli služeb písemně, že v jeho domácnosti došlo ke změně počtu osob rozhodných pro rozúčtování služeb (narození dětí), poruší sice sám nepeněžitou povinnost, kterou mu stanoví zákon (§ 12) a vznikne mu povinnost případně zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona, avšak na povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby (§ 7) to žádný vliv nemá. Kdyby se však posléze ukázalo, že vyúčtování nebylo řádné, protože započítalo chybný počet osob rozhodných pro vyúčtování služeb, nepochybně by mu nevznikla povinnost zaplatit pokutu, neboť k nesprávnému (a tedy nikoliv řádnému a včasnému) vyúčtování došlo zaviněním příjemce služeb (který nesplnil svou povinnost).
III. Mechanická aplikace obecných závěrů však nemůže vést k zjevné nespravedlnosti. Za situace, kdy bylo (v té době) „obvyklou“ praxí, že náklady na služby hradí výlučně většinový vlastník, po příjemci služeb nebyly za služby požadovány žádné platby, nebyly mu proto stanoveny ani zálohy, by zaslání vyúčtování nákladů na služby nebylo ve skutečnosti ani tak vyúčtováním, jako v podstatě jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby a jednotky vynaložil většinový vlastník. Sankcionování nesplnění takové povinnosti uložením pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. by představovalo formální aplikaci a výklad tohoto ustanovení bez zohlednění jeho smyslu a účelu; za těchto specifických okolností by pokuta stěží plnila některou ze svých funkcí – nátlakovou, sankční nebo paušalizaci náhrady škody. Jinak řečeno – nepožadoval-li většinový vlastník, ani SVJ za služby po příjemci služeb žádné platby, nebylo také co fakticky příjemci služeb podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. vyúčtovat, a nemohl mu tudíž vzniknout ani nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb.
Lze tedy shrnout, že nebyly-li za roky 2014 - 2018 žalobci stanoveny žádné zálohy na služby, ani požadovány platby za dodané služby, příjemce služeb je sám neplatil, náklady hradil většinový vlastník (i za příjemce služeb), pak i když skutečné náklady na služby a „neexistující“ zálohy nebyly nikdy vyúčtovány, nevznikla žalovanému SVJ povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, ze dne 19. 4. 2023
Dotčené předpisy: § 13 zák. č. 67/2013 Sb.
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 27. 1. 2021 se žalobce domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby o částku 29.150 Kč) zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za porušení povinnosti řádně vyúčtovat zálohy na služby ve výši 81.700 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2014, ve výši 29.150 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2015, ve výši 29.150 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2016, ve výši 24.450 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2017 a ve výši 23.450 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2018. Vyúčtování za rok 2014 nebylo provedeno vůbec, vyúčtování za roky 2015 - 2017 mu byla doručena až 2. 9. 2019, a vyúčtování za rok 2018 dne 12. 8. 2020.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 20 C 35/2021-67, zastavil řízení co do částky 29.150 Kč (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 81.700 Kč, 29.150 Kč, 29.150 Kč, 24.450 Kč a 23.450 Kč (výroky II až VI) a náklady řízení ve výši 68.785,78 Kč (výrok VII).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 11 Co 376/2021-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II a III, kterými uložil žalovanému zaplatit žalobci částky 81.700 Kč a 29.150 Kč (dále též jen „potvrzující výrok“), ve výrocích IV, V a VI ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částky 29.150 Kč, 24.450 Kč a 23.450 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl (dále též jen „měnící výrok“); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že v budově č. p. XY na pozemku p. č. XY, XY zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY a XY (dále též jen „dům“), bylo již ke dni 14. 5. 2001 vymezeno prohlášením více než 5 jednotek, které vlastnili 3 různí vlastníci, Společenství vlastníků XY (dále též jen „Společenství“ či „žalovaný“), bylo do veřejného rejstříku zapsáno až dne 10. 7. 2020. Žalobce (jako nabyvatel) uzavřel dne 10. 3. 2011 smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 141/106. Správu domu, provoz a opravy společných částí, dodávky služeb i jejich úhradu obstarával až do zápisu Společenství do veřejného rejstříku A. S. (vlastník převážné většiny jednotek v domě). Tato skutečnost byla žalobci známá již při koupi jednotky, S. zajištoval dodávky služeb i pro žalobce, nevybíral od něj žádné zálohy, ani mu je nestanovil a dodané služby také nevyúčtoval. Ani později nebyly vyúčtovány náklady na služby za rok 2014, dne 2. 9. 2019 byly vyúčtovány služby za rok 2015, 2016 a 2017 a dne 12. 8. 2020 za rok 2018. Žalobce písemně nesdělil žalovanému změnu v počtu osob bydlících s ním v bytě (narození dětí v roce 2016 a 2017).
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že ačkoliv bylo Společenství zapsáno do veřejného rejstříku až dne 10. 7. 2020, vzniklo v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“), nejpozději dne 14. 5. 2001, neboť v domě bylo více než 5 jednotek, které vlastnili 3 různí vlastníci (§ 9 odst. 3). Přisvědčil i jeho závěru, že žalobce má podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nárok na zaplacení pokuty za nedodání vyúčtování za rok 2014 a 2015 ve výši celkem 110.850 Kč, neboť žalovaný byl v prodlení se splněním své povinnosti a vyúčtování za tyto roky žalobci včas nedoručil. Měl za to, že nelze přičítat k tíži žalobce, že jej k doručení vyúčtování nevyzýval. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaného, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy a zneužití zákona, neboť vzhledem k tomu, že po žalobci od roku 2011 žádné zálohy nepožadoval, „nebylo co vyúčtovávat“; současně neshledal ani důvod pro snížení nepřiměřeně vysoké pokuty. Zdůraznil, že mu nic nebránilo, aby vyúčtování za rok 2014 a 2015 provedl. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že žalobce nemá nárok na pokutu za opožděné vyúčtování za roky 2016 - 2018, neboť mu písemně neoznámil změnu v počtu osob užívajících byt ve smyslu § 12 zákona č. 67/2013 Sb., a zavinil tak neprovedení vyúčtování, jelikož bez znalosti počtu osob nelze rozúčtování nákladů na bytovou jednotku provést. Považoval přitom za nerozhodné, zda se o této skutečnosti žalovaný dozvěděl jinak a zda v opožděně provedených vyúčtováních byl tento údaj uveden správně.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba účastníci.
Žalobce, jehož dovolání směřovalo proti měnícímu výroku, měl za to, že v rozhodnutích dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny otázky, zda má příjemce služeb nárok na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení poskytovatele s doručením vyúčtování služeb za situace, kdy příjemce písemně neoznámil změnu počtu rozhodných osob užívajících jeho byt, která nastala v zúčtovacím období, a zda nesplnění této povinnosti má za následek, že se „nemůže stát dospělou povinnost poskytovatele provést, resp. doručit vyúčtování“, a zda pro provedení řádného vyúčtování je nezbytné písemné poskytnutí údajů o počtu osob užívajících byt. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že neoznámil-li písemně změnu počtu osob, zavinil, že žalovaný nemohl včas provést vyúčtování, ani se závěrem, že nezbytným předpokladem řádného vyúčtování je poskytnutí údajů o počtu uživatelů bytu ze strany příjemce. Měl za to, že povinnost provést a doručit řádné vyúčtování a povinnost oznámit rozhodný počet uživatelů bytu, jsou dvě na sobě zcela nezávislé povinnosti, jejichž nesplnění má za následek v obou případech vznik nároku na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Nelze však dovodit, že by v případě, že příjemce tuto povinnost nesplní, nebyl poskytovatel povinen provést vyúčtování. Zdůraznil, že v projednávané věci žalovaný neprováděl vyúčtování vůbec, bez ohledu to, zda měl či neměl od příjemců k dispozici údaje o počtu osob, a vyúčtování začal provádět až po jeho urgencích. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se výrocích IV - VI potvrzuje a žalovanému uložil, aby mu nahradil náklady řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaný napadl dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, měl za to, že je přípustné, neboť jednak odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019) nepřistoupil k moderaci pokuty, a v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, do jaké míry (výše) je možné moderovat pokutu v situaci, kdy příjemci nevznikla žádná škoda, vyplývá-li z judikatury dovolacího soudu, že by nemělo být moderováno pod výši škody, a zda s ohledem na okolnosti případu by měla být vůbec sankce přiznána, resp. zda není uplatnění práva na pokutu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a jeho zneužitím. Zdůraznil, že S. (nyní statutární zástupce žalovaného), který nevěděl, že došlo ke vzniku Společenství (§ 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů), měl uzavřené smlouvy s dodavateli služeb, na jejichž základě hradil platby za jejich dodávky, po ostatních vlastnících tyto platby nepožadoval, nejednal v úmyslu nikoho poškodit a žalobci nevznikla žádná škoda. Žalobce vyúčtování mohl požadovat již v roce 2012, domáhal se jej však až po devíti letech. Je zřejmé, že s praxí v domě byl spokojen a o vyúčtování mu ve skutečnosti nešlo, uplatnění nároku bylo jen jeho reakcí na neshody s S. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jím napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázka, zda povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby je podmíněna splněním povinnosti příjemce služeb ohlásit změny v počtu osob rozhodných pro vyúčtování, stejně jako otázka, zda lze pokutu moderovat (nepřiznat), jestliže poskytovatel služeb nepožadoval po příjemci služeb zálohy na služby, takže jejich „nevyúčtováním“ žádná škoda příjemci služeb nevznikla, nebyla dosud (v těchto souvislostech) v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena.
Předmětem řízení je pokuta za porušení povinnosti žalovaného vyúčtovat náklady a zálohy na služby za roky 2014 – 2018, dovolací soud (stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud) proto posoudil nárok žalobce za roky 2014, 2015 podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015, za roky 2016 – 2018 ve znění účinném do 31. 12. 2022.
Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona; jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“), použijí se tedy obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 - 2051 o. z. a ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k účelu tohoto institutu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019).
Poskytovatel služeb má právo (není-li platba za poskytované služby ujednána paušální částkou - § 9 zákona č. 67/2013 Sb.) požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu či nebytového prostoru (§ 4 citovaného zákona), zálohy je povinen vždy po skončení zúčtovacího období vyúčtovat (skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby) a vyúčtování mu doručit nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období (§ 7 citovaného zákona).
Při výkladu § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (kromě výše citovaných dále např. rozsudek ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020) uzavřel, že nedoručí-li po skončení zúčtovacího období poskytovatel služeb včas řádné vyúčtování záloh na služby, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu. Výši pokuty stanovil § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015 částkou 100 Kč denně, za zúčtovací období, které započalo od 1. 1. 2016, § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016, částkou maximálně 50 Kč denně (nesjednaly-li si strany částku nižší).
Není přitom povinností příjemce služeb žádat jejich poskytovatele o provedení vyúčtování. Naopak jeho povinností je vyúčtování provést a seznámit s ním příjemce služeb ve stanovené lhůtě nezávisle na tom, zda jej o vyúčtování upomíná. Nárok na pokutu vzniká příjemci služeb bez ohledu na to, zda je výsledkem vyúčtování přeplatek či nedoplatek. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020) rovněž zdůraznil, že poskytovatel služeb splní svou povinnost provést vyúčtování jen v případě, že zálohy na služby vyúčtoval řádně, není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec nebo je sice vyúčtoval, ale vyúčtování nebylo správné (nemělo náležitosti stanovené v § 7 zákona č. 67/2013 Sb.). Příjemce služeb může pokutu po poskytovateli služeb požadovat bez ohledu na to, zda mu porušením povinnosti vznikla škoda (§ 2048 o. z.). Výši pokuty lze i snížit (moderovat), vznikne-li však příjemci služeb škoda, výše této škody představuje hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.).
Z § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. také vyplývá, že povinnost platit pokutu za prodlení s vyúčtováním nevznikne poskytovateli služeb „automaticky“ při každém prodlení, zakotvuje totiž zároveň výjimky z této platební povinnosti (viz např. sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Poskytovatel služeb, který nedoručil včas vyúčtování služeb příjemci, se zprostí povinnosti platit mu pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu mu nevznikne), jestliže by splnění povinnosti provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat, nebo jestliže k nesplnění lhůty došlo zaviněním příjemce služeb.
Obecně tedy platí, že nedohodl-li se poskytovatel a příjemce služeb na paušální platbě služeb (§ 9 zákona č. 67/2013 Sb.), musí poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období vždy vyúčtovat zálohy na služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je příjemce služeb skutečně zaplatil.
Tyto obecné zásady (vyjádřené ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu) vychází z obvyklého principu, že zálohové plnění je zpravidla nutné vyúčtovat („vypořádat“), a akcentují také význam vyúčtování záloh na služby. Smyslem vyúčtování záloh na služby je, aby si příjemce služeb mohl porovnat, jaké byly skutečné náklady na jednotlivé služby, které mu byly v předmětném zúčtovacím období dodány, a jak byly vypořádány zálohy, které mu byly stanoveny a které uhradil (měl uhradit); z obsahu vyúčtování musí zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem.
Povinnost včas vyúčtovat stanovené zálohy na služby není nijak podmíněna splněním (nepeněžitých) povinností, které zákon č. 67/2013 Sb. naopak ukládá příjemci služeb. Neoznámí-li tak příjemce služeb poskytovateli služeb písemně, že v jeho domácnosti došlo ke změně počtu osob rozhodných pro rozúčtování služeb (narození dětí), poruší sice sám nepeněžitou povinnost, kterou mu stanoví zákon (§ 12) a vznikne mu povinnost případně zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona, avšak na povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby (§ 7) to žádný vliv nemá. Kdyby se však posléze ukázalo, že vyúčtování nebylo řádné, protože započítalo chybný počet osob rozhodných pro vyúčtování služeb, nepochybně by mu nevznikla povinnost zaplatit pokutu, neboť k nesprávnému (a tedy nikoliv řádnému a včasnému) vyúčtování došlo zaviněním příjemce služeb (který nesplnil svou povinnost). Žalobci tak lze přisvědčit, že tuto otázku odvolací soud neposoudil správně (avšak s přihlédnutím na dále uvedené závěry nemělo toto pochybení odvolacího soudu v konečném důsledku vliv na správnost jeho závěru o nedůvodnosti žaloby v části týkající se výroků IV – VI rozsudku soudu prvního stupně).
S ohledem na úpravu pokuty v zákoně č. 67/2013 Sb. v návaznosti na povinnost poskytovatele služeb provést vyúčtování záloh na služby, které stanovil jejich příjemci, lze mít za to, že pokuta podle § 13 odst. 1 tohoto zákona má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční (k funkcím smluvní či zákonné pokuty srovnej body 58 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Vytváří totiž nepochybně na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb, jak mu to ukládá § 7 tohoto zákona, a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění. Naopak funkce paušalizace náhrady škody – i když není vyloučena – nebude zpravidla tak významná. Absencí řádného a včasného vyúčtování záloh na služby ostatně nemusí příjemci služeb škoda vzniknout; proto také její absence automaticky neznamená, že by poskytovatel služeb neměl povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.
Mechanická aplikace těchto obecných závěrů však nemůže vést k zjevné nespravedlnosti. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (bod 66) uzavřel, že soud se při moderaci pokuty (smluvní, zákonné) musí zabývat konkrétními okolnostmi a přihlédnout ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Vezme přitom zřetel na všechny okolnosti konkrétního případu a zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li původ v samotném porušení smluvní povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
Lze přisvědčit žalovanému, že odvolací soud (soud prvního stupně) ke konkrétním – poměrně výjimečným a netypickým – okolnostem při posouzení věci dostatečně nepřihlédl. S. neměl podle zákona č. 67/2013 Sb. povinnost platit náklady na služby spojené s užíváním všech jednotek v domě sám, jestliže tak činil a po ostatních vlastnících (ani po Společenství) žádné platby (ani zálohové, ani jiné) nepožadoval, žádnou škodu jim nezpůsobil, a to ani tím, že je po skončení zúčtovacího období neseznámil se skutečnou výší nákladů, které vynaložil na jednotlivé služby. Jak již bylo vyloženo, smyslem vyúčtování záloh na služby je především to, aby si příjemce služeb mohl porovnat, jaké byly skutečné náklady na jednotlivé služby, které mu byly v předmětném zúčtovacím období dodány a které zálohově platil (měl platit), a jak byly tyto zálohy vypořádány – proto také zákon nestanoví povinnost seznámit s výši nákladů na jednotlivé služby při paušální platbě. Za situace, kdy bylo (v té době) „obvyklou“ praxí, že náklady na služby hradí výlučně S., po žalobci nebyly za služby požadovány žádné platby, nebyly mu proto stanoveny ani zálohy, by zaslání vyúčtování nákladů na služby, nebylo ve skutečnosti ani tak vyúčtováním, jako v podstatě jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby a jednotky vynaložil S. Sankcionování nesplnění takové povinnosti uložením pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. by představovalo formální aplikaci a výklad tohoto ustanovení bez zohlednění jeho smyslu a účelu; za těchto specifických okolností by pokuta stěží plnila některou ze svých funkcí – nátlakovou, sankční nebo paušalizaci náhrady škody. Jinak řečeno – nepožadoval-li S., ani Společenství za služby po žalobci žádné platby, nebylo také co fakticky žalobci podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. vyúčtovat, a nemohl mu tudíž vzniknout ani nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb.
Lze tedy shrnout, že nebyly-li za roky 2014 - 2018 žalobci stanoveny žádné zálohy na služby, ani požadovány platby za dodané služby, žalobce je sám neplatil, náklady hradil většinový vlastník S. (i za žalobce), pak i když skutečné náklady na služby a „neexistující“ zálohy nebyly nikdy vyúčtovány, nevznikla žalovanému povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb.
Z uvedeného jednak vyplývá, že v části, v níž odvolací soud změnil výroky IV - VI rozsudku soudu prvního stupně a žalobu o zaplacení částky 29.150 Kč, 24.450 Kč a 23.450 Kč zamítl, je rozsudek odvolacího soudu v konečném důsledku správný. Nejvyšší soud proto dovolání v této části zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dále z výše uvedeného vyplývá, že v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, rozsudek odvolacího soudu správný není. Dosavadní výsledky řízení však ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto dovolací soud jeho rozsudek v této části změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu tak, že žalobu (o zaplacení částky 81.700 Kč a částky 29.150 Kč) zamítl.
V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Výši nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení byl procesně úspěšný žalovaný, který byl v řízení zastoupen zástupkyní z řad advokátů. Za účelně vynaložené náklady lze považovat v řízení před soudem prvního stupně 4 úkony právní služby jeho zástupkyně [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT] – převzetí a příprava zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 21. 2. 2021, účast u jednání dne 19. 5. 2021 a 21. 6. 2021, přičemž sazba odměny za jeden úkon při tarifní hodnotě 217.050 Kč činí podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6. AT 9.180 Kč, 1 úkon právní služby za účast u jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek dne 30. 6. 2021 [§ 11 odst. 2 písm. f) AT], kdy náleží sazba ve výši jedné poloviny, paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 4 AT) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8.990 Kč. Celkem tak žalovanému vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady ve výši 51.800 Kč.
V odvolacím řízení vznikly žalovanému (jeho zástupkyni) náklady spočívající v odměně za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast u jednání dne 16. 2. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. g), k) AT, přičemž sazba odměny za jeden úkon při tarifní hodnotě 187.900 Kč (předmět odvolání) činí 8.620 Kč, paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.746 Kč a zaplacený soudní poplatek ve (správné) výši 9.395 Kč. Celkem tak žalovanému vznikly v řízení před odvolacím soudem náklady ve výši 30.981 Kč.
Dovolací soud proto procesně neúspěšného žalobce (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 o. s. ř.) zavázal k úhradě nákladů řízení, které vznikly žalovanému, k rukám jeho advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému žalovanému (který se k dovolání žalobce nevyjádřil) vznikly náklady v souvislosti s podáním dovolání (ohledně částky 110.850 Kč). Náklady dovolacího řízení sestávající se z odměny ve výši 5.540 Kč [sepsání dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT)], paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 1 a 4 AT), náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1.226 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 14.000 Kč.
Autor: -mha-