// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 25.04.2025
ÚS: Dokazování a hodnocení důkazů v odvolacím řízení
Je v rozporu se základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, hodnotí-li odvolací soud nalézacím soudem provedené důkazy jinak, aniž by dokazování zopakoval.
Neposkytne-li odvolací soud účastníkovi řízení dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů, přestože oproti nalézacímu soudu změnil právní názor, v důsledku kterého účastník již neunáší své břemeno tvrzení, poruší zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 244/24, ze dne 6. 3. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V nyní projednávané věci Ústavní soud posuzoval, zda odvolací soud ústavně konformně odůvodnil zamítnutí žaloby, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k prodeji části pozemku a zřízení služebnosti inženýrských sítí.
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
II. Skutkové okolnosti a procesní vývoj věci
3. V lednu 2018 stěžovatel a jeho manželka jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu s obchodní korporací (vedlejší účastnicí) jako kupující. Uvedenou smlouvou manželé na obchodní korporaci převedli vlastnické právo k pozemku, jehož součástí byla výrobní hala. Manželé dále vlastnili dva sousední pozemky, jejichž součástmi byly jiné budovy.
4. V roce 2020 se stěžovatel a jeho manželka žalobou u civilních soudů domáhali nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, a to jednak k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti inženýrských sítí ve prospěch pozemků manželů, jednak k uzavření kupní smlouvy, kterou by se malá, nově oddělená část prodaného pozemku převedla zpět na manžele. Dále se domáhali uložení povinnosti vedlejší účastnici zřídit přípojku elektřiny, plynu a zajistit přepojení stávajících rozvodů ÚT a TUV pro pozemky manželů.
5. Okresní soud v Hodoníně ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 22 C 320/2020-165 ze dne 4. 11. 2021 původním žalobcům vyhověl a nahradil vůli vedlejší účastnice k uzavření v rozhodnutí specifikovaných smluv o zřízení služebnosti inženýrských sítí a koupi oddělené části prodaného pozemku; současně vedlejší účastnici uložil povinnost zajistit přípojku elektřiny a plynu a přepojení stávajících rozvodů ÚT a TUV. Nalézací soud své rozhodnutí odůvodnil následovně:
Smluvní strany si již v době procesu prodeje pozemku uvědomovaly existenci faktických a právních problémů spojených s inženýrskými sítěmi; uvědomovaly si rovněž možnost jejich potenciálního prohloubení v případě, že všechny nemovitosti nebudou prodány jako soubor jednomu kupujícímu.
Z výpovědi zaměstnanců společnosti, která prodej zprostředkovala, z poznámek uvedených ve smlouvě o zprostředkování a z dodatku ke smlouvě o úschově vyplývá, že již v době uzavření kupní smlouvy smluvní strany počítaly jednak s oddělením části prodávaného pozemku a jejím (bezúplatném) zpětném převodu na manžele, a dále se zřízením služebnosti inženýrských sítí ve prospěch pozemků, které manželům zůstaly.
Původním úmyslem smluvních stran bylo docílit, aby všechny nemovitosti měly svoji přípojku, což se promítlo i do znění kupní smlouvy. Hlavním důvodem, proč oddělení části prodávaného pozemku a její zpětný prodej neproběhly ještě před podpisem kupní smlouvy, byly přísné podmínky banky, která poskytla vedlejší účastnici úvěr na koupi nemovitostí. Manželé fakticky vyšli kupující obchodní korporaci vstříc, aby se prodej mohl uskutečnit bez komplikovaného vyjednávání s bankou, avšak recipročně očekávali následné uzavření příslušných smluv a realizaci dalších kroků typu zřízení přípojek, aby byl problém s inženýrskými sítěmi definitivně vyřešen.
Kupní smlouva ve spojení s jednáním smluvních stran prokazuje, že smluvní strany se dohodly uzavřít v budoucnu kupní smlouvu o části pozemku i smlouvu o zřízení služebnosti inženýrských sítí. Mezi smluvními stranami nebyla ve smyslu § 1785 občanského zákoníku sjednána žádná lhůta, a proto se aplikuje zákonná lhůta roční.
Přestože manželé v uvedené lhůtě vedlejší účastnici formálně písemně nevyzvali, není pochyb o tom, že výzva byla učiněna jinou formou. Existence ústně provedené výzvy k uzavření obou smluv v dané konkrétní věci vyplývá z jiných provedených důkazů, zejména z faktického jednání smluvních stran: vypracování geometrického plánu oddělení části pozemku, získání souhlasu od stavebního úřadu s takovým dělením, informování úvěrující banky o oddělení, částečné plnění povinnosti uvedených v kupní smlouvě ze strany vedlejší účastnice (zřízení přípojky vody a postavení dělící zdi).
6. Stěžovatel v průběhu následného odvolacího řízení vstoupil do řízení namísto zemřelé manželky a stal se jediným žalobcem.
III. Obsah napadených rozhodnutí
7. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl.
8. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že smluvní strany uzavřely smlouvy o smlouvě budoucí jednak ohledně zřízení služebnosti inženýrských sítí, jednak o kupní smlouvě ohledně části prodaného pozemku. Podle odvolacího soudu bylo zároveň zjištěno, že smluvní strany před uzavřením kupní smlouvy i po jejím uzavření činily aktivní kroky směřující k zamýšlené smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí a kupní smlouvě na část pozemku. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že stěžovatel (ani jeho manželka) vedlejší účastnici k uzavření budoucích smluv v jednoroční lhůtě nevyzvali. Za takovou výzvu nelze podle odvolacího soudu považovat faktické jednání účastníků směřující k jejímu uzavření; v řízení přitom nebylo prokázáno, že by výzva byla učiněna ústní formou. Povinnost vedlejší účastnice uzavřít předmětné smlouvy proto podle odvolacího soudu zanikla.
9. Odvolací soud nad rámec uvedeného dospěl k závěru, že i v případě učinění včasné výzvy by byly smlouvy o smlouvách budoucích absolutně neplatné. Smlouva o budoucí smlouvě kupní byla neurčitá v otázce kupní ceny, což je podstatná náležitost kupní smlouvy. Budoucí smlouva o zřízení inženýrských sítí podle odvolacího soudu nemá podstatné náležitosti, protože neobsahuje ujednání, kdo ponese náklady na služebnost inženýrských sítí.
10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné.
IV. Argumentace stěžovatele
11. Podle stěžovatele bylo od počátku jednání s vedlejší účastnicí zřejmé, že bez zpětné koupě části pozemku a vybudování přípojek by manželé nemovitost neprodali. Soudy protiústavně nevzaly v úvahu smysl ujednání smluvních stran a zasáhly do vlastnického práva stěžovatele, který nyní nemůže se svými nemovitostmi nakládat takovým způsobem, jako kdyby vůle vedlejší účastnice nahrazena byla.
12. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno a je nepředvídatelné. Odvolací soud dospěl k závěru, že výzva k uzavření smluv o zřízení služebnosti inženýrských sítí a koupi části prodaného pozemku nebyla učiněna včas ústní formou, avšak to nebylo v řízení řádně prokázáno; uvedenou skutečnost přitom nezjišťoval a nekladl účastníkům v tomto směru žádné otázky. Svůj jiný právní názor ohledně požadované formy výzvy odvolací soud stěžovateli nepředestřel, ten na něj proto nemohl reagovat. Odvolací soud přitom řádně nevysvětlil svoje pochybnosti ohledně důkazů provedených nalézacím soudem.
13. Stěžovatel dále rozporuje závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti budoucí smlouvy kupní: kupní cena byla mezi stranami dohodnuta od počátku jednání přesně a srozumitelně; následné tvrzení vedlejší účastnice je účelové a nedoložené žádným důkazem. Obdobně závěr odvolacího soudu, že budoucí smlouva o zřízení služebnosti inženýrských sítí nemá všechny náležitosti (chybí ujednání o tom, kdo ponese náklady), je v rozporu s § 1263 a § 1267 občanského zákoníku, na které odvolací soud přitom odkazuje.
14. Nejvyšší soud závěry odvolacího soudu pouze mechanicky převzal.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika
15. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelů vyjádřili.
16. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí; argumentace stěžovatele podle Nejvyššího soudu postrádá ústavní rozměr. Odvolací soud ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou: napadené rozhodnutí odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
17. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti podle vedlejší účastnice odkazuje na dokumenty, které vedlejší účastnicí nikdy nebyly podepsány (např. dohoda o narovnání). Nejvyšší soud podle vedlejší účastnice řádně odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné; není možné, aby se stěžovatel domáhal svých práv prostřednictvím ústavní stížnosti, nesplnil-li elementární náležitosti dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí nepravdivé skutečnosti: odvolací soud kupříkladu jasně uvedl, od kdy do kdy běžela roční lhůta pro výzvu k uzavření smluv. Stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními, což důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže, žádný exces nevznikl. Stěžovatel se mohl ve věci samé vyjadřovat a navrhovat důkazy a soudy se s jeho návrhy vypořádaly. Do základního práva na ochranu vlastnictví stěžovatele zasaženo nebylo, protože stěžovatel mohl včasnou výzvou zvrátit nastoupení negativních následků spojených s jejím uplynutím. Byla-li by naopak nahrazena vůle vedlejší účastnice, vedlo by to k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně garantovaných základních práv, jelikož by byla nucena k právním jednáním, ke kterým nebyla povinna z důvodu uplynutí prekluzivních lhůt. V řízení nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice s kýmkoliv dohodla na podstatných náležitostech předmětných smluv (na kupní ceně či rozsahu věcného břemene).
18. Stěžovatel v replice kromě již vznesených argumentů uvedl, že považuje vyjádření vedlejší účastnice za nepřiléhavé: vedlejší účastnice byla do určité doby aktivní, mezi smluvními stranami probíhala ústní jednání a teprve poté, co na výzvu stěžovatele vedlejší účastnice adekvátním způsobem nereagovala, podal stěžovatel žalobu.
VI. Upuštění od ústního jednání
19. Ústavní soud ve věci nenařídil ústní jednání, protože by to nic nepřispělo k dalšímu objasnění věci; dokazování nebylo třeba provádět (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VII. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
VIII. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dílčí závěry Ústavního soudu lze shrnout následovně: Zaprvé, odvolací soud porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu, protože v otázce existence ústní výzvy k uzavření smluv zhodnotil provedené důkazy jinak než nalézací soud, aniž by zopakoval dokazování (VIII. 1). Zadruhé, odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a předvídatelnosti soudního rozhodování, protože stěžovateli neposkytl dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů ohledně existence ústní výzvy k uzavření smluv (VIII. 2). Zatřetí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v části ohledně neplatnosti smluv o smlouvách budoucích (VIII. 3).
VIII. 1 Jiné hodnocení důkazů bez zopakování dokazování
22. Ústavní soud především dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval protiústavně, dospěl-li při hodnocení otázky existence ústní výzvy k uzavření smluv k podstatně jinému skutkovému závěru než nalézací soud, aniž by v daném ohledu zopakoval dokazování.
23. Podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tedy není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a je oprávněn důkazy přehodnotit, musí je však za tímto účelem sám provést a vytvořit si tím podklad pro odlišné hodnocení důkazů. Neučiní-li tak, zatíží své rozhodnutí závažnou vadou a poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu [nález sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025, bod 17; nález sp. zn. IV. ÚS 275/98 ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183)].
24. Skutková zjištění jsou výsledkem provádění důkazů, a může je tedy činit jen soud, který dokazování provedl. Je nepřípustné, aby odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž je sám provedl [nález sp. zn. II. ÚS 2310/19 ze dne 3. 6. 2020 (N 119/100 SbNU 324); nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175)]. Hodnocením důkazů bez jejich provedení soud porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy"), především porušuje zásadu přímosti, jejímž účelem je zajištění objektivity a nezávislosti soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům [nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485)].
25. Ústavní soud v nyní projednávaném případě dospěl k závěru, že odvolací soud právě popsanému ústavnímu standardu zopakování dokazování v odvolacím řízení nedostál.
26. Podle Ústavního soudu je rozhodné, že nalézací soud svůj prvostupňový - vyhovující - rozsudek založil na klíčovém závěru o existenci ústní výzvy k uzavření údajných budoucích smluv. Nalézací soud konkrétně v bodě 30 rozsudku uvedl:
"Ačkoli žalobci nepředložili z tohoto období žádnou formální písemnou výzvu k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti inženýrských sítí nebo o zpětné koupi části pozemku [...], není pochyb o tom, že taková výzva byla učiněna jinou formou (ústně či faktickým jednáním k tomuto účelu směřujícím). Pro úplnost soud dodává, že z kupní smlouvy a ani z občanského zákoníku neplyne, že výzva k uzavření (budoucích) smluv musí být učiněna pouze písemně. Písemná výzva by tak měla pro žalobce smysl pouze z hlediska důkazního; existence ústně provedené výzvy k uzavření obou smluv nicméně v dané konkrétní věci plyne z jiných provedených důkazů, zejména z faktického jednání obou účastníků."
27. Z právě uvedené části odůvodnění rozsudku podle Ústavního soudu plyne, že nalézací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že manželé korporaci k uzavření smluv ústně včas vyzvali v rámci faktického jednání smluvních stran. Takový závěr učinil na základě - blíže nespecifikovaného - provedeného dokazování.
28. V tomto ohledu je třeba uvést, že nalézací soud v řízení provedl řadu důkazů: jednak listinné důkazy (smlouvu o zprostředkování prodeje, vyhotovené geometrické plány o oddělení části pozemku, e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelem a právničkou zprostředkovatelské společnosti, smlouvu o zprostředkování koupě, listinu z jednání smluvních stran, smlouvu o úschově a dodatek k ní, dohodu ke kupní smlouvě, sdělení stavebního úřadu, předávací protokol, dopis ze dne 10. 4. 2018, e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelem a zprostředkovatelem a výzvy k plnění z roku 2020), dále svědecké výslechy makléře zprostředkovatelské společnosti, právníků zprostředkovatelské společnosti, a rovněž účastnický výslech stěžovatele.
29. Přestože z rozsudku nalézacího soudu přímo nevyplývá, na základě jakých konkrétních důkazů nalézací soud k závěru o existenci ústně provedené výzvy dospěl, je nepochybné, že takový závěr učinil. Odvolací soud ovšem v napadeném rozsudku dospěl k závěru opačnému. V bodě 17 přímo uvedl:
[...] že by výzva k uzavření budoucích smluv byla ze strany některého z účastníků učiněna ústní formou, nebylo v řízení před soudem I. stupně ani před odvolacím soudem prokázáno.
30. Odvolací soud ovšem v tomto ohledu neuvedl, na základě hodnocení jakých z jím provedených důkazů k opačnému závěru o neexistenci ústní výzvy dospěl. Podstatné je, že odvolací soud zopakoval dokazování pouze původní kupní smlouvou ze dne 5. 1. 2018, smlouvou o zprostředkování, pozdějšími výzvami k plnění z roku 2020 a zápisem z jednání z roku 2018 (viz bod 10 napadeného rozsudku, protokol z jednání č. l. 217); takový postup podle Ústavního soudu z pohledu výše popsaného ústavního standardu na zopakování dokazování v odvolacím řízení neobstojí.
31. Shrnuto: Je obecně v rozporu se základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, hodnotí-li odvolací soud nalézacím soudem provedené důkazy jinak, aniž by dokazování zopakoval. Odvolací soud v nyní projednávané věci základní právo stěžovatele na soudní ochranu porušil, protože v otázce existence ústní výzvy k uzavření smluv zhodnotil provedené důkazy (podstatně) jinak než nalézací soud a dokazování nezopakoval.
VIII. 2 Porušení zásady rovnosti účastníků řízení a předvídatelnosti rozhodování
32. Odvolací soud pravděpodobně nepovažoval za potřebné zopakovat dokazování v širším rozsahu (kupříkladu výslechy svědků) proto, že nezpochybňoval skutková zjištění nalézacího soudu ohledně jednání účastníků směřujícímu k uzavření (budoucích) smluv, nýbrž zpochybňoval jejich právní hodnocení. Odvolací soud v bodě 17 napadeného rozsudku přímo uvedl:
"Faktické jednání obou účastníků směřující k uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti inženýrských sítí a budoucí kupní smlouvy není podle názoru odvolacího soudu výzvou k jejich uzavření ve smyslu ust. § 1785 občanského zákoníku."
33. I kdyby odvolací soud otázku existence ústní výzvy považoval za otázku právního hodnocení, nikoliv za otázku skutkovou, měl podle Ústavního soudu postupovat předvídatelněji (§ 6 o. s. ř.), stěžovateli poskytnout dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů.
34. Součástí základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu je zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky), kterou Ústavní soud rozumí "rovnost zbraní, respektive rovnost příležitostí" [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), viz rovněž § 18 o. s. ř.]. Rovnost účastníků řízení mimo jiné znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana [nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193) a nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 28].
35. Zásada rovnosti stran ("zbraní") v civilním procesu obecně zahrnuje rovnost břemen, která jsou na účastníky kladena v průběhu řízení. Povinností účastníků řízení je tvrdit rozhodné skutečnosti [§ 101 odst. 1, písm. a) o. s. ř.] a navrhnout důkazy k jejich prokázání [§ 101 odst. 1, písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.].
36. Součástí materiálního vedení civilního sporného řízení, které má zajistit dostatečné objasnění skutkového stavu, je i poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (výzva k dotvrzení rozhodných skutečností, k překvalifikaci skutkových tvrzení a výzva k doplnění důkazních návrhů). Konkrétně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. platí, že "[m]á-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností". Uvedená poučovací povinnost se pak v souladu s § 213b odst. 1 o. s. ř. uplatní v zákonných mezích i v odvolacím řízení.
37. Občanský soudní řád stanoví jasné pravidlo: Neplní-li účastníci řízení dostatečně své základní povinnosti tvrzení a důkazní, musí je soud aktivně vyzvat a poučit, aby svoji "nečinnost" napravili a neprohráli spor jen pro neunesení procesního břemene - bez předchozího "varování" ze strany soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2901/23 ze dne 8. 1. 2025). Jinými slovy, soudy musí dát "prohrávajícímu" účastníkovi řízení reálnou šanci k nápravě - aby dotvrdil rozhodné skutečnosti a dodatečně navrhl důkazy. Smyslem takové poučovací povinnosti především je, aby soud postupoval předvídatelně (§ 6 o. s. ř.), tedy aby procesní strana neprohrála spor jen proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž by před tím věděla či mohla vědět, že ji takové břemeno vůbec tíží [viz nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Obdobně to platí v situaci, kdy soud má na věc odlišný právní názor, s nímž jsou spojena jiná skutková tvrzení (§ 118a odst. 2 o. s. ř.).
38. Z právě uvedeného vyplývá, že považoval-li odvolací soud v nyní projednávaném případě otázku existence ústní výzvy za otázku právního hodnocení, tj. zda lze či nelze faktické jednání smluvních stran směřující k uzavření dříve dohodnutých smluv považovat za ústní výzvu ve smyslu § 1785 občanského zákoníku, měl stěžovatele řádně vyzvat a poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Hodnotil-li odvolací soud zákonné požadavky ohledně formy výzvy odlišně od nalézacího soudu, měl dát stěžovateli předvídatelně najevo, že z tohoto důvodu neunáší břemeno tvrzení ohledně existence ústní výzvy; stěžovatel pak měl dostat odpovídající procesní prostor na novou situaci reagovat - takto odvolací soud nepostupoval (jak vyplývá z protokolu z jednání; č. l. 217).
39. Shrnuto: Neposkytne-li odvolací soud účastníkovi řízení dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů, přestože oproti nalézacímu soudu změnil právní názor, v důsledku kterého účastník již neunáší svá břemena tvrzení a důkazní, poruší zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Jelikož odvolací soud v nyní projednávané věci stěžovateli dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů ohledně existence ústní výzvy neposkytl, zásadu předvídatelnosti rozhodování a rovnosti účastníků řízení porušil.
VIII. 3 Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu
40. Odvolací soud konečně protiústavně neodůvodnil závěr týkající se neplatnosti údajně sjednaných smluv o smlouvách budoucích. Součástí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 6 Úmluvy je rovněž povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3411/19 ze dne 2. 6. 2020 (N 115/100 SbNU 299), bod 19]. Právo na odůvodnění rozhodnutí není absolutní a nelze je chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 12. 2014 ve věci Emel Boyraz proti Turecku, č. stížnosti 61960/08, bod 74).
41. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků řízení na řádně odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení. V každém případě platí, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565) či nález sp. zn. IV. ÚS 3754/19 ze dne 12. 5. 2020 (N 95/100 SbNU 130), bod 10]. Nejsou-li zřejmé důvody soudního rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která je v rozporu se zásadou právního státu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)].
42. Ústavní soud v nyní projednávaném případu dospěl k závěru, že odvolací soud přezkoumatelným způsobem (protiústavně) neodůvodnil svůj závěr ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Odvolací soud v tomto ohledu v bodě 19 uvedl pouze následující:
"Pokud jde o uzavření budoucí kupní smlouvy, nelze dospět k závěru, že se účastníci dohodli na jejích podstatných náležitostech, k nimž náleží předmět a cena. Smlouva o budoucí smlouvě kupní, jejíhož uzavření se žalobce domáhá, je neurčitá v otázce kupní ceny, kterou žalobci ve smlouvě uvedli ve výši 10.000 Kč, jejíž výši žalovaná rozporuje. Tato neurčitost týkající se kupní ceny je důvodem, pro který nelze žalované ukládat povinnost k uzavření kupní smlouvy, neboť kupní cena jako podstatná náležitost kupní smlouvy, musí být ve smlouvě o smlouvě budoucí určena buď určitou konkrétní částkou, nebo způsobem, na němž se účastníci smlouvy o smlouvě budoucí jednoznačně dohodli. Pokud je v budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem je nemovitost, uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá kupní smlouva a nelze považovat za platně uzavřenou ani smlouvu o smlouvě budoucí, a to v části týkající se budoucí smlouvy kupní."
43. Takové odůvodnění je podle Ústavního soudu vnitřně rozporné, nelogické a ve svém důsledku nepřezkoumatelné. Odvolací soud na jednu stranu nekonkrétně uvádí, že žalobci ve smlouvě (pravděpodobně žalobou požadované) uvedli kupní cenu 10 000 Kč. Na druhou stranu odvolací soud uvádí, že uvedená částka je neurčitá proto, že ji vedlejší účastnice "rozporuje" a protože uvedená cena je "odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté". Jaká měla být "kupní cena skutečně dohodnutá", se lze jen domýšlet. Jde-li ovšem o nosný závěr soudního rozhodnutí v celé věci, nelze takové odůvodnění z pohledu základního práva stěžovatele na řádné odůvodnění považovat za dostačující.
44. Měl-li odvolací soud za to, že nebylo řádně tvrzeno a prokázáno, že účastníci sjednali kupní cenu ve výši 10 000 Kč, a že tedy nelze uzavřít, že byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní s podstatnými náležitostmi, měl svůj závěr v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, a to poté, co by případně stěžovateli poskytl odpovídající prostor k reakci na "nové" právní hodnocení otázky platnosti. Ani to odvolací soud neučinil.
45. Obdobně nepřezkoumatelná je i část odůvodnění, ve které odvolací soud shledal neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí. Odvolací soud na jednu stranu odkazuje na § 1267 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého platí, že "[s]lužebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat" (viz bod 24). Na druhou stranu odvolací soud v bodě 25 napadeného rozsudku obratem dospívá k závěru, že smlouva o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí nemá základní zákonnou náležitost, protože:
"[...] podle shora uvedených ustanovení občanského zákoníku neobsahuje ujednání, kdo ponese náklady na služebnost inženýrských sítí spočívající v právu zřídit, vést, opravovat a udržovat na služebních nemovitostech vodovodní vedení, kanalizační vedení, plynové vedení, kabelové vedení, NN a telefonních vedení, s tím, že tuto služebnost lze zřídit bezúplatně, čímž ovšem není dotčena povinnost účastníků takové smlouvy, nést náklady na opravu, údržbu apod. v souvislosti s jejím výkonem."
46. Podle Ústavního soudu není z uvedeného odůvodnění zřejmé, proč by absence ujednání o nákladech na služebnost inženýrských sítí měla působit neplatnost smlouvy, vyplývá-li z § 1267 odst. 1 občanského zákoníku zároveň, že služebnost inženýrské sítě zakládá právo zřídit, provozovat a udržovat inženýrské sítě na služebném pozemku "na vlastní náklady", tzn. na náklady toho, jemuž právo služebnosti svědčí. Přímo řečeno - odvolací soud měl rovněž svůj závěr o neplatnosti této smlouvy odůvodnit přesvědčivě a srozumitelně tak, aby napadené rozhodnutí bylo v souladu se základním právem stěžovatele na soudní ochranu, což neučinil.
47. Shrnuto: Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se neplatnosti smluv o smlouvách budoucích nepřezkoumatelné.
IX. Závěr
48. Lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost je důvodná ze třech hlavních důvodů: Zaprvé, odvolací soud porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu, protože v otázce existence ústní výzvy k uzavření smluv zhodnotil provedené důkazy jinak než nalézací soud, aniž by v této věci zopakoval dokazování. Zadruhé, odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodování a rovnosti účastníků řízení, protože stěžovateli neposkytl dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů ohledně existence ústní výzvy k uzavření smluv. Zatřetí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v části týkající se neplatnosti smluv o smlouvách budoucích.
49. Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu - jakož i na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu - zrušil. V další fázi případu bude na odvolacím soudu, aby znovu posoudil otázku existence ústní výzvy k uzavření smluv, a to po řádně zopakovaném a případně doplněném dokazování v tomto ohledu. Odvolací soud rovněž bude povinen se znovu a lépe - přezkoumatelným způsobem - vypořádat s otázkou platnosti smluv o smlouvách budoucích.
50. Jelikož odvolací soud porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení se zásadami rovnosti účastníků řízení a předvídatelnosti řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, Ústavní soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i napadené usnesení Nejvyššího soudu, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Autor: US