// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 06.02.2025
ÚS: Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí
Součástí práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Soudy jsou tedy povinny vypořádat všechny řádně uplatněné námitky, které by mohly mít vliv na výsledek řízení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 899/23, ze dne 27. 11. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá zejména otázkou, zda správní soudy při přezkumu rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelčiny přihlášky slovní ochranné známky dodržely všechny aspekty spravedlivého procesu, zejména v kontextu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, odvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka podala přihlášku slovní ochranné známky "Vodka 42 Blended". Úřad průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") tuto přihlášku zamítl na základě námitek vedlejší účastnice řízení, která poukazovala na svoji dříve zapsanou slovní ochrannou známku Společenství "42 BELOW" a kombinovanou ochrannou známku Společenství obsahující týž text. Tyto ochranné známky mají na území Evropské unie dobré jméno a užívání přihlašované ochranné známky by nepoctivě těžilo z jejich rozlišovací způsobilosti a dobrého jména [§ 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění účinném do 31. prosince 2018]. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda Úřadu.
3. Proti rozhodnutí o rozkladu se stěžovatelka bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl napadeným rozsudkem. Zdůraznil, že se porovnávané ochranné známky týkají stejného druhu výrobku (vodky), což vede k silnější ochraně těch dříve zapsaných. Přisvědčil Úřadu, že přihlašované označení stěžovatelky a ochranné známky vedlejší účastnice jsou podobné, zejména kvůli užití shodné číslovky "42", která je dominantním prvkem porovnávaných ochranných známek, jakož i podobně znějících slov "Blended" a "BELOW". Vedlejší účastnice v řízení před Úřadem prokázala rozlišovací způsobilost a dobré jméno svých ochranných známek, přičemž stačí, že prokázala dobré jméno na území jednoho členského státu Evropské unie. Úřad hodnotil všechny důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a vypořádal se i s otázkou časové a věcné relevance podkladů, které předložila stěžovatelka. Skutečnost, že stěžovatelka vlastní starší ochrannou známku obsahující číslovku "42", není relevantní, neboť předmětem řízení bylo porovnání ochranných známek vedlejší účastnice, proti jejichž zápisu stěžovatelka nijak nebrojila, s přihlašovanou ochrannou známkou. Konečně městský soud shledal, že výrobky, pro něž stěžovatelka ochrannou známku přihlašovala, by mohly neoprávněně těžit z již vytvořené "image" výrobků vedlejší účastnice. Na závěr uvedl, že správní rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná a Úřad nepřekročil meze správního uvážení, nebyla porušena pravidla koncentrace v námitkovém řízení a Úřad vzal v úvahu stěžovatelčiny vyjádření a důkazní návrhy.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou v průběhu řízení dvakrát obsáhle doplnila. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. Obsah prvního ze stěžovatelčiných podání vyhodnotil jako opakování polemiky se skutkovými zjištěními Úřadu a odkázal na jejich vyčerpávající vypořádání ze strany předsedy Úřadu a městského soudu. V dalších podáních pak stěžovatelka částečně shrnula již uplatněnou argumentaci a uplatnila též řadu nových námitek, které však nejsou v řízení o kasační stížnosti přípustné. S ohledem na obsáhlost stěžovatelčiny argumentace se Nejvyšší správní soud zaměřil jen na klíčové aspekty případu. Shledal, že městský soud posoudil podobnost ochranných známek podle správných kritérií a dospěl k logickému závěru. Nejvyšší správní soud odmítl posuzovat míru znalosti angličtiny u běžného spotřebitele za účelem určení rozlišovací způsobilosti slov "Blended" a "BELOW". Pro závěr o nízké odlišnosti označení považoval za klíčové, že se týkají zcela shodného výrobku. Přisvědčil městskému soudu, že na základě podkladů shromážděných ve správním řízení bylo možné učinit závěr o dobrém jménu ochranných známek vedlejší účastnice. Ve shodě s městským soudem též zdůraznil, že neoprávněné těžení z dobrého jména dříve zapsané ochranné známky se posuzuje s ohledem na celý vnitřní trh Evropské unie, nikoli s ohledem na trhy jednotlivých členských států. Proto byla otázka dobrého jména stěžovatelky v České republice irelevantní.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti rozsudkům správních soudů namítá porušení svého práva na soudní ochranu, na rovnost účastníků řízení, na ochranu legitimního očekávání a právní jistoty, na zákonného soudce a práva vlastnit majetek. Napadené rozsudky dle jejího názoru porušují zákaz libovůle.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že Úřad vyšel z důkazů o dobrém jménu ochranných známek vedlejší účastnice předložených až po uplynutí lhůty k podání námitek a naopak odmítl zohlednit důkazy předložené stěžovatelkou na podporu tvrzení, že její produkty s přihlašovaným označením jsou v České republice široce známé. Nejvyšší správní soud tento dvojí standard aproboval. Důkazy, které stěžovatelka předložila, svědčí o užívání přihlašovaného označení a vylučují, aby si je český spotřebitel jakkoli spojil s ochrannými známkami vedlejší účastnice. V tomto kontextu stěžovatelka zpochybňovala i závěr, že nebylo potřeba zvlášť dokazovat hrozbu nepoctivého těžení z dobrého jména ochranných známek vedlejší účastnice. Zopakovala, že přihlašované označení je mezi spotřebiteli známé a jeho záměna s ochrannými známkami vedlejší účastnice nehrozí. Na užívání dříve zavedeného označení nemůže být nic nepoctivého. Riziko nepoctivého těžení navíc nemělo být posuzováno ve vztahu k území Evropské unie, nýbrž jen optikou průměrného spotřebitele v České republice (stěžovatelka přihlašovala národní ochrannou známku), který ochranné známky vedlejší účastnice nezná a nehrozí, že by si s nimi spojoval tu stěžovatelčinu.
7. Rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádává s jejími klíčovými námitkami (ohledně vymezení relevantní spotřebitelské veřejnosti, povahy výrobků vedlejší účastnice a výkladu pojmu "podstatná část území" Evropské unie) a pouze mechanicky přebírá závěry městského soudu. Námitky, které Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné novoty, nepřesahovaly již uplatněné argumenty. Uplatněný důvod nezákonnosti je třeba posuzovat v celé jeho šíři. Nejvyšší správní soud nevypořádal ani námitky týkající se nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti odůvodnění rozsudku městského soudu.
8. Stěžovatelka rovněž namítá, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou v příkrém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora EU. Území jednoho členského státu může být dostatečné pro prokázání dobrého jména ochranné známky pouze výjimečně, pokud má ochranná známka u relevantní spotřebitelské veřejnosti významnou reputaci. Nic takového však v tomto případě prokázáno nebylo.
9. Dalším okruhem námitek stěžovatelka zpochybňuje rozlišení skutkových a právních otázek ze strany Nejvyššího správního soudu. Konkrétně brojí proti závěru, že otázka podobnosti ochranných známek je primárně otázkou skutkovou, neboť judikatura ji považuje za otázku výkladu práva. V případě pochybností je navíc třeba postupovat ve prospěch účastníka, který se domáhá soudního přezkumu s předpokladem, že jde o otázku právní. Tím, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu se svou judikaturou, aniž věc předložil rozšířenému senátu, porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatelky
10. Vedlejší účastnice (společnost Bacardi & Company Limited) ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítla, že by Úřad vůči ní a stěžovatelce uplatňoval dvojí standard. Upozornila, že předmětem námitkového řízení nebyla známost nezapsaného označení pro výrobky stěžovatelky. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se s podstatou stěžovatelčiny argumentace. Vedlejší účastnici není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší správní soud považoval podobnost ochranných známek za otázku skutkovou.
11. Stěžovatelka v reakci na vyjádření vedlejší účastnice zopakovala ty své argumenty, k nimž se vyjadřovala i vedlejší účastnice, a uvedla, že její produkty nesoucí sporné označení se i v současné době nabízejí na trhu v České republice.
12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení o porušení ústavních práv stěžovatelky neodráží podstatu závěru, k němuž dospěl. Městský soud vycházel z celkového souhrnu důkazů vypovídajících o dobrém jménu a rozlišovací způsobilosti starších ochranných známek a hodnotil, které z těchto důkazů relevantně vypovídaly o výrobku, jemuž poskytují ochranu starší ochranné známky, o relevantním trhu, průměrné spotřebitelské veřejnosti i o období, kdy se budovalo jméno starších ochranných známek. Stěžovatelka v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a s věcným posouzením podmínek pro zápis ochranné známky a nárokuje si vypořádání námitek, které nejsou způsobilé přivodit rozhodnutí v její prospěch. Městský soud odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu.
13. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka převážně opakuje svou kasační argumentaci, která postrádá ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud nelze vnímat jako další opravnou instanci. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku pečlivě vypořádal všechny argumenty stěžovatelky, a proto odkazuje na jeho odůvodnění. K námitkám, které přesahují argumenty uplatněné v kasační stížnosti, se není třeba vyjadřovat, neboť takové námitky nelze v ústavní stížnosti efektivně vznést.
14. Nejvyšší správní soud také uvedl, že v plném rozsahu přezkoumal závěr městského soudu ohledně podobnosti přihlašovaného označení s namítanými ochrannými známkami. Debata o tom, zda je podobnost ochranných známek otázkou skutkovou, či právní, je spíše akademická, neboť posouzení této okolnosti bude obsahovat jak skutkové, tak právní závěry. Nic jiného nevyplývá ani z judikatury, na kterou se stěžovatelka odvolává. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku pouze poznamenal, že zjištění a porovnání jednotlivých prvků porovnávaných označení bylo primárně skutkovým zjištěním, na které logicky navazovalo právní posouzení jejich zaměnitelnosti. S argumentací, kterou stěžovatelka v tomto směru uplatnila, se Nejvyšší správní soud vypořádal.
15. Úřad průmyslového vlastnictví označil ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Poukázal na to, že stěžovatelka fakticky jen pokračuje v dosavadní polemice a domáhá se dalšího běžného přezkumu předchozích rozhodnutí. Správní soudy rozhodovaly v souladu s ústavněprávními zásadami, řádně zjistily skutkový stav a věc náležitě právně posoudily. Žádné z napadených rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Vedlejší účastník se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že některé námitky stěžovatelka poprvé vznesla až v kasační stížnosti. Správní soudy i vedlejší účastník se zabývali i posouzením nebezpečí nepoctivého těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména namítaných ochranných známek. Dobré jméno přihlašovaných označení v tomto směru není relevantní. Stěžovatelka i zde opakuje dříve uplatněnou argumentaci, její odkazy na judikaturu Soudního dvora jsou naopak zcela nové. Pouhé označení určité otázky za skutkovou ze strany Nejvyššího správního soudu není způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
16. Stěžovatelka se v replice ohradila proti tomu, že by její ústavní stížnost zpochybňovala jen "běžnou" nesprávnost a nezákonnost napadených rozhodnutí. Odkázala na konkrétní body ústavní stížnosti, ve kterých tvrdí konkrétní zásahy do konkrétních základních práv. Nejvyšší správní soud ani ve vyjádření k ústavní stížnosti neuvedl, kde a jak se vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatelky, a místo toho se zaměřil jen na rozlišení právní a skutkové povahy posuzování podobnosti srovnávaných označení. Tím, že správní soudy a Úřad trvaly na hodnocení této otázky jako skutkové, fakticky nutily stěžovatelku spolehlivě prokázat neexistenci takové podobnosti, což negativně ovlivnilo její možnost domoci se spravedlivého přezkumu rozhodnutí ÚPV.
IV.
Posouzení věci Ústavním soudem
IV. 1. Opomenuté námitky
17. Ústavní soud připomíná, že jedním z klíčových prvků práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, je povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí (například nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Prostřednictvím odůvodnění totiž soud seznamuje účastníky řízení s úvahami, které jej vedly k vydání rozhodnutí. Soud se musí vypořádat se všemi relevantními okolnostmi a uplatněnými tvrzeními či námitkami (například nález ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 525/01, N 70/40 SbNU 691). Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je klíčové, aby soudy reagovaly na argumenty a námitky stěžovatelů a případně vysvětlily, proč je nepřijaly (nález ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17, N 135/90 SbNU 227). Rozhodnutí, které řádné odůvodnění postrádá, je nepřezkoumatelné a zpravidla porušuje právo účastníků řízení na soudní ochranu (například nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, N 24/7 SbNU 153, z poslední doby též nález ze dne 3. dubna 2024 sp. zn. II. ÚS 237/24).
18. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí není absolutní. Soudy nemusí podrobně odpovídat na každou námitku účastníka řízení. Rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí závisí na konkrétních okolnostech každého případu. Je vždy třeba posoudit, zda argument, na který soud neodpověděl, je pro souzenou věc relevantní a zda mohl mít vliv na výsledek řízení (nález ze dne 23. března 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13, N 60/76 SbNU 809, bod 31).
19. V kontextu uvedeného se Ústavní soud nejprve vyjádří k těm námitkám, jimiž stěžovatelka zpochybňuje odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, především k otázce rozšiřování stěžovatelčiny argumentace nad rámec žalobních bodů.
20. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že omezení přípustných kasačních námitek na ty, které již byly uplatněny v řízení před krajskými soudy (§ 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), je součástí "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a odráží přezkumnou roli Nejvyššího správního soudu. Jeho smyslem je zajistit, aby se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkami, k nimž se dosud nemohl vyjádřit prvoinstanční soud, což mimo jiné napomáhá projednání věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů (nález ze dne 19. května 2020 sp. zn. III. ÚS 3997/19, N 101/100 SbNU 163, bod 78). Po účastnících řízení lze spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky. Správní soudnictví je totiž založeno na zásadě, že soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu (nález ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15, N 6/80 SbNU 65, bod 17). Těžiště správně soudního přezkumu tak leží v řízení před krajským soudem jako soudem nalézacím; jeho rozhodnutí nabývá právní moci a vyvolává právní účinky bez ohledu na podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, ledaže by zákon stanovil jinak nebo by Nejvyšší správní soud v zákonem stanovených případech přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Logickým důsledkem této koncepce správního soudnictví je zákonný požadavek, že již v žalobě, a nikoli až v kasační stížnosti, je žalobce povinen uvést vše, co uplatnit může.
21. Z tohoto hlediska rozsudek Nejvyššího správního soudu částečně neobstojí.
22. Jak vyplývá z výše provedené rekapitulace, Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustné novoty zejména námitky týkající se vymezení relevantní spotřebitelské veřejnosti, povahy výrobků vedlejší účastnice (zda jsou luxusní, či určené k běžné spotřebě) a vymezení podstatné části území Evropské unie ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Ústavní soud však přisvědčuje stěžovatelce, že první dvě z těchto námitek byly řádně uplatněny v žalobě, konkrétně v části V. Posouzení dobrého jména přihlašovaného označení a namítaných ochranných známek (například na str. 27 žaloby stěžovatelka uváděla, že "namítané ochranné známky jsou průměrnému spotřebiteli ve Velké Británii vesměs nedostupné a tedy neznámé, a výrobky jimi označené jsou přitom cenově určeny průměrnému spotřebiteli", což stěžovatelka doplnila důkazními návrhy stran nabídky čtyř největších maloobchodních prodejců ve Velké Británii, a na str. 29 uváděla, že produkty vedlejší účastnice jsou cenově určeny pro průměrného spotřebitele a nejsou ve Velké Británii spojovány s image "prestiže" a "kvality"). Tyto námitky tedy byly v řízení před městským soudem uplatněny, a tudíž jejich vznesení v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nemohl vyhodnotit jako nepřípustné.
23. Ústavní soud uznává, že stěžovatelčina žaloba byla rozsáhlá, ne zcela přehledná a řada námitek se v ní opakovala, nelze však tvrdit, že by v ní byly námitky týkající se vymezení relevantní veřejnosti a povahy výrobků vedlejší účastnice zcela "utopeny" tak, aby jí to Nejvyšší správní soud (a posléze Ústavní soud) v tomto ohledu mohl klást procesně k tíži.
24. Zároveň nelze říci, že by tato rovina argumentace nebyla podstatná pro výsledek řízení, neboť jejím prostřednictvím stěžovatelka zpochybňovala závěry o dobrém jménu ochranných známek vedlejší účastnice na území Evropské unie, a to způsobem, který nelze označit za na první pohled nesmyslný. Tím, že se s ní nevypořádal, Nejvyšší správný soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Naopak ve vztahu k námitce týkající se vymezení podstatné části území Evropské unie Nejvyšší správní soud nepochybil. Žaloba totiž neobsahuje ani základ takového žalobního bodu, a označení této námitky za nepřípustnou v řízení o kasační stížnosti tudíž práva stěžovatelky nijak neporušilo.
26. Z téhož důvodu není tato námitka (a na ni navazující argumentace ohledně rozporu závěrů Nejvyššího správního soudu s judikaturou Soudního dvora EU) přípustná ani v ústavní stížnosti. Požadavek na vyčerpání procesních prostředků, které stěžovateli zákon poskytuje k ochraně jeho práva, stanovený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, totiž neleží pouze ve formální, ale též v materiální rovině. Stěžovatelka měla povinnost předestřít svou argumentaci nejprve v řízení před obecnými soudy, které jsou jako první povolány k ochraně jejích základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky). Teprve poté, co by obecné soudy dostaly možnost se tvrzeným porušením práv stěžovatelky účinně zabývat, by Ústavní soud mohl posoudit, zda této povinnosti dostály (obecně k materiální přípustnosti ústavní stížnosti viz například nálezy ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, N 163/82 SbNU 565, či ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23, vyhlášený pod č. 64/2024 Sb.).
IV. 2. Nezohlednění unijního práva a judikatury Soudního dvora EU
27. Ústavní soud dále připomíná povinnost soudů vykládat právní předpisy eurokonformním způsobem, která vyplývá z čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (viz například nález ze dne 14. května 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17, N 76/94 SbNU 19, vyhlášený pod č. 161/2019 Sb., bod 54). Soudy tedy musejí z vícera výkladových variant volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie (nálezy ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13, N 130/78 SbNU 57, bod 47, či ze dne 18. července 2017 sp. zn. IV. ÚS 3092/16, N 128/86 SbNU 195, bod 24).
28. V tomto směru je podstatné, že pravomoc podávat závazný výklad unijního práva má Soudní dvůr Evropské unie. Soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, má povinnost se na něj obrátit, vyvstane-li v řízení předběžná otázka týkající se výkladu unijního práva (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Ústavní soud přitom již v minulosti judikoval, že pokud soud tuto povinnost nesplní, může tím porušit právo účastníků řízení na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Neústavní bude takový postup zejména, bude-li vykazovat prvky svévole, což nastává mimo jiné v situaci, kdy se soud úmyslně odchýlí od judikatury Soudního dvora EU, aniž zahájí řízení o předběžné otázce (nálezy ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57, bod 23, či ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11, N 202/63 SbNU 357, bod 18).
29. V nálezu ze dne 18. října 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20, N 177/108 SbNU 167, Ústavní soud označil za neudržitelné (a tedy odporující čl. 36 odst. 1 Listiny) odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který při výkladu a aplikaci vnitrostátních právních norem majících svůj původ v unijním právu nedostatečně zohlednil existující judikaturu Soudního dvora a odchýlil se od jeho rozhodovací praxe, aniž Soudnímu dvoru položil předběžnou otázku (bod 63).
30. V kontextu projednávaného případu je důležitý zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 27. listopadu 2008 ve věci C-252/07 Intel. Z něj vyplývá, že podobnost mezi ochrannými známkami sama o sobě nepostačuje pro závěr o spojení mezi nimi z pohledu relevantní veřejnosti (bod 45). A i když se takové spojení prokáže, nestačí to samo o sobě pro závěr o nebezpečí, že později zapsaná ochranná známka bude neoprávněně těžit z dobrého jména či rozlišovací způsobilosti té starší (bod 71). Soudní dvůr dospěl k závěru, že "důkaz o tom, že užívání pozdější ochranné známky působí nebo by působilo újmu rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky, předpokládá prokázání změny hospodářského chování průměrného spotřebitele výrobků nebo služeb, pro které je starší ochranná známka zapsána, vyplývající z užívání pozdější ochranné známky, nebo vážného nebezpečí, že by k takové změně mohlo v budoucnu dojít" (bod 77), přičemž důkazní břemeno zde tíží vlastníka starší ochranné známky (bod 38). Dále, i když vlastník starší ochranné známky prokáže nebezpečí neoprávněného těžení z jejího dobrého jména či rozlišovací způsobilosti, může být stále prokázán řádný důvod užívání později zapisovaného označení (bod 39).
31. Nejvyšší správní soud však riziko, že stěžovatelka bude neoprávněně těžit z dobrého jména ochranných známek vedlejší účastnice, dovozoval již z toho, že přihlašované označení stěžovatelky se těmto ochranným známkám podobá ("nedisponuje vůči nim vlastní rozlišovací způsobilostí") a tyto ochranné známky mají dobré jméno (viz zejména body 58 - 60 napadeného rozsudku). Otázkou nepoctivého těžení z dobrého jména ochranných známek vedlejší účastnice se tak v rozporu s citovaným rozsudkem Soudního dvora samostatně fakticky nezabýval. Nesprávně též odmítl poukazy stěžovatelky na známost přihlašovaného označení mezi spotřebiteli v České republice danou tím, že stěžovatelka toto označení již řadu let používá. Jak je zřejmé z citovaného rozsudku Intel, tato okolnost (řádný důvod užívání později zapisovaného označení) může převážit nad zjištěním o nebezpečí neoprávněného těžení z dobrého jména či rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky. Námitku, kterou v tomto směru stěžovatelka uplatnila, tak nelze jednoduše odmítnout jako nerelevantní.
32. Stěžovatelka též opakovaně poukazovala na to, že spotřebitelé v České republice ochrannou známku vedlejší účastnice (na rozdíl od stěžovatelčiných produktů a označení) neznají. Ani tuto okolnost Nejvyšší správní soud nepovažoval za podstatnou, čímž se opět bez relevantního důvodu (respektive odůvodnění) odchýlil od judikatury Soudního dvora EU, jenž v rozsudku ze dne 3. září 2015 ve věci C-125/14 Iron & Smith (který stěžovatelka citovala v doplnění kasační stížnosti ze dne 25. ledna 2022) shledal, že "za předpokladu, že starší ochranná známka Společenství není známa relevantní veřejnosti členského státu, ve kterém byl požadován zápis pozdější národní ochranné známky, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu, [...] používání této národní ochranné známky v zásadě neumožňuje neoprávněně těžit z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména starší ochranné známky nebo jim působit újmu" (bod 29).
33. Stěžovatelka tedy v řízení před Nejvyšším správním soudem upozorňovala na několik okolností, jež jsou dle judikatury Soudního dvora relevantní pro výklad podmínek pro zamítnutí přihlášky ochranné známky podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách. Nejvyšší správní soud však tuto judikaturu nezohlednil, fakticky se vůbec nevypořádal s unijním rozměrem případu, a tím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. 3. Zbývající námitky
34. K dalším námitkám stěžovatelky se Ústavní soud vyjádří již jen stručně, neboť je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
35. Nejvyšší správní soud sice skutečně označil závěr žalovaného ohledně podobnosti porovnávaného označení za "primárně skutkový" (bod 39 napadeného rozsudku), z jeho dalších úvah však nevyplývá, že by tento závěr, respektive výsledek jeho přezkumu ze strany městského soudu, nepřezkoumal v plném rozsahu. Nejvyšší správní soud shrnul všechny úvahy, které při posuzování této otázky učinil městský soud, a ztotožnil se s nimi, přičemž je zřejmé, že je posuzoval z hlediska aplikace práva (i v bodu 40 svého rozsudku kvituje aplikaci správných právních kritérií ze strany městského soudu). S ohledem na to, jak podrobně se městský soud věnoval otázce podobnosti mezi přihlašovaným označením a ochrannou známkou vedlejší účastnice, a na roli Nejvyššího správního soudu coby přezkumné (nikoli odvolací) instance, Ústavní soud považuje takové vypořádání stěžovatelčiných námitek za zcela dostatečné.
36. V návaznosti na to nemůže být opodstatněná ani námitka, že se Nejvyšší správní soud bez předložení věci do rozšířeného senátu odchýlil od své dosavadní judikatury, která podobnost mezi ochrannými známkami vnímá jako otázku právní. Nejvyšší správní soud se totiž od své judikatury neodchýlil.
37. Námitku, že Úřad vyšel i z důkazů, které mu vedlejší účastnice předložila po uplynutí zákonné lhůty, městský soud řádně vypořádal (zejména bod 135 rozsudku městského soudu) a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožnil (bod 61 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka v tomto směru v podstatě jen opakuje dříve uplatněnou argumentaci, aniž by ji obohatila o konkrétnější ústavněprávní argumenty či alespoň reagovala na závěry městského soudu. Úkolem Ústavního soudu však není znovu posuzovat námitky, které již vypořádaly obecné soudy.
38. K námitce, že Úřad nezohlednil důkazy, jimiž se stěžovatelka snažila prokázat známost přihlašovaného označení mezi spotřebiteli v České republice, se Ústavní soud nemůže vyjádřit již proto, že tato námitka je úzce svázána s posouzením relevance této okolnosti pro výsledek řízení, což je rovina, v níž Ústavní soud shledal závěry Nejvyššího správního soudu nedostatečnými (viz výše). Je tudíž namístě, aby se touto otázkou nejprve komplexně zabýval Nejvyšší správní soud, a teprve poté může přijít na řadu přezkum jeho závěrů z hlediska ústavnosti.
V. Závěr
39. Nález Ústavního soudu lze uzavřít tak, že Nejvyšší správní soud nedostál požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, konkrétně nesprávně označil některé (relevantní) stěžovatelčiny námitky jako nepřípustné, ač byly včas uplatněny v žalobě, a pominul pro věc relevantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie, na kterou stěžovatelka ve svých podáních odkazovala. Porušil tedy stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu [§ 83 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozhodl tak mimo ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
41. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, ji Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Důvody pro vyhovění ústavní stížnosti se totiž vztahují výhradně k rozsudku Nejvyššího správního soudu. Námitky, které dopadaly i na rozsudek městského soudu, opodstatněné nebyly (viz část IV. 3.).
Autor: US