// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 06.02.2025
ÚS: Formalistická a restriktivní aplikace restitučních zákonů
Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Ke splnění účelu restitucí je rovněž nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, jelikož demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však příliš sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Soud tedy není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, nebo některý z principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3406/22, ze dne 2. 12. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a rekapitulace věci
1. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1759/2021-663, když jejich zrušení navrhuje z toho důvodu, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná základní práva a svobody, a to konkrétně právo na spravedlivý proces, které jí zaručuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Protože shora uvedené první napadené usnesení Nejvyššího soudu potvrzuje rozsudek vrchního soudu, který odvolací soud vydal jsa vázán právním závěrem učiněným dovolacím soudem v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, a tedy k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod došlo všemi třemi rozhodnutími, navrhuje stěžovatelka zrušení všech tří rozhodnutí, nikoliv pouze posledního v řadě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývá, že Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu rozhodl postupem dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi") tak, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 165/1, 423/1, 464/1, 465/4 a 772/1, všechny v k.ú. Hradištko pod Medníkem. Správní orgán odůvodnil své rozhodnutím tím, že pozemky byly vyvlastněny v době nesvobody ve prospěch Německé říše (konkrétně rozhodnutím Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. ledna 1944 č. j. 2111-26/14), v důsledku čehož byly 14. března 1945 odepsány z knihovní vložky č. 623 (Hradištko statek a Štěchovice) a č. 6 zemských desk českých pro k. ú. Hradištko. Přestože po skončení války byla stěžovatelka Zemským národním výborem v Praze dne 8. června 1945 pověřena, aby svůj bývalý majetek opětovně převzala do vlastnictví, nebylo toto rozhodnutí knihováno. Ačkoliv tedy stěžovatelka převzala nacisty uchvácený majetek po roce 1945 zpět fakticky, nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva, a tak do rozhodného období (§ 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) vstoupila, aniž by byla vlastníkem pozemků; ty proto netvoří původní majetek [§ 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi] a nemohou být vydány.
3. Soud prvního stupně Krajský soud v Praze - posoudil právní otázku odlišně a rozhodl rozsudkem ze dne 4. prosince 2018 č. j. 38 C 215/2016-659 o vydání pozemků a nahradil rozhodnutí správního orgánu. Soud prvního stupně podrobně rekapituloval skutkový stav: pozemky byly z vlastnictví stěžovatelky vyvlastněny v době nacistické okupace usnesením Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. ledna 1944. Zemský národní výbor v Praze dne 8. června 1945 stěžovatelku vyzval k opětovnému převzetí pozemků do vlastnictví a správy; současně požádal místně příslušné národní výbory, aby stěžovatelce v provedení tohoto příkazu nebránily a všemožně ji podporovaly. K převzetí pozemků (a celého velkostatku Hradištko - Štěchovice) ze strany stěžovatelky skutečně došlo. Dne 14. června 1945 ministerstvo vnitra stěžovatelku informovalo, že ve vztahu k pozemkům je třeba se řídit dekretem prezidenta republiky o majetku zabraného Němci a kolaboranty a o národní správě (míněn dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů; dále jen "dekret č. 5") V období let 1945-1948 stěžovatelka k pozemkům přistupovala jako ke svému majetku: převzala je, hospodařila na nich, uváděla je v rámci přiznání k dávce z majetku, zaměstnávala osoby na statku pracující, vykázala je v rámci soupisu pozemkového majetku podléhajícího revisi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy; dále jen "zákona o revisi první pozemkové reform" a byla za něj pokládána také orgány veřejné moci.
4. Těsně před začátkem rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - 27. ledna 1948 - Ministerstvo zemědělství sdělilo stěžovatelce záměr pozemky převzít, s tím, že jde o pozemky podléhající revisi; současně ministerstvo navrhlo Krajskému soudu civilnímu v Praze zápis výpovědi z hospodaření, poznámky zamýšleného převzetí a označení majetku jako podléhajícího zákonu o revisi první pozemkové reformy. Až v době rozhodného období (§ 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) stát pozemky fakticky převzal; stalo se tak k 29. dubnu 1948 postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy .
5. Stěžovatelka podnikala v období let 1945-1948 aktivní kroky k restituci pozemků ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících; dále jen "zákon č. 128/1946 Sb." Konkrétně 22. března 1946 podala žádost o restituci svého majetku dle dekretu č. 5 u Státního pozemkového úřadu, o uzavření mimosoudní dohody jednala s Fondem národní obnovy, který převzal tuto agendu a postupoval podle směrnice o uzavírání mimosoudních dohod mezi Fondem národní obnovy a oprávněnými k restituci dle zák. č. 128/1946 Sb. co do majetku bývalých německých vojenských cvičišť ze dne 2. prosince 1947, č. j. ZR 12373/47. Bylo prokázáno, že Fond národní obnovy se stěžovatelkou vedl řízení sp. zn. ZR Hrad 2, řešil s ní majetkoprávní vypořádání podle ustanovení § 6 zákona č. 128/1946 Sb., a připravil i návrh zápisu o mimosoudní dohodě o restituci. Žádost měla vlastní evidenční list, odhad škod, zachovala se část spisu se záznamy o provádění jednotlivých úkonů v řízení. 21. září 1949 si stěžovatelka prostřednictvím úředníka pana M. M. vyžádala od Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy potvrzení, že restituce nemovitého majetku zapsaného v knihovní vložce č. 623 zemských desk pro katastrální území Hradištko dle zákona č. 128/1946 Sb. nebyla dosud provedena. Stěžovatelka se domnívá, že v závěru roku 1949 došlo k samotnému uzavření příslušné mimosoudní dohody mezi ní a Fondem národní obnovy ohledně restituce jejího majetku v katastrálním území Hradištko pod Medníkem; listinu k dispozici však nemá.
6. Z opatrnosti stěžovatelka také uplatnila svůj restituční nárok podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. soudní cestou. Nedochovalo se sice znění žaloby, nicméně, o vedení soudního řízení svědčí nepřímé důkazy, především účet odměn a výloh v záležitostech právních vyhotovený jejím právním zástupcem dr. Stanislavem Klímou ze dne 13. února 1948, který jmenuje výzvu Okresního soudu v Jílovém k doplnění žaloby, a záznam o vypovězené plné moci pro dr. Klímu ze dne 13. února 1949. Podací deníky Okresního soudu v Jílovém již neexistují.
7. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žádost o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. byla stěžovatelkou uplatněna řádně a včas, nelze jí přičítat k tíži, že řízení o restituci nebylo uzavřeno, a protože nebyly zjištěny zákonné překážky bránící restituci majetku, je třeba vycházet z toho, že žádosti bylo vyhověno a účinky restituce nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši. Soud tedy dospěl k závěru, že pozemky jsou původním majetkem registrovaných církví ve smyslu § 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože stěžovatelka po skončení války převzala pozemky dle § 24 dekretu č. 5, nakládala s nimi jako vlastník a aktivně činila kroky k obnovení vlastnického práva postupem podle zákona č. 128/1946 Sb.; majetková křivda ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi spočívala v nedokončení postupu restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.
8. Odvolací soud - Vrchní soud v Praze - rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 24. září 2020 č. j. 4 Co 152/2019-624, přičemž pouze ve vztahu k jednomu z pozemků zpřesnil formulaci vydávacího výroku o identifikaci geometrickěho plánu. Odvolací soud sice konstatoval, že se ve spise nenachází listina jednoznačně prokazující uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu (aniž by ovšem výslovně zpochybnil skutkové závěry soudu prvního stupně), to ale nic nemění na tom, že restituční nárok byl uplatněn postupem podle § 11 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. Zde se v závěrech ztotožnil se soudem prvního stupně a dodal, že vyžadovat uplatnění restitučního nároku u soudu by bylo přepjatým formalismem, že je důvodné uzavřít, že k nedokončení restitučního řízení došlo z politických důvodů, a že je možné na věc vztáhnout přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014 sp.zn. 28 Cdo 3885/2013 akcentujícího "jiný způsob ukončení poválečného restitučního řízení motivovaný diskriminací nárokovatele" jako majetkovou křivdu.
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl vedlejší účastník dovoláním, v němž jako dovolací důvod formuluje otázku dosud nevyřešenou dovolacím soudem, kterou vymezuje takto: "zda lze považovat jednání církve o mimosoudní dohodě s Fondem národní obnovy dle § 11 odst 1 věta druhá zákona č. 128/1946 Sb. bez předchozího uplatnění nároku u soudu za řádné uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 128/1946". Dovolací soud dovolání posoudil jako přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a to zda podle zákona č. 128/1946 Sb. byla přípustná závazná mimosoudní dohoda stran, aniž by byl restituční nárok uplatněn u soudu, a dále k otázce aplikace § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. za situace, kdy nárokovaný majetek byl před rozhodným obdobím podroben postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Ve vztahu k právnímu názoru a námitkám zformulovaným vedlejším účastníkem v dovolání Nejvyšší soud uvedl, že jim nelze přisvědčit a že jednání o mimosoudní dohodě lze i bez předchozího uplatnění nároku u soudu považovat za řádné uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. Následně se dovolací soud věnoval otázce aplikovatelnosti § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nejsou naplněny podmínky § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože o zneužití zákona o revisi první pozemkové reformy "nemůže být v posuzované věci ani řeč", a to proto, že Ministerstvo zemědělství zahájilo kroky k odnětí majetku před únorem 1948, ani § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože nebylo prokázáno, že k neuzavření dohody o restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. došlo z politických důvodů.
10. Klíčovou myšlenkou rozsudku dovolacího soudu je, že stěžovatelka nevlastnila pozemky ani po část rozhodného období, neboť nedošlo k obnově vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb.; současně u ní nemohlo dojít k majetkové křivdě ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť stát ještě před zahájením rozhodného období projevil vůli pozemky stěžovatelce odejmout postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy
11. V dalším řízení před odvolacím soudem stěžovatelka zejména poukazovala na skutečnost, že dovolací soud ve svém dovolání řešil otázku hmotného práva, která nebyla učiněna předmětem dovolání (kterou si dovolací soud položil sám); vedle toho poukazovala na hmotněprávní nedostatky rozhodnutí dovolacího soudu, zejména rozpor s judikaturou Ústavního soudu, a vyzvala Vrchní soud v Praze, aby působil jako orgán ochrany ústavnosti a i přes nepříznivý rozsudek Nejvyššího soudu poskytl ochranu ústavním právům stěžovatelky. Odvolací soud ovšem nepřekvapivě poukázal na vázanost rozhodnutím dovolacího soudu a žalobu stěžovatelky zamítl. Odůvodnění tohoto závěru věnoval odvolací soud lakonicky stručnou pasáž: "S ohledem na výše uvedené právní závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 25. 8. 2021 č. j. 28 Cdo 1759/2021-663, odvolací soud uzavírá, že předmětné pozemky nebyly původním majetkem žalobce ve smyslu § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, přičemž k majetkové křivdě v rozhodném období nedošlo v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. a) a j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, a proto není splněna základní podmínka pro jejich případné vydání. Tato skutečnost představuje sama o sobě důvod, který brání vydání předmětných pozemků žalobci". Odhlédne-li se od rekapitulace věci a citací zákona, napadený rozsudek neobsahuje žádné další odůvodnění.
12. Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání. Vedle pochybení procesního charakteru stěžovatelka namítala pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že zahájení postupu podle zákona o revisi první pozemkové reformy lze vykládat jako zamítavé rozhodnutí ve věci restituce předmětných pozemků podle zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5. Vymezila se také proti právnímu závěru, že zahájení postupu podle zákona o revisi první pozemkové reformy před počátkem rozhodného období vylučuje spáchání majetkové křivdy dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
13. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřených otázkách nezávisí, neboť odvolací soud se řídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že k nabytí předmětných nemovitostí státem došlo k 26. lednu 1948, tedy před rozhodným obdobím.
II.
Argumentace stěžovatelky
14. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky trpí ústavněprávními deficity zejména proto, že obecné soudy (Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze) dospěly k závěru, že předmětné pozemky nebyly původním majetkem stěžovatelky, a to v důsledku toho, že v nesouladu s judikaturou Ústavního soudu zhodnotily význam jejich záboru, zamýšleného převzetí a výpovědi z hospodaření podle zákona o revisi první pozemkové reformy a význam nedokončení procesu podle zákona č. 128/1946 Sb. Při posuzování dovolání stěžovatelky proti těmto závěrům Nejvyšší soud nereagoval na předestřenou ústavněprávní argumentaci, ústavněprávními argumenty se nezabýval a dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž by nepřípustné bylo. Naopak při posuzování předchozího dovolání vedlejšího účastníka otázku hmotného práva položil aktivisticky zcela sám, bez odpovídajícího návrhu, ani implicitního, ze strany vedlejšího účastníka (dovolatele) a bez splnění podmínky odůvodnění její přípustnosti. Tuto otázku si Nejvyšší soud podle stěžovatelky položil natolik široce, že zahrnuje celou paletu právních otázek, jež jsou předpokladem naplnění majetkové křivdy (např. zda ke křivdě došlo v rozhodném období, zda došlo k politické nebo náboženské perzekuci nebo k odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích atd.) Nejvyšší soud tím dal účastníkům najevo, že se považuje za příslušného úplně a ze všech hledisek přezkoumat otázku spáchání majetkové křivdy.
15. K tomu, že v dané věci k majetkové křivdě došlo, stěžovatel nejdříve argumentuje v pasáži, týkající se nedokončení restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. Obecné soudy dospěly podle něj k nesprávnému právnímu závěru, že zahájení postupu podle zákona o revisi první pozemkové reformy lze vykládat jako zamítavé rozhodnutí ve věci restituce předmětných pozemků podle zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5. Nevzaly v úvahu, že nedokončení postupu restituce majetku stěžovatelky ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. bylo skutečností vedoucí k majetkovým křivdám podle ustanovení § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a že oznámení a knihovní žádost Ministerstva zemědělství ze dne 27. ledna 1948 nebyly dostatečným projevem vůle státu k převzetí majetku. Rozsudek Nejvyššího soudu je založen na závěru, že ačkoliv běželo restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., stát akty Ministerstva zemědělství ze dne 27. ledna 1948 projevil vůli majetek znovu zabrat - a tedy restituci nedokončit. Později - v usnesení Nejvyššího soudu - doznala interpretace Nejvyššího soudu vývoje a tyto akty označil za právní titul nabytí pozemků státem do vlastnictví. Stěžovatelka nemůže souhlasit s tvrzením, že oznámení a knihovní žádost ze dne 27. ledna 1948 č. j. 10207/48-IX/R-3, a výnos Ministerstva zemědělství ze dne 26. ledna 1948 č. j. 6365/48-IX/R-l L 786/1-8, lze hodnotit jako projev vůle bránící provedení restituce předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb.
16. Bylo prokázáno, že Fond národní obnovy vedl se stěžovatelkou řízení sp. zn. ZR Hrad 2, v němž s ní řešil majetkoprávní vypořádání podle ustanovení § 6 a § 7 zákona č. 128/1946 Sb. Osidlovací úřad i Fond národní obnovy pak 21. září 1949 potvrdily, že restituce majetku stěžovatelky nebyla ani k tomuto datu provedena. Z článku JUDr. Karla Pradáče "Restituce majetku v oblasti bývalých německých vojenských cvičišť" vyplývá, že agendu týkající se nároku stěžovatelky na vrácení předmětných pozemků dle zákona č. 128/1946 Sb. převzaly 1. června 1947 na základě stejného zákona Fond národní obnovy a osidlovací úřady, které sjednávaly mimosoudní restituci majetku. První byl zřízen při osidlovacích úřadech dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, jako samostatná právnická osoba zastupovaná finanční prokuraturou. Osidlovací úřad v Praze měl (podle ustanovení § 1 statutu Osídlovacího úřadu v Praze, který tvoří přílohu vyhlášky ministra vnitra č. 72/1945 Sb., o statutu osidlovacího úřadu v Praze) povahu samostatného úřadu při Ministerstvu vnitra. Vedle toho stěžovatelka poukazovala na důkazy o průběhu restitučního řízení dle zákona č. 128/1946 Sb. vedeného u Okresního soudu v Jílovém, který byl pro rozhodnutí o nároku příslušný podle ustanovení § 10 odst 1 zákona č. 128/1946 Sb. Žádné z těchto řízení však nevedlo Ministerstvo zemědělství dle zákona č. 128/1946 Sb.
17. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že v závěru roku 1949 došlo k uzavření příslušné dohody mezi ní a Fondem národní obnovy ohledně restituce mj. předmětných pozemků. Ačkoli se dohoda nedochovala, svědčí o ní vedení řízení a k dispozici je i její koncept. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014 sp.zn. 28 Cdo 2514/2014, pak vyplývá, že pro prokázání existence obdobné listiny postačují nepřímé důkazy. Stěžovatelce nelze klást k tíži, že se tato historická listina nedochovala. Pokud však dohoda uzavřena nebyla, zůstal restituční nárok stěžovatelky neprojednán a řízení nebylo nikdy dokončeno. Protože podle srovnání s ostatními případy jiných osob ve stejném katastrálním území bylo lze důvodně očekávat uzavření mimosoudní dohody o restituci předmětných pozemků a v rozhodném období takového závěru dosaženo nebylo, je nutné tento výsledek přičítat skutečnostem vedoucím k majetkové křivdě. Nejvyšší soud ostatně sám v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3885/2013, konstatoval, že "za neuspokojení nároku z důvodu politické či jiné perzekuce lze mít nejen výsledek řízení, jímž je meritorní rozhodnutí soudu či správního orgánu obsahující odůvodnění, z něhož jasně vyplývá diskriminační povaha těchto rozhodnutí, ale i jiný způsob ukončení poválečného restitučního řízení motivovaný diskriminací nárokovatele" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2004, sp. zn. 28 Cdo 1600/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, PR 6/2000, s. 276). Ve vztahu k soudnímu řízení o restituci předmětných pozemků dle zákona č. 128/1946 Sb. pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98: "Pokud byla podána žádost o restituci majetku podle zák. č. 128/1946 Sb., nelze však zjistit, zda a jak o této žádosti soud rozhodl, je třeba v případě, že nebudou zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku, vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno. Účinky restituce pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši". Jestliže nejsou dochovány přímé důkazy o tom, jak se soudní řízení u Okresního soudu v Jílovém vyvíjelo (zdá se, že v něm nedošlo k žádnému meritornímu rozhodnutí), ani ve vztahu k pravděpodobně uzavřené mimosoudní dohodě, pak je však na místě hledět na předmětné pozemky jako na navrácené stěžovatelce zpětně k roku 1944. Stěžovatelka přitom již od počátku zde vedeného řízení poukazovala na to, že se stala obětí náboženské a politické perzekuce. Nadto je notorietou, že veřejná činnost stěžovatelky byla fakticky ukončena komunistickým režimem provedením Akce K v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Kláštery byly přepadeny Státní bezpečností, řeholníci sváženi do centralizačních klášterů, internováni, podrobeni nuceným pracím. Veřejná činnost stěžovatelky do roku 1989 byla zakázána, příslušnost řeholníků k ní trestána. Statutární orgán stěžovatelky - opat J. M. Dr. Bohuslav Stanislav Jarolímek - byl komunistickým režimem zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke 20 letům vězení. Krátce poté, 31. ledna 1951, zemřel v pankrácké vězeňské nemocnici. Šlo o projev třídního boje komunistického režimu proti katolické církvi, neboť "komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů" - § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
18. Vedle toho jsou naplněny podmínky ustanovení § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi také proto, že mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě náleží také "postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci". Sama absence rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatelky (odmítnutí ukončení procesu rozhodování), což je skutečnost nepochybně prokázaná, tedy tvoří majetkovou křivdu hodnou odčinění. Prolíná se s otázkou náboženské perzekuce, neboť nedokončení řízení zjevně souviselo s násilným přerušením veřejné činnosti stěžovatelky v důsledku provedení Akce K. I kdyby tomu tak nebylo, je hypotéza právní normy naplněna, neboť ve vztahu k tomuto dílčímu znaku majetkové křivdy se přítomnost prvku náboženské nebo politické perzekuce nevyžaduje (srov. spojka "anebo" za slovy "politická nebo náboženská perzekuce" v předmětném ustanovení)
19. Pro dokreslení situace stěžovatelka zdůraznila, že ostatní subjekty nacházející se v obdobné situaci nebyly obdobným opatřením ze strany státu vystaveny. Fyzické nebo právnické osoby v obci Hradištko bez problémů své vlastnické právo ve vztahu k majetku, který pozbyly během nacistické okupace, obnovily (např. obec Hradištko). Pouze stěžovatelce restituce umožněna nebyla, ačkoli i ona naplňovala všechna kritéria pro úspěšné provedení restituce a postupovala stejně jako ostatní, tedy řádně uplatnila svůj nárok a vedla mimosoudní jednání o restituci s Fondem národní obnovy.
20. K otázce zamýšleného převzetí a výpovědi z hospodaření stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud v rozsudku pochybil, když dospěl k ústavněprávně nesprávnému závěru, že zahájení postupu podle zákona o revisi první pozemkové reformy před počátkem rozhodného období vylučuje spáchání majetkové křivdy dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nevzal v úvahu, že je třeba vycházet z okamžiku převzetí nemovitostí.
21. Stěžovatelka připomíná znění ustanovení § 5 písm. a) zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi: Skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. K odnětí předmětných pozemků bez náhrady postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy došlo a stalo se tak v rozhodném období. Předmětné pozemky byly zabrány státem podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, a následně ze záboru propuštěny. Rozhodnutí o propuštění ze záboru bylo podle zákona o revisi první pozemkové reformy zrušeno výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 26. ledna 1948, knihovní žádost týkající se poznámky zamýšleného převzetí pochází ze dne 27. ledna 1948, kdy byla stěžovatelce také dána výpověď z hospodaření s předmětnými pozemky k 1. březnu 1948. Ačkoli k těmto krokům došlo před počátkem rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, jejich prostřednictvím nebylo uskutečněno ani převzetí ani vyvlastnění předmětných pozemků. To vyplývá také z ustanovení § 13 zákona č. 215/1919 Sb., podle něhož musí skutečnému převzetí nemovitostí předcházet udělení výpovědi a uběhnutí výpovědní doby.
22. Teprve přípisem ze dne 22. dubna 1948 Ministerstvo zemědělství rozhodlo, aby byly předmětné pozemky převzaty státem podle zákona o revisi první pozemkové reformy, a jako datum převzetí stanovilo termín 1. března 1948, k němuž bylo stěžovatelce vypovězeno hospodaření. K faktickému převzetí majetku stěžovatelky došlo zápisem ze dne 29. dubna 1948, a to do správy Státních lesů a statků. Nejvyšší soud přitom při svém posuzování věci vycházel ze závěru, že k nabytí předmětných pozemků státem došlo výnosem Ministerstva zemědělství ze dne 26. 1. 1948. Takový závěr je přitom v příkrém rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ten - mimo jiné také v případu totožné stěžovatelky a při přezkumu totožné listiny - konstatoval, že samotná poznámka revize dle zákona o revisi první pozemkové reformy k vyvlastnění majetku nevede (nález sp. zn. I. ÚS 663/06); obdobně také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1639/2011 a usnesení ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012. Vůli k převzetí určitého majetku musel stát projevit pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v odst. 200 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013: Účinky vyvlastnění ani při postupu podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), ve znění pozdějších předpisů, ani později podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, totiž nenastávaly přímo ze zákona, ke dni jeho účinnosti, tedy jinak před rozhodným obdobím. K přechodu vlastnického práva pak dokonce nedocházelo samotným záborem ani na základě poznámky zamýšleného převzetí. Zůstal-li však dosavadní vlastník zabraného, ale státem dosud nepřevzatého majetku nadále jeho vlastníkem, byť i v určitých směrech omezeným, pak nelze říci, že pouhým zabráním podle zákona č. 215/1919 Sb. nabyl stát vlastnického titulu k zabranému majetku, když vlastnictví k němu ani právně na stát v této fázi provádění záborového zákona převedeno ještě nebylo, neboť jak právním, tak i faktickým vlastníkem zůstal dosavadní majitel (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3438/35 ze dne 15. 11. 1938, Boh. F 9307/1938) "Na návrh státního pozemkového úřadu uvedou knihovní soudy v patrnost zabraný majetek poznámkou, že majetek je zabrán podle zákona č. 215/1919 Sb. Poznámka ta nezakládá sama o sobě žádný nový právní stav, nýbrž je jen evidenčním opatřením za tím účelem, aby byl i zevně dokumentován zábor, nastavší již po zákonu samém (Boh. adm. 1127/1922)" - Mácha, E., Hoetzel, J., Laštovka, K., Weyr, F. Slovník veřejného práva československého. Brno: Polygrafia, 1938, s. 338. Obdobně ve vztahu k "poznámce revise" dle vládního nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných knihách. Konečně je třeba připomenout znění § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle nějž "za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou". Tedy Nejvyšší soud i Ústavní soud se dlouhodobě a konstantně shodují na tom, že samotné zahájení postupu podle zákona o revisi první pozemkové reform nevedlo k vyvlastnění nebo jinému druhu odnětí vlastnického práva. Z toho vyplývá, že časové zařazení zahájení řízení dle zákona o revisi první pozemkové reformy před počátek rozhodného období nevylučuje odčinění majetkových křivd ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
23. K provedení revize pozemkové reformy v rozhodném období stěžovatelka uvedla, že v projednávané věci bylo prokázáno, že k rozhodujícím krokům realizace revize pozemkové reformy na předmětné pozemky (faktickému převzetí a nabytí státem) došlo v rozhodném období podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Shora uvedená argumentace sama o sobě postačuje k odůvodnění závěru, že protiústavním projevem libovůle je právní závěr Nejvyššího soudu o nabytí pozemků státem k 26. lednu 1948, stejně jako závěr, že akty Ministerstva zemědělství z 26. a 27. ledna 1948 představují svého druhu zamítnutí restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.
24. Nad rámec jádra své argumentace považuje stěžovatelka za vhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. 11. ÚS 1920/20 ze dne 25.1. 2021, nález sp. zn. 1. ÚS 1975/20 ze dne 23. 3. 2021, nález sp. zn. III. ÚS 361/21 ze dne 30.11. 2021, nález sp. zn. 1. ÚS 3918/19 ze dne 21. 12. 2021) akcentující účinné provedení revize ve smyslu zákona o revisi první pozemkové reformy, které, je-li prokázáno, je třeba upřednostnit jako restituční titul dle ustanovení § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Dokončený postup revize nelze lehkovážně pominout jako omyl orgánů veřejné moci, obzvláště došlo-li v tomto řízení k faktickému odnětí předmětných pozemků stěžovatelce. Stěžovatelka si je vědoma toho, že tento právní názor Ústavní soud formuluje v kontextu střetu účinně provedeného odnětí podle revize pozemkové reformy a neúčinného provedení konfiskací podle tzv. Benešových dekretů, což jej činí v očích některých disentujících soudců problematickým. Samotné argumentační jádro - zdůraznění, že z hlediska postupu podle zákona o revisi první pozemkové reformy je rozhodné účinné převzetí pozemků státem - je ovšem neproblematické, nekontroverzní, a tím spíše může být v projednávaném případě zdůrazněno, neboť v něm o aplikaci dekretů prezidenta republiky nejde.
25. Zde vedené řízení se v některých rysech podobá věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. 1. ÚS 3918/19, kdy byl v obdobném řízení o vydání zemědělských nemovitostí podle ustanovení § 9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi projednáván restituční nárok oprávněné osoby k pozemkům, které nebyly do počátku rozhodného období vráceny postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. (žádost o restituci dle zákona č. 128/1946 Sb. byla nakonec roku 1951 prokazatelně zamítnuta), dotýkala se jich formálně vyhlášená konfiskace podle tzv. Benešových dekretů a bylo zdokumentováno provedení řízení dle zákona o revisi první pozemkové reformy. Ústavní soud za takových okolností upřednostnil vydání pozemků postupem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi s důrazem na toliko formální konfiskaci a opravdu provedenou revizi pozemkové reformy. Nedokončení restitučního procesu podle zákona č. 128/1946 Sb. nepovažoval za překážku. Tím spíše by v případě stěžovatelky - kdy za a) předmětných pozemku ani stěžovatelky se žádná konfiskace netýká, za b) postup podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl ukončen pro stěžovatelku negativně a za c) byl dostatečně prokázán postup podle zákona o revisi první pozemkové reform - neměl být přijat méně příznivý závěr než ve věci sp. zn. I. ÚS 3918/19.
26. Stěžovatelka shrnula, že Nejvyšší soud a jeho právním názorem vázaný Vrchní soud v Praze navodily hrubě nespravedlivý výsledek a vytvořily novou křivdu, když odmítly zmírnit majetkovou křivdu, která byla zjevně spáchána v rozhodném období. Odůvodnění jejich rozsudků vnímá jako sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti.
27. Z pohledu stěžovatelky je v konečném důsledku nerozhodné, zda majetková křivda, která na ni byla spáchána, spočívala v nedokončení procesu podle zákona č. 128/1946 Sb., anebo v odnětí podle zákona o revisi první pozemkové reformy, případně v synergickém působení obou příčin. Tato okolnost nebyla ostatně podstatná ani pro komunistický totalitní režim, který chtěl pouze docílit odnětí majetku stěžovatelky a činil tak jak zneužitím legálních institutů, tak faktickou násilnou cestou Akce K.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
28. Ústavní soud si pro posouzení celého případu vyžádal příslušný spisový materiál a vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud uvedl, že v zájmu stručnosti v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení, případně též stěžovatelkou označeného rozsudku dovolacího soudu; jejich obsahem jsou i četné odkazy na relevantní judikaturu nejenom Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, s níž je právní posouzení projednávané věci evidentně konformní a od níž není důvodu se odchýlit. Nejvyšší soud tudíž nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů (zejména pak výše rozebíranými rozhodnutími dovolacího soudu) došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud odmítl.
29. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zejména uvedl, že projednávaná věc postrádá jakýkoli zvláštní ústavní rozměr, a to i ve vztahu k ústavnímu právu na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny či podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se pouze o výklad a aplikaci norem podústavního (jednoduchého) práva. Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika, resp. nesouhlas stěžovatelky se správností právního názoru obecných soudů a jimi provedeného výkladu norem podústavního práva, na němž obecné soudy svá rozhodnutí založily. Soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
30. Vedlejší účastník řízení Lesy ČR, s.p., zejména uvedl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, popřípadě nedůvodná. Žádná z ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu, respektive Vrchního soudu prý porušena nebyla. Stěžovatelka v Ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obou soudů, aniž by tuto polemiku doplnila relevantní a věcnou ústavněprávní argumentací. Z odůvodnění Ústavní stížnosti je dále zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, že pozemky nebyly původním majetkem stěžovatelky jakožto církevní restituentky v rozhodném období. To je podstata celé věci i ústavní stížnosti a je patrné, že stěžovatelka tento závěr napadá. Tvrzení stěžovatelky, že soudy údajně špatně celou situaci zhodnotily, je ale pouhou polemikou v rovině podústavního práva, která nedosahuje ústavněprávních rozměrů. Ústavní stížnost podle vedlejšího účastníka řízení neobsahuje dostatečnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka se pouze neztotožňuje s rozhodnutími nižších soudů a chce, aby Ústavní soud tato rozhodnutí znovu věcně posoudil.
31. Krajský soud v Praze a Státní pozemkový úřad se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
IV.
Ústavněprávní posouzení věci
32. Úvodem nutno konstatovat, že napadení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č.j. 28 Cdo 1759/2021-663 je nepřípustným návrhem, neboť tímto rozsudkem byly rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak ostatně uvádí sama stěžovatelka. Ta poté již procesně správně napadla následná rozhodnutí ve věci, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811. Ústavní stížnost, směřující vůči těmto rozhodnutím je důvodná.
33. Ve zkoumaném případě bylo nepochybně zjištěno, že pozemky stěžovatelky byly vyvlastněny v době nacistické okupace usnesením Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. ledna 1944. Zemský národní výbor v Praze vyzval již dne 8. června 1945 stěžovatelku k opětovnému převzetí pozemků do vlastnictví a správy, přičemž současně požádal místně příslušné národní výbory, aby stěžovatelce v provedení tohoto příkazu nebránily a všemožně ji podporovaly. K převzetí pozemků (součásti velkostatku Hradištko - Štěchovice) ze strany stěžovatelky skutečně došlo a v letech 1945-1948 s nimi stěžovatelka hospodařila a uváděla je v rámci přiznání k dávce z majetku. Teprve těsně před začátkem rozhodného období podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, dne 27. ledna 1948, Ministerstvo zemědělství sdělilo stěžovatelce záměr pozemky převzít s tím, že jde o pozemky podléhající revizi podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Stát však pozemky podle tohoto zákona převzal až dne 29. dubna 1948, tedy v době rozhodného období podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
34. Předmětné pozemky tedy byly stěžovatelce po skončení druhé světové války fakticky navráceny, ujala se jejich držby a začala s nimi hospodařit. Řádně uplatnila nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5 a zákona č. 128/1946 Sb. na jejich naturální restituci. Stát pak během roku 1948 provedl celé řízení podle zákona o revisi první pozemkové reformy, v němž stěžovatelku označoval za vlastníka předmětných pozemků, a jehož výsledkem bylo jejich vyvlastnění a faktické odnětí.
35. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly v původním řízení shodně k závěru, že pozemky jsou původním majetkem registrovaných církví ve smyslu § 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože stěžovatelka je po skončení války převzala podle § 24 dekretu č. 5, nakládala s nimi jako vlastník a aktivně činila kroky k obnovení vlastnického práva postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Majetková křivda ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi pak spočívala v nedokončení restituce podle tohoto zákona. Žádost o restituci byla stěžovatelkou uplatněna řádně a včas a nelze jí přičítat k tíži, že řízení o restituci nebylo uzavřeno, a protože nebyly zjištěny zákonné překážky bránící restituci majetku, je třeba vycházet z toho, že žádosti mělo být vyhověno a účinky restituce by pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši. Jinak došlo k diskriminaci a majetkové křivdě stěžovatelky, napravitelné dnes podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
36. Po zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšším soudem však bylo dále vycházeno z názoru dovolacího soudu, že nedošlo k obnově vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. ani k majetkové křivdě ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť stát ještě před zahájením rozhodného období projevil vůli pozemky stěžovatelce odejmout postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu je to popsáno tak, že k nabytí předmětných pozemků státem došlo výnosem Ministerstva zemědělství ze dne 26. 1. 1948 dle zákona č. 142/1947 Sb., tedy před počátkem rozhodného období, vymezeného restitučním zákonem od 25. 2. 19498 do 1. 1. 1990.
37. Ústavní soud již mnohokrát vyslovil, že při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Ke splnění účelu restitucí je rovněž nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, jelikož demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však příliš sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Soud přitom není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, nebo některý z principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
38. Podle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Ústavní soud v daném případě nezastává názor, že pouhé zahájení postupu podle zákona o revizi první pozemkové reformy (těsně před počátkem rozhodného období podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) vylučuje spáchání majetkové křivdy. Soudy při svém posuzování věci vycházely v zásadě ze závěru, že k nabytí předmětných pozemků státem došlo již výnosem Ministerstva zemědělství ze dne 26. 1. 1948.
39. Ve věci však vyšlo najevo, že teprve přípisem ze dne 22. dubna 1948 Ministerstvo zemědělství rozhodlo, aby byly předmětné pozemky převzaty státem podle zákona o revisi první pozemkové reformy, a jako datum převzetí stanovilo termín 1. března 1948, k němuž bylo stěžovatelce vypovězeno hospodaření. K faktickému převzetí majetku stěžovatelky pak došlo zápisem ze dne 29. dubna 1948, a to do správy Státních lesů a statků.
40. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06, vydaného v rámci sporu, jehož účastníkem byla taktéž stěžovatelka a Ústavní soud v něm interpretoval právní dopady totožného aktu Ministerstva zemědělství - konstatoval, že samotná poznámka revize dle zákona o revisi první pozemkové reformy k vyvlastnění majetku nevede. Podobně uvedl Ústavní soud také v nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011 že existence pouhé poznámky zamýšleného výkupu předmětných nemovitostí v evidenci nemovitostí, mající toliko informativní charakter, přechod vlastnického práva sama o sobě nemohla, a to ani za dřívějšího režimu, způsobit.
41. Podle názoru Ústavního soudu k odnětí předmětných pozemků bez náhrady postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy došlo, ale stalo se tak až v rozhodném období pro restituce, neboť v řízení bylo prokázáno, že k rozhodujícím krokům realizace revize pozemkové reformy na předmětné pozemky (faktickému převzetí a nabytí státem) došlo v období, stanoveném v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nedokončení procesu restituce (absence rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatelky) pak zakládá majetkovou křivdu, napravitelnou v režimu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Stěžovatelka přitom v této souvislosti již od počátku poukazovala na to, že se stala obětí náboženské a politické perzekuce, neboť nedokončení řízení zjevně souviselo s násilným přerušením činnosti stěžovatelky v důsledku nechvalně známé tzv. Akce K v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Původní závěry ve věci rozhodujícího soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy byly v daném případě v podstatě správné.
42. Ústavní soud rovněž souhlasí s názorem stěžovatelky, že Ministerstvo zemědělství nebylo věcně příslušné k tomu, aby zasahovalo do řízení vedených podle zákona č. 128/1946 Sb. a na místo příslušných orgánů veřejné moci projevovalo vůli majetek stěžovatelky restituovat či nikoli. Akty Ministerstva zemědělství z 26. a 27. ledna 1948 jsou sice relevantní pro postup podle zákona o revisi první pozemkové reformy, nemohou mít však žádnou relevancí ani vliv na postup podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť orgány veřejné moci mohly i tehdy vykonávat svoji pravomoc a působnost pouze na základě konkrétního, pro ně určeného zákona. Pro účely řízení, vedených na základě zákona č. 128/1946 Sb. k nim nelze přihlížet.
43. Z hlediska stěžovatelky, jak sama uvedla, je podstatné toliko to, že majetek neplatně uchvácený nacisty jí byl vrácen zpátky a protiprávně odňat jí byl znovu až po 25. únoru 1948, nezávisle na tom, že přípravné kroky k odnětí se odehrály ještě v období, těsně předcházejícím období rozhodnému podle příslušného restitučního zákona; pokud by v tomto období byly také dokončeny, byla by jí ostatně vyplacena náhrada. Jedině takový může být ústavněkonformní výklad zákona v dané věci, vycházející ze všech okolností, které vyšly v řízení najevo, byly prokázány a jsou v souladu s účelem a smyslem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
44. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a na řádný proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
45. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti z podstatné části vyhověno v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a), a zčásti byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Autor: US