// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 06.02.2025
ÚS: Trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv
K zásahu do základních práv nedojde postupem obecných soudů, které uznaly stěžovatele vinným přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv, k jejichž obsahu se stěžovatel dostal neoprávněným způsobem a bez přivolení odesílatelů a adresátů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2629/23, ze dne 10. 12. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 17, čl. 18 a čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) uznal stěžovatele vinným přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a upustil od uložení souhrnného trestu, neboť měl za to, že trest uložený stěžovateli rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 6. 2021 sp. zn. 9 T 130/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. 67 To 269/2021 je dostatečný. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost nahradit poškozené Hygienické stanici hlavního města Prahy (dále jen "poškozená") škodu ve výši 21 780 Kč s příslušenstvím. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů obvodního soudu dopustil tím, že dne 21. 1. 2019 v 8:18 hodin z přesně nezjištěného místa za účelem poškození Z. J. (dále jen "J."), pověřené zastupováním ředitele poškozené, ohrožením jejího působení a její pracovní pozice, a to za účelem obsazení místa osoby pověřené zastupováním ředitele poškozené osobou, která by mu vyhovovala z jeho osobních důvodů, když byl rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví (dále jen "ministerstvo") ze dne 12. 10. 2018 zproštěn výkonu služby na služebním místě vrchní rada, vedoucí služebního úřadu - ředitel poškozené, a to do skončení jeho trestního stíhání v jiné trestní věci, odeslal předsedovi vlády Ing. Andreji Babišovi, ministru zdravotnictví Mgr. et Mgr. Adamu Vojtěchovi a státnímu tajemníkovi RNDr. Josefu Postráneckému ze svého e-mailu zprávu nazvanou "otevřená výzva k zastavení nezákonného postupu J. na MSHMP". V textu e-mailu mimo jiné uvedl: "Nadto se dále dne 7. 1. 2018 písemně obrátila J. na MZ ČR na sekci hlavní hygieničky s dotazem (až po své dovolené, proto to zpoždění), že má firmu, která udělá ten požadovaný audit za 2 roky zpětně a zároveň se přímo táže MZ ČR, Paní inženýrko, je i v tomto případě, když audit je požadován zástupci MZ třeba provádět výběrové řízení? Nabídku firmy přikládám. V případě, že byste shledala v nabídce nějaké nepřesnosti, budu Vám vděčná za předání informace." Následně druhý den, tj. 8. 1. 2018 MZ ČR cestou P. M. odpovídá dopisem MZDR 946/2019-2/SOZ ze dne 8. 1. 2019, že: "je nutné se při výběru auditorské firmy řídit interními předpisy Vámi řízené organizace. V případě zadání veřejné zakázky malého rozsahu dodržet zásady ZoZVZ, tj. zásadu transparentnosti, přiměřenosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace", načež uvedl pochybnosti o výběru J. po dobu jeho dočasného zproštění funkce ředitele s tím, že nebyla vybrána jeho oficiální zástupkyně JUDr. D. nebo ředitelka Odboru sekce ochrany a podpory veřejného zdraví MUDr. P. S., a žádal o pověření vedením poškozené jinou osobou, přičemž text e-mailu ze dne 21. 1. 2019 je citací ze dvou zpráv. Zaprvé zprávy, kterou dne 7. 1. 2019 odeslala J. do datové schránky ministerstva k rukám P. M., ve které uvedla následující: "Vážená paní inženýrko, chci Vás informovat, že HSHMP konečně nalezla auditorskou firmu, která je ochotna provést forenzní audit hospodaření za uplynulé 2 roky. Paní inženýrko, je i v tomto případě, když audit byl požadován zástupci MZ na základě situace vzniklé podáním trestního oznámení na ředitele J. třeba provádět výběrové řízení? Nabídku firmy přikládám v příloze. V případě, že byste shledala v nabídce nějaké nepřesnosti, budu Vám vděčná za předání informace." Zadruhé zprávy, kterou dne 8. 1. 2019 P. M. pod č. j. MZDR 946/2019-2-SOZ odeslala do datové schránky poškozené k rukám J., ve které je uvedeno: "Vážená paní ředitelko, děkujeme za informaci ohledně záměru provést forenzní audit HS HMP. Tento záměr má podporu sekce ochrany a podpory veřejného zdraví s tím, že je nutné se při výběru auditorské firmy řídit interními předpisy Vámi řízené organizace. V případě zadání veřejné zakázky malého rozsahu dodržet zásady uvedené v § 6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, tj. zásadu transparentnosti, přiměřenosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace." J. ani P. M. stěžovateli obsah zpráv nesdělily ani nepředaly, neboť obsah zprávy byl určen výlučně pro ně jako odesílatele a adresáty, přičemž stěžovatel se k obsahu jejich komunikace dostal doposud nezjištěným neoprávněným způsobem a bez jejich přivolení.
3. Na základě odvolání, které proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, městský soud napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek obvodního soudu toliko ve výroku o náhradě škody a podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva závěrem, podle něhož lze skutkem spočívajícím v oznámení státního zaměstnance o protiprávním jednání ředitelky správního úřadu a v uplatnění petičního práva a práva na svobodu projevu dopisem politickým představitelům naplnit skutkovou podstatu přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 trestního zákoníku, byť obsah je korektní, ale vychází z obsahu úřední komunikace mezi zcela jinými osobami, než je autor dopisu. Neústavním je závěr obecných soudů o tom, že elektronická komunikace mezi dvěma státními úřednicemi o úřední záležitosti byla komunikací soukromou, nikoli úřední. Jednáním, jehož se podle popisu skutku dopustil, nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu podle § 182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
6. Stěžovatel vytýká, že skutek je popsán poměrně složitě, nesrozumitelně a nadbytečně obsahuje i popis okolností, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků tvrzeného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutek spočívá v tom, že jako státní zaměstnanec zaslal e-maily předsedovi vlády, ministrovi zdravotnictví a náměstkovi ministra vnitra, tj. osobám nadřízeným J., v nichž sděloval, že se J. obrátila na ministerstvo s dopisem, o němž se domníval, že z jeho obsahu vyplývá možné protiprávní jednání J. či poškozené. Dále se podle závěrů obecných soudů dopustil trestného činu tím, že uvedl pochybnosti o pověření J. řízením poškozené po dobu jeho dočasného zproštění z funkce, a tím, že žádal o pověření vedením organizace jinou osobu nacházející se v době jmenování ředitelkou dané hygienické stanice na nadřízených pozicích ve vztahu k J. Podnětem byla korespondence, kterou získal, ač mu podle soudu nebyla určena, a jejíž obsah vyzradil. Stěžovatel zdůrazňuje, že obsah korespondence se netýkal personálních otázek a jeho kritika toliko navazovala na poukaz týkající se zmíněné komunikace mezi J. a ministerstvem. V tomto směru popis skutku neodpovídá tomu, co bylo předmětem dopravované zprávy. Stěžovatel J. tedy neobvinil z nezákonného jednání, ale obrátil se na představitele příslušných orgánů s doslovnou citací elektronických zpráv a na nich ponechal, aby učinili závěr, co dotyčná zamýšlí, eventuálně k čemu může dojít bez ohledu na její chtění.
7. S výjimkou konstatování obecných soudů o tom, jaký zájem měl stěžovatel svým jednáním sledovat, samotný popsaný skutek stěžovatel nezpochybňuje, nicméně oponuje jeho právní kvalifikaci. Městský soud vyslovil v odůvodnění rozsudku závěry, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje. Souhlasí pouze s právním názorem, podle kterého je z trestněprávního hlediska k naplnění dané skutkové podstaty irelevantní, jakým způsobem se stěžovatel k předmětné elektronické korespondenci dostal. V bodu 8. odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že korespondence byla pracovní, ale současně soukromá, což je jedním z argumentů obecných soudů pro to, že taková korespondence je chráněna ústavním právem na listovní tajemství. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje, korespondence podle něj byla úřední a závěr soudů o tom, že šlo o korespondenci soukromou, považuje za nesprávné právní posouzení.
8. Stěžovatel argumentuje, že napsal-li by žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, tak by mu kopie korespondence musela být vydána. Datové zprávy by tedy získal pouze o několik dnů později než jejich "verze" pocházející z nezjištěného zdroje. To logicky vylučuje závěr o soukromém charakteru korespondence a zejména o tzv. tajemství, které mělo být podle obecných soudů chráněno. Podle stěžovatele není podstatné, jakým způsobem získal přístup ke korespondenci. Za určující považuje, že její obsah vyhodnotil jako znepokojující informaci o podezřelém jednání, které může vést k trestnému činu, proto se obrátil s touto informací na kompetentní státní úředníky, což mělo za následek, že ministerstvo zakázalo pokračování v této činnosti. Jeho jednání mělo přesně ten sledovaný záměr, který je obecně přiznáván čl. 18 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel připomíná, že městský soud zdůraznil, že listovní tajemství může být prolomeno jen v případech a způsobem, který stanoví zákon, čímž dal najevo, že nevnímá jako zákonný důvod prolomení listovního tajemství svobodu projevu a oznámení státního zaměstnance o jednání ředitelky správního úřadu v rozporu s právními předpisy, tedy že není nutno v každém případě střetu ústavních práv posuzovat, kterému právu má být dána přednost.
10. Předmětem sporu je posouzení, do jaké míry měl stěžovatel právo s elektronickou korespondencí a informacemi v ní obsaženými nakládat. Je třeba se zabývat i otázkou, zda může občan reagovat na obsah informace, která se mu dostala do dispozice nezjištěným způsobem, je-li přesvědčen, že je třeba reagovat a chce-li uplatnit své petiční právo či prostě realizovat svobodu slova. Připustili-li bychom, že občan bude moci realizovat své právo na svobodu slova s tím, že posléze zde bude kompetentní autorita, která bude posuzovat oprávněnost jeho postupu, pak jde o cenzuru a takový projev "svobody slova" popírá právo na svobodu slova a projevu. Občan má ze zákona právo si stěžovat a uvádět informace, které jsou kritické a působí újmu tomu, na koho si stěžuje, ale principiálně jde vždy o projev svobody slova. Hledání konsekvencí v tom smyslu, že občan si stěžuje proto, aby ublížil tomu, na kterého si stěžuje, je naprosto nesmyslné. Každý občan má právo si stěžovat a je irelevantní, jaké následky to bude mít pro toho, na koho si stěžuje ("případná újma osob, na jejichž jednání je poukázáno, je zcela integrální součástí realizace oznámení o možném protiprávním jednání"). Listovní tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů zasílaných poštou nebo jiným způsobem je chráněno čl. 13 Listiny a jde tedy o právo ústavní. Stejným právem je svoboda projevu, která podle čl. 17 odst. 4 Listiny může být omezena pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod. Stěžovatel realizoval své právo na svobodu projevu, a to právo poukázat na jednání, které se mu jevilo jako podezřelé jednání, jež může mít protiprávní důsledky. Právě v tomto kontextu měly soudy na jeho jednání pohlížet. Existuje řada zákonem předpokládaných situací, v nichž je namístě právo tajemství zpráv prolomit a takový postup by byl plně v souladu s právem na svobodu projevu. Typickým příkladem je situace, kdy prostřednictvím získané zprávy byly sdělovány informace svědčící o tom, že byl nebo je páchán trestný čin, na který se vztahuje oznamovací povinnost. I v případě přípravy jakéhokoliv trestného činu je namístě, aby tajemství přepravovaných zpráv ustoupilo jeho překažení. Právo na přiměřené zveřejnění této informace by mělo být významnější než právo na ochranu tajemství přepravovaných zpráv. Uvedený závěr je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. 10. 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále též jen "směrnice"). Tato směrnice měla od 17. 12. 2021 přímou účinnost v České republice a kdokoli měl právo se jí dovolat. Podle čl. 2 odst. 1 této směrnice je jako prvý případ porušení práva Evropské unie uvedeno zadávání veřejných zakázek. Transpoziční úprava zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen "zákon o ochraně oznamovatelů"), odkazuje rovněž na zadávání veřejných zakázek (§ 2 odst. 1).
11. V situaci, kdy měl stěžovatel za to, že dochází či může dojít k protiprávnímu jednání, měl právo na tuto nezákonnost upozornit a nesmí být za toto oznámení nijak postižen. Za minimálně podezřelý považoval postup J. nejen stěžovatel, ale i Ing. B. M., ředitelka ekonomicko-provozního odboru poškozené, jak vyplývá z jejího e-mailu ze dne 18. 1. 2019. Reakce ministra zdravotnictví je jasným důkazem, že nešlo u stěžovatele o zneužití svobody projevu. Bez ohledu na to, zda stěžovatel v době svého jednání znal směrnici, tak znal nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu (dále jen "nařízení vlády č. 145/2015 Sb.") a vycházel z něj.
12. Stěžovatel setrvává v přesvědčení, že právo na svobodu slova, konkrétně právo upozornit na podezření z možného protiprávního jednání, musí převážit nad zájmem na ochranu důvěrnosti přepravovaných zpráv. Tím, že zvolil postup, který je dovolen a chráněn směrnicí a nařízením vlády, vykonal své právo na svobodu slova, která by měla mít přednost před právem na listovní tajemství. Jako státní zaměstnanec by měl požívat ochrany podle nařízení vlády č. 145/2015 Sb.
13. Ministr zdravotnictví dne 22. 2. 2019 nařídil mimořádnou veřejnosprávní kontrolu poškozené a současně zakázal J. angažovat externí auditorskou společnost pro plnění veřejné zakázky. Z uvedeného data a ze skutkové věty je zřejmé, že se tak stalo poté, kdy stěžovatel zaslal inkriminované oznámení. To evokuje závěr, že úvaha stěžovatele o podezření z protiprávního jednání byla opodstatněná. Městský soud přitom směšuje důvodnost svobodného projevu - kritiky s právem tuto kritiku přednést. Navíc tuto "důvodnost" posuzuje podle toho, zda ji příjemci informace (ministr zdravotnictví a další adresáti inkriminovaného sdělení stěžovatele) uznají.
14. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 16. 2. 2021 ve věci Gawlik v. Lichtenštejnsko, stížnost č. 23922/19, s tím, že na jeho základě lze dospět k závěru, že zveřejnění informace, navíc činěné přiměřeným způsobem, bylo v daném případě legitimní. Dalším významným kritériem, které ESLP zkoumal, byla pravost (důvěryhodnost) informací. Ve věci stěžovatele nebyla důvěryhodnost informace zpochybněna. ESLP stanovil další kritérium, zda existovaly alternativní kanály pro učinění odhalení, což zkoumáno nebylo. Je jisté, že minimálně dva z adresátů dopisu stěžovatele, vrcholní představitelé rezortu, představují odpovídající kanál pro učinění odhalení. Stěžovatel své podezření ventiloval interně, stále v linii, kterou lze považovat za interní ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti na příslušném úseku státní správy. Za další relevantní kritérium považoval ESLP motiv jednání stěžovatele, který také nebyl v přípravném řízení zkoumán. Městský soud vyslovil názor, že stěžovatel chtěl dehonestovat J., což následně převzal obvodní soud do svého rozsudku a městský soud to akcentoval ve svém odvolacím rozsudku. Oznámení, které se týká kritiky činnosti jakékoli fyzické osoby, přináší vždy jistou míru dehonestace osoby, která se měla protiprávní činnosti dopustit. Měla-li by dehonestace protiprávně postupující osoby představovat kritérium pro oprávněnost takového jednání realizovaného jako právo na svobodu slova, byla by pochopitelně taková stížnost a priori vždy vyloučena. V neposlední řadě je třeba při hodnocení jednání stěžovatele vycházet z postulátu, že projevy osob při výkonu svých veřejných funkcí, nepožívají shodné ochrany jako projevy v soukromém životě. Neobstojí přitom úvahy městského soudu, že komunikace byla současně soukromá i pracovní, neboť šlo zcela jednoznačně o úřední komunikaci.
15. Stěžovatel polemizuje též se závěry Nejvyššího soudu. Neobstojí úvaha, že není podstatné, komu elektronickou korespondenci poskytl, protože je rozdíl kupř. mezi jejím zasláním policejnímu orgánu a uveřejněním prostřednictvím internetu. Nejvyšší soud neargumentoval výstižně ani extenzívním výkladem čl. 13 Listiny, neboť nešlo o soukromou korespondenci o soukromém životě, ale komunikaci, která se svým dopadem týkala veřejných zájmů. Podle stěžovatele neobstojí ani tvrzení Nejvyššího soudu, že zaměstnavatel nemůže porušovat soukromí zaměstnance na pracovišti bez vážného důvodu. Sám stěžovatel však byl zaměstnanec a nesledoval narušení soukromí, nýbrž chtěl upozornit na možné protiprávní jednání. Jeho sdělení neobsahovalo nepravdivé informace ani subjektivní interpretace, a tedy nemohlo být hodnoceno jako pomluva. Nepřípadný je i odkaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), který se týká omluvy za zveřejnění nepravdivých výroků. Ve stěžovatelově věci nešlo o nepravdivé informace, jimiž by ostatně nemohl neoprávněně zasáhnout do tajemství přepravovaných zpráv. Nejvyšší soud se nevypořádal ani s odkazem na rozsudek ve věci Gawlik v. Lichtenštejnsko. Neobstojí přitom úvaha, že získané informaci dal falešný rozměr. Za toto jednání nebyl odsouzen. Stěžovatel též poukazuje na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 14. 2. 2023 ve věci Halet v. Lucembursko, stížnost č. 21884/18, týkající se práva whistleblowera předat novináři důvěrné dokumenty, zejména daňová přiznání mezinárodních společností. Stěžovatel dovozuje, že splnil všechna kritéria formulovaná v uvedeném rozsudku a prejudikatuře, zejména týkající se dostupnosti alternativních kanálů pro zpřístupnění informace, věrohodnosti zpřístupněných informací, dobré víry oznamovatele, veřejného zájmu na zpřístupnění informace, škodlivých následků zpřístupnění ve srovnání s veřejným zájmem na zpřístupnění informace a přísnosti sankce. Stěžovatel opětovně poukazuje na zákon o ochraně oznamovatelů a dovozuje, že případnou povinnost respektovat tajemství prolamuje jeho § 3 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že soudy sice upustily od uložení souhrnného trestu, nicméně uznaly ho vinným a uložily mu povinnost nahradit náklady trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření dalších účastníků k ústavní stížnosti
17. Ústavní soud vyzval další účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
18. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatuje, že stěžovatel nejednal se záměrem upozornit na potenciální protiprávní jednání J., neboť mu z korespondence muselo být zřejmé, že se dotazovala své nadřízené, jakým způsobem má postupovat při výběru společnosti, která provede audit. Stěžovatel se přesto snažil navodit dojem, že J. protiprávní jednání plánuje. Podle Nejvyššího soudu nejde o ex post subjektivní interpretaci záměrů J., neboť je patrné, že konzultací směřovala k řádnému výkonu své funkce. Nejvyšší soud nepřisvědčuje ani námitkám stěžovatele o úmyslu poškodit J., neboť již z formulace "otevřená výzva k zastavení nezákonného postupu J. na MSHMP" se podává, že šlo o pokus o její dehonestaci, a to bez věcného podkladu. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že stěžovateli nelze upřít právo kritizovat, nicméně k prosazení tohoto práva není přijatelné užívat protiprávních postupů, či dokonce trestné činnosti. Stěžovateli nesvědčí postavení whistleblowera, a to se zřetelem k časové působnosti jím odkazovaných právních norem, jakož i absenci dobré víry, která vylučuje uplatnění výše zmíněné judikatury ESLP. Za případnou nepovažuje Nejvyšší soud ani stěžovatelovu argumentaci zákonem o svobodném přístupu k informacím již proto, že postrádá bližší odůvodnění předpokladu, že by mu podle uvedeného zákona byla inkriminovaná komunikace mezi J. a ministerstvem (M.) zprostředkována. Závěrem Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
19. Městský soud ani obvodní soud vyjádření nepodaly.
20. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření dovozuje, že komunikace J. a M. nestála mimo dosah práva na ochranu soukromí, resp. listovního tajemství. Její obsah přitom neimplikuje vybočení z mezí běžné konzultace úředního postupu, v daném případě při zadávání auditu požadovaného ministerstvem v návaznosti na pochybení stěžovatele, pro které byl své ředitelské pozice na hygienické stanici (poškozené) zproštěn. Nejvyšší státní zastupitelství nepřisvědčuje ani odkazům stěžovatele na právní normy a judikaturu ESLP týkající se tzv. whistleblowingu rovněž proto, že nekonal v dobré víře. Závěrem Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, popř. ji zamítl.
21. Městské státní zastupitelství v Praze ve vyjádření souhrnně označuje námitky stěžovatele za nedůvodné a navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
22. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ve vyjádření uvádí, že stěžovatel se neobracel na kompetentní orgány s podezřením na možné protiprávní jednání, nýbrž dezinterpretoval obsah korespondence, k čemuž jej vedla skutečnost, že J. byla pověřena jeho zastupováním po dobu dočasného zproštění výkonu funkce ředitele poškozené. Toto účelové zkreslení však nebylo součástí popisu skutku, protože nebyl stíhán pro trestný čin pomluvy, nýbrž pro zveřejnění autentického znění soukromé, jemu neurčené, korespondence, k níž se dostal neoprávněným způsobem. Závěrem obvodní státní zastupitelství navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
23. Vyjádření dalších účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Svého práva stěžovatel využil a v replice nejprve reagoval na vyjádření obvodního státního zastupitelství, kterému vytkl přehlížení podstaty ústavní stížnosti spočívající v porušení ústavních práv, zejména práva vyjadřovat své názory a šířit informace, obracet se sám na státní orgány s žádostí, návrhem a stížností a podílet se na správě veřejných věcí. Podle stěžovatele není podstatou sporu, nakolik bylo jím pojaté podezření opodstatněné (o "extrémní" neopodstatněnost přitom nejde), ale otázka, zda byl oprávněn vycházet ze zdroje informací ve formě korespondence, která mu nebyla určena. Prokázání legality zdroje by přitom nemělo převažovat, a to ani v ústavněprávní rovině, nad zájmem předejít spáchání trestného činu. Svoboda slova podle obecně respektované definice znamená nejen právo šířit informace pozitivní nebo neutrální, ale též informace zneklidňující, znepokojující nebo dokonce zraňující. Podle stěžovatele nelze pojem tzv. whistleblowingu a jeho právní ochranu omezit jen na případy, kdy se následně potvrdí oprávněnost podezření, které oznamovatel předestřel.
24. Nejvyšší soud, připomíná dále stěžovatel, označuje za podstatné a určující, že se stěžovatel seznámil s komunikací nelegálně a stejně tak protiprávně ji prozradil. To jsou podle stěžovatele ale ve skutečnosti dvě věci. Jednou věcí je seznámení se s obsahem komunikace (a jeho legálnost), zatímco druhou věcí je využití informací takto získaných. Stěžovatel namítá, že samotný fakt vědomí o obsahu korespondence ještě nelze hodnotit jako nelegální seznámení, protože existuje celá řada způsobů, kdy se další osoby mohou dozvědět o obsahu původně jim neurčené korespondence od někoho, kdo se s jejím obsahem seznámil (legálně či nelegálně) a šíří jej dál. Námitka Nejvyššího soudu, že šlo o hypotetickou úvahu, je co do svého základu nesporně pravdivá. Ovšem stěžovatel tím chtěl poukázat na relativně velmi snadnou cestu, jak listovní tajemství v daném případě prolomit, a tedy i na to, že nejde u takovéto úřední komunikace o listovní tajemství v pravém slova smyslu. Toto listovní tajemství bylo již ex lege prolomeno ve prospěch kohokoliv, kdo o sdělení obsahu korespondence požádá.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V.a
Obecná východiska
25. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
26. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
27. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy dopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda jejich rozhodnutí představují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva nebýt stíhán z jiného důvodu, než stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), vyjadřovat své názory a šířit informace (čl. 17 Listiny), obracet se sám na státní orgány s žádostí, návrhem a stížností (čl. 18 odst. 1 Listiny) a podílet se na správě veřejných věcí (čl. 21 Listiny).
28. Jak již připomenul Nejvyšší soud, přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch prozradí tajemství, o němž se dozvěděl z písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací, který nebyl určen jemu. Objektem tohoto trestného činu je tajemství dopravovaných zpráv, zaručené čl. 13 Listiny. Jednání spočívá v prozrazení tajemství získaného z písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací (kam spadá i přenos pomocí datových schránek), které nebyly určeny pachateli. Objektivní stránku uvedeného přečinu naplňuje též jednání, které spočívá v prozrazení nebo využití tajemství získaného z úřední písemnosti, včetně zaslané do elektronického uložiště (datové schránky). Z komentářové literatury se podává, že ustanovení § 182 trestního zákoníku dopadají též na dokumenty související s úřední činností. Jinou písemností je jakákoli jiná uzavřená listinná zásilka - zaslaný úřední spis, poslané dokumenty, včetně účetních a jiných dokladů, fotografií, výkresů, náčrtků, diagramů, kreseb, obrázků apod. [srov. ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. § 182 (Porušení tajemství dopravovaných zpráv). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2291, marg. č. 6.]. Písemností se rozumí jakákoli listovní zásilka, zejména osobní dopis, úřední dopis, jiná uzavřená listinná zásilka, např. zaslaný úřední spis a poslané dokumenty [srov. opus cit., s. 2297, marg. č. 13.]. Po subjektivní stránce se [u přečinu podle § 182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku] vyžaduje úmyslné zavinění (§ 15 trestního zákoníku), které musí zahrnovat všechny znaky trestného činu podle § 182 odst. 2 trestního zákoníku. Úmysl zde však přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Škoda i neoprávněný prospěch tu mohou mít majetkovou i nemajetkovou povahu, přičemž nemusí být ani v kvantifikovatelné podobě, popř. vyčíslitelné v penězích. Postačí, že pachatel směřoval k blíže nekonkretizované škodě či prospěchu, která je v příčinné souvislosti s prozrazením nebo využitím uvedeného tajemství. Vzhledem k tomu, že postačí, aby pachatel jednal v takovém úmyslu, nemusí se mu k dokonání trestného činu podařit zamýšlené škody nebo zamýšleného prospěchu dosáhnout [srov. cit. dílo, s. 2298, marg. č. 14.].
29. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Výkon svobody projevu nepožívá ochrany mimo jiné zejména tehdy, jde-li o zneužití tohoto práva tím, že by si byl od počátku vědom toho, že je jeho kritika zjevně neoprávněná, nicméně i s tímto vědomím by toto obvinění učinil s úmyslem kritizované osoby poškodit. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 5. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2617/15 (N 162/82 SbNU 539) nebo ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2300/18 (N 45/99 SbNU 74)] je třeba brát zřetel na to, zda sporný výrok má povahu skutkového tvrzení, nebo hodnotového soudu. Hodnotící soudy samy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco pravdivost skutkových tvrzení lze ověřit dokazováním. ESLP judikuje, že zatímco existenci skutečností lze prokázat, pravdivost hodnotových soudů prokázat nelze (srov. rozsudek ze dne 7. 5. 2002 ve věci McVicar v. Spojené království, stížnost č. 46311/99, § 83), nicméně i v případě, že se výrok rovná hodnotovému soudu, musí existovat dostatečný skutkový základ, který jej podpoří, v opačném případě bude excesivní (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko, č. 49017/99, § 76). Mnohdy charakter posuzovaného výroku vylučuje, aby o něm bylo uvažováno jako o čistém skutkovém tvrzení nebo hodnotovém soudu. Výroky, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení, se označují jako hybridní výroky. U výroků, které mají hybridní povahu, je nezbytné určit, do jaké míry mají skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané; srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15 (N 9/80 SbNU 107). Obdobně argumentoval ESLP v rozsudku velkého senátu ve věci Halet v. Lucembursko, když s odkazem na doporučení CM/Rec(2014)7 o ochraně oznamovatelů shrnul, že kritérium týkající se vhodného oznamovacího kanálu je třeba posuzovat s ohledem na okolnosti každého případu. Jedním z kritérií stěžejních pro posouzení, zda oznamovatele podřadit uvedenému režimu, představuje dobrá víra, zahrnující zejména motiv stojící za postupem whistleblowera. Soud tak ověřuje, zda byl stěžovatel veden snahou o osobní prospěch, zda choval osobní zášť vůči svému zaměstnavateli nebo zda mělo jeho jednání nějaký jiný postranní úmysl (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja v. Moldavsko, stížnost č. 14277/04, § 77). Soud proto může vzít v potaz obsah sdělení a zjistit, že "nevznikl dojem bezdůvodného osobního útoku" (srov. rozsudek ze dne 21. 10. 2014 ve věci Matúz v. Maďarsko, č. 73571/10, § 46).
30. Podle čl. 18 Listiny má ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu každý právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Ústavní soud již v nálezu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 298/12 (N 204/67 SbNU 605) deklaroval význam tzv. whistleblowingu konstatováním, že idea právního státu vychází z principu, že stát a občan nejsou v zásadním sporu, ale stát má sloužit občanům, občané jsou loajální k zájmům státu, participují na plnění úkolů státu; z práva občana obracet se na státní orgány s podněty lze dovodit, že občané mají právo podílet se na chodu veřejných záležitostí, upozorňovat na nesprávnosti či nespravedlnosti.
31. V návaznosti na stěžovatelovu argumentaci zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, lze poukázat kupř. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 4 As 50/2012-71, ze dne 6. 1. 2016 č. j. 2 As 195/2015-25 či ze dne 28. 4. 2020 č. j. 4 As 372/2019-42, podle kterých je u korespondence úřední povahy možné výjimečně prolomit ochranu soukromí a e-mailové schránky dotčené osoby.
32. V širších souvislostech lze připomenout judikaturu ESLP, podle které soukromý život zahrnuje nejen fyzické, ale i sociální aspekty identity jednotlivce (rozsudek ze dne 26. 9. 2014 ve věci Mennesson v. Francie, stížnost č. 65192/11, § 46). V tomto ohledu by každý měl mít možnost postavit najisto důležité aspekty týkající se jeho lidskosti, což zahrnuje i možnost navázat a vybudovat vztahy s ostatními lidmi (srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz v. Německo, stížnost č. 13710/88, § 29).
V.b
Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
33. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. V rovině konkrétní lze doplnit následující závěry.
34. Stěžovatel své výhrady vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů soustředí zejména proti jejich zjištěním k naplnění tzv. druhého (sekundárního) úmyslu podle § 182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přičemž argumentuje, že nejednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, ale se záměrem upozornit na nezákonné jednání. Tuto polemiku konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda obecné soudy nevybočily ze zásady volného hodnocení důkazů, např. tím, že by některé důkazy "opomenuly" nebo že by jejich skutkové závěry z věcného hlediska bylo možné s ohledem na provedené důkazy považovat za "extrémní". Ústavní soud dospěl k závěru, že kvalifikovanou vadou dané "důkazní řízení" netrpí.
35. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými obecnými soudy v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje za věcně neudržitelný závěr, že obsah sporné komunikace rozhodně nesvědčil o tom, že by se J. chtěla či měla dopustit protiprávního jednání, natož pak trestného činu. Podle obecných soudů z obsahu této komunikace zřetelně plynulo, že dotazem usilovala o dodržení požadavků kladených na výběr subjektu, který by měl provést audit poškozené. Městský soud kupř. v bodě 10. napadeného rozsudku konstatoval, že: "Obžalovaný ale ve své otevřené výzvě uvádí záměrně nepravdivou informaci, že J. vybrala již 28. 12. 2018 firmu bez řádného výběrového řízení...absentují podklady pro zadání veřejné zakázky - jasná specifikace... atd." Rozhodné skutečnosti musely být stěžovateli zřejmé, nicméně za těchto okolností podstatu a smysl obsahu dané komunikace významově úmyslně dezinterpretoval, a to vše s cílem (záměrem) dosáhnout odvolání J. a obsazení funkce ředitele poškozené jemu vyhovující osobou. Nic ústavně problematického není ani na závěru obecných soudů, že snahou stěžovatele nebylo, jak tvrdí, upozornit na závadné jednání J. Stěžovatelův e-mail byl nadepsán "otevřená výzva k zastavení nezákonného postupu J. na MSHMP", zatímco jeho další text (citace korespondence třetích osob) neobsahoval žádné informace, které by mohly odůvodnit úvodní tvrzení. Závěr o pochybení J. nevyplývá ani z následných postupů ministerstva, resp. jiných státních orgánů. V řízení před obecnými soudy nebyla vyvrácena ani svědecká výpověď J., podle které jí nutnost provedení auditu dal najevo státní tajemník na ministerstvu Ivo Beneda, "když ji uváděl do funkce". Ke konkrétnímu způsobu jeho provedení se J. obrátila na M. vzhledem k jejímu služebnímu zařazení na ministerstvu a odborné specializaci.
36. Stěžovatel se dovolává svobody projevu a judikatury na ochranu oznamovatelů, nicméně nedoceňuje závěr obecných soudů, že jeho tvrzení o "nezákonném postupu" J. postrádalo oporu v obsahu předchozí elektronické komunikace, a tím představovalo zneužití svobody projevu. Stěžovatelův projev byl tedy vyloučen z ústavní ochrany na základě limitační klauzule podle čl. 17 odst. 4 Listiny (srov. KÜHN, Z., KRATOCHVÍL, J., KMEC, J., KOSAŘ, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 783).
37. Ústavní soud z těchto důvodů nepovažuje za výstižnou ani stěžovatelovu argumentaci judikaturou týkající se tzv. whistleblowingu, jakož i právními předpisy vztahujícími se k obdobné problematice, a to zejména se zřetelem k absenci dobré víry. Jestliže obecné soudy dospěly ústavněprávně konformním způsobem k závěru, že stěžovatel nejednal v dobré víře (tzv. whistleblowingem se pouze účelově zaštiťoval), nejsou na něj přenositelné ani rozhodovací důvody shora citované judikatury ESLP a Ústavního soudu.
38. Obecné soudy nepochybily v ústavněprávní rovině ani závěrem, že se v dosahu skutkové podstaty přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku nachází též úřední korespondence, včetně komunikace prostřednictvím datových schránek. K uvedenému postačuje odkázat na výše citovanou komentářovou literaturu.
39. Ani z rekapitulované judikatury Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že dispozice s korespondencí, k níž přistoupil stěžovatel, je v souladu s právním řádem, resp. nemůže založit trestní odpovědnost. Dlužno konstatovat, že stěžovatel netvrdí, že se podle zákona o svobodném přístupu k informacím datových zpráv domáhal, pročež lze přisvědčit obecným soudům, že svoji polemiku vede v ryze hypotetické rovině.
40. Ústavní soud považuje za ústavně konformní úvahu Nejvyššího soudu, že ani eventuální možnost stěžovatele korespondenci legálně získat při využití postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím neměla na jeho trestní odpovědnost relevantní vliv. Nejvyšší soud v bodě 39. napadeného usnesení poukázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 1995 sp. zn. 9 To 284/95, uveřejněné pod č. 34/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [citované i v aktuálních pramenech, srov. ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. § 182 (Porušení tajemství dopravovaných zpráv). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2291, marg. č. 12.]. V tomto usnesení bylo posuzováno jednání pachatele, který ve svém týdeníku uveřejňoval příspěvky čtenářů a inzeráty zaslané k uveřejnění konkurenčnímu týdeníku. Krajský soud konstatoval, že na překážku naplnění objektivní stránky trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv není skutečnost, že se pachatel dopravovaných zpráv neoprávněně zmocnil z poštovní přihrádky adresáta, a není ani podstatné, že písemnost neobsahovala údaje soukromého rázu, ale údaje, které měly být zveřejněny. Rozhodné je, že pachatel využil, popř. prozradil tajemství, o němž se dozvěděl z písemností, jež nebyly určeny jemu.
41. Stěžovatel prosazuje úsudek, že nedošlo ke vzniku trestní odpovědnosti, nikoli že je namístě uplatnit v jeho prospěch princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, nicméně ani výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchané jednání neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu, nelze přesvědčivě dovodit.
42. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, byly vypořádány výše. Nejvyšší soud se při posuzování dovolání stěžovatele zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, nicméně ani takové porušení neshledal. Odůvodnění usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
43. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
VI.
Závěr
44. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal důvodnost namítaného porušení základních práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
45. Ústavní soud takto rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US