// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 19.04.2024
ÚS: Nepřiměřenost trvání zajištění nemovitostí v trestním řízení
Délka zajištění nemovitostí, čítající jen ve fázi přípravného řízení téměř deset let, je z hlediska dalšího omezování vlastnického práva stěžovatelky již nepřijatelná. Neúměrné prodlužování vyšetřování totiž takto dotčenou osobu postihuje nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem a zakládá neproporcionalitu předmětného zásahu a porušuje základního právo stěžovatelky podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 584/22, ze dne 13. 3. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení garantované v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i vlastnické právo dle čl. 11 Listiny.
II.
Skutkové okolnosti a rekapitulace procesního vývoje
2. Stěžovatelce, v postavení zúčastněné osoby, byly usnesením Policejního orgánu Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPB-799440-556/TČ-2012 ze dne 28. 11. 2013, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 8/2014 ze dne 23. 1. 2014, jako výnos z trestné činnosti zajištěny nemovité věci v jejím vlastnictví, a to bytová jednotka č. X1 s příslušenstvím, zapsaná na LV X2, katastrálním území Ž. K zajištění majetku stěžovatelky došlo v souvislosti s trestním stíháním dvou fyzických osob, kdy stíhaný skutek měl spočívat v neoprávněném vyvádění finančních prostředků z poškozené obchodní společnosti mj. ve prospěch stěžovatelky. Jedna z trestně stíhaných fyzických osob byla zaměstnankyně a finanční manažerka poškozené společnosti a zároveň jednatelka a majitelka (spolu se svým již zesnulým manželem) stěžovatelky.
3. Stěžovatelka v průběhu trestního řízení opakovaně žádala jak policejní orgán, tak i krajský soud o zrušení zajištění nemovitých věcí podle § 79f trestního řádu. Nejprve policejní orgán její žádost ze dne 18. 10. 2019 usnesením č. j. KRPB-79440-1786/TČ-2012-060081-AA ze dne 13. 12. 2019 zamítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 19. 12. 2019 stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 9 To 51/2020 ze dne 13. 2. 2020 zamítl. Následně se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud, který nálezem sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020 (N 152/101 SbNU 64) napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
4. Druhou žádost o zrušení zajištění nemovitých věcí stěžovatelka podala dne 4. 1. 2021. Policejní orgán ji usnesením č. j. KRPB-79440-1828/TČ-2012-060081-AA ze dne 4. 1. 2021 opět zamítl. Krajský soud v Brně poté usnesením sp. zn. 9 To 42/2021 ze dne 25. 2. 2021 zamítl stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení policejního orgánu. Ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti zamítavému usnesení krajského soudu Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1181/21 ze dne 30. 8. 2021 (N 151/107 SbNU 266) zamítl.
5. Třetí a poslední žádost o zrušení zajištění nemovitých věcí podala stěžovatelka dne 20. 9. 2021, přičemž policejní orgán ji usnesením č. j. KRPB-79440-1869/TČ-2012-060081-VB ze dne 22. 10. 2021 zamítl. Konstatoval, že podanou stížnost neshledal důvodnou, když z listinných materiálů je zřejmé, že byl spáchán trestný čin podvodu a jeho prostřednictvím byly získány mimo jiné též výnosy ve výši 7 395 522,17 Kč. Zdůraznil, že nelze zrušit zajištění předmětných nemovitostí vzhledem k dosud trvajícímu trestnímu řízení. Uvedl též, že věc směřuje k ukončení, přičemž důvody pro zajištění nemovitostí podle něj trvají.
6. Napadeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí policejního orgánu. Soud uvedl, že v době vydání usnesení probíhalo seznámení obviněných a poškozené se spisem, podle předpokladu bude vyšetřování ukončeno a bude vznesen návrh na podání obžaloby. Dále konstatoval, že napadené usnesení policejního orgánu vadně argumentuje tím, že jde o náhradní hodnotu a nikoliv, že jde (správně) o zajištěný zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Nicméně toto pochybení policejního orgánu dle názoru stížnostního soudu nemá vliv na důvodnost zamítavého výroku. Pro posouzení důvodnosti dalšího zajištění uvedených nemovitostí je podle soudu rozhodující, že trvá důvodné podezření z toho, že se stíhaní obvinění dopustili trestné činnosti a policejní orgán se v napadeném usnesení logickým způsobem vypořádal s jednotlivými stížnostními námitkami stěžovatelky. V závěru soud odkázal jak na odůvodnění napadeného usnesení, tak i na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí v této věci.
7. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který na výzvu reagoval pouze přípisem, v němž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Proto nebylo vyjádření soudu zasíláno stěžovatelce k replice, když ve věci nepřináší žádné nové argumenty.
8. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti stěžovatelky. Ten pouze uvedl, že dne 31. 1. 2023 předložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně v souladu s ustanovením § 166 odst. 3 trestního řádu návrh na podání obžaloby. Krajské státní zastupitelství provádělo dohled nad předmětným trestním řízením pod sp. zn. 2 KZV-45/2016 (dozorující státní zástupce JUDr. D. U.), přičemž policejnímu orgánu je známo, že státní zástupce podal ve věci dne 19. 5. 2023 u Krajského soudu v Brně obžalobu dle ustanovení § 176 trestního řádu.
9. Krajské státní zastupitelství v Brně k výzvě Ústavního soudu pouze sdělilo, že společnost X, je zúčastněnou osobou ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 7/2023. Krajský soud vede trestní řízení na podkladě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZV 45/2016-965 ze dne 19. 5. 2023.
10. Krajský soud v Brně, ve věci vedené pod sp. zn. 2T 7/2023, dále na výzvu Ústavního soudu sdělil, že zajištění předmětných nemovitostí stále trvá. Obžaloba byla ke Krajskému soudu v Brně podána dne 25. 5. 2023. Soud nařídil hlavní líčení na říjen 2023, tato jednání však byla na žádost obhájců z důvodů kolize s jinými jednáními zrušena, poté bylo hlavní líčení nařízeno na leden a únor a v hlavním líčení bude pokračováno.
III.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti stručně shrnuje dosavadní průběh řízení a poukazuje na výše citovaný zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1181/21. K jeho závěru, že ve věci stěžovatelky bylo možné s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat "brzké" skončení přípravného řízení, uvádí, že přípravné řízení nebylo skončeno ani ke dni 25. 9. 2021 a je zapotřebí rozhodovat o stavu, jaký je, nikoliv o stavu, jaký lze předpokládat. Zajištění majetku v rámci trestního řízení má být dočasným institutem, jehož legitimita s plynutím času logicky oslabuje. Při přezkumu rozhodnutí je přitom zapotřebí zkoumat jak délku trvání zajištění, tak i vliv průběhu procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána. V tomto směru stěžovatelka opakovaně upozorňuje na celkovou délku zajištění nemovitosti, a to téměř osm a půl roku (pozn.: v době podání ústavní stížnosti). Tomu ovšem neodpovídají stále se opakující argumenty policejního orgánu vztahující se spíše k délce trestního stíhání (poukazuje na značný rozsah podkladů a velký objem vyhodnocování poskytnutých materiálů).
12. Argumentace stěžovatelky se dále upíná i k samotnému důvodu zajištění nemovitostí, jako výnosu z trestné činnosti. Podle jejích tvrzení lze řádně zdokladovat původ použitých finančních prostředků na její koupi. Policejní orgán však ustáleně argumentuje tím, že se jedná o náhradní hodnotu. Na uvedené upozornil i krajský soud v napadeném usnesení. Podle stěžovatelky se jedná o další pochybení (nejen) policejního orgánu v daném řízení, provázeném řadou nepřesností a nejasností. Stěžovatelka opakovaně poukazuje i na nesprávné vyčíslení hodnoty zajištěných nemovitostí policejním orgánem.
13. Stěžejní ústavněprávní argumentace stěžovatelky však směřuje téměř výlučně k otázce délky trvání zajištění předmětných nemovitostí. Nad rámec uvedeného poukazuje na nečinnost policejního orgánu (a prakticky všech orgánů činných v trestním řízení) a na jeho (další) pochybení (nesprávné ocenění nemovitosti, absence listin založených do spisu a jejich zkreslování, prodlení ve změně právní kvalifikace aj.).
IV.
Posouzení Ústavním soudem
14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení, které stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
A) Obecná východiska dočasných majetkových zajišťovacích institutů
16. Ústavní soud na úvod svého posouzení konstatuje, že jeho úkol spočívá výlučně v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů či jiných orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění nástrojů trestné činnosti, výnosů z trestné činnosti či náhradní hodnoty podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, II. ÚS 2531/22, IV. ÚS 258/22, I. ÚS 797/23 a další).
17. Ústavní soud ustáleně ve svých rozhodnutích konstatuje, že jakkoliv majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality, považuje je obecně za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Ve své judikatuře však rovněž připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. III. ÚS 24/17 ze dne 14. 11. 2017 (N 210/87 SbNU 429)]. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 42)].
18. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
19. Rozhodování o zajištění majetku podléhá vždy soudní kontrole. Rolí nezávislého soudu je pak dbát na to, aby se rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce vypořádalo s otázkou nezbytnosti existence zajištění majetku, a v případě pochybení musí tuto vadu soud napravit. Jinak řečeno, aby soudní kontrola byla skutečná a účinná, je nutno se vypořádat s relevantní argumentací subjektu, jemuž byla konkrétní věc zajištěna, a na tomto základě posoudit, zda je zajištění majetku stále nezbytné, resp. potřebné, ať již co do jeho samotné existence, tak též co do jeho rozsahu.
20. K otázce "přiměřené" délky zajištění se Ústavní soud vyjádřil například v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291). V citovaném případu došlo v rámci trestního stíhání jednatele společnosti podle § 79a trestního řádu k zajištění finančních prostředků na dvou bankovních účtech společnosti pro podezření, že tyto prostředky pocházejí z vyšetřované trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že k zajištění finančních prostředků došlo před více než šesti lety, společnost považovala tuto dobu za nepřiměřenou. Soudy nevyhověly žádosti společnosti o zrušení omezení. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti nemohou jít k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením. K tomu Ústavní soud poznamenal, že k omezení vlastnického práva společnosti k peněžním prostředkům na bankovních účtech došlo před více než šesti lety. Po celou dobu předcházející podání ústavní stížnosti přitom nebylo skončeno ani přípravné řízení, a nebylo ani zřejmé, kdy bude skončeno.
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
21. Jak Ústavní soud zmínil výše, zajištění nemovitostí stěžovatelky již bylo předmětem jeho přezkumu, a to dokonce ve dvou případech. Nejprve Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 818/20 vyhověl její ústavní stížnosti a zrušil předchozí usnesení krajského soudu týkající se zajištění nemovitostí stěžovatelky. Tento kasační zásah Ústavního soudu byl odůvodněn (stručně řečeno) tím, že se krajský soud v uvedeném usnesení nevypořádal s namítanou disproporcí mezi tvrzenou škodou a hodnotou zajištěného nemovitého majetku, přičemž se spokojil s několik let starým odhadem policejního orgánu z doby zajištění věcí. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že vzhledem k delší době trvání zajištění musí být konkrétně zdůvodněna a podložena nezbytnost zajištění daného majetku, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění. Ve druhém řízení Ústavní soud výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 1181/21 ústavní stížnost stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že i v případě, kdy zajištění nemovitosti v trestním řízení trvá poměrně dlouhou dobu (z hlediska judikatury Ústavního soudu je již zásadně nepřijatelná s ohledem na další omezování vlastnického práva), mohou další trvání zajištění nemovitostí ospravedlnit výjimečné okolnosti, spočívající zejména v závažnosti stíhaného trestného činu (jde o zvlášť závažný zločin), mimořádné složitosti případu (vyplývající zejména z nebývale rozsáhlého důkazního materiálu, který musel být vyhodnocen), objektivních okolnostech komplikujících ukončení vyšetřování (v podobě organizačních opatření souvisejících s pandemickou situací) a v neposlední řadě také to, že se vyšetřování s vysokou mírou pravděpodobnosti blížilo svému ukončení. Zjištěné výjimečné okolnosti podle Ústavního soudu nakonec ve svém souhrnu legitimizovaly další trvání zajištění nemovitostí.
22. V nyní posuzované fázi řízení, tedy v období od 30. 8. 2021 do 28. 2. 2022, resp. dokonce až do doby vydání tohoto rozhodnutí, však Ústavní soud neshledává žádné (další) mimořádné okolnosti ospravedlňující průtahy policejního orgánu v rámci vyšetřování. Ostatně, ani krajský soud či policejní orgán o žádných takových okolnostech v posuzovaných rozhodnutích (či vyjádřeních) nehovoří. Přesto po dobu dalších mnoha měsíců nebyl policejní orgán schopen předložit věc státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby, což ve svém důsledku trvalo až do 31. 1. 2023 (resp. 19. 5. 2023, kdy obdržel soud obžalobu). Jedinou změnou, oproti přechozímu stavu, je prakticky jen úprava právní kvalifikace samotné trestné činnosti - nejedná se již o možný zvlášť závažný zločin podvodu, ale o možný zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. O této změně ale policejní orgán účastníky informoval se značným zpožděním (až po výtce soudu).
23. V případě mnohaletého zajištění je zejména nutno posoudit přiměřenost zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, samotnou délku trvání zajištění a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je nutno i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121)].
24. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nyní zcela oprávněně brojí proti rozhodnutí krajského soudu, když uvedené prognózy o skončení vyšetřování, o něž Ústavní soud opíral předchozí zamítavý nález, nebyly ze strany policejního orgánu naplněny. Naopak, policejní orgán skončil vyšetřování a předložil věc státnímu zástupci až dne 31. 1. 2023, tedy po devíti letech od vydání rozhodnutí o zajištění nemovitostí. Dosud se navíc ve věci nekonalo ani první soudní jednání, a to i přes podání obžaloby dne 19. 5. 2023. Uvedená časová dimenze zajištění nemovitostí je z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky již nepřijatelná. Neúměrné prodlužování vyšetřování totiž takto dotčenou osobu postihuje nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem a zakládá neproporcionalitu předmětného zásahu.
25. Ústavní soud proto uzavírá, že délka zajištění nemovitostí je v posuzovaném případě z hlediska dalšího omezování vlastnického práva stěžovatelky již nepřijatelná. Došlo k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 11 Listiny. Uvedeným závěrům přispívá i přístup samotného krajského soudu, který v napadeném rozhodnutí na námitky stěžovatelky co do délky zajištění nemovitostí fakticky nereaguje. Namísto vypořádání se s námitkami stěžovatelky totiž pouze odkazuje na usnesení policejního orgánu, které však spíše rekapituluje průběh řízení a na svá předchozí rozhodnutí. Takový postup činí rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným a porušuje základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Ústavní soud nad rámec svých závěrů konstatuje, že se zabýval též částí námitek stěžovatelky směřující proti tomu, jak policejní orgán (nesprávně) vyčíslil hodnotu zajištěných nemovitostí. V tomto ohledu však Ústavní soud odkazuje na odůvodnění výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1181/21, v němž již konstatoval, že tyto námitky stěžovatelky nelze akceptovat. Její argumentace přitom zůstává stejná a Ústavní soud neshledal důvodu k odchýlení se od již vyslovených závěrů. Pokud jde o zaměňování důvodů (náhradní hodnota x výnos z trestné činnosti) zajištění nemovitostí ze strany policejního orgánu, je možné uvést - nad rámec toho, co již bylo řečeno -, že oba důvody opravňují k zajištění prakticky v totožných parametrech, přičemž otázka, zda určitá věc je výnosem, či náhradní hodnotou za něj, může být nepochybně ustalována až v průběhu přípravného řízení, neboť tato povaha věci nemusí být vždy od počátku zřejmá a zpravidla závisí na objasnění následných majetkových dispozic v období po ukončení skutku, pro nějž se trestní stíhání vede (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3004/22 ze dne 6. 12. 2022). Jakkoliv uvedené nijak neomlouvá chybu policejního orgánu, předpokladem je, že výsledné rozhodnutí to nijak neovlivnilo.
V.
Závěr
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 440/2021 ze dne 20. 12. 2021 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. Bude muset celou věc znovu posoudit a s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu.
28. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné rušit též přecházející usnesení policejního orgánu, když efektivní nápravy lze dosáhnout již zrušením napadeného usnesení krajského soudu a ani samotný petit ústavní stížnosti proti usnesení policejního orgánu přímo nesměřuje.
Autor: US