// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 05.04.2024
ÚS: Lhůta pro podání stížnosti proti usnesení v trestním řízení
Porušením práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je požadavek, aby instanční stížnost podle § 143 odst. 1 trestního řádu byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 102/24, ze dne 5. 3. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Nynější případ je dalším z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu, které se týká počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o omezení osobní svobody podle trestního řádu. Ústavní soud opakuje, že lhůta počíná běžet až v okamžiku, kdy je obviněnému doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí.
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť tímto usnesením podle stěžovatele soud porušil stěžovatelova základní práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na obhajobu v trestním řízení (čl. 40 odst. 3 Listiny).
3. Z ústavní stížnosti, připojeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 2023, č. j. 1 T 96/2022-117, podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, rozhodl, že stěžovatel jako odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců a zařadil stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou [§ 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku]. Trest odnětí svobody byl stěžovateli již dříve uložen trestním příkazem s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Během zkušební doby se však stěžovatel dopustil dalšího trestného činu (přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku). Veřejného zasedání u městského soudu dne 14. 11. 2023 se stěžovatel osobně účastnil, soudce mu sdělil, že poslední den pro podání stížnosti je 20. 11. 2023.
4. Stěžovateli bylo písemné vyhotovení usnesení městského soudu doručeno dne 30. 11. 2023 (čtvrtek). Dne 4. 12. 2023 (pondělí) podal stěžovatel proti usnesení stížnost. Krajský soud v Brně však usnesením uvedeným v záhlaví stížnost zamítl jako opožděnou [§ 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Lhůta k podání stížnosti podle krajského soudu začala běžet dnem vyhlášení usnesení městského soudu, tedy 14. 11. 2023, a skončila již dne 20. 11. 2023. Ostatně soudce městského soudu stěžovatele informoval, že poslední den lhůty k podání stížnosti je 20. 11. 2023.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že podal stížnost proti rozhodnutí městského soudu včas, ve lhůtě podle § 137 odst. 1 a § 143 odst. 1 trestního řádu, tj. do tří dnů ode dne doručení usnesení. Podle judikatury Ústavního soudu je okamžikem, od něhož se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti, až doručení opisu usnesení. Díky tomu se obviněný může vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně, které jsou podrobně obsaženy až v písemném vyhotovení usnesení. Krajský soud tím, že stížnost vyhodnotil jako opožděnou, porušil stěžovatelova základní práva. Proto stěžovatel navrhuje usnesení krajského soudu zrušit.
6. Stěžovatel k tomu uvádí početnou judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787), ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3842/17 (N 106/89 SbNU 573), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18 (N 21/92 SbNU 214), ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3003/19 (N 210/97 SbNU 258), ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2511/19 (N 113/100 SbNU 288), či ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3588/22].
III.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
7. Soudce zpravodaj si vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 1 T 96/2022 a vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Ústavní soud pak již dne 23. 1. 2024 odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu.
8. Krajský soud ve vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.
9. Krajské státní zastupitelství v Brně ve vyjádření uvedlo, že Ústavní soud k problematice lhůty pro podání stížnosti rozhodoval opakovaně. Lhůtu k podání stížnosti proti usnesení, jímž soud rozhodl podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku o tom, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody, který byl původně uložen jako podmíněný, je třeba zásadně odvíjet od doručení opisu tohoto usnesení odsouzenému nebo jeho obhájci. Dřívější vyhlášení usnesení v přítomnosti odsouzeného v tomto případě není skutečností, s níž lze spojit počátek běhu třídenní lhůty k podání stížnosti podle § 143 trestního řádu. Z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by byl stěžovatel v rozhodování o přeměně trestu zastoupen obhájcem. Není zřejmé, jakým způsobem bylo usnesení při veřejném zasedání (ústně) odůvodněno. Proto se vedlejší účastník ztotožnil s ústavní stížností, že usnesení krajského soudu porušilo stěžovatelova základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost je proto důvodná a vedlejší účastník navrhuje napadené usnesení zrušit.
10. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by se k nim chtěl vyjádřit. Této možnosti stěžovatel nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V.
Věcné posouzení ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je důvodná.
14. Podle § 143 odst. 1 trestního řádu platí, že stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Z § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Usnesení se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
15. K počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesením vydaným v trestním řízení se Ústavní soud vyjádřil již mnohokrát. Počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (včetně rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) se odvíjí až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Porušením práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek, aby instanční stížnost byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný. Tyto důvody totiž v celé jejich šíři zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. např. nález III. ÚS 3588/22, bod 13, podobně další stěžovatelem citovaná judikatura, viz bod 6 shora, z novější judikatury též nálezy ze dne 12. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1301/23, body 15 až 18; ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 76/23, bod 14; ze dne 6. 12. 2023 sp. zn. II. ÚS 402/23, body 17 a 18; naposledy nález ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3106/23, bod 13).
16. Stěžovateli bylo třeba doručit opis usnesení městského soudu (§ 137 odst. 4 trestního řádu), proto jeho přítomnost při ústním vyhlášení usnesení nezaložila účinky oznámení. Tyto účinky nastaly až doručením opisu usnesení. Na tom nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení, které dal soudce městského soudu stěžovateli (stěžovatel ostatně v den veřejného zasedání, tj. 14. 11. 2023, nebyl ani zastoupen obhájcem, jak plyne ze soudního spisu a jak ostatně správně poznamenal vedlejší účastník).
17. Opačný závěr by nutil stěžovatele podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohl seznámit s jeho písemným vyhotovením. Povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Je klíčové, aby se obviněný seznámil s písemným odůvodněním usnesení, byť se při jeho vyhlášení vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§ 128 odst. 2 ve spojení s § 138 trestního řádu). Jen tak může obviněný podat kvalifikovanou stížnost proti usnesení (nález III. ÚS 3588/22, bod 13, podobně další již citovaná judikatura, viz body 6 a 15 shora).
18. Krajský soud usnesení založil na právním názoru odlišném od shora uvedené jednotné judikatury. Krajský soud však ani v usnesení, ani nyní ve vyjádření k ústavní stížnosti nepodal žádnou konkurující argumentaci k této judikatuře (není jasné, zda si byl této judikatury vůbec vědom). Proto postačí odkázat na výše uvedené závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou musí obecné soudy zásadně respektovat (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
19. Krajský soud tak porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože krajský soud nesprávně zamítnul stížnost pro opožděnost, Ústavní soud nemůže rozhodnout jinak než zrušit napadené usnesení krajského soudu. Krajský soud tak o stížnosti proti usnesení městského soudu rozhodne znovu, tentokrát meritorně.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US