// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 03.02.2023
ÚS: K porušení práva na soudní ochranu
K porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod došlo postupem krajského soudu, který napadené rozhodnutí neopatřil ústavně souladným odůvodněním závěrů o stanovení dne nabytí právní moci rozsudku okresního soudu, jakož i vině stěžovatele na tom, že okresní soud nerozhodl ve lhůtě podle § 86 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 563/22, ze dne 10. 1. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 5 T 56/2014-182 (dále jen "rozsudek okresního soudu") stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona a odsoudil ho podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stanovil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve stanovených výších poškozené obchodní společnosti X (dále jen "X"), a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného L. N. odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a podle § 229 odst. 2 trestního řádu X odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody také na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu v areálu X odcizil 4 kusy plechových disků opatřených pneumatikami (v celkové ceně 6 100 Kč), které mu předtím zaměstnanci uvedené společnosti zapůjčili, a poté, co byl jimi vyzván k jejich vrácení, si uvedené věci pokusil uchovat násilím, a to tak, že fyzicky napadl jednatele X L. N., čímž se veřejně dopustil výtržnosti a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví vymezenou ve skutkové větě rozsudku.
3. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl s odkazem na § 83 odst. 1 trestního zákoníku, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků uložený mu rozsudkem okresního soudu a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel po odsouzení nežil řádným životem, neboť byl v roce 2019 odsouzen za další trestnou činnost a rovněž se dopouštěl závažných přestupků. Podle soudu tím prokázal, že výchovný trest na něj neměl požadovaný nápravný vliv, když "zklamal jeho důvěru, kterou do něj tímto trestem vložil". Z přiloženého spisu soud dovodil opakovanou snahu stěžovatele o prodloužení trestního řízení, aby v mezidobí došlo k osvědčení stěžovatele v předchozím trestním řízení. V dané věci okresní soud čekal na právní moc nového rozsudku a následně veřejné zasedání dvakrát odročil (jednou z důvodu pandemie a jednou pro letní dovolenou obhájce). Soud tedy nařídil konání veřejného zasedání na 17. 9. 2020, což bylo po uplynutí roční zákonné lhůty, v níž má rozhodnout o osvědčení odsouzeného. Podle soudu však k odročení došlo vinou stěžovatele a jeho obhájce. Stěžovatelova snaha vyhýbat se procesním úkonům je patrna z jeho trestní minulosti. K veřejnému zasedání se stěžovatel ani jeho obhájce nedostavili včas, přestože jim bylo předvolání řádně a včas doručeno. Teprve v průběhu veřejného zasedání telefonoval stěžovatel, že "je na cestě do Děčína a stojí v dopravní zácpě. Do konce pracovního dne se však ani stěžovatel, ani jeho obhájce k soudu nedostavili".
4. Proti tomuto usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, na jejímž základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 zrušil usnesení okresního soudu a rozhodl, že podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří roků a pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou. Zrušení usnesení okresního soudu odůvodnil zjištěním, že ve výrokové části byl odkaz na nesprávné ustanovení trestního zákoníku (tj. na § 83 odst. 1 trestního zákoníku). Za správné shledal krajský soud závěry okresního soudu, podle nichž stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Dále konstatoval, že okresní soud vycházel z "mylné představy" o nedodržení lhůty jednoho roku stanovené pro rozhodnutí podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Podle krajského soudu stěžovatel po vyhlášení rozsudku okresního soudu neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Tyto osoby odvolání podat mohly, proto uvedený rozsudek nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014. Stížností napadené usnesení okresního soudu ze dne 17. 9. 2020 proto bylo z hlediska § 86 odst. 2 trestního zákoníku včasné. Krajský soud "pouze pro úplnost a z důvodu určité arogance stěžovatele" (který okresnímu soudu oznámil, že se k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020 nedostaví, jelikož jeho obhájce nebude přítomen z důvodu dovolené) zdůraznil, že v jeho jednání okresní soud důvodně spatřoval zdržování řízení vedené snahou dosáhnout - po překročení zákonné lhůty - osvědčení tzv. ze zákona.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3454/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušil usnesení krajského soudu pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu nebylo možné rozpory mezi listinami vypořádat pouhým tvrzením, že přednost má protokol z hlavního líčení. Obiter dictum usnesení krajského soudu, obsahující tvrzení o stěžovatelově aroganci, pak nelze považovat za odůvodnění jeho viny na uplynutí roční lhůty k rozhodnutí o osvědčení. Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby se okolnostmi stěžovatelova jednání v souladu s nosnými důvody nálezu blíže zabýval.
6. Krajský soud následně napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a nově rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud se v první řadě zabýval otázkou, zda uplynula roční lhůta, v níž soud musel rozhodnout o osvědčení. Za účelem ověření správnosti protokolu z hlavního líčení krajský soud doplnil dokazování o vyjádření Okresního státního zastupitelství v Děčíně (dále jen "okresní státní zastupitelství") a sdělení obhájce, který stěžovatele zastupoval v předmětné trestní věci dne 2. 9. 2014. Z obou písemností podle krajského soudu vyplynulo, že se stěžovatel práva podat odvolání i za další oprávněné osoby nevzdal. Na tom nic nemění ani pochybení soudkyně, která "opomenula celé znění" § 129 odst. 2 trestního řádu, konkrétně "pokračování věty prvé po čárce", a rozsudek vyhotovila bez odůvodnění (jako tzv. zjednodušený). Okresní soud tak podle krajského soudu rozhodl ve lhůtě jednoho roku stanovené v § 86 odst. 2 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20, kterým Ústavní soud zrušil jeho předchozí rozhodnutí. Ani nové rozhodnutí krajského soudu tak není možno označit za ústavně souladné. V řízení navazujícím na zrušující nález krajský soud doplnil dokazování (podle stěžovatele svérázným způsobem) o vyjádření okresního státního zastupitelství a stěžovatelova obhájce z původního řízení, přičemž obsah těchto důkazních prostředků deformoval a vyhodnotil nelogicky. Z uvedených vyjádření nelze dovodit, že stěžovatel neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Navíc vyjádření okresního státního zastupitelství obsahuje dovětek o tom, že stěžovatel nepožaduje písemné odůvodnění rozsudku, což svědčí spíše pro to, že předmětné prohlášení učinil "pro všechny", tedy i k jiným oprávněným osobám. Podle stěžovatele je zřejmé, že s časovým odstupem osmi let si státní zástupce okresního státního zastupitelství, někdejší obhájce ani další osoby nemohou na takové podrobnosti pamatovat. Vycházejí z protokolu o hlavním líčení (provedeném v předchozím řízení jako důkaz) a nelze tedy hovořit o reálném doplnění dokazování. Pro úplnost stěžovatel odkazuje na argumentaci z předchozí ústavní stížnosti o tom, že nezavinil, že okresní soud nerozhodl v zákonné lhůtě podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Dlužno dodat, že zrušením původního usnesení krajského soudu ze dne 26. 10. 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 nálezem sp. zn. IV. ÚS 3454/20 rozhodnutí okresního soudu ze dne 17. 9. 2020 č. j. 5 T 56/2014-334 (laicky řečeno) "obživlo" ("obnovilo se"); srov. mutatis mutandis stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. Tpjn 301/2010 a navazující judikaturu téhož soudu, např. usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1020/2020 a ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. 7 Tdo 985/2021. Jak bylo uvedeno, následně toto usnesení opět zrušil krajský soud, a to usnesením ze dne 26. 1. 2022 č. j. 4 To 420/2020-383.
10. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 (č. Org. 1/23), neboť usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. IV. ÚS 563/22-42 byl stálý člen IV. senátu Jan Filip z projednávání a rozhodování věci vyloučen.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 3. 2022 č. j. IV. ÚS 563/22-23 vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu odložil do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
12. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
13. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že po vyčerpávajícím dokazování a hodnocení všech důkazů dospěl k závěru vyjádřenému v rozhodnutí.
14. Okresní soud dal najevo, že názor na věc nezměnil a s námitkami stěžovatele nesouhlasí.
15. Státní zástupce okresního státního zastupitelství uvedl, že krajský soud provedl dostatečné dokazování a obsah důkazů správně vyhodnotil. Nebylo tedy prokázáno, že se stěžovatel vzdal práva podat odvolání i za jiné oprávněné osoby. Následný chybný postup okresního soudu nemůže tuto skutečnost změnit. Krajský soud tedy postupoval správně, považoval-li roční zákonnou lhůtu za zachovanou. K návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu státní zástupce uvedl, že v dané věci je dán veřejný zájem v naplnění účelu trestního řízení, přičemž odložení vykonatelnosti by tomuto účelu odporovalo. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
16. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Protože bylo poučeno, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.
17. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel setrval na stanovisku, že nejsou dány pochybnosti o běhu zákonné lhůty. Tvrdí, že se jako obžalovaný jednoznačně vzdal práva podat odvolání i za ostatní oprávněné osoby, čemuž svědčí veškerý následný postup v řízení. Zrušení původního rozsudku na základě odvolání jakékoliv osoby by přitom bylo snadné, neboť dané rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění. Stěžovatel proto setrvává na petitu ústavní stížnosti.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. A. Obecná východiska
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno [srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 (N 81/53 SbNU 23)].
V. B. Námitka, že krajský soud vycházel z nesprávně stanoveného dne nabytí právní moci rozsudku okresního soudu
19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20 konstatoval, že z požadavku demokratického právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá povinnost každého soudce hledat a prosazovat skutečně spravedlivé řešení: "Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ - rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost" [srov. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (N 42/68 SbNU 425), body 14. a 15. odůvodnění]. Zejména nelze tolerovat, aby sám stát profitoval z nedokonalosti právní úpravy či pochybení orgánů veřejné moci v neprospěch jednotlivce [srov. např. nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 (N 48/93 SbNU 155]. V neposlední řadě se patří připomenout ústavní princip zákazu svévole při výkonu státní moci, vycházející rovněž z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
20. Orgány veřejné moci jsou povinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Proto také v případě pochybností musí postupovat mírněji (in dubio mitius) a je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Zásada in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny). Tyto ústavní maximy zmiňuje řada nálezů Ústavního soudu. Ke znakům demokratického právního státu neoddělitelně patří též princip ochrany důvěry občanů v právo [srov. nález ze dne 8. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 215/94 (N 30/3 SbNU 227)]. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická osoba nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci [srov. nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 629/06 (N 11/48 SbNU 111)]. Jednotlivec má právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 2254/07 (N 68/49 SbNU 37) či ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)].
21. V trestním právu zmíněné zásady platí o to více proto, že jde o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho osobní svobody. Výklad a použití trestního práva musí šetřit podstatu a smysl ochrany osobní svobody.
Nedostojí-li obecný soud těmto ústavněprávním požadavkům, jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud dal najevo již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20, že uvedené zásady je nutno aplikovat i na stěžovatelův případ, zejména pak na určení konce běhu lhůty k rozhodnutí soudu, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody.
23. Krajský soud vycházel v obou usneseních (tj. usnesení ze dne 26. 10. 2020 č. j. 4 To 420/2020-346, které Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. IV. ÚS 3454/20, jakož i usnesení ze dne 26. 1. 2022 č. j. 4 To 420/2020-383, které je napadeno nyní posuzovanou ústavní stížností) z předpokladu, že stěžovatel dne 2. 9. 2014 po vysvětlení významu rozsudku okresního soudu a poučení o opravných prostředcích uvedl toliko, že se vzdává odvolání a nežádá odůvodnění rozsudku, přičemž neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, proto rozsudek okresního soudu nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014.
24. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20 konstatoval, že si z vyžádaného spisu okresního soudu ověřil, že krajský soud tyto údaje převzal z protokolu o hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 2. 9. 2014 (č. l. 180). V něm se uvádí, že "předseda senátu rozhodl, že zvukový záznam pořizován nebude z technických důvodů" (č. l. 173). Přesné znění stěžovatelova sdělení proto nebylo možno touto cestou objektivně zjistit. Ve vyhotovení rozsudku okresního soudu založeném ve spisu se ve shodě s protokolem o hlavním líčení uvádí, že "neobsahuje odůvodnění, neboť stěžovatel i státní zástupce se odvolání vzdali a nežádali odůvodnění rozsudku" (č. l. 183). Oproti tomu, v opisu rozsudku okresního soudu, který byl doručen stěžovateli, jeho obhájci, okresnímu státnímu zastupitelství a poškozeným se konstatuje: "Podle § 129 odst. 2 trestního řádu tento rozsudek neobsahuje odůvodnění, jelikož se ihned po jeho vyhlášení vzdal státní zástupce a obžalovaný odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby." V tzv. konečném referátu (č. l. 185) bylo uvedeno, že rozsudek okresního soudu je v právní moci a je vykonatelný dnem 2. 9. 2014. Tento údaj byl v návaznosti na napadené usnesení krajského soudu změněn na den 23. 9. 2014. Není pochyb, že údaje o tom, zda stěžovatel dne 2. 9. 2014 po vyhlášení rozsudku okresního soudu prohlásil, že "si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby", se ve vyhotovení rozsudku a v jeho opisu rozcházejí.
25. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20 poukázal na to, že již v protokolu o hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 2. 9. 2014 (č. l. 180) je uvedeno, že rozsudek neobsahuje odůvodnění, což vzhledem k úpravě obsažené v § 129 odst. 2 větě prvé trestního řádu (když se po vyhlášení rozsudku nebo v soudem stanovené lhůtě po vyhlášení rozsudku státní zástupce a obžalovaný vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, může soud vyhotovit zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění) představuje argument ve prospěch závěru, že stěžovatel toto "prohlášení" učinil, pouze nebylo (písařskou chybou) pojato do protokolu. Kdyby je nevyslovil, okresní soud by nemohl v souladu s normativním řešením (srov. zásadu iura novit curia) vyhotovit rozsudek jako zjednodušený (neobsahující odůvodnění).
26. Jak bylo uvedeno, krajský soud usnesení ze dne 26. 1. 2022 založil na doplnění dokazování o vyjádření státního zástupce okresního státního zastupitelství (podle kterého se stěžovatel "po vyhlášení odsuzujícího rozsudku vzdal za přítomnosti svého obhájce Mgr. M. Š. práva odvolání a netrval na odůvodnění") a sdělení obhájce Mgr. M. Š. (podle kterého "z jeho záznamu zapsaného ve spisu advokáta vyplývá, že po vyhlášení rozsudku dne 2. 9. 2014 se jak obžalovaný, tak státní zástupce vzdali do protokolu práva odvolání"), z nichž dovodil, že stěžovatel se nevzdal práva podat odvolání i za jiné oprávněné osoby. S okolností, že soudkyně okresního soudu vyhotovila rozsudek jako zjednodušený (neobsahující odůvodnění) se krajský soud vypořádal tvrzením, že "opomenula celé znění" § 129 odst. 2 trestního řádu, konkrétně "pokračování věty prvé po čárce".
27. Krajský soud na přípis státního zástupce okresního státního zastupitelství ze dne 25. 10. 2021 reagoval doplňujícím dotazem, zda se stěžovatel vzdal odvolání "i za osoby oprávněné podat odvolání v jeho prospěch". Na tento dotaz odpověděl státní zástupce okresního státního zastupitelství přípisem ze dne 29. 10. 2021, jímž soudu sdělil, že "záznam o účasti na hlavním líčení ze dne 2. 9. 2014 neobsahuje poznámku, zda se odsouzený vzdal práva odvolání rovněž za osoby oprávněné" (č. l. 371). Z postupu krajského soudu je patrné, že ve sdělení ze dne 25. 10. 2021 neshledal dostatečně spolehlivou oporu pro závěr, zda se stěžovatel "vzdal práva odvolání rovněž za osoby oprávněné", a vyžádal si proto u státního zástupce okresního státního zastupitelství nutné doplňující informace. Následné vyjádření státního zástupce okresního státního zastupitelství ze dne 29. 10. 2021 však dalo najevo pouze to, že ze záznamu se nepodává informace, zda se stěžovatel "vzdal práva odvolání rovněž za osoby oprávněné". Krajský soud vyjádření státního zástupce nezaslal zástupci stěžovatele k replice a v napadeném usnesení oba přípisy označil za podklad pro stěžovateli nepříznivý závěr, že po vyhlášení rozsudku okresního soudu neprohlásil, že "si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby", ačkoli státní zástupce v přípisu ze dne 29. 10. 2021 výslovně uvedl, že tímto - a ani protichůdným - poznatkem nedisponuje.
28. Krajský soud též vyzval k podání vyjádření původního obhájce stěžovatele Mgr. M. Š., od kterého obdržel sdělení ze dne 1. 12. 2021 shodné s přípisem státního zástupce okresního státního zastupitelství ze dne 25. 10. 2021. K doplňujícímu vyjádření okresní soud uvedeného advokáta nevyzval, stěžovateli předmětnou písemnost nezaslal k replice a informaci jím poskytnutou vyhodnotil k tíži stěžovatele.
29. Krajský soud dále uvedl, že soudkyně okresního soudu pochybila tím, že "opomenula celé znění" § 129 odst. 2 trestního řádu, konkrétně "pokračování věty prvé po čárce", a rozsudek vyhotovila bez odůvodnění (jako tzv. zjednodušený). Krajský soud tedy vycházel z předpokladu, že uvedená soudkyně neznala úpravu obsaženou v § 129 odst. 2 větě prvé trestního řádu v rozhodném znění, a implicitně též z domněnky, že co do výsledku tomu bylo podobně (ať již z neznalosti právní úpravy nebo nejasně motivované "procesní pasivity") u obhájce stěžovatele Mgr. M. Š. a rovněž státního zástupce okresního státního zastupitelství, neboť - ačkoli muselo být zřejmé, že stěžovatel "netrvá na odůvodnění" rozsudku - na údajně "neúplné" vzdání se práva odvolání po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nereagovali.
30. Úvaha o neznalosti soudkyně okresního soudu je však pouhou hypotézou, kterou krajský soud uplatnil až v pořadí druhém usnesení a upřednostnil ji vůči jiným možnostem vzniku dané procesní situace (např. nepřesnou protokolací prohlášení stěžovatele), a to bez vazby na konkrétní důkaz. Dotyčná soudkyně sice ve vyjádření k ústavní stížnosti [srov. limity vyplývající z nálezů ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (N 155/86 SbNU 577), bod 25. odůvodnění, a ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18 (N 162/91 SbNU 25), bod 52.] vyslovila nesouhlas s argumentací stěžovatele, nicméně údajný nedostatek uvažovaný krajským soudem přešla mlčením. Znění opisu rozsudku okresního soudu, z nějž je znalost soudkyně okresního soudu úpravy obsažené v § 129 odst. 2 trestního řádu patrná, rovněž nepodporuje závěry krajského soudu.
31. Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3454/20 zrušil usnesení krajského soudu s konstatováním, že není v intencích úpravy obsažené v trestním zákoníku a trestním řádu přítomnost rozdílných údajů v protokolu o hlavním líčení, vyhotovení rozsudku a jeho opisech a na doložce právní moci [srov. kupř. nález ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 218/12 (N 108/65 SbNU 471)], natožpak možnost, aby soud "zvolil" při rozhodování podle § 86 trestního zákoníku údaj pro stěžovatele nejméně příznivý, a to bližší právní argumentací (opírající se o konkrétní okolnosti daného případu) nepodloženým poukazem na jeho "přednost". V pochybnostech je totiž nutno se přiklonit k řešení, které co nejméně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce (princip in dubio pro libertate).
32. Bylo tudíž na krajském soudu, aby doplněním dokazování zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy byl povinen zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností věci jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby svá skutková zjištění podřadil právním normám způsobem splňujícím výše uvedené ústavněprávní požadavky.
33. Krajský soud však v řízení navazujícím na kasační nález sp. zn. IV. ÚS 3454/20 svoji původní, ústavněprávně nesouladnou argumentaci nahradil částečně odlišnou, která nicméně z týchž hledisek neobstojí rovněž.
34. Krajský soud pochybil, že vyjádření, která si vyžádal od státního zástupce okresního státního zastupitelství a předchozího obhájce stěžovatele, nezaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire). Toto právo podle ESLP znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 2. 1996 ve věci Vermeulen v. Belgie, stížnost č. 19075/91, § 33; rozsudek ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a další v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, § 40).
35. Mezi kvalifikované vady důkazního řízení Ústavní soud zařazuje situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
36. Oporu v provedeném dokazování postrádá závěr krajského soudu, že soudkyně okresního soudu "opomenula celé znění" § 129 odst. 2 trestního řádu, proto vyhotovila rozsudek jako tzv. zjednodušený (bez odůvodnění).
37. Jakkoli Ústavní soud není obecně oprávněn k odlišnému hodnocení provedených důkazů a není též oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněná hodnocení, do procesu hodnocení zasáhne, rozhodly-li by soudy svévolně [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [srov. nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
38. Tomuto důkaznímu standardu zjevně neodpovídá obsah vyjádření státního zástupce okresního státního zastupitelství ze dne 25. 10. 2021 a ze dne 29. 10. 2021 a přípis bývalého obhájce ze dne 1. 12. 2021, který přítomnost rozdílných údajů v protokolu o hlavním líčení, vyhotovení rozsudku a jeho opisech a na doložce právní moci nevyjasnil. Jinými slovy, nebylo-li ani po doplněném dokazování možno dosáhnout daného stupně jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. za situace, kdy v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo nutné, v souladu se zásadou in dubio pro libertate rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
V. C. Otázka, zda stěžovatel neměl vinu na tom, že okresní soud nerozhodl ve lhůtě podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku
39. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20 konstatoval, že v řízení následujícím po zrušení jeho usnesení bude na krajském soudu, nedovodí-li, že okresní soud usnesením ze dne 17. 9. 2020 č. j. 5 T 56/2014-334 rozhodl ve lhůtě stanovené v § 86 odst. 2 trestního zákoníku, aby se vinou stěžovatele ve smyslu tohoto ustanovení zabýval.
40. Krajský soud ve svém usnesení dovozoval (byť ústavněprávně nesouladným způsobem), že lhůta podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku byla okresním soudem dodržena, proto se nezabýval výše uvedenou otázkou.
41. Ústavní soud zdůrazňuje, že body 27. až 33. nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20 jsou relevantní i pro následující řízení.
VI.
Závěr
42. Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/97 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento požadavek se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z požadavku minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [srov. např. nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), bod 5., ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2428/13 (N 123/73 SbNU 869) nebo ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2722/13 (N 22/76 SbNU 313), bod 28.]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele postačuje zrušit napadené usnesení krajského soudu. V části směřující proti usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byť nosné důvody nálezu se plně vztahují i k němu.
43. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že krajský soud porušil základní práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť napadené usnesení krajský soud neopatřil ústavněprávně souladným odůvodněním svých závěrů o určení dne nabytí právní moci rozsudku okresního soudu a nezabýval se ani vinou stěžovatele na tom, že okresní soud svým usnesením nerozhodl ve lhůtě podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Ústavní stížnost je důvodná, proto jí Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (zčásti) vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
44. Na úplný závěr je třeba uvést, že předmětná stížnost, kterou stěžovatel proti usnesení okresního soudu včas podal, má odkladný účinek.
Autor: US