// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.09.2021
ÚS: Neústavnost tzv. bezdoplatkových zón
Odpírají-li napadená ustanovení nárok na doplatek na bydlení některým osobám, jež jinak zákonná kritéria pro jeho poskytování splňují, a to jen proto, že tyto osoby chtějí bydlet v lokalitě, která byla obcí vyhlášena za „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“, sledují cíl, který není rozumně (věcně) propojitelný s plošným snížením individuálního standardu přístupu k sociální dávce pomoci v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takové podmínění vybočuje z ústavních limitů uplatňování základního sociálního práva, daných čl. 41 odst. 1 Listiny. Jeho ústavní neslučitelnost je pak prohlubována rozlišováním dopadů opatření na jednotlivé osoby na základě hlediska, které je nahodilé (okamžik nabytí titulu k bydlení v dané oblasti) a vede – v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny – k iracionálně nerovnému zacházení s žadateli o doplatek.
Posouzení otázky účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy nezbytné pro to, aby jednotlivci mohli svá sociální práva a svobody také reálně uskutečňovat, je sice především věcí aktuálního zákonodárce, nicméně jeho uvážení podléhá určitým limitům vyplývajícím z nejvyšší ústavní hodnoty, jíž je lidská důstojnost. Zákonná úprava proto nesmí ústavně zaručená sociální práva fakticky popřít, musí být zachován jistý jejich minimální standard („nepodkročitelná mez“). Přestože jde tedy o otázky svou podstatou politické, zákonné provedení vyprazdňující esenciální obsah práva na pomoc v hmotné nouzi nedbá jeho podstaty a smyslu, jak ukládá čl. 4 odst. 4 Listiny.
Oslabování sounáležitosti obyvatel v obci vytváří prostor pro vznik jevu sociálního vyloučení a snaha obcí tomu alespoň v místním měřítku bránit nasazením nástrojů své samostatné působnosti je sama o sobě snahou ústavně konformní. Ústavně konformními musí však být i prostředky a postupy k tomu používané. Absenci pozitivního zákonného vymezení statusu občanství obce vazbou na místo pobytu nelze suplovat negativním vymezením, reálně (fakticky, nepřímo) anulujícím právo na pomoc nezbytnou pro zajištění bydlení jako jedné ze základních životních podmínek.
Působnost obce k regulaci sociálně nežádoucích jevů by mohla být aprobována přezkumem Ústavního soudu pouze v případě, kdyby její opatření svým normativním obsahem spadalo do rámce povaze práva na pomoc v hmotné nouzi vlastních hledisek, např. by upřesňovalo podmínky (definiční znaky) pro vznik nároku na doplatek na bydlení, vymezené v § 33 odst. 1 – 8 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Pro výklad, připouštějící vazbu poskytování doplatku na neexistenci zvýšeného výskytu sociálně nežádoucích jevů v místě bydliště jejího příjemce, jak činí odst. 9, však Listina neskýtá oporu.
Může-li úřad práce jako orgán pomoci v hmotné nouzi v případech hodných zvláštního zřetele pro účely bydlení v ubytovacím zařízení podle § 33 odst. 6 posuzovat – s využitím relevantní informace či doporučení pověřeného obecního úřadu –, zda je dáno sepětí osoby s obcí podle § 33c, ztrácí obec vyloučením nároku takové osoby na doplatek v důsledku zavedení opatření obecné povahy možnost účinně ovlivnit diferenciaci mezi původci sociálně nežádoucích jevů a ostatními žadateli o doplatek, která je klíčem k prevenci vzniku vyloučených lokalit, narušování veřejného pořádku, tzv. sociální turistiky a obchodu s chudobou. Stát se tím zbavil důležitého nástroje k řešení sociální situace jednotlivce ve prospěch restriktivního opatření, které sociální vyloučení osob může ještě prohloubit. V tomto smyslu se tak institut OOP míjí s cílem deklarovaným přijetím napadených ustanovení, na úkor ústavně šetrnějšího, individuální přístup podporujícího nástroje pro výkon obecní samosprávy, a jeho zákonná úprava je proto nejen neústavní, ale jeví se i nadbytečnou.
Napadená ustanovení jsou pouze projevem nesystémové reakce zákonodárce na dlouhodobě neuspokojivě řešený problém sociálního vyloučení bez trvalejších účinků. V rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny působí osobám, které uplatní svoji ústavně zaručenou svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1, újmu na ústavně zaručeném právu na pomoc v hmotné nouzi, resp. působí újmu na využití této svobody těm, kteří upřednostní nárok na doplatek na bydlení.
Přestože Ústavní soud rozumí – v podmínkách absence zákona o sociálním bydlení – pocitům občanů obcí, kteří bez vlastního zavinění nyní „nemají zastání“ při řešení problémů sociálně vyloučených lokalit svých obcí, nelze k věci přistupovat na úkor perspektivy sociální emancipace osob v hmotné nouzi a občanské soudržnosti (sociálního smíru) v obci.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 40/17, ze dne 24. 8. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o návrhu skupiny 17 senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupené P. U., advokátem, sídlem P., na zrušení § 33 odst. 9 a § 33d zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení, a Veřejného ochránce práv a Krajského soudu v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ustanovení § 33 odst. 9 a § 33d zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Úplné znění nálezu k dispozici ZDE.
Autor: US