// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 07.08.2020
ÚS: Náklady řízení při zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu
Dopustí-li se obecný soud při výkladu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. interpretační libovůle, která vede k zjevné nespravedlnosti, a v důsledku toho nepřizná účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení, v němž se důvodně domáhal svého nároku, a jež bylo zastaveno pro zpětvzetí jeho žaloby po vynucení splnění povinnosti na základě žaloby z tzv. hlavní intervence v jiném řízení, přičemž žalobce postupoval procesně zodpovědně a naopak přístup žalovaného byl liknavý a svévolný a proto nezodpovědný, poruší stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 682/20, ze dne 30. 6. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. S ústavní stížností spojil v replice k vyjádření účastníka a vedlejší účastnice návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
2. Stěžovatel je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a od roku 1991 usiluje u vedlejší účastnice (resp. jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu České republiky) o uspokojení svého restitučního nároku. Jeho nároky byly uznány rozhodnutími z let 2002, 2003 a 2009, na jejichž základě mu vznikl nárok na vydání náhradních pozemků. Protože část jeho nároku nebyla uspokojena, podal dne 13. 3. 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 proti vedlejší účastnici žalobu, jíž se domáhal nahrazení projevu vůle uzavřít s ním dohodu o převodu několika pozemků, vč. pozemku parc. č. X v katastrálním území Modřany (dále jen "předmětný pozemek"; pozn. o vydání tohoto pozemku požádal u Pozemkového fondu České republiky již v roce 2004).
3. Žaloba v části týkající se předmětného pozemku byla vyloučena k samostatnému řízení a dne 16. 7. 2013 postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 43 C 362/2013 (dále jen "hlavní řízení"). Vedlejší účastnice podáním ze dne 4. 2. 2014 v hlavním řízení upozornila na dvě probíhající soudní řízení vedená u obvodního soudu, jejímž předmětem je vydání předmětného pozemku jiným oprávněným osobám. V jednom z řízení byl dne 19. 8. 2013 vydán nepravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice k vydání předmětného pozemku.
4. Dne 30. 5. 2014 podal stěžovatel žalobu z tzv. hlavní intervence podle § 91a o. s. ř. proti účastníkům jednoho z uvedených soudních řízení (sp. zn. 28 C 184/2014) a dne 10. 7. 2014 stěžovatel navrhl, aby obvodní soud spojil uvedené řízení s hlavním řízením. Obvodní soud dne 18. 9. 2014 řízení nespojil, avšak hlavní řízení přerušil do pravomocného skončení uvedeného řízení. Dne 6. 4. 2016 obvodní soud spojil dvě jiná probíhající řízení, jejichž předmětem bylo mj. nahrazení vůle o převodu předmětného pozemku, pod sp. zn. 40 C 33/2008 (dále jen "vedlejší řízení"). V tomto řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2018 č. j. 40 C 33/2008-762 zavázal vedlejší účastnici, aby se stěžovatelem uzavřela dohodu o převodu předmětného pozemku a uložil ji, aby mu zaplatila 41 503 Kč jako náhradu nákladů vedlejšího řízení. Obvodní soud v uvedeném rozsudku upozornil na liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice při uspokojování nároků v dané věci. Uvedený rozsudek potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 29 Co 242/2019-903. Podané dovolání vedlejší účastnice proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 686/2019-975.
5. Obvodní soud dne 11. 9. 2019 rozhodl, že se v hlavním řízení pokračuje. Stěžovatel dne 26. 9. 2019 jako první úkon v hlavním řízení po jeho pokračování vzal žalobu zpět a navrhl, aby soud uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 43 C 362/2013-158 hlavní řízení zastavil a za použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přikázal vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady ve výši 123 674 Kč. Proti uvedenému usnesení podala vedlejší účastnice odvolání, ve kterém nesouhlasila se zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, mělo-li být zastaveno výhradně z důvodu překážky věci rozhodnuté a pro zastavení řízení byl nutný její souhlas. Nesouhlasila se svou povinností nahradit stěžovateli náklady řízení, je-li v konečném důsledku povinna nést je ve vztahu k předmětnému pozemku dvakrát.
6. Městský soud napadeným usnesením změnil výrok uvedeného usnesení obvodního soudu o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků hlavního řízení nemá právo na jejich náhradu. Potvrdil sice zpětvzetí žaloby jako důvod zastavení řízení, avšak pro použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. podle něj podmínky splněny nebyly. Pojem "chování žalovaného" nelze vykládat tak široce, aby za ně bylo považováno vynucení vůle v jiném, paralelně vedeném řízení. Městský soud uvedl, že je namístě použít § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení přiznat vedlejší účastnici, neboť stěžovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Protože jí však jako organizační složce státu zastoupené advokátem nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, městský soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nemá nárok na náhradu nákladů hlavního řízení. Dobrovolnost jako pojmový znak "chování žalovaného" nevyplývá z jazykového výkladu. Lze-li podle systematického výkladu a logického argumentu od menšího k většímu označit za "chování žalovaného" jednání dobrovolné, tím spíše za něj lze označit jednání z právní povinnosti, jde-li u posuzování uvedeného pojmu o to, zda se žalobce domohl uspokojení svého nároku. K tomu odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019; dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná. Teleologickým výkladem lze dovodit, že uvedené ustanovení naplňuje zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Proto neuspokojila-li vedlejší účastnice důvodný restituční nárok žádným z možných způsobů a zavinila-li svým přístupem ke svým povinnostem, že o předmětném pozemku bylo vedeno více samostatných řízení, městský soud odepřením práva na náhradu nákladů úspěšnému stěžovateli chrání uvedené protiprávní jednání vedlejší účastnice.
8. Dále poukazuje na to, že nebýt závěru, že vedlejší účastnice neměla žádné účelně vynaložené náklady, byl by to právě stěžovatel, kdo hradí náklady hlavního řízení. Upozorňuje, že podání žaloby z tzv. hlavní intervence bylo nutné, neboť by jinak hrozilo, že se uspokojení svého restitučního nároku nedomůže. Důvodnost jeho práva nakonec potvrdil obvodní soud ve vedlejším řízení. Městský soud vyložil "podústavní" právo příliš restriktivním a formalistickým způsobem, který vede k porušení shora uvedených práv stěžovatele.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.
10. Městský soud ve svém vyjádření setrval na svých závěrech z napadeného usnesení, s tvrzením, že nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť vyšel po pečlivém zvážení předmětu sporu a procesní problematiky z ustálené soudní rozhodovací praxe. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
11. Vedlejší účastnice uvedla, že ústavní stížnost má být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Shrnula procesní vývoj hlavního i vedlejšího řízení a uvedla, že městský soud neporušil "podústavní" právo, tím spíše způsobem, který by vedl k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Poukázala s odkazem na komentářovou literaturu na zásadu procesního zavinění, jež ovládá rozhodování o nákladech řízení při jeho zastavení, přičemž takové zavinění musí soud zkoumat výhradně z procesního hlediska; soud se nezabývá hmotněprávní stránkou věci. Současně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 170/2015 a zdůraznila závěr Nejvyššího soudu o procesněprávním původu nároku na náhradu nákladů řízení, kumulativním splnění dvou podmínek pro použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (důvodnost podané žaloby a její zpětvzetí pro chování žalovaného) a že jde o to, zda se žalobce domohl toho, co požadoval v žalobním petitu. Významné pro uplatnění zásady procesního zavinění je, zda pro chování účastníka nedošlo k vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatel se sice domohl nahrazení projevu vůle (tedy to, co požadoval v petitu žaloby projednávané v hlavním řízení), avšak došlo k tomu v důsledku pravomocného rozhodnutí ve vedlejším řízení, nikoli dobrovolně. Vedlejší účastnice odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, podle kterého rozhodnutí, jímž se ukládá povinné osobě podle zákona o půdě uzavřít oprávněné osobě smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, není rozhodnutím ukládajícím prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř., ale jde ve skutečnosti o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnického práva podle obecných předpisů soukromého práva, podle kterých se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku přímo ze zákona ke dni právní moci rozhodnutí soudu. Z toho podle vedlejší účastnice plyne, že stěžovatelův nárok nemohl být uspokojen v důsledku chování vedlejší účastnice, stal-li se stěžovatel vlastníkem předmětného pozemku přímo ze zákona, a nikoli v důsledku vynuceného projevu vůle. Podle vedlejší účastnice by stěžovatelem navrhovaný výklad vedl k situaci, která by odporovala zásadě procesního zavinění zpětvzetí žaloby, nesla by vedlejší účastnice náklady řízení, které bylo zastaveno pro důvody nezávislé na její vůli, a náklady řízení o totožném předmětu řízení by hradila dvakrát. Takový výklad by vedl k dovolenosti víceré povinnosti nahradit náklady v účelově zahájených řízeních, ačkoli by žalobce mohl být uspokojen toliko v jednom řízení. Stěžovatelův výklad za pomoci argumentu od menšího k většímu je nepřiléhavý, neboť dobrovolné plnění a rozhodnutí soudu nelze považovat za srovnatelné kategorie. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu rovněž není přiléhavý (stěžovatelem uvedený nález sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019), jde-li o skutkově odlišnou věc. V postupu vedlejší účastnice nelze spatřovat protiprávní ani nepoctivé jednání, které by vedlo k existenci dvou paralelních řízení, bylo-li rozhodnutí stěžovatele účastnit se více řízení jeho svobodnou volbou a muselo-li by mu být zřejmé, že v jednom z nich bude procesně neúspěšný.
12. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v ní zdůraznil, že hlavní řízení a vedlejší řízení probíhala společně jen krátkou dobu, stěžovatel nečinil žádné nadbytečné, účelové či duplicitní procesní úkony, a převážná většina z nich, za kterou požaduje náhradu nákladů, vznikla ještě před jeho vstupem do vedlejšího řízení. Nedomáhal se vydání předmětného pozemku ve dvou řízeních (to by zakládalo procesní překážku věci zahájené). Poukázal, že vedlejší účastnice účelově zužuje pojem "chování žalovaného" toliko na dobrovolné a vědomé volní jednání; uvedený pojem s ohledem na účel § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. spíše odpovídá kategorii obecnější, tedy kdo zapříčinil, že žalobce důvodně vynaložil náklady na řízení, které neskončilo meritorním rozhodnutím, což vyplývá i z vedlejší účastnicí citované judikatury. Její výklad povahy řízení o nahrazení projevu vůle v posuzované věci stěžovatel považuje za účelový a formalistický, neboť jí citovaná judikatura sleduje zájem na ochraně oprávněných osob. Stěžovatel nesouhlasí s vedlejší účastnicí o její povinnosti hradit náklady řízení o jednom předmětu dvakrát. Neměl jinou možnost, než podat žalobu z tzv. hlavní intervence, obě řízení tvoří jeden celek pro účely uspokojení jeho nároku.
13. Závěrem své repliky stěžovatel navrhuje zrušení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť v některých sporech jde při rozhodování o nákladech řízení o vysoké částky. Zaprvé, není umožněno Nejvyššímu soudu plnit svůj úkol, a to sjednocování judikatury obecných soudů, neboť zájem na jednotné a ustálené rozhodovací praxi, přestože neexistuje ústavně zaručené právo na instanční přezkum soudních rozhodnutí, již dosahuje ústavněprávní relevance. Zadruhé, napadené ustanovení omezuje přístup k dovolacímu soudu těm osobám, které rozporují závěr odvolacího soudu o nákladech řízení, jejichž výše převyšuje tzv. částku bagatelní. Je-li dovolání přípustné ve sporech s hodnotou nad tzv. bagatelní částku, stejně tak by mělo být dovolání přípustné co do nákladů řízení tuto částku převyšujících. Jinak dochází k porušení práva na rovnost účastníků soudního řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem a včas. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředkem k dispozici neměl. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
16. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak městský soud v dané věci vyložil a použil § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. Městský soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky uvedeného ustanovení, a stěžovatel nemá nárok na náhradu nákladů v soudním řízení po zpětvzetí své žaloby, došlo-li v jiném řízení k zamýšlenému výsledku původního řízení co do stejného předmětu. Stěžovatel oproti tomu zastává názor, že mu náhrada nákladů náleží, neboť skutečnost, že o výsledku původního řízení byla vedena dvě řízení, zavinila vedlejší účastnice.
V. a)
Obecná východiska přístupu Ústavního soudu a obecných soudů k problematice nákladů řízení při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby
18. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví zdrženlivě a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska práva na soudní ochranu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť samo o sobě zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní rozměr (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících řízení, což nastává např. v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), bod 10], zjevné nespravedlnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019, bod 18) či jde-li o výklad a použití práva, které jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [nález sp. zn. I. ÚS 2839/11 ze dne 30. 5. 2012 (N 115/65 SbNU 531)].
19. Rozhodování o nákladech občanského soudního řízení je ovládáno zásadně pravidlem úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je-li však řízení zastaveno, stává se tímto kritériem zavinění toho, kdo způsobil, že řízení nemohlo dospět do stadia meritorního rozhodování (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.), tj. zavinění, že řízení muselo být zastaveno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799), bod 12], přičemž zavinění se posuzuje z procesního hlediska (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. 10. 2019, bod 17, či nález sp. zn. III. ÚS 3447/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 141/86 SbNU 411), bod 18]. Doktrína považuje za nutné ve vztahu k procesnímu zavinění při zastavení řízení vážit, zda účastník věděl nebo vědět měl a mohl, že řízení bude zastaveno, a poukazuje na kritérium procesně nezodpovědného chování žalobce, které jde při posuzování procesního zavinění k jeho tíži (srov. Janek, K. a Jirsa, J. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 443).
20. Zvláštní pravidlo pro posuzování podmínek procesního zavinění stanoví § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. při zastavení žaloby pro zpětvzetí žalobcem; žalobce má právo na náhradu nákladů zastaveného řízení, vzal-li zpět svůj důvodně podaný návrh pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Otázka shora uvedeného procesního zavinění se proto zkoumá optikou tří samostatných předpokladů; 1) zpětvzetí žaloby žalobcem, 2) důvodnost žaloby a 3) chování žalovaného [nález sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167), bod 18, či sp. zn. III. ÚS 3447/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 141/86 SbNU 411), bod 18].
21. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nutné na skutečnost, zda došlo k důvodně podané žalobě, nahlížet z procesního hlediska jako vztah výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, vyplývá-li nárok na náhradu nákladů řízení z práva procesního, nikoli hmotného. Jde o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoli. Je navíc lhostejné, zda žalovaný uspokojil žalobce, aniž by k tomu byl podle práva povinen. Rozhodné je, zda byl žalobcův požadavek uspokojen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 170/2015 či ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).
22. Posledně uvedené do jisté míry korigoval Ústavní soud, uvedl-li, že podmínku důvodnosti podání žaloby a princip procesního výsledku nelze chápat ryze formálně. Nejen petit, ale i žalobní tvrzení jako důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce plnění domáhá [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2741/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 12/84 SbNU 153), bod 17 či sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011 (N 38/60 SbNU 455)]. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se však shoduje na tom, že důvodnost je třeba posuzovat jako otázku, zda se žalobci dostalo při zpětvzetí všeho, co podanou žalobou požadoval.
V. b)
Použití obecných východisek na nyní posuzovanou věc
23. V nyní posuzované věci vzal žalobu zpět stěžovatel jako žalobce, první podmínka je proto splněna, byť ke zpětvzetí žaloby, a v důsledku toho i k zastavení řízení došlo proto, že stěžovatel po podání žaloby z tzv. hlavní intervence podle § 91a o. s. ř. v celém rozsahu uspěl v jiném souvisejícím řízení (vedlejším řízení) a nebylo tedy již o čem jednat. Druhá podmínka důvodnosti žaloby je také splněna, došlo-li k nahrazení projevu vůle převést na stěžovatele vlastnické právo k předmětnému pozemku, čehož se domáhal v hlavním řízení. Naplnění prvních dvou podmínek ostatně nerozporuje ani městský soud v napadeném usnesení (viz jeho bod 10), ani vedlejší účastnice ve svém vyjádření (viz jeho bod 15). Zbývá proto posoudit, zda byla splněna i podmínka třetí a zda ke zpětvzetí důvodné žaloby došlo pro chování vedlejší účastnice.
24. Nelze souhlasit s městským soudem, že stěžovatel vzal v hlavním řízení žalobu zpět nikoli pro chování vedlejší účastnice, došlo-li v jiném řízení k vynucení její vůle. Stěžovatel přinejmenším od roku 2004 uplatňoval u vedlejší účastnice svůj nárok na vydání předmětného pozemku a vedlejší účastnice jej odmítala uspokojit. Inicioval proto řízení před obecnými soudy. Z vyžádaného spisu ani z vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení nevyplývá, že měl stěžovatel v době podání žaloby v hlavním řízení vědomost o skutečnosti, že je předmětný pozemek předmětem vedlejšího řízení. Potom, co se o této skutečnosti dozvěděl, podal žalobu z tzv. hlavní intervence proti účastníkům vedlejšího řízení, aby neztratil možnost převodu předmětného pozemku. Současně podal návrh obvodnímu soudu na spojení věcí, ten však byl zamítnut.
25. Nedůvodná je proto námitka vedlejší účastnice o tom, že "vedení dvou paralelních řízení" bylo "svobodnou volbou" stěžovatele. "Svobodná volba" stěžovatele byla omezená právě skutečností, že nepodal-li by žalobu z tzv. hlavní intervence, reálně hrozilo, že o vydání předmětného pozemku bude rozhodnuto ve prospěch jiné osoby ve vedlejším řízení. Ani vedlejší účastnice ve svém vyjádření nepředkládá jiný možný procesní postup stěžovatele za situace, kdy je předmětný pozemek předmětem vedlejšího řízení. Postup stěžovatele při domáhání se svého práva žalobou z tzv. hlavní intervence ve vedlejším řízení byl projevem procesní zodpovědnosti a bdělosti. Byla to naopak vedlejší účastnice, kdo se choval při uspokojování stěžovatelova nároku nezodpovědně, byl-li její přístup k němu liknavý a svévolný a odmítala jej uspokojit. Takový přístup vedlejší účastnice potvrdil i obvodní soud v bodech 28 až 30 svého rozsudku, vedlejší účastnice v hlavním řízení ani v řízení o ústavní stížnosti proti uvedeným závěrům nic nenamítá. V důsledku trvajícího chování vedlejší účastnice spočívajícího v bezdůvodném neuspokojení stěžovatelova nároku nastala situace, kdy byl stěžovatel nucen být účastníkem dvou řízení, ve kterých vynaložil náklady na vymáhání svého práva.
26. Argumentují-li městský soud i vedlejší účastnice, že k uspokojení stěžovatelova nároku došlo na základě vynucení povinnosti vedlejší účastnice a nikoli dobrovolným plněním, je tato skutečnost irelevantní. Není důvodu, proč by vynucení vůle vedlejší účastnice v jiném řízení nemělo být považováno za chování, pro které stěžovatel vzal zpět svou důvodně podanou žalobu v soudním řízení za situace, kdy neměl jinou možnost než pro svůj nárok vstoupit do tohoto vedlejšího řízení. Podmínku chování žalovaného jako příčinu zpětvzetí žaloby je nutné posuzovat z procesního hlediska, vychází-li jednotlivé podmínky § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z pravidla procesního zavinění zastavení řízení. Nemůže být proto v nyní posuzované věci rozhodné, zda k uspokojení stěžovatelova nároku a potažmo k zpětvzetí žaloby došlo v důsledku svobodné vůle vedlejší účastnice nebo vynucení jejího projevu. Výklad pojmu "chování žalovaného" provedený městským soudem v napadeném usnesení znemožnil stěžovateli obdržet náhradu nákladů, které vynaložil účelně, v dobré víře a procesně zodpovědným postupem v souladu se zákonem (§ 91a o. s. ř.).
27. Je nutné odmítnout argument vedlejší účastnice, že je nucena v důsledku uvedeného výkladu nést náklady řízení o nároku vydání předmětného pozemku dvakrát. Tuto otázku je nutné zkoumat z hlediska okolností konkrétní věci, přičemž ve věci stěžovatele tomu tak není. V podstatě po celou dobu, kdy se stěžovatel jako žalobce z tzv. hlavní intervence účastnil vedlejšího řízení, bylo hlavní řízení přerušeno a procesní úkony nečinil. Jeho procesní aktivita, která započala v hlavním řízení, se toliko přesunula do řízení jiného (vedlejšího). V hlavním řízení a posléze i ve vedlejším řízení činil stěžovatel jen nezbytné procesní úkony směřující k nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s ním dohodu o převodu předmětného pozemku a v konečném důsledku k nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku. Došlo-li by ke spojení obou řízení, stěžovatel by za takové situace byl procesně úspěšný a obdržel by náhradu za vynaložené náklady co do výše srovnatelné s částkou rovnající se součtu jemu vynaložených nákladů v hlavním řízení a ve vedlejším řízení.
28. Nedůvodná je námitka vedlejší účastnice o vzniku vlastnického práva stěžovatele k předmětnému pozemku přímo ze zákona, nikoli z projevené vůle vedlejší účastnice. Zavinění zastavení řízení se posuzuje z procesního hlediska a otázka, zda jde při splnění stěžovatelova nároku o převod či přechod vlastnického práva, je irelevantní a o jejím chování ve vztahu k zastavení řízení bez dalšího nic neznamená.
29. Namítá-li vedlejší účastnice, že její postup při uspokojování stěžovatelova nároku nelze považovat za protiprávní či nepoctivý, Ústavní soud uvádí, že protiprávnost či nepoctivost chování vedlejší účastnice není předmětem nyní posuzované věci. Byl-li postup vedlejší účastnice liknavý a svévolný a po značnou dobu nevedl k uspokojení stěžovatelova důvodného nároku, bez konečného zhodnocení protiprávnosti či nepoctivosti, nutno uvést, že uvedený postup byl procesně nezodpovědný a jde k tíži vedlejší účastnice.
30. Lze proto uzavřít, že vedlejší účastnice donutila svým postupem stěžovatele, aby vstoupil do vedlejšího řízení. Výklad provedený městským soudem v napadeném usnesení vede k neústavním důsledkům, neboť je v obecné rovině nespravedlivé, že stěžovatel, jenž se od roku 2004 aktivně domáhá vydání předmětného pozemku, nečiní žádné neuvážené kroky a chová se procesně zodpovědně, nedosáhl na účelně vynaložené náklady řízení, které mu uplatňováním jeho práva vznikly. V nyní posuzované věci proto chybný výklad podústavního práva městského soudu vybočuje ze standardů výkladu, nezohledňuje všechny relevantní okolnosti věci, a proto porušuje stěžovatelovo právo na ochranu vlastnického práva ve spojení s právem na soudní ochranu [obdobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 115/89 SbNU 749) či sp. zn. I. ÚS 613/18 ze dne 14. 8. 2019].
V. c)
Návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Návrh na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel ke zrušení navrhnout pouze takový právní předpis, resp. jeho ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí. O uvedenou situaci však v posuzované věci nejde, neboť § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve stěžovatelově věci nebyl vůbec použit; návrh tak byl podán někým k tomu zjevně neoprávněným.
VI.
Závěr
32. Z těchto důvodů nejen že nemůže obstát závěr městského soudu o zavinění zastavení řízení stěžovatelem (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.), takže jsou dány podmínky pro přiznání náhrady nákladů hlavního řízení stěžovateli (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Městský soud porušil stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nepřiznal-li mu náhradu nákladů v řízení, v němž se důvodně domáhal svého nároku, a jež bylo zastaveno pro zpětvzetí jeho žaloby po vynucení splnění povinnosti vedlejší účastnice na základě žaloby z tzv. hlavní intervence v jiném řízení, přičemž stěžovatel postupoval procesně zodpovědně a zatímco přístup vedlejší účastnice lze označit za liknavý a svévolný, a proto procesně nezodpovědný. Vyložil-li proto městský soud § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. tak, že ve výsledku aproboval uvedený postup vedlejší účastnice, dopustil se interpretační libovůle. Městský soud svým výkladem současně porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel je nucen nést náklady řízení, jehož zastavení zavinila vedlejší účastnice svým liknavým a svévolným postupem při uspokojování jeho nároku.
33. Ústavní stížnost je proto důvodná. Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatuje, že napadeným usnesením došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele (viz sub 32), a proto je podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
34. V části směřující proti porušení dalších ústavně zaručených práv (srov. bod 1 shora) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
35. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US