// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 07.08.2020

ÚS: Volba zmocněnce právnické osoby v trestním řízení

Je-li jediná osoba, která je oprávněna za obviněnou právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena dle § 34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, z toho důvodu, že je v téže trestní věci sama obviněnou, nevztahuje se uvedená zákonná výluka na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za takovou právnickou osobu v trestním řízení dle § 34 odst. 1 téhož zákona, ledaže je z konkrétních okolností zřejmé, že se jedná o zjevné zneužití práva (např. volba zmocněnce, který nemá k právnické osobě vůbec žádný vztah, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný apod.). Pouze v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka postupem dle § 34 odst. 5 téhož zákona.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2638/19, ze dne 23. 6. 2020

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá ochrany před zásahem v záhlaví uvedených orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v tvrzeném nerespektování jejího práva zvolit si zmocněnce dle svého uvážení prostřednictvím osoby, která byla v rozhodné době jako jediná oprávněna za ni činit úkony v trestním řízení vedeném u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, pod sp. zn. KRPE-74727/TČ-2017-170981, a která je zároveň v téže trestní věci osobou spoluobviněnou, a to zejména pro porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh i vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce bylo dne 31. 5. 2019 zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu a částečně spáchaným ve formě spolupachatelství. V době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání měla stěžovatelka jedinou osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení, a to tehdejšího statutárního ředitele R. S., jakožto jediného člena statutárního orgánu stěžovatelky. Proti jeho osobě ovšem bylo týmž usnesením rovněž zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k této situaci se příslušný policejní orgán - Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, územní odbor Svitavy, oddělení hospodářské kriminality SKPV (dále též "policejní orgán") - rozhodl postupovat podle ustanovení § 34 odst. 4 věty druhé zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále též "TOPO"). Dne 6. 6. 2019 tak byl skrze státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství ve Svitavách podán Okresnímu soudu ve Svitavách návrh na ustanovení stěžovatelce opatrovníka, k čemuž následně došlo usnesením tohoto soudu č. j. 0 Nt 238/2019-3 ze dne 14. 6. 2019. Téhož dne bylo do datové schránky takto ustanoveného opatrovníka zasláno usnesení o zahájení trestního stíhání.

3. Dne 11. 6. 2019 doručil nynější právní zástupce stěžovatelky v postavení zmocněnce policejnímu orgánu plnou moc k jejímu zastoupení v trestním řízení. Plná moc byla za stěžovatelku podepsána výše zmíněným statutárním ředitelem coby jediným členem statutárního orgánu. Policejní orgán tuto plnou moc nepřijal a obhájci zaslal sdělení č. j. KRPE-74727-313/TČ-2017-170981 ze dne 12. 6. 2019, v němž s odkazem na již citovaný § 34 odst. 4 TOPO uvedl, že jelikož (v té době) jediný člen statutárního orgánu R. S., byl v téže trestní věci také obviněn, nemůže nikomu udělit plnou moc k zastupování stěžovatelky. Policejní orgán k tomu podotkl, že obviněné stěžovatelce bude soudem ustanoven opatrovník, který bude vykonávat její práva v trestním řízení.

4. Stěžovatelka následně požádala Okresní státní zastupitelství ve Svitavách o přezkoumání postupu policejního orgánu. Státní zástupkyně tohoto státního zastupitelství ji vyrozuměla přípisem č. j. 1 ZT 150/2019-159 ze dne 20. 6. 2019 o tom, že postup policejního orgánu byl správný. Tento názor sdílelo i Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém přípisu č. j. 2 KZT 368/2019-40 ze dne 2. 7. 2019, jímž stěžovatelku informovalo o závěrech výkonu dohledu.

5. Dne 24. 6. 2019 byl policejní orgán Okresním státním zastupitelstvím ve Svitavách upozorněn na to, že dne 17. 6. 2019 došlo ke změně statutárního orgánu stěžovatelky s tím, že novým jediným statutárním ředitelem se stal R. S. (jenž obviněn nebyl). Novou plnou moc stěžovatelky ze dne 17. 6. 2019, udělenou témuž obhájci, již policejní orgán akceptoval.

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 131/18 ze dne 15. 8. 2018 a namítla, že byť se toto rozhodnutí týká situace, kdy jediná osoba oprávněná za právnickou osobu udělit plnou moc obhájci měla být v dané trestní věci slyšena jako svědek, lze tuto argumentaci dle jejího názoru vztáhnout i na případ, kdy je taková osoba v postavení obviněného v téže trestní věci. Dle mínění stěžovatelky nesledovalo omezení svobodné volby zmocněnce v jejím případě žádný legitimní cíl, a nemůže tak obstát v testu proporcionality. Došlo tím k porušení jejího práva na obhajobu. Stěžovatelka dále uvedla, že její zájmy nijak nekolidují se zájmy osoby oprávněné za ni činit úkony, která je v tomto řízení obviněným. Tuto skutečnost dle ní potvrzuje ostatně i její jednání, kdy po změně v osobě statutárního orgánu zvolila zmocněnce, kterého si zvolila původně. K tomu stěžovatelka dodala, že původní (jediný) člen statutárního orgánu je současně jediným akcionářem. Byť je tedy nakonec zastoupena advokátem, kterého si původně chtěla zvolit, došlo a dochází k zásahu do jejích práv; stále totiž nemá dle svých slov možnost svobodně zvolit či změnit zmocněnce, pokud by například byl opět do funkce statutárního ředitele ustanoven původní člen. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.

III.

7. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo dosavadní průběh trestního řízení a uvedlo, že vycházelo z četné, v té době platné judikatury. Příkladmo odkázalo na usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 2597/16 či IV. ÚS 2894/17. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 131/18 ze dne 15. 8. 2018 nepokládá krajské státní zastupitelství za přiléhavý, neboť v jím řešené věci byla fyzická osoba činící úkony za právnickou osobu toliko v postavení svědka, a nikoli obviněného, což dále rozvedlo. Krajské státní zastupitelství uzavřelo, že v rozhodné době postupovalo v souladu se zněním platné právní úpravy a potažmo i ustálenou praxí vyplývající z judikatury Ústavního soudu.

8. Okresní státní zastupitelství ve Svitavách ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podotklo, že vycházelo z příslušných ustanovení právních předpisů (zejména § 34 odst. 4 věty první TOPO), jakož i z tehdy aktuální a konstantní judikatury Ústavního soudu (zejména z usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 2329/16, II. ÚS 2520/16, IV. ÚS 2894/17 nebo III. ÚS 2597/16). Okresní státní zastupitelství má tedy za to, že jeho postup ani postup policejního orgánu nevedl v konečném důsledku k porušení ústavně zaručeného základního práva na obhajobu, neboť jednak byl proveden v souladu se zákonem a s aktuální judikaturou, jednak obviněná společnost si téhož advokáta zvolila zmocněncem s využitím jiných postupů.

9. Policejní orgán ve vyjádření k ústavní stížnosti provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v předmětné trestní věci a vyjádřil své přesvědčení, že výkonem jeho pravomoci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na obhajobu a že jeho rozhodnutí byla provedena v souladu se zákonem a tehdy platnou judikaturou.

10. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i ostatních účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Podstatou nyní řešené věci je otázka ústavně konformního použití ustanovení § 34 odst. 4 TOPO, dle něhož mimo jiné platí, že činit úkony za obviněnou právnickou osobu v trestním řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže trestní věci. Na tomto místě se sluší uvést, že judikatura Ústavního soudu v otázce aplikace tohoto zákonného ustanovení prošla určitým vývojem a v jeho průběhu doznala podstatných změn.

13. Ústavní soud nejprve vycházel z toho, že v situaci, kdy právnická osoba v daný okamžik skutečně neměla osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení, připadal v úvahu pouze postup podle § 34 odst. 5 TOPO, a tedy ustanovení opatrovníka i bez předchozí výzvy podle § 34 odst. 4 téhož předpisu, přičemž takový postup nepokládal za svévolný či jinak vymykající se příslušnému procesně právnímu rámci (srov. např. vzpomínané usnesení sp. zn. IV. ÚS 2894/17 ze dne 7. 11. 2017). Ústavní soud ovšem později v nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18 ze dne 15. 8. 2018, o který také stěžovatelka opřela svoji argumentaci v ústavní stížnosti, vyložil ustanovení § 34 odst. 4 TOPO tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu může této obviněné právnické osobě zvolit zmocněnce i v případě, že má sama v (témže) řízení procesní postavení svědka. Přijetím nálezu sp. zn. I. ÚS 2436/18 ze dne 20. 11. 2018 došlo k dalšímu judikaturnímu posunu ve prospěch zachování možnosti volby zmocněnce v tom směru, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu může této obviněné právnické osobě zvolit zmocněnce i tehdy, jde-li o členy kolektivního statutárního orgánu, kteří mají v dané trestní věci postavení svědků, zatímco zbývající členové tohoto orgánu jsou trestně stíháni. V tomto nálezu Ústavní soud zároveň výslovně označil právní názor obsažený v řadě jeho původních odmítavých rozhodnutí před přijetím nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18 za překonaný (srov. bod 13). Konečně přijetím nálezu sp. zn. IV. ÚS 3139/19 ze dne 21. 1. 2020 došlo k rozšíření možnosti volby zmocněnce obviněnou právnickou osobou i na ty případy, kdy jediná osoba oprávněná činit za obviněnou právnickou osobu úkony v trestním řízení má v téže trestní věci postavení obviněného.

14. Ústavní soud v tomto přelomovém rozhodnutí (zcela) nevyloučil nutnost postupu striktně v intencích ustanovení § 34 odst. 4 TOPO (ostatně v opačném případě by bylo nutno přikročit ke zrušení části tohoto zákonného ustanovení), avšak zdůraznil, že takový postup nemusí být vždy a za každých okolností již z povahy věci proporcionální. Bezpochyby je v zájmu zachování práv obviněné právnické osoby, aby za ni obviněný člen statutárního orgánu nečinil všechny úkony v trestním řízení, neboť i když se bude na počátku jevit, že má zcela shodné zájmy jako právnická osoba, nikdy nelze vyloučit riziko kolize jeho zájmů se zájmy právnické osoby, byť třeba i v budoucnu. Právě tomu se snaží předejít § 34 odst. 4 TOPO, přičemž v tomto ohledu sleduje legitimní cíl. Ústavní soud zde však vyslovil, že i v takových případech je nutné z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na obhajobu umožnit takové formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce dle § 34 odst. 2 TOPO, čemuž má předcházet ustanovení opatrovníka dle § 34 odst. 5 TOPO. V té spojitosti Ústavní soud připomněl, že i vůči takovému obviněnému členu statutárního orgánu právnické osoby stále platí presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, a tedy nelze bez dalšího jen pro jeho status obviněného předpokládat, že jsou i v této konkrétní otázce volby zmocněnce důvodné obavy z kolize zájmů. Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že považovat takového obviněného bez dalšího za vyloučeného i z tohoto úkonu může být proporcionálním zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tam, kde je zřejmé, že již takový úkon činí se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či své právo na obhajobu zvýhodnit na její úkor. Z logiky věci přitom plyne, že v této volbě je obviněný limitován tím, že nesmí jako zmocněnce dle § 34 odst. 2 TOPO zvolit osobu, která je uvedena ve výčtu § 34 odst. 4 TOPO. Zvolí-li ale jinou osobu, mohou orgány činné v trestním řízení tuto volbu považovat za neúčinnou pouze tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva (např. volba zmocněnce, který nemá k právnické osobě vůbec žádný vztah, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka dle § 34 odst. 5 zákona o TOPO. V podrobnostech budiž co do bližšího odůvodnění těchto závěrů na tento nález Ústavního soudu plně odkázáno.

15. Z právě uvedeného je zřejmé, že právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3139/19 ze dne 21. 1. 2020 plně dopadají i na stěžovatelčin případ. Je patrné, že stěžovatelka měla v době zásahu policejního orgánu toliko jedinou osobu způsobilou za ni činit v trestním řízení úkony, a to statutárního ředitele R. S., který byl zároveň v postavení obviněného v téže trestní věci. Z okolností případu přitom neplynou takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že udělení plné moci advokátovi a nynějšímu právnímu zástupci stěžovatelky jako tehdejšímu zmocněnci pro trestní řízení představovalo zneužití práva. Jednak takový závěr nebyl ze strany orgánů činných v předmětném trestním řízení v prvé řadě učiněn, jednak by musel být řádně a přiléhavě zdůvodněn. Vpředu uvedeným orgánům činným v trestním řízení nelze napadený postup, nyní shledaný ústavně nekonformním, vytýkat potud, že v době jeho uskutečnění nebyl ještě vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3139/19 ze dne 21. 1. 2020, takže vskutku byl veden v intencích tehdy platné a dostupné rozhodovací praxe soudů. Ústavní soud je však sám vázán svým nálezem, resp. jeho nosnými důvody, a proto závěry v něm vyslovené musel promítnout i do nyní souzené věci.

16. Ústavní soud současně nepřehlédl, že předmětný zásah orgánů činných v trestním řízení v mezidobí poněkud odezněl v důsledku změny v osobě statutárního orgánu, takže ve výsledku dosáhl volby téhož zmocněnce. Nicméně je patrné, že se tak stalo právě v reakci na postoj jmenovaných orgánů a s cílem dosíci volby kýženého zmocněnce, tedy fakticky vynuceně, resp. nedobrovolně. Lze tedy konstatovat, že navzdory tomu následky tohoto zásahu v určité podobě přetrvávají dosud, a právě i pro tento důvod Ústavní soud přikročil k vyslovení zákazu pokračovat v porušování základního práva stěžovatelky.

17. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, pročež dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení základního práva stěžovatelky na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a podle § 82 odst. 3 písm. b) téhož zákona zakázal dotčeným orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování tohoto základního práva. Uvedené orgány veřejné moci jsou přitom v dalším postupu vázány právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s § 314h odst. 1 trestního řádu).

Autor: US