// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 21.02.2020
ÚS: Rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora
Při rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora při zastavení řízení vedeného již jen pro náklady exekuce z důvodu zániku zástavního práva je třeba zvažovat, a to i s ohledem na konkrétní okolnosti věci a na procesní úkony povinného a oprávněného, přiměřenost výše nákladů přiznaných exekutorovi ve vztahu ke skutečné činnosti exekutora v průběhu exekuce. Rozhodnutím soudu postrádajícím jakékoliv úvahy v tomto směru došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 905/19, ze dne 14. 1. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I
1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí a zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že pohledávka mezi věřitelem Volksbank CZ, a.s. (později zapsaným jako obchodní firma Sberbank CZ, a.s.) a dlužníkem Ing. Jozefem Rosinou - ROTRADE byla zajištěna zástavním právem na nemovitých věcech společnosti VOP 014, s.r.o., tj. v řízení povinného v postavení zástavního dlužníka. Původní oprávněná podala dne 4. 12. 2013 návrh k provedení exekuce prodejem zástavy pro vymožení pohledávky ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce. V průběhu exekuce došlo ke změně účastníka na straně oprávněné a k návrhu nové oprávněné WF Group s.r.o. byla usnesením Okresního soudu v Uherskem Hradišti ze dne 4. 3. 2015 č. j. 11 EXE 755/2013-44, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2015 č. j. 58 Co 184/2015-74, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí částečně změněno, exekuce zastavena pro vymáhání pohledávky oprávněné s příslušenstvím a nákladů oprávněné v exekučním řízení a ponechána v běhu pro vymáhání nákladů exekuce soudního exekutora. Důvodem podání návrhu oprávněné na zastavení exekuce bylo uzavření dohody mezi účastníky ze dne 9. 12. 2014 o jiném způsobu plnění vymáhané pohledávky.
3. Po částečném zastavení exekuce vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, které stanovil ve výši 666 092,69 Kč. Výši nákladů odůvodnil zohledněním složitosti a namáhavosti způsobu provedení exekuce ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Při výpočtu odměny přihlédl k výši úplaty za postoupení vymáhané pohledávky ve výši 14 250 000 Kč, která je srovnatelná s výší nejnižšího podání podle dražební vyhlášky v částce 14 463 333 Kč, když v době podání návrhu oprávněné na zastavení exekuce se prodej zástavy nacházel ve své třetí pětině (usnesení o ceně nemovitostí). Odměnu exekutor snížil podle uvedené fáze provádění exekuce na tři pětiny a, s ohledem na skutečnost, že dosud neproběhla fáze nejsložitější, tj. samotný prodej a rozvrhové řízení, pak ještě o další třetinu. Rozhodnutí soudního exekutora bylo usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. 4. 2016 č. j. 11 EXE 755/2013-91 potvrzeno jako věcně správné. Soud dospěl k závěru, že i když v exekuci nedošlo k vymožení žádného reálného plnění, nelze bez dalšího uzavřít, že exekutor nemá nárok na odměnu za svou činnost, resp. že má právo pouze na odměnu sníženou jako v případě úplného zastavení exekuce. Takový postup by byl obcházením práva exekutora na odměnu, na niž má zákonný nárok. Exekuce byla zahájena k návrhu oprávněné po právu, jelikož povinná nesplnila řádně a včas svou povinnost vyplývající z exekučního titulu. Až v rámci exekuce došlo mezi novou oprávněnou a povinnou k uzavření dohody o jiném způsobu plnění pohledávky. Podle soudu je třeba takovou dohodu považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, přičemž k uzavření dohody mezi účastníky došlo i pod tlakem probíhající exekuce. Ústavní stížnost povinné byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1776/16 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s tím, že otázka částečného či úplného zastavení exekuce a ponechání exekuce v běhu pro náklady exekuce podle § 55a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen "exekuční řád"), i otázka subjektu povinného k úhradě nákladů soudnímu exekutorovi, byla již projednána v předchozím řízení, z nějž vzešlo usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2015. Pokud jde o vyčíslení konkrétních nákladů soudního exekutora, Ústavní soud shledal závěry okresního soudu, podle nichž v tomto konkrétním případě má exekutor nárok na odměnu za svou dosavadní činnost, jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu ve výši 3 000 Kč jako v případě úplného zastavení exekuce, za ústavně konformní.
4. O návrhu povinného na zastavení exekuce, odůvodněného nepřípustností vedení exekuce pro nesouhlas oprávněné jako zástavního věřitele s prodejem zástavy, bylo rozhodnuto usnesením soudu I. stupně ze dne 13. 4. 2017 č. j. 11 EXE 755/2013-128 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2017 č. j. 58 Co 194/2017-148 tak, že návrh na zastavení exekuce byl zamítnut, neboť úplné zastavení exekuce není možné, protože náklady exekuce nebyly vymoženy a jejich vymožení není možné jiným způsobem než prodejem zástavy. Oprávněná je proto povinna prodej zástavy pro náklady exekuce strpět.
5. V dalším návrhu na zastavení exekuce ze dne 2. 11. 2017 povinný uplatnil jiný důvod pro zastavení exekuce, než který byl posuzován v předchozích rozhodnutích soudu. Povinný nyní spolu s návrhem předložil smlouvu ze dne 3. 11. 2015 o postoupení pohledávek, z níž plyne, že byla uzavřena mezi oprávněnou jako postupitelem a povinným jako postupníkem, kdy předmětem postoupení byla pohledávka ve výši 20 000 000 Kč včetně jejího příslušenství za dlužníkem Ing. Jozefem Rosinou-ROTRADE.
6. Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl usnesením č. j. 11 EXE 755/2013-212 ze dne 2. 8. 1028 tak, že se exekuce zastavuje, žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení a soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů exekuce. Tyto náklady lze totiž vymoci pouze prostřednictvím zpeněžení zástavy, avšak exekuce prodejem zástavy není proveditelná z důvodu zániku zástavního práva. Vzhledem k tomu neexistuje způsob, jakým by soudní exekutor mohl náklady exekuce vymoci.
7. Krajský soud při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu poukázal na to, že otázku, zda náklady exekuce lze při exekuci prodejem zástavy vymáhat i jiným způsobem než z výtěžku prodeje zástavy, řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4022/2010. Nejvyšší soud uvedl, že nařízená exekuce prodejem zástavy smí být provedena - jak vyplývá z ustanovení § 59 odst. 3 exekučního řádu - jen prodejem nemovitostí, které dali povinní do zástavy; uspokojení zajištěné pohledávky jiným způsobem exekuce (z jiného majetku povinných nebo třetích osob) je vyloučeno. Náklady exekuce vzniklé v tomto řízení může soudní exekutor ve smyslu ust. § 59 odst. 3 exekučního řádu uspokojit jen z výtěžku prodeje zástavy. Existence zástavy je tudíž nezbytným předpokladem pro další vedení exekuce.
8. Vzhledem ke smlouvě o postoupení pohledávky, zajištěné zástavním právem, povinný jako postupník nabyl ve smyslu ust. § 1880 odst. 1 obč. zák. spolu s postupovanou pohledávkou i její příslušenství a rovněž i zástavní právo pohledávku zajišťující. Povinný se tudíž stal zástavním věřitelem zajištěné pohledávky. Tím došlo ke splynutí osoby zástavního věřitele s osobou zástavního dlužníka ve smyslu ust. § 584 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (které se použije s ohledem na přechodné ustanovení § 3073 obč. zák. a s ohledem na vznik zástavního práva do 31. 12. 2013). Postoupení zajištěné pohledávky oprávněnou povinnému nemělo za následek zánik zajištěné pohledávky, ale zánik zástavního práva podle ust. § 584 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1324/2006).
9. Protože zástavní právo zaniklo, byla exekuce podle § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 268 odst. 3 o. s. ř. zastavena, neboť není dán předmět exekuce prodejem zástavy a není tedy v řízení co realizovat. Za situace, kdy nelze v exekuci prodejem zástavy pokračovat pro její zánik a kdy je dovozena povinnost povinného hradit náklady exekuce, by se řízení dostalo do patové situace, neboť zástava již neexistuje a zároveň by nebylo možné exekuci zastavit do doby, než budou uhrazeny náklady exekuce.
10. Krajský soud dále dospěl k závěru, že exekutor má nepochybně právo, aby za provedenou práci v exekučním řízení dostal zaplaceno, a podle odvolacího soudu mu nelze odepřít odměnu jen z toho důvodu, že již nelze v exekučním řízení pokračovat, neboť zástava zanikla. V tomto konkrétním případě lze založit nový exekuční titul, a proto odvolací soud uložil povinnému zaplatit náklady exekuce. Odměnu exekutora určil podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách exekutora (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Podle článku II. novelizující vyhlášky č. 441/2016 Sb. se totiž na předmětné řízení, které bylo zahájeno před 1. 4. 2017, použijí ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti novely této vyhlášky. V exekučním řízení nebylo vymoženo nic, exekuce byla zcela zastavena a podle § odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění účinném před 31. 3. 2017, byla exekutorovi přiznána odměna ve výši 3 000 Kč. Vedle toho exekutorovi náleží i náhrada výdajů. Tyto spočívají v nákladech na znalecký posudek ve výši 11 520 Kč. Po navýšení o 21 % daň z přidané hodnoty činí náklady exekuce 17 569 Kč. Odvolací soud proto uložil povinnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 17 569 Kč.
II
11. Stěžovatel namítá, že při posuzování výše náhrady nákladů exekuce odvolací soud mechanicky aplikoval ustanovení exekučního tarifu, kdy v případě, že nebylo vymoženo v exekuci ničeho, činí výše odměny 3 000 Kč a náhrada výdajů spočívající v nákladech na znalecky posudek ve výši 11 520 Kč a to za situace, kdy bylo zřejmé, že exekuce bude zastavena a účinky příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 159 EX 03629/13-116 včetně ústavně konformně stanovených nákladů exekuce zanikají.
12. Stěžovatel poukazuje na základní principy způsobu stanovení nákladů exekuce obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle nichž konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
13. Prvoinstanční i odvolací soud měl tento princip vzít při rozhodování a stanovení nákladů exekuce v potaz, řídit se jím a alespoň nějakým způsobem se jej snažit aplikovat na danou situaci, stejně jako to provedl stěžovatel v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a ve svém důsledku i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16. Ústavní soud v tomto usnesení aproboval postup stěžovatele a akceptoval jeho závěry, neboť z ústavního hlediska neshledal důvod, aby zpochybňoval řádně odůvodněné závěry soudu o adekvátnosti výše vyčíslených nákladů řízení s ohledem na složitost, odpovědnost a namáhavost konkrétního exekučního řízení. Exekutor tak má nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu. Ačkoliv závěry Ústavního soudu musely být soudům známy, ve svých rozhodnutích nepředložily dostatečně odůvodněnou (konkurenční) argumentaci způsobilou vyložit odchýlení se od existující nálezové judikatury. Stěžovatel dodává, že dané exekuční řízení vedl již od konce roku 2013, jde tedy o přes pět let trvající intenzivní činnost a náklady exekuce v žádném případě nepředstavují jeho zisk. Odvolacím soudem přiznané náklady ve výši 17 569 Kč vč. DPH, když převážnou část tvoří náklad na zpracovaný znalecký posudek, pak nemohou testem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 08/06 projít bez nabídnutí alespoň nějakého bližšího odůvodnění.
14. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu předkládá návrh na zrušení ust. § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu. Zejména je přesvědčen o nevhodnosti právní úpravy eliminující - podle důvodové zprávy - přípustnost dovolání s odůvodněním, že se nejedná o agendu právně složitou a vyžadující sjednocení judikatury dovolacím soudem.
15. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádření nezasílal Ústavní soud k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
16. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se současně svého postavení v tomto řízení vzdal, což vyplývá z ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu.
III
17. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a ověřil, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
IV
19. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
20. V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Ústavní soud zpravidla přistupuje k této problematice rezervovaně. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1696/18, III. ÚS 411/15, II. ÚS 2417/13).
21. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
22. Součástí ústavních záruk spravedlivého (řádného) procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (např. sp. zn. III. ÚS 84/94 a Pl. ÚS 1/03). Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, jakož i vyloučení pochybností o přítomnosti svévole nebo libovůle v rozhodování soudu. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 360/99, III. ÚS 961/09, též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci stížnosti č. 16034/90, Van de Hurk proti Nizozemí a stížnosti č. 18390/91, Ruiz Torija proti Španělsku). Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci stížnosti č. 24221/13, Carmel Saliba proti Maltě).
23. Ústavní soud ve své judikatuře přitom dovodil, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tj. ve vztahu k meritorním i nemeritorním rozhodnutím, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení, rozhodnutí o nákladech řízení nevyjímaje (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3050/17 a II. ÚS 2632/18).
24. Ústavní soud má za to, že těmto kritériím rozhodnutí krajského soudu nevyhovuje, neboť nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění, které má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů a zamezit potenciální libovůli rozhodování.
25. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že krajský soud se zabýval jen možností přiznat soudnímu exekutorovi náklady řízení za situace, kdy dojde k zastavení řízení z důvodu zániku zástavního práva v případě splynutí osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka. V tomto směru závěru odvolacího soudu, podle něhož exekutorovi nelze odepřít odměnu jen z toho důvodu, že již nelze v exekučním řízení pokračovat, protože zástava zanikla, není co vytknout.
26. Odvolací soud však při rozhodování o výši nákladů soudního exekutora neposoudil věc v jejím celém kontextu s přihlédnutím k předchozímu procesnímu vývoji. Zcela pominul, že věc již byla jednou předmětem přezkumu u Ústavního soudu a nevzal tak v úvahu závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud jednoznačně shledal závěry soudu, podle nichž v tomto konkrétním případě má exekutor nárok na odměnu za svou dosavadní činnost, jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu ve výši 3 000 Kč jako v případě úplného zastavení exekuce, za ústavně konformní. Ztotožnil se s tím, že je třeba zohlednit, že exekuce byla zahájena k návrhu oprávněné po právu, jelikož povinná nesplnila řádně a včas svou povinnost vyplývající z exekučního titulu; až v rámci exekuce došlo mezi novou oprávněnou a povinnou k uzavření dohody o jiném způsobu plnění pohledávky a takovou dohodu je třeba považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, neboť k tomu došlo i pod tlakem probíhající exekuce. Uvedené závěry je třeba zvažovat i při rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora při zastavení řízení vedeného již jen pro náklady exekuce z důvodu zániku zástavního práva, byť se nyní jedná o rozhodování o nákladech řízení v jiné procesní situaci. Rozhodnutí krajského soudu nejenže nepřihlíží ke specifiku projednávané věci, ale postrádá i jakékoliv úvahy o přiměřenosti výše přiznaných nákladů ve vztahu ke skutečné činnosti exekutora v průběhu exekuce. Nadto Ústavní soud dodává, že shora nastíněné procesní kroky oprávněného i povinného po zastavení exekučního řízení z důvodů dohody o jiném způsobu plnění pohledávky naznačují právě úsilí vyhnout se povinnosti platit exekutorovi náklady exekuce.
27. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu nekorespondují ani se závěry obsaženými v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle nichž odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Napadené rozhodnutí krajského soudu s ohledem na nereflektování předchozí judikatury Ústavního soudu a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1776/16 vykazuje i znaky překvapivého rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že při rozhodování soudu o nákladech řízení je soudní exekutor v postavení účastníka řízení (např. sp. zn. III. ÚS 363/06, stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06). Ústavní soud je přesvědčen, že jakkoliv se v projednávané věci jedná o procesně atypickou situaci, nelze ani v takovém případě rezignovat na požadavek dodržení všech kautel spravedlivého (řádného) procesu.
28. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo rozhodnuto bez komplexního zhodnocení věci a v rozporu s průběhem řízení, tedy postupem, který porušuje principy práva na spravedlivý (řádný) proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom nijak nepředjímá rozhodnutí soudu o konkrétní výši nákladů řízení exekutora, avšak považuje za nezbytné, aby při dalším rozhodování byly vzaty v úvahu všechny shora nastíněné, pro věc rozhodné skutečnosti. Povinností soudu bude, aby své závěry řádně ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil.
29. Návrh na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byl odmítnut jako nepřípustný. Podle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel ke zrušení navrhnout pouze takový právní předpis, resp. pouze takové jeho ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. O takový případ se však v projednávané věci evidentně nejedná.
30. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Autor: US