// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 10.01.2020
NSS: Žaloba podaná osobou z řad dotčené veřejnosti
Osoba z řad dotčené veřejnosti dle § 3 písm. i) bod 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, se může domáhat soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu v řízeních navazujících na posuzování vlivů dle § 9d odst. 1 citovaného zákona za stejných podmínek jako jiné osoby domáhající se ochrany svých veřejných subjektivních práv u správních soudů (pokud z citovaného zákona nevyplývá něco jiného). Zejména je i takový žalobce povinen uvést žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby dle § 71 odst. 2 s. ř. s. a správní soud přezkoumává i zákonnost procesu posuzování vlivů na životní prostředí v mezích takto včas uplatněných žalobních námitek (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), nikoli z úřední povinnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2019, čj. 4 As 202/2019-87)
Zdroj: č. 3940/2019, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)
ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM: ŽALOBA PODANÁ OSOBOU Z ŘAD DOTČENÉ VEŘEJNOSTI
k § 3 písm. i) bod 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 326/2017 Sb.
k § 71 odst. 2 a § 75 odst. 2 soudního řádu správního
Věc: Pobočný spolek Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje, za účasti akciové společnosti Plzeňská teplárenská, o umístění stavby, o kasační stížnosti žalobce.
Městský úřad Nýřany (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 1. 6. 2012 povolil umístění stavby „Závod na energetické využití komunálního odpadu Chotíkov (ZEVO Chotíkov)“, (dále jen „spalovna odpadu“). Výrokem II. uvedeného rozhodnutí městský úřad stanovil podmínky pro umístění stavby a výrokem III. rozhodl o námitkách účastníků řízení.
Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 14. 11. 2018 částečně změnil (doplnil) bod 23 výroku II. rozhodnutí městského úřadu a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž nejprve poukázal na dosavadní průběh řízení, v němž bylo opakovaně rozhodováno správními soudy, a namítal nezákonnost spočívající v absenci řádného přezkumu závazného stanoviska EIA ze dne 21. 1. 2016 a nového závazného stanoviska EIA ze dne 22. 11. 2016, resp. i závazného stanoviska EIA o ověření změn záměru ze dne 21. 2. 2018. Žalobce dále brojil proti pochybením v procesu EIA (zejména nevyužití § 7 odst. 5, § 8 odst. 4 a § 9 odst. 5 a porušení § 10 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí) a vydání stanoviska EIA ze dne 17. 2. 2012, které mělo významný vliv na vydávání následujících závazných stanovisek EIA. Krajský úřad Plzeňského kraje také svým postupem nezajistil, aby přijaté řešení využití komunálních odpadů bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu.
Žalobce ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2019 v reakci na osobu zúčastněnou na řízení namítal rozpor posuzování vlivů záměru spalovny odpadu na životní prostředí se závěry procesu SEA z roku 2004. Krajský soud v Plzni žalobu zamítl rozsudkem ze dne 12. 4. 2019, čj. 59 A 2/2019-109. K namítané absenci řádného přezkumu závazných stanovisek EIA krajský soud uvedl, že Krajský úřad Středočeského kraje při ověřování stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17. 2. 2012 postupoval v souladu s ustanovením čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb., změna zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, Ministerstvo životního prostředí nepochybilo, jestliže se v rámci postupu podle § 149 odst. 5 správního řádu zabývalo jen ověřujícím závazným stanoviskem Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 21. 1. 2016, a nikoli též ověřovaným „obyčejným“ stanoviskem (vyjádřením) Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17. 2. 2012.
Jelikož na přezkoumání závazného stanoviska v přezkumném řízení není právní nárok, nemohl být žalobce sdělením náměstka ministra životního prostředí ze dne 21. 8. 2018 na svém (neexistujícím) právu nijak zkrácen, a nemůže se tudíž v tomto ohledu domáhat soudní ochrany.
Námitkou rozporu posuzování vlivů záměru spalovny odpadu na životní prostředí se závěry procesu SEA z roku 2004 se krajský soud nezabýval pro její opožděnost, protože nebyla uplatněna ani v žádné z předchozích tří žalob a ani v aktuálně projednávané žalobě, nýbrž až ve vyjádření žalobce k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 12. 3. 2019.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které brojil proti závěru krajského soudu nezabývat se procesem SEA pro POH 2004–2014 a jeho výsledkem, neboť nejde o žalobní bod, a pokud ano, tak byl předložen krajskému soudu opožděně. Odkazem na proces SEA v replice ze dne 12. 3. 2019 stěžovatel pouze reagoval na širší souvislosti jako reakci na vyjádření osoby zúčastněné na řízení, která tvrdila, že varianty byly řádně posouzeny před procesem EIA. Nejde tedy o žádný nový žalobní bod.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z ODŮVODNĚNÍ:
III. Posouzení kasační stížnosti
(…)
III. 3. Další námitky stěžovatele
[57] Námitka stěžovatele, že zpracovatel posudku záměru nevzal v úvahu průběh a výsledky procesu SEA pro Plán odpadového hospodářství Plzeňského kraje na roky 2004–2014, který naopak vyhodnotil, že velká spalovna s kapacitou 95 000 tun odpadů za rok je nejméně vhodná, je nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač mu v tom nic nebránilo. Stěžovatel poprvé tuto argumentaci uvedl až v replice ze dne 12. 3. 2019, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Skutečnost, že stěžovatel touto replikou reagoval na vyjádření osoby zúčastněné na řízení (na což stěžovatel poukazoval v kasační stížnosti), na nepřípustnosti této námitky stěžovatele nic nemění. Krajský soud proto nepochybil, když se ve svém rozsudku tímto opožděně uplatněným žalobním bodem nezabýval. Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává, že ačkoli je stěžovatel tzv. dotčenou veřejností ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, vztahují se na něj stejné požadavky a povinnosti jako na jiné osoby, které se u správních soudů domáhají ochrany svých veřejných subjektivních práv, pokud ze zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nevyplývá něco jiného (srov. § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí). Povinnost žalobce uvést žalobní body ve lhůtě pro podání žaloby není zvláštní úpravou v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí nijak dotčena. Stejně tak není soud povinen zkoumat veškeré případné nezákonnosti procesu EIA z úřední povinnosti, jak se stěžovatel domnívá. Naopak i v případě žalob podaných osobami z řad dotčené veřejnosti dle § 3 písm. i) bod 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí se uplatní úprava obsažená v § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., tj. že soud přezkoumá zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. (…)
Autor: SbNSS