// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 31.05.2019
ÚS: K právu na bezplatnou obhajobu
Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti). Soudy jsou naopak při rozhodování o tom, zda obviněný má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, povinny vycházet ze stavu v době rozhodování.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3966/17, ze dne 23. 4. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 Nt 3032/2017, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se prostřednictvím Městského státního zastupitelství v Praze obrátil na Obvodní soud pro Prahu 8 s žádostí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, pod sp. zn. KRPA-322030/TČ-2014, v níž je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Svoji žádost odůvodnil tím, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku ve Věznici Kuřim, jemuž předcházela vazba, je v insolvenci, v invalidním důchodu, stejně jako jeho manželka, má omezené možnosti ohledně získání zaměstnání, má vyživovací povinnosti, nemá žádný zpeněžitelný majetek a přestože se snaží ve výkonu trestu pracovat, na pokrytí jeho potřeb, dluhů a výdajů to nestačí.
3. Shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 žádosti nevyhověl a nárok na obhajobu bezplatnou ani za sníženou odměnu stěžovateli nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval tvrzení o své sociální a ekonomické situaci a namítl, že ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nehovoří o zavinění obviněného ani o dočasnosti nedostatku finančních prostředků, které obvodní soud uvedl jako důvody pro nepřiznání nároku. Navíc dle stěžovatele jdou i proti samotnému smyslu citovaného zákonného ustanovení, protože situaci obviněného v trestním řízení lze z povahy věci vždy posoudit tak, že si celou situaci zavinil svojí trestnou činností, z níž je obviněn. Dle názoru stěžovatele lze vykonávaný trest stěží označit za přechodný či krátkodobý, naopak je zřejmé, že stěžovatel bude ve výkonu trestu odnětí svobody po celou dobu trvání daného trestního řízení. Stěžovatel rovněž podotkl, že mu již byla na základě stejné majetkové, příjmové, osobní, rodinné a sociální situace přiznána bezplatná obhajoba v řadě soudních rozhodnutí v jiných trestních věcech. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
III.
5. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se jedná o zcela standardní rozhodnutí soudu v případech obdobných případu stěžovatele, který není nemohoucí ani neschopný práce, ve své podstatě nemá žádná omezení, která by mu zabraňovala v budoucnu náklady své obhajoby uhradit. Dle mínění obvodního soudu je zde evidentní neochota stěžovatele se finančně podílet na svém zastoupení, navíc za obhájce, kterého si zvolil na plnou moc.
6. Ústavní soud nezasílal vyjádření obvodního soudu k replice stěžovateli, neboť v ní nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti v porovnání s obsahem napadeného usnesení. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Soudy v nyní napadených rozhodnutích pro přiznání bezplatné obhajoby stanovily podmínky, které nemají oporu ani v zákoně ani v judikatuře. A to podmínky týkající se nikoli zjištěného současného stavu. Ale podmínky týkající se budoucnosti, respektive její předpovědi. Soudy nijak nerozporovaly tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkové a sociální situace, přičemž stížnostní soud dokonce výslovně uznal, že stěžovatel se nachází v těžké životní situaci ze socioekonomického hlediska, která navíc nemá přechodnou povahu. Navzdory tomu založily svá negativní rozhodnutí na vlastním, blíže nijak nerozvedeném přesvědčení, že stěžovatel vzdor těmto překážkám bude mít v dlouhodobém horizontu schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby. Městský soud se ztotožnil se soudem obvodním, "že nárok na bezplatnou obhajobu je v právním řádu zakotven pouze pro ty případy, kdy obviněný nemůže z vážných důvodů, které nejsou přechodné povahy, náklady na obhajobu zaplatit. Stížnostní soud si uvědomuje, že odpykávání si trestu odnětí svobody spojené s prohlášením konkurzu na majetek obviněného, možnosti obviněného hradit náklady obhajoby značně komplikuje, nicméně v dlouhodobém horizontu to jeho schopnosti dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby nezabraňuje." Insolvenci či lépe úpadek pak obvodní soud označuje za "pouhý dočasný nedostatek pohotových finančních prostředků na hotovosti."
9. Ústavní soud nepokládá taková odůvodnění za ústavně konformní. Soudy nevycházejí ze stavu v době rozhodování, zda stěžovatel má "dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby", jak stanoví zákon. Na základě vlastního přesvědčení se opírají o hypotetickou možnost, která však toliko může, ale také vůbec nemusí v budoucnu nastat. Bylo-li u stěžovatele skutečně rozhodnuto o úpadku (soudy to nezpochybňují), nelze takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti. Je nutno se vypořádat s podmínkami pro takové rozhodnutí, jeho důsledky, a to včetně značného omezení dispozičních práv dlužníka. Ústavní soud odmítá i postoj obvodního soudu, který sice uznává tíživost finanční situace stěžovatele, avšak přičítá ji k jeho tíži, tedy že si ji měl svým jednáním přivodit. Takový přístup by ale znamenal, že obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, což nelze připustit, neboť jde o složku základního práva, které přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek. To ostatně dovodil již Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 11 Tz 49/2011 ze dne 24. 10. 2011 publikovaném pod č. Rt 2/2013.
10. Bez povšimnutí nelze ponechat ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí jiných soudů, jimiž byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v jeho jiných trestních věcech a které stěžovatel soudům doložil (viz obálka s opisy). Těmito rozhodnutími sice nebyly soudy v nynější věci formálně vázány, nicméně jejich existence toliko umocňuje kontrast mezi rozhodováním jednotlivých soudů, a do popředí tím zároveň staví nedostatky napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Při novém projednání věci jsou soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Autor: US