// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 07.12.2018
ÚS: Nábor klientů advokátem prostřednictvím jiných osob
Etický kodex advokáta je jedním za základních stavovských předpisů, jehož naplnění musí být primárním zájmem každého advokáta.
Namítá-li stěžovatel, že ustanovení § 32 etického kodexu je dáno primárně na ochranu ostatních advokátů, jedná se o výklad notně zúžený. Citované ustanovení vylučuje nábor klientů prostřednictvím jiných osob. Podle náhledu Ústavního soudu lze smysl a účel uvedeného ustanovení etického kodexu spatřovat též v ochraně samotných potenciálních klientů, již by se v opačném případě mohli stát cílem některého z marketingových nástrojů advokáta. V neposlední řadě se jedná o ustanovení směřující k zachování důstojnosti advokátního stavu jako takového.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3021/17, ze dne 8. 11. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního soudu v Jihlavě.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 20 C 160/2016 se podává, že stěžovatel uzavřel dne 13. 2. 2013 rámcovou smlouvu o poskytování právních služeb se společností Bankerat a.s. Touto smlouvou se stěžovatel zavázal vymáhat splatné pohledávky jiných subjektů, které společnost Bankerat a.s. označí, popřípadě i pohledávek zajištěných směnkou. Úhrady za služby poskytnuté podle této smlouvy měly být zasílány společností Bankerat a.s. na účet advokáta. Společnost Bankerat a.s. se zavázala udělit stěžovateli k právnímu zastupování plnou moc nebo zajistit udělení plné moci jiným subjektem, pro který bude právní služba poskytována.
4. Stěžovatel zastupoval vedlejšího účastníka na základě dohody o plné moci, jejímž písemným stvrzením byla plná moc, podepsaná dne 20. 3. 2012 v Praze, udělená k vymáhání pohledávky proti povinné M. K. Spolu s plnou mocí podepsal vedlejší účastník prohlášení ze dne 8. 6. 2012, ve kterém zakotvil svou vůli, aby veškeré informace o průběhu vymáhání jeho pohledávky mu byly poskytovány prostřednictvím společnosti Bankerat a.s.
5. Stěžovatel učinil v předmětné kauze dva úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) a dále dva "půlúkony" právních služeb (přípravu a převzetí v exekuci a exekuční návrh), za které si nárokuje částku 8.929,80 Kč. Společně s plnou mocí podepsal stěžovatel prohlášení, podle něhož veškeré informace o průběhu vymáhání jeho pohledávky mu mají být poskytovány prostřednictvím společnosti Bankerat a.s.
6. Po poskytnutí právní služby zaslal stěžovatel vedlejšímu účastníku dopis, v němž ho informoval o tom, že z důvodů dlouhodobých komunikačních problémů se společností Bankerat a.s. musel od spolupráce s touto společností odstoupit. Dále se dotázal vedlejšího účastníka na stav vymožení jeho pohledávek, a zda má zájem o pokračování právního zastoupení. Vedlejší účastník na výzvu stěžovatele nijak nereagoval a ten mu z opatrnosti vypověděl plnou moc z důvodů neposkytování potřebné součinnosti. Následně stěžovatel řádně vyúčtoval poskytnuté úkony právních služeb a požadoval jejich úhradu po vedlejším účastníkovi. Jelikož tento předepsanou částku neuhradil, domáhal se na něm stěžovatel úhrady prostřednictvím žaloby.
7. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Jihlavě žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s čl. 32 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů ČR. Pochybení spatřoval okresní soud v tom, že stěžovatel použil k náboru klientů jiné osoby - společnost Bankerat a.s., které předal plné moci s určením, aby je při získávání klientů pro stěžovatele použily. Společnost Bankerat a.s. tuto plnou moc zaslala vedlejšímu účastníkovi, který ji vyplnil a zaslal zpět. Tímto způsobem nemohlo podle náhledu okresního soudu dojít k platnému uzavření smlouvy o poskytování právních služeb. Současně měl okresní soud za to, že stěžovatel účtované úkony právní služby skutečně vykonal. Jelikož byla smlouva považována za neplatnou, dospěl okresní soud k závěru, že se vedlejší účastník na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil, neboť mu byly poskytnuty právní služby, za něž je jinak obvyklé hradit odměnu. Vedlejší účastník vznesl v řízení námitku promlčení takového nároku, kterou shledal okresní soud důvodnou. K provedení posledního úkonu právní služby došlo dne 8. 6. 2012 a tímto dnem také došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení - žaloba byla podána až 18. 5. 2016.
8. Pro případ, že by shora uvedená argumentace nebyla správná, posoudil okresní soud shora popsaný vztah mezi stěžovatelem, klientem a společností Bankerat a.s. ze tří dalších hledisek, jež vždy vedly k zamítnutí žaloby.
9. Stěžovatel se závěry okresního soudu nesouhlasí a je toho názoru, že čtyři soudem vyslovené argumentační závěry jsou ve vzájemném rozporu. Došlo tím k porušení ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a tím i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soud prvního stupně v jedné části napadeného rozsudku uvádí, že smlouva o poskytování právních služeb ze dne 13. 2. 2012 je neplatná pro její rozpor se zákonem, potom podle názoru stěžovatele nemůže v dalších částech napadeného rozsudku soud uvést, že pokud by se ve své předchozí úvaze mýlil, tak lze uzavřít, že se podle předmětné smlouvy postupovalo a zároveň z ní vyplýval i stěžovatelův nárok na odměnu. Z napadeného rozsudku není zřejmé, z kterých důkazů při stanovení svých závěrů soud prvního stupně vycházel, když by i tyto důkazy musely být ve vzájemném rozporu. Dále není podle stěžovatele zřejmé, zda se soud prvního stupně přiklání k názoru, že smlouva mezi jím a klientem byla vypovězena platně či nikoliv - v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí okresní soud obě stanoviska. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal a blíže vyložil svůj právní názor týkající se dalších tří (alternativních) závěrů okresního soudu. V souvislosti s uvedeným případem poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2468/11, III. ÚS 1836/13, III. ÚS 3645/10, IV. ÚS 3902/11 a I. ÚS 3161/13. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné, nesoucí znaky svévole a libovůle.
III.
10. Okresní soud v Jihlavě se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že v předmětném případě bylo rozhodováno o tzv. bagatelní částce, u níž má rozhodnutí obsahovat pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud tedy nebyl povinen podrobně uvádět svá skutková zjištění z jednotlivých důkazů a uvádět úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů. K tvrzením o rozporných závěrech soudu tento uvedl, že odůvodnění napadeného rozsudku je vystavěno logicky a vyplývá z něj, že žaloba byla zamítnuta proto, že smlouva o poskytování právních služeb byla absolutně neplatnou. Ostatní závěry jsou vedeny v hypotetické rovině, přičemž okresní soud uvedl důvody, pro které je do svého rozsudku včlenil. Soud vypořádání všech reálně v úvahu připadajících alternativ řešení sporu považoval za vhodné z hlediska přesvědčivosti svého rozsudku. Ke vztahu stěžovatele a vedlejšího účastníka soud uvedl, že to byl právě stěžovatel, kdo v pozici právního profesionála podepsal smlouvu se společností Bankerat a.s., a kdo měl své smluvní vztahy nastavit tak, aby k potřebným informacím měl přístup a mohl vedlejšího účastníka řádně zastupovat v nalézacím a exekučním řízení. Stěžovatel měl podle soudu s příslušným exekutorem uzavřenou dohodu o přístupu do aplikace E-exekutor s právem nahlížet do exekučního spisu. Stěžovatel tak měl možnost ověřit stav vymáhané pohledávky přímo u příslušného exekutora. Soud považoval nedatovaný dopis stěžovatele vedlejšímu účastníkovi, v němž se dotazoval na to, zda neudělil plnou moc jinému advokátovi a jaký je stav vymáhané pohledávky za účelový a nadbytečný úkon. Ponechal-li vedlejší účastník tento dopis bez reakce, nelze toto mlčení s ohledem na shora uvedené, považovat podle okresního soudu za neposkytování součinnosti.
11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření shrnul závěry okresního soudu, které považuje za srozumitelné a žádné rozpory v nich neshledává. Příslušný okresní soud dospěl k jedinému a jednoznačnému závěru, že žaloba je nedůvodná. Soud svůj právní názor toliko doplnil teoretickou úvahou k jednotlivým tvrzením stěžovatele, kterými má význam se zabývat pouze v případě, že by byl nesprávný prvotní závěr soudu o neplatnosti smlouvy. Zamítnutí žaloby bylo podle vedlejšího účastníka důsledkem jednání stěžovatele, který nejednal v souladu se stavovskými předpisy advokáta.
12. Stěžovatel využil svého práva repliky k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení, když uvedl, že svoji ústavní stížnost považuje za důvodnou. Rozhodnutí soudu má být jednoznačně odůvodněno tak, aby závěry soudu nebyly relativizovány alternativními úvahami soudu. Skutkový závěr soudu neodpovídá skutečnostem ani důkazům provedeným v soudním řízení. Podle názoru stěžovatele se v předmětném případě nejednalo o nábor klientů ve smyslu uvedeného ustanovení čl. 32 etického kodexu advokáta. Uvedené ustanovení je navíc povinností uloženou ve vztahu k ostatním advokátům a ani jeho případné porušení by nebylo neetickým jednáním ve vztahu ke klientovi. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že stížnost podaná na něj společností Bankerat a.s. byla kontrolní radou České advokátní komory odložena jako nedůvodná.
IV.
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby "jen" ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud v tomto řízení není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
14. Ústavní soud považuje v projednávané věci za přiléhavé vyzvednout argumentaci okresního soudu, jenž ve svém odůvodnění zdůraznil roli etického kodexu pří výkonu činnosti advokáta. Jedná se o jeden ze základních stavovských předpisů, jehož naplnění musí být primárním zájmem každého advokáta. Okresní soud dal svým rozhodnutím najevo, že opomenutí zásad a principů, na nichž je etický kodex advokáta založen, může nabýt rozměru, majícím za následek ztrátu sporu, jako se tomu stalo i v předmětném případě. Pokud příslušný soud svůj závěr řádně odůvodní, nelze proti takovému postupu z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.
15. Ze shora uvedených důvodů se Ústavní soud při projednávání předloženého případu zaměřil na to, zda lze závěry, k nimž příslušný okresní soud dospěl, považovat za ústavně konformní. Nároky na odůvodnění stanovil Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně, srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2468/11.
16. Namítá-li stěžovatel, že ustanovení § 32 etického kodexu je dáno primárně na ochranu ostatních advokátů, jedná se o výklad notně zúžený. Citované ustanovení upravuje otázku náboru klientů prostřednictvím jiných osob. Z jeho odst. 2 se podává, že "K náboru klientů nesmí advokát použít jiných osob, a to ani vlastních klientů. Za takové nepřípustné použití jiných osob se považuje též, předá-li jim advokát své informační prostředky nebo plné moci s určením, aby jich při získávání klientů pro advokáta použily.". Na základě rámcové smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi stěžovatelem a společností Bankerat a.s., a popisu mechanismu uzavírání plné moci mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, nelze okresnímu soudu vytknout, že již jen z těchto dokumentů učinil závěr o náboru klientů prostřednictvím jiné osoby, jež je etickým kodexem advokáta vyloučena.
17. Podle náhledu Ústavního soudu lze smysl a účel shora citovaného ustanovení etického kodexu spatřovat též v ochraně samotných potencionálních klientů, již by se v opačném případě mohli stát cílem některého z marketingových nástrojů advokáta. V neposlední řadě se jedná o ustanovení směřující k zachování důstojnosti advokátního stavu jako takového.
18. Pokud stěžovatel brojí proti konceptu samotného rozhodnutí okresního soudu, kdy tento vyložil svůj právní názor na věc a poté uvedl další tři hypotetické závěry, jež by se argumentačně uplatnily v případě, že by předchozí varianta nebyla správná, nelze podle náhledu Ústavního soudu takovému postupu ničeho vytknout. Je pravdou, že se jedná o postup nezvyklý, nicméně podstatné je, že z odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelný právní názor nalézacího soudu. Doplnění argumentačních alternativ je nepochybně vedeno snahou o vydání přesvědčivého rozsudku, jež však klade zvýšené nároky především na soudce samotného. Nicméně superlua non nocent. V souvislosti s uvedenou námitkou stěžovatele je nepřehlédnutelné, že všechny argumentační alternativy soudu vedou vždy ke shodnému závěru, a to zamítnutí žaloby. Přitom již samotná základní verze odůvodnění je dostatečně přesvědčivá, řádně odůvodněná a naplňuje kautely spravedlivého procesu, jež jsou na ně kladeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
20. Závěrem Ústavní soud uvádí, že se obdobným případem téhož stěžovatele v minulosti již zabýval v odmítavém usnesení sp. zn. II. ÚS 3149/17. V tomto řízení považoval Ústavní soud za ústavně konformní závěr obecného soudu o tom, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně věcně legitimovaný.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Autor: US