// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.08.2018
ÚS: K právu vyjádřit se k použití tzv. moderačního práva
Pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné (k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení), musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je ještě naléhavější právě v průběhu odvolacího řízení, neboť v opačném případě již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 277/18, ze dne 2. 7. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I
1. Stěžovatelé s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") požadují zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že u Okresního soudu ve Svitavách bylo vedeno řízení sp. zn. 12 C 100/2012 o návrhu žalobkyně (v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastnice) o zřízení věčného břemene chůze a jízdy. Vedlejší účastnice vzala svůj návrh zpět poté, co bylo příslušnými správními orgány rozhodnuto, že předmětná pozemní komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Okresní soud proto řízení usnesením ze dne 2. 8. 2017 zastavil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení podle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť měl za to, že žaloba byla podána důvodně a vzata zpět pro chování stěžovatelů, kteří žalobkyni bránili v užívání uvedeného pozemku.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové-pobočka Pardubice svým rozhodnutím změnil usnesení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podaná žaloba byla od počátku nedůvodná, o nákladech řízení proto mělo být rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a náklady měla hradit žalovaným žalobkyně, protože procesně zavinila zastavení řízení. Odvolací soud však dospěl nakonec k závěru, že je namístě aplikovat ust. § 150 o. s. ř., a to s ohledem na chování stěžovatelů, kteří měli žalobkyni dlouhodobě znemožňovat přístup k jejím nemovitostem po veřejně přístupné komunikaci; chovali se tak v rozporu se svými zákonnými povinnostmi a nemělo by jim být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
II
4. Stěžovatelé namítají, že soud při svém rozhodování o nákladech řízení aplikoval ust. § 150 o. s. ř., přičemž o této možnosti je nijak nevyrozuměl, čímž jim také neumožnil vznášet námitky, které mohly aplikaci citovaného ustanovení ovlivnit. K soudem uvedenému tvrzení o chování stěžovatelů a ke zjištění těchto skutečností nebylo prováděno žádné dokazování. Vedlejší účastnice po celou dobu přístup ke svým nemovitostem po pozemku X i přes odpor stěžovatelů měla a užívala. Jestliže se žalobkyně domnívala, že jí žalovaní znemožňovali přístup k nemovitostem po veřejně přístupné komunikaci, bylo na místě zvolit legitimní cestu podáním žádosti o učinění opatření k příslušnému silničnímu správnímu úřadu, nikoliv podání nedůvodné žaloby. Výjimečnými důvody podle ust. § 150 o. s. ř. by měly být pouze okolnosti úzce spjaté či vyplývající přímo z proběhlého řízení, jednání účastníků řízení, sociální situace účastníků apod. Vedlejší účastnice si byla již při podání žaloby velmi dobře vědoma, že nebude úspěšná (žalobkyně již cca od roku 2008 tvrdí, že pozemek žalovaných užívá jako komunikaci) a podání této nedůvodné žaloby tedy nezvolila jako nesprávnou formu obrany, jak tvrdí odvolací soud, ale podala ji pouze jako svoji "pojistku " pro případ, že by řízení vedené příslušným silničním správním úřadem nedopadlo v její prospěch. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech sp. zn. III. ÚS 3299/09 a IV. ÚS 215/09.
III
5. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž podle svého přesvědčení srozumitelně vyjádřil důvody svého rozhodnutí.
6. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že krajský soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí o aplikaci § 150 o. s. ř., popisuje chování stěžovatelů, které vedlo k podání žaloby a poukazuje na to, že stěžovatelé mohli předvídat, že soud bude zvažovat aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. či § 150 o. s. ř.
7. Ústavní soud nezasílal vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
IV
8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
V
10. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
11. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. V případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, však otázka náhrady nákladů řízení může ústavněprávní dimenze nabýt (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1817/07, III. ÚS 1203/11, I. ÚS 1531/07). A o takový případ právě jde.
12. Rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a proto i na něj dopadají požadavky spravedlivého (řádného) procesu, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, jenž se s nimi musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, když po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.
13. K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát uvedl, že pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty. Opačný postup vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než představují okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než tak činí ostatní soudy (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 46/13, II. ÚS 828/06, IV. ÚS 215/09, IV. ÚS 2738/10, I. ÚS 2456/13, I. ÚS 1593/15, IV. ÚS 215/09, IV. ÚS 1610/16, I. ÚS 2456/13, III. ÚS 3125/16, IV. ÚS 899/15, IV. ÚS 1610/16, III. ÚS 1378/07, I. ÚS 2862/07, II. ÚS 814/08, IV. ÚS 215/09, III. ÚS 1526/12, IV. ÚS 2738/10, III. ÚS 2397/17, I. ÚS 3237/17 a další).
14. Uvedené závěry je nutné vztáhnout i na projednávanou věc. Není sporu, že krajský soud měl pravomoc použít moderační ustanovení § 150 o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že by byla respektována práva daná kontradiktorním charakterem řízení, a účastníci by tak byli výslovně informováni, že soud má v úmyslu ustanovení § 150 o. s. ř. použít.
15. Z obsahu připojeného spisu se však podává, že odvolací soud před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř. Nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelé mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Tuto skutečnost ostatně krajský soud nikterak nerozporuje ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a závěrům plynoucím z judikatury Ústavního soudu uvedený nedostatek i v projednávané věci vede Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení, neboť sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. Na základě zrušujícího nálezu proto bude ve věci nákladů řízení napadeného rozsudku opětovně rozhodovat odvolací soud, který v případě, že shledá důvody zvláštního zřetele hodné pro využití práva podle § 150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda § 150 o. s. ř. v souzené věci bude aplikovat či ne.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US