// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 08.06.2018
ÚS: Objektivní hledisko pro stanovení styku dítěte s rodičem
Právem rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Od tohoto principu však existují odchylky odůvodněné ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, jako je specifický zdravotní stav nezletilého dítěte coby objektivní hledisko pro posouzení důvodů pro změnu poměrů, které musí dosáhnout intenzity ve všech pro rodičovskou péči významných aspektech.
Změna rozsahu styku je odůvodnitelná nejen zásadní změnou poměrů, ale musí být také v nejlepším zájmu dítěte, který – i podle Výboru OSN pro práva dítěte – by měl být definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě nachází. Krajský soud rozhodl i přesto, že mu bylo známo doporučení opatrovníka i závěry lékařských zpráv a znaleckého posudku o přetrvávající vývojové dysfázii a přítomnosti separační úzkostné poruchy, která brání v tom, aby dítě přespávalo nejen u otce, ale kdekoliv mimo domov, o úpravě styku s otcem v běžném standardním rozsahu. Jeho rozhodnutí nebylo podpořeno dalšími objektivními zjištěními, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením soudu o nutnosti změny stávajících poměrů, přičemž nepřihlédl ani k přání dítěte, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1191/17, ze dne 15. 5. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se první stěžovatelka (dále též "matka") a druhá stěžovatelka (dále též "nezletilá") domáhaly zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Současně navrhly odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že jeho výkonem by došlo k nevratnému zásahu do práva nezletilé, neboť je více než pravděpodobné, že by se její psychický stav realizací rozšířeného styku s vedlejším účastníkem (dále též "otec") vzhledem k diagnostikovaným poruchám zhoršil.
2. Usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. II. ÚS 1191/17-17 Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I. rozsudku krajského soudu do vykonatelného rozhodnutí o ústavní stížnosti. Následným usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. II. ÚS 1191/17-63 ustanovil opatrovníkem nezletilé pro zastupování v řízení před Ústavním soudem Městský úřad Beroun.
3. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 P 19/2013 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2012 č. j. 23 Nc 457/2011-391 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 7. 2012 č. j. 27 Co 273/2012-366 svěřil nezletilou na dobu před i po rozvodu rodičů do výchovy matky a otci uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 7 000 Kč měsíčně; dále upravil styk otce s nezletilou každou sobotu a neděli od 09:00 hodin do 18:00 hodin, každý sudý týden v kalendářním roce v úterý a ve čtvrtek od 15:00 hodin do 18:00 hodin a dále dne 25. 12. v každém roce od 9:00 hodin do 18:00 hodin, s tím, že otec nezletilou vždy vyzvedne v bydlišti matky, kam ji také po styku odevzdá.
4. Dalším rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 23 P 19/2013-1624, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 11. 2016 č. j. 23 P 19/2013-1698, byl zamítnut návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče (výrok I.), rozsudek okresního soudu (uvedený v bodě 3.) byl změněn tak, že byl rozšířen styk otce s nezletilou, který je oprávněn stýkat se s ní dále nad rámec původního rozsudku každý pátek v době od 15:00 hodin do 19:00 hodin, kdy ji vyzvedne v bydlišti matky a po skončení styku ji zde odevzdá zpět (výrok II.), výživné stanovené otci pro nezletilou bylo zvýšeno na částku 9 000 Kč měsíčně, přičemž byl vyměřen dluh na výživném a určeny podmínky jeho splácení (výrok III.), dále bylo rozhodnuto o předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok IV.) a o nákladech řízení účastníků a okresního soudu (výroky V., VI. a VII.)
5. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo k odvolání otce rozhodnutí okresního soudu změněno ve výroku II. tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu v kalendářním roce vždy od soboty od 8:00 hodin do neděle 18:00 hodin, v každém sudém týdnu v kalendářním roce v úterý a ve čtvrtek od 14:00 hodin do 18:00 hodin, v každém sudém kalendářním roce o jarních prázdninách od pátku předcházejícího prvému dni těchto prázdnin od 18:00 hodin do neděle, jíž tyto prázdniny končí do 18:00 hodin, v každém kalendářním roce po dobu jednoho týdne v červenci vždy od třetí červencové soboty od 9:00 hodin do soboty za týden do 18:00 hodin a po dobu dvou týdnů v srpnu vždy od druhé srpnové soboty od 9:00 hodin do pátku za dva týdny do 18:00 hodin, v každém sudém kalendářním roce o vánočních svátcích od 24. prosince od 9:00 hodin do 25. prosince do 18:00 hodin a v každém lichém kalendářním roce vždy 25. prosince od 18:00 hodin do 2. ledna následujícího kalendářního roku do 18:00 hodin; způsob převzetí a předání nezletilé zůstal nezměněn (výrok I.), ve výroku III. bylo rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že byl nově vyčíslen nedoplatek na výživném (výrok II.), výroky I., III. a IV. rozhodnutí okresního soudu byly potvrzeny (výrok III.), další jeho výroky o nákladech řízení účastníků a okresního soudu byly rovněž změněny (výroky IV. a V.), výrokem VI. bylo rozhodnuto o změně původního rozsudku okresního soudu ve spojení s rozsudkem krajského soudu a výrokem VII. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť jde o řízení, které je možno zahájit i bez návrhu, a krajský soud neshledal ve věci existenci okolností případu odůvodňujících přiznání náhrady nákladů některému z účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky tvrdí, že krajský soud v jejich věci vybočil při svém rozhodování z ústavněprávního rámce, neboť v odvolacím řízení porušil hmotněprávní a procesní předpisy takovým způsobem, že své rozhodnutí zatížil deficitem spočívajícím jednak v nedostatku řádného odůvodnění a jednak v libovůli při hodnocení důkazů a následné aplikaci hmotného a procesního práva.
7. Krajský soud dle stěžovatelek pouze odkázal na znění § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), týkající se změny poměrů, s tím, že jsou dány důvody pro změnu rozsahu styku otce s nezletilou, ovšem nikoliv pouze v rozsahu styku učiněném okresním soudem, ale v rozsahu odpovídajícímu běžné úpravě styku, včetně styků o prázdninách a svátcích. Stěžovatelky v této souvislosti vznášejí námitku, že ani jeden ze soudů nezdůvodnil, v čem spočívá zásadní změna poměrů podle § 909 občanského zákoníku a § 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s"). Odkazují přitom na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1493/15 (dostupného jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a vyslovují názor, že i změna rozsahu styku musí být odůvodněna zásadní změnou poměrů a současně musí být v zájmu nezletilého dítěte. Poukazují na to, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že nezletilá již několik let trpí neuro-vývojovými potížemi, mezi něž patří percepční vývojová dysfázie a separační úzkostná porucha, v jejímž důsledku nemůže přespávat mimo domov. První stěžovatelka dochází s nezletilou pravidelně k dětskému psychiatrovi a na rodinnou terapii, avšak, jak bylo prokázáno lékařskými zprávami i znaleckými posudky, progres je velmi pozvolný. Odvolací soud však v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. et Mgr. V. H. a doporučeními ostatních lékařů dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilé vymanit se z ochranitelského protektivního vlivu matky a omezit fixaci na ni tak, aby mohla fungovat jako její vrstevníci, a to i při vědomí jejího možného zhoršení psychického stavu, a upravit styk v běžném standardním rozsahu. Tím věc zcela svévolně posunul do roviny prvního rozhodování o výchově nezletilého dítěte. Navíc své rozhodnutí zatížil zcela excesivním a ničím neospravedlnitelným přístupem, kdy je jím přijatá úprava nejen v rozporu s přáními nezletilé, závěry znaleckých posudků, ale především ve zjevném rozporu se zájmy nezletilé. Z uvedených důvodů mají stěžovatelky za to, že napadené rozhodnutí je zatíženo extrémní svévolí a je nepřezkoumatelné.
8. Stěžovatelky poukazují na příslušná ustanovení občanského zákoníku, vycházející z dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a na judikaturu Ústavního soudu odkazující na přední hledisko při rozhodování o právech dítěte, jímž je nejlepší zájem dítěte, který je nutno zkoumat vždy individuálně s ohledem na specifické okolnosti [viz nálezy ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16, či usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 122/15]. Podle jejich názoru v posuzované věci nebylo možno spolehlivě dovodit naplnění kritéria schopnosti otce zajistit vývoj nezletilé a její potřeby a kritéria přání nezletilé, nebylo přihlédnuto k jejímu specifickému zdravotnímu stavu. Stěžovatelky zdůrazňují, že právě otázka zdravotního stavu nezletilé byla krajským soudem naprosto nepřípustně bagatelizována, kdy soud proti doporučení odborníků svévolně rozhodl o rozšíření styku, zahrnujícím i vícedenní styk s pobytem a přespáním nezletilé u otce, přičemž v podstatě apeloval na matku, aby neakceptovala psychické onemocnění nezletilé a k přespání u otce ji motivovala. Přitom nezaznamenal, že nezletilá již netrpí "pouhým" syndromem separační úzkosti, ale došlo k progresu tohoto syndromu, když se u ní rozvinula separačně úzkostná porucha. Řádně se nevypořádal ani se závěrem znaleckého posudku MUDr. et Mgr. V. H., že rozšíření styku znamená pro nezletilou neúnosnou psychickou zátěž. Na doplnění uvádí, že i otec trpěl v letech 2011 až 2012 obdobnou diagnózou, která vyústila v jeho pracovní neschopnost.
9. Stěžovatelky rovněž odkazují na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) a ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) a závěry znaleckého posudku MUDr. et Mgr. V. H. a namítají, že nezletilá byla v průběhu řízení před okresním soudem opakovaně na své přání, zda chce u vedlejšího účastníka přespávat, dotazována, přičemž vždy uváděla, že jinde, než doma spát nechce. I v tomto směru tedy krajský soud bagatelizoval její vyjádřené přání.
III.
Vyjádření opatrovníka nezletilé a vedlejšího účastníka
10. Krajský soud, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Opatrovník nezletilé uvedl, že po celou dobu soudního řízení i práce s rodinou zastával názor, že styk nezletilé s otcem by měl být veden snahou navázat mezi nimi ještě bližší vztah, nikoliv však za každou cenu. Rozšíření styku by nemělo korespondovat s přáním rodiče, ale především se zájmem nezletilého dítěte. Opatrovník souhlasil s názorem okresního soudu, že za aktivní podpory matky by měla nezletilá pozvolně dospět do stádia, kdy bude sama chtít přespávat u otce nejprve jednu noc, následně celý víkend apod. Přiklonil se k tomu, že příčinou potíží nezletilé je velmi komplikovaný vztah rodičů, který vedl k jejich rozchodu, a přetrvává i nadále. Okresní soud se zdravotním a psychickým stavem nezletilé velmi podrobně zabýval, k čemuž opatřil řadu důkazů, a opatrovník se se závěry jeho rozsudku naprosto ztotožňuje, neboť rozhodl v zájmu nezletilé. Na základě měnícího výroku krajského soudu se zabývá myšlenkou, kam se v rámci jeho odůvodnění ztratila nezletilá s jejími problémy a co s ní bude, nezvládnou-li rodiče svůj "prubířský kámen" - měřítko zralosti. Připomíná, že rodiče dlouhodobě navštěvují odborníky, ale práce terapeutů nepřinesla změnu v jejich chování. Opatrovník se shodně s odborníky obává, že nezletilá bude vystavena tomu, že může dojít ke zhoršení jejího psychického stavu, což je zcela v rozporu s jejími zájmy. S nezletilou opakovaně mluvil o jejích kontaktech s otcem, o matce, širší rodině, o tom, že nedokáže přespat jinde než u matky. Nezletilá o tom velmi přemýšlí, je kvůli tomu smutná, ale zatím se nedokáže změnit. Opatrovník souhlasí se znalcem MUDr. et Mgr. H., že bude-li nezletilá přinucena přespávat u otce v době, kdy na to nebude dostatečně připravena, je možné, že to bude mít negativní vliv na její vztah k němu, což není v jejím zájmu ani v zájmu otce. Krajský soud její zájem upozadil, nezabýval se jejím názorem ani nepřihlédl k názoru odborníků, kteří s nezletilou pracovali. Opatrovník se domnívá, že jeho rozhodnutí je v rozporu s čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
12. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1288/15 a uvádí, že i kdyby bylo připuštěno, že krajský soud do určité míry pochybil, rozhodně by nešlo o chybu takové intenzity, která by představovala zásah do ústavních práv stěžovatelek. Má za to, že neexistuje žádný legitimní zájem, který by odůvodňoval odchýlení od postulátu rovné rodičovské péče [viz nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543)]. Argumentaci, že není možno dovodit naplnění kritéria jeho schopnosti zvládnout vývoj a potřeby nezletilé, označuje za účelovou. Uvádí, že s nezletilou, která je v době styku s ním veselá a radostná, má skvělý vztah (který blíže rozvádí v samostatném přípisu). Dle něj úprava styku stanovená napadeným rozsudkem plně koresponduje se zájmy nezletilé podle § 866 občanského zákoníku a jakékoliv jeho zúžení by znamenalo nenapravitelný zásah do rodinného života nezletilé a trvalé zpřetrhání jejích vazeb s ním. Je toho názoru, že i procesní pravidla byla dodržena a k svévolné aplikaci § 475 odst. 1 z. ř. s. nedošlo. Navrhl ústavní stížnost odmítnout.
13. V replice na podané vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelky uvádějí, že právě v posuzované věci existují odchylky od základního principu rovné péče obou rodičů, jímž je zájem na ochraně zdraví nezletilé podle čl. 31 Listiny, jakož i zájem na její zvláštní ochraně podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Poukazují na to, že v době, kdy otec jako vedlejší účastník podával vyjádření, měl zadržen řidičský průkaz, neboť mu byl při běžné silniční kontrole provedenou orientační dechovou zkouškou naměřen alkohol v krvi, přičemž s ním ve vozidle jela nezletilá. O týden dříve měl autonehodu, kdy s ním opět jela nezletilá, o čemž první stěžovatelku při předání nezletilé, kdy jevil známky opilosti, neinformoval, v prosinci 2017 byl u okresního soudu projednáván pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno), pro stejný trestný čin byl již v minulosti jednou odsouzen. Ani z tohoto důvodu se proto dle názoru stěžovatelky nemůže dovolávat neexistence "silného legitimního zájmu", který by odůvodňoval odchýlení se od postulátu rovné rodičovské péče. V další části repliky se stěžovatelka podrobně vyjadřuje k argumentaci uvedené v samostatném přípisu vedlejšího účastníka.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Po prostudování ústavní stížnosti, všech vyjádření k ní a vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 23 P 19/2013 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti I. výroku napadeného rozsudku krajského soudu, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že byl styk otce s nezletilou dále rozšířen, je důvodná.
16. Navrhují-li však stěžovatelky petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, zrušení celého rozsudku krajského soudu, tedy i těch jeho výroků, proti nimž vůbec žádné námitky nevznášejí (a nejde o výroky akcesorické), je v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
18. Úkolem Ústavního soudu v souvislosti s přezkumem soudních rozhodnutí, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou zákonnou úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [čl. 32 odst. 6 a čl. 36 odst. 4 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
19. V posuzované věci jde především o výklad § 909 občanského zákoníku, podle něhož "změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu" (srov. též § 475 odst. 1 z. ř. s.). Změna původního rozsudku je však možná pouze za předpokladu, že došlo k "zásadní změně poměrů". Povinností soudu je tak zkoumat nejen naplnění samotné podmínky změny poměrů, ale také její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15).
20. Jak se podává z rozsudku okresního soudu, tento soud po provedeném dokazování sice shledal návrh otce na změnu rozsahu styku s nezletilou částečně důvodným, přičemž zohlednil jednoznačnou snahu otce o navázání co nejbližšího vztahu s nezletilou, která má k němu velmi kladný vztah, a jeho styk s ní rozšířil způsobem uvedeným ve II. výroku rozsudku, současně však z provedeného dokazování zjistil, že u nezletilé přetrvává vývojová dysfázie a je přítomna separační úzkostná porucha, přičemž tyto její objektivní potíže brání v tom, aby přespávala nejen u otce, ale kdekoliv mimo domov, z čehož uzavřel, že nenastala na její straně taková změna poměrů, aby bylo možné přistoupit na rozšíření styku v rozsahu navrhovaném otcem. Závěry jeho rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, neboť odpovídají judikatuře Ústavního soudu, v níž je poukazováno na to, že důvody pro změnu rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech [viz usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367)].
21. Krajský soud naproti tomu v napadeném rozsudku doporučení odborných lékařů, znalce i opatrovníka nezletilé o nevhodnosti realizace styku otce s nezletilou přes noc podcenil, konstatoval, že syndrom separační úzkosti nezletilé má svůj původ v silné fixaci matky na nezletilou a naopak v nezdravé fixaci nezletilé k matce, přičemž uzavřel, že je v zájmu nezletilé vymanit se z ochranitelského vlivu matky a omezit fixaci na ni, aby mohla fungovat jako její vrstevníci. Otec by jí v tom mohl pomoci, jeho vliv však v důsledku dosavadní úpravy styku není dostačující. Proto oproti okresnímu soudu stanovil běžnou úpravu styku i s přespáváním, včetně delšího přespávání nezletilé v době prázdnin a vánočních svátků. Takto upravený styk má být dle jeho přesvědčení současně "prubířským kamenem" matčiny proklamované snahy změnit chování nezletilé a dále "prubířským kamenem" chování obou rodičů, kteří, pokud jim skutečně záleží více na psychickém zdraví nezletilé, než na udržení svých postojů, budou mít možnost prokázat svoji rodičovskou vyzrálost. Vzhledem k tomu, že nezletilá v péči matky po několik let absolvuje léčbu, která nepřináší kýžených výsledků, krajský soud uzavřel, že je na místě hradbu matčina protektivního postoje prolomit, a to i při vědomí možného zhoršení psychického stavu nezletilé. Tyto jeho závěry však nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť jsou v rozporu s lékařskými zprávami a znaleckým posudkem a nejsou podpořeny ani dalšími objektivními zjištěními, ale pouze subjektivním přesvědčením soudu o nutnosti změny stávajících poměrů.
22. Ústavní soud nezpochybňuje obecný závěr krajského soudu o tom, že rozhodují-li soudy o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte". Od tohoto principu však existují odchylky odůvodněné ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [srov. nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15, bod 16 (N 44/80 SbNU 543), či nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645)]. Za takovou odchylku lze jistě považovat i specifický zdravotní stav nezletilého dítěte jako objektivní hledisko pro posouzení důvodnosti změny poměrů na její straně.
23. Okresní soud se velmi podrobně zabýval zdravotním a psychickým stavem nezletilé, přičemž příslušnými odbornými pracovníky opakovaně nebylo doporučeno rozšíření styku přes noc s ohledem na přetrvávající emoční poruchy a separační úzkostné poruchy nezletilé s tím, že taková zátěž by u ní mohla vést k neurotizaci, případně by se u ní mohly objevit i vážnější neurotické symptomy. K posouzení zdravotního stavu nezletilé nechal soud vypracovat i znalecký posudek, z jehož závěrů zjistil, že nezletilá trpí neuro-vývojovými potížemi, které se projevují problémy v komunikaci, percepční vývojovou dysfázií a separační úzkostnou poruchou. Zjištěné poruchy mohou být dle znalce MUDr. et Mgr. V. H. vývojovým projevem nespecifikovaných neurologických postižení, pro které byla nezletilá již v kojeneckém věku rehabilitována, a které negativně ovlivnil i komplikovaný vztah mezi rodiči. U nezletilé jde o dlouhodobou záležitost, kterou by vztahy mezi rodiči, byly-li by nekomplikované a nedramatické, mohly zlepšit. Stále se u ní projevuje převažující strach ze ztráty matky a její silná fixace na ni. Znalec doporučil rodinnou terapii, která by mohla zmírnit její neurotické projevy. Uzavřel však, že byla-li by nezletilá arbitrárním rozhodnutím nucena přespávat u otce, mohlo by dojít ke zhoršení úzkostných projevů i k rozvoji budoucích psychických potíží. Její objektivní potíže brání nyní v přespávání nejen u otce, ale také kdekoliv mimo domov. Znalec doporučil respektovat přání nezletilé a trávit čas s otcem ve všední dny či víkendové dny mimo noci, a to v širší míře než doposud.
24. Okresnímu soudu nelze vytýkat, že ze závěrů a doporučení znalce při stanovení rozsahu styku vycházel, neboť ty jsou v souladu s dalšími provedenými důkazy, vyjadřujícími se ke zdravotnímu stavu nezletilé. Naopak krajský soud se dopustil libovůle při hodnocení těchto důkazů, která se odrazila v následné aplikaci hmotného a procesního práva, neboť v rozporu ze závěry a doporučeními odborníků dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilé upravit styk s otcem v běžném standardním rozsahu, a to i při vědomí možného zhoršení jejího psychického stavu. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkami v tom, že důsledky jeho excesu jsou o to zásadnější, že k nim došlo v řízení ve věci péče o nezletilé dítě, tedy nejvíce zranitelného účastníka řízení.
25. Obecně platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i rozhodování o úpravě styku rodiče s nezletilým (viz § 888 občanského zákoníku, usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16). Změna rozsahu styku tedy musí být odůvodněna nejen zásadní změnou poměrů, ale současně musí být v zájmu nezletilého. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře [viz nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) nebo nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873)] opakovaně připomněl, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (citováno podle nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13, bod 24).
26. V posuzovaném případě měl být prokázaný nepříznivý zdravotní a psychický stav nezletilé právě tou specifickou okolností, pro niž bylo třeba se v zájmu nezletilé odchýlit od standardní úpravy styku. Krajský soud však tuto otázku i přesto, že mu byly známy závěry lékařských zpráv a znaleckého posudku i doporučení opatrovníka nezletilé, podcenil a rozhodl o rozšíření styku s přespáním nezletilé, a to přesto, že si byl vědom možného zhoršení jejího psychického stavu. Na rozdíl od okresního soudu tak rozhodl nejenom svévolně, ale i v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé. Ústavní soud nemůže akceptovat jeho názor, že tak učinil v podstatě "na zkoušku" s apelem především na matku, kterou zřejmě považoval za hlavního viníka onemocnění nezletilé. Nevzal však přitom vůbec v úvahu charakter její nemoci, dlouhodobou léčbu i její prognózu. Nezohlednil ani přetrvávající konfliktní vztahy mezi rodiči, které se jen stěží mohou zlepšit způsobem, jenž ve svém rozhodnutí naznačil, neboť ani práce terapeutů, které oba navštěvovali, nepřinesla v jejich chování žádnou změnu. Naopak nezletilá by byla vystavena tomu, že by mohlo dojít ke zhoršení jejího psychického stavu, což je zcela v rozporu s jejími zájmy. Toto nebezpečí ostatně ve svém znaleckém posudku předvídal i znalec MUDr. et Mgr. V. H., který uvedl, že bude-li nezletilá přinucena k přespávání u otce v době, kdy na to nebude dostatečně připravena, je možné, že to bude mít negativní vliv nejen na její vztah k otci, ale i na její zdravotní stav. V této souvislosti lze souhlasit s názorem opatrovníka, vysloveným ve vyjádření k ústavní stížnosti, že styk nezletilé s otcem by měl být veden snahou navázat s ním ještě bližší vztah, nikoli však za každou cenu, neboť nevhodně nařízeným stykem s přespáváním přes noc, by se dobré vztahy s otcem mohly naopak narušit. Nezletilá by měla za aktivní podpory matky a odborníků, které navštěvuje, pozvolně dospět do stádia, kdy pro ni nebude problém být se svými vrstevníky ve škole v přírodě, na táboře či u kamarádky, a následně stejně nenucenou formou by měla přistoupit na to, že přespí u otce, nejprve však jednu noc a až později více nocí.
27. Rozhodl-li krajský soud o úpravě styku nezletilé s otcem v rozsahu, který není prokazatelně v jejím zájmu, porušil tím nejen § 888 občanského zákoníku, ale zatížil své rozhodnutí vadou, která má ústavněprávní rozměr, neboť v důsledku svého excesu spočívajícího v libovůli při hodnocení důkazů porušil právo stěžovatelek na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně také zasáhl do práva nezletilé zaručeného v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
28. Za zásadní vodítko při hledání nejlepšího zájmu nezletilé může být i její opakovaně projevené přání zůstat u matky a s otcem se stýkat, nikoliv však přes noc. K přání nezletilé (která v době rozhodování okresního soudu dosáhla věku X let) však krajský soud také nepřihlédl, resp. je vůbec nehodnotil, čímž rozhodl i v rozporu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť názoru nezletilé nevěnoval patřičnou pozornost odpovídající jejímu věku a úrovni.
29. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal I. výrok napadeného rozsudku krajského soudu v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelek podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v tomto rozsahu v souladu s § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona uvedený výrok zrušil. Protože na něj navazují další výroky o nákladech řízení státu a účastníků řízení a o změně původního rozsudku, zrušil i tyto akcesorické výroky IV. až VII. Ve zbytku pak ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
30. Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť podle § 44 zákona o Ústavním soudu by při něm nebylo možno očekávat další objasnění věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US