// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 13.04.2018
ÚS: Náhrada účelně vynaložených nákladů léčení
Aniž by byl popřen postupně se ustálivší právní závěr o nositeli nároku na náhradu nákladů péče o poškozenou nesoběstačnou osobu dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964 (jímž je sama tato poškozená osoba, nikoli osoba o ni osobně pečující), může být v některých případech vyžadováno jednotlivé odchýlení se od tohoto závěru za účelem ochrany legitimního očekávání dotčených osob (osobně pečujících o poškozeného), založeného předchozí ne zcela vyjasněnou a ambivalentní rozhodovací praxí v dané otázce. Postup nerespektující legitimní očekávání dotčených osob, že jsou samy nositeli uvedeného nároku, v těchto případech v důsledku vede k porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2937/17, ze dne 12. 3. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace účastníků řízení
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (ve výrocích I. a III.) a Obvodního soudu pro Prahu 1 (ve výrocích III., IV. a V.), jimiž podle nich byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelky společně s třetím žalobcem, bratrem první stěžovatelky a synem druhé stěžovatelky, který byl v roce 2004 těžce zraněn při dopravní autonehodě a o nějž obě stěžovatelky pečují (dále též jen "poškozený žalobce"), po žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, domáhaly zaplacení částky celkem ve výši 849.417 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením dle § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník z roku 1964"). Nárokům obou stěžovatelek na náhradu za osobní péči poskytovanou poškozenému žalobci nebylo vyhověno s poukazem na nedostatek jejich aktivní legitimace, neboť podle konstantní judikatury je k uplatnění nároku na náhradu nákladů péče v takových případech aktivně legitimován sám poškozený, jemuž je péče poskytována, nikoli osoba o něj osobně pečující.
2. Stěžovatelky v ústavní stížnosti jednak nesouhlasí se závěry obecných soudů v otázce své aktivní legitimace a jednak poukazují na nejednoznačnost rozhodovací praxe v této rozhodné právní otázce v době podání jejich žaloby i odvolání. Připomínají usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 ze dne 17. 6. 2011, v němž bylo odmítnuto dovolání žalované pojišťovny ve věci, v níž soudy nižších instancí žalobci podle § 449 občanského zákoníku z roku 1964 přiznaly náhradu za osobní péči o jeho zdravotně postiženou manželku. Stěžovatelky uvádějí, že obecné soudy jejich nároky zamítly naopak s odkazem namnoze na judikaturu vzniklou až později po podání žaloby, což podle nich odporuje principu spravedlnosti a předvídatelnosti práva i principu legitimního očekávání v kontextu principu rovnosti a dobrým mravům. Navíc ze znění § 449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 podle stěžovatelek vyplývá, že náklady léčení v daném případě vynaložily ony, a tedy jsou oprávněny k jejich náhradě. V tomto ohledu stěžovatelky poukazují mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014, a zejména na nález sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015, v němž byla jednoznačně konstatována aktivní legitimace osob poskytujících péči k podání žaloby podle § 449 odst. 1 a 3 občanského zákoníku z roku 1964. Naopak se stěžovatelky nedomnívají, že by následně nálezem sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016 došlo k překonání předchozího nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14. Dále stěžovatelky napadají též závěry obvodního soudu ve vztahu k hodnocení (ne)oprávněnosti odečítání částky za příspěvek na péči, který je poškozenému žalobci poskytován, ze strany žalované pojišťovny; a dále kritizují, že městský soud ani Nejvyšší soud se této otázce vůbec nevěnovaly. Závěry obvodního soudu v tomto ohledu jsou přitom podle stěžovatelek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podobně stěžovatelky městskému soudu i Nejvyššímu soudu vytýkají, že se vůbec nezabývaly ani náklady na amortizaci speciálního vozidla, které v řízení uplatňovala první stěžovatelka.
3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.
4. Nejvyšší soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout či zamítnout, neboť podle něj nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelek. Upozorňuje, že odkaz na jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 312/2010 ze strany stěžovatelek není případný (Nejvyšší soud se v něm nezabýval aktivní legitimací žalobce, kterou žalovaný nezpochybňoval), podobně jako další odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu obsažené v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud má za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu s principy spravedlnosti, předvídatelnosti práva, legitimního očekávání ani dobrými mravy, ba právě naopak. Připomíná, že v době podání žaloby v daném případě nevyplýval názor o aktivní legitimaci pečujících osob z judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Nejvyšší soud setrvává na názoru, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2224/15 (srov. body 40 a 42) byly překonány závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 ohledně aktivní legitimace pečujících osob. S ohledem na zásadu nezasahování Ústavního soudu do výkladu podústavního práva nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se od svého ustáleného a odůvodněného názoru, který nebyl Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 shledán protiústavním.
5. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 odkázaly na své závěry uvedené v napadených rozhodnutích, případě také na závěry z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a ustálenou judikaturu. Obvodní soud navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
6. Žalovaná pojišťovna jako vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
II. Předchozí průběh řízení
7. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 38 C 16/2012, z nějž zjistil následující.
8. Žalobou ze dne 1. 3. 2012, doručenou obvodnímu soudu dne 5. 3. 2012, se stěžovatelky spolu s poškozeným žalobcem (synem druhé stěžovatelky a bratrem první stěžovatelky), domáhaly po žalované pojišťovně plnění celkem ve výši 849.417 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964. Jak bylo v řízení zjištěno, poškozený žalobce byl v roce 2004, ve věku 23 let, účastníkem dopravní nehody, a to jako spolujezdec ve vozidle odpovědnostně pojištěném u žalované pojišťovny; při této autonehodě byl těžce zraněn, utrpěl těžké poranění mozku, je v tzv. permanentním vegetativním stavu a k udržení jeho zdravotního stavu je nezbytná trvalá, každodenní soustavná, nepřetržitá ošetřovatelská péče. Od roku 2006 je v domácí péči, zcela závislý na pomoci druhých; pečuje o něj převážně druhá stěžovatelka (jeho matka) a její péče je doplňována péčí první stěžovatelky a fyzioterapeutů. Poškozený žalobce se po žalované pojišťovně domáhal konkrétně částky 307.913 Kč s příslušenstvím, jako náhrady nákladů za blíže specifikované zdravotní vyšetření, ošetřovatelskou péči, terapeutické služby, zdravotnické pomůcky, materiál, kosmetiku, potraviny apod. Obě stěžovatelky se vůči žalované pojišťovně domáhaly náhrady za svou péči o poškozeného žalobce v období od března 2009 do června 2011, a to konkrétně v částkách 144.832 Kč s příslušenstvím (první stěžovatelka) a 396.672 Kč s příslušenstvím (druhá stěžovatelka) (nároky obou stěžovatelek byly před podáním žaloby ze strany žalované pojišťovny částečně uspokojeny, předmětem jejich žaloby tak byl rozdíl mezi původně požadovanými a poskytnutými plněními).
9. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 8. 2015 č. j. 38 C 16/2012-259 zavázal žalovanou pojišťovnu zaplatit poškozenému žalobci částku 127.485 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v jeho zbylém nároku žalobu zamítl (výrok II.), zamítl žalobu ohledně nároků obou stěžovatelek (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Obvodní soud po provedeném rozsáhlém dokazování shledal nároky poškozeného žalobce zčásti opodstatněné, zčásti neopodstatněné. Pokud se pak stěžovatelky domáhaly peněžní náhrady za svou péči poskytovanou poškozenému žalobci, obvodní soud shledal, že postrádají aktivní legitimaci k uplatnění takových nároků. S odkazem na § 449 odst. 1 a 3 občanského zákoníku z roku 1964 obvodní soud uvedl, že k uplatnění nároku na náhradu nákladů péče je dle konstantní judikatury zásadně aktivně legitimován poškozený, jemuž je péče poskytována; přičemž účelně vynaložené náklady léčení je možno přiznat jen tomu, kdo je skutečně vynaložil a jejich vynaložení prokázal. Pokud stěžovatelky poskytují poškozenému žalobci osobní péči jako rodinné příslušnice, nejde o vynaložení nákladů na léčení. Nárok na plnění ze strany žalované pojišťovny v souvislosti s péčí o poškozeného žalobce je jeho nárokem, on je aktivně legitimován k jeho uplatnění. Nad rámec tohoto závěru obvodní soud též konstatoval, že oběma stěžovatelkám byla ze strany žalované pojišťovny za dotčené období uhrazena náhrada za péči o poškozeného žalobce v určité výši (u první stěžovatelky v maximální výši dle zákona o sociálních službách a u druhé stěžovatelky v obdobné výši) a péče o poškozeného žalobce byla zjišťována rovněž příspěvkem státu na jeho péči.
10. Proti rozsudku obvodního soudu podali obě stěžovatelky i poškozený žalobce odvolání, a to i s poukazem na judikaturu Ústavního soudu k nárokům osob blízkých za osobní péči o poškozeného, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015. Městský soud v Praze shledal odvolání poškozeného žalobce opodstatněným, odvolání obou stěžovatelek však nikoli, a tak rozsudkem ze dne 2. 6. 2016 č. j. 17 Co 43/2016-290 jednak potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích III., IV. a V. ve vztahu ke stěžovatelkám (výrok I.), jednak jej zrušil v části výroku II. napadené odvoláním a ve výrocích V. a VI. ve vztahu k poškozenému žalobci a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl pak doplněn usnesením téhož soudu z téhož dne č. j. 17 Co 43/2016-295 o výrok III., podle nějž obě stěžovatelky a žalovaná pojišťovna nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud uznal, že především na bedrech obou stěžovatelek spočívá každodenní starostlivá a náročná péče o poškozeného žalobce, která je navíc poskytována obětavě a v nadprůměrné kvalitě; nicméně tato okolnost nemohla mít vliv na posouzení aktivní legitimace k žalobě podle § 449 odst. 1 a 3 občanského zákoníku z roku 1964. Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že náklady léčení takto může uplatňovat výlučně jen poškozený, a nikoliv jeho rodinní příslušníci (byť poškozený může svým jménem uplatňovat i náklady vzniklé při péči o něj jeho rodinným příslušníkům). Soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4576/2008 a sp. zn. 25 Cdo 3924/2011 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/11, sp. zn. IV. ÚS 4801/12 a sp. zn. IV. ÚS 444/11. Městský soud též přisvědčil, že ke sporné otázce aktivní legitimace se objevil i oponentní názor, a to v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14, nicméně jednalo se podle něj o názor zcela ojedinělý, který byl posléze překonán samotným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15.
11. Dovolání obou stěžovatelek následně bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 107/2017-331 jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl shledán důvod k odlišnému posouzení rozhodných právních otázek. Nejvyšší soud tedy přitakal závěrům městského soudu ohledně nositele nároku na náhradu účelných nákladů léčení v podobě osobní péče o poškozeného, připomněl svůj rozsudek sp. zn. 25 Cdo 786/2016, v němž byl rovněž popsán vývoj judikatury k předmětným právním otázkám, a v posuzovaném případě stěžovatelek neshledal ani naplnění specifických okolností tzv. principu legitimního očekávání, jako se stalo ve věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2224/15.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení základního práva stěžovatelek na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, vyplývající z toho, že stěžovatelkám v řízení před obecnými soudy nebylo přiznáno právo nárokovat náhradu za svou osobní péči poskytovanou poškozenému žalobci dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964.
14. Základní spornou otázkou relevantní z hlediska řízení před Ústavním soudem tedy v daném případě je otázka aktivní legitimace stěžovatelek v řízení před obecnými soudy, respektive otázka nositele nároku na náhradu účelných nákladů léčení v podobě osobní vynaložené péče o poškozenou osobu dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení platí, že při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením; odstavec 3 pak stanoví, že náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil.
15. Otázkami spojenými s uplatňováním nároku na náhradu účelných nákladů léčení a ústavně konformním výkladem § 449 občanského zákoníku z roku 1964 se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval, nejnověji v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 63/81 SbNU 87; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). V něm s poukazem na svou předchozí rozhodovací praxi - nálezy sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) a sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297) - nejprve připomněl (bod 34) nepochybnou existenci nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu, která byla uznána i v navazující judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 ze dne 14. 1. 2015 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná z http://nsoud.cz/) bylo shledáno, že nárok na náhradu nákladů léčení zahrnuje i náklady na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a rovněž skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
16. Dále se Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 věnoval otázce nositele dotčeného nároku - tedy zda k jeho uplatnění je aktivně legitimován sám poškozený, nebo osoby o něj pečující (jako se stalo v tehdy posuzovaném případě). Reagoval přitom též na svůj předcházející nález sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311), v němž konstatoval, jednak že ústavně konformní výklad nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením podle § 449 odst. 1 a 3 občanského zákoníku z roku 1964 musí zahrnovat i náklady na udržování života a zdraví poškozeného v souvislosti s nutnou kompletní péčí o jeho osobu a jednak že náklady vynaložené pro zachování zdravotního stavu nebo péči o poškozeného je nezbytné nahradit osobám, které je vynaložily, ať už šlo o peněžní a věcné náklady, nebo o osobní výkony. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 tedy z titulu § 449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 byli rodiče poškozeného syna (stěžovatelé před Ústavním soudem) oprávněni domáhat se náhrady za svou osobní péči o něj, a to v rozsahu částky, kterou by poškozený zaplatil za odbornou pečovatelskou službu (bod 33 nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14). V pozdějším nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 k tomu však Ústavní soud doplnil, že otázka, zda osobní péče o poškozeného ze strany osob blízkých má být jako vynaložené náklady hrazena osobám pečujícím podle § 449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, nebo přímo poškozenému podle § 449 odst. 1, spočívá především ve výkladu podústavního práva, což je doména Nejvyššího soudu, do níž Ústavnímu soudu zasahovat zásadně nepřísluší, ledaže by Nejvyšším soudem zvolený výklad vedl k protiústavním důsledkům nebo představoval zjevný exces. Ústavní soud přitom neshledal, že by výklad Nejvyššího soudu nepřiznávající aktivní legitimaci pečující osobám, ale přímo poškozenému vedl bez dalšího k porušení základních práv pečujících osob, neboť nic nebrání tomu, aby se nároku domohl poškozený a aby případně následně došlo k vypořádání mezi poškozeným a osobami o něj pečujícími (body 39-40 nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15).
17. Ve věci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 tak Ústavní soud nakonec obecně uzavřel, že není důvodu, aby v budoucnu nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu s tím, že nárok na náhradu nákladů péče by měl být uplatňován, skrze opatrovníka, přímo poškozeným (bod 42 nálezu); nicméně v konkrétním případě tamních stěžovatelů, rodičů poškozeného domáhajících se náhrady za svou péči o něj, Ústavní soud vyhověl jejich ústavní stížnosti, a to z důvodu ochrany jejich legitimního očekávání. Zohlednil přitom komplikovanou situaci, "kdy právní úprava v občanském zákoníku z roku 1964 nebyla jednoznačná, což se promítlo i v judikatuře Nejvyššího soudu (...) a zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě a poněkud nejednotně hledal cestu, jak právní úpravu interpretovat v souladu s ústavním pořádkem. To pak vyústilo právě i v nález sp. zn. I. ÚS 870/14, kterým bylo vyhověno prakticky totožné ústavní stížnosti týchž stěžovatelů. Za těchto okolností bylo podle názoru Ústavního soudu nezbytné i této ústavní stížnosti vyhovět s tím, že v této projednávané věci nelze stěžovatelům aktivní legitimaci upřít (a je i poškozeného tak o dané finanční prostředky fakticky zcela připravit), neboť tím v konečném důsledku dochází k porušení práv stěžovatelů garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny." (bod 41 nálezu).
18. Závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 je nutné vztáhnout i na projednávaný případ stěžovatelek.
19. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky svou žalobu podaly v březnu roku 2012, své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak v prosinci roku 2015. Jak přitom vyplývá i z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, stejně jako z další v nich zmíněné judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, citovaného výše, a rozsudku sp. zn. 25 Cdo 786/2016 ze dne 30. 9. 2016), rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouho prosazovala převážně zužující výklad pojmu nákladů léčení (účelných nákladů spojených s léčením), které lze nahradit ve smyslu § 449 občanského zákoníku z roku 1964. Jasný obrat nastal až v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 ze dne 14. 1. 2015, v němž bylo rozšířeno věcné vymezení nároku na náhradu nákladů léčení (tj. jaké náklady kterých činností lze obecně pod pojem tohoto nároku zahrnout) tak, jak bylo popsáno výše (bod 15 tohoto nálezu), takže může pokrývat též osobní péči blízkých osob o poškozeného. Do té doby naopak taková péče nebyla vždy chápána jako spadající do rámce nároku na náhradu nákladů léčení dle § 449 občanského zákoníku 1964, z čehož dále vyplývá, že tím spíš nemohlo být najisto postaveno, kdo by měl být osobou oprávněnou k uplatnění nároku na náhradu za takovou osobní péči poskytovanou poškozenému. K této otázce sice existovala judikatura Nejvyššího soudu, ta ovšem nebyla jednotná - srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4576/2008 ze dne 26. 5. 2011, podle nějž samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozené, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, a naopak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 ze dne 24. 10. 2006, v němž bylo vyhověno dovolání matky poškozeného, která nárokovala náhradu účelně vynaložených nákladů spojených se svou celodenní péčí o syna, s tím, že "v době léčení či hospitalizace poškozeného (či při další péči o něho) se na snaze o zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, především z okruhu jeho příbuzných či osob blízkých, a zákon proto tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vůči škůdci vlastním jménem" (dále zde navíc Nejvyšší soud shledal, že není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady škody náležející žalobkyni, jež se dlouhodobě a celodenně stará o svého syna, o dávku sociálního zabezpečení - příspěvek při péči o blízkou osobu). Lze proto uzavřít, že při podání žaloby stěžovatelek v březnu roku 2012 neexistovala zcela jasná a jednoznačná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně osob aktivně legitimovaných k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení spojených s osobní péčí o poškozeného dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964, avšak část této rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, citovaný výše) uznávala vlastní nárok osob pečujících o poškozeného.
20. K nesjednocené judikatuře Nejvyššího soudu navíc postupem času přistupovala judikatura Ústavního soudu požadující širší chápání nároku podle § 449 občanského zákoníku z roku 1964, tak aby byly pokryty i náklady péče o poškozeného (zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 46/12 a sp. zn. I. ÚS 2930/13, oba citované shora). V nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14, citovaném výše, pak bylo výslovně dovozeno oprávnění samotných pečujících osob domáhat se náhrady za svou osobní péči o poškozeného (viz výše bod 16 aktuálního nálezu). Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána v průběhu řízení o žalobě stěžovatelek před soudem prvního stupně, respektive před podáním jejich odvolání proti rozsudku obvodního soudu v jejich věci. V průběhu odvolacího řízení pak byl vydán nález sp. zn. I. ÚS 2224/15 (citovaný výše), doplňující předchozí závěry Ústavního soudu.
21. Ústavní soud proto shrnuje, že stěžovatelky svůj spor proti žalované pojišťovně zahájily a namnoze vedly v době existence celkově nejednoznačné a nevyjasněné právní úpravy i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, která nicméně zčásti podporovala postup stěžovatelek, opírajících svou žalobu o své vlastní oprávnění nárokovat náhradu nákladů za svou osobní péči o poškozeného žalobce vůči žalované pojišťovně. Za takové situace je nezbytné i v případě stěžovatelek postupovat obdobně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15, a tedy přednostně chránit legitimní očekávání stěžovatelek založené dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, potvrzující jejich aktivní žalobní legitimaci. Takový postup je za okolností nyní posuzovaného případu namístě tím spíš, že nehrozí duplicitní uplatňování nároků za péči o poškozeného žalobce ze strany jej samého i ze strany stěžovatelek, na úkor žalované pojišťovny, ba právě opačný postup (zvolený obecnými soudy v napadených rozhodnutích) by naopak mohl vést k tomu, že by rodina mohla být o nárokovanou náhradu nákladů osobní péče o poškozeného žalobce zcela připravena s ohledem na běh promlčecích lhůt.
22. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, v nichž byla popřena aktivní legitimace stěžovatelek v daném řízení, došlo k porušení jejich legitimního očekávání, že jsou nositelkami nároku na náhradu nákladů za svou osobní péči o poškozeného žalobce, a že tedy jejich žaloba bude věcně projednána, a v důsledku i k porušení jejich práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se nemohl blíže zabývat dalšími stížnostními námitkami vztahujícími se k věcnému posouzení nároků stěžovatelek (hodnocení oprávněnosti odečítání příspěvku na péči, posouzení nárokovatelnosti nákladů na amortizaci vozidla), neboť to nebylo primárním předmětem napadených rozhodnutí obecných soudů. K náležitému věcnému posouzení konkrétních částek nárokovaných stěžovatelkami dojde naopak až v dalším řízení před obecnými soudy.
IV. Závěr
24. Lze shrnout, že aniž by byl popřen postupně se ustálivší právní závěr o nositeli nároku na náhradu nákladů péče o poškozenou nesoběstačnou osobu dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964 (jímž je sama tato poškozená osoba, nikoli osoba o ni osobně pečující), může být v některých případech vyžadováno jednotlivé odchýlení se od tohoto závěru za účelem ochrany legitimního očekávání dotčených osob (osobně pečujících o poškozeného), založeného předchozí ne zcela vyjasněnou a ambivalentní rozhodovací praxí v dané otázce. Postup nerespektující legitimní očekávání dotčených osob, že jsou samy nositeli uvedeného nároku, v těchto případech v důsledku vede k porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právě k takové situaci došlo i v nyní projednávaném případě stěžovatelek.
25. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 v relevantním rozsahu zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
26. Na obecných soudech, v prvé řadě Obvodním soudu pro Prahu 1, nyní bude, aby se uplatněnými nároky stěžovatelek znovu zabývaly a věcně je posoudily, a to při respektování relevantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k principu plného odškodnění za škodu na zdraví.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US