// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 16.03.2018
ÚS: Náležitosti odporu proti trestnímu příkazu
Žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu je třeba posoudit podle § 61 odst. 3 tr. řádu, podle něhož se ustanovení odstavců 1 a 2 (upravující postup, kdy obviněný zmešká z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku), užije přiměřeně i na situaci, kdy se posléze ukáže, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla. Zamítl-li městský soud odpor podaný prostřednictvím datové schránky jako opožděný a stejný odpor podaný včas k poštovní přepravě nepovažoval za opravný prostředek, neboť v něm chyběl podpis stěžovatele, přičemž absence podpisu mohla být napravena výzvou podle § 59 odst. 3 tr. řádu, zatížil své rozhodnuti protiústavní vadou.
Městskému soudu totiž nemohla vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že odpor proti trestnímu příkazu podal skutečně stěžovatel, neboť okolnost, že ho opomněl podepsat, lze sice považovat za formální nedostatek, ten ale nicméně v daných souvislostech neopravňoval k jednoznačnému závěru, že z opravného prostředku nebylo zřejmé, kdo ho učinil, a že absence takové náležitosti vylučuje, aby se na podání hledělo jako na opravný prostředek. Takový názor je zatížen přílišným formalismem. Postup městského soudu, vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí, tak vykazuje prvky libovůle, vedoucí k porušení práva na přístup k soudu, které je nedílnou součástí práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2791/17, ze dne 20. 2. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a vysloví, že trestní příkaz městského soudu ze dne 19. 4. 2017 č. j. 5 T 60/2017-335 byl zrušen odporem stěžovatele ze dne 22. 5. 2017, který byl podán u městského soudu, a tomuto soudu se zakazuje pokračovat v porušování stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 60/2017.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 5 T 60/2017 se podává, že napadeným trestním příkazem byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Trestní příkaz byl stěžovateli doručen dne 2. 5. 2017. Dne 23. 5. 2017 byl soudu doručen datovou schránkou odpor stěžovatele proti trestnímu příkazu, přičemž dne 24. 5. 2017 soud stěžovateli zaslal sdělení, že odpor byl podán opožděně, a že trestní příkaz nabyl dne 23. 5. 2017 právní moci. Na č. l. 358 až 373 soudního spisu je zažurnalizován další odpor proti trestnímu příkazu, identický s elektronickým podáním stěžovatele. Z jeho obsahu je mimo jiné zřejmé, že ho podává stěžovatel jako obviněný proti uvedenému trestnímu příkazu. Odpor není podepsán. Na poštovní obálce vylepené na č. l. 374 spisu je pak uvedeno jméno a adresa odesílatele zásilky obsahující odpor (N. V. V., xxx) a adresát (městský soud). Dle razítka podací pošty byla zásilka dána k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017. Dne 7. 6. 2017 městský soud stěžovateli sdělil, že uvedené podání nelze považovat za řádně podaný odpor, neboť bylo učiněno neoprávněnou osobou dle § 314g odst. 1 tr. řádu.
3. Dne 8. 6. 2017 stěžovatel požádal podle § 61 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o navrácení lhůty k podání opravného prostředku proti trestnímu příkazu s odůvodněním, že odpor v elektronické podobě byl sice podán opožděně, avšak odpor podaný k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017 učinila oprávněná osoba, tedy sám stěžovatel. Jeho včasnost prokazoval originálem podacího lístku zásilky a připojil též důkaz razítkem v cestovním pase, potvrzujícím jeho pobyt v inkriminovaném čase v zemi podání, přičemž navrhoval důkazy porovnání písma na obálce podání s písmem stěžovatele na úředních záznamech v soudním spise, svědeckou výpovědí, kamerovým záznamem z pošty, případně vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Poukazoval též na to, že ho městský soud mohl vyzvat k doplnění podání dle § 59 odst. 3 tr. řádu. Přípisem ze dne 12. 6. 2017 městský soud stěžovatele vyzval k bezodkladnému objasnění důvodu uvedení odlišné osoby na obálce, v níž byla písemnost doručována, a k předložení veškerých potřebných podkladů, z nichž bude prokázáno, kdo byl skutečným podatelem předmětného odporu. Na uvedenou výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 17. 6. 2017, v němž soudu vysvětlil, proč opravný prostředek nepodepsal a z jakého důvodu na poštovní obálce uvedl adresu své přítelkyně. Připojil k němu mj. oznámení o výsledku reklamačního řízení (viz č. l. 418 soudního spisu), z něhož se podává, že byl odesílatelem předmětné zásilky.
4. Napadeným usnesením městského soudu byla žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odporu podle § 63 odst. 1 a 3 tr. řádu a contrario zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že odpor podaný v elektronické podobě byl opožděný a podání doručené soudu následně nebylo možné považovat za opravný prostředek, neboť vzhledem k rozporu v označení osoby uvedené na poštovní obálce, která je odlišná od stěžovatele, i s ohledem na to, že na podání chyběl podpis, nebylo zřejmé, kdo je činí. Dospěl-li by soud k opačnému závěru, že pouhé označení osoby v záhlaví opravného prostředku postačí k učinění závěru, kdo opravný prostředek činí, přijal by v rozporu s § 314g odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 247 odst. 2 tr. řádu názor, že opravný prostředek může s účinky spojenými s jeho podáním podat za oprávněnou osobu kdokoliv.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že se v dané době nacházel v zahraničí (na Ukrajině), což nepochybně omezovalo jeho možnosti na vydaný trestní příkaz reagovat. Až poslední den lhůty předal k přepravě poskytovateli poštovních služeb na Ukrajině podání obsahující odpor, které bylo městskému soudu doručeno dne 5. 6. 2017. Z opatrnosti následně po odeslání odporu v listinné podobě podal dne 23. 5. 2017 identický odpor ještě elektronickou formou prostřednictvím své datové schránky. Dále rekapituluje vývoj řízení před městským soudem a obsah svých podání i sdělení a rozhodnutí soudu tak, jak vyplývá z obsahu soudního spisu a je shrnut shora v části I.
6. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyjadřující se k právu na soudní ochranu, včetně práva na přístup k soudu. Uznává sice, že na odporu proti trestnímu příkazu, který byl předán k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017, scházel jeho vlastnoruční podpis, samotná tato skutečnost však dle jeho názoru nemohla vést k ignorování podání, jehož obsahem byl opravný prostředek, když z něj bylo jinak dostatečně patrno, kdo je učinil. Cítil-li se městský soud zmaten skutečností, že na obálce byla uvedena doručovací adresa odlišná od adresy jeho trvalého bydliště, v podání bylo jasně uvedeno, že odpor podává stěžovatel. Skutečnost, že byl odesílatelem odporu on sám, a nikoliv jiná osoba ostatně vyplývá i z přiloženého oznámení o výsledku reklamačního řízení. S ohledem na uvedené není stěžovateli pochopitelné, jak by pouhá absence podpisu vzniklá nedopatřením (opomenutím) způsobeným nervozitou a stresem, který coby právní laik a osoba vystavená trestnímu stíhání při psaní odporu intenzivně pociťoval, mohla vést k závěru, že nebylo patrno, kdo předmětný odpor učinil. Městskému soudu však muselo být jasné, že odpor podal stěžovatel, neboť s ním následně obsáhle písemně komunikoval. Stav, kdy městský soud přes výše uvedené zaujal postoj, kterým řádně a včas podaný odpor ignoroval, označuje za výsledek svévole a přepjatého formalismu.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků
7. Městský soud ve svém vyjádření poukázal na to, že trestní příkaz, který obsahoval řádné poučení o možnosti podat odpor ve lhůtě 8 dnů od jeho doručení, stěžovatel převzal dne 12. 5. 2017. Lhůta k jeho podání tak končila dnem 22. 5. 2017. Odeslal-li stěžovatel odpor prostřednictvím datové schránky dne 23. 5. 2017, učinil tak opožděně. Další podání stěžovatele dané k poštovní přepravě na Ukrajině dne 22. 5. 2017, tedy poslední den zákonné lhůty, nebylo podepsáno a na poštovní obálce byla jako odesílatel uvedena jiná osoba než stěžovatel. Pouze v záhlaví podání byly obsaženy jeho identifikační údaje. Městský soud proto setrval na svém názoru, že vzhledem k uvedenému rozporu a chybějícímu podpisu nebylo zřejmé, kdo podání skutečně učinil. Absence takové náležitosti pak způsobuje, že podání není možné za opravný prostředek považovat, pokud není takový nedostatek odstraněn ve lhůtě pro podání opravného prostředku. Soud se neztotožnil s názorem, že muselo být zřejmé, že podání učinil právě stěžovatel, když ve spise byl založen jeho opožděný odpor stejného obsahu s uvedením stejných identifikačních údajů, neboť předmětnému podání chyběla základní náležitost, byla-li jako osoba odesílatele uvedena osoba odlišná od stěžovatele a podání nebylo podepsáno. Soud zdůraznil, že údaj o tom, kdo podání činí, musí být z takového podání patrný, neboť v opačném případě by se nelišilo od tzv. anonymních podání, k nimž soud nepřihlíží. Nadto poukázal na obsah spisového materiálu, z něhož vyplývá, že stěžovatel opakovaně nahlížel do spisu, takže mu vydání trestního příkazu muselo být známo. Z předložených jízdenek pak vyvodil, že jízdu na Ukrajinu plánoval, přičemž mu nic nebránilo podat formálně odpor hned po doručení trestního příkazu, kdy se prokazatelně nacházel v České republice. Dle soudu to byl právě stěžovatel, kdo se připravil o možnost projednání věci v hlavním líčení, nestihl-li podat odpor ve stanovené lhůtě, ačkoliv k tomu měl vytvořeny všechny podmínky.
8. Městské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k námitce o vadném postupu městského soudu při posuzování včasnosti odporu proti trestnímu příkazu a následném zamítnutí jeho žádosti o navrácení lhůty uvedlo, že argumentace užitá v napadeném usnesení je přiléhavá, jsou zde vyloženy důvody, pro které soud považoval odpor za opožděný, přičemž z něj není patrno, že by stěžovatel uvedl důležité důvody, pro které zmeškal lhůtu k podání odporu. Navrhlo proto, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
9. V replice na podaná vyjádření stěžovatel nad rámec své argumentace uplatněné v ústavní stížnosti upozornil na to, že poštovní obálka není podáním, tím je až listina do obálky vložená. Považoval proto za absurdní tvrzení soudu, že osoba odesílatele na obálce poštovní zásilky je základní náležitostí podání. Nesouhlasil ani s tvrzením soudu, že chybějící náležitost odporu je nutné odstranit ve lhůtě pro jeho podání, přičemž poukázal na znění § 59 odst. 3 tr. řádu. Skutečnost, že podal odpor v poslední den lhůty, jej nemůže zbavovat právní ochrany, neboť je pouze jeho věcí, který den osmidenní lhůty opravný prostředek podá.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení městského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Napadá-li však stěžovatel vedle soudního rozhodnutí i jiný zásah orgánu veřejné moci, který shledává v tom, že soud po řádném a včasném podání odporu proti trestnímu příkazu nenařídil hlavní líčení, a domáhá-li se vyslovení, že trestní příkaz byl zrušen jeho odporem ze dne 22. 5. 2017, a vydání zákazu městskému soudu pokračovat v porušování jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b), c) Úmluvy, spočívajících v nenařízení hlavního líčení, je v této části ústavní stížnost nepřípustná.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vykládá pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů proti základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takovéhoto zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Jiný zásah naopak nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které bylo završeno vydáním rozhodnutí, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něho vyplynuvšího rozhodnutí). Jinými slovy, aby bylo možné stěžovatelem namítanému postupu přiznat povahu "jiného zásahu orgánu veřejné moci", muselo by jít o takový zásah, jehož trvání nebude způsobilé zatížit z hlediska možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i navazující rozhodnutí, jímž toto řízení končí a jež by bylo přezkoumatelné Ústavním soudem. V posuzovaném případě je takovým rozhodnutím právě napadené usnesení městského soudu, které Ústavní soud přijal k věcnému přezkoumání.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Po prostudování ústavní stížnosti, všech vyjádření k ní a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 5 T 60/2017 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení městského soudu je důvodná.
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Ústavní soud zpravidla neposuzuje interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou soudy, nemá-li tato současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)].
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu či jiného orgánu veřejné moci vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu i v případě pochybení při vyhodnocení náležitostí podání podle § 59 odst. 1 tr. řádu. Z pohledu práva na soudní a jinou právní ochranu Ústavní soud (v ústavní stížností předestřených souvislostech) také konstatuje, že vyhodnocení právní relevance soudních podání musí být činěno tak, aby nedošlo k odepření práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2040/12 (N 203/67 SbNU 599), ze dne 23. 10. 2010 sp. zn. IV. ÚS 518/10 (N 233/59 SbNU 375) a ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 634/13 (N 85/69 SbNU 369)].
17. V posuzované věci nevznikají pochybnosti o tom, že trestní příkaz, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele, a který obsahoval řádné poučení o možnosti podat proti němu ve lhůtě osmi dnů od jeho doručení odpor, stěžovatel převzal dne 12. 5. 2017, takže lhůta k podání odporu skončila dnem 22. 5. 2017; odeslal-li odpor prostřednictvím datové schránky dne 23. 5. 2017, učinil tak opožděně. Podání identického obsahu bylo předáno k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017, tedy poslední den zákonné lhůty. Není ovšem podepsáno a na poštovní obálce je vyznačena jako odesílatel jiná osoba. V jeho záhlaví jsou však uvedeny identifikační údaje stěžovatele - jméno, příjmení, datum narození, adresa trvalého pobytu a ID datové schránky.
18. Za zásadní pochybení s ústavněprávním přesahem stěžovatel označuje postup městského soudu při posouzení, zda podání předané k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017, označené jako odpor proti trestnímu příkazu, které opomněl podepsat, lze považovat za opravný prostředek, či nikoliv. Zatímco totiž městský soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že s ohledem na rozpor mezi označením osoby na poštovní obálce a osoby podávající odpor i vzhledem k absenci podpisu není zřejmé, kdo je skutečně učinil, a nelze je proto považovat za opravný prostředek, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že vyjma podpisu (což je odstranitelná vada), podání obsahovalo všechny zákonné náležitosti, které opravný prostředek musí mít, přičemž není relevantní, kdo je uveden jako odesílatel na poštovní obálce.
19. Není sporu o tom, že na odpor proti trestnímu příkazu (viz § 314g odst. 1 tr. řádu), stejně jako na kterékoliv jiné podání v režimu tr. řádu se vztahují obecné náležitosti uvedené v § 59 odst. 3 tr. řádu, podle něhož z podání musí být patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Uvedený § 59 odst. 3 tr. řádu dále stanoví postup při absenci některé z uvedených náležitostí, a to tak, že nesplňuje-li podání zákonné požadavky, orgán činný v trestním řízení ho vrátí podateli, je-li znám, k doplnění s příslušným poučením, jak nedostatky odstranit. Současně stanoví lhůtu k jejich odstranění. Není-li podatel znám anebo nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se dále nepřihlíží; to neplatí mimo jiné pro podání, jehož obsahem je opravný prostředek, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti. Z opravného prostředku však vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí.
20. Podání, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017, skutečně neobsahovalo náležitost podle § 59 odst. 3 tr. řádu, neboť v něm chyběl vlastnoruční podpis. Sama tato skutečnost však s ohledem na dikci uvedeného ustanovení nemohla bez dalšího vést k závěru, že z něho nebylo dostatečně patrno, kdo jej učinil. Stěžovatel je v jeho záhlaví označen nejen jménem, příjmením, datem narození a trvalým bydlištěm, ale i uvedením své datové schránky. Skutečnost, že podání činil stěžovatel jako obviněný, je pak zcela zřejmá i z celého jeho textu. Zmátlo-li soud zjištění, že podání bylo vloženo do poštovní obálky, na níž byla uvedena osoba odlišná od stěžovatele, na dotaz soudu stěžovatel logicky vysvětlil, proč v době, kdy se zdržoval u své družky, uvedl na obálce její adresu. Lze však přisvědčit stěžovateli, že tato okolnost není pro posouzení náležitostí samotného podání relevantní, neboť poštovní obálka není podáním. Tím je listina do obálky vložená. I kdyby tedy byla zásilka obsahující odpor stěžovatele předána k poštovní přepravě jinou osobou, ani takové zjištění by nemohlo nic změnit na tom, že stěžovatel je v odporu označen dostatečným a nezaměnitelným způsobem. Navíc měl soud k dispozici obsahově totožný odpor, vyhodnocený jako opožděný, který stěžovatel z opatrnosti následně odeslal ze své datové schránky (uvedené i ve sporném podání). Měl-li však soud i přesto o osobě podatele odporu pochybnosti, mohl stěžovatele k odstranění zjištěné vady podle § 59 odst. 3 tr. řádu vyzvat. To však neučinil, přestože jej v souvislosti se sporným podáním kontaktoval a vyzýval k objasnění jiné nesrovnalosti. I z reakce stěžovatele na tuto výzvu mu však muselo být zřejmé, že odpor podal stěžovatel jako osoba k tomu podle § 314g odst. 1 tr. řádu oprávněná. To vyplývá také z oznámení o výsledku reklamačního šetření, které je součástí soudního spisu.
21. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci městského soudu uvedené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že chybějící náležitost odporu bylo nutné odstranit ve lhůtě stanovené pro jeho podání. Trestní řád neurčuje pro odpor žádné speciální náležitosti, jak je tomu například u odvolání (viz § 249 tr. řádu) či dovolání (viz § 265f tr. řádu), kdy jsou stanoveny také lhůty, které musí při absenci obligatorních náležitostí soud pro jejich doplnění poskytnout. Odpor musí splňovat základní náležitosti podání podle § 59 odst. 1 a 3 tr. řádu. Je-li v odstavci 3 upraveno, že podání, které tyto náležitosti nesplňuje, je vráceno podateli a současně se stanoví lhůta k jeho doplnění s příslušným poučením, jak nedostatky odstranit, nemá soud pravdu v tom, že ani výzva by vzhledem k datu podání odporu nevedla k jeho doplnění dle § 59 odst. 3 tr. řádu.
22. Městskému soudu nemohla vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že odpor proti trestnímu příkazu podal skutečně stěžovatel. Okolnost, že ho opomněl podepsat, lze sice považovat za formální nedostatek, ten ale nicméně v daných souvislostech neopravňoval k jednoznačnému závěru, že z opravného prostředku nebylo zřejmé, kdo ho učinil, a že absence takové náležitosti způsobuje, že podání není opravným prostředkem. Takový názor je zatížen přílišným formalismem. Postup městského soudu, vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí, tak vykazuje prvky libovůle, vedoucí k porušení práva na přístup k soudu, které je nedílnou součástí práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odporu je třeba posoudit podle § 61 odst. 3 tr. řádu, podle něhož se ustanovení odstavců 1 a 2 (upravující postup, kdy obviněný zmešká z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku) užije přiměřeně i na situaci, ukáže-li se, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla. V napadeném rozhodnutí dospěl městský soud k závěru, že odpor podaný datovou schránkou byl opožděný a odpor podaný k poštovní přepravě byl sice podán včas, ale nelze ho považovat za opravný prostředek, neboť nebylo zřejmé, kdo ho učinil. Z tohoto důvodu soud setrval na stanovisku, které již stěžovateli písemně sdělil, tedy že odpor byl podán opožděně, a žádost stěžovatele zamítl. Ústavní soud však dospěl k opačnému závěru, tedy že stěžovatel byl ve včas podaném odporu označen dostatečně, přičemž absence podpisu mohla být napravena výzvou podle § 59 odst. 3 tr. řádu, takže k němu měl soud jako k řádnému a včasnému opravnému prostředku přihlédnout. Jinými slovy, posoudil-li by soud podání stěžovatele k poštovní přepravě jako řádné, nebyla by lhůta k podání odporu zmeškána. Žádosti stěžovatele tak bude muset být vyhověno a poté bude v řízení pokračováno nařízením hlavního líčení.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že městský soud tím, že zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu, neposkytl stěžovateli přiměřenou právní ochranu jeho nároku na spravedlivé projednání věci před soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto rozsahu proto ústavní stížnosti vyhověl a usnesení městského soudu ze dne 30. 6. 2017 č. j. 5 T 60/2017-423 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
25. Ústavní soud dále odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti jinému zásahu městského soudu (viz bod 11 a 12 nálezu).
26. Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť podle § 44 zákona o Ústavním soudu by při něm nebylo možno očekávat další objasnění věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US