// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.03.2018
ÚS: Právo vyjádřit se k použití moderačního práva dle § 150 OSŘ
Pojem řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v sobě zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit i v případě, jestliže soud hodlá využít tzv. moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2397/17, ze dne 13. 2. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), a rovněž v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastníci se žalobou z rušené držby domáhali, aby se stěžovatelé zdrželi vnikání na část blíže specifikovaného pozemku a aby provedli další blíže specifikované úkony týkající se tohoto pozemku. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále též "okresní soud" nebo "nalézací soud") ze dne 22. 9. 2016 č. j. 44 C 266/2016-319 byla žaloba zamítnuta a stěžovatelům byla v plné výši přiznána náhrada nákladů řízení tak, že okresní soud výrokem III a IV naposled uvedeného rozhodnutí zavázal vedlejší účastníky, aby rovným dílem nahradili každému jednotlivému stěžovateli náklady řízení ve výši 7 814,25 Kč.
3. K odvolání vedlejších účastníků proti rozhodnutí okresního soudu vydal Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadené usnesení, kterým usnesení okresního soudu ve výroku I a II (tj. v meritu věci) potvrdil (výrok I), a ve výroku III a IV změnil tak, že každý z vedlejších účastníků je povinen nahradit každému ze stěžovatelů náklady řízení ve výši 1 411,75 Kč (výrok II). Výrokem III pak krajský soud uložil vedlejším účastníkům nahradit stěžovatelům náklady krajského řízení, a to každému ze stěžovatelů ve výši 595 Kč.
4. Ve vztahu k nákladovému výroku II krajský soud uvedl, že rozhodnutí o výši nákladů bylo namístě korigovat za užití ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelé byli zastoupeni Mgr. Martinem Vlčkem, který veškeré úkony ve věci činil ve vztahu ke všem zastoupeným jedním úkonem, se shodnou právní argumentací, ve vztahu k žádnému z nich nejsou vykázány známky specifičnosti a nadto se v řízení o posesorní žalobě neřeší právní, nýbrž faktické otázky. Aplikoval proto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 35/2015 (s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 529/16).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé se domnívají, že došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, jestliže krajský soud neaplikoval ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), který je konkrétním pravidlem pro stanovení náhrady nákladů řízení v případě plného úspěchu stěžovatelů v meritu věci. Stěžovatelé zároveň neměli možnost jakkoli se k provedenému postupu krajského soudu, tj. k aplikaci § 150 o. s. ř., vyjádřit. Nesouhlasí též s hodnocením krajského soudu, že právní argumentace ve vztahu k žádnému ze stěžovatelů nevykazovala znaky specifičnosti, použití rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 35/2015 považují na daný případ za naprosto nepřiléhavé a nepoužitelné; namítají porušení principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva.
6. K namítanému porušení vlastnického práva, které je v daném případě důsledkem porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelé uvádějí, že ve sporu museli vynaložit vlastní finanční prostředky na právní zastupování, že právo na kvalifikovanou právní pomoc nelze relativizovat. Zastupováním stěžovatelů jediným zvoleným advokátem přitom již byly do zákonem aprobované míry sníženy náklady řízení, které bylo možné účastníkům přiznat. Každému jednotlivému stěžovateli bylo ve vztahu k nákladům řízení u okresního soudu zasaženo do vlastnického práva krajským soudem částkou 4 990,75 Kč, ve vztahu k nákladům řízení u krajského soudu pak částkou 1 996,50 Kč.
7. Stěžovatelé dodávají, že soudní spor nevyvolali, že žaloba měla od počátku šikanózní charakter, a nadto stěžovatel d) byl účastníkem věci bez zjevného důvodu, neboť k ní neměl žádný právně významný vztah (a nebyl proto pasivně legitimován), a přesto má nést ze svého majetku v podstatné části finanční důsledky sporu. Ve vztahu k aplikaci § 150 o. s. ř. stěžovatelé a) a b) poukazují na skutečnost, že jsou osobami pobírajícími starobní důchod, vedlejší účastníci řízení jsou naproti tomu osobami produktivního věku.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedlejším účastníkům.
9. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že k překvapivému rozhodnutí a využití moderačního práva v souzené věci nedošlo a námitka stěžovatelů, že krajský soud aplikoval moderační princip dle § 150 o. s. ř., "aniž by jeho postup ve věci nákladů řízení byl pro stěžovatele jakkoliv předvídatelný", nemá oporu ve spisových materiálech. Z odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností se podává, že neúspěšní žalobci (tj. vedlejší účastníci v řízení o ústavní stížnosti) se ve svém odvolání k nákladům řízení vyjádřili tak, že by ve vztahu k nim mělo být aplikováno moderační právo podle ustanovení § 150 o. s. ř., a odůvodnili, proč by mělo být moderační právo uplatněno. Za takové situace stěžovatelé mohli uplatnění moderačního práva předpokládat, neboť bylo povinností soudu se s tímto návrhem vypořádat. Nadto ze závěrečného návrhu stěžovatelů, učiněného při jednání krajského soudu dne 15. 5. 2017, jednoznačně vyplývá, že s možností, že krajský soud využije tzv. moderačního práva, stěžovatelé počítali; výslovně se k možnosti eventuálního snížení náhrady nákladů řízení v závěrečném návrhu vyjádřili tak, že "mají za to, že by měli dostat jejich plnou náhradu". Námitku proto nepovažuje za důvodnou. Blíže si k samotným důvodům a úvahám o užití moderačního práva dovoluje odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
10. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření obsáhle polemizují s podanou ústavní stížností, přičemž zcela souhlasí v otázce nákladů řízení s posouzením ze strany krajského soudu a konstatují, že se dle jejich názoru stěžovatelé domáhají přezkoumávání úvah krajského soudu, ačkoliv takové posuzování Ústavnímu soudu nepřísluší. Z jeho předchozích rozhodnutí vyplývá, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodování obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je to v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což není tento případ. Věc nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, přičemž krajský soud v napadeném usnesení svůj postup při rozhodování o nákladech řízení řádně uvážil a logicky a srozumitelně odůvodnil. Nadto se nejednalo o skutkově ani právně náročnou a rozsáhlou věc, která by odůvodňovala vyšší přiznání nákladů řízení, a také zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů jako další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétnosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Vedlejší účastníci navrhují, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
11. Vyjádření účastníků byla stěžovatelům zaslána na vědomí a k případné replice, ti však svého práva nevyužili.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a po studiu vyžádaného soudního spisu dospěl k následujícím závěrům.
15. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky spravedlivého procesu, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup krajského soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska obecného práva [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), a v nich citovaná další rozhodnutí Ústavního soudu, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 (dostupné na http://www.nsoud.cz) uvedl, že užití moderačního práva soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, nutně vyžaduje, aby jednak byl dán účastníkům řízení odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. a jednak také následné dostatečné odůvodnění aplikace uvedené normy zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.
17. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz/) uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti; na rozhodování o nákladech řízení je proto čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikovatelný.
18. Na tento rozsudek Evropského soudu poté navázal plenární nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337), vydaný ve stejné věci v obnoveném řízení, v němž je uvedeno, že pro naplnění práva na spravedlivý proces bylo "nezbytné, aby krajský soud poučil žalovaného (stěžovatele) o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu tak poskytl žalovanému prostor (jak žádá i Evropský soud), aby se k eventualitě aplikace citovaného ustanovení vyjádřil. Je však třeba poukázat na to, že tento prostor nelze vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že by obecné soudy měly vždy za účelem ‚poskytnutí prostoru' umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníku. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie a z ní plynoucí zákonný požadavek, že má být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.).".
19. Pojem řádného či spravedlivého procesu zahrnuje tedy podle Evropského soudu (a též dle Ústavního soudu) také právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Zásada kontradiktornosti řízení vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Uvedené zásady se vztahují i na spory v oblasti nákladů. Jde sice o druhotný aspekt procesu, což může odůvodnit skutečnost, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností určujících pro jeho rozhodování o tomto aspektu sporu. Zásada kontradiktornosti však nesmí být zcela pominuta. I když možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů může být omezena, neměli by být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem.
20. Není sporu o tom, že krajský soud měl pravomoc použít z moci úřední moderační ustanovení § 150 o. s. ř. Jediným sporným bodem z hlediska práva na kontradiktorní řízení je skutečnost, že účastníci nebyli výslovně informováni o tom, že má v úmyslu ustanovení § 150 o. s. ř. použít. Tato skutečnost vyplývá zejména z protokolu o jednání před krajským soudem (na č. l. 369-372 vyžádaného soudního spisu), ze kterého se podává, že krajský soud vůči účastníkům řízení žádné poučení ve výše uvedeném smyslu neučinil. Tuto skutečnost ostatně krajský soud nikterak nerozporuje ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Nelze přisvědčit argumentaci krajského soudu, že stěžovatelé měli aplikaci § 150 o. s. ř. ze strany krajského soudu předpokládat, jelikož jak vyplývá z výše uvedené judikatury Evropského soudu a Ústavního soudu, tak je nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, přičemž se tak má dít při jednání vůči přítomnému účastníku. Nadto z uvedeného protokolu se podává, že stěžovatelé se k nákladům řízení vyjádřili tak, že "K vyčíslení nákladů řízení žádají poskytnutí třídenní lhůty a tyto uplatňují v plné výši.", z čehož nelze extenzivně vyvozovat, že výslovně s možností eventuálního snížení náhrady nákladů řízení v závěrečném návrhu počítali, jak tvrdí krajský soud ve svém vyjádření sub 9.
21. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. již výše uvedené nálezy a také srov. např. nálezy ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1610/16, ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443) či ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)] byl krajský soud, který měl v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když právní profesionál (zkušený právní zástupce) ví o tom, že soud může použít ustanovení § 150 o. s. ř., a může kdykoliv z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, může nicméně v této záležitosti očekávat, že bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. V projednávaném případě význam náhrady nákladů řízení nebyl zanedbatelný, neboť podle stěžovatelů náklady řízení před nalézacím soudem činily 7 814,25 Kč za každého stěžovatele a náklady odvolacího řízení činily 3 186,50 Kč za každého stěžovatele, přičemž jim byla napadeným rozhodnutím přiznána částka 2 823,50 Kč za každého stěžovatele za řízení před nalézacím soudem a částka 1 190 Kč za každého stěžovatele v odvolacím řízení. Každý ze stěžovatelů tak byl chybným postupem krajského soudu připraven dle stěžovatelů o náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 987,25 Kč.
22. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem plynoucím z judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu i Nejvyššího soudu k dodržování požadavků spravedlivého procesu při rozhodování o nákladech řízení, k povaze okolností, za nichž dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatele, je Ústavní soud toho názoru, že z práva na kontradiktorní řízení v předmětné civilní věci vyplývá, že stěžovatelé měli právo být krajským soudem výslovně vyzváni, aby ve vhodném okamžiku vyjádřili své stanovisko ohledně případného použití ustanovení § 150 o. s. ř. Jelikož k tomu nedošlo, dospěl Ústavní soud k názoru, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces bylo porušeno, došlo tedy k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
23. Pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění (obiter dictum) Ústavní soud konstatuje, že nemohl přisvědčit ani přiléhavosti odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 As 35/2015-63 [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471)]. Krajským soudem uvedené rozhodnutí se totiž zabývalo zaprvé zcela specifickým řízením o soudním přezkumu (změny) územního plánu v režimu správního soudnictví, a to řízením o návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zadruhé se týkalo situace, kdy moderační právo bylo soudem uplatněno vůči navrhovatelům, tedy osobám, které iniciovaly soudní řízení (ne jako v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatelé jsou procesně úspěšnými žalovanými v dané věci, tedy do své procesní role byly postaveny žalobním návrhem vedlejších účastníků), zatřetí Ústavní soud posvětil toliko postup Nejvyššího správního soudu, který moderoval výši nákladů řízení pouze v řízení o mimořádném opravném prostředku - kasační stížnosti - u které se nadto rozhodovalo bez nařízení jednání (tedy nedošlo k moderaci v celém soudním řízení, kdy bylo nařízeno jednání jak před nalézacím soudem, tak i před soudem krajským, jak učinil krajský soud v nyní posuzované věci), a konečně v odkazované věci Ústavní soud v citovaném nálezu jasně uvedl, že "Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - v daném případě § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 za středníkem Ústavy je sice obecný soud při rozhodování oprávněn posoudit soulad podzákonného předpisu se zákonem, pokud tak ovšem hodlá učinit, musí svůj postup v tomto směru řádně odůvodnit. Z rozsudku přezkumného soudu není patrné, že by snad mínil takový rozpor shledat, mnohem spíše se věc jeví tak, že § 12 odst. 4 advokátního tarifu nepoužil pouze a jen proto, že se mu navýšení odměny za zastoupení více navrhovatelů nezdálo přiměřené okolnostem věci.". V této souvislosti Ústavní soud uzavírá, že i v odůvodnění nákladového výroku rozsudku krajského soudu v nyní přezkoumávané věci postrádá kvalitně zdůvodněné úvahy pro neaplikování ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu.
24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v předmětných výrocích zrušil. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US