// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.02.2018

ÚS: K výkladu právního jednání zaměstnavatele

I. Nerespektují-li obecné soudy při výkladu právního jednání zaměstnavatele základní zásady pracovněprávních vztahů (§ 1a zákoníku práce), porušují tím zaměstnancovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Přístup, kdy každé právní jednání vedoucí k ukončení pracovního poměru nutno posuzovat a eventuálně žalobou napadat samostatně i podle Ústavního soudu může platit, ale vždy by to měl být soud, kdo v konkrétním případě zváží, zda jde skutečně o několik takových úkonů, a to například s přihlédnutím k tomu, zda vůbec lze (racionálně) odlišit zaměstnanci postupně či souběžně, vždy však odděleně, vytýkané porušení jeho pracovních povinností. Nemůže tak platit, že jakékoliv jednání, přípis či úkon lze "automaticky" hodnotit jako samostatný.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3492/17, ze dne 9. 1. 2018

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele

I/A

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo získávat prostředky na životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 364/2014 se podává, že stěžovatel se u okresního soudu žalobou podanou dne 10. 9. 2014 domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu vedlejší účastnicí dne 17. 7. 2014. Dále stěžovatel podáním doručeným soudu dne 27. 10. 2015 upravil petit své žaloby tak, že požadoval určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu vedlejší účastnicí dopisy ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2016 č. j. 7 C 364/2014-53 určil, že skončení pracovního poměru dané vedlejší účastnicí stěžovateli dopisy ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014 je neplatné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Okresní soud uzavřel s odkazem na § 60 zákoníku práce, že výpověď daná stěžovateli je co do důvodu ("hrubá pracovní nekázeň a nevyhovující přístup k firmě") neurčitá, a tedy neplatná. Podle svého obsahu měla výpověď směřovat dle okresního soudu spíše k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť neobsahovala zmínku o výpovědní době, ale naopak měl podle ní pracovní poměr skončit ke dni 31. 7. 2014. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31. 7. 2014 okresní soud naopak považoval z formálního hlediska za platné, neboť v něm bylo dostatečně vymezeno porušení povinností stěžovatele (totiž nezaškolení nových zaměstnanců před nástupem na dovolenou). Podle okresního soudu však okamžité zrušení nebylo důvodné, neboť stěžovatel žádnou povinnost neporušil. I kdyby však k porušení povinnosti zaškolit nové zaměstnance došlo, nešlo by o porušení v takové intenzitě, které by odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru.

3. K odvolání vedlejší účastnice změnil krajský soud rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem vedlejší účastnice ze dne 31. 7. 2014 zamítá, ve zbývající části krajský soud I. výrok okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění zejména uvedl, že stěžovateli byla dne 28. 7. 2014 doručena listina ze dne 17. 7. 2014 nazvaná jako "Výpověď daná zaměstnavatelem", ve které vedlejší účastnice sdělila stěžovateli, že mu "ke dni 31. července 2014" dává výpověď z pracovního poměru "dle § 52 odst. g) zákoníku práce" s tím, že stěžovatelův pracovní poměr skončí z důvodu hrubé pracovní nekázně a nevyhovujícího přístupu k firmě, pro které může zaměstnavatel pracovní poměr zrušit okamžitě. Mezi účastníky řízení pak bylo dále nesporné, že blíže neurčeného dne počátkem srpna roku 2014 byl stěžovateli ještě doručen dopis právního zástupce vedlejší účastnice, jehož prostřednictvím vedlejší účastnice stěžovateli sdělila, že se s ním "ruší sjednaný pracovní poměr s okamžitou platností, neboť porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané pracovní pozici zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že dne 28. 7. 2014, tedy před nástupem na řádnou dovolenou nezaškolil nové zaměstnance". Okresní soud pak podle krajského soudu zjevně považoval - soudě podle obsahu výroku I. jeho rozsudku - dopisy vedlejší účastnice ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014 za jediné právní jednání směřující k okamžitému ukončení pracovního poměru stěžovatele, byť takto formulovanému výroku zcela neodpovídá odůvodnění rozsudku, z něhož se naopak spíše podává, že okresní soud oba dopisy hodnotil zvlášť, když učinil nejprve závěr o neplatnosti skončení pracovního poměru v prvém dopise pro neurčitost skutkového vymezení důvodu, a poté posoudil právní jednání obsažené ve druhém dopise jako formálně bezvadné, avšak neplatné pro nenaplnění kvalifikovaného důvodu ke skončení pracovního poměru, tedy pro nedostatečnou intenzitu porušení povinností stěžovatele. Také podle krajského soudu je skutečně nutno přistupovat k oběma dopisům zvlášť, neboť každý z nich představuje samostatné právní jednání. Okresní soud proto podle krajského soudu posoudil platnost právního jednání vedlejší účastnice ze dne 17. 7. 2014 správně, a to s ohledem na neurčitost skutkového vymezení důvodů výpovědi z pracovního poměru. Jestliže ale v daném případě nebyl důvod výpovědi nijak skutkově vymezen (není v tomto dopise popsáno žádné konkrétní jednání stěžovatele, ani kdy se ho měl dopustit), nelze - byť tak okresní soud učinil - dospět k závěru, že pozdějším dopisem byl vyjasněn v prvním dopisu zamýšlený, ale neuvedený důvod. Bylo by tak totiž vyloučeno zjištění, zda v rozporu s § 50 odst. 4 zákoníku práce nedošlo ke změně důvodů ukončení pracovního poměru. Není-li důvod ukončení pracovního poměru jasně seznatelný, nelze tento nedostatek podle krajského soudu dodatečně zhojit. Je tedy bezpředmětné, uvedla-li vedlejší účastnice v dopise ze dne 31. 7. 2014, že tímto dopisem upřesňuje předchozí právní jednání, kterým hodlala ukončit pracovní poměr stěžovatele. Z uvedeného ale podle krajského soudu musí vyplývat, že jde-li o okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31. 7. 2014, pak jeho neplatnost stěžovatel u soudu uplatnil teprve podáním ze dne 26. 10. 2015, tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 72 zákoníku práce. Za této situace se soud prvního stupně vůbec neměl zabývat zkoumáním formální či věcné správnosti tohoto právního jednání a žalobu měl v části týkající se okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 31. 7. 2014 pro opožděnost zamítnout.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Podle Nejvyššího soudu platí, že chce-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatné. Není-li nárok uplatněn včas, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká; i kdyby tedy toto jednání bylo postiženo vadami, je platné a účinné. K otázce skončení pracovního poměru více právními jednáními se pak Nejvyšší soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, v němž zaujal názor, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují) a že jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Proto neplatnost každého z nich je třeba u soudu namítat zvlášť.

I/B

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především zastává názor, že podal žalobu na určení neplatnosti ukončení pracovního poměru včas, tedy v zákonem stanovené lhůtě. Svým žalobním návrhem se bránil právnímu jednání vedlejší účastnice ze dne 17. 7. 2014, které bylo následně konkretizováno dne 31. 7. 2014, přičemž podle názoru stěžovatele jde o jediné právní jednání, čemuž ostatně odpovídá i provedené dokazování a argumentace samotné vedlejší účastnice. Naopak, byl-li by obecně přijat výklad krajského soudu (potvrzený napadeným usnesením Nejvyššího soudu), došlo by tak podle stěžovatele k absolutnímu a nepřípustnému obratu v pracovněprávních vztazích, kdy by zaměstnavatelé jako silnější strana těchto vztahů byli motivování k zasílání hromadných a opakovaných písemností směřujících ke skončení pracovního poměru. Stěžovatel má za to, že takovýto výklad práva je nejen zcela v rozporu se smyslem platné právní úpravy, ale rovněž značně poškozuje slabší stranu pracovněprávního vztahu, která by naopak měla být platným právem a jeho soudní aplikací chráněna.

II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

III.
Vyjádření účastníků řízení

7. Krajský soud ve svém vyjádření - stejně jako v ústavní stížností napadeném rozsudku - uvedl, že důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn. To ovšem podle něho znamená, že je nepřípustné i dodatečné upřesňování výpovědního důvodu. Proto dopis ze dne 17. 7. 2014 je nutno hodnotit jako samostatnou výpověď a naopak dopisem ze dne 31. 7. 2014 byl rušen sjednaný pracovní poměr s okamžitou platností a jde tedy zjevně o okamžité zrušení pracovního poměru (ostatně první dopis stěžovateli logicky vytýkal jednání, jež muselo předcházet datu 17. 7. 2014, druhý se pak vztahoval k jednání, k němuž mělo dojít dne 28. 7. 2014). Podle krajského soudu nelze ke stěžovatelově žalobě na určení neplatnosti skončení pracovního poměru přistupovat tak, že by dopadala na všechna jednání směřující k ukončení pracovního poměru učiněná do okamžiku jejího podání.

8. Nejvyšší soud vyjádřil nesouhlas s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou projevem přepjatého formalismu. O přepjatý formalismus by podle Nejvyššího soudu šlo tehdy, když by soud vyžadoval bezprostřední dodržení určitého postupu, aniž by pro to měl věcný důvod. V posuzované věci však nejde o ulpívání na administrativních nedostatcích, nýbrž o nutnost dodržení náležitostí stanovených ve skutkové podstatě předepsané zákonem.

9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel nedodržoval své pracovní povinnosti. Svým jednáním přitom podstatně ohrozil a omezil její výrobu, když jí v této souvislosti dokonce vznikla škoda a ačkoliv byl stěžovatel vyzván k její náhradě, neučinil tak, a odjel na dovolenou.

10. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť tato nepřesahují rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nadto nelze přehlížet, že Ústavní soud stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl.

IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Takové pochybení shledal Ústavní soud ve stěžovatelově věci (viz níže).

12. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat především na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (...) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (...). Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad". Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06). Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se vykládá a aplikuje právo. Takový požadavek však v případě stěžovatele nebyl dodržen.

13. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, krajský soud vychází z toho, že chtěl-li stěžovatel zabránit účinkům právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru, měl podat žalobu na určení jeho neplatnosti, a to vůči každému takovému jednání zvlášť. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 364/2014 přitom vyplývá, že dnem 17. 7. 2014 je datována výpověď daná vedlejší účastnící stěžovateli s tím, že jeho pracovní poměr měl skončit k 31. 7. 2014. Dne 31. 7. 2014 se pak vedlejší účastnice rozhodla ukončit se stěžovatelem pracovní poměr právním jednáním, které bylo okresním soudem posouzeno jako okamžité zrušení pracovního poměru, neboť své povinnosti porušil zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že dne 28. 7. 2014 nezaškolil zaměstnance.

14. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že okresní soud zcela přesně ve svém rozsudku neidentifikoval, zda první právní jednání vedlejší účastnice směřující k ukončení pracovního poměru bylo výpovědí z pracovního poměru nebo okamžitým zrušením pracovního poměru, jako tomu bylo v případě druhého právního jednání vedlejší účastnice (druhého dopisu). Tato neurčitost je posílena i vyjádřením samotné vedlejší účastnice, když ve svém - v pořadí druhém právním jednání - uvedla, že jím upřesňuje své předchozí právní jednání ["Zaměstnavatel shora uvedenými skutečnostmi upřesňuje a udává na pravou míru důvody, které jej vedly k okamžitému zrušení pracovního poměru dle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., Zákoníku práce. Váš pracovní poměr bude ukončen v okamžiku doručení tohoto zrušení pracovního poměru."]. Nadto, jak správně uvedl okresní soud ve svém rozsudku, vedlejší účastnicí tvrzená hrubá pracovní nekázeň a nevyhovující přístup k firmě, je zcela neurčitým vymezením důvodu směřujícího k ukončení pracovního poměru. To je ovšem podle Ústavního soudu pro posouzení stěžovatelovy věci významné potud, že o to hůře lze vymezit, zda oba dopisy vytýkaly stěžovateli různá porušení pracovních povinností či nikoliv. Úvaze krajského soudu, že s ohledem na dataci muselo jít o dvě různá - vedlejší účastnicí tvrzená - porušení povinností ze strany stěžovatele, sice nemůže Ústavní soud formálně nic vytknout, nicméně v posuzovaném případě nutno hodnotit okolnost, zda po stěžovateli, jako osobě bez právního vzdělání, zaměstnané jako pomocná síla v kuchyni [srov. č. l. 6], je možné požadovat, aby za těchto okolností oba dopisy za samostatná jednání skutečně považoval.

15. Jak již bylo uvedeno, okresní soud vyjádřil pochybnost o formě prvního jednání majícího vést k ukončení pracovního poměru stěžovatele a sama vedlejší účastnice ve svém druhém dopise uvedla, že jím upřesňuje své předchozí právní jednání. Nadto svědkyně Holubová, zaměstnankyně vedlejší účastnice před soudem uvedla - vyjadřuje se k tomu, že stěžovatel nezaškolil dne 28. 7. 2014 nové zaměstnance - že stěžovatel byl v uvedený den na pracovišti, věnoval se výrobě a k jejímu dotazu, kdy zaškolí pana Fialu, stěžovatel uvedl, že tak učiní (pan Fiala si ovšem poté stěžoval, že nezná postup, svědkyně při zaškolení přítomna nebyla). V daném kontextu, aniž by Ústavní soud hodnotil věrohodnost a okolnosti situace, za nichž měl stěžovatel dne 28. 7. 2014 porušit své povinnosti zvlášť hrubým způsobem (samotný okresní soud se tázal, zda je možné, že stěžovatel, ač pomocná síla, měl zaškolovat zaměstnance), je pak otázkou, zda stěžovatel vůbec mohl reálně vnímat v pořadí druhý dopis (který obdržel až v srpnu roku 2014) jako samostatný důvod vedoucí k ukončení jeho pracovního poměru nezávisle na prvním právním jednání vedlejší účastnice. Stěžovatel totiž dne 28. 7. 2014 pro vedlejší účastnici vykonával práci v souladu se svojí pracovní smlouvou - opak ze spisového materiálu podle Ústavního soudu neplyne - těžko se tedy mohl zpětně domnívat, že porušil své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Posuzovat odděleně obě právní jednání je tak skutečně možné jen díky dataci v nich uvedené. To ale vzhledem k okolnostem případu a vzhledem k závažnosti důsledků z toho pro stěžovatele plynoucích není podle Ústavního soudu spravedlivé.

16. Výklad přijatý krajským soudem je proto s ohledem na uvedené a s ohledem na své důsledky nepřiměřený a odporuje zásadám chránícím zaměstnance [tyto přitom našly explicitní vyjádření i v § 1a zákoníku práce (ve znění zákona č. 303/2013 Sb.) - srov. k tomu přiměřeně též nález Ústavního soudu z 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14 (N 205/79 SbNU 343)].

17. Ústavní soud se přitom nevymezuje proti přístupu Nejvyššího soudu (srov. jeho shora citovaný rozsudek sp. zn. 2 Cdon 195/97 nebo rozsudek ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003), podle něhož je nutné brojit žalobou proti každému jednotlivému právnímu jednání směřujícímu - řečeno slovy napadeného usnesení Nejvyššího soudu - k rozvázání pracovního poměru. Ovšem tento závěr se může uplatnit jen tehdy, jde-li - vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu - skutečně o několik takových rozdílných právních jednání. Tato podmínka však z důvodů vyložených shora nebyla u stěžovatele podle Ústavního soudu splněna. Za takové situace ale nelze po stěžovateli jako zaměstnanci - vzhledem k časové a obsahové souvztažnosti obou dopisů vedlejší účastnice (neboť tvrzeného porušení pracovních povinností se měl stěžovatel dopustit 4 dny před ukončením pracovního poměru a vedlejší účastnice svůj dopis formulovala až v poslední den trvání stěžovatelova pracovního poměru a tento mu byl doručen až po jeho skončení) - požadovat, aby oba úkony vedlejší účastnice bez dalšího považoval za samostatné důvody, kdy každý z nich - není-li napaden příslušnou žalobou na neplatnost - vede k rozvázání pracovního poměru. Přístup, kdy každé právní jednání vedoucí k ukončení pracovního poměru nutno posuzovat a eventuálně žalobou napadat samostatně i podle Ústavního soudu může platit, ale vždy by to měl být soud, kdo v konkrétním případě zváží, zda jde skutečně o několik takových úkonů, a to například s přihlédnutím k tomu, zda vůbec lze (racionálně) odlišit zaměstnanci postupně či souběžně, vždy však odděleně, vytýkané porušení jeho pracovních povinností.

18. Nemůže tak platit, že jakékoliv jednání, přípis či úkon lze "automaticky" hodnotit jako samostatný z hlediska důsledků předpokládaných shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Takovýto výklad přitom podle Ústavního soudu nenarušuje ani krajským soudem zmiňovanou zásadu vyjádřenou v § 50 odst. 4 zákoníku práce ["Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn."]. Usoudí-li totiž obecný soud, že oddělená právní jednání nelze vzhledem k účinkům směřujícím k rozvázání pracovního poměru posuzovat samostatně, nevyjadřuje se tím zároveň k otázce případného porušení zákazu měnit výpovědní důvody zaměstnavatelem. Řečeno jinak, opačný výklad - který ve svém důsledku zaujal krajský soud - by znamenal, že zákaz měnit výpovědní důvody daný zaměstnavateli musí být striktně a vždy vykládán v té souvislosti, že jakákoliv "změna" výpovědního důvodu by zaměstnance měla nutit podávat novou žalobu a neustále sledovat běh lhůty podle § 72 zákoníku práce (podle tohoto ustanovení přitom platí, že "[n]eplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním"). Takto naznačená souvztažnost mezi § 50 odst. 4 zákoníku práce a § 72 zákoníku práce je sice udržitelná pohledem formální logiky, ale nikoliv již tehdy, je-li hodnocena smyslem a účelem obou citovaných ustanovení. Zákaz doplňovat výpovědní důvody nemůže být zkrátka vynucován za všech okolností jen podáváním nových žalob nebo rozšiřováním žaloby původní, v obou případech však v zákonem stanovené lhůtě. Zákaz doplňovat výpovědní důvody podle § 50 odst. 4 zákoníku práce má chránit zaměstnance, ovšem bezvýjimečnou a striktní interpretací zaujatou krajským soudem a Nejvyšším soudem ve stěžovatelově věci v tom smyslu, že každé doplnění musí být posuzováno vždy samostatně a vyžaduje individuální posouzení soudem spojené s dodržením dvouměsíční lhůty, vede - jak ukázal i právě posuzovaný případ - k absurdním závěrům, které jsou nepřípustné.

19. Podle Ústavního soudu krajský soud ve stěžovatelově věci nepostupoval řádně, když na daný případ aplikoval jinak relevantní a obecně akceptovatelnou judikaturu Nejvyššího soudu ústavně nekonformním způsobem. Tuto věc nelze pod shora zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu bez dalšího podřadit. Ani Nejvyšší soud tuto ústavně nekonformní aplikaci jeho vlastní judikatury nenapravil. Tím Nejvyšší soud nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou Nejvyššího soudu [srov. k tomu např. odst. 54 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].

20. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články