// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 19.01.2018
ÚS: Porušení procesních práv vlastníka zabrané nemovitosti
V případě, kdy je vlastníkem věci, jež má být v trestním řízení zabrána podle § 101 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, osoba od obžalovaného rozdílná, musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v § 42 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění.
Přestože ze stížnosti stěžovatelky musel být její postoj k zajištění nemovitostí na základě důvodného podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti obžalovaného, soudu znám, se stěžovatelkou jako zúčastněnou osobou nebylo vůbec jednáno a nebyly jí ani doručeny rozsudky prvostupňového a odvolacího soudu ve věci obžalovaného.
Vydáním obou rozsudků v částech týkajících se zabrání nemovitostí stěžovatelky tak bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jimi byla zbavena vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 184/17, ze dne 14. 11. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jejich vydáním bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho byla zbavena svého vlastnického práva k bytové jednotce ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 81 T 1/2015 se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 81 T 1/2015-1025 ze dne 30. března 2016 byl obžalovaný J. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. zákona uloženo ochranné opatření - zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nemovitostí (blíže popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně), jejichž majitelkou je stěžovatelka. Současně byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") vyslovena povinnost obžalovaného k náhradě škody. Výrok o uložení ochranného opatření byl odůvodněn tím, že jde o byt a k němu přináležející prostory a pozemek, které do vlastnictví nabyla dcera obžalovaného (stěžovatelka), přičemž bylo bezpečně prokázáno, že jde o věc, která byla z velké části získána trestným činem, tedy z finančních prostředků podvodně vylákaných na poškozeném.
3. O odvolání obžalovaného podaného proti všem odsuzujícím výrokům rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1 To 35/2016-1144 ze dne 15. září 2016, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věcí (viz výrok I.) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle § 101 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), uložil ochranné opatření zabrání věci, a to nemovitostí, blíže označených v tomto výroku, jejichž majitelkou je stěžovatelka (viz výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud označil uložení uvedeného ochranného opatření za věcně správné, neboť bylo prokázáno, že jde o věc, která byla z velké části získána trestným činem, tedy z finančních prostředků podvodně vylákaných obžalovaným. Shledal však, že nalézací soud přehlédl ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého se o ochranném opatření rozhoduje vždy podle zákona účinného v době, kdy se o něm rozhoduje.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vydáním uvedených rozsudků došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jimi byla zbavena svého vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné požadavky. Uvádí, že uvedené rozsudky jí nebyly nikdy doručeny a o rozhodnutí soudů se dozvěděla až v souvislosti s doručením rozsudku odvolacího soudu obžalovanému, který je jejím otcem. Stěžovatelka uvádí, že orgány činné v přípravném řízení ani soudy prvního a druhého stupně stěžovatelku, která měla být podle § 42 odst. 1 tr. řádu osobou zúčastněnou, zcela ignorovaly. Stěžovatelka nikdy nebyla poučena o svých právech a nebyla jí poskytnuta možnost svá práva v uvedeném řízení uplatnit, když jí byla odepřena možnost se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, činit při nich návrhy a podávat případné opravné prostředky. Žádný z uvedených rozsudků jí nebyl nikdy doručen, ačkoliv jimi bylo přímo zasaženo do jejího vlastnického práva a povinnost soudu doručit rozsudek osobě zúčastněné je stanovena v ustanovení § 130 tr. řádu. Byla jí tak odepřena možnost účastnit se řízení, ve kterém se rozhodovalo i o jejím vlastnickém právu. Uvedený postup měl za následek, že stěžovatelka neměla možnost v rámci řízení uvádět tvrzení a navrhovat důkazy k prokázání původu prostředků, za které bytovou jednotku pořídila (např. úvěrové smlouvy ze stavebního spoření, vztahující se k bytové jednotce).
III.
5. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci, a vedlejší účastníky řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočku v Olomouci, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
6. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření bez dalšího přisvědčil názoru stěžovatelky obsaženému v ústavní stížnosti.
7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve vyjádření přiznal, že rozsudek stěžovatelce coby zúčastněné osobě nedoručil a stejně tak jí nebyl doručen ani rozsudek odvolacího soudu. Pro úplnost uvedl, že usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 115/2017 ze dne 11. května 2017 bylo dovolání obžalovaného odmítnuto. Dále uvedl, že v reakci na zjištěný nedostatek nyní doručuje stěžovatelce rozsudek, kdy součástí jeho poučení je i poučení zúčastněné osoby o možnosti podat odvolání. Podle názoru krajského soudu tak tímto způsobem bude možné zhojit vadu spočívající v dřívějším nedoručení rozsudku soudu prvního stupně zúčastněné osobě, neboť tato poté, co jí nyní bude rozsudek doručen, bude proti němu moci ve stanovené lhůtě podat odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Současně bude nyní stěžovatelce doručen i rozsudek odvolacího soudu.
8. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci Ústavnímu soudu sdělilo, že jako vedlejší účastník řízení nevyužívá svého oprávnění se ke stížnosti vyjádřit. Současně však požádalo o doručení rozhodnutí Ústavního soudu.
9. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
10. Stěžovatelka v replice na podaná vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, potvrdila, že jí skutečně byl dne 30. května 2017 doručen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti a stejně tak jí byl doručen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. V připojeném sdělení byla stěžovatelka zvlášť upozorněna, že v souladu s poučením uvedeným uvnitř rozsudku krajského soudu může proti němu podat odvolání do 8 dnů od doručení. Odvolání proto v uvedené lhůtě z opatrnosti podala. Neztotožňuje se však s názorem krajského soudu, že doručením pravomocného a vykonatelného rozsudku stěžovatelce je nedostatek řízení napraven, když doručení rozsudku je pouze jedním z práv, která byla stěžovatelce odepřena. Navíc je stěžovatelka přesvědčena, že podávat odvolání proti pravomocnému a vykonatelnému rozsudku je v rozporu s procesními předpisy. Rovněž není stěžovatelce zřejmé, podle jakého ustanovení tr. řádu by vrchní soud mohl o jejím odvolání rozhodnout, když pokud by měl postupovat v souladu se zákonem, musel by napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že porušení jejího práva na spravedlivý proces nespočívalo pouze v tom, že jí nebyl doručen rozsudek (a s tím spojená možnost podat odvolání), ale byla jí rovněž odepřena možnost se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení a činit návrhy. Závěrem stěžovatelka upřesnila svou ústavní stížnost tak, že jí napadá pouze tu část trestního řízení, která se jí týkala, tedy tu, která byla rozhodnuta pod výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně. Skutek, jenž byl projednáván pod bodem II., se stěžovatelky žádným způsobem nedotýká, její práva v této části nebyla dotčena a necítí se ani oprávněnou tuto část jakýmkoliv způsobem napadat.
IV.
11. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla stěžovatelce jako zúčastněné osobě doručena, byť se tak stalo až v průběhu řízení před Ústavním soudem, stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení jednání, neboť by to nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V.
12. Po zvážení stížnostních námitek a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky; dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Stěžovatelka argumentuje primárně porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít postupem soudů obou stupňů při vydání rozsudků, resp. té jejich části, v níž bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to předmětné bytové jednotky v jejím vlastnictví. Dle stěžovatelky tak bylo rozhodnuto, aniž by jí bylo umožněno se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, činit při nich návrhy a podávat případné opravné prostředky.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku.
16. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 101 tr. zákoníku je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu (pravomocného rozsudku nebo usnesení) odnímá vlastnické nebo podobné právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, ke spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát. V případech, kdy je vlastníkem věci nebo jiné majetkové hodnoty osoba od pachatele rozdílná, však musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v § 42 tr. řádu.
17. Podle ustanovení § 42 odst. 1 tr. řádu tomu, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění (viz § 42 odst. 2 tr. řádu).
18. Z citovaného ustanovení se podává, že zúčastněná osoba má za účelem ochrany svých majetkových práv celou řadu procesních práv, a to nejen právo se k návrhu na zabrání věci vyjádřit, ale má rovněž zákonné právo účastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání, jejichž předmětem je rozhodování o zabrání věci, pročež je třeba ji vyrozumět o termínu nařízeného hlavního líčení či veřejného zasedání a doručit opis obžaloby (§ 196 odst. 1), popř. opis návrhu státního zástupce na zabrání věci (§ 233 odst. 1). Se souhlasem předsedy senátu je zúčastněná osoba oprávněna klást v rámci hlavního líčení vyslýchaným osobám otázky (§ 215 odst. 1) a po ukončeném dokazování přednést závěrečnou řeč (§ 216 odst. 2). Současně je třeba zúčastněné osobě doručit opis rozsudku, jestliže jím bylo rozhodnuto o zabrání věci, která je v jejím majetku, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla při vyhlášení rozsudku přítomna či nikoliv (§ 130 odst. 1). Zúčastněná osoba má rovněž právo činit návrhy a nahlížet do spisu. Zúčastněná osoba má v neposlední řadě právo podávat za podmínek stanovených tr. řádem opravné prostředky, tedy jak odvolání proti nesprávnosti výroku o zabrání věci, tak stížnost proti usnesení o zabrání věci (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 345, 346).
19. Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci se však podává, že se stěžovatelkou jako zúčastněnou osobou nebylo vůbec jednáno a nebyla ani poučena o svých právech a povinnostech ve smyslu § 42 odst. 2 tr. řádu, i když tato poučovací povinnost dopadá na všechny orgány činné v trestním řízení, a to v jakékoli fázi trestního řízení. Přitom již usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Olomouc, č. j. KRPM-1726-38/TČ-2012-140581-04 ze dne 11. dubna 2012 bylo na základě předchozího souhlasu dozorujícího státního zástupce rozhodnuto podle § 79d odst. 1 tr. řádu o zajištění předmětné nemovitosti stěžovatelky, neboť bylo dáno důvodné podezření, že je výnosem z trestné činnosti, přičemž ze stížnosti stěžovatelky, kterou podala proti uvedenému zajištění, musel být její postoj k věci orgánům činným v trestním řízení znám. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by uvedené zajištění bylo později zrušeno či omezeno. V obžalobě podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, doručené Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci dne 26. ledna 2015 (viz č. l. 616 - 621 spisu) je sice zmíněno, že předmětná nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky byla policejním orgánem zajištěna jako výnos z trestné činnosti obviněného, což je znovu zopakováno v písemném vyrozumění státního zástupce ze dne 26. ledna 2015 (viz č. l. 625), návrh na zabrání věci však státní zástupce učinil až v rámci svého závěrečného návrhu při hlavním líčení konaném dne 17. března 2016, jehož písemné znění je založeno ve spisu na č. l. 995, kde ohledně zajištěné nemovitosti stěžovatelky je navržen postup ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) tr. zákona, tedy zabrání této nemovitosti. Stěžovatelce však nebyl tento návrh do vyhlášení rozsudku, k němuž došlo dne 30. března 2016, ani později doručen, o konání tohoto hlavního líčení nebyla vyrozuměna a nebyl jí doručen ani rozsudek, byť jím bylo mimo jiné uloženo ochranné opatření zabrání nemovitostí v jejím vlastnictví. Proti rozsudku tak podal odvolání pouze obžalovaný. Odvolací soud na jeho základě výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení tohoto ochranného opatření zrušil a sám o jeho uložení při veřejném zasedání dne 15. září 2016 znovu rozhodl, a to také aniž by stěžovatelku coby zúčastněnou osobu o konání veřejného zasedání vyrozuměl. Ani odvolací soud tedy stěžovatelce nedal příležitost, aby se k věci vyjádřila. Dle závěrečného referátu obsaženého na č. l. 1190 spisu je pak zřejmé, že opis rozhodnutí odvolacího soudu s vyznačenou právní mocí byl doručován toliko obžalovanému, jeho obhájci, státnímu zástupci a poškozenému, nikoli však stěžovatelce, o jejímž pozbytí vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo s konečnou platností rozhodováno.
20. Vydáním obou uvedených rozsudků v částech týkajících se zabrání nemovitostí stěžovatelky tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jimi byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 42 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, tedy aniž by jí jako zúčastněné osobě bylo umožněno využít za účelem ochrany svých majetkových práv procesních prostředků, které měla dle tr. řádu k dispozici.
21. Jak Ústavní soud zjistil z vyjádření soudu prvního stupně i odvolacího soudu, oba soudy si jsou pochybení vytčených v ústavní stížnosti vědomy, přičemž soud prvního stupně stěžovatelce dodatečně oba rozsudky poslal a poučil ji o jejím právu podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zabrání věci odvolání. Jak pak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka této možnosti využila, přičemž v odvolání uvedla obdobné námitky, jaké uplatnila i v ústavní stížnosti. Přesto Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu v této fázi řízení za nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť je jí napadáno konečné rozhodnutí ve věci, což jsou pravomocné a vykonatelné výroky rozsudku odvolacího soudu o zabrání věci, které již nelze zrušit jinak než kasačním nálezem Ústavního soudu. Bude tak na odvolacím soudu, aby se námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zabrání věci zabýval.
22. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud výroky I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní stížnost v části vedené proti rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť, jak je uvedeno v předchozím odstavci, v důsledku kasačního nálezu odvolací soud bude rozhodovat o odvolání stěžovatelky a o námitkách v něm obsažených, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho rozhodnutí jakkoli předjímal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US