// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 20.10.2017
ÚS: Restituce - porušení principu rovnosti
I. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří mimo jiné právo na soudní ochranu a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Soud si v průběhu celého řízení, a v rámci dokazování zejména, musí počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků, pod nějž spadá princip rovnosti zbraní.
III. Obecné soudy pochybí, pokud restituentovo právo na vydání stavby podle § 1 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, spojují s rozsahem zemědělské výroby, neboť pak zvýhodňují restituenty menších zemědělských usedlostí, u nichž žádná související činnost v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Souvislost stavby se zemědělskou výrobou nadto nemusí být bezprostřední.
IV. O zásadní přestavbu ve smyslu § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako překážku vydání stavby podle tohoto zákona, půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2690/15, ze dne 5. 9. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění (více ZDE):
-----------------------------
V.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
34. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
VI.
Vlastní posouzení
35. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a obsahem soudního spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
36. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
VI.a
Obecná východiska
37. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu). Z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance "správného" rozhodnutí, natož rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Závěr o jeho porušení nelze odůvodnit toliko rozdílným názorem na výklad podústavního práva provedený obecnými soudy [srov. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] nebo tím, že neodpovídá názoru stěžovatele [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)]. Uvedené však neplatí v situacích, kdy tento výklad založil porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, v důsledku čehož představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tuto výjimku lze přitom vztáhnout i na aplikaci procesních předpisů [srov. např. nález ze dne 3. března 2011 sp. zn. III. ÚS 2671/09 (N 33/60 SbNU 397)].
38. Jednou ze stěžejních součástí práva na soudní ochranu je i princip rovnosti účastníků řízení. Své normativní vyjádření nachází především v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Na úrovni podústavního práva je zakotven mimo jiné v § 18 občanského soudního řádu, přičemž se promítá i do řady jeho dalších ustanovení. Garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád [srov. nález ze dne 21. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05 (N 146/50 SbNU 291)]. Obdobným způsobem je tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z ní dovozuje, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku ze dne 27. října 1993 č. 14448/88, § 33).
39. V demokratickém právním státě pak není místo pro takový výklad právních norem, jehož výsledkem by bylo sofistikované odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Jakkoliv je základním východiskem výkladu právního předpisu vždy jeho znění, samotné ještě nemusí dát úplnou odpověď na otázku, jaká práva a povinnosti jsou v něm obsažena. Jejich konkretizace může vyžadovat, aby byl vzat v úvahu rovněž účel právního předpisu, historie jeho vzniku, systematická souvislost a principy, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku [například nález ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zvlášť významný může být tento přístup v případech, kdy jde o použití některého z právních předpisů dřívějších, již ne zcela vyhovujících, ve své podstatě však nikoliv protiústavních. Z mnoha myslitelných výkladů je třeba použít právě takový, který - je-li to možné - respektuje ústavní principy [například nález ze dne 3. února 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Lpění na doslovném výkladu právního předpisu bez ohledu na uvedený kontext může naopak vést k přiznání nebo omezení práva nebo stanovení povinnosti, jež budou postrádat rozumný smysl či z jiného důvodu představovat ústavně nepřípustný následek.
40. Nepřípustnost výkladu založeného na přepjatém formalismu patří mezi elementární zásady, jež se vztahují na veškerou činnost orgánů veřejné moci. Nerespektování tohoto požadavku ze strany obecných soudů, by ve vztahu k účastníkovi řízení mohlo vést k porušení jeho základních práv a svobod, a to přinejmenším pokud jde o jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [například nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
41. Uvedené požadavky na výklad a použití právních předpisů se v plné míře uplatní i na restituční zákony. Platí, že konkrétní rozsah a podmínky uplatnění restitučních nároků jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce, kterým je projevena vůle státu k restituci [nález ze dne 20. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2610/14 (N 6/76 SbNU 99), bod 22]. Přesto Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti vícekrát připomněl, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Při aplikaci restitučních zákonů není možné postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutné používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem citovaný smysl a účel zákona [např. nález ze dne 22. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2299/13 (N 64/73 SbNU 221), bod 23]. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku [nález ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725)].
VI.b
K použití § 1 odst. 1 zákona o půdě
42. V posuzované věci bylo rozhodující zjištění, zda sporné nemovitosti spadají do rozsahu působnosti zákona o půdě vymezeného zejména v jeho § 1 odst. 1, podle něhož se uvedený zákon vztahuje na:
"a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, (dále jen ‚půda‘),
b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků,
c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků,
d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20".
43. K aplikaci zákona o půdě postačí naplnění kteréhokoli z citovaných písmen [srov. např. nález ze dne 29. listopadu 1994 sp. zn. I. ÚS 41/94 (N 57/2 SbNU 145)]. V úvahu přicházela pouze aplikace písm. b) nebo c), neboť stěžovatelé se domáhali vydání budov a jimi zastavěných pozemků. Písm. a) se proti tomu vztahuje pouze na půdu tvořící zemědělský či lesní půdní fond a písm. d) na živý a mrtvý inventář. U písm. b) a c) je přitom podstatné jejich rozlišení. Zatímco v případě písm. b) je rozhodující podmínka "patřící k původní zemědělské usedlosti", u písm. c) je to podmínka "sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství" (viz taktéž nález sp. zn. I. ÚS 41/94).
44. Podle § 30 zákona o půdě pak platí, že pro postup podle části druhé tohoto zákona (tedy i v této věci) se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
VI.c
K použití § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě v posuzované věci
45. Přestože okresní soud v této věci správně zhodnotil, že je třeba prokázat, zda nemovitosti splňují některou z charakteristik § 1 odst. 1 zákona o půdě a vedl v tomto směru dokazování, zcela se v odůvodnění svého rozhodnutí opomněl zabývat možností, že by na nemovitosti dopadal § 1 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Stěžovatelé jako žalobci přitom k tomuto ustanovení snášeli své argumenty i důkazy. Okresní soud se proti tomu zaměřil pouze na zjišťování, zda jsou naplněny podmínky § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a pouze k tomuto ustanovení přiřadil skutková zjištění, která dovodil z provedeného dokazování. Jeho skutková zjištění i výsledky dokazování by přitom byla využitelná i pro aplikaci písm. b) téhož ustanovení.
46. Krajský soud se k odvolací námitce stěžovatelů aplikací písm. b) zabýval. Zhodnotil, že velkostatek Lnáře tvořil jeden rozsáhlý hospodářský funkční celek včetně rozsáhlé plochy rybníků zahrnující i celou řadu budov, které ale netvoří jednu zemědělskou uzavřenou usedlost. Právě z rozsahu hospodářství ("velké plochy velkostatku") dovodil, že jednotlivé budovy lze z celku oddělit, aniž by to mělo vliv na plnění jeho funkcí.
47. Nejvyšší soud pak k tomuto hodnocení krajského soudu, jako prvního hodnocení týkajícího se aplikace § 1 odst. 1 písm. b), uvedl, že je adekvátní běžnému významu slov užitých v zákoně o půdě. Navíc podle něj určení konkrétní míry funkční provázanosti sporných nemovitostí s komplexem velkostatku představuje skutkové zjištění, které v dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit.
48. V souhrnu se tedy okresní soud aplikací § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě nezabýval, krajský soud vyšel pouze z rozsáhlosti původní usedlosti a oddělitelnosti sporných nemovitostí a Nejvyšší soud vlastní hodnocení krajského soudu v této konkrétní věci nepřezkoumal, protože ho považoval za skutkové zjištění, které v dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit.
49. Závěr krajského soudu se přitom neopíral o žádné skutkové zjištění, přestože, jak je naznačeno výše, mohl vyjít z některých důkazů provedených okresním soudem a z nich skutková zjištění učinit. Opřel se pouze o "dosud provedené dokazování, potažmo rozsáhlý obsah spisu", aniž by odkázal na konkrétní důkaz a ačkoli dokazování před okresním soudem nebylo vůbec zaměřeno na rozsáhlost velkostatku Lnáře ani oddělitelnost jeho jednotlivých částí. Především však závěr krajského soudu nepředstavuje žádný právní argument plynoucí ze zákona o půdě pro nevydání nárokovaných nemovitostí.
50. Ústavní soud v této souvislosti již vyslovil, že restituentovo právo na vydání stavby "nemůže odviset od rozsahu zemědělské výroby, neboť by zvýhodňovalo restituenty menších zemědělských usedlostí, u nichž žádné související činnosti v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Navíc samotný zákonodárce nečiní rozdíly z hlediska velikosti vraceného majetku." [Nález sp. zn. II. ÚS 186/95 ze dne 18. 9. 1996 (N 83/6 SbNU 89).] Rovněž uvedl, že zákon o půdě "nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně navazovat" [nález sp. zn. II. ÚS 467/97 ze dne 3. 8. 2000 (N 113/19 SbNU 93)]. Jak uvádí i soudobá literatura, vodítko k výkladu zákona o půdě dává již samotný text zákona. Již obytné budovy uvedené v § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě "v pravém smyslu slova zemědělské výrobě nikdy doopravdy sloužit nemohou, pokud samozřejmě zůstávají obytnými. Obytné budovy totiž jsou budovy sloužící nikoli k zemědělské výrobě, ale vždy k bydlení. Souvislost se zemědělskou výrobou tedy musí být dána zjevně na jiné úrovni, nežli že jde o stavbu sloužící zemědělské výrobě bezprostředně." (Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 1997, str. 6.)
51. I podle judikatury Nejvyššího soudu je pro podřazení konkrétní nemovitosti pod pojem "původní zemědělské usedlosti" třeba hodnotit zejména to, zda se jednalo o určitý společný komplex nemovitostí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995 sp. zn. Cpjn 36/95), rozsah nemovitostí ani jejich neoddělitelnost Nejvyšší soud do definičního vymezení původní zemědělské usedlosti nezahrnuje. Ostatně teprve tehdy, tvoří-li něco celek (či komplex), lze o oddělitelnosti vůbec hovořit. Pak je oddělitelnost spíše argumentem ve prospěch existence celku.
52. Protože v této věci právní předchůdci stěžovatelů uplatnili postup podle části druhé zákona o půdě, je rozhodující stav nemovitostí nikoli ke dni účinnosti zákona o půdě, ale ke dni, kdy nemovitosti přešly na stát, přičemž nelze sporné nemovitosti posuzovat odděleně od zemědělských pozemků či jiných staveb, s nimiž tvořily jeden funkční či hospodářský celek [srov. § 30 zákona o půdě a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2003 sp. zn. 28 Cdo 183/2003 nebo nález ze dne 9. února 2000 sp. zn. IV. ÚS 302/99 (N 24/17 SbNU 177)].
53. Z důkazů, které okresní soud provedl, je potom zřejmé, že předmětné nemovitosti byly právním předchůdcům stěžovatelů v roce 1948 odňaty spolu se všemi jejich ostatními nemovitostmi jako součást zbytkového statku Lnáře (č. l. 330-359 soudního spisu). Tehdejší státní orgány přitom nepochybovaly, že hydrobiologická stanice je součástí rybničního hospodářství (hydrobiologickou stanici pouze shrnují ve výčtu rybničního hospodářství na č. l. 352-354, zatímco např. na č. l. 347 v případě dvou mlýnů zdůvodňují, proč jsou státem přebírány i tyto). V minulosti Ústavní soud už pouze na základě obdobných důkazů zhodnotil, že jednoznačně svědčí ve prospěch stěžovatele a vedou k závěru, že na sporné nemovitosti lze aplikovat zákon o půdě [srov. nález ze dne 27. dubna 1999 sp. zn. II. ÚS 94/98 (N 62/14 SbNU 57)].
54. O další provázanosti mezi hospodařením právních předchůdců stěžovatelů a činností hydrobiologické stanice a tedy o tom, že tvořily společný komplex nemovitostí, pak svědčí i články dokládané stěžovateli a provedené jako důkaz okresním soudem (č. l. 85-86 hovořící o praktickém zaměření výzkumných prací a těsném napojení na problematiku rybníkářství i pozdějšímu zkoumání produkční stránky vodního společenstva a obhospodařování rybníků, č. l. 87 o spolupráci správce velkostatku Theodora Mokrého s hydrobiology, která vedla ke zvýšení každoročních výlovků ryb na dvojnásobek), prakticky zaměřenými články, a to zejména prof. Schäferny, které byly součástí posudku RNDr. Adámka (č. l. 130) nebo historický popis lnářského hospodářství na č. l. 360-362 zmiňující "výzkumnou a šlechtitelskou stanici hydrobiologickou", která vyšlechtila zvláštní odrůdu kapra, tzv. lnářského modráka. Z hlediska propojení jednotlivých částí velkostatku lze poukázat např. i na skutečnost, že nábytek hydrobiologické stanice byl vyráběn v truhlárnách velkostatku (č. l. 69 a 126). Všechny tyto důkazy byly okresním soudem provedeny, přesto je do svých skutkových zjištění nezahrnul a přiklonil se posudku RNDr. Adámka a výpovědi svědka RNDr. Fotta (k tomu viz dále).
55. I v řízení před soudy vyplynulo, že hydrobiologická stanice byla vždy ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů, pronajata byla smlouvou ze dne 1. července 1924 Karlem Lilgenauem na dobu deseti let, která tedy uplynula v roce 1934 (č. l. 125-127; smlouvu předložila vedlejší účastnice řízení). Předek stěžovatelů však velkostatek zakoupil až v roce 1936 a k tomuto období žádná smlouva doložena není. Přesto na hydrobiologické stanici výzkumná činnost neustala (např. č. l. 359). Lze tedy vycházet z nepopřeného tvrzení stěžovatelů, že spolupráce mezi výzkumníky a velkostatkem byla založena na osobních vazbách, které zpřetrhal až zásah státu (prof. Schäferna, který, i dle zjištění okresního soudu, byl zaměřen na praktickou činnost stanice, na ní působil ještě v roce 1946 a zřejmě až do své smrti v roce 1950, srov. č. l. 580).
56. Konečně je podstatná i skutečnost, kterou soudy rovněž pomíjely, že přídělcem jak sporných tak i okolních nemovitostí souvisejících s rybničním hospodařením bylo v roce 1948 Státní rybářství, n. p. Blatná. Až v roce 1959 byly sporné nemovitosti přiděleny vedlejší účastnici řízení, která se pak dle svých tvrzení zaměřila na ryze teoretický výzkum. Stěžovatelům nelze klást k tíži, že v důsledku odnětí majetku státem a zpřetrhání osobních vazeb došlo k tomu, že v současnosti hydrobiologická stanice sice využívá rybníky v okolí ke svému výzkumu, ale ten již nezaměřuje prakticky pro využití v hospodářství stěžovatelů. Právě v této okolnosti se užijí výše uvedená obecná východiska použití restitučních předpisů, tj. přihlédnutí k účelu zákona o půdě, kterým je zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd, a jeho citlivá aplikace s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Soudy dnes aplikující restituční předpisy nemohou být přísnější než státně mocenské orgány v době nesvobody a přehodnocovat tehdejší závěry o existenci jediné zemědělské usedlosti, zde velkostatku Lnáře, v neprospěch žadatelů o restituci [tento princip argumentace uplatnil Ústavní soud i v nálezu ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 2477/08 (N 4/52 SbNU 27)]. Tím spíše tak nemohou činit na základě dalšího vývoje po odnětí majetku, který v tomto případě vedl k příklonu vedlejší účastnice řízení k ryze teoretickému výzkumu.
57. Ústavní soud respektuje, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před obecnými soudy. Náleží mu však posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá zpravidla tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [srov. nález ze dne 21. dubna 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)].
58. K takové situaci došlo i v předložené věci. Na základě všech výše popsaných skutečností vycházejících ze soudního spisu a listinných důkazů, které byly provedeny okresním soudem, má Ústavní soud za to, že předmětné nemovitosti spadají pod pojem původní zemědělské usedlosti, a tím i do rozsahu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Okresní soud proto učinil skutková zjištění [která přiřadil k § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak je dále popsáno] v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Postup krajského soudu při aplikaci § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě hraničil s nepřezkoumatelností, neboť jeho závěry nebyly podporovány žádnými konkrétními důkazy. Nejvyšší soud zásadní nedostatky při použití tohoto ustanovení zcela přehlédl, a to jak v tom, že odkázal na chybějící skutková zjištění krajského soudu, tak i v tom, že si nevšiml jím provedeného zavádějícího výkladu. Proto bylo touto částí napadených rozsudků obecných soudů porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.d
K použití § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v posuzované věci
59. Přestože by se Ústavní soud s ohledem na závěr o uplatnitelnosti § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě v této věci nemusel dále zabývat použitím písm. c) téhož ustanovení, činí to vzhledem k provázanosti skutkových zjištění i dalším nedostatkům v postupu obecných soudů.
60. Okresní soud prováděl dokazování a svá skutková zjištění, která z něj vyplynula, přiřadil k § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, ač byla využitelná i pro aplikaci písm. b) téhož ustanovení, jak plyne z předchozí části tohoto rozhodnutí. Zjišťoval totiž, zda požadované budovy a zastavěné pozemky sloužily a slouží zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství [pro použití písm. b) v tomto ohledu postačí, pokud lze shledat mezi nemovitostmi souvislost, která vytváří komplex původní zemědělské usedlosti; posuzuje se tedy v podstatě míra propojení se zemědělskou výrobou].
61. Stěžovatelé poukazovali zejména na základě důkazů popisovaných v předchozí části tohoto rozhodnutí (srov. odst. 52) na souvislost mezi činností hydrobiologické stanice a rybničním hospodařením. Okresní soud proti tomu především vyšel ze znaleckého posudku RNDr. Adámka předloženého vedlejší účastnicí řízení, který byl zaměřen na posouzení článků publikovaných v letech 1925-1948 v souvislosti s činností hydrobiologické stanice. Předně je nesmyslné, že se soud ke zjištění praktických výstupů hydrobiologické stanice zaměřil na její výstupy teoretické. Když už se však na ně zaměřil, Ústavní soud nepřehlédl, že znalecký posudek nijak nevysvětluje, jak byl výběr článků učiněn nebo jakým způsobem znalec zjišťoval, jaké články v daném období vyšly. Znalec až osobně před soudem vypověděl (č. l. 581), že články získal "od svého profesora" a od "přírodovědecké fakulty", tj. od vedlejší účastnice řízení, resp. její části, pod niž hydrobiologická stanice spadá. V posuzovaném meziválečném období přitom na hydrobiologické stanici působily jiné výzkumné ústavy než vedlejší účastnice řízení, je tedy otázkou, zda mohla znalci předložit všechny články publikované v tomto období a nakolik byl výběr předložených článků reprezentativní.
62. Ohledně zjišťování skutečné spolupráce mezi výzkumníky a velkostatkem se nabízel výslech předka stěžovatelů, který stěžovatelé navrhovali, Josefa Vaníčka, narozeného v roce 1910. Ten zemřel v roce 2005, tedy více než rok poté, co bylo zahájeno řízení u okresního soudu. Nadto mohl sám soud provést navrhovaný důkaz pamětní knihou stanice i jejími pracovními knihami, v nichž měly být záznamy o prováděných měřeních a výzkumech. Namísto toho se spokojil s tím, jak o těchto knihách vypovídal před soudem svědek RNDr. Fott, který je dle svých slov studoval před deseti lety (č. l. 580) a podle téže výpovědi šlo zřejmě o dobu, kdy sestavoval vedlejší účastnici řízení podklady k tomuto soudnímu řízení (rovněž č. l. 580). Možnost výslechu dalších osob okresní soud dle soudního spisu nezvažoval.
63. Takto jednostranně vedené dokazování k § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které stěžovatelé v průběhu celého soudního řízení namítali s konkrétními výhradami jak proti posudku RNDr. Adámka, tak i proti výpovědi RNDr. Fotta, nemělo před vyššími soudy vůbec obstát. Přesto na něj vyšší soudy odkázaly. Zároveň neodpověděly na námitky stěžovatelů týkající se písemných důkazů, které stěžovatelé předkládali. Tím obecné soudy nerespektovaly tzv. princip rovnosti zbraní [srov. také nález ze dne 5. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19)]. Soud si v průběhu celého řízení, a v rámci dokazování zejména, musí počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků, pod nějž spadá i princip rovnosti zbraní [např. nálezy ze dne 2. února 1999 sp. zn. I. ÚS 8/98 (N 17/13 SbNU 119) nebo ze dne 23. listopadu 1999 sp. zn. I. ÚS 323/97 (N 162/16 SbNU 197)]. Touto částí napadených rozsudků proto obecné soudy porušily nejen ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
VI.e
K použití § 11 odst. 4 zákona o půdě v posuzované věci
64. Podle § 11 odst. 4 zákona o půdě obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
65. K citovanému ustanovení byly zpracovány dva znalecké posudky. V průběhu správního řízení vypracoval znalec ustanovený pozemkovým úřadem Ing. Řezáč znalecký posudek příznivý pro stěžovatele. Vedlejší účastnice řízení pak ve správním řízení předložila druhý posudek, příznivý pro ni, který vypracoval Ing. Bedrníček a který obsahoval i dle soudů nevhodný dovětek o tom, že dle názoru tohoto znalce z oboru stavebnictví a ekonomika hydrobiologická stanice způsobem užívání nesouvisí s předmětem lesní nebo zemědělské výroby.
66. Oba znalecké posudky byly okresnímu soudu předloženy jako důkazy. Během úvodního jednání ve věci samé vznesl zástupce stěžovatelů proti znalci Ing. Bedrníčkovi námitku podjatosti (č. l. 422). Okresní soud přesto bez dalšího pro soudní řízení ustanovil znalcem právě Ing. Bedrníčka (č. l. 426a). Stěžovatelé proto poté, v roce 2009, podali písemnou námitku podjatosti tohoto znalce (č. l. 459-460). O této námitce podjatosti okresní soud nijak nerozhodl. O čtyři roky později, v roce 2013, když bylo nařízeno ústní jednání, na němž měl být tento znalec vyslechnut, zástupce stěžovatelů soudu připomněl podanou námitku podjatosti. Podle protokolu o jednání pak "po kratší diskusi a konzultaci s přítomnými žalobci" vzal zástupce stěžovatelů námitku podjatosti zpět a trval jen na věcných námitkách proti posudku tohoto znalce (č. l. 579). Okresní soud následně na základě posudku zhodnotil, že došlo ke ztrátě stavebně technického charakteru původní budovy tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a proto ji nelze vydat dle § 11 odst. 4 zákona o půdě.
67. Kromě nedostatků v samotném řízení, které plynou z jeho výše uvedeného popisu, i toho, že soud měl k dispozici dva posudky, které se oba pohybovaly na hranici 50% přestavby, a přesto se nepřiklonil na stranu restituentů v souladu s obecným východisky výkladu restitučních předpisů, je vadný i vlastní právní názor okresního soudu k § 11 odst. 4 zákona o půdě.
68. Okresní soud se opřel výhradně o závěry týkající se stavebně technických změn stavby, namísto toho ale měl podle § 11 odst. 4 zákona o půdě hodnotit, zda stavba zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Nejde tedy jen o zjištění, že došlo k prosté přestavbě, ale k takové přestavbě, která naruší souvislost se zemědělskou výrobou. Pro toto posouzení se plně uplatní skutková zjištění, že budova sloužila jako hydrobiologická stanice již od roku 1924 a měla souvislost se zemědělskou výrobou (část VI.c tohoto nálezu). Ze stavebně technického hlediska je pak významné, že sice mohlo dojít k 57,69% změně vodorovných nosných konstrukcí, ale proto, že k původním dvěma místnostem byly přistavěny dvě další místnosti. Není jasné, proč by přistavění dvou místností mělo vést k takové ztrátě stavebně technického charakteru, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, nadto pokud se činnost v ní prováděná od roku 1924 nezměnila.
69. K tomu Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že "aplikace § 11 odst. 4 zákona o půdě nestojí a nepadá se stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost." [Srov. nálezy ze dne 18. září 1996 sp. zn. II. ÚS 186/95 (N 83/6 SbNU 89) a ze dne 3. května 2001 sp. zn. II. ÚS 719/2000 (N 69/22 SbNU 105).]
70. Restriktivní výklad § 11 odst. 4 je zde namístě o to více, že se jedná o výluku z restitucí a jejich účelu [srov. obdobně nález ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 (N 96/34 SbNU 35) i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. 28 Cdo 2796/2008].
71. Vyšší soudy se výkladem § 11 odst. 4 zákona o půdě nezabývaly, z toho důvodu pouze okresní soud v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.f
Ostatní námitky a souhrnné hodnocení
72. Stěžovatelé také namítali, že jim případně měla být vydána věc celá, že měli být osvobozeni od soudních poplatků a neměli platit vedlejší účastnici řízení jeho náklady. K placení soudního poplatku lze podotknout, že vysvětlení okresního soudu, že se speciální ustanovení § 21a odst. 2 zákona o půdě o osvobození od soudních poplatků neaplikuje proto, že ve věci jde o řízení podle části páté občanského soudního řádu, které podléhá poplatkové povinnosti (č. l. 113 spisu), není přesvědčivé. Není však vyloučeno, že nepoužití speciálního ustanovení zákona o půdě okresní soud v dalším řízení vysvětlí lépe. V každém případě však vzhledem k závěrům Ústavního soudu, že rozsudky obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, budou stěžovatelé moci všechny tyto námitky uplatnit znovu v řízení před okresním soudem. Proto se jimi Ústavní soud samostatně nezabýval.
73. Pokud stěžovatelé tvrdili, že došlo i k zásahu do jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, příp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté nebo například na nezpochybněné pohledávky, nikoliv pouze na tvrzený nárok na majetek. To platí i v případě restitučních nároků. [Srov. např. nález ze dne 13. ledna 1998 sp. zn. I. ÚS 232/97 (N 3/10 SbNU 33).] Zásah do tohoto práva proto ve věci stěžovatelů nepřipadá v úvahu.
74. Jak vyplývá z předchozích částí tohoto nálezu VI.c, VI.d a VI.e, Ústavní soud shledal, že okresní, krajský i Nejvyšší soud porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelů na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů rozhodnutí obecných soudů svým výrokem zrušil. Kasační důvody se zároveň vztahují i na závislé výroky rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.
75. Stěžovatelé se domáhali i zrušení rozhodnutí správních orgánů, která předcházela rozhodnutím soudů. Rozsudek soudu vydaný v řízení podle části páté občanského soudního řádu nahrazuje podle § 250j občanského soudního řádu rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. S ohledem na tento následek a skutečnost, že řízení se na základě zrušení rozsudků obecných soudů vrátí do fáze řízení před okresním soudem, se Ústavní soud rozhodnutími správních orgánů nezabýval. Ochrany základních práv a svobod stěžovatelů lze dosáhnout již tím, že věc bude znovu projednána okresním soudem. Tím ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů přestává být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14 (N 220/75 SbNU 475)]. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost stěžovatelů odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
76. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že se celé restituční řízení v této věci značně komplikovalo i kvůli přístupu vedlejší účastnice řízení, která zpočátku nenamítala nic proti tomu, že by se na věc měl aplikovat zákon o půdě a již v roce 1994 přislíbila vyřešení věci dohodou (č. l. 72). Tento příslib poté zopakovala i v roce 2009 (č. l. 285), posléze z něj ale opět ustoupila. S ohledem na toto rozhodnutí Ústavního soudu a délku dosavadního řízení, kdy jen první řízení před okresním soudem trvalo devět let, nelze než doporučit, aby se stěžovatelé s vedlejší účastnicí řízení znovu pokusili uzavřít dohodu, která je vždy nejlepším řešením sporu.
77. Dále Ústavní soud podotýká, že se v této věci neuplatní judikaturou dovozená překážka vydání nemovitosti spočívající v tom, že by vydávaná věc nemohla oprávněným osobám vůbec sloužit a bylo by jim tak vydáno jen holé vlastnictví (srov. nálezy sp. zn. ze dne 21. ledna 2015 II. ÚS 536/14 (N 11/76 SbNU 153) či ze dne 11. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15). Kromě toho, že hydrobiologická stanice nadále může sloužit hospodářské činnosti stěžovatelů, stejně jako tomu bylo v minulosti, podaří-li se jim s vedlejší účastnicí dohodnout o spolupráci, je hydrobiologická stanice nadále i obytnou budovou, nadto dle tvrzení vedlejší účastnice řízení využívanou jen nárazově, může tedy stěžovatelům sloužit i takto.
VII.
Závěr
78. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelů důvodnou v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení částečně vyhověl (výrok I) a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok II). Ve zbytku Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné (výrok III). V dalším řízení bude povinností obecných soudů rozhodnout o nároku stěžovatelů na vydání předmětných nemovitostí v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US